Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 6. Voldemortův plán

Snape zkřížil nohy a pokynul Harrymu, aby se posadil. Vzhledem k tomu, že se jednalo o Harryho vlastní pokoj, připadalo mu toto vstřícné gesto až příliš zvláštní.

Přesto se posadil, i když ne na židli, kterou mu Snape naznačil. Raději si sedl na svou nepříliš pohodlnou hromádku košil na podlaze. Možná si bude připadat méně jako při formálním výslechu, když nebude sedět přímo naproti Snapeovi na skutečné židli.

Jakmile se opřel o zeď, našly jeho prsty v hromadě volnou nit z košile a teď si s ní vděčně pohrával, zatímco čekal, až Snape začne. Nebyl si úplně jistý, jak by to mělo fungovat. Udělal chybu, že s tím souhlasil? Když už se k tomu zavázal, dovolil by mu Snape neodpovědět na nějakou otázku, kdyby nechtěl? Ačkoli ten člověk stejně nemohl znát všechny správné otázky, které by měl položit, ne? Harry ani nevěděl, jaké by měly být ty ‚správné‘ otázky, které by Snape měl položit.

Snape vypadal chladně, klidně a vyrovnaně – pravý opak toho, jak se Harry v tu chvíli cítil. Přesto Harry neměl nejmenší tušení, na co ten muž myslí. Vypadal, jako by vklouzl do špiónského režimu nebo něčeho podobného… jako by pečlivě kontroloval, co dovolí ostatním – v tomto případě Harrymu – vidět.

Snape si odkašlal a vysvětlil pravidla hry. „Položím vám otázku, Pottere. Odpovíte na ni důkladně a k mé plné spokojenosti. Pak se můžete ptát vy. Pokud nebudu přesvědčen, že jste na mou otázku odpověděl pravdivě nebo úplně, v žádném případě nebudu odpovídat na tu vaši. Je to jasné?“

Harry nepromluvil, jen přikývl. Obtočil si nit kolem špičky prstu.

Snape se opřel a usadil se. „První otázka, Pottere. Kde máte hůlku?“

Harry se připravil na nevyhnutelné otázky o strýci Vernonovi a při tomto nečekaném prvním dotazu zmateně stáhl obočí. Hůlku? Snape pominul to zřejmé a zeptal se na Harryho hůlku?

Dobrá tedy, i Harry by mohl začít nějakou snadnou otázkou. „Mám ji v kufru.“ Gestem ukázal k zamčenému předmětu a posadil se rovně, aby vznesl vlastní dotaz.

„Ne tak rychle, Pottere,“ zvedl Snape ruku. „Řekl jsem přece úplnou odpověď, ne? Vysvětlete mi, co dělá vaše hůlka zamčená v kufru.“

Harry cítil, jak se přes něj převalila vlna… no, zmijozelská… „To nebylo součástí vaší otázky, pane. Myslel jsem, že každý má jednu otázku,“ uhýbal.

Byl si jistý, že se s ním Snape bude hádat, ale z nějakého důvodu mu ustoupil. „Dobrá tedy. Pokračujte,“ vyzval ho a falešně laskavě mávl rukou.

Harry se cítil samolibě. Právě přezmijozelil Zmijozela! Možná si to přece jen trochu užije. Nechtěl Snapea nechat, aby se vytočil nebo něco takového, co by mohlo ukončit jejich dohodu, a tak se vrhl na otázku, kterou toužil znát od chvíle, kdy se včera dostal k přemýšlení o své vizi. „Jaký je Voldemortův plán?“ Naklonil se dopředu, dychtivý Snapeovy odpovědi.

„Pána zla, Pottere!“ zasyčel Snape. „Zeptejte se znovu, tentokrát správně.“

Šmarjá. „Jaký je plán Vy-víte-koho?“ přeformuloval dotaz. Fajn, tuhle hru mohl hrát tak dlouho, dokud mu bude přinášet odpovědi. Ale nechtěl Voldemortovi dopřát tu laskavost a říkat mu tak, jak ho nazývají jeho stoupenci.

„Světovláda. Vysvětlete mi, co dělá vaše hůlka zamčená v kufru.“

„Počkat! Neodpověděl jste na mou otázku!“ rozhořčil se Harry.

Snape jen pokrčil rameny. „Plánem Pána zla je nakonec dosáhnout nadvlády nad světem, Pottere. Pokud jste chtěl jinou odpověď, doporučuji vám, abyste příště položil konkrétnější otázku. Teď – vysvětlete.“

Harry byl teď ještě rozzuřenější. „Ještě jste nepoložil žádnou otázku, pane.“

Na Snapeovi se začalo projevovat rozčilení. Zvedl prsty a protřel si kořen nosu. „Pottere!“ vyštěkl, načež se zhluboka nadechl a začal znovu, klidněji, než se zřejmě cítil. „Vidím, že mé předchozí vysvětlení tohoto procesu nebylo dostatečné. Dovolte mi začít znovu.“ Spustil ruku. „Položím vám otázku. Může mít formu dotazu nebo formu tvrzení. Věřím, že budete schopen určit, kdy se očekává odpověď.“ Harry měl pocit, že kdyby měl Snape sklony k obracení očí v sloup, udělal by to právě teď. Takhle jen pokračoval a jeho slova byla o něco artikulovanější než obvykle. „Položím otázku a budu požadovat vysvětlení, dokud se nepřesvědčím, že mé téma bylo přiměřeně pokryto. Dovolte mi tuto laskavost a vy můžete udělat totéž. Prokažte nám však oběma tu prostou službu a začněte svůj výslech dotazem, jehož adekvátní zodpovězení nevyžaduje celý měsíc!“

„Dobře, dobře,“ odtušil Harry. „To zní fér,“ připustil pak už zdvořilejším tónem.

„V pořádku. Teď. Proč máte hůlku v kufru?“ Snape svůj dotaz záměrně formuloval ve formě otázky a v jeho tónu se objevil osten sarkasmu.

„Je to…“ Harry se náhle zastavil při slabém zadunění v chodbě a mávl na Snapea, aby byl zticha. Pozoroval dveře a pozorně naslouchal, zda se strýc Vernon nevrací. Uslyšel další ránu, po níž se zabouchly dveře Vernonovy ložnice a jeho těžké kroky se vrátily po schodech dolů. Při zvuku startujícího auta Harry vyskočil a přistoupil k oknu právě včas, aby viděl, jak Vernonovo auto vyjíždí z příjezdové cesty. Netušil, kam by mohl mít namířeno, ale už jen vědomí, že je ještě chvíli pryč, Harrymu přineslo úlevu.

Vrátil se na své místo na podlaze. Jaká byla otázka? No jasně, na hůlku. Zvedl hlavu, aby na otázku odpověděl, jenže Snape se na něj právě díval s dalším ze svých nevyzpytatelných výrazů. Harry se rozhodl ho ignorovat.

„Dudley a já nejsme zrovna nejlepší přátelé,“ začal. „Aha, Dudley je můj bratranec,“ vysvětlil, protože si nebyl jistý, jestli to Snape skutečně ví. „Každopádně jsme byli před pár dny v kuchyni a on řekl něco, co se mi nelíbilo. Tak jsem… tak nějak vytáhl hůlku a pohrozil mu, že mu proměním vlasy v peří, jestli to neodvolá.“ Kradmo se podíval na svého profesora. „Ale já bych to neudělal! Chci říct, že vím o tom omezení pro nezletilé. Nejsem tak hloupý, abych kvůli něčemu takovému riskoval vyloučení.“

Nic ve Snapeově tváři nenaznačovalo, že by to chtěl řešit, a tak Harry pokračoval. „Takže, ehm, strýc Vernon tak nějak vešel dovnitř a uviděl mě s hůlkou, vzal mi ji a zamkl ji v mém kufru. Myslím, že se bál, že bych mohl Dudleyho skutečně proklít,“ vysvětloval Harry, i když se divil, proč proboha Vernona před Snapem obhajuje.

Narovnal se. „Stačilo to?“

„Skoro,“ odpověděl Snape. „Co váš bratranec řekl, že si zasloužil výhrůžku kouzlem?“

Harry upřel oči na svou nit a omotal ji kolem jiného prstu. „Jen se do mě navážel.“

Snape čekal na pokračování, na což si Harry povzdechl. Snape by měl být ve svých odpovědích na otázky raději také takhle sdílný, zabručel si v duchu. „Někdy mluvím ze spaní. Hlasitě. Dudley mě už slyšel i dřív. Tentokrát šlo o Siriuse,“ přiznal.

„Dobrá, Pottere. Teď vy.“

Konečně! Harry se naklonil dopředu. „Co ode mě Vol – tedy Vy-víte-kdo – chce?“

Snape na něj vrhl podrážděný pohled, na což Harry rozhodil rukama. „Nevím dost na to, abych to upřesnil! Jen mi řekněte něco, z čeho můžu vycházet, ano?“

Sledoval, jak Snape zvažuje, jak mu nejlépe odpovědět. „Chce vás kvůli vaší krvi,“ prohlásil nakonec.

To nebylo to, co Harry od Snapea očekával. Kvůli krvi? Co to vůbec znamená? „Chcete říct… chcete říct, že mě chce zabít?“

„Ne. Je pro něj nejvýhodnější udržet vás naživu… zatím. Myslím přesně to, co jsem řekl: chce vaši krev.“ Snape vysvětlil: „Jak jsem řekl dnes odpoledne, Pán zla od svého návratu k moci před necelým rokem neustále nabírá na síle. Věřím, že si vzpomínáte na lektvar, který tehdy použil?“

Harry přikývl.

„Pak vám nemusím připomínat, že klíčovou složkou toho lektvaru byla vaše krev.“

Harry znovu přikývl.

„V důsledku toho lektvaru se stalo něco, co ani Pán zla nečekal. Překonal své předchozí schopnosti. Stal se silnějším víc, než byl i během předchozí války, a vydedukoval si, že to bylo použití vaší krve v lektvaru, které umožnilo takový nárůst jeho moci. Z důvodu, o němž lze jen spekulovat, spojení mezi vámi dvěma nekončí v mysli. Vzájemné působení vaší krve s jeho… nikdy jsem nic podobného neviděl.“ Snape se odmlčel, nepochybně ztracen ve vědeckém přemýšlení.

Harry nevydržel déle než pár vteřin, než si netrpělivě odkašlal, aby Snapea přivedl zpět z těch sfér, kde se soustředil na lektvary.

Snape naštěstí pokračoval. „Pán zla vás chce zajmout, aby získal co nejvíce vaší krve – aniž by vás zatím zabil. Věří, že je to cesta, kterou se dostane ke konečné moci. Skutečně,“ Snape se vážně zamyslel, „pokud má pravdu a pokud se mu to podaří, nemusí existovat na světě armáda kouzelníků, která by mu mohla zabránit v dosažení jeho cílů.“

Snape nechal Harryho vstřebat poslední myšlenku, než pokračoval ve svém vlastním výslechu. „Kufr. Co tam ještě je?“

Přehodit kolej myšlenek bylo pro Harryho těžší než pro Snapea, zvlášť po tom, co se právě dozvěděl. Nemohl se ubránit pocitu zmatení. Jak mohl ten muž očekávat, že opustí důležité téma o sobě a Voldemortovi a bude mluvit o školním kufru?

Připomněl si, že čím dřív bude spolupracovat, tím dřív bude moci položit další otázku. A vzhledem k tomu, jak informativní Snape byl, nehodlal se teď vzdát.

„Kufr. Správně,“ přemýšlel nahlas. „No, samozřejmě moje hůlka. Můj školní hábit a knihy. V podstatě všechny moje věci, které souvisejí s magií… což je vlastně většina věcí,“ zamračil se sám pro sebe.

„Ten zámek je práce vašeho strýce?“

„Ehm… jo.“

„A jak dlouho jsou ty věci zamčené? Kromě zmíněné hůlky.“

„Od té doby, co jsem se sem vrátil na prázdniny,“ odpověděl Harry s očima upřenýma na své ruce. Znovu začal kroutit vláknem, které se právě chystalo přetrhnout na dva kusy. „Po Moodym…“ Odmlčel se a uvědomil si, že právě nadhodil další věc, kterou bude muset vysvětlit. „Ehm, Moody a někteří další tak trochu vyhrožovali strýci Vernonovi na nádraží na začátku léta, aby mě nechal na pokoji. Takže když jsme se vrátili do domu, strýc Vernon řekl, že jediná možnost, jak se cítit dostatečně bezpečně, když se potuluji po domě, je zamknout všechny moje kouzelnické věci. Pár se mi jich naštěstí podařilo propašovat ven, včetně mé hůlky… alespoň na chvíli.“

„Chápu to správně, že vaši příbuzní… nemají rádi… magii?“ zeptal se Snape opatrně.

Harry se nad tím podceněním krátce hořce zasmál. Jeho nit se konečně přetrhla a on odhodil jednu polovinu na zem, přičemž druhou stále kroutil. „Mají rádi, když jsou věci normální. Magie není normální,“ vysvětlil prostě. „Tedy pro ně,“ pospíšil si s upřesněním – nechtěl, aby jeho vlastní názory na magii byly špatně pochopeny.

Otočil na Snapea tázavé oči v naději, že toho řekl dost, aby mohl položit další vlastní otázku.

Na Snapeovo lehké přikývnutí se do toho hned pustil. „Tenhle plán, jak dostat mě a… mou krev…“ Harry se zachvěl. Říct to nahlas bylo docela děsivé. „Říkal jste, že mě chce udržet naživu. Já to nechápu. Proč by riskoval, že uteču? Proč mě prostě nezabije a všechno si nevezme?“

„Z několika důvodů,“ začal Snape hned. Harry přemýšlel, jestli i on touží odpovědět, aby se mohl vrátit ke svým vlastním otázkám. „Je to pro něj nové odhalení. Ještě neví, jaké další využití pro něj můžete představovat. Co se týče krve… dokud budete naživu, budete jí produkovat stále dál. Zatím neví, kolik jí bude potřeba, aby dosáhl své maximální síly. Těžko by mu prospělo, kdyby vás zabil, aby se později dozvěděl, že krve potřebuje víc.“

„Správně.“ Harry si lámal hlavu, na co dalšího by se mohl zeptat, aby získal více informací, než bude muset čekat, až na něj přijde řada. „Jak mě tedy hodlá udržet – myslím naživu –, aniž bych mu utekl? Má někde nějakou kouzelnou kobku? Nějakou laboratoř typu Frankenstein, kde by mě mohl přivázat ke stolu nebo tak něco?“

Snape vypadal při té poslední větě trochu zmateně, ale o vysvětlení nežádal. „Lektvar, Pottere,“ odpověděl a přešel do profesorského módu. „Byl vyvinut lektvar, který umožní vašemu tělu a magii normálně fungovat a zároveň udrží vaši mysl pod kontrolou. Podobá se uspávacímu dryáku, jen je jednak mnohem účinnější, jednak je mnohem méně pravděpodobné, že by vaše tělo přivedl do vegetativního stavu, jak by tomu zcela jistě bylo v případě předávkování řečeným uspávacím dryákem.“

Lektvar… zamrazilo ho při plíživém podezření. „Tím ‚byl vyvinut‘. Hm… myslíte tím, že jste ho vyvinul vy… že? Pro mě…“

Snapeův pevný pohled potvrdil odpověď na tuto otázku.

„Aha,“ bylo jediné, co Harry dokázal říct. Nechápal, proč ho to nerozzuřilo. Samozřejmě to nijak nevybočovalo z okruhu věcí, které si Harry představoval, že by Snape mohl ve Voldemortových službách udělat. Znovu ho zamrazilo při představě hrůzy, že by se dostal pod vliv takového lektvaru… být naživu, ale ve skutečnosti nežít…

„Ehm.“ Tentokrát to byl Snape, kdo si odkašlal, aby mu Harry věnoval pozornost. „Myslím, že teď jsem na řadě já.“ Harry si nebyl jistý, jestli se mu to zdá, nebo jestli Snape vypadal aspoň trochu nesvůj. Ale cokoli viděl v jeho očích, bylo v okamžiku pryč, takže si opravdu nemohl být příliš jistý.

„Jestli máte učebnice až do září zamčené v tom kufru, jak si chcete udělat prázdninové domácí úkoly?“

Harry úplně upustil od své nitě. „Počkejte chvíli. Ptám se na válku a vy chcete vědět jen to, co mám ve školním kufru a kdy budu mít hotové domácí úkoly? To má být nějaký vtip?“

Snape svraštil obočí. „Vtip? Myslel jsem, že budete nadšený, Pottere. Nebo byste byl radši, kdybych si našel něco jiného, na co bych se zeptal? Jsem si jistý, že dokážu dostatečně uspokojit vaši touhu po invazivnějším výslechu…“

„O víkendu, než začne vyučování, se budu muset pořádně snažit,“ chopil se Harry narážky a spěšně odpověděl na otázku, „ledaže bych se odsud dostal dřív. Minulé léto jsem se na posledních pár týdnů dostal do štábu a před pár lety jsem se dostal k Weasleyovým. Jestli mi ředitel dovolí jít zase někam jinam, tak bych je mohl dělat tam. Samozřejmě,“ zamyslel se, aniž by si byl jistý, proč se právě na tohle téma odvažuje být ke svému profesorovi tak upřímný, „myslím, že v minulosti jsem byl tak trochu… ehm, nadšený, že jsem někde jinde než tady, takže domácí úkoly nebyly zrovna to první, na co jsem myslel…“

„Skutečně. To by mě nikdy nenapadlo.“ Snapeův suchý komentář postrádal jakoukoli pomstychtivost, což Harrymu připadalo opravdu, opravdu zvláštní. Koneckonců se bavili o nedostatku snahy v Harryho domácích úkolech, na což byl Snape vždy alergický a nikdy nevynechal příležitost na to se zlobou poukázat. „Takže tady máte zakázáno dělat školní úkoly?“

„No… ano,“ odpověděl Harry upřímně. „Ale ne vždycky mi zamykali kufr, takže dřív jsem si občas mohl věci vyndat a pracovat na nich ve svém pokoji, když už všichni spali.“

Snape se pak odmlčel, jako by mu Harry dal k zamyšlení něco většího než stav jeho prázdninových domácích úkolů. Jako by objevil kousek skládačky s názvem Harry Potter.

Harry se nepříjemně zavrtěl. Začínal se cítit opravdu divně, když se Snapem takhle mluvil. Po většinu času tohoto rozhovoru se ani nepohádali a on odolával nutkání vyprovokovat hádku, jen aby byli na známém území.

Místo toho vstal, aby se protáhl. Neseděl sice příliš dlouho, ale připadalo mu, jako by to byla celá věčnost. Jeho pohmožděné rameno na něj začínalo znovu křičet, přičemž to druhé ho naštěstí bolelo jen mírně. Chvíli se procházel a nechal myšlenky vrátit se ke Snapeovu odhalení. Napadlo ho, že by měl využít Snapeova mlčení k tomu, aby si promyslel další směr svého výslechu. Snažil se nedovolit si příliš přemýšlet o tom, co se právě dozvěděl, což už tak bylo hodně, ale v hlavě měl ještě spoustu otázek a potřeboval přijít na nejlepší způsob, jak je ze sebe dostat, než se do přemýšlení o všem příliš zamotá.

Chtěl se dozvědět víc o Voldemortově plánu – když už věděl, co se týká jeho osoby, jak to bylo s hlídáním domu?

A chtěl vědět něco o Brumbálovi a Řádu. Jaký byl jejich aktuální pokrok a co v poslední době chystali v reakci na Voldemortovu rostoucí hrozbu? Nebo počkat… to vedlo k další otázce.

„Ví o tom Brumbál? A co Řád? O něm a… o mně. Však víte, o celé té věci s krví,“ vyhrkl Harry a najednou to potřeboval vědět.

Snape se na něj podíval, ale musel být hluboce zamyšlený, protože mu chvíli trvalo, než odpověděl. „Ano. O situaci jsem je informoval. Nevědí však, že od včerejška Pán zla obnovil své pokusy o vaše zajetí. Poslední dobou si vás držel od těla a čekal na optimální okamžik.“

„Optimální… okamžik…“ naťukl Harry.

„Potřeboval se ujistit, že je všechno na svém místě, než vás získá.“ Snape se opět plně soustředil na rozhovor. „Tenhle plán je pro něj příliš důležitý, než aby si mohl dovolit jakoukoli chybu. Vzhledem k tomu, že nejobtížnější položkou byl lektvar, který jsem pro něj vytvářel, doufali jsme, že ho přivedeme na myšlenku, že lektvar nemá složení, které by umožňovalo rychlou přípravu. To se podařilo snadno – nikdy by ho nenapadlo, že lektvar, který se obtížně vyvíjí, je ve skutečnosti docela jednoduchý na přípravu. Mělo nám to zajistit několik dalších týdnů, během kterých by ředitel zařídil váš tajný předčasný návrat do Bradavic. Samozřejmě by vás hlídali. Počítali jsme s tím, že Pán zla naplánuje vaše dopadení na dobu, kdy už budete v bezpečí.“

„Takže se něco pokazilo.“

Snape se poprvé od začátku rozhovoru ušklíbl. „Ano, něco se pokazilo,“ utrousil a jeho slova byla protkaná sarkasmem, i když Harry nedokázal říct, jestli jeho kousavý tón míří na Harryho, nebo na něho samotného. „Moje věrnost byla odhalena. Poté, co se Pán zla dozvěděl, že jsem ho zradil, bylo jen otázkou určitého úsilí shromáždit mé poznatky a pověřit přípravou lektvaru někoho jiného. Jedna hodina! S příslušnými ingrediencemi, které měl k dispozici, je hodina všechen čas, který by i někdo průměrně zkušený v umění výroby lektvarů potřeboval k jeho uvaření až do konce.“

Harry si vzpomněl na svou vizi, na Snapea svíjejícího se v bolestech, když Voldemort vyslal kletbu Cruciatus, na Červíčka, který k němu přispěchal. Přemýšlel, jestli ty papíry, které ta krysa Voldemortovi dala, mají něco společného se Snapeovým lektvarem. Možná, že kdyby to byla jediná věc, která by mu bránila jít po Harrym…

Snape považoval Harryho tiché zamyšlení za konec svého výslechu, a tak neztrácel čas a začal s vlastními otázkami. A Harry si uvědomil, že zřejmě vyčerpal zásobu ‚snadných‘ otázek.

„Vypovídá scéna, kterou jsem zaslechl, o obvyklé výměně názorů mezi vámi a vaším strýcem?“

Takovou otázku očekával už na samém začátku jejich rozhovoru. Kysele si pomyslel, jestli mu Snape nedal jednodušší otázky hned na začátku schválně – teď už byl natolik zaujatý jeho poučnými odpověďmi, že je nechtěl zastavit tím, že by sám na něco neodpověděl.

Nepomohlo mu ani to, že se cítil vyvedený z rovnováhy všeobecným nedostatkem otevřené nenávisti, kterou Snape dával najevo. Harry stále ani na vteřinu nevěřil, že je ta nenávist pryč nebo něco podobného – jen že Snape hraje roli, aby dosáhl toho, co chce. Přesto toto uvědomění nesnižovalo podivnost celé situace. Ačkoli se jeho názor na toho muže nezměnil, bylo těžší být drzý, když ho Snape záměrně nedráždil.

„Mám tu otázku přeformulovat?“

Harry vzhlédl a napůl doufal, že uvidí známou uštěpačnou tvář, která by jejich výměnu názorů vrátila do normálu, ale Snape se tvářil neutrálně a jeho výraz říkal, že otázku myslel přesně tak, jak ji položil.

Harry se nadechl a s pomalým výdechem spustil. „Hodně rád křičí. Tahle část je přesná. Ta… druhá část…“ Harry nedokázal přesně vyslovit, o čem oba věděli, že mluví, „… ani ne. Chci říct, že… víte… už léta…“ Přitáhl si ruku k tváři a zadržel zamručení. Vlastně to pořád nebylo tak zlé. Nebylo to, jako by ho Vernon zmlátil nebo tak něco – byla to jen facka. Harry však cítil, jak ho to stále ještě bolí, a usoudil, že bude mít několik příštích dní modřiny.

„Takže už vás někdy uhodil?“ Snape zjevně neměl skrupule říct to nahlas.

Harry pokrčil rameny, studoval podlahu a doufal, že Snape nebude naléhat na skutečnou odpověď.

Žádné takové štěstí. Snape se prostě zeptal znovu, ale jinak.

„Tvrdíte, že vás už léta neuhodil. Pak je tedy zřejmé, že v minulosti ano. Vysvětlete mi to.“

Usadil se zpět na své místo. Jedna ruka se mu trochu třásla a on si přál, aby přestala. „Já… já ne… chci říct, co je třeba vysvětlovat? Jasně, dobře, uhodil! Nenávidí mě a nikdy se zrovna neostýchal mi to dát najevo! Co jiného bych měl říct?“

Snape ho zkoumal, v očích zvláštní výraz. Kdyby ho Harry neznal, myslel by si, že je Snape trochu… rozrušený. Ha! To asi ne. Zapudil své absurdní myšlenky o přísném Mistru lektvarů a soustředil se na další otázku, která k němu směřovala.

„Ví ředitel, jak se k vám chovají vaši příbuzní?“ zeptal se muž.

Harry znovu pokrčil rameny a pak to upřesnil, když mu pohled na Snapea potvrdil, že to jako odpověď na svoji otázku nehodlá přijmout. „Ví, že mě nechtějí. Nikdy jsem s ním nemluvil o konkrétních věcech, takže nevím, jestli ví všechno,“ odvětil upřímně, „ne že by na tom záleželo. Ví, že to tu nesnáším, a stejně mě poslal zpátky. Pro mé vlastní dobro.“ Poslední větu pronesl trpce, ačkoli připouštěl, že ředitelovo zdůvodnění přijal, i když nerad. Pokud byl v tomto domě opravdu chráněn před Voldemortem, no… hádal, že by se mohl pokusit být natolik dospělý, aby přijal, že jsou horší věci, které by se mu mohly stát, než uvíznout u Dursleyových. No, každopádně bylo možné, že existují i horší věci.

Snape gestem naznačil Harrymu, že je na řadě. „Poslední otázka, Pottere. Prozatím,“ dodal pevně, když se zdálo, že Harry bude protestovat. „Věřím, že každý z nás získal dostatek informací k řádnému zvážení. Pokud se shodneme, můžeme pokračovat později.“

Harry pomalu přikývl a částečně se mu ulevilo. Napadala ho spousta dalších otázek, které by mohl položit, ale byl dost vyčerpaný ze všeho, co o Voldemortovi i Dursleyových probrali. Hádal, že by si opravdu potřeboval odpočinout.

To ho přimělo pořádně se zamyslet nad tím, na jaké otázky chce teď opravdu znát odpověď, a rozhodl se soustředit na bezprostřední problém. „Dobře, takže… je Červíček jediný, kdo hlídá dům, nebo jsou tu i další? Střídají se nebo tak něco?“

Snape ho probodl pohledem a v hlase se mu objevilo podezření. „Jak víte, že hlídáním byl pověřen Pettigrew?“

„Aha. Hm…“ Jejda. Neuvědomil si, že mu Snape tuhle část neřekl, a stále nebyl připraven mluvit o své vizi. Místo toho tedy poctivě vysvětlil nehodu, kterou viděl předchozího dne – auto, kolo, krysu skákající z kapoty. „Viděl jsem tu krysu a vzpomněl jsem si, co jste mi říkal, a tak mě napadlo…“

Snape se stále tvářil podezřívavě. Harrymu bylo jasné, že nevěří, že to bylo všechno, ale odpověděl na Harryho otázku, aniž by nadhodil další vlastní. „Pán zla bude mít pravděpodobně na stráži vždy jen jednoho člověka. Má jiné plány, jak zaměstnat sebe a své stoupence. Osoba na hlídce však okamžitě přivolá ostatní, pokud uvidí, že se chystáte odejít.“

„Ale já jsem přece odešel – to je to, co nechápu! Byl jsem venku a oni měli šanci mě dostat, ale neudělali to. Proč?“

Snape se opřel zády o stěnu a zavřel oči – zřejmě byl s rozhovorem hotov. „Obrany, Pottere. Sahají až na okraj pozemku vaší tety a strýce. Dokud budete uvnitř těchto hranic, nemohou se vás dotknout.“

Snape otevřel oči a upřel na Harryho varovný pohled. „Nevykládejte si to tak, že potulovat se po dvoře je dovoleno. Obrany sem či tam, jakmile se ocitnete za vstupními dveřmi, všichni dostupní stoupenci Pána zla budou přivoláni a budou čekat, až se od obran vzdálíte o krok. Bezvýznamná nehoda není jedinou metodou, kterou mají k dispozici, aby se vás pokusili vylákat z bezpečí.“

Zadíval se na Harryho, dokud se nepřesvědčil, že správně pochopil, pak se opřel o zeď a znovu zavřel oči.

Harry udělal totéž, v hlavě se mu honilo všechno, co mu bylo řečeno. Ve světle toho všeho si nemohl pomoci a znovu si vzpomněl na proroctví. Jak měl Voldemorta porazit, když byl teď ještě mocnější než dřív? Jakou měl naději proti všem těm úkladům, plánům a prostředkům, které měl Voldemort k dispozici? Všechno to působilo tak skličujícím dojmem.

Dřívější nuda byla vzdálenou vzpomínkou, když se v místnosti rozhostilo ticho a oba kouzelníci se ztratili v myšlenkách. Harry sotva zaregistroval zvuky nejprve tety Petunie a Dudleyho, pak strýce Vernona, kteří opět dorazili domů, a nevěnoval pozornost ani slábnoucímu světlu za oknem. Nakonec si lehl a svůj kručící žaludek téměř nevnímal skrz množství myšlenek, které se mu honily hlavou.

Nakonec se ho zmocnil spánek a všechny starosti odpluly, když se na koštěti přenesl do známého prostředí: do krajiny klidných snů nad famfrpálovým hřištěm. Vznášel se vysoko nad hemžením hráčů pod sebou a cítil se volný. Ale spolu s tím se okamžitě dostavil neodbytný pocit, že tady není poprvé, že je tu něco důležitého, co předtím nestihl.

Před ním se třepotala Zlatonka.

Chytit Zlatonku, pomyslel si. Všechny ostatní starosti zmizely a on se cítil šťastný a odhodlaný. Prostě věděl, že se stane něco důležitého, jen když se mu podaří chytit tu Zlatonku.