Preklady fanfiction Harryho Pottera

Požadavky splněny – část 2/2

Bradavice byly napadeny...

Kolikrát se jí ta slova ozývala v hlavě? Kolikrát je slyšela ve svých nočních můrách? Byla to McGonagallová, kdo je řekl - poslední slova, která Ginny od profesorky přeměňování slyšela...

Tvůj bratr je u Svatého Munga.

Zavřela oči. V márnici. Přesně věděla, jak se tam dostat: sejít o dvě patra níž, vstoupit do dveří s průsvitným sklem, kterým jsou vidět slabé bledé obrysy postelí...

Ginny se chytila stěny, náhle neschopná pohybu.

„Hej, Gin,“ řekla Tonksová. „Jsi v pořádku?“

Ginny s obrovským úsilím přikývla. „Ano,“ zaskřehotala. „Jsem v pořádku.“

Aspoň že byl naživu. Aspoň dýchal. Dokončení té myšlenky na ni dopadlo jako balvan spolu s těmi strašnými představami, proti nimž se nemohla bránit: na rozdíl od Rona. Na rozdíl od Charlieho. Na rozdíl od Percyho. Na rozdíl od George. Na rozdíl od táty...

„Ginny?“

Prudce se otočila. „Aarone!“ vyhrkla. V jejím hlase bylo slyšet ostří hysterie, ale přicházelo jakoby z dálky, jako by stála na druhé straně skleněné stěny. „Co tady děláš?“

Aaron se tvářil nevyzpytatelně. „Jack Demme přišel požádat odbor záhad o pomoc,“ řekl. Rozhlédl se kolem sebe. „Nevím, kolik toho zvládnu udělat, ale... Jsi v pořádku?“

Ginny přikývla, i když pocit existence mimo tělo nezmizel. Možná to bylo jen tou ohnivou whisky, pomyslela si. „Jsem v pořádku.“

Našli ji - ze všech míst - zrovna u Zeleného draka, což byla oblíbená hospoda bystrozorů. Popíjela svůj druhý ležák a přemýšlela, jestli si chce zaflirtovat s potetovaným (jako Bill) a tmavovlasým (jako Harry) kouzelníkem, který tiše seděl u stolu, když se k ní barman Bernie naklonil a zeptal se jí, jestli slyšela o útoku na Bradavice.

„Zaslechl jsem, že došlo jen k jednomu zranění,“ řekl s obavami v očích. „Zřejmě šlo o vašeho bratra.“

Můj bratr. Ginny při té vzpomínce zavřela oči. Potom si vzpomněla, jak stála před krbem s hrstí letaxu. Mohla vykřiknout jakékoli jméno - Svatý Mungo, Doupě, ústředí bystrozorů - ale místo toho šla do Bradavic, i když věděla, že bystrozoři už museli všechno uklidit. Proč nešla ke Svatému Mungovi nebo k mámě? (Věděla to vůbec její máma?) Možná proto, aby se vyhnula představě bratrova nehybného těla, jeho bezkrevné tváře. Možná proto, aby se nemusela dívat na to, jak její matka svírá desku stolu, až má klouby bělejší než pergamen...

„Ginny!“

Zarazila se. Aaron a Tonksová se na ni ustaraně dívali. „Raději ji odveďte pryč,“ řekla Tonksová tichým hlasem. „Myslím, že tady toho moc nezmůžeš...“

„Ne,“ zachrčela Ginny a uvědomovala si, že její hlas je téměř ochraptělý. „Já... já jen...“

„Ginny...“

Zavrtěla hlavou. Nechtěla odejít, nechtěla. Nemohla. Nemohla čelit dlouhé spirále schodů, která sestupovala z ředitelny. Vzpomínala, jak po nich šla poté, co jí a její rodině Brumbál řekl o tom, jak byl Ron unesen. Vzpomínala...

Otřásla se. Uvědomila si, že jí někdo položil ruku na rameno. Uchopila ji a - nemohla si pomoct - začala ji tisknout. Jakmile ji nahmatala, věděla, že patří Aaronovi. Nechtěla se otočit, protože nepochybovala, že ho uvidí, jak se svíjí pod zoufalou silou jejího stisku.

„Co je to támhle?“ zeptal se Aaron.

Zaostřila. „Co?“

Znovu ukázal na zem. Tentokrát Ginny zahlédla něco, co vypadalo jako malá šmouha bílého prášku. „Ach, jen...“ Odmlčela se a zamračila.

„Co je?“ zeptala se Tonksová.

Aaron na to ukázal znovu.

Bystrozorka popošla blíž a podržela nad práškem hůlku. Když se otočila, tvářila se zachmuřeně. „Je to krak,“ řekla.

***

Impulzivně vešel do obchodu s alkoholem. Chtěl se z kanceláře Grangerové odletaxovat rovnou do svého bytu, ale po malé scéně týkající se Freda Weasleyho se ocitl v atriu ministerstva. Hlavní dveře byly pět kroků vlevo. Krby byly daleko na druhém konci chodby.

Z nevysvětlitelného důvodu vyšel ven.

Byl krásný den. Svítilo slunce a podél strouhy se vkrádal lehký vánek a šťouchal ho do hábitu. Snape si připadal jako v omámení, oddělený od všech ostatních na ulici nepřekonatelnou šíří světů.

„Linnaeusovy výtečné likéry,“ stálo na ceduli. Snape vešel dovnitř.

Prodavač mu nechal minutku nebo dvě na bloumání po obchodě, než ho pozdravil. „Jak vám mohu pomoci, pane?“

Snape se zastavil s prohledem láhve, které lemovaly stěny. Každou z nich přejel pohledem a nezaujatě si přečetl etikety: Dračí dech, Milchtod, Ohnivá whisky... Zastavil se. Absint. Nepil snad Frost absint s Lily Evansovou?

„Ano,“ řekl Snape a slyšel, jak jeho hlas zní stejně hladce jako vždycky. „Vzal bych si Milchtod.“

„Bude to všechno, pane?“

„A absint.“

Zaplatil, otočil se a zastavil se ve dveřích. 

„Bylo by možné, abych použil krb ve vašem podniku?“

Prodavač se zašklebil, až bylo vidět, že mu chybí jeden přední zub.

„Jistě, jistě, jen pojďte dál.“

Snape přistoupil ke krbu a zaváhal. Přemýšlel: Začal jsem se bát návratu do svého bytu. Hodil do ohně špetku zeleného prášku a jasným, rozzlobeným hlasem řekl: „Tkalcovská ulička dvacet čtyři!“ 

Žaluzie v obývacím pokoji byly stále spuštěné, takže chvíli trvalo, než si jeho oči přivykly na šero. Opatrně se rozhlédl kolem sebe. „Pottere?“ zavolal. Nikdo neodpovídal. Snape zamumlal pod nosem nadávku a švihl hůlkou; okna se s trhnutím otevřela a zavrtěla sebou, jako by nebyla zvyklá na tak prudké příkazy.

„Bezohledný, otravný hlupák,“ vyštěkl Snape, ale bez adresování někomu konkrétnímu. Prošel chodbou, strčil do dveří své ložnice a prudce se zastavil.

Na posteli spal nahý Niles. 

Snape se zamračil, vytáhl hůlku a zkontroloval ochranná kouzla, která pokrývala jeho byt. Žádné z nich nebylo narušeno. Poprvé se na chlapce podíval naplno. Po celém těle měl škrábance a modřiny - některé vypadaly dost ošklivě. Nejspíš Zabiniho práce, pomyslel si pochmurně.

„Chlapče?“ oslovil ho. A pak znovu, i když mu to slovo v ústech připadalo trapné: „Nilesi?”

Žádná odpověď, jen se chlapcovo čelo ještě víc zamračilo. Snape si povzdechl a hůlkou poklepal na ležící tělo. „Enervate...“

Chlapec otevřel oči. Pak se vymrštil z postele a zaťal zuby do Snapeovy paže.

Snape spokl výkřik. Položil hůlku chlapci na krk a zjistil, že jeho mysl je náhle zcela prázdná. Upřímně řečeno, neznal kouzlo, které by mu zabránilo kousnout někoho do ruky, aniž by útočníka zabil nebo vážně zmrzačil. Bolest se stávala nesnesitelnou a zdálo se, že se chlapci celá hlava třese námahou. Konečně: „Musculus dystrofus!“¹⁾

Niles ochabl a klesl k zemi. Snape ustoupil a zadíval se na jeho ruku. Byl na ní zřetelný a velmi ošklivý otisk zubů. Na několika místech - kolem řezáků a špičáků - byly důlky od krve. „Pitomý kluk,“ zamumlal Snape. Vrhl několik vrstev hojivých kouzel a zamrkal, když se zarudnutí jen trochu zmírnilo. Náhle se chlapec začal hýbat. Kouzlo přestávalo působit.

„Vinculum extremis!“ vyštěkl Snape a cítil víc než malé zadostiučinění, když sebou chlapec trhl kvůli provazům, které se mu kolem těla obtáčely jako hladoví úhoři. „A teď...“ Setkal se s chlapcovýma očima. Byl v nich víc než divoký výraz. Snape se zamračil, otočil se a znovu zkontroloval ochrany. Nic. Přejel hůlkou po chlapci, který na něj jen nechápavě zíral. Nic.

„Tohle mi vysvětlíš, chlapče,“ řekl Snape zlověstně. „Nilesi,“ dodal, i když si nebyl jistý, proč to udělal.

Na okamžik ho napadlo, jestli chlapec netrpí obzvlášť špatně provedeným Zapomeň. Jeho oči byly stále upřené do prázdna a jeho tělo, jak si Snape poprvé všiml, se téměř chvělo.

„Nilesi...?“

Oči se mu zabodly do tváře a chlapec se zachvěl. „Nebyl to sen, že ne?“ zamumlal se stále nechápavým výrazem. „Nezdálo se mi to, že ne?“

„Co se ti nezdálo?“

Chlapec přivřel oči.

„Zabíjejí ho. Je mrtvý.“

Snape sevřel čelist. „Co to žvaníš, chlapče?“ vyjel na něj.

Chlapcovy oči se konečně rozjasnily. „Ty!“ vyhrkl. Snape nechápavě sledoval, jak se Niles rozhlíží kolem sebe, jako by si teprve teď všiml, že je ve Snapeově ložnici. No, pomyslel si Snape podrážděně, možná si toho ten hloupý kluk opravdu všiml až teď. „Co tady dělám?“

„Doufal jsem, že mi to povíš,“ odtušil Snape chladně.

„A proč jsem zase v těch zasraných provazech?“ dožadoval se chlapec rozhořčeně.

Snape se zachmuřeně usmál a vyhrnul si rukáv. „Protože tohle, pane Nilesi, je vaše představa o přivítání hostitele.“

Niles se zadíval na stopy po kousnutí. „Co?“

„Kousl jsi mě,“ vysvětlil Snape stručně.

„To jsem udělal já?“ Chlapec se zamračil. „Myslel jsem...“ Znepokojeně vzhlédl. „Ehm, asi jsem to udělal. Omlouvám se. Myslel jsem, že jsem...“ Odmlčel se.

„Ano?“

„Byl jsem... před chvílí jsem nebyl tady,“ vykoktal Niles. V jeho hlase zazněla bezradnost. „Byl jsem zpátky na panství Nightmare...“

„Kde?“

„No, to je to velké území v Devonu - on mu tak alespoň říká.“

„Kdo je to on?“

Niles se kousl do spodního rtu. „Můj pán.“

Dobře, že jsem byl tak dlouho špehem, pomyslel si Snape; věděl, že má ve tváři kamenný výraz, když se zeptal: „Kdo je ten tvůj ‚pán‘?“

Chlapec vzhlédl skrz řasy. Nijak zvlášť se neliší od množství hloupých studentů, které v minulosti učil, pomyslel si Snape. Dokázal číst emoce jako slova - odpor, strach. Ale bylo v tom i něco jiného. Něco starého a vyčerpaného. „Vždyť ho znáš. Říká si Bílý rytíř.“

„Blaise Zabini?“

Niles přikývl. „Jsem s ním svázaný.“

„Chápu,“ řekl Snape, i když ne, vlastně to nechápal. Vzpomněl si, že Zabini říkal něco o Terranci Lestrangeovi, o němž Snape věděl, že je zvláštním, nepochopitelným způsobem svázaný s Voldemortem. Nebylo možné se vyhnout asociaci: Lestrange, kterého zabil Frost.

Ta vzpomínka mu stále vrtala hlavou, i když Niles pokračoval: „Viděl jsem... a asi jsem při tom musel spát, ale viděl jsem... viděl jsem, jak ho zabili.“

„Koho?“ Lestrange? zamyslel se Snape ve chvíli divoké nejistoty.

„Mého mistra,“ potvrdil Niles a s tváří bledou jako stěna zmlkl.

Snape se narovnal. „To je mi líto,“ řekl. Chlapec vypadal prázdně, mrtvě. Vybavila se mu vzpomínka z doby před mnoha a mnoha lety: vzpomněl si na příběh, který četl - o maguárovi, který byl svázán s chlapcem. Když chlapec zemřel při povodni, kniha popisovala, jak maguár bloudí v bezcílných kruzích, kňučí a vypadá, jako by jím procházel ohnivý vítr. Ta slova ho nikdy neopustila, stejně jako obraz, který vyvolala: ohnivý vítr.

Ucítil, jak se jedno ze strážných kouzel dotklo jeho mysli. Krb byl v provozu.

„Severusi?“ uslyšel, jak ho volá hlas Grangerové.

Vrhl rychlý pohled na chlapce. Vypadal omámeně, zcela neschopný ničit další nábytek, jako tomu bylo poprvé. „Finite incantatem,“ pronesl. Provazy zmizely. Než opustil místnost, zachytil drobný, překvapený úsměv, který mu Niles věnoval.

„Co se děje?“

„Je tu Harry?“ zeptala se Grangerová.

„Ne.“

Přikývla. Její tvář byla zachmuřená. „Mám novinky.“

Snape cítil, jak se mu části těla svírají obavami. „Weasley?“

Grangerová zaváhala. „Blaise Zabini je mrtvý.“

„Zabini?“ Snape to zopakoval pomalu, jako by ho ta myšlenka nikdy nenapadla.

„Ano. Jeho tělo bylo nalezeno na okraji bradavických ochran. Byl zabit - hůlkou Freda Weasleyho.“

***

„Ale ty si myslíš, že to neudělal?“

„Nevím.“

„A ty?“

„Ginny, nevím, co si mám myslet.“

Je upřímná, pomyslela si Ginny. Opravdu neví, co si má myslet. Hermiona neví, co si má myslet. Promerlina. „Takže, jaká je šance, že půjde do Azkabanu?“

„Ginny...“

Vzala si od Aarona uklidňující doušek. Zdálo se, že svět stále nedrží správně pohromadě, ale Ginny si dokázala nezaujatě prohlížet každý kousek. Nebo to tak alespoň vypadalo. „Jestli Fred půjde do Azbakanu, jméno Weasleyových odejde s ním.“

„Je velmi nepravděpodobné, že by tam šel. I kdyby to udělal...“

„Ale on to neudělal.“ Vstala a postavila se čelem ke zdi. „To nedává žádný smysl. Neudělal by to.“

„Ginny? Ginny, pojď sem, já...“

Na Hermionině hlase bylo něco špatně. Když se Ginny otočila, viděla, že si drží ruku na břiše. Spěchala k ní, ale Hermiona na ni druhou rukou mávla.

„To nic,“ řekla. „Ještě není čas.“

***

„Možná bys chtěl lektvar bezesného spánku?“ 

Chlapec o tom chvíli uvažoval. „Funguje na lidi, kteří nemají žádnou magii?“

Snape se zamračil: „Nebuď pitomec, kluku. Ty jsi přece kouzelník.“

„Nejsem.“

„Nehádej se se mnou.“

„Já se nehádám. Jen to říkám. Vím, že nejsem kouzelník.“

Snape se zarazil. „Tak jak...“

„Je to tou vazbou,“ vyhrkl Niles a zachvěl se. „Ta mi umožňuje dělat některé věci.“ Vzhlédl, náhle rozzlobený. „Kdybych byl kouzelník, věděl bych to!“ Ztichl. „Nenechal bych je, aby po mně všichni šli. Já nejsem... takový.“ Pak se znovu zachvěl. „Ale on je teď...“

Nastalo ticho. „Viděl jsi, kdo ho zabil?“

Niles zavrtěl hlavou.

***

„Někdo by se to na něj mohl snažit hodit. Někdo mohl jít k němu do pracovny, omráčit ho, nechat na podlaze trochu kraku, pak vzít jeho hůlku a zabít Zabiniho. To je možné, ne? Nebo není?“

„Já nevím.“ Hermioně trvalo příliš dlouho, než odpověděla. Ginny cítila, jak jí žaludek udělal kotrmelec. Zachvěla se.

„Ale kdo by to chtěl Fredovi udělat? Kdo?“

„Nejde o to, kdo by to chtěl udělat. Jde o to, kdo by mohl.“

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Jacku,“ promluvila Hermiona, „pojď dál.“

„Weasleyová a doktorko Grangerová,“ oslovil je. „Přišly výsledky pitvy Zabiniho.“

„A?“

„Odpovídají výsledkům Priori Incantatem na hůlku Freda Weasleyho. Zabini zemřel na kletbu způsobující roztržení střev.“

Ginny ucítila, jak jí tělo zachvátila třesavka. Přála si, aby svírala něco teplejšího než své vlastní, studené ruce. Kéž by tu byl Aaron, pomyslela si a každé slovo jí znělo v hlavě jasně a přesně. Odmlčela se. Je to jen uklidňujícím douškem. Až přestane účinkovat, bude ze mě troska. Opravdu nejsi tak připravená, jak sis myslela. Opravdu nejsi připravená.

„Děkuji, Jacku.“

„Ale to by Fred neudělal,“ přistihla se Ginny zamumlat. „Vždyť to kouzlo ani neznal. Vůbec ho neznal.“

Hermiona se zamračila.

***

„Ublížil ti?“ 

Niles se zamračil: „Proč se na to pokaždé ptáš?“

„Přijde mi to jako rozumný předpoklad. Chápu to správně, že víš o fotografiích, které mi Zabini poslal? Nevypadal jsi na nich zrovna pohodlně.“

„Jo, vzpomínám si.“ V chlapcově tváři se na okamžik objevil temný výraz. Snape si vybavil Pottera jako chlapce, před mnoha a mnoha lety, při každé zmínce o mrtvém kmotrovi, mozkomorech nebo Voldemortovi. „To nebylo moc příjemné. Ale většinou mi neubližovali. Nebyli hodní nebo tak něco, ale aspoň mi neubližíli. On by jim to nedovolil.“

To vypadá, že byl dobrý pán, pomyslel si Snape, ale tu poznámku spolkl. „Kam tě odvedli potom?“

„No, já nevím. Neutíkali jsme jen z ministerstva, víš. Jsou tu další krakoví šéfové, kteří by si na nás rádi smlsli, až budeme na dně.“

„To si umím představit.“

„Můj pán, on...“

„Neříkej mu tak.“

„Cože? Pán?“

„Ano, tak. Říkej mu Bílý rytíř nebo Zabini. Ne takhle.“

Snape sledoval, jak se na Nilesově tváři sváří několik výrazů - vroucnost, smutek, všudypřítomná únava. Pak se všechny zhroutily. „On jím ale byl,“ zamumlal Niles a sklopil zrak. Kaše, o kterou Snape požádal Tibby, se nedotkl. „A já jsem byl... byl jsem jeho otrok.“

Snapea potěšil nádech nevrlosti v chlapcově hlase. „Teď už nejsi.“

Niles zavřel oči a dlouho nechtěl říct nic dalšího.

***

Ginny pokrčila rameny. „Vím, na co myslíš,“ pronesla tiše, i když se cítila vyčerpaná. Uklidňující doušek odezníval. „Myslíš si: 'Tady je Ginny, říká to a to o svém bratrovi Fredovi, ale ve skutečnosti má vymazanou paměť. Nic z toho, co říká, není vůbec důvěryhodné.“

„Ginny, já si nemyslím...“

„Ne, nemyslíš. To bys neudělala.“

„Potřebuješ si odpočinout, Ginny.“

„Ano.“ Napadlo ji, že odejde, ale ne do svého bytu, nýbrž do Doupěte. Její mamka bude nejspíš ještě u svatého Munga. Ach Merline, nejspíš ještě neslyšela o Zabinim, že ne?

„Chceš, abych si promluvila s tvou matkou?“

Ginny se otočila s otevřenou pusou. Pak ji zavřela. „Ne. Merline, Hermiono, ty si taky potřebuješ odpočinout!“

„Mám k vyřízení letaxový hovor.“

Ginny přikývla. Otočila se a pak se váhavě zastavila. „Ty ne... Omlouvám se.“

„Nevěřím, že to udělal Fred,“ zopakovala Hermiona. V půlce věty se zarazila, ale v jejím hlase se ozývalo odhodlání.

Ginny se okamžitě cítila klidnější. Odkdy nechávám všechno na Hermioně? pomyslela si. Od té doby, co mi začala umírat rodina, jeden po druhém. V paměti se jí vynořily vzpomínky na to, jak se všechno, co kdysi bylo v pořádku, během jednoho týdne náhle roztočilo v divokém víruý. Ale Hermiona přišla při útoku o rodiče, pomyslela si Ginny. Proč to nemůžu udělat já? Co je to se mnou?

„Ginny?“

Zavrtěla hlavou a doufala v Merlina, že tuhle myšlenku Hermiona neuhodne. „Uvidíme se později,“ rozloučila se a odešla.

Hermiona chvíli seděla mlčky. Tvář měla staženou, napjatou. Pak hodila špetku letaxového prášku do nádoby na stole. Objevil se zelený plamínek. „Tkalcovská ulička dvacet čtyři,“ pronesla.

***

„Máš nějaký zvláštní důvod, proč na mě takhle zíráš?“

„Ne, vlastně ne.“

„Hmm.“

Niles si vzal lektvar s očima zúženýma podezřením.

„Není otrávený,“ ujistil ho Snape velmi suše.

Chlapec zrudl a pak polkl jeden doušek a následně druhý. Vůbec to není jako tenkrát, když ten hloupý kluk vypil celou lahvičku na jeden lok, pomyslel si Snape. Ta vzpomínka se zdála být z doby před celým životem.

Snape vzal prázdný pohár a zaváhal. „Jsem k tobě... laskavý pro svůj vlastní klid,“ pronesl nakonec.

Niles se na něj stále díval, i když Snape viděl, jak se chlapci na očích objevuje ospalost. „Tvůj klid?“ zamručel Niles zamračeně.

„Šš,“ klidnil ho Snape.“Běž spát.“

Sledoval, jak se chlapci zavírají oči, a pocítil zvláštní bolest, jakou si nepamatoval, že by někdy dřív poznal. Nebo, pomyslel si pomalu, když stál a nezaujatě si prohlížel spící tělo, ji cítil tak dávno, že už je z ní jen stín stínu.

Ochrany se zachvěly. „Severusi?“

Grangerová. Snape zavřel oči. O chvíli později oči otevřel a vyšel z místnosti.

***

„Zdravím, Severusi.“

„Zdravím, Grangerová,“ odpověděl a posadil se. Nastala pauza.

„No,“ spustila Grangerová se slabým úsměvem, „byl to dlouhý den.“

„Ano,“ potvrdil Snape suše. A jsem si jistý, že jsi mi to potřebovala sdělit letaxem, pomyslel si.

„Viděl jste dneska Harryho?“

„Ne.“

Grangerová se kousla do rtu. „Aha,“ řekla. Možná to byl jen trik světla, ale Snape se po něm ohlížel; oči Grangerové byly najednou ostražitější. Ano, pomyslel si. Vím, na co myslíš. „Tak mi dejte vědět, jestli ano, dobře?“

„Našlo se ve Weasleyho kanceláři ještě něco zajímavého?“ 

Grangerová zaváhala a pak řekla: „Ne.“

Snape se posadil. „Grangerová,“ oslovil ji chladným, klidným hlasem, jaký nepoužil už léta, „doufám, že si uvědomujete, co děláte.“

Dal jí chvilku, aby strávila, co řekl. Jak znal Grangerovou, chvilka byla víc než dost. „Opravdu nic nenašli?“ zeptal se ještě jednou tiše.

Tvář Grangerové byla fascinující kombinací neochoty, neštěstí a strachu. „Fredova hůlka vykazovala použití kletby na roztržení střev,“ řekla. „Ta Zabiniho zabila. A Ginny se zmínila, že na podlaze našli stopu po kraku.“ 

Snape přikývl. „To není překvapivé,“ řekl. „Zabini přece šéfuje krakovému kruhu.“

„Věříte, že Fred Weasley zabil Zabiniho?“

„Důkazy na to ukazují, nebo ne?“ nadhodil Snape chladně.

Grangerová přikývla. Hlavu měla skloněnou.

„No, určitě s vámi budu mluvit později,“ povzdechla si. „A řeknete mi, až se Harry objeví?“

„Možná sem nepřijde,“ podotkl Snape. „Odpočiňte si, Grangerová.“ 

Mladá žena přikývla a odtáhla hlavu od plamenů. Co to dělám? pomyslel si Snape, ještě než zelené plameny pohasly. Co to dělám?

Zastavil se a pak nejistě došel do kuchyně. Znovu ho bránil. Proč? Zavřel oči a zaposlouchal se do hlasu, který mu šeptal v hlavě: Ještě dnes ráno jsi doufal, že si Grangerová uvědomí, jak nebezpečný Potter-Frost je. A teď, teď když jí náznak toho pochopení proniká do mysli, teď, když je na pokraji uvědomění, co uděláš? Bráníš ho. Stejně jako jsi ho bránil i poté, co jsi viděl, jak zabil Lestrange. Dokonce i poté, co jsi viděl, jak z jeho mrtvoly odřezává šaty, jako kdyby oškraboval šupiny z ryby.

Snape zavrtěl hlavou a snažil se tu vzpomínku zahnat. Hrdlo měl sevřené tak pevně, že jakýkoli zvuk, který by vydal, by zněl jako výkřik. Čaj, pomyslel si. Došel až ke dveřím, než se zastavil.

Na jedné ze židlí seděl Potter. „Ahoj, Severusi.“

Instinkty z let před Voldemortem převládly. Polkl. „Pottere,“ odtušil klidně.

Žaluzie byly stále zatažené. Potter nebyl víc než neurčitý, zachmuřený obrys ve tmě. „To byla Hermiona,“ řekl.

Snape přikývl, uvědomil si, že to nemá smysl, a pak usoudil, že Potter o tom nejspíš stejně ví. Zvedl hůlku; žaluzie vyjely vzhůru a místnost zalilo odpolední ostré sluneční světlo. Potter vypadal značně bledý.

„Byla,“ řekl Snape. „Měl jsi dneska hodně práce?“

Sledoval, jak se jeden koutek Potterových rtů povytáhl do stínu úsměvu. „Ano.“

Nebyl o nic sdílnější. Čaj, připomněl si Snape a vykročil ke skříňce. „Předpokládám, že to ty jsi zodpovědný za ten dnešní přírůstek v mém obývacím pokoji?“

„Za Nilese? Ano.“

„Čaj?“

„Ne, díky.“

Snape se posadil a jemně foukal do šálku. Všiml si Potterova pohledu, který těkal od protější stěny k jeho ústům. „Nepochybně jsi slyšel o Weasleym a Zabinim?“ nadhodil tak, aby jeho hlas zněl co nejtemněji a nejuhlazeněji.

Potter jednou přikývl a dál se tvářil nevyzpytatelně. Ne, pomyslel si Snape. Ve skutečnosti byl průhledný. Ta zachmuřenost byla taková - zachmuřená. Byla to nelibost a okraj jakéhosi vnitřního neklidu, jako poslední záchvěvy uhlíků. To mlčení vše ztěžovalo. Bylo to tlusté, neproniknutelné sklo, zazděné mezi abstrakcí a významem. Napil se čaje.

„Promiň,“ promluvil Potter náhle.

Snape se zamračil: „Uvědomuješ si, že...“

„Ano,“ potvrdil Potter. Jediným rychlým, krouživým pohybem sklouzl ze židle. Na okamžik měl v očích divoký výraz. „Já vím. Znovu se omlouvám. Neměl bych se omlouvat. Ale takhle mi aspoň nebudeš muset odpouštět.“ A pak, aniž by se setkal se Snapeovým pohledem, zmizel na chodbě.

Poznámky k překladu:

1) musculus = lat. sval, dystrofus -> dystrofie = lat. porucha; musculus dystrofus = ochabnutí svalstva