Preklady fanfiction Harryho Pottera

Požadavky splněny - část 1/2

„Oficiálně jsem k tobě ztratila veškerou úctu. A samozřejmě i ke svému bratrovi, ale to už se, abych pravdu řekla, stalo před pár lety!“ Ginny přestala přecházet sem a tam, i když měla stále nepřekonatelnou chuť praštit s něčím o zeď. „Proč?“

Cormac vypadal bledě a napjatě. „Přestaň na mě křičet. Toho už jsem měl dost od Jacka.“

„Ode mě jsi toho ještě dost neměl,“ podotkla zachmuřeně.

Cormac zasténal. „Ginny...“ Přejel si přes obličej dlaněmi. „Později, ano?“

Na to neřekla nic. Napůl měla chuť odtáhnout Cormaca do nejbližší hospody a koupit mu pár drinků. Vypadal jako naprostá troska. Náhle si vzpomněla na bledou trosku s mrzutým výrazem, jakou byl Ron v roce Turnaje tří kouzelníků. Cormac se tvářil stejně.

„Podívej, s bratrem se vídám jen zřídka, takže za něj nemůžu mluvit,“ začala z jiné strany, „ale nechápu to. Říkala jsem ti, jak Fred a ministr prakticky donutili Hermionu, aby odstoupila.“

„Ano, já vím...“

„Tak jak je možné, že se ho pořád držíš jako nějaký zatracený Smrtijed Ty-víš-koho?“ zeptala se. Cormac zesinal. Povzdechla si a popošla o pár kroků blíž. „Je to můj bratr, ale Merlin mi pomáhej, po tom, co jsem viděla, že dělal...“ Zastavila se. „Ale je to divné. Na spoustu z toho si nepamatuju.“

„Co?“

Ginny se otočila. „Co co?“

„Řekla jsi - to je jedno.“ Cormacova tvář se uzavřela. „Jen... mi to něco připomnělo.“

Ginny přimhouřila oči. „Vážně?“

„Nech toho, Ginny.“

Pokrčila rameny; znala Cormaca dost dobře na to, aby věděla, že z něj nic nedostane, když mluví takhle. „Každopádně ani ty si nemůžeš myslet, že se Harry změní v černokněžníka, nebo že se z něj stane další Ty-víš-kdo nebo někdo podobný.“

„Ne,“ potvrdil Cormac neochotně. Chystal se dodat ještě něco dalšího, ale zarazil se.

Ginny mlčela. Cormac byl v popření. Že ho to trápí.

„No, každopádně,“ pokračovala po chvíli, „mířím k Hermioně.“

„Taky musím jít.“

„Do Bradavic?“

Cormac se zastavil. „Jak to víš?“

Ginny protočila oči. „Co dělá podřízený po splnění úkolu? Podává hlášení svému pánovi.“ S tím odešla a ignorovala temný pohled, který jí Cormac při cestě ven věnoval.

***

„Tak co budeme dělat?“

„Počkáme na profesora Snapea,“ odpověděla Hermiona. „Přinese lektvar.“

„Jasně. Ahoj, Aarone.“

„Ahoj, Ginny,“ pozdravil Aaron a usmál se.

Ginny obrátila oči v sloup a posadila se vedle něj na pohovku. „Merline, to mi připomíná... To je jedno.“

Aaronův úsměv se jen rozšířil. Ginny si všimla, že má na sobě tričko s nápisem UNIVERSITA VĚŠTĚNÍ Z ČÍSEL. „Připomíná?“

„Kluky, co jsem znala v Bradavicích.“ Bratři Creeveyové, vzpomínala v duchu, kteří oba... Zastavila ty myšlenky. Vzpomínat na oběti války bylo nebezpečné.

Krb zezelenal. O chvíli později z něj vystoupil Snape.

„Pane profesore,“ oslovila ho Ginny.

„Slečno Weasleyová,“ odtušil chladně, ale zdvořile.

„Jak se daří Harrymu?“

„Tak dobře, jak se dá předpokládat.“

Ginny přikývla. Nebyla to příliš informativní odpověď, ale taková se dala od Snapea očekávat.

„Mám ten lektvar,“ sdělil Snape Hermioně.

Ta přikývla a obrátila se ke Ginny a Aaronovi. „Severus nám laskavě uvařil Wieder-Denkův lektvar.“ Zaváhala. „Říkala jsem ti o něm, Aarone. Pamatuješ si, co dělá, Ginny?“

Ginny se zamračila. V mysli jí vytanula vzpomínka z doby během války. „Zjistí přítomnost kouzla Zapomeň?“

„Přesně tak.“ Hermiona se znovu odmlčela a pak pohlédla na Snapea. Ginny zamračeně sledovala její pohled, ale Snapeova tvář nic neprozrazovala. „Ginny,“ pokračovala, ale už nepoužívala svůj autoritativní hlas vedoucí odboru; Ginny to ostře připomnělo skutečnost, že přes všechen mateřský klid, který z Hermiony vyzařoval, je dělil jen jeden rok. „Myslím, že by sis ho měla vzít.“

Ginny zamrkala. „Já? Proč?“

„Myslíme si... že ti někdo maže paměť.“

„Kdo vám to řekl? Jack?“

Hermiona zavrtěla hlavou, ve tváři stále napjatý výraz. „Ne, přišla jsem s tím jen já, i když Severus s mou teorií souhlasí.“

Ginny pohlédla na Snapea, ale jeho tvář byla jako obvykle uzavřená. Aaron se mírně zamračil; věděl o tom? přemýšlela divoce Ginny. Odvrátila pohled. Už dlouho se takhle necítila.

„Dobře,“ souhlasila lehce. „Proč ne?“

Snape zavrtěl hlavou. Vytáhl lahvičku s něčím, co vypadalo jedovatě zeleně. „Postup je jednoduchý,“ řekl. „Podržte toto množství lektvaru půl minuty v ústech. Poté ho vyplivněte sem -” ukázal na zlatavý pohárek, „a my zanalyzujeme magickou signaturu.”

Ginny přikývla. „To je stejné, jako když mě testovali na magický opar,“ podotkla a ušklíbla se na Hermionu. Aaron vedle ní vydal dusivý zvuk. „Hurá na to,“ řekla Ginny.

„Nepolykejte,“ dodal Snape, když Ginny zaklonila hlavu.

Chutnalo to dost mátově, pomyslela si. Raz, dva, tři...

„Ještě ne,“ řekl Snape, když se natáhla po šálku, a zatvářil se trochu nesouhlasně. Ginny si vzpomněla, že v hodinách lektvarů vždycky komentoval její špatný smysl pro načasování. Cítila, jak se červená, a urazila by se, kdyby se Snape tak očividně nekrotil. „Teď.“

Vyplivla lektvar do poháru. Lektvar se zbarvil do jasně červené barvy, o několik odstínů jasnější než krev. „Takže?“

Hermiona se zachmuřila. „Byla ti vymazána paměť. A opakovaně.“

„Chápu,“ prohlásila Ginny nevýrazně. Zatím nic necítila. Dívala se, jak Aaron přebírá pohár. „A máš představu, kdo to dělal?“

Hermiona se kousla do spodního rtu. „Myslím - myslíme si, že by to mohl dělat Fred.“

Ginny cítila, jak se jí zvedá žaludek. „Fred?“ zopakovala, naštvaná, že její hlas je nejistý jako hlas prvňáčka v Bradavicích. To není pravda, chtěla říct. Ta slova jí připadala mrtvá a dutá jako špalek dřeva.

„Doufáme, že nám napomůže magický podpis,“ pokračovala Hermiona. „Aaron pracoval na způsobu, jak provést analýzu.“

Ginny se na něj podívala. Takže o tom možná věděl předem, mihlo se jí hlavou. Nebyl v tom žádný hněv. Cítila se otupělá. Odhalená, jako by se její malá část hněvala, že se Hermiona rozhodla udělat to tady, před Snapem a Aaronem. Všichni bystrozoři ve výcviku museli absolvovat seminář o účincích nucené ztráty paměti. Bylo to vážné duševní trauma, porušení důvěry, v něčem horší než nevyžádaný nitrozpyt atd. atd. Hlavou jí prolétaly útržky informací z onoho kurzu. Fred. Tělo se jí sevřelo vztekem. Proč, copak jejich rodina netrpěla dost? Nejdřív Percy, pak Ron, její otec, George, Charlie...

Zhluboka se nadechla a překvapeně pohlédla dolů. Aaron jí položil ruku na koleno. Chvíli na ni zírala a pak se dívala, jak ona sama pokládá ruku na jeho. „Takže jsi z rozboru schopen poznat, jestli to byl Fred?“

„Ne tak docela,“ namítl Aaron. „Měl bych být schopen získat magický podpis hůlky, která byla použita. Není to přesné, protože člověk, který je za to zodpovědný, možná používal jinou hůlku, ale to se normálně nedělá, zvlášť ne s kouzlem Zapomeň.“

„Aha,“ pípla Ginny. Řekl člověk, ne její bratr, všimla si. „Blána z dračího srdce a vrba. To je Fredova hůlka,“ dodala na Aaronův nechápavý pohled. „Tak jak jsi uhodla, že je mi mazaná paměť?“ obrátila se na Hermionu.

„Nejdřív z toho, že jsem tě poslouchala, jak mluvíš. Některé věci neseděly.“

„Co třeba?“

„Drobnosti.“ Hermiona se odmlčela. „Třeba říkáš, že Fred se v Doupěti moc často neukazuje, ale podle ochran tam bývá docela často.“

„Ochran z války?“

„Ano.“

„Aha.“ Viděla ho zrovna včera. Vzpomínky se jí najednou zdály ostřejší, i když zkreslené, jako by se na ně dívala přes vrstvu vody. Vyskočila na ni slova: Vzpomínáš si, Ginny? zeptal se. Merline.

„A předpokládám, že neexistuje nějaký způsob, jak bych mohla své vzpomínky získat zpátky?“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Tohle není Confundus. Omlouvám se, Ginny.“

Omlouváš se za Freda? Omlouváš se za to, žes mi tohle všechno tajila? Ginny vnímala svůj hněv je jako velmi tenkou čáru. Držela ho v sobě, kontrolovala, ale bylo to dočasné. Pět let přátelství s Hermionou jako by najednou neexistovalo. Zase byla válka, kdy měla jen sama sebe, bystrozorský výcvik a vysílačku. Čtyři pohřešovaní z Greenwiche nalezeni. Ministerstvo všem připomíná, aby byli ve střehu a hlásili jakoukoli podezřelou činnost.

Ale Hermiona za to nemůže, říkala si v duchu. Jenže to vědomí jí nepomohlo. Merline, kdy se konečně bude moct pohnout z místa?

„To je všechno?“ zeptala se.

Hermiona přikývla.

„Tak dobře,“ řekla Ginny a dala si záležet na tom, aby svůj hlas tvrdě kontrolovala. „Uvidíme se později.“

Vstala a opustila Hermioninu pracovnu. Ušla po chodbě jen pár kroků, když za sebou zaslechla hlas.

„Aarone!“

„Ginny,“ oslovil ji trochu zadýchaně, „dnes musím Hermioně pomáhat s analýzou, ale napadlo mě, jestli bys zítra neměla čas? V Covent Garden se koná mudlovské představení, na které mám lístky.“

Ginny cítila, jak se jí na rtech objevil vyčerpaný úsměv. „To bych ráda,“ řekla.

Aaron se rozzářil. „Úžasné! Vyzvednu tě v tvém bytě v osm?“

Souhlasila. Aaron znovu poznamenal, že je to úžasné, usmáli se na sebe a pak se rozešli.

Kráčela chodbou a dovolila si cítit opatrný druh radosti. Nijak to nerozptýlilo otupělost a šok z toho, co se dozvěděla, ale... Aaron by byl první člověk, se kterým chodila a který nezačal tím, že ji vzal do hospody, aby vzpomínali na válku. Je jim okolo dvaceti, pomyslela si, a mluví jako zjizvení starci. Možná, že navzdory všemu ostatnímu, navzdory všemu, co se stalo, byl člověk jako Aaron tím, koho potřebovala. Někdo jiný, kdo nevytahoval minulost, před kterou nemohla utéct, ale ani na ni nemohla zapomenout.

***

Napjatý výraz ve tváři Grangerové se prohloubil do únavy ve chvíli, kdy Weasleyová vyšla ven.

„Jen vteřinku, doktorko Grangerová,“ vyhrkl Skonser spěšně a vzápětí Snape zůstal s Grangerovou v její pracovně sám. Rozhostilo se ticho. Snape znal ten výraz na její tváři až příliš dobře, ačkoli nikdy nebyl v pozici, kdy by ho mohl pochopit. Byl to výraz hlubokého osobního selhání, který tak často vídal u Albuse Brumbála.

„Nuže,“ nadhodila Grangerová a Snape viděl, jak sbírá emoce, které se jí tak zřetelně zračily ve tváři, a odkládá je na později - až bude doma a bude mít svého mudlovského manžela, který ji bude objímat a povídat si s ní, pomyslel si Snape, „každopádně...“

Skonser se vrátil a tiše za sebou zavřel dveře.

„Budeš schopen provést analýzu, Aarone?“

Skonser přikývl. „Zítra ji budu mít.“ Odmlčel se. „Je to všechno?“

Grangerová přikývla. „Vlastně jsme si s Robertem říkali, jestli máš zítra večer čas. Byla bych ráda, kdybys s námi povečeřel.“

„Ach...“ Skonserova tvář zrudla. „Rád bych, ale mám na zítřek nějaké plány.“

„Aha, to je fajn,“ odtušila Grangerová lehce. „Tak třeba někdy jindy.“

Skonser přikývl. „Jdu s Ginny na La Traviatu.“

Snape si odfrkl. „Hodně štěstí,“ zamumlal. „Weasleyovi - a nebelvíři všeobecně - nejsou známí kladným přístupem k vybrané kultuře.“

Grangerová se zasmála a Skonser se zatvářil zmateně. „Užij si to, Aarone,“ řekla.

Mladík se rozloučil a odešel.

„Nuže, Severusi,“ navázala Grangerová a ukázala na židli naproti svému stolu, „co takhle čaj?“

Snape cítil, jak se mu lehce stáčí rty. „Co bude dál, doktorko Grangerová? Citronové bonbony?“

Dobrou chvíli na něj zírala, než se znovu rozesmála. Byl to jiný druh smíchu než před chvílí. „Jeden Brumbál za století stačí. Dalšího nepotřebujeme.“

„Už je další století, jak jistě víte.“

Grangerová se zakabonila. „Jsem těhotná, sakra. A nejsem ani z poloviny tak mocná čarodějka, jako byl Brumbál.“ Sevřela prsty obočí. „Mimochodem, Robert se ptal, jestli existuje nějaký kouzelnický důvod, proč to dítěti trvá tak dlouho.“

„Kouzelnické děti bývají vrtošivé.“ zaškubaly Snapeovi rty. „O Merlinovi se povídalo, že zůstal v matčině lůně sedm let.“

Grangerová zasténala. „Chudák ženská.“ Povzdechla si. „Jak je Harrymu?“

„Tak dobře, jak se dá předpokládat.“

„No tak, Severusi, jak se mu daří?“

Snape se odmlčel. „Dneska jsem ho ještě neviděl.“

Čekal. Dokázal si představit, jak spolu bojují různé složky její psychiky: nebelvírský reflex obav, znepokojení pramenící z instinktů vycvičených ve válce, bezděčná vypočítavost zformovaná pod Brumbálovým vedením.

Grangerová přelétla očima od stolu ke zdi na opačné straně místnosti. „Vím, že je naprosto schopný se o sebe postarat, ale po tom, čím si prošel...“ Odmlčela se. „Mám o něj obavy, to je všechno.“

Snape přikývl a čekal.

„Chci říct...“ Grangerová spustila ruce do klína. „Vždyť jsme mu ani neudělali pořádné testy, kromě těch u Svatého Munga.“ Odmlčela se a pak vyhrkla: „Naposledy jsem si s ním pořádně promluvila před více než pěti lety.“ 

„Ano,“ přikývl Snape a chystal se dodat něco sarkastického ve smyslu, jak je těžké konverzovat, když je člověk zmrzlý, ale Grangerová pokračovala: „Dokonce ještě před delší dobou. Než Ron zemřel.“ Zhluboka se nadechla. „Změnil se. Před válkou i po ní.“

Vzhlédla a Snapea překvapil slabý, smutný úsměv na její tváři. „Harry je teď... jiný. Všichni jsme se změnili, samozřejmě. Ale on...“ Kousla se do rtu.

Snape znal slova, která nedokázala vyslovit: ale on se změnil nejvíc. Harry Potter, kterého milovala jako bratra, který byl sedm let v Bradavicích jedním z jejích nejlepších přátel - tento Harry Potter byl mrtvý. A jen Snape znal osobu, která nastoupila na jeho místo.

„Zapomínáte, Grangerová, že je to už dvacet let.“

Zničeně přikývla. „Samozřejmě. Tuhle jsem přemýšlela, co by se stalo, kdybych prosadila, aby byl troleriometr zkonstruován dřív. Pak bychom ho dostali z ledu hned po skončení války a... no, na tom vlastně nezáleží.“

„Ne, nezáleží.“ Ale z důvodů, které Grangerová nepochopí, pomyslel si Snape.

Vnímal sám sebe jako by z dálky, jako by se vznášel nad svou myslí a kriticky pozoroval, jak hluboký je jeho neklid a jak ho on ovládá. Byl znepokojený - z onoho muže, z onoho cizince. Podle řeči Grangerové bylo zřejmé, že z Pottera nemá strach, jen o něj má starost. Pravděpodobně zvažovala možnost, že by se mohl přiklonit k temnotě; jistě byla dost inteligentní na to, aby zvážila všechny možnosti. Zvážila to a odložila. Snape přecenil účinky Brumbálova výcviku na ni. Nikdy nepochopila - nikdy nepochopí - Voldemortovu moc. Abstraktně ano, ale nikdy se s ní nesetkala tváří v tvář, nikdy se jí nedotkla.

A přesto tato znalost k pochopení onoho muže vůbec nepomáhala. Strach, hrůza, uzavírání mysli, dokud nebyl bez citu jako mudlovská loutka - to byl Voldemort. Ambivalentní a komplikované kamarádství, ochranitelské instinkty učitele - to byl Potter. Stíny a horko, nekonečná touha, zmatený příval vytvořených a nevytvořených světů, nepřítomnost a bolest - to byl Jonathan.

Ale tenhle muž byl právě teď tím vším, a zároveň ničím z toho. A miloval ho? Záleželo na tom vůbec? Snape usilovně zíral na stůl a přál si... Nevěděl, co si vlastně přeje.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Grangerová pohlédla na malou kouli na stole. „Dále,“ zavolala.

Vešel někdo, koho Snape nepoznal. Grangerová však ano, protože se usmála a řekla: „Cormacu, ráda tě vidím.“

„Zdravím, doktorko Grangerová,“ řekl příchozí. Pak se podíval na Snapea a váhavě dodal: „Profesore Snape. Nevím, jestli si vzpomínáte, ale v Bradavicích jsem vás měl na lektvary. Cormac McLaggen.“

Snape přikývl. Teď si vzpomněl, že tento muž byl kdysi jedním z jeho studentů. Poněkud beznadějný nebelvír.

McLaggen se otočil ke Grangerové. „Mohl bych s tebou na chvíli mluvit o samotě?“

„Profesor Snape je velmi diskrétní, zvlášť když jde o důležitou věc,“ poznamenala Grangerová stále lehkým tónem. Mávla hůlkou a dveře se zavřely. „Týká se ta záležitost Freda Weasleyho?“

McLaggen se nadechl: „Jak to víš?“

„Mluvila jsem s Ginny.“

McLaggen si něco zamumlal pod nosem. Naposledy vrhl na Snapea poněkud temný pohled, a pak tiše pronesl: „Zajímalo by mě, jestli zná odbor záhad nějaký způsob, jak zjistit, jestli někomu někdo změnil paměť.“

Snape a Grangerová si vyměnili pohledy. „Proč?“ zeptala se Grangerová.

McLaggenova tvář se zbarvila do červena. „Podívej, je to jen pocit, jasné? Tušení. Ale myslím, že si někdo pohrával s Ginnyinou pamětí.“

„Zajímavá teorie,“ poznamenala Grangerová. Snape potlačil úšklebek. Konečně se naplno projevil Brumbálův výcvik.

„Prostě - jestli máš způsob, jak to zjistit, myslím, že bys to měla zkusit. A nemáš to tušení ode mě,“ dodal McLaggen. Tvářil se velmi znepokojeně.

Odmlka. A pak se Grangerová zeptala: „Je tu něco, co bys nám chtěl povědět?“

Snape potlačil zachrčení. Nám? Podíval se z otevřené, soucitné tváře Grangerové na McLaggenovu bledou. Nebyl vlastně McLaggen o pár let starší než Grangerová? Vypadal až příliš jako přerostlý chlapec. Válka funguje zvláštním způsobem, pomyslel si Snape: z chlapců se stávají starci, ale z mužů děti.

McLaggen bojoval sám se sebou. „Nic,“ vyhrkl nakonec. „Jen...“ Zarazil se a zmlkl.

Když už nic dalšího nepřišlo, Grangerová si povzdechla. „Existuje způsob, jak zjistit, jestli byla někomu změněna paměť,“ řekla. „Profesor Snape tu vlastně byl kvůli tomu, aby ten test provedl.“

McLaggen zvedl hlavu. „Komu? Jestli se mohu zeptat.“

„Ginny Weasleyové. Severusi, můžu dostat další ampuli?“

Snape přikývl. Grangerová se zjevně o něco pokoušela.

„Subjekt si vezme hlt lektvaru - který mimochodem chutná trochu jako máta - podrží ho půl minuty v puse a vyplivne ho do pozlaceného pohárku,“ vysvětlila Grangerová.

Nastala další pauza.

„Analýza dokáže určit nejen četnost a závažnost změny paměti, ale také vlastnosti hůlky, která je za to zodpovědná.“

McLaggen stále váhal. Snape už věděl, jakou hru Grangerová hraje; musel to být McLaggenův vlastní nápad.

„Už máš Ginnyiny výsledky?“

„Ještě ne, analyzují to naši čarologové.“ Pak tiše dodala: „Není na škodu mít jistotu.”

McLaggen sebou trhl. „Ano. Ano, já...“ Slova z něj vycházela klopýtavě. „Vím, že je to divná žádost, ale bylo by možné, abych byl taky otestován? Jako Ginny?“

Grangerová se zářivě usmála. „To vůbec není divná žádost. Severusi?“

Podal jí lektvar. Místo toho, aby se to snažil zlehčovat, jako to dělala Weasleyová, by McLaggen tichý, pobledlý a strnulý.

„Kdy bude analýza hotová?“ zeptal se, když vyplivl lektvar do poháru. Snape maskoval překvapení: McLaggenův lektvar byl slabě růžový. Věděl, že červená znamená změnu paměti; zelená znamenala pravý opak. Ale růžová...

Někdo zaklepal na dveře. „Vstupte,“ zavolala Grangerová.

Dovnitř vešel statný muž středního věku v pletené vestě. Snape v něm poznal Demma, šéfa bystrozorů.

„McLaggene,“ pronesl Demme po momentu překvapení, „co tady děláš?‘ 

„Ehm...“

„Záležitost našeho odboru,“ prohlásila Grangerová vyrovnaně.

Demme pokrčil rameny, zjevně jí to nesbaštil, ale jako by mu to bylo tak či onak jedno. „Je vás potřeba jinde. Honem.“

McLaggen se vypotácel ven s posledním pohledem na pohárek a jeho nehybný obsah. Demme za sebou zavřel dveře a pohledem těkal mezi Grangerovou a Snapem. „Vy členové Řádu,“ zamumlal.

„Co se děje?“

„Bradavice byly napadeny,“ odpověděl Demme.

Na okamžik se v místnosti rozhostilo ticho. Snape zažil ostrý zásah déjà vu; Voldemort je mrtvý, blesklo mu hlavou. Ale pak se ozval zrádný hlas: je mrtvý? je úplně mrtvý? Zachvěl se a snažil se nevnímat zelené oči, v nichž se kupodivu objevil rudý záblesk.

„Naštěstí žádné oběti,“ pokračoval Demme, „ale jeden zraněný tu je.“

„Kdo?“

„Fred Weasley.“

Před lety Snape zcela náhodou zaslechl proroctví předpovídající narození dítěte, které bude mít moc porazit Pána zla. Teprve později, mnohem později, se divil, jak je možné, že mu ihned naskočili Lily a James Potterovi.

A tady, teď, se stalo totéž. Jenže zatímco před dvaceti lety cítil hrůzu a - styděl se to přiznat - závist a dokonce i triumf, teď cítil jen strach - hluboký, nevysvětlitelný strach.

„Jak moc je zraněný?“ zeptala se Grangerová.

Demme zavrtěl hlavou. „Sám o sobě zraněný není, ale neprobírá se. Právě teď je v nemocnici Svatého Munga. Napadlo nás, že by mu možná mohl pomoct některý z vašich čarologů.“

Grangerová přikývla. Poklepala na zvonek na stole. „Aarone? Aarone, okamžitě přijď do mé kanceláře. Analýzu můžeš dokončit zítra.“

Opět se rozhostilo ticho.

„Asi jsem se měl zeptat, než McLaggen odešel,“ řekl Demme, „ale neviděl někdo z vás Ginny Weasleyovou?“

***