Preklady fanfiction Harryho Pottera

Dávné přítelkyně

Únor 2019

Juliet

„Stalo se něco, paní profesorko?“

„Mělo se něco stát?“ zeptala se Vektorová záhadně. „Ne, ne. Ale byla bych ráda, kdybys šla se mnou, pokud to tobě a, ehm, tady panu Granger-Weasleymu nebude vadit?“

Hugo zamrkal a energicky zavrtěl hlavou. „Mně ne, paní profesorko.“

„Dobře, dobře. Budeš potřebovat teplý kabát, šálu a rukavice, pokud je máš, Juliet, a pár nezbytností na noc, pyžamo, kartáček na zuby a tak. Dojdi si pro ně do ložnice, ano?“

Zírala jsem na ni a nehýbala se. „K-kam půjdeme?“

„Ach, to vysvětlím cestou,“ odbyla Vektorová mou zvědavost. „Tak už běž. Já si tady zatím sednu a hezky si popovídám s panem Granger-Weasleym.“

Plná zmatku jsem odešla ke dveřím, které vedly ke schodišti do ložnice. Ohlédla jsem se a uviděla Huga, který se zatvářil vyděšeně, jakmile se profesorka Vektorová posadila naproti němu.

Když jsem se o pět minut později vrátila s teplým oblečením a s několika dalšími věcmi naházenými do přepravní zmenšovací tašky od tety Ady, která skoro nic nevážila a vešla se mi do kapsy, Vektorová se rychle zvedla (k Hugově zjevné úlevě) a s veselým zamáváním jeho směrem mě vyprovodila ze dveří.

Vektorová situaci nijak blíž nerozváděla, když jsem ji následovala po točitých schodech dolů ke vstupním dveřím - na postarší čarodějku chodila velmi rychle - a tak, když jsem spěchala v jejích patách přes pozemky, teď už zcela zmatená, vyhrkla jsem: „Jdeme do Zapovězeného lesa, paní profesorko?“

„Jen na malou mýtinu na jeho okraji,“ odpověděla. „Mám tam uvázaných pár testrálů. Čeká nás menší cesta.“

Kdyby to byl kdokoli jiný než laskavá profesorka, která se ke mně chovala přátelsky, začala bych uvažovat, jestli mě nechce unést. „Ale kam? A co je to testrál?“

„To je takový létající kůň, víceméně,“ řekla Vektorová, zastavila se na mýtině a několikrát pohledem pozorně přejela ode mě ke kmeni stromu a zpět. Zmateně jsem ji sledovala a ona se povzbudivě usmála. „Aha, takže je nevidíš. No, na tom není nic špatného. Jsou pro tebe sice neviditelní, ale dostatečně bezpeční. Jsou velmi rychlí, takže ačkoli cestujeme poměrně daleko, bude to trvat jen, ehm, šest a půl minuty. Pomůžu ti naskočit. Jen nás oba obklopím kouzlem proti vodě, abychom se vyhnuli tomu hroznému dešti. A radši nás schovám pod splývavé kouzlo, nebo si toho všimnou mudlové...“

Neuniklo mi, že neodpověděla na mou první otázku, a trochu tvrdohlavě jsem se zarazila. Měla jsem Vektorovou ráda, ale co se to tu dělo?

„Šest minut jízdy kam?“ ozvala jsem se podrážděně.

„Vysvětlím ti to cestou,“ prohlásila Vektorová klidně.

„To, co jste řekla -“

„Tady,“ přerušila mě a poklepala hůlkou na mou hlavu a pak i na tu svou. Z místa, na které poklepala, po mně steklo podivné cáknutí a k mému úžasu profesorka přede mnou plynule zmizela, celá od hlavy až k patě. Ale pořád jsem ji viděla, když se pohnula... její kůže a oblečení byly jen stejně zbarvené jako stromy za ní. Podívala jsem se na sebe. Moje tělo bylo dokonale zamaskované stejným způsobem.

„Teď tě zvednu,“ ozval se profesorčin hlas a já ucítila, jak její ruka uchopila tu mou a zvedla ji nahoru, až jsem pod dlaní ucítila něco hladkého a jako by šupinatého. Něco přímo přede mnou zachrčelo a já zalapala po dechu, protože jsem u ucha ucítila horký závan. Na jednu znepokojivou vteřinu jsem si myslela, že je to profesorka Vektorová, ale pak jsem si uvědomila, že vedle mě stojí ten neviditelný kůň.

„Drž se pevně jeho krku a nasedni,“ doporučila mi Vektorová. „Pomůžu ti.“

Jak byste vylezli na něco, co nevidíte? Ucítila jsem pod rukama kostnatý krk onoho tvora, chytila jsem se, jak nejlépe jsem uměla, a poslepu se vytahovala nahoru. Cítila jsem, jak mě ruka Vektorové zvedá nohu výš a výš, a najednou jsem seděla obkročmo na teplém, živém - i když na dotek podivně kostnatém - zvířeti, které bylo úplně neviditelné, takže jediné, co jsem spatřila přímo pod sebou, byla mokrá tráva a vlhké listí. Takhle blízko u země mi to připadalo docela bezpečné, i když trochu zvláštní, ale...

„Ehm, paní profesorko,“ promluvila jsem, teď už nesmírně nervózní. „Říkala jste, že je to - létající - kůň?“

„Přesně tak,“ ozval se vesele profesorčin hlas a já jsem ucítila, jak se můj kostnatý kůň pode mnou netrpělivě pohnul. „Ale neboj se. Testrálové nenechají své jezdce tak lehce spadnout, jsi v naprostém bezpečí, pokud úmyslně neskočíš. Mimochodem, to prosím nedělej. Držíš se pevně hřívy?“

„Ano - ale - paní profesorko!“

Když jsem ucítila, jak se na obou bocích zvířete rozvinula obrovská křídla a neviditelný testrál se vymrštil do vzduchu, vykřikla jsem. Najednou byla země daleko a já se řítila oblohou, hystericky svírala rukama a koleny něco, co jsem neviděla, a mezi mnou a korunami stromů či jezery rychle mizejícími daleko, daleko dole nebylo vůbec nic...

„Cesta opravdu není dlouhá!“ přinesl mi vítr odněkud zblízka hlas profesorky Vektorové - musela letět těsně vedle mě. „Už jen pět minut...“

Jak jsme letěli skrz ledové mraky, vysoko po obloze, kouzlo Vektorové mé chránilo před deštěm, ale ledový vítr mi bičoval tvář a vlasy. Jako zkamenělá jsem se naklonila dopředu, sundala jednu ruku z hřívy a pevně ji celou obtočila kolem kostnatého krku, a pak to opatrně zopakovala s druhou. Držela jsem se jako klíště, zavřela oči a přála si, aby cesta už skončila. Bylo to nejdelších pět minut mého života.

Konečně jsme se s příšerným pocitem pádu, připomínající jednu z těch nočních můr, kdy se řítíte ze skály k zemi, snesli dolů. O pár vteřin později můj testrál přistál s téměř neznatelným nárazem a jen si po koňském způsobu odfrkl, když jsme se zastavili.

Okamžitě jsem sklouzla, zhroutila se na mokré pole, kde jsme přistáli, chytila se trávy - ach, ta úleva pevné země pode mnou - a ze všech sil se snažila nezvracet. Za polem se rozprostíral les a za ním řady skalnatých kopců zahalených do deště a vířící mlhy. Všechno se mi to vlnilo před očima a já je pevně zavřela.

„Ach bože,“ ozval se znepokojeně hlas profesorky Vektorové. „Ty nebudeš zrovna fanoušek testrálů, že ano? Pomáhá, když je vidíš... Tady, dej si trochu tohohle, než je uvážu... mohlo by to pomoct.“

Do ruky mi strčila malou lahvičku a já opatrně otevřela oči. Profesorka mi hůlkou znovu prudce poklepala na hlavu a s dalším jejím švihnutím se znovu objevilo mé tělo. Napila jsem se slabého lektvaru s výraznou mátovou příchutí.

„Pro jistotu jsem trochu vzala, ale... no... nejsem si jistá, jestli tě bude bavit dělat to opakovaně,“ poznamenala Vektorová, která se také znovu objevila a tvářila se velmi znepokojeně. „Přísně vzato bychom neměli provádět asistované přemísťování, ale možná tento týden pravidla přehlédnu... pro přemístění to není moc daleko...“

„P-proč bych to měla dělat opakovaně?“ vzhlédla jsem znepokojeně, ale Vektorová neodpověděla a zaobírala se urovnáváním záhybů na své dlouhé sukni.

„No, radši už bychom měly jít,“ pronesla vesele a natáhla ke mně ruku. „Už ten lektvar zabral?“

Vytáhla mě do vzpřímené polohy. Nohy se mi pořád ještě třásly, ale už mi nebylo na zvracení.

„Tudy je to jen chvilka chůze,“ ukázala profesorka, otevřela branku a rychle mě vedla po blátivé cestičce podél zadní strany domů z červených cihel a průchodem mezi nimi do klidné slepé uličky.

„Tady je to... číslo šestnáct...“ zamumlala, ukázala na úplně obyčejně vypadající řadový dům s mosaznou tabulkou na průčelí, na které stálo: Glen View, nocleh se snídaní, a zazvonila u dveří.

Tázavě jsem se na ni podívala a právě jsem znovu otvírala pusu, abych se zeptala, co tu proboha děláme, když se rozletěly dveře. V nich se objevila moje sestra a celá se rozzářila.

„Juliet!“ vypískla a vrhla se na mě bez ohledu na déšť a zimu.

Ztuhla jsem v šoku. „Jennifer? Jenny! Já - co - jak -“

Můj mozek se to snažil pobrat. Mezitím se za Jennifer objevili máma s tátou a oba se na mě široce usmívali.

„Mami, tati...“

Máma mě políbila a objala.

„Ach, Juliet, ten tvůj výraz,“ koktala Jennifer mezi nekontrolovatelným chichotáním. „Nemohla jsem se dočkat, až tě překvapím!“

„Vy - vy jste tady na dovolené?“

„Přesně tak,“ ozvala se za mnou profesorka Vektorová a já se otočila, abych viděla, jak na mě vesele mrká. „Tvoje rodina je tu až do příští soboty. Jestli chceš, můžeš tu zůstávat každou noc a já tě každý všední den před vyučováním přivezu zpátky.“

„To je - to je úžasné. Já...“ Stále jsem nenacházela slova a nemohla jsem přestat zírat na Jennifer, která se pozvolna vzpamatovávala. Když nečekáte, že své dvojče příštích sedm týdnů uvidíte, a stane se tohle, no - cítila jsem, jak mě v koutcích očí šimrají slzy. Byla jsem tak šťastná.

„Teta Ada taky přijela, chtěla se s tebou seznámit,“ vyhrkla Jennifer spěšně. „Je v obýváku, myslím, že nechtěla zkazit překvapení. Teto Ado!“

Zavolala do chodby a já zaslechla zavrzání, jak někdo spěšně vstával z pohovky. O několik vteřin později došla ke dveřím starší čarodějka s aurou sněhobílých vlasů kolem hlavy a na okamžik se na mě usmála. Pak její pohled zalétl za moje záda, žena překvapením otevřela ústa a já se otočila a uviděla profesorku Vektorovou, která se tvářila naprosto stejně.

„Seppy?“

„Ado? Ty nejsi - nikdy jsi - ty jsi teta těch holčiček? Ale -“

Najednou se obě čarodějky k údivu všech objaly a rozesmály.

„Seppy, už jsou to roky. Proč - jak - jsme vlastně ztratily kontakt?“

„Ach, Ado, já nevím! Děti? Kariéra? Asi to bylo tím, jak jsi na čas odjela do ciziny... Je mi to moc líto... děti o tobě pořád mluví a já jsem tě pořád chtěla vyhledat, ale už je to tak dlouho...“

Těkala jsem pohledem z jedné na druhou, potěšená, ale ohromená. Když si pomyslím, že profesorka Vektorová zřejmě byla - nebo stále je - velkou přítelkyní někoho z mých příbuzných!

„Ani jsem si neuvědomila, že teď pracuješ v Bradavicích,“ řekla teta Ada profesorce Vektorové. „Ale je to i moje chyba... Patty by tě našla, ať už bys byla kdekoli. Měla jsem na ministerstvu tolik práce... a, no - po válce byl všude takový chaos, víš?“

„Ano,“ potvrdila Vektorová tichým hlasem. „Já vím. Je mi to líto, Ado.“

Ada zavrtěla hlavou, i když její úsměv vyzněl poněkud zádumčivě. „Je to už dávno, Seppy. Dlouho, hodně dlouho.“

Obě čarodějky se odmlčely, zjevně ztracené ve vzpomínkách. Válka... Zajímalo by mě, kterou válku mají na mysli. Proběhla druhá světová válka i ve světě kouzelníků?

„Nuže,“ pronesla máma nesměle k mé učitelce. „Vypadá to, že máme spoustu důvodů k oslavě. Nepůjdete dál na šálek čaje, profesorko Vektorová?“

„Ale ano, pojď dovnitř z toho deště!“ přidala se teta Ada, vzala Vektorovou za ruku a táhla ji dovnitř. „A Juliet, moc ráda tě poznávám. Jsi opravdu podobná své sestře! Ještě nikdy jsem neviděla tak úplně stejná dvojčata.“

Vešla jsem do domu a už teď se mi teta Ada líbila. Vypadala tak mile a vesele a máma, táta i Jennifer se v její blízkosti očividně cítili v pohodě. Jennifer mi řekla, že od té první příležitosti k nim už několikrát přišla na nedělní oběd.

Bylo to tak zvláštní, pít čaj v útulném obývacím pokoji prázdninového domu, ve společnosti rodiny, tety, kterou jsem právě poznala, a profesorky Vektorové. Mé dva světy se podivně protnuly. Nemohla jsem přestat těkat pohledem mezi Vektorovou a tetou Adou. Seděly vedle sebe, zapojovaly se do všeobecné konverzace, ale občas se odmlčely, aby se podělily o vědoucí pohled ohledně něčeho, co právě zaznělo, nebo se pousmály soukromému vtipu. Byly trochu jako já a Jennifer, když jsme spolu, jen o osmdesát let starší. A přesto ztratily kontakt? Nedokázala jsem si to představit. Ale na druhou stranu, my jsme přece sestry a dvojčata, ne jen kamarádky.

Asi po hodině se máma zvedla. „Je čas chystat oběd, vyzvedla jsem ve městě nějaké potraviny. Nepřidáte se k nám, paní profesorko?“

Ale Vektorová zaváhala a podívala se na složité hodinky na svém zápěstí, které, jak se zdálo, měly mnohem víc ručiček a čísel než ty obyčejné. „Raději ne,“ odmítla neochotně. „Mám tolik práce se známkováním. Moji studenti NKÚ a OVCÍ mají spoustu domácích úkolů, chudáci! Ale děkuji vám za čaj, ráda jsem vás poznala, pane a paní Belstoneovi, a tebe také, Jennifer. Ado - odteď budeme v kontaktu!“

„Určitě,“ potvrdila teta Ada a zrůžověla radostí. „Brzy se uvidíme, Seppy.“

„Ráno pro tebe přijdu,“ řekla mi profesorka Vektorová. „Buď připravená v půl osmé, prosím. Nepojedeme na testrálech, slibuju.“

„Ach, to je dobře,“ přikývla jsem horlivě. „A moc děkuji, že jste mě sem přivedla, paní profesorko.“

Učitelka přikývla, usmála se na nás a pak se otočila na podpatku a přemístila se.

Do ticha, které bezprostředně následovalo, promluvil táta. „Ehm - neříkala právě, že učí ovce?“ Tvář mu zářila a já věděl, že si představuje obrovská mluvící kouzelná zvířata. Rychle jsem ho opravila.

„To jsou druhy zkoušek, jako je maturita a státnice,“ vysvětlila jsem.

„Aha,“ zatvářil se táta zklamaně. „Takhle je to méně vzrušující.“

„A méně děsivé,“ dodala máma a my s Jennifer jsme se zasmály, načež jsme se vydaly do kuchyně pomoct s přípravou oběda.

Celý ten týden jsem se cítila tak plná štěstí, že jsem div nepraskla. Bylo to trochu jako sen, pobývat každý večer a noc s mámou, tátou, Jennifer a tetou Adou ve Fort Williamu, hrát spolu karetní hry a každý den pít horkou čokoládu jako prázdninový dárek. Tetu Adu jsem už znala stejně dobře jako zbytek rodiny. Byla přesně tak milá, jak mi na první pohled připadala.

Profesorka Vektorová mě každý den po vyučování dopravovala tam a před vyučováním zase zpět do školy. Místo letu na děsivých testrálech jsme chodily pěšky do Prasinek a přemisťovaly se, přičemž mě Vektorová táhla s sebou (což technicky vzato neměla dělat, protože jsem nezletilá). Byl to zvláštní pocit, ale neskonale lepší, a já jsem ochotně souhlasila, když mě Vektorka zapřísahala, abych o způsobu cestování pomlčela. Samozřejmě jsem Hugovi každý den říkala, kam jedu. Hugo se tvářil trochu zamyšleně. Určitě se mu taky stýskalo po rodičích, i když mu často psali, ale na nic se nevyptával.

Susie a další však ano. Ona a Marion mě odchytily po hodině přeměňování, aby se mě zeptaly, proč už několik nocí nejsem s nimi na koleji. „Proč ty můžeš navštěvovat svou rodinu a my ne?“ zeptala se, když jsem jí to vysvětlila.

„No, pobývají poblíž,“ nadnesla jsem opatrně. „A dostali povolení, abych tam mohla zůstávat, protože jsme si se sestrou moc chyběly.“

„Proč je to zvláštní případ?“ zamračila se Marion. „Mně se po bratříčkovi taky stýská, ale během pololetí se za ním nedostanu. To není fér.“

Bylo to vlastně od onoho prvního večera, kdy jsem jim řekla, že se vyplížím do sovince, abych sestře napsala dopis, poprvé, co se mě někdo z nich na Jennifer zeptal. Své smutné tajemství jsem držela v tajnosti. Učitelé to věděli, ale Hugo byl první student, kterému jsem to řekla. Teď - no, když jsem to řekla Hugovi, vlastně jsem nevěděla, proč bych to neměla říct i holkám z koleje.

„Jsme dvojčata,“ vysvětlila jsem krátce.

Viděla jsem, jak to Susie okamžitě došlo, Marion to trvalo o chvilku déle. Oběma se ale překvapením rozšířily oči.

„Aha,“ řekla Susie tiše. „Tvoje sestra je moták?“

Jen jsem přikývla a v rozpacích z jejího soucitného pohledu pokrčila rameny.

„Tak proto jsi byla tak -“ Marion zmlkla a zatvářila se rozpačitě.

„Tak co?“ pobídla jsem ji.

„Nic. Jen - no - trochu nepřátelská, víš.“

„Nebyla jsem nepřátelská,“ ohradila jsem se rozhořčeně. „Vy jste mě ignorovali!“

Viděla jsem, jak si Susie a Marion vyměnily pohledy.

„Ne, to ne,“ namítla Susie rázně. „Hned od začátku jsi před námi každý večer zatahovala závěsy kolem postele a nezapojovala ses do žádných rozhovorů. My jsme tě přece neignorovaly. Vypadalo to, jako bys předstírala, že neexistujeme.“

„No, bylo to, jako kdybyste vy předstíraly, že neexistuju,“ vypálila jsem, ale zároveň cítila, jak se červenám. Možná měla pravdu. I když se rozhodně nesnažily zjistit, proč jsem zatahovala závěsy...

Rozpačitá a otrávená jsem už nic neřekla a Marion po chvíli jen docela vlídně podotkla: „To máš ale opravdu smůlu. Tedy ohledně tvé sestry.“

„Jo, to máš,“ souhlasila Susie. „Ehm - pojďme, měly bychom vyrazit na formule.“

Na další hodinu jsme došly v docela přátelském duchu. Astrid a Ivy, které už tam byly, vypadaly překvapeně, že jsme dorazily společně, ale nestihly se zeptat, než hodina začala. Dnes jsem se nedokázala soustředit. Obyčejně jsem formule milovala, ale nemohla jsem si pomoct a přála jsem si, aby ten čas rychle utekl. Byla to ten den moje poslední hodina a na jejím konci na mě bude čekat Vektorová, aby mě zase odvedla do Glen View...

Bylo to neskutečné, ale úžasné, přesouvat se ten týden mezi rodinou a školou. Každou noc jsme si s Jennifer šeptem v naší malé ložnici místo spaní povídaly. Bylo toho tolik, o čem jsem si s ní chtěla promluvit od chvíle, kdy jsem se dozvěděla o té pohádce. Ale Jennifer stále neústupně tvrdila, že nám ty vědomosti nejsou k ničemu.

„Upřímně řečeno, Juliet,“ opakovala podrážděně pořád dokola. „Nemůžeme se jen tak toulat po pouštích a hledat džiny, i kdybychom se tam dostaly. To je šílené. A nebezpečné.“

Ale několik měsíců strávených z větší části v knihovně mě naučilo hodně o mém novém světě. Například jsem si byla docela jistá, že existuje několik způsobů magické dopravy, které by možná mohly obejít potíže se vzdáleností. Jennifer stále nesouhlasila, říkala, že je to hloupý nápad, a přála si, aby se o té pohádce nikdy nedozvěděla. Po chvíli se na mě ještě víc obořila a odmítla se o tom dál bavit, tak jsem zmlkla, nechtěla jsem kazit prázdniny.

Na rovinu, bylo mi jasné, že to bude nebezpečné a nijak snadné. Věděla jsem, že se to možná ještě nikdo neodvážil zkusit, a pokud ano, tak to nedokázal. Ale věděla jsem, že udělám cokoli, úplně cokoli, aby se Jennifer v Bradavicích učila kouzlit spolu se mnou, abychom byly obě čarodějky. I kdyby Jenny přišla do Bradavic o rok nebo i později než já, nakonec by to dohnala. A pak, co všechno bychom mohly dělat, jakou zábavu bychom si mohly užít, až bychom byly obě schopné kouzlení... ty možnosti mi vyrážely dech.

Hlavním problémem bylo, že jako prvák jsem věděla, že jsem příliš mladá na to, abych ovládala některá kouzla nebo lektvary, které bychom pravděpodobně potřebovaly k uskutečnění toho výletu, ale prozatím jsem se chystala zjistit víc o džinovi. Pokud se neobjeví lepší plán, ať už si Jennifer říká cokoli - dokonce i kdyby mi nepomáhala - hodlala jsem se do toho pustit.