Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 33. Den poté 

Hermiona konečně usnula vyčerpáním a nic a nikdo ji nedokázalo přimět, aby stále ještě v říši snů pustila Harryho ruku. Byla vyčerpaná a její dech stále vydával drobné, namáhavé, pravidelné hvízdání. Zdálo se, že jí vůbec nevadí, že jí z nosu kape krev a špiní prostěradlo a Harryho oblečení. Ani bolest, která jí rvala plíce při každém nádechu. Jediné, na čem teď záleželo, byla Harryho ruka v její. Draco, který se nedokázal přimět k tomu, aby ji zase nechal samotnou, se natáhl na polštář na podlaze, ale zpočátku nemohl usnout, převaloval se na svém improvizovaném lůžku a pravidelně vrhal ustarané pohledy směrem k posteli. Hermiona ani Potter však neudělali sebemenší pohyb. Všichni ostatní, poněkud otřeseni událostmi, si konečně šli lehnout.  Theodor, trochu oslabený dobrodružstvím v Harryho mozku, se natáhl na pohovku v obývacím pokoji a Blaise se usadil do jednoho z křesel. Oči měl upřené na Theodora a slíbil si, že ho nespustí z očí. Proto se proklínal, že usnul, když uslyšel, jak vrzly dveře domu. Theo byl pryč. Blaise vyskočil na nohy, přešel obývací pokoj a tiše opustil Lasturovou vilu s rukama v kapsách a s černými vlasy vlajícími ve větru.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal se, když dohnal Theodora.

Ten se otočil a na rtech mu hrál malý posměšný úsměv. „Cože, tobě se po mně stýská?“

„Nemůžu uvěřit, že jsi ji zase zatáhl do svých povídaček…“ vyhnul se odpovědi Blaise a prudce do něj strčil oběma rukama. „Hermiona je pořád slabá. Po tom všem, co jsi jí udělal, je to…“ Blaise se zatvářil. „Možná se už nikdy nevzpamatuje.“

Theo protočil oči. „Prosím tě, Blaise, ušetři mě svých kázání…“ zamumlal a chladně se na něj podíval. „Ona se z toho dostane. Je to přece Hermiona Grangerová. Když chtěla mít klidný život, neměla si za nejlepšího přítele vybírat Harryho Pottera.“ Blaise se na něj zamračil. „A je mnohem tvrdší, než si myslíš. Bude v pořádku,“ dodal Theodor a znovu se odvrátil.

Blaise to však neměl v úmyslu nechat jen tak. „Co přesně chceš po Hermioně?“ zeptal se.

Theo okamžitě ztuhl a obrátil k němu své černé duhovky. „Zajímám se o ni, to je všechno. A když se o něco zajímám, tak si to udělám po svém,“ odpověděl prostě.

„Ale Hermiona není věc, je to člověk.“

„Věc názoru,“ zabručel Theo a mávnutím ruky smetl Blaiseovu poznámku stranou.

Blaise podrážděně zavrtěl hlavou. „Věc názoru,“ zopakoval nedůvěřivě. „Ty jsi vážně zvrácený parchant.“

„Moc děkuji,“ odpověděl Theo s širokým úsměvem.

Blaise si povzdechl: „Nebyl to kompli –“ zarazil se a všiml si, jak se na něj Nott zlomyslně dívá. A navíc si myslí, že je vtipný, pomyslel si, než pokračoval. „Hermiona je momentálně s Dracem, tak buď v klidu a nech to být, ano?“

Nott se na něj zadíval a z jeho rysů zmizely všechny stopy dobré nálady. „Protože si myslíš, že ji miluje, Blaisi? Nech si ty kecy.“

Blaise odvrátil pohled. „Nepředstírám, že vím, jestli ji miluje, nebo ne, ale faktem zůstává, že na něj má dobrý vliv,“ odpověděl temně. „A to je pro mě jako pro jeho přítele to jediné, na čem záleží.“

„Používá ji jako záchranné lano, doufám, že si to uvědomuješ?“ zavtipkoval Nott a srdečně se zasmál.

„Protože tvůj způsob jejího využívání je lepší?“ vyprskl Blaise a snažil se příliš nezvyšovat hlas, aby nepoplašil celou domácnost.

„To jsem nikdy neřekl, ale aspoň předpokládám…“ řekl Nott s podrážděnou lehkostí. „A přiznejme si to. Tahle holka miluje, když ji někdo využívá. Tohle dělali Potter a Weasley sedm let!“  Nott pak nasadil vysoký dívčí hlásek. „Ach, Harry, nech mě udělat tvůj domácí úkol z přeměňování, pro tebe je mnohem důležitější, abys trénoval famfrpál! Ronalde, ty jsi v lektvarech úplně beznadějný. Nech mě strávit hodiny psaním opakovacích papírů, které se ani neobtěžuješ přečíst před zkouškou!“ Vrátil se ke svému normálnímu hlasu: „A co za to dostane? Vůbec nic. Nebo jen právo znovu riskovat svůj život, aby zachránila světu zadek.“

„Hermiona na rozdíl od tebe nedělá věci proto, aby za ně dostala jiné věci,“ zasyčel Blaise zlostně. „Pomáhá těm, které má ráda, protože… protože taková je, nic víc!“

Nott se zasmál. „Napadlo tě někdy, že by bez vás všech mohla mít úplně jiný život? Šťastnější?“

„Bez nás ne, ale bez tebe určitě!“ vyštěkl Blaise.

Nott se na něj podíval. „No, nemá cenu se s tebou hádat, jsi tvrdohlavý jako mezek,“ zamumlal. „Řekni ostatním, že budu v Bradavicích za dva dny při východu slunce. Tu slávu bych si nenechal ujít ani za nic na světě…“

A usmál se blaženě jako kočka Šklíba, takže i poté, co beze stopy zmizel, se zdálo, že jeho dvě řady zubů stále září v noční tmě. Blaise si dlouze a otráveně povzdechl a vrátil se do postele.

*****

Luciusi, probuď se…

Známý, otravný hlas.

Luciusi, u Merlina…

A teď ten hlas doprovázelo lehké štípnutí do paže. Velmi nepříjemné. Lucius Malfoy zasténal ze spaní.

Luciusi! Zatraceně, konečně!

PLESK! Probudila ho mistrovská facka a on se s lehkým výkřikem překvapení posadil na posteli. Ne, ne na své posteli. Nebo ve své ložnici. Ale v ložnici Weasleyových, v domě Weasleyových. Mizérie. Na druhou stranu to byla jeho žena, kdo s ním právě tak silně zatřásl. Očividně byla vzhůru a nervózně si kolem ukazováčku obtáčela pramen vlasů.

„Zdá se mi to, nebo jsi mi dala facku?“ zasyčel Lucius nechápavě.

„Řekněme, že se ti to jen zdálo,“ řekla Narcisa spěšně a obrátila oči v sloup. „Ale teď, když jsi vzhůru, musíme si promluvit.“

Lucius na ni chvíli beze slova zíral. „Teď, když jsem vzhůru? Ale to ty jsi mě vzbudila!“ vykřikl a znovu se položil na polštář z husího peří. Viděl, jak Narcisiny oči s otráveným výrazem sledují jeho pohyb, jako by to, že ho tak nehorázně vytrhla z osvěžujícího spánku, byla jen drobná příhoda.

„Co chceš dělat, Luciusi?“ zeptala se, zatímco si dál kroutila pramen vlasů.

„Hned teď? Zase spát. A doufám, že se mi bude zdát o jiném životě, kde jsem si vzal za ženu modelku z Týdeníku čarodějek. Modelku, která nebude mít potěšení z toho, že mě budí uprostřed noci, která je už tak příliš neklidná… AU!“ Lucius si položil ruku na rameno, do kterého ho jeho žena právě silně štípla.

„Myslela jsem za dva dny, Luciusi Abraxasi Malfoyi,“ zavrčela Narcisa.

„A co bude za dva dny?“ zabručel Lucius, který mimochodem moc dobře věděl, co se za dva dny stane: za dva dny bude Potter atomovkou a on, Lucius Malfoy, bude svými bývalými kamarády pronásledován a zlikvidován…

Narcisa pak nasadila výraz, který jasně říkal: „Nedělej ze mě blbce, Luciusi, mohl bys prohrát.“

Lucius si povzdechl. Tváří v tvář tak hrozivému protivníkovi, jako byla ona, už věděl, že nebude mít šanci. Otočil se ke své ženě a zamračil se. „Nedá se dělat nic,“ prohlásil prostě, než se otočil stranou. Slyšel, jak si Narcisa podrážděně povzdechla.

„Cože, přece tu nezůstaneš, zatímco ostatní budou bojovat?“ vyjela na něj.

„A proč ne… jsme přece pořád ve svobodné zemi, ne?“ zabručel Lucius tvrdohlavě.

„Ne, díky tvým kamarádíčkům Smrtijedům,“ ironizovala Narcisa, když se Lucius otočil.

„Vždyť to byli dlouho i tví přátelé,“ namítl, zatímco jeho žena zavrtěla hlavou.

„Ne, ne, ne, nepleť si pojmy, Luciusi. Celé ty roky jsem tvé přátele trpěla, na rozdíl od Bely, která je vítala s otevřenou náručí…“ zavrčela.

Lucius zvedl obočí. „Zároveň ji musíš pochopit. Kdybych já byl nucený vzít si někoho, jako je Rodolfus…“ posměšně se ušklíbl, když Narcisa zavrtěla hlavou. „Protože on, je kapitola sama pro sebe, švagříček …“

„Odbíháme od tématu,“ zamumlala Narcisa a protočila oči.

„Aha a jaké že bylo téma?“ ušklíbl se Lucius a uvelebil se v posteli s pevným úmyslem udělat si jednou provždy pohodlí. A s gustem nechal hlavu spadnout zpátky dolů, ale místo aby dopadla na měkkost polštáře, narazila s hlasitým ‚buch‘ na čelo postele. Než se totiž stačil uložit, Narcisa mu polštář rychle sebrala. „Do prdele, necháš mě už konečně v klidu spát?“ vyhrkl a masíroval si bolavou lebku.

„Ne, dokud neslíbíš, že s námi půjdeš bojovat,“ zasyčela Narcisa a hodila mu polštář do obličeje.

Lucius byl tak ohromen tím, co právě slyšel, že se ani nepohnul, aby zachytil střelu, která ho zasáhla přímo do nosu, a pak mu bezvládně dopadla na hruď.

„Co… z… ale… ‚s námi‘? Řekla jsi s námi?“

Narcisa přikývla s odhodláním, které jejímu muži připadalo děsivě sexy. Ale…

„V žádném případě nepůjdeš do Bradavic, Narciso,“ přikázal Lucius s tím nejpřísnějším výrazem, jaký dokázal nasadit. Ale ona neustoupila.

„V žádném případě nenechám svého syna a tu ubohou holčičku běžet vstříc nebezpečí, aniž bych u toho byla, Luciusi,“ napodobila ho a zkřížila ruce.

„Ale…“ Lucius ani nevěděl, jak dokončit větu. Jeho ústa se několikrát otevřela a zavřela, aniž by vydala sebemenší zvuk. „Ale my tam přece nepůjdeme a nebudeme bojovat proti vlastní straně?“

„To už není naše strana,“ prohlásila Narcisa a zavrtěla hlavou.

„Kdo za to může, co?“ zabručel Lucius a zle se na ni podíval.

„Nemusel jsi mě následovat. Pokud vím, nikdo na tvůj spánek nemířil hůlkou…“ řekla, když Lucius rozhořčeně otevřel ústa dokořán.

„Snad mi nechceš vyčítat, že mám svou ženu pořád ještě trochu rád?“ vyhrkl Lucius a Narcisin výraz změkl.

„Ještě trochu?“ zopakovala s pousmáním.

„Ano, ještě trochu,“ zabručel Lucius. „I když jsi zrádkyně a naprosto šílená a nebezpečně bláznivá dobračka…“

„A proto půjdeš?“ Narcisin úsměv se rozšířil.

Lucius si podrážděně povzdechl a otočil se k ní zády. „Říká se, že je nejlepší se na to vyspat. Tak mě nech spát. Děkuju,“ zamumlal, zatímco se Narcisa vedle něj vrtěla ve formě malého vítězného tanečku. Lucius musel cítit, jak se postel pohnula, a tušil, co dělá, protože okamžitě dodal: „To neznamená, že ano!“

„Ale ani to neznamená definitivní ne…“ nadechla se Narcisa a konečně si lehla.

Lucius zvedl oči k nebi a pak je zavřel. Hlavou mu však stále běžel poslední rozmar jeho ženy. A ještě když okenicemi proniklo první denní světlo, Lucius Abraxas Malfoy nestihl zamhouřit oči.

*****

Když se Harry Potter konečně probudil, cítil se odpočatější než kdykoli předtím. Připadal si, jako by se probudil z hlubokého kómatu, a netušil, jak Nott pátral po možném viteálu, a dokonce ani to, jestli se mu to podařilo. Ale aspoň byl naživu. Pak ucítil tíhu na břiše a ruku ve své. Podíval se dolů a uviděl Hermioniny kudrnaté vlasy rozhozené po matraci i po sobě. Její ruka ho svírala a on si uvědomil… že je celý od zaschlé krve.

Co to…

Zlehka se posadil a dostal druhý šok. Malfoy ležel na podlaze vedle postele, jedinou matrací mu byl polštář. Zdálo se, že tvrdě spí, soudě podle rozcuchaných vlasů, otevřených úst a malého pramínku slin, který z nich vytékal. Otočil hlavu a uviděl, že na protější posteli stále spí Ron, zatímco… Snape usnul na Hermionině posteli, na břiše otevřenou obrovskou knihu lektvarů. Harry se zamračil a najednou si připadal jako Šípková Růženka obklopená svým dvorem, který už kvůli zlé čarodějnici spí sto let. Znovu se podíval na Hermionu a viděl, že krev, kterou je pokrytý, zřejmě pochází z jejího nosu. Krůpěje sražené krve jí pokrývaly nosní dírky a bradu a Harry přemýšlel, proč je v takovém stavu. Spal snad dlouho? Museli snad jít do Bradavic bez něj, aby se pokusili zachránit Ginny a Nevilla? Ale ne, určitě to bylo… Co ji to posedlo, že Nottovi věřila?

„Harry?“ ozval se tichý hlásek, který jej přiměl vrátit pohled k Hermioně. Otevřela oči a teď se na něj dívala, jako by ho neviděla tři století. „HARRY!“ vykřikla a vrhla se mu kolem krku.

Ostatní tři spáči zalapali po dechu a kniha na Snapeově břiše s žuchnutím spadla na podlahu.

„Her-miono… ehm… ale… ehm… přestaň!“ protestoval Harry, když se zdálo, že ho jeho kamarádka odhodlaně zadusí v náručí, zatímco mu pokrývá tváře polibky.

Jeho prosba byla brzy vyslyšena, když Hermiona zjistila, že lapá po dechu, a s úšklebkem si přiložila ruku k bolavé hrudi. Oddech však trval jen krátce. Sotva se Harry stačil podívat směrem k Hermioninu srdci, znovu vtrhla do jeho osobního prostoru, aby ho napadla vřelým objetím.

„Už bylo na čase…“ zamumlal Snape, než opustil místnost. Harry však zachytil jeho pohled a viděl, že se mu skutečně ulevilo. Ron vyskočil na postel a Malfoy se zvedl na nohy, aby s podivným výrazem ve tváři sledoval, jak se jeho přítelkyně líbá s jeho bývalým největším nepřítelem.

„Chlapec, co zůstal naživu, zase zůstal naživu, hurá…“ pronesl Malfoy s pohřební tváří. Ron mu doporučil, aby šel klidně k čertu.

„Promiň, že jsem tě zklamal, Malfoyi,“ zasmál se Harry a snažil se mezi objímáním co nejlépe dýchat.

Draco se křivě usmál, bezstarostně se opřel o zeď a založil si ruce na prsou. Což byla malfoyovská obdoba věty: „Rád tě vidím naživu, Pottere.“

Hermiona lehce zasténala a Harry si všiml, že se opět tváří. Jemně ji od sebe odstrčil a zadíval se na ni. „Hermiono, jsi někde zraněná?“

„Nic to není, Harry, vůbec nic…“ ujišťovala se a kradmo si otřela několik slz radosti.

Harry se rozhlédl kolem sebe. „Kde je Nott? Podařilo se mu najít viteál?“ zeptal se, když si Ron s Hermionou vyměnili pohledy.

„Ty si nic nepamatuješ, Harry?“ zeptal se Ron a zamračil se.

„Ne, spal jsem jako mimino,“ přiznal Harry. „Proč, copak mi něco uniklo?“

Hermiona se na něj usmála a energicky přikývla. Pak začala jemu i ostatním vyprávět o své cestě do nitra jeho mysli (a ignorovala Ronovo sténání, když vyprávěla o svém setkání s Aragogem). Harry se nejprve rozzuřil, že ji Nott opět zatáhl do svých akcí, aniž by kohokoli varoval, ale Hermionino vyprávění ho natolik zaujalo, že ho hněv brzy přešel. A když mu Hermiona vyprávěla, jak ji napadlo postavit se mezi něj a Voldemorta, aby místo něj dostala Avada kedavru, vyčítavě se na ni podíval.

„Hermiono, mohla jsi zemřít…“ vydechl a zavrtěl hlavou.

„To není možné, přece nemůžeš zemřít v myslánce, ne? Vždyť to bylo totéž,“ bránila se, když Draco brojil proti Nottovi, že ji vzal na tak nebezpečnou misi.

„Jo, no, teoreticky by tě kouzla ve vzpomínkách taky neměla zasáhnout…,“ opáčil Harry, když jeho oči spočinuly na Hermionině hrudi. „ Ujistila ses, že je všechno v pořádku?“

„Harry, to je směšné, cítím se naprosto v pořádku…“ protestovala dívka, ale dvě ruce ji popadly za ramena a otočily ji. Draco ji držel před sebou tak, aby byla zády k ostatním dvěma, a díval se jí do šedých očí.

„Raději bych se ujistil, jestli ti to nevadí…“ zabručel a prsty zaútočil na knoflíky na Hermionině zakrvácené halence.

Ron rozšířil oči – ne, nedělá to, co si myslím, že dělá? – a pak se obrátil na Harryho – Harry, dělá to, co si myslím, že dělá? Harry odpověděl stejně nechápavým pohledem – ano, Rone, myslím, že dělá to, co si myslíš, že dělá.

Draco mezitím rozepnul první čtyři nebo pět knoflíků, čímž odhalil Hermioninu horní část hrudi, a ona ztuhla, oči se jí zakulatily a jako hypnotizovaná zírala na pomalé pohyby jeho prstů u podprsenky. Vtom Malfoyovy oči potemněly, stejně jako jeho výraz, a Harry se zamračil a zapomněl na své překvapení, protože se mu vrátily obavy.

„Je to tak škaredé?“ zeptal se Ron, také znepokojený.

„Jak to myslíš, škaredé?“ namítla Hermiona rozhořčeně a otočila hlavu k zrzkovi. „Chceš mluvit o svých uších?“

„Ron měl na mysli, Hermiono, jestli je ta rána škaredá,“ vyštěkl Harry, než se otočil k Ronovi, který si bručel pod nosem. „Tak jsi to myslel, ne?“

Ron se na něj zadíval. „Samozřejmě že jsem to tak myslel,“ protestoval rázně. „Tak jak moc špatně to vypadá?“ zeptal se úsečně, aniž by se podíval na Malfoye, který si svou ‚lékařskou prohlídku‘ zřejmě až příliš užíval.

Hermiona se podívala na svůj hrudník a otevřela ústa, aby viděla, že se jí podél hrudní kosti od srdce až k volným žebrům šíří obrovský fialovočerný hematom.

„Jestli tím vážným myslíš, že má na hrudi obrovskou modřinu, tak ano, je to špatné…“ zamumlal Malfoy, aniž by spustil oči z Hermioniny hrudi. Ta na něj upřela pohled.

„Ukaž…“ zavolal Harry a natáhl ruku. Hermiona se však zlostně otočila a jednou rukou si svírala halenku.

„Ne. Ale už je po všem, ne?“ vyjela na Harryho a odstrčila mu ruku. Ve stejnou chvíli se otevřely dveře a objevila se hysterická Molly Weasleyová, která se rozběhla přímo k Harrymu, aby ho objala, a Snape v doprovodu váhavě se tvářícího Luciuse Malfoye.

Překvapená Hermiona se reflexivně neotočila zády a podle Snapeova výrazu ve tváři poznala, že si všiml vrcholu jejího hematomu nad rukou svírající halenku. Učitel lektvarů si dlouze povzdechl a zamířil zpátky do chodby, přičemž si mumlal něco, co znělo jako: „Hned to bude, vezmu si kufřík…“

Lucius Malfoy najednou vypadal, že se ho zmocnila panika z představy, že je s teenagery sám, a se zmateným výrazem se neodvážil udělat sebemenší pohyb. Draco se na něj zkoumavě podíval a pozvedl jedno obočí, ale nezdálo se, že by to otce vyvedlo z míry. Po mnoha dlouhých vteřinách nekonečného čekání se Hermiona začala cítit trapně.

„Chcete něco?“ vyštěkla Hermiona na Luciuse a v ruce stále svírala oba přední díly košile.

Lucius otevřel ústa, znovu je zavřel, zopakoval tento malý manévr půl tucetkrát a pak s takovou důstojností, jaké byl schopen, opustil místnost. Draco ho zmateně sledoval.

„Myslím, že se snažil komunikovat…“ zamumlal. Hermiona pokrčila rameny – vypadala, že jí to může být jedno.

Snape se brzy vrátil s kufříkem různých léků a lektvarů a pokynul Hermioně, aby přistoupila. Nehledě na Dracův nevraživý výraz ji požádal, aby si napůl rozepnula košili, aby viděl rozsah poškození, a ona poslechla.

„Neopovažujte se využít příležitosti a okukovat ji…“ varoval ho Draco. Snape a Hermiona svorně obrátili oči v sloup.

„Jo, to byste raději neměl,“ souhlasil Ron, který pro tentokrát dal Dracovi za pravdu. „Protože víme, jak to s vámi učiteli je… ta představa vzorné žákyně a tak…“

Hermiona si povzdechla a Snape zavrtěl hlavou, zatímco se přehraboval v aktovce. A když si pomyslím, že budoucnost kouzelnického světa stojí z velké části na téhle bandě mentálně retardovaných… pomyslel si, když konečně našel hledanou mast.

*****

Když Theodor Nott po dobrých deseti přemístěních dorazil na místo určení, překvapilo ho, jaké je ve městě teplo, přestože je sotva duben. A to v Anglii stále nosíme zimní pláště… pomyslel si, když pozoroval skupinku mladých školaček, které se povalovaly na trávníku a pochutnávaly si na pečivu. Sundal si bundu, přehodil si ji přes paži a vydal se širokou alejí k místu setkání. Zahnul do další ulice a opřel se o zeď, stranou od kolemjdoucích a případných zvědavců. Pak zavřel oči a soustředil se na tvář, kterou si už dávno vybral. O několik minut později oči opět otevřel a přistoupil k nejbližšímu oknu, aby se pokochal svým odrazem. Zmizel Theodor Nott, odraz, který nyní rozeznával, měl tvář mladého muže kolem dvaceti let, s hnědýma očima a kaštanovými vlasy, s dvoudenním strništěm. Perfektní.

Otočil se a šel si sednout na terasu restaurace. Číšník ve světlé bílé košili si přišel pro objednávku a Theodor si lámanou francouzštinou objednal ledový čaj. Zdálo se však, že číšník rozumí, protože okamžitě odešel. O pět minut později, zrovna když si Teodor dopřál první doušek, se před ním zastavil nějaký muž. Theodor vstal, roztáhl rty svého náhradního obličeje, aby mu věnoval široký úsměv a podal mu ruku.

„Profesor Jacques Lapébie,“ představil se nově příchozí anglicky, než se posadil. Pak se na Theodora široce usmál. „Chápu to správně, že jste můj nový partner?“

*****

Když Ginny Weasleyová konečně otevřela oči, uvědomila si, že už nevisí za zápěstí ve špinavé cele, kterou sdílela s Nevillem, ale je na ošetřovně. Sotva se jí zachvěla víčka, zřetelně zaslechla spěšné kroky madame Pomfreyové, která se k ní blížila. Chladná ruka jí spočinula na čele, pak na tvářích a nakonec se k ní lékouzelnice sklonila.

„Jak se cítíte, děvenko?“ zeptala se jemným hlasem.

Ginny rychle zkontrolovala své pocity a faktem bylo, že vzhledem k okolnostem se cítila mimořádně dobře. Jen v zádech ji mírně bolelo.

„Dobře… Vlastně velmi dobře…,“ odpověděla Ginny, když se s pomocí madame Pomfreyové posadila. „Co je dnes za den?“ zeptala se náhle.

Sestra našpulila rty a usmála se. „Jestli chcete vědět, jestli vaši přátelé už odpověděli na takzvanou nabídku míru od našeho milého lorda protektora, tak odpověď zní ne. Mají na to ještě dva dny. Ještě jim zbývají dva dny.“

Ginny si s úlevou oddechla. „A kde je Neville?“

„Aspoň že jsem přiměla Vy-víte-koho, aby ho rozvázal, jinak by taky skončil na kaši…,“ odpověděla Pomfreyová. „Ale pořád je ještě zavřený.“

„Tak proč jsem tady?“ zeptala se zrzka zamračeně.

„To ta žena… Belatrix Lestrangeová vás sem přivedla,“ zabručela sestra a ujistila se, že je nikdo neposlouchá. „Byla jste skoro mrtvá.“

Ginny se zachvěla. „Možná by bylo lepší, kdybych…“ vydechla a sklopila oči.

Madame Pomfreyová se na ni pohoršeně podívala. „To neříkejte, mladá dámo! Není nic dobrého na tom umřít tak mladý. Proč by to proboha mělo být lepší? Přemýšlela jste o bolesti, kterou byste tím způsobila své rodině?“

Ginny otočila hlavu. „Když budu živá, budou mě chtít hledat. A aniž bych chtěla být pesimistická, nevím, jestli mají šanci…“ brada se jí začala třást. „Raději zemřu, než abych je viděla všechny zabité při zpackaném pokusu o mou záchranu.“

Madame Pomfreyová objala Ginny kolem ramen a ta s hlavou opřenou o ošetřovatelčino rameno začala ze srdce vzlykat.

*****

„Nepřijde,“ zabručel lord Voldemort už po sté, utrhl hrozen a rozdrtil ho mezi prsty.

Rodolfus Lestrange si zabránil převrátit oči v sloup. „Samozřejmě, že přijde, pane,“ odpověděl s náznakem rozmrzelosti. „Nechám Červíčkovi uříznout druhou ruku…“ Rodolfus se otočil k Petru Pettigrewovi, který seděl o něco dál vzadu u velkého stolu. „Nic ve zlém, milý příteli.“

Pettigrew neodpověděl a sklonil svůj ošklivý nos k talíři.

„Kdyby měl ten kluk aspoň trochu rozumu, tak by sem nechodil,“ vyštěkl Voldemort a pohlédl na Rodolfuse.

„Ale všichni víme, že to tak není. Pro Pottera bylo vždycky velmi těžké zabránit tomu, aby přišel na pomoc těm, které miluje,“ pronesl Rodolfus medovým hlasem. „Stačí se podívat, s jakou horlivostí se objevil na odboru záhad, aby zachránil svého kmotra, který byl údajně v nebezpečí… Idiot jeden.“

„Uznávám…“ Pán zla se uznale ušklíbl. „Ale představme si, že nepřijde. Chci říct, představme si…“

„Pak budou mít jeho dva kamarádíčci opravdu smůlu…“ zasyčel Lestrange a v očích se mu zablýsklo. „Hlavně ten kluk. Zajímalo by mě, jak chutnají Weasleyovy ženské…“

*****

Slunce už se pomalu schovávalo za útesy, když Molly Weasleyová prohlásila, že večeře je hotová. Zdálo se, že se s Arturem vzpamatovali a od Harryho probuzení se jim trochu vrátila naděje. Teď, když zbývalo zničit už jen jeden viteál, spadla z Harryho ramen tíha a on se cítil sebejistěji než kdykoli od chvíle, kdy se dal na útěk po Billově a Fleuřině svatbě. Den uběhl rychle, u stolu se spřádaly plány útoku, vyprávěly se Hermioniny historky tváří v tvář Harryho vzpomínkám a podivným příchodům a odchodům jistého Luciuse Malfoye, které však všechny skončily sérií váhavých mimik a úšklebků, aniž by padlo jediné slovo.

Harry si několikrát všiml, že Draco svého otce podezřívavě pozoruje, ale rozhodl se nezasahovat. Pokud měl Malfoy starší něco na srdci, řekne to časem sám. A tím vhodným časem se stal dezert. V tomto případě výborný citronový koláč.

Draco znovu sledoval otce, ale také matku, která do manžela neustále šťouchala s rozzlobeným výrazem. Lucius Malfoy se zase tvářil nešťastně jako boží umučení, ale nakonec slavnostně vstal… ne však bez povýšeného pohledu na ostatní přítomné.

V místnosti zavládlo mrtvolné ticho a Lucius Malfoy najednou pocítil plnou tíhu šestnácti pohledů na svou maličkost. Odkašlal si a vrhl poslední prosebný pohled směrem ke své ženě, než to konečně vzdal.

„Hm, Pottere,“ zabručel a obrátil se k ohromenému Harrymu. „Chtěl jsem… no, ehm… chci říct… no…“

„Cítíš, jak je během dvou vteřin podkopána veškerá rodičovská autorita?“ zasmál se Blaise s nakloněním k Dracovu uchu. Ten si nemohl pomoct a ušklíbl se, ale otec ho umlčel jediným pohledem.

„Pottere,“ ozval se znovu Lucius a jeho tón byl nyní poněkud podrážděný. „Chci jít do Bradavic s vámi.“

Kolem stolu zavládlo ticho. Ronova ústa, plná citronového koláče, se otevřela dokořán, zatímco Hermioniny oči vypadaly, jako by jí chtěly vylézt z důlků. Draco se zamračil. Molly otočila hlavu k Narcise, jako by ji tiše žádala o potvrzení. Paní Malfoyová se potěšeně usmála. A byla jediná.

„Apríl,“ pokusil se Fred nešťastně a jeho dvojče se pro sebe uchechtlo.

„To má být vtip?“ zeptal se Draco agresivně.

„Můžete nám říct, kde se ve vás vzalo to náhlé nutkání obrátit kabát?“ zeptal se Bill a vrhl na něj nepříjemný pohled. „Ne že by to od vás bylo zrovna překvapivé.“

„Z ničeho nic chce zpátky svou hůlku, aby nás mohl všechny zmasakrovat,“ zavtipkoval George, zatímco Lucius unaveně protočil oči.

„V žádném případě,“ namítl Fred. „V tomhle domě už je dost ozbrojených Malfoyů…“ řekl.

„Co se děje s nerozlučnou dvojkou? Chtějí, abych jim zase zmaloval ciferník?“ zabručel Draco a Blaise vyprskl smíchy.

„Vážně, Harry, že nevrátíš tomu magorovi jeho hůlku?“ ujišťoval se George a ignoroval zuřivé pohledy Malfoyových, otce i syna.

Harry zvedl ruku, aby je uklidnil, a obrátil se k staršímu Malfoyovi. „Proč?“ zeptal se prostě.

Všechny oči se znovu sjely na Luciuse, tentokrát však se zvědavostí.

„Přemýšlel jsem…“ začal, ale přerušil ho Fred, který se zvedl ze židle a hlasitě zatleskal.

„Bravo, pane Malfoyi, věděli jsme, že to dokážete! Bravo!“ vykřikl, zatímco Blaise se nekontrolovatelně rozchechtal.

Harry našpulil rty, aby se nesmál. „Nech ho mluvit, Frede…“

Lucius odtrhl svůj vražedný pohled od mladého Weasleyho a pokračoval. „Abych to zkrátil, jestli tuhle bitvu prohrajete, Pán bude mě a mou rodinu pronásledovat, dokud nezemřeme. Pokud budu bojovat na vaší straně a vy vyhrajete, přijmu odpovědnost za své minulé činy a po skončení války se bez otázek vydám zákonu, ovšem pod jedinou podmínkou, že mé ženě a synovi se nic nestane.“

Další mlčení. Hermiona a Draco si vyměnili tázavý pohled, zatímco všichni ostatní se snažili tu informaci vstřebat. Takže Lucius Malfoy, bývalý Smrtijed na útěku, bývalá pravá ruka lorda Voldemorta, známý elitář, souhlasil se spoluprací výměnou za bezpečnost své rodiny?

„Bez urážky, Luciusi,“ utrousil Artur Weasley. „To je ale pěkně hloupý nápad.“

„V tom souhlasím,“ přitakal Snape a zavrtěl hlavou.

Lucius otevřel ústa, aby jim uštědřil jízlivou repliku, ale Harry mu nedal příležitost. „Myslím, že je to naopak spíš správně…“ pravil a vysloužil si tím několik nechápavých pohledů.

„Harry, při první příležitosti nás zradí,“ vložil se do toho Kingsley a zamračil se.

„Ne, to si nemyslím,“ oponoval mladík a podíval se Luciusovi zpříma do očí. „I kdyby nás zradil, Voldemort zabije jeho i jeho rodinu ve chvíli, kdy už mu nebude k ničemu. A on to ví.“

Lucius Malfoy přikývl. „Aby bylo jasno, Pottere. To neznamená, že jsem milovník mudlovských šmejdů nebo že sympatizuji s vaší věcí. Jednám pouze pro dobro své rodiny.“

„Aspoň je to jasné…“ zamumlal Ron, který se zašklebil při urážce vyhrazené mudlorozeným.

„Stojím si za prvním Arturovým dojmem: hloupý nápad,“ trval na svém Snape a Artur Weasley zvedl palec a zazubil se na něj.

*****

Po jídle a ‚šokujícím‘ prohlášení se Lucius Malfoy zamkl v pokoji, který sdílel se svou ženou. Otrávily ho jedovaté pohledy a opovržlivé reakce ostatních. Draco naštvaně opustil stůl a vyšel ven na temné útesy. Hermiona, Harry, Ron a ostatní ještě chvíli zůstali a zvažovali pro a proti tohoto podivného návrhu, zatímco Blaise pomohl Fleur, paní Weasleyové a paní Malfoyové uklidit. Když byl s prací hotov, nonšalantně zamířil ke schodům, jako by se chystal jít spát, ale na poslední chvíli zatočil stranou, aby napůl otevřel dveře a protáhl se dovnitř. Nikdo ho při tom neviděl, a když znovu vyšel ven, tentokrát s rukama za zády, aby vyklouzl z domu, viděla ho mizet ve vchodových dveřích jen Hermiona.

Obešel dům, v pravé ruce svíral svou drahocennou kořist, levou vytáhl hůlku a zvedl ji před sebe.

„Lumos,“ vydechl, a hrot hůlky se rozsvítil.

Vydal se směrem k útesům a brzy spatřil u jejich okraje Dracovu siluetu. Seděl se zkříženýma nohama na zemi, lokty měl položené na kolenou a bradu v dlaních. Zdálo se, že má špatnou náladu, a tak se Blaise nemohl ubránit úsměvu.

„Princezna Malfoyová dělá problémy?“ zeptal se Blaise lehce.

„Vtipné,“ zabručel Draco a ošklivě se na něj podíval. Než zaregistroval věc, kterou Blaise držel v ruce.

„Co… kde jsi to našel?“ zajímal se. Blaise se tiše posadil na zem a postavil před ně láhev francouzského růžového vína.

„Ukradl jsem ji Weasleyovým ve skříni pod schody. Našel jsem jejich malou skrýš hned první den… Hledal jsem záchod a –“

„Ukradl jsi láhev vína Billovi Weasleymu?“ zopakoval Draco pomalu tónem těžkým výčitkou.

„To je v pořádku, klídek, vzal jsem si to levné,“ zabručel Blaise jako dítě přistižené s rukou ve sklenici od bonbonů.

„Uvědomuješ si, že tohle byla možná jediná láhev, kterou si za celý život mohli dovolit?“ zasmál se Draco sardonicky.

Blaise se uchechtl: „Nenech se zmást, mají dobré ročníky… Delacourová se v lihovinách zřejmě vyzná. Všimni si, že od té doby, co jsme tady, nám nepodala jedinou láhev. Určitě si je nechává pro sebe…“

„Což je naprostá hloupost, když uvážíme, že pozítří už budeme nejspíš všichni mrtví nebo se na to chystáme… taková škoda…“ vrtěl Draco nechápavě hlavou.

„A Merlin ví, že bychom potřebovali jednu po té nechutné nadílce, kterou nám tvůj otec připravil k dezertu…“ Blaise mávnutím hůlky vytáhl zátku. S hlasitým ‚prásk‘ to bouchlo a oba chlapci se otočili směrem k domu, protože se báli, že je někdo uslyší. Nic se však nepohnulo.

Draco se zachmuřil. „To mi povídej, málem jsem dostal infarkt…“ zabručel. „To by mě zajímalo, co má za lubem.“

„Dokážeš si na vteřinu představit, že by to udělal jen proto, aby zachránil tebe a tvou matku?“ zeptal se Blaise, než si dal první doušek vína přímo z láhve. V lásce a válce se smí všechno.

Draco pokrčil rameny. „Možná ano, ale raději bych to nedělal…“ řekl prostě, než znovu sáhl po láhvi. Pak se ušklíbl. Merline, nesnáším víno.

„Jak to myslíš?“ zajímal se Blaise zmateně.

Dole se hlučně rozbila vlna a Draco se naklonil dopředu, aby sledoval, jak šplouchá o měsíčním světlem zalité skály. „Řekněme, že se poslední dobou snažím sám sebe přesvědčit, že můj otec je parchant. Vlastně se mi to podařilo skvěle, a teď, když je ta představa pevně zakotvená v mém mozku… udělá něco takového. A to mě štve.“

Blaise se zamračil a znovu se napil vína. „Nemělo by tě to těšit?“

„Ne!“ namítl Draco, jako by to bylo samozřejmé. „Nezaslouží si, abych ho přestal nenávidět. Když dělá dobré věci, nemůžu si pomoct, ale nenávidím ho o něco míň. A to se NESMÍ stát.“

Blaise našpulil rty, když se napil Draco, a věnoval mu postranní pohled. „Kvůli tomu, co udělal Hermioně? Myslíš si, že kdybys ho začal nenávidět o něco méně, bylo by to vůči ní špatné?“

Draco si povzdechl a otočil hlavu ke svému nejlepšímu příteli. „Nesnáším, když to děláš…“ zamumlal a podal mu víno zpátky.

„Co dělám?“ zeptal se Blaise nevinně a přikryl nádobu rukou. „Aha, myslíš tím, že v tobě čtu jako v otevřené knize? Ano, je to sport na vysoké úrovni, který praktikuji už mnoho let. A co třeba tohle? Tobě, Draco Malfoyi, se začalo stýskat po časech, kdy jste s Hermionou trávili hodiny vzájemným nadáváním a hašteřením, protože takhle to máte rádi…“

„Drž hubu…“ zabručel blonďák, když Blaise vyprskl smíchy. „A co s tím mám dělat, jsme obklopeni nebelvírskou starou i novou generací… Jsem si jistý, že Hermiona by byla ráda, kdyby si čas od času mohla dát starou dobrou slovní přestřelku lev versus had, ale nemyslím si, že by to ostatní pochopili a ocenili… Takže se tomu vyhýbám…“

„To je ti ke cti,“ ironizoval Blaise a zavrtěl hlavou. „Protože stejně těžké je trávit celé dny před Grangerovou, aniž bys pronesl jedinou poznámku o jejích vlasech…“

„Nemáš ani ponětí…“ zasmál se Draco, než si vzpomněl, o čem se bavili. „Ne, vážně, je to strašidelné, jako bys byl v mé hlavě…“

Blaiseův smích se ještě ozýval z útesu, když se za nimi bouchly dveře. Někdo vycházel ven.

„Kluci?“ ozval se Hermionin hlas odněkud z noci.

Draco a Blaise si vyměnili panické pohledy.

„Schovej tu láhev,“ zašeptal Draco. Blaise si stáhl svetr a přehodil ho přes láhev, která mu uvízla mezi nohama. „Jestli ji uvidí, rozmetá nás na prach.“

Hermiona se k nim přidala a klesla na zem vedle Draca, zatímco Blaise se na něj v košili zářivě usmíval a snažil se přitom zapomenout, že dubnové noci jsou v této části Anglie rozhodně chladné.

„Co to děláš?“ zeptala se s pátravým pohledem. „Není ti zima, Blaisei?“

„Vůbec ne,“ odpověděl Blaise a zatínal zuby, aby mu necvakaly. Draco se kousl do spodního rtu, aby se nezačal smát.

„Ale je to šílené…“ pokračovala Hermiona a položila mu hlavu do klína.

„Co?“ řekl Draco hloupě a zatvářil se provinile, když Blaise protočil oči.

„No, tvůj otec…“ dodala Hermiona a zvláštně se na něj podívala.

„No jo…“

Na útesu opět zavládlo ticho a oba zmijozelové si vyměnili pohled. Dokud…

„Takže, hodláš dál dělat, jakože nic, nebo si už můžu loknout?“ vybalila to Hermiona a uculila se na Blaise. „A měl by sis raději zase obléct svetr, Blaisi. Mohl bys chytit zápal plic.“

Oba chlapci se na ni podívali vykulenýma očima. „Jak jsi…“ začal Blaise.

Hermiona protočila oči: „Tvůj diskrétní odchod nebyl tak diskrétní, promiň, Blaisi…“

Ten si znovu oblékl svetr a podal Hermioně láhev. „Takže na nás nebudeš křičet?“ zeptal se s úšklebkem.

„Přiznávám, že mě ta myšlenka napadla,“ přiznala dívka s úsměvem. „Ale pak jsem si vzpomněla na ten podivný večer a na poslední dva dny a na další dva dny a řekla jsem si, že se taky potřebuju napít…“

Dala si pár doušků vína, podívala se na láhev a lehce se usmála.

„Draco, vzpomínáš si, kdy jsme spolu naposledy pili?“ zavtipkovala a on se zakabonil.

Blaise se zajímal: „Vy jste spolu pili?“

„Ano,“ odpověděla Hermiona. „Draco mě pozval do malé okouzlující restaurace v suterénu. Přiznávám, že výzdoba byla trochu spartánská a atmosféra poněkud vlhká, ale víno bylo vynikající… a velmi drahé!“

Blaise se na chvíli zamyslel. „Počkej… ty jsi pil ve sklepení? Beze mě?“

Hermiona se zasmála: „Když se ohlédnu zpátky, bylo to jedno z nejlepších období, které jsem tam zažila,“ řekla tiše. „I když v té době jsem si myslela, že to není až tak skvělé… Dokonce jsme hráli hru!“

„Grangerová…“ zavrčel Draco varovně.

„Umírala jsem žízní a on mě nechal pít, pokud jsem za každý doušek odpověděla na jednu otázku,“ pokračovala Hermiona a ignorovala jeho zlý pohled.

„Páni, je vidět, že Draco ví, jak mluvit se ženami,“ ušklíbl se Blaise a Draco hlasitě zavrčel.

„A já jsem se ho zeptala, proč prostě neodejde z panství, když zjevně chce v téhle válce zůstat neutrální…“ pokračovala Hermiona tiše.

Draco a Hermiona si vyměnili pohledy. Malfoyovy oči byly tak pronikavé, že Hermiona jejich tíhu dlouho nevydržela. Snažila se ovládnout tím, že se znovu napila vína, a otočila se k moři, které se táhlo, kam až oko dohlédlo.

„Jde o to, že to nakonec udělal…,“ pokračoval Blaise s drobným úsměvem, jako by téma jejich rozhovoru nesedělo jen mezi nimi dvěma.

„Ano,“ zašeptala Hermiona. Chvíli mlčela a pak podala láhev Dracovi, který se na ni podíval, aniž by si ji vzal.

„Jeden doušek, jedna otázka, Malfoyi,“ řekla a oči jí zářily.

Draco pomalu přiblížil ruku k láhvi, a aniž by spustil oči z Hermiony, napil se.

„Proč neodejdeš hned? Když se chystáme jít bojovat,“ zeptala se a znovu se mu zadívala do očí.

Blaise zvedl obočí a najednou měl nepříjemný pocit z toho, jak dlouhý a intenzivní pohled si ti dva vyměňovali.

Draco otevřel ústa, aby odpověděl, ale všechny tři je vylekal hlas. „To si snad děláš srandu, kde to vzal?“

Hermiona přerušila oční kontakt tím, že se okamžitě odvrátila, zatímco Draco pomalu zavřel ústa a proklínal osud, že mu systematicky brání se vyjádřit. Harry s Ronem se přiblížili tmou a zrzek vypadal rozzuřeně. Postavil se Malfoyovi za záda tak blízko, že se Malfoy musel zkroutit, aby se mu podíval do tváře.

„Nevím, jak sis pomohl k věcem mého bratra,“ zabručel Ron a založil si ruce.

„Jsem v tom nevinně, Vízlíku, jestli si chceš stěžovat, tak si promluv s ním,“ ukázal Draco na Blaise. Ten s uraženým výrazem otevřel ústa dokořán.

„A ty se na tom podílíš?“ přeptal se  Harry a se s širokým úsměvem se posadil vedle Hermiony. „Kdyby mi někdo někdy řekl, že uvidím Hermionu Grangerovou, jak se plíží dát si do nosu se zmijozelskými…“

„Kdo by to byl řekl?“ zahihňala se Hermiona a opětovala jeho úsměv.

Draco ji chvíli pozoroval, aniž by cokoli poznamenal. Teď se chovala, jako by se nic nestalo, jako by tu otázku nepoložila. Jako by právě nepoložila otázku, k jejíž odpovědi měl tak blízko: kvůli tobě.

„Harry, neříkej mi, že schvaluješ to, co udělali,“ utrhl se na ni Ron, který stále tábořil za Dracem.

V reakci na to se Harry naklonil dopředu, vytrhl Malfoyovi z rukou láhev (už dobře načatou) a zvedl ji vysoko směrem k Ronovi: „Chceš trochu, Rone?“

Ronův pohled na okamžik sjel z láhve na Harryho, pak z Harryho na Blaise, který se na něj díval se širokým úsměvem, a pak na Hermionu, která se na něj také usmívala, přilepená na Malfoye, jako by se nechumelilo. A Ronald Weasley si pomyslel, že jeho život definitivně nabral zcela neskutečný směr.

„Tak jo, dej to sem…“ zamumlal Ron a sesunul se na zem vedle svého nejlepšího kamaráda.