Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 34: Zítra, když začala válka

Od chvíle, kdy Belatrix Lestrangeová přišla pro Ginny, Neville (nyní sám) úplně ztratil pojem o čase. Poté, co několikrát usnul, aniž by věděl, jak dlouho spal, už neměl o plynutí času ani ponětí. A slábl a slábl. Mezi dvěma zdřímnutími ho přišel rozvázat chlapík s dobitým obličejem a Neville bolestivě ucítil, jak mu ruce bezvládně padají na tělo, když se zhroutil na podlahu. Jeho lopatky hlasitě zaprotestovaly zlověstným praskáním, pak se mu krev v pažích, rukou a prstech postupně vrátila do normálu. A pak muž odešel a zanechal ho svému osudu bez jídla a vody.

Neville cítil, jak se s každým dalším zdřímnutím propadá dál a dál, hlouběji a hlouběji, a rozhodl se, že už nebude dřímat, protože se bál, že se už nikdy neprobudí. Teprve když panty jeho cely příšerně zaskřípaly, což ho přimělo trhnout sebou a otevřít víčka, uvědomil si, že se opět nechal uspat. No tak, co se to zase děje?

Ve dveřích stály proti světlu dvě tmavé postavy. Neville zamžoural z rohu kamenné podlahy, aby se je pokusil identifikovat, ale nedokázal ani zvednout hlavu. Teprve když se obě postavy přiblížily ze středu malé místnosti, dokázal konečně rozeznat rysy Belatrix a Rodolfuse. Dva Lestrangové za cenu jednoho. Dokonalá promo akce.

„Vstávej, chlapče, nemám na to celý den…“ vyštěkl Rodolfus a kopl ho do břicha.

„Je příliš slabý na to, aby sám chodil,“ poznamenala jeho žena pohrdavě. Komu však bylo toto opovržení adresováno? Manželovi, nebo jemu, který ležel svalený na podlaze? To Neville nedokázal říct.

„Příliš slabý?“ ušklíbl se Rodolfus a špičkou nohy zvedl Nevillovi obličej. Mladíkovy oči se stočily do důlků a odhalily bělmo, zatímco duhovky zmizely pod víčky. „Uvidíš, že ho přiměju, aby chtěl zvednout zadek…“ dodal Smrtijed a vytáhl hůlku z rukávu.

Belatrix však byla rychlejší. Namířila na Nevilla svou vlastní hůlku, vyštěkla Levicorpus a rychle ho vyvedla z cely pod zlým pohledem svého manžela. „Kdybys to udělal dřív, už dávno bychom byli z téhle smradlavé kobky pryč, ty hlupáku,“ zavrčela na něj Belatrix, zatímco nesla Nevillovo bezvládné tělo chodbami.

„Pořád nechápu, proč je chce Pán na zítřek upravit…“ zabručel a vydal se ve stopách své ženy, která tiše obrátila oči v sloup.

„Nejde o to, aby byli upravení, jde o to, aby vypadali trochu živěji,“ opáčila Belatrix a přidala do kroku. Čím dříve se zbaví jeho protivné přítomnosti, tím lépe pro ni. „Jestli Potter přijde a my provedeme výměnu, všichni musí vidět, jak dobře jsme se k našim vězňům chovali, když jsme je potrestali. Na druhou stranu, pokud se chlapec nedostaví… Musí být schopni podstoupit nové mučení, které na nich bude provedeno. Pán z nich bude chtít udělat exemplární případ.“

Rodolfus se zasmál. „No, člověk si skoro přeje, aby Potter nepřišel, že?“

Belatrix ztuhla a otočila se na něj. „Ale ne, já doufám, že Potter přijde… A taky doufám, že až přijde, zabije tebe, pak se nechá zabít a pak budeme mít konečně klid. Tahle šaráda už trvá dost dlouho.“ Pak se otočila na podpatku a pokračovala směrem k ošetřovně, přičemž Rodolfuse zanechala uprostřed chodby, aby přemítal nad manželčinými hořkými slovy.

*****

Druhý den ráno panovala v Lasturové vile tíživá atmosféra. Relativně dobrou náladu předchozího dne poněkud zkalila jediná myšlenka. Hrozná myšlenka, kterou se nikdo neodvážil vyslovit nahlas, i když se všem honila hlavou. Myšlenka, že by to mohl být jejich poslední den. A tak se u stolu rozhostilo ticho a všichni mlčky přežvykovali snídani. Dokonce i dvojčata se zdála být tisíce kilometrů daleko a nepřítomné pohledy zabodávala do svých latté. Fred už skoro tři minuty napařoval stejný plátek houstičky, takže se postupně začínala rozpadat.

Harry, sedící v čele stolu, zíral na Luciuse Malfoye, jehož zachmuřený výraz vypovídal o jeho duševním rozpoložení.

„Myslím, že je načase vrátit mu hůlku,“ řekl Harry monotónně, jako by jeho věta byla stejně banální jako předpověď počasí.

Všichni zalapali po dechu a vzhlédli od svých misek a šálků či pečiva a dalších pochutin.

„Komu?“ vyhrkl Ron a hloupě se zamračil. Pak jeho pohled padl na Luciuse Malfoye, který také vzhlédl, a nyní se zdálo, že ho dění kolem zajímá o něco víc. „Ach, tomu…“ začal Ron a zbytek zabručel.

„Co takhle hlasovat?“ zeptal se George. Byl však ignorován.

„Pottere, nechci opakovat včerejší debatu, ale nemáte ani ponětí, co jste právě řekl…“ vyhrkl Snape a zavrtěl hlavou. „Znám toho chlapa mnohem déle než vy a on je mistr v obracení věcí naruby…“ 

„Ten chlap ti děkuje za tvůj zásah, Severusi, a žádá tě, abys šel do háje,“ opáčil Lucius Malfoy s pohrdavým úšklebkem. Pak se obrátil k ostatním: „Všimněte si, že ten, kdo si dovoluje komentovat mou spolehlivost, je chlap, který si skoro dvacet let hrál na dvojitého agenta…“

„Musím říct, že na blond odbarvené vlasy mají pravdu…“ prohodil Bill, zatímco Blaise se ušklíbl. „Ale co na to řeknou mastné vlasy? To napětí je nesnesitelné…“

„Stále platí, opravdu nechceš dát hlasovat?“ pokračoval George, tentokrát o něco hlasitěji.

„Smiř se s tím,“ pokračoval Harry a stále sledoval každý Luciusův pohyb. „I kdyby se proti nám pokusil o cokoli, stejně by skončil, kolik, patnáct ku jedné? To je trochu málo…“

„Ale mohl by utéct udat nás Vy-víte-komu,“ namítla Fleur vehementně. Nechtěla, aby se její dům ocitl ve stejném stavu jako dům Molly a Artura poté, co Smrtijedi přišli na svatbu. Hermiona protočila oči.

„I kdyby to udělal, nemělo by to žádné následky,“ řekl Harry a zavrtěl hlavou, „Vol – chci říct Vy-víte-kdo nemá zájem opustit hrad ani poslat lidi, aby si pro nás přišli. Ví, že si přijdeme pro Ginny a Nevilla. Nehne ani prstem, protože mu stačí počkat, až všichni skočíme do hadí tlamy… Taky mu to umožní upevnit obrannou linii.“

„Harry má pravdu,“ zamumlal Artur temně. „Bolí mě si to přiznat, ale když zbývá čtyřiadvacet hodin, je to úplně jedno…“

„Navrhuji HLASOVÁNÍ!“ vykřikl tentokrát George a bouchl pěstí do stolu. Tak silně, že se Mollyin šálek zatřásl a vylil svůj obsah na ubrus. Pro matku rodiny to byla doslova poslední kapka.

„NIKDO NEBUDE HLASOVAT, GEORGI!“ vyštěkla, když se George spolu s mnoha dalšími sesunul na svá místa, jako by to byli oni, koho Molly Weasleyová peskuje.

„Kdo měl na starosti uschování jeho hůlky?“ zeptal se Ron a nevraživě se podíval Luciusovým směrem.

„Bill a Remus,“ odpověděl Artur okamžitě a podíval se na dotyčného syna. „Ale Remus tady není.“

Bill, který se náhle cítil sledován, zvedl hlavu a zatvářil se jako neviňátko: „To je škoda, vůbec si nevzpomínám, co jsme s ní udělali…“

„Tak vidíš, problém vyřešen,“ zvolal Blaise, zatímco Hermiona se zahihňala do svého sendviče s marmeládou.

„Bille,“ ušklíbl se Harry.

Zrzek si odhrnul polodlouhé vlasy a teatrálně si povzdechl. „No, no… Když to musí být…“

V tu chvíli se Molly zvedla ze židle, popadla z kuchyňské linky naběračku a přišla se posadit hned vedle Luciuse, který na ni a na naběračku z nerezové oceli, jíž mu mávala před nosem, vrhl vyděšený pohled. „Ty… ty by ses měl chovat slušně, Malfoyi,“ zasyčela Molly s hrozivým výrazem, který v jejích rysech nikdo (ani Fred a George) nikdy neviděl. „Protože jestli uděláš sebemenší chybu a bude to tvoje vina, že Ginny nedostaneme zpátky živou a zdravou…“ Naběračka se nebezpečně přiblížila k Luciusově nosní dírce a on mírně ucukl, aniž by spustil oči z Molly. „Tak za to zaplatíš. A všechny ty roky vymýšlení trestů pro dvojčata mě učinily nesmírně kreativní. Je to jasné, Malfoyi?“

Lucius spěšně přikývl s pohledem nervózně těkajícím mezi Molly a jeho talířem. „Perfektní,“ řekla a odvrátila se.

*****

„A jsme tady,“ oznámila realitní makléřka perfektní angličtinou. Mladá žena otočila klíčem v zámku a otevřela dveře dokořán, aby Theodor mohl jako první vstoupit do obrovského bytu. Stále měl na sobě vypůjčený obličej téměř třicetiletého doktoranda a před vstupem se na agentku široce usmál.

Realitní makléřka klusala v luxusních bledě růžových lodičkách Jimmy Choo za ním a dávala pozor, aby svými dvanácticentimetrovými jehlovými podpatky příliš nebubnovala do (staré a bezvadně vyleštěné) dřevěné podlahy. „Jak vidíte, je tu prostorná vstupní hala s šatnou… Všimněte si lišt na stropě…“

Teodor zvedl oči, aby si ověřil její slova, i když mu na lištách ani na šatně nezáleželo. Měl jediný požadavek, a poté, co ho už zavedla do tří bytů, které mu nevyhovovaly, doufal, že ta zatracená husa konečně pochopila, co vlastně chce.

„Pokračujte tudy, prosím…“ agentka ustoupila stranou a Theo prošel dvěma velkými dveřmi do salonu z osmnáctého století s velkým černým mramorovým krbem s bílým žilkováním, který osvětloval impozantní český křišťálový lustr. Osvětlení místnosti dotvářela vysoká francouzská okna a Theodor s potěšením konstatoval, že všechna hledí na rozlehlý park. Perfektní, žádné zvědavé pohledy.

„Vypadá to, že máte rád ticho a klid,“ zavtipkovala realitní makléřka, potěšená, že se její obtížný klient trochu rozjasnil. „Co říkáte na všechno to světlo? Je to potěšení, že? A taky šetrné k životnímu prostředí! Ani v zimě nemá slunce problém ohřát těch devadesát metrů čtverečních přijímacího prostoru, a když se ochladí, tak se o zbytek pěkně postará krb…“

Theodor přikývl a otočil se, aby ocenil prostor i luxusní nábytek.

„Byt je zařízený, protože je to firemní byt, ale pokud máte vlastní nábytek, nebo byste si ho chtěl předělat, stačí nám dát vědět a my se o všechno postaráme,“ švitořila agentka a mávala plnicím perem Mont-Blanc sevřeným mezi pěstěnými prsty.

„Všechno si nechám,“ odpověděl klidně Theodor, zatímco ona si tento detail narychlo s potěšením poznamenala do formuláře. „Za předpokladu, že tento byt je to, co hledám.“

„Už jsem vám řekla, že tato nemovitost splňuje všechna vaše kritéria. Nepřejdeme do apartmá?“ navrhla a přešla přes přijímací prostor, aby otevřela další dvoukřídlé dveře. Ty vedly do dlouhé chodby se dvěma řadami dveří.

„Prosím, projděte si všechny pokoje…“ vyzvala ho realitní makléřka a uvedla ho. „Takže jsou tu dva apartmány po dvaceti pěti metrech čtverečních, jeden s koupelnou a druhý se sprchovým koutem, dvě toalety, otevřená kuchyň v jídelně, která je intimnější než obývací pokoj, druhá šatna o rozloze deset metrů čtverečních a…“ Agentka se zářivě usmála a klusala dál až na konec chodby, která končila u posledních dveří. Zatímco všechny dveře, které Theodor dosud viděl, byly dřevěné, tyto byly výjimkou z pravidla. Realitní agentka je s jistými obtížemi otevřela dokořán a Theodor vstoupil dovnitř. Jak si vše prohlížel, postupně se mu na rtech rozlil široký úsměv a otočil se zpět ke své průvodkyni. Ta měla ve tváři triumfální výraz, jako by se už viděla, jak inkasuje monstrózní provizi.

„Kde to mám podepsat?“ zeptal se Theodor s úsměvem od ucha k uchu.

„Usadíme se v salónku, bude to pohodlnější…“ pobídla ho mladá žena a vedla ho zpět do obrovské recepce. Posadila se na jednu z pohovek a rozevřela na stolku obrovskou složku. „Je to jen formalita, protože tento byt, stejně jako všechny, které jsme navštívili předtím, už patří vaší firmě, která mi také platí provizi… Nebudete platit ani cent! Privilegium vyhrazené zlatým hochům, jako jste vy… Tady potřebuji jen váš podpis…“ Ukázala na políčko ve spodní části první stránky. „Tady…“ Druhé políčko na čtvrté stránce. „A tady…“ Poslední políčko na poslední stránce. „A také budete muset parafovat všechny ostatní stránky. Tady je moje pero…“

Theodor sáhl po Mont-Blancu a zabránil si převrátit oči v sloup, když se agentčiny štíhlé prsty ostentativně dotkly jeho palce.

„Tak mi řekněte, vy jste nový rekrut profesora Lapébieho, že? V jakém oboru budete uplatňovat své nadání?“ pokračovala agentka, zatímco Theodor procházel jednotlivé listy, parafoval je a podepisoval.

„Výzkum…“ usmál se Theodor vyhýbavě.

„No, hlavně že to není zkoumání pracovních inzerátů,“ zažertovala realitní makléřka, než propukla ve vysoký smích. Theodor se zdvořile zasmál a odložil plnicí pero.

„No, myslím, že je všechno v pořádku…,“ pokračovala mladá žena, když zkontrolovala, zda je každá kolonka správně podepsaná. „Ano… ano… perfektní!“ Se zaklapnutím zavřela složku s papíry a sáhla do své červené kožené tašky Fendi, aby vytáhla tři svazky klíčů. „Tady jsou klíče. Ten velký měděný je od vchodu do budovy. Malý stříbrný je od poštovní schránky. A tenhle je od vstupních dveří do bytu. Kdybyste měl sebemenší problém nebo potřeboval jakoukoli jinou službu, v bytě číslo jedna v přízemí, vpravo na chodbě, má čtyřiadvacet hodin denně službu domovník. A kdyby se někdy vyskytl problém s bytem, neváhejte se na mě obrátit, tady je moje vizitka. Můžete se na mě obrátit i v případě, že nebudete mít žádné problémy… Dobře?“ hlesla s mrknutím.

Theodor se zdvořile usmál. „To určitě udělám…“ odpověděl, vstal a doprovodil ji ke dveřím.

„Doufám, že se vám bude ve Francii líbit, pane Gordone. Pozdravujte ode mne profesora Lapébieho,“ řekla realitní makléřka a energicky mu podala ruku. Pak s posledním mrknutím vyklouzla a podpatky jejích bot Jimmy Choo zaklapaly na mramorovém schodišti, které vedlo k východu. Theodor za ní zavřel dveře a otočil klíčem v zámku. S rukama v kapsách přešel salon a udělal několik kroků chodbou. V polovině cesty se zastavil a z dálky se podíval na ocelové dveře na konci chodby, které byly stále pootevřené. Na rtech mu hrál spokojený úsměv. Brzy…

*****

Den v Lasturové vile utíkal hanebně rychle, jako by se sám čas rozhodl, že s nimi poslední den proletí. Molly uklidňovala nervy pečením tuny pečiva, které nikdo (kromě Rona) nechtěl jíst. Obvykle veselá Narcisa se stáhla do rohu obývacího pokoje, který obýval její manžel. Nekonečně dlouho hleděla na moře třpytící se pod sluncem tak jasným, že se jim jakoby vysmívalo. Chlapci improvizovaně hráli famfrpál, ale smích a protesty zněly falešně a zápas brzy skončil. Co se týče Hermiony, ta byla po většinu dne zamlklá a zaujatá. Proběhla krátká rekapitulace rolí a pozic všech na následující den a pak se velmi brzy všichni odebrali do postele, aniž by ostatním popřáli dobrou noc.

Vždycky si představujeme, že děláme neobyčejné věci, když víme, že nám zbývá čtyřiadvacet hodin života, ale nakonec nikdo z nás nemá sílu ani na to, aby se choval normálně…, pomyslel si Draco a nervózně si kousal nehty. Byl to určitě náš poslední den na Zemi a my ho strávili tím, že jsme se točili v kruhu. Hluboko ponořený do svých temných myšlenek o tom, že příští ráno půjde na bojiště, si Draco ani nevšiml, jak se Hermiona naklonila k Blaiseovi a něco mu pošeptala do ucha. Ital se smutným úsměvem přikývl a odešel si nahoru lehnout. Hermiona si povzdechla a otočila hlavu k blonďákovi, který stále seděl u stolu a přemýšlel. Jen Harry, Artur a Snape byli ještě vzhůru a společně probírali nějaké body na příští den. Hermiona k Dracovi opatrně přistoupila a položila mu ruku na rameno.

„Pojď, měli bychom se vyspat…“ vydechla a on mlčky přikývl. Pomalu odsunul židli, vstal a následoval Hermionu po schodech do patra. Když vstoupili do pokoje, který Draco sdílel s Blaisem, všiml si, že tam jeho přítel není, přestože před několika minutami sem nahoru odešel. Zamyslel se a pak uslyšel, jak se klíč ve dveřích s lehkým cvaknutím otočil v zámku, a Hermiona zamumlala kouzlo, které mělo místnost odhlučnit.

„Kde je Blaise?“ zeptal se a zamračil se.

Hermiona pustila kliku a našpulila rty. „Blaise dnes spí v mé posteli. V pokoji s Harrym a Ronem.“

„Proč by chtěl spát s těmi dvěma jezevci?“ zabručel Draco, který v tom neviděl žádnou logiku.

Hermiona mírně zrůžověla a protočila oči. „Požádala jsem ho o to.“

Draco ztuhl a zíral na ni. Pohled mu vracela se směsicí obav a strachu. „Musím se tě na něco zeptat…“ zašeptala, aniž by se přiblížila.

Ksakru, proč se tak tváří? pomyslel si Draco a cítil, jak se mu zrychluje tep. „Pokračuj…“ povzbudil ji kývnutím hlavy.

Hermiona otevřela ústa, odvrátila pohled a dlouze, dlouze se nadechla. „Proč jsi ještě tady?“ zeptala se náhle.

Draco polkl. Ta otázka byla jako studená sprcha. „To bys byla radši, kdybych odešel?“ zabručel a v jeho hlase byla cítit hořkost.

„Nepřísluší mi říkat ti, jestli máš zůstat, nebo ne…“ Hermiona se nadechla a sklopila hlavu. „Je to tvoje rozhodnutí.“

Draco se zamračil tak silně, že cítil, jak se mu kůže napíná na spáncích. Co mi to dělá? Co to sakra je? Hermiona se stále nehýbala, a přestože od něj byla vzdálená ani ne tři metry, zdálo se, že je mnohem, mnohem dál. Mimo dosah. Nedostupná. V tu chvíli na něj celé tělo křičelo, aby se na ni vrhl, objal ji a už ji nikdy nepustil, pod hrozbou, že ji navždy ztratí, přesto neudělal nic.

Když se odmlčel, Hermiona znovu promluvila. „Pochopím, když odejdeš. Sama jsem tak vyděšená, že nebýt Harryho, tak…“ Znovu zmlkla a sevřela si ústa rukou, jako by se dokončením věty mohla provinit velezradou vůči svému nejlepšímu příteli. Trvalo jí několik vteřin, než se vzpamatovala a pokračovala. „Až doteď jsem si neuvědomovala… věděla jsem, že tenhle den přijde, že se budeme muset postavit Ty-víš-komu a... teď, když je to tady, já…“ Po tváři se jí skutálela slza a hlas se jí zlomil. „Mám strach… takový strach.“

„Hermiono…“ vydechl Draco a udělal krok k ní. „Nenechám nikoho, aby tě zabil, přísahám. Nikoho.“

Vzhlédla k němu s očima plnýma slz a zavrtěla hlavou. „Ty to nechápeš, já se nebojím smrti,“ řekla vysokým hlasem. „Jestli se něco pokazí… Já…“ Prohrábla si rukou vlasy, ve tváři se jí teď jasně zračilo utrpení. „Nechci se vrátit do cely, Draco. To nezvládnu.“

„Přísahám, že se tam nevrátíš,“ vydechl a udělal další krok jejím směrem.

„Neslibuj nic, co nevíš, jestli můžeš splnit,“ zvolala a vyčítavě se na něj podívala. „Místo toho mi odpověz na otázku: budeš tam zítra? Ano, nebo ne?“

Draco okamžitě zmenšil vzdálenost mezi nimi a prudce Hermionu popadl, aby ji k sobě přitiskl. Stiskl víčka a zabořil obličej do jejích zacuchaných vlasů. „Budu hned za tebou. Jestli chceš jít, tak půjdeme. Jestli chceš bojovat, budu bojovat i já. Ať tak či onak, nedovolím, aby ti ještě někdo ublížil, Hermiono. Přísahám.“

Sevřela paže kolem jeho pasu a opětovala jeho objetí. Pak se odtáhla a on sklonil hlavu, aby se jí podíval do tváře. Úzkost v jejích oříškových očích podivně ustoupila odhodlání. „To je všechno, co jsem chtěla slyšet,“ zašeptala, než se mírně zvedla na špičky a zachytila jeho rty.

Draco, poněkud překvapený náhlou změnou nálady, o krok ustoupil, ale Hermiona ho nezadržela. Naopak, položila mu obě ruce na hruď a jemně, ale pevně ho postrčila dozadu, k posteli. Když nohama narazil na rám, Hermiona do něj ještě trochu strčila a on spadl na peřinu. Vylezla na postel, obkročmo se na něj posadila a znovu se sklonila, aby ho políbila na rty. Jeho ruce ji však chytily za paže a ona cítila, jak ji mírně odstrčil. S ustaraným výrazem se na něj zadívala. Hleděl na ni zmateně.

„Co to sakra děláš, Grangerová…?“ zašeptal, když přimhouřila oči.

„Jak to myslíš, co to sakra dělám?“ zeptala se ho trochu úsečně a přála si, aby jí vždycky říkal křestním jménem.

„Ne, myslím…“ Draco vykulil oči. „Po tom všem, čím sis prošla, si nemysli, že musíš…“

„Buď zticha, Malfoyi,“ protestovala Hermiona, než ho znovu políbila. Draco však neměl v úmyslu mlčet. Alespoň zatím ne. „Grang… Hermiono, počkej…,“ vykoktal a znovu ji odstrčil.

„Tomu nemůžu uvěřit, snažíš se o to už od sídla a teď, když se cítím lépe a jsem zjevně připravená se do toho pustit, couváš?“ vyjela na něj Hermiona, teď už vyloženě uražená.

„Jen se chci ujistit, že to děláš ze správných důvodů, a ne jen proto, že jsi přesvědčená, že zítra všichni zemřeme!“ opáčil Draco a zvedl obočí.

Hermiona se na něj ohromeně zadívala. Pak otevřela ústa dokořán, ale dobrých deset vteřin z nich nevyšel žádný zvuk. „Samozřejmě že ne,“ protestovala poté rázně. „No… asi to k tomu patří, ale… ne jenom k tomu.“

„Tak proč? Řekni mi… aspoň sedm dobrých důvodů!“ vyzval ji a v očích se mu podivně zablesklo.

„Fajn, když už to chceš hrát takhle…“ zavrčela a obrátila oči v sloup. „Protože je mi s tebou dobře. Protože ses o mě postaral v nejtěžším období mého života. Protože díky tobě můžu na pár minut denně zapomenout na Theodora a na všechny ty sračky, které mi udělal. Protože jsem úplně paralyzovaná, kdykoli se na mě podíváš, jako třeba teď, nebo když vyslovíš moje jméno…“ Hermioniny ruce jemně sklouzly po jeho košili a začaly rozepínat knoflíky. „Protože se tvoje nesnesitelné mluvení stalo drogou, kterou nemám chuť přestat brát. Protože způsob, jakým se o mě bojíš, aniž by to bylo vidět, je ještě rozkošnější než všechno ostatní…“

Opatrně mu stáhla košili z ramen a odhodila ji na zem.

„To je šest, Grangerová,“ vydechl Draco chraptivě, když sledoval, jak si Hermiona sama sundává halenku a odhaluje prsa, navzdory dobré péči drahého doktora Snapea stále lehce namodralá, a podprsenku. „Jeden chybí.“

„Už se to blíží…“ odpověděla Hermiona a přiblížila svůj obličej k jeho. „Poslední důvod… protože jsi tak prohnilý, rozmazlený, arogantní zmijozel, že nejsi schopen ustoupit nesnesitelné slečně Vševědce, aniž by ti nemusela dlouze vysvětlovat, jak moc je do tebe blázen.“

Draco jí věnoval svůj pověstný úšklebek. „Jejda, už mě odhalili…“ poškádlil ji. Hermiona náhle sevřela jeho tvář oběma rukama a on se okamžitě přestal usmívat. Její oči teď byly tak nesdělitelnou směsicí vášně, obav, pobavení a touhy, že se v nich ztratil, aniž si to uvědomil.

„Dej mi zapomenout, Draco,“ vydechla, aniž by pustila jeho tvář, a konečky prstů mu vklouzla do světlých vlasů. „Dej mi zapomenout, kým jsem byla, co mi bylo provedeno. Ať zapomenu na válku. Ať zapomenu na tu hrůzu. Ať zapomenu na svůj strach. Protože ty jsi jediný člověk na světě, který to dokáže.“ Udržovala oči otevřené a upřené do jeho a položila mu lehký polibek na rozevřené rty. „A to bude můj osmý a poslední důvod.“

Několik vteřin se v místnosti nic nepohnulo. Draco na Hermionu ohromeně zíral. Opravdu mu věřila, že je schopen všech těchto výkonů? On, zrádce, tajnůstkář, zbabělec? Jak si mohla být tak jistá, po tom všem, co o něm viděla? Nevěděl, ale jedno bylo jisté. Teď nebyl čas hledat odpověď.

Prudkým pohybem si Hermionu přitáhl k sobě a doslova jí pohltil rty. Jednou rukou jí během necelé vteřiny rozepnul podprsenku a poslal ji k jejich košilím na podlahu. Hermiona mu s žádostivostí, která mu neunikla, prohrábla rukama blonďaté vlasy, zatímco on opustil její ústa, aby polibky pokryl její ňadra. Vydala tichý sten a on se jí podíval do tváře, aby se ujistil, že je to sténání touhy. Soudě podle růžové barvy, která se jí objevila na tvářích, tomu tak bylo a Draco pokračoval v prozkoumávání každého centimetru její hebké kůže. Po několika minutách ji položil na záda a rozepnul jí džíny a svlékl je. Pak si sám sundal kalhoty a znovu se nad ni naklonil, aby ji neúnavně hladil a líbal.

Hermiona si užívala každou vteřinu od chvíle, kdy se Malfoy konečně rozhodl probudit z omámení a zkušeně jí rozepnul podprsenku. Líbilo se jí cítit jeho rty na své kůži, líbila se jí náruživost, s jakou ji sžíral polibky… Ale teď, když ji položil na matraci na záda a ona byla pod ním, cítila Hermiona hluboko uvnitř sebe neklid. Snažila se ho zahnat, ale marně. A co hůř, ještě zesílil, když si na ni Draco lehl a začal ji líbat a okusovat krk a ramena, zatímco jeho ruce postupně zkoumaly celé její tělo. Dívčin dech se začal zrychlovat, ale ne ze správných důvodů. Když takhle ležela na zádech a nad ní se tyčil muž, Hermiona postupně cítila, jak se dusí. To není totéž, uvolni se, u Merlina… to není Theodor! křičel jí v hlavě hlásek, ale nebylo to nic platné. Když ji začaly nebezpečně pálit plíce, právě když jí Draco začal stahovat spodní prádlo po stehnech, vydala ze sebe lehký výkřik.

„Počkej!“ vykřikla a Draco ztuhl s rukou spočívající na Hermionině stehně. Vzhlédl a Hermiona v jeho očích spatřila směs smutku, zklamání a hněvu. Ne na ni, ale určitě na Theodora, který jim i přes svou nepřítomnost dokázal zničit život.

Hermiona se posadila zpříma a váhavě se na něj podívala. „Takhle ne… nechci… ne na zádech, víš…“ zamumlala, zatímco se na jeho rtech se náhle objevil zvláštní úsměv.

Myslí si, že je to legrační? pomyslela si Hermiona.

Draco při pohledu na Hermioninu tvář zadržel smích. V žádném případě ji nehodlal nechat myslet na toho bastarda Thea, když byl s ní. Rozhodl se tedy odlehčit náladu.

„To jsem měl vědět,“ posmíval se jí. „Slečna Vševědka ráda dominuje… Dobře…“ Bez meškání ji popadl za stehna, zvedl ji a posadil si ji na vlastní nohy.

„Draco, to jsem nechtěla říct,“ začala, než si uvědomila, co právě udělal: ani víc, ani míň, než o co ho požádala. Očividně chápal její zmatek, ale odhodlaný nenechat její negativní myšlenky, aby narušily jejich společnou chvíli, odvrátil situaci po svém. Dělal, co mohl, aby ji uklidnil, aby nezůstala uvězněná ve svém strachu. Nakonec jedinou překážkou jejího štěstí byla ona sama. Hermiona se rozhodla, že to skončí. Už žádné přemýšlení. Už žádný strach. Už žádné psychické zkoumání. Přitiskla se trochu pevněji k Dracově hrudi a znovu se mu podívala do očí. Jeho ironický výraz prozrazoval, že je na svůj obrat velmi pyšný, a Hermiona si nemohla pomoct, ale úsměv opětovala.

„Děkuji,“ vydechla a pohladila ho po tváři.

„Počkej, ještě jsem nic neudělal,“ zažertoval a ona vyprskla smíchy.

O několik vteřin později byli konečně oba nazí a jejich pohyby se postupně zpomalovaly, nebyly tak horlivé. Hermiona se neubránila zachvění, když si uvědomila, že Draco už je víc než připravený, ale nezdálo se, že by na ni chtěl spěchat. Nechal ji, aby ho hladila, objevovala, líbala, svým vlastním tempem, a sám toho využíval, aby ocenil nahotu a křivky jejího těla.

Zatímco Hermiona dál líbala jeho rty, on ji hladil po vnitřní straně stehen, stále blíž a blíž k jejímu klínu, a když se ani nepohnula, aby mu v tom zabránila, Draco do ní konečně zasunul své prsty. Lehce zalapala po dechu a přerušila polibek. Draco se na ni tázavě podíval, na což ona odpověděla krátkým přikývnutím. Pomalu, postupně začal Draco provádět nepatrné pohyby, zkoumal sebemenší výraz její tváře, pozorně sledoval každou její reakci, připraven všeho nechat, jakmile se jí udělá špatně. Místo toho však měl dost času na to, aby viděl, jak se jí oči plní touhou, než je zavřela a spokojeně si povzdechla.

Velmi rychle se její tělo doslova rozpálilo a laskání, které si předtím schovávala pro Dracovy paže, se změnilo v nepravidelnější, brutálnější gesta, zatímco její dech se stal trhavým.

Draco vytáhl prsty a mírně ji nadzvedl za boky. Hermiona se opřela koleny o postel a po krátkém pohledu se nechala jemně přitáhnout zpět na Draca, který do ní konečně vstoupil. Přejížděl rukama po jejích zádech nahoru a dolů a pomáhal jí jemně se zvedat a klesat, aby mohla najít svůj vlastní rytmus. Hermiona byla nadšená. Ten pocit naprosté jistoty a bezpečí… Dracovy paže ji na rozdíl od Theodorových neuvězňovaly, ani nedržely, ale chránily ji, vedly ji v její rozkoši. Jejich objetí nebylo bolestivé ani divoké, ale vášnivé a čisté.

Hermiona se začala pohybovat nahoru a dolů stále rychleji a stále pevněji svírala Dracova ramena a záda. Dracovi se zkracoval dech a svaly na pažích se stahovaly kolem jejího pasu. Hermiona cítila, jak jí v podbřišku postupně stoupají počátky rozkoše, a slastně vzdychla, když ucítila, jak jí rukama svírá boky, jako by byly tím posledním, co ho drží při životě.

Zaklonila hlavu a vydala hlasitý sten, následovaný několika dalšími, a brzy se k ní přidal i Draco. S lapáním po dechu a chvěním se postupně přestali hýbat a Hermiona Draca pevně objala a nevědomky si přitiskla jeho tvář na svá hořící ňadra pokrytá lehkou vrstvou potu. Ale Dracovi to zřejmě vůbec nevadilo, byl příliš zaneprázdněn snahou dostat svůj tep pod kontrolu. Divil se, jak je možné, že Hermiona neslyšela rachot jeho srdce, které mu tlouklo o hrudní koš. Zadýchaný padl na postel a stáhl Hermionu s sebou dolů. Pak se mu bez varování v hlavě zrodil bláznivý nápad a on se rozesmál.

„Co se děje?“ lapala Hermiona po dechu.

„To ses taky naučila z knížek, Grangerová?“ zavtipkoval, když zavrtěla hlavou a protočila oči. „Protože jestli je to tak, tak mi rozhodně musíš říct, ve které části bradavické knihovny se nachází. A zítra budeme muset zorganizovat misi komanda, které je dostane z bojiště.“

„Nesmysl,“ zabručela Hermiona, aniž by se jí podařilo zabránit úsměvu, který jí roztáhl rty. „Ztuhla jsem, musela to pro tebe být naprostá nuda.“

„Jasně,“ opáčil a ukázal jí na obličej. „Ve skutečnosti je to můj speciální ‚nudím se k smrti‘ výraz. Úžasné, že? Vypadá to skoro jako stejný výraz jako 'právě jsem se miloval se svou oblíbenou knihomolkou a neuvěřitelně mě to bavilo‘. Věř tomu nebo ne, Grangerová, jsem šťastný zmijozel. Po všech holkách typu Pansy, kdy jsem se chtěl oběsit. Nebo se pozvracet. Nebo obojí.“

Hermiona se ušklíbla. „Skvělé, jak pozorné! Přemýšlet o tom, jak se s Parkinsonovou milujete, přesně to jsem potřebovala, než usnu…“ ušklíbla se, když Draco vyprskl smíchy.

„Děláš si legraci, Grangerová, spánek teď nepřipadá v úvahu. Nechci zítra umřít s lítostí, že jsem ti nezpůsobil tolik orgasmů, kolik jsi měla narozenin…“ Zasmál, když Hermiona vykulila oči.

„Namyšlenče,“ ušklíbla se.

„Není zač,“ opáčil s úšlebkem. Pak hrdě zvedl bradu a povytáhl obočí. „Tak co, splnil jsem svůj úkol?“

„Jaký úkol?“ zamračila se Hermiona.

„Víš… Přimět tě zapomenout na válku, na tu hrůzu, na všechno…“ vyjmenoval neurčitě a mávl rukou.

Hermioně se lehce zvedly koutky úst. „Jo, docela dobře…“

„Docela dobře?“ odfrkl si. „Vážně, Grangerová, na stupnici od jedné do deseti.“

„Vážně, Malfoyi, řekla bych sedm a půl. Maximálně osm,“ napodobila ho a snažila se zachovat vážnou tvář.

„Osm?“ pronesl Draco tiše, zatímco Hermiona stále hůř zadržovala smích. Tvářil se, jako by mu právě uštědřila nejhorší urážku jeho života.

Hermiona si opřela bradu o jeho hruď a vrhla na něj rošťácký pohled. „Poprvé je to vždycky špatně, ne? Člověk postupně zjišťuje, co se tomu druhému líbí… Proto se to většinou musí opakovat…“ zamumlala a hltala ho očima.

„Líbí se mi, jak přemýšlíš, Grangerová…“ nadechl se. „Škoda, že se Potter rozhodl všechny vzbudit v půl páté ráno, nevadilo by mi ještě pár hodin ve tvé společnosti…“

Do Hermioniných oříškových očí okamžitě přešel záblesk smutku. Draco jí beze slova jemně odhrnul pramen tmavých vlasů za ucho a pak nechal svůj palec spočinout na její tváři. Sklopila obličej a realita zítřka se na ni znovu snesla s prudkostí gilotiny. Draco viděl, jak se jí chvějí rty, ale nedovolil jí uronit jedinou slzu. Vsunul jí prsty pod bradu, aby ji donutil zvednout hlavu, a věnoval jí ten nejněžnější pohled, jaký dokázal vyprodukovat. „To bude v pořádku, Hermiono…“ vydechl, když pomalu přikývla. „Bude to v pořádku.“

*****

Téměř tisíc kilometrů odtud se Theodore Nott probudil v novém luxusním bytě, košili měl nasáklou potem. Spěšným krokem vběhl do sprchového koutu, opřel se o umyvadlo, otočil kohoutkem a vydatně se postříkal studenou vodou.

Něco se stalo s Hermionou.

Namočil si obličej do ručníku, pak ho hodil na zem a podíval se na svůj odraz v zrcadle. Jeho tvář, jeho skutečná tvář, se vrátila na své právoplatné místo a Theodor na ní poprvé uviděl něco, co nikdy předtím nepoznal. Zděšení. Vždycky si byl tak jistý sám sebou, tak sebevědomý…

Když usínal, ať už byl kdekoli, vždycky se snažil soustředit na Hermionu, vniknout do její mysli a komunikovat s ní nebo prostě jen hledat v zákoutích jejího mozku užitečné informace. Tentokrát však přes veškerou snahu nemohl jejich pouto použít, jako by bylo něčím oslabené. Ale co to bylo? Trénoval ji Snape v nitrobraně? To bylo nepravděpodobné, zvlášť když to, co sdíleli, bylo mnohem víc než pouhý nitrozpyt. Tak co to bylo? Jestli něco Theodor Nott nenáviděl nade vše, pak to byla nevědomost.

Rychlým pohybem se podíval na hodinky. Půlnoc. Za několik hodin povede nejtemnějšího čaroděje všech dob do záhuby. A i kdyby ho to mělo něco stát, Theo věděl, že odchodem za vysvětlením ohledně Hermiony by se jen ještě více oslabil pro nadcházející bitvu. Proto se rozhodl nechat to pro tuto chvíli plavat. Koneckonců, uvidí ji už za úsvitu. Ona tam bude. Musí tam být. Jinak by všechno ostatní ztratilo smysl. Theodor se vrátil do pokoje a ztěžka dopadl zpět na postel.

Zítra, pokud vše půjde dobře, bude Voldemort poražen nebo bude na pokraji porážky. Zítra by konečně mohly začít vážné věci.

Zítra.