Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 4. Umění výslechu

Harry se probudil se zablokovaným krkem a se zasténáním zvedl ruku, aby si promasíroval bolavé svaly. Nikdy by ho nenapadlo, že se mu bude stýskat po tvrdé, hrudkovité matraci, ale byla by o poznání lepší než mnohem tvrdší podlaha.

Události včerejška a brzkého rána se mu přehrávaly ve snech a on se necítil o nic lépe odpočatý než před několika hodinami. Krátký pohled na postel ukázal, že Snape stále spí. Ještě že se alespoň jeden z nás dokáže pořádně vyspat, pomyslel si trpce.

Vycházející slunce za Harryho oknem mu dalo důvod se definitivně probrat. Koneckonců byl všední den a teta Petunie bude očekávat jeho pomoc se snídaní, než strýc Vernon odejde do práce. Nejlepší bude nedat ani jednomu z nich záminku, aby ho přišli hledat do jeho pokoje. Už jen tato myšlenka ho přiměla vstát z provizorního lůžka a jít se umýt na záchod.

Snídaně Harrymu uběhla jako voda, protože byl stále rozptýlený nočními událostmi. Nenávist k profesorovi lektvarů se mu po zbytek noci rozhořela v srdci a teď měl pocit, že se mu svírá žaludek a na hrudi že mu leží balvan. Byl to hrozný pocit, který se Harrymu nijak zvlášť nelíbil.

Někdy v průběhu jeho a Petuniiny přípravy snídaně vešli do kuchyně Vernon a Dudley a čekali na jídlo. Harry rychle položil zbývající talíře na stůl a posadil se na své obvyklé místo. Oni si ho samozřejmě nevšímali a Petunie už se rozplývala nad tím, jak je na svého ‚statečného miláčka Dudlánka‘ pyšná. Harry se na začátku léta dozvěděl, že kvůli Dudleyho kolísavé hmotnosti mu škola doporučuje, aby se přes léto zapojil do více než jednoho sportovního programu. Dnes to znamenalo dopoledne plavání a odpoledne box. Harry se přistihl, že ho ne poprvé napadlo, jestli Dudley v těch svých týmech skutečně něco dělá. Tohle léto rozhodně nezhubl.

Jídlo Harryho zrovna nelákalo, ale podařilo se mu propašovat porci z talíře do plastové nádoby, kterou vylovil ze zásuvky v kuchyni. Vernon a Petunie si toho ani nevšimli, tak moc se soustředili na to, aby Dudleymu slíbili nový stereo systém, pokud dnes půjde na plavecký trénink, což byla jeho nejméně oblíbená činnost. Harry zadržoval smích při představě, jak se Dudley snaží udržet na hladině. Nejspíš už vyděsil nějaké nebohé dítě, které si myslelo, že se jim po bazénu potuluje skutečná živá velryba. Už jen tato představa Harrymu značně zlepšila náladu.

Když skončil a chtěl začít s úklidem po jídle, zastavila ho ruka na jeho zápěstí z opačné strany stolu a pohled vzhůru ukázal, že k té ruce je připojený Vernon a v očích se mu divoce leskne.

„Ne tak rychle, kluku. Než dnes odejdu do práce, musíme si ještě o něčem promluvit.“ Vernonův hlas byl klidný, což bylo při rozhovoru s Harrym neobvyklé. Za normálních okolností by to Harryho možná znepokojilo, ale dnes to jen trochu zneklidnilo jeho už tak rozbouřený žaludek.

Dudley pak odešel od stolu, aby si vzal věci na plavecký trénink, a Petunie se také zvedla ze židle a zastavila se jen na tak dlouho, aby Vernonovi věnovala krátký varovný pohled, než následovala svého syna z kuchyně.

Harry zůstal naprosto klidný. Nevěděl, co má čekat, a rozhodně nehodlal udělat nic, co by mohlo strýce vyprovokovat, zvlášť když je Petunie zjevně nechá v domě samotné. Nedokázal se tak docela přimět k tomu, aby byl tetě vděčný za to, že v poslední době brání Vernonovi v rozdávání těch nejhorších trestů… ale také nechtěl, aby přestala.

„Teď mě poslouchej, kluku,“ začal Vernon hlasem, který považoval za svůj nejstrašidelnější. Harry si nemohl nevšimnout, že ve srovnání s ranní konfrontací se Snapem, mistrem v umění strachu a zastrašování, zněl Vernon spíš jako nevrlý tyran, kterému se nedaří dosáhnout svého. Ne úplně nezastrašující, ale přesto… existovaly způsoby, jak se vyhnout obyčejné šikaně. Harry by to měl vědět. Vyrůstal s Dudleym a jeho partou.

Vernon pokračoval ve své přednášce Harrymu a jeho hlas se zvyšoval. „Je mi jedno, co jsi Petunii namluvil, a ani na minutu ti nevěřím tu historku o dalších zrůdách v sousedství. Prokoukl jsem ty tvoje pokusy vyhnout se povinnostem a okamžitě s tím přestaneš, slyšíš?“ Vernon se během svého proslovu napůl zvedl ze židle a oběma rukama se opřel o stůl.

Harry hned poznal, že by pro něj mohlo být lepší, kdyby se mu podařilo zabránit dalšímu nárůstu strýcova vzteku. V sázce bylo přece jen víc než pár mizerných povinností. Při představě, že ho strýc vyžene ven, aby ho tam chytili a zabili Smrtijedi, mu přeběhl mráz po zádech.

„Ano, strýčku Vernone,“ přinutil se mluvit uctivě. „Omlouvám se, že dělám tetě Petunii starosti. Své povinnosti si splním.“ Zhluboka se nadechl. Bylo snazší přijít na správnou formulaci vět, když mluvil s tetou, než se strýcem. „Jenže já jsem tetě Petunii říkal pravdu. Pane.“ Poslední větu přidal pro případ, že by to pomohlo. „Jsou tam… lidé… kteří mě sledují. Nemusíte se bát, nejdou po vás ani po ničem jiném…“ Hm. To byla myšlenka, o které Harry předtím neuvažoval. Přece by neublížili Dursleyovým, aby se dostali k Harrymu? Odsunul to na pozdější úvahu a spěchal dál, aby Vernon neměl čas o těchto důsledcích uvažovat. „Ale jestli mě uvidí, jsem si docela jistý, že udělají nějakou scénu.“ Nemělo smysl zmiňovat se o tom, že by ho zcela jistě také zabili. To by Vernona nejspíš ještě víc vyhecovalo, aby ho poslal ven.

Vernon se netvářil uklidněně. Jestli něco, tak vypadal spíš naštvaně. „Dost bylo lží! Poslouchej, a poslouchej dobře – jestli se vrátím domů a zjistím, že ten plevel nebyl vytrhán, zjistíš, jak vypadá ‚scéna‘!“ Vernon, teď již stál, zuřivě zíral na Harryho, zatínal a roztahoval pěsti, ale nakonec se jen naposledy napil džusu a zamířil ke dveřím.

Než byl úplně venku, ještě jednou se otočil, podíval se Harrymu přímo do očí, nasadil svůj nejlepší zastrašovací hlas, zařval: „JINAK,“ a s dupáním zčerstva vyrazil pryč.

Harry si povzdechl. To bylo asi tak všechno, na co se v tu chvíli zmohl, tak byl unavený. No, uvažoval suše, to už můžu rovnou pozvat Voldemorta na šálek čaje. Proč ho vynechávat? Všichni ostatní, kteří pohrdají mou existencí, už tu jsou. Sklopil hlavu ke stolu a seděl tak několik nekonečných minut, zatímco zvažoval své možnosti.

Ven jít nemohl, to bylo jisté. Stále nevěděl, co Voldemort plánuje, ale podle své vize a té havárie si byl jistý, že Snape mluví pravdu.

Ach, ano, ta havárie…

Neměl příležitost o té nehodě moc přemýšlet, i když si říkal, že to na něj nejspíš někdo nastražil, aby ho dostal pryč z domu. Ale Harryho to mátlo. Proč si dávat práci s inscenováním nehody, když už byl Harry venku? A to tu byl celé léto a ještě se k němu nepokusili dostat. Proč to zkoušet teď? A také – Harry se zachvěl – jak dlouho už Voldemort věděl, kde bydlí? Nemělo smysl přesvědčovat sám sebe, že ne – bylo jasné, že to ví. A kdyby Snape věděl, že to Voldemort ví, nevěděl by to i Řád? Kde byli? Nestřežili dům jako loni v létě?

A jaký byl ten plán, kvůli kterému se Voldemort cítil tak vítězně? A co je pro Harryho nejdůležitější, jak se ho to týkalo?

Harry měl pocit, že mu z těch otázek praskne hlava, pokud nedostane nějaké odpovědi, a to co nejdřív. Bohužel měl jen jeden zdroj informací… a do toho se mu příliš nechtělo.

Když však zvážil své možnosti, zjistil, že je to jen malá výzva. Nesnášel představu, že by měl být v přítomnosti toho strašného muže, ale ještě víc nesnášel, když mu nikdo nic neřekl. A nezapomněl ani na svou první loňskou lekci nitrobrany u Snapea. Nikdy mezi nimi nebyla žádná vzájemná láska, ale přesto si pamatoval, že to byl Snape, kdo mu jako jediný konečně poskytl určité množství informací.

Doufal, že nabídka jídla pomůže Snapeovi rozvázat rty, a tak si do svého pokoje vzal sklenici vody a nádobu s jídlem. Úklid mohl počkat. Jeho příbuzní ho opět nechali v domě samotného a Petunie s Dudleym se z plaveckého tréninku vrátí až za několik hodin.

Když otevřel dveře, zarazil se při pohledu na velmi probuzeného Snapea, který si důkladně prohlížel Harryho pokoj. Skříň byla otevřená dokořán, obě zásuvky psacího stolu povytažené, a dokonce i matrace na posteli byla obrácená vzhůru nohama.

Když si Snape všiml, že Harry vstoupil do místnosti, přestal si prohlížet okno, zkřížil ruce a s odhodlaným výrazem ve tváři se napřímil. Harry se ani nestačil zeptat, co se děje, když se Snape ostře dožadoval: „Co to má znamenat, Pottere? Co se snažíte dokázat?“

Harry stál ve dveřích, stále ještě držel jídlo a vodu, ale teď byl naprosto zmatený. „Pane? Nerozumím…“

„Tohle, Pottere!“ Snape gestem ukázal kolem sebe. „Pokoj, mříže na okně – zámky! Na dveřích této místnosti je celá řada zámků, všechny se zamykají zvenčí, a ve dveřích jsou menší dveře, jejichž účel, jak mohu usuzovat, je průchod jídla!“ Snape přecházel po podlaze a už se na Harryho nedíval, očima bloudil po celém obsahu místnosti. „Kufr zamčený na visací zámek není třeba vysvětlovat. Nikdy si neplníte letní úkoly na úrovni, takže opravdu není divu, že si zamykáte knihy, aby vám nebyly na očích, zatímco zahálíte. Nebo je v tom kufru i něco jiného než knihy?“ Přestal se procházet a upřel na Harryho pronikavý pohled. „Co se snažíte skrýt, Pottere?“

„N-nic!“ Harryho to zaskočilo. Byl tak soustředěný na to, aby se vrátil do svého pokoje a vyslechl Snapea, že nečekal výslech opačným směrem. Kvůli všemu ostatnímu, co měl na mysli, téměř zapomněl na své obavy z toho, jak muž vnímá prázdný pokoj.

Když zjistil, že se od němého Harryho nedočká žádné další odpovědi, Snape pokračoval ve své tirádě. „A skříň!“ Sáhl dovnitř, popadl hrst oblečení a hodil je Harrymu k nohám. „Mezi těmi hadry není ani jeden slušný kus oblečení – jestli se vůbec dají takhle správně definovat tyto… věci.“ Snapeův obličej se zkřivil do znechucené grimasy, když si přidržel jedny Dudleyho staré kalhoty daleko od sebe, než je hodil na hromadu oblečení na podlahu.

Pak se přikradl k Harrymu a tyčil se nad ním stejně jako předešlý večer. „Ven s tím, Pottere! HNED! Co chcete získat tím, že tuhle vězeňskou celu budete vydávat za svou ložnici?“

„No…“ Harry nevěděl, co říct, a tak zůstal u pravdy. „Tohle je moje ložnice. Nic si nevymýšlím, přísahám.“

„A když už jsme u toho, mohl bych vám připomenout, že ať už je léto, nebo ne, pořád jsem váš profesor. Budete mne vždy oslovovat ‚pane‘ nebo ‚pane profesore‘. Je to jasné?“

„Ano… pane.“ Harry sevřel rty do tenké čárky.

„Dobře.“ Snapeovy oči říkaly, že se cítí jakkoli, jen ne skutečně spokojeně. „A teď mi řekněte pravdu, Pottere!“

„Říkám vám pravdu. Pane.“ Harry vybuchl: „Žiju tady. Tohle je můj pokoj. Můj pokoj! Není to nic moc, ale je můj a děkuju vám za to, že jste ho celý zaneřádil! Je to opravdu…“

„Respekt, Pottere!“ rozzuřeně ho přerušil Snape. „Očekávám, že se mnou budete mluvit s úctou, i když budete lhát, jako když tiskne!“

„Promiňte. Děkuji vám za to, že jste mi zaneřádil pokoj, pane.“

Oba se na sebe přes malý prostor zadívali. Harry věděl, že Snape nehodlá ustoupit, ale ani on nehodlal nechat toho umaštěnce vyhrát. Souboj vůlí se změnil v souboj pohledů a Harry konečně plně pochopil staré mudlovské rčení: „Kdyby pohled mohl zabíjet…“ Vsadil by se o cokoli, že Snapeův pohled už někoho za jeho života zabil – nejspíš nějakého chudáka prvňáčka z Mrzimoru.

Snape konečně přerušil nabité ticho hlubokým, zlostným zasyčením. „Nelíbí se mi, že mi lžete, Pottere. Řeknete mi pravdu… hned.“ Jeho tichá, hrozivá slova byla děsivější než jakýkoli křik.

Harry neměl rád spoustu věcí, ale to, že ho někdo nazývá lhářem, když mluví pravdu, bylo jednou z nejhorších. Přizpůsobil se Snapeovu klidnému tónu, ačkoli kvůli nedostatku praxe nebyl tak zastrašující. „Už jsem vám řekl pravdu, profesore. Teta a strýc mě sem zavřeli, protože mě nenávidí stejně jako vy. Dali na okno mříže. Na dveře dali zámky. A zamkli mi kufr, abych se nemohl dotknout žádných svých kouzelných věcí, když budu pod jejich střechou! Tohle jsou taky moje šaty – vyřazené od bratrance, protože pro ně nejsem dost důležitý, aby mi kupovali nové oblečení! Copak to nechápete?! Nejsem takový rozmazlený princ, jak si myslíte! Jsem jen Harry – břemeno, které moji příbuzní nikdy nechtěli!“ Svou tirádu ukončil křikem na svého profesora.

Snape rozhodil rukama. „Jste pomatený, Pottere, a já nemám trpělivost s těmito hrami ani s vaším ubohým pubertálním rozčilováním. Jestli trváte na tom, že budete žít jako chudák ve svém vlastním sebelítostivém vymyšleném světě, rozhodně v tom pokračujte. Ale ode mě se žádného soucitu nedočkáte.“

Všiml si jídla a vody, které Harry stále držel v ruce. „Předpokládám, že to jsou moje příděly?“ Snape vytrhl obojí stále ještě soptícímu Harrymu a vyšplouchl přitom vodou ze sklenice. „Upřímně děkuji,“ ušklíbl se neupřímně a posadil se ke stolu, aby se najedl, ztuhlými zády otočený k Harrymu.

Harrymu nevadilo, že Snape skončil s řečmi; už toho měl dost, děkuji pěkně. Na hledání odpovědí zapomněl a opustil místnost s úmyslem dostat se od Snapea co nejdál. Znovu.

ooOOoo

Bylo úžasné, přemýšlel Harry o několik hodin později, jak něco tak všedního, jako je úklid, dokáže uklidnit nervy. Už tak dlouho se o něj pokoušela nervozita, že bylo docela příjemné přelít energii do mytí, utírání prachu a leštění. Když zjistil, že se díky tomu pro jednou skutečně cítí lépe, vrhl se na své domácí práce s vervou a ty, které nevyžadovaly, aby vyšel ven, už měl téměř hotové.

Udělal si přestávku, aby se podíval z okna, jestli se venku neděje něco podezřelého. Při ostatním půltuctu příležitostí, kdy kontroloval situaci, nic neobvyklého neviděl, ale to mu nebránilo nakouknout znovu.

Scéna za oknem byla tak neuvěřitelně… obyčejná. Na obloze svítilo jasné slunce a lehký větřík čechral listí na stromech, takže byl ideální den, aby si několik sousedních dětí hrálo na dvorku. Harry na té klidné, veselé scéně neviděl nic hrozivého – žádné Smrtijedy číhající ve stínech, žádné nepřátele připravené k útoku.

Vrátil se k úklidu, když uslyšel zvuk auta tety Petunie přijíždějícího k domu a vzápětí bouchnutí otevřených vchodových dveří. Podíval se na Dudleyho, jak se hrne po schodech s velkým balíkem v náručí.

Harry pokračoval v práci, protože věděl, že teta ho má raději, když je zaměstnaný. No, vlastně ho neměla raději. Jestli něco, tak možná to, že ho nesnášela o něco méně.

Než Petunie prošla dveřmi s nákupní taškou v ruce, Harry už měl obývací pokoj hotový. Chvíli stála a dívala se na něj, než se vydala směrem ke kuchyni. „Pojď. Pomoz mi uklidit nákup.“

Teta Petunie nebyla příliš hovorná, ale při práci v kuchyni se na Harryho neustále pokradmu dívala. Zajímalo ho, na co myslí. Pořád se obávala, že v sousedství jsou kouzelníci? Nebo – Harry cítil rostoucí hrůzu – věděla něco o tom, že je tu Snape? Možná je včera večer slyšela. Hádal, že jediný důvod, proč je Dursleyovi v noci buď neslyšeli, nebo se neobtěžovali ho zkontrolovat, byl ten, že byli zvyklí na jeho občasné noční můry. Dříve mu Vernon bouchal na dveře každou noc, kdy se ozvalo třeba jen pípnutí, ale Harry předpokládal, že jakmile se to začalo dít čím dál častěji, Dursleyovi se naučili to nevnímat. Anebo si Vernon konečně uvědomil, že vyhrožování Harrymu nepomáhá.

Teď měl obavy. Co když je Petunie, ta o něco méně konfrontační z nich dvou, slyšela? Byla také všímavější než její manžel – což, pravda, neříkalo mnoho –, takže kdyby něco slyšela, mohla by si uvědomit, že jde o dva hlasy? No, určitě se jí na to nemohl zeptat. Ať už něco slyšela, nebo ne, Vernonovi zřejmě nic neřekla. Ten by tam hned vtrhl a požadoval, aby Snape odešel z jeho domu. Harry si nebyl jistý, jestli je představa strýce Vernona snažícího se Snapea zastrašit svým ‚jinak‘ směšná, nebo děsivá.

„Tady jsi skončil, chlapče.“ Do jeho myšlenek se vmísil Petunin neutrální hlas a zaskočil ho. „Běž do svého pokoje, než bude večeře. Nepotřebuju tě mít celé odpoledne pod nohama.“ S těmi slovy se otočila k pánvi, kterou vytáhla, a začala krájet ingredience na něco, co vypadalo jako začátek guláše.

Harrymu zakručelo v žaludku. Při snídani toho moc nesnědl a vůně jídla ho upozornila, jaký hlad má po celém dopoledni uklízení.

„Ehm… teto Petunie?“ Opatrně se rozhlédl.

Otočila hlavu, oči jen nepatrně přimhouřené.

Harry si odkašlal. „Už je skoro poledne. Říkal jsem si, jestli bych se nemohl trochu najíst.“

Odmlčela se jen na okamžik, než ze dveří spíže vyndala sklenici. „Tady máš. Teď běž.“

Harry si cestou po schodech prohlížel svou odměnu, jíž byla malá sklenice konzervovaných broskví. Nebylo to špatné, ale pochyboval, že to na dlouho ukojí jeho hlad. Doufal, že Snape má v žaludku dost jídla, aby mu vydrželo až do večeře, protože se opravdu, ale opravdu nechtěl dělit.

Snape seděl na posteli a zdánlivě byl hluboce zamyšlený, když Harry znovu vstoupil do ložnice. Muž k němu nevzhlédl ani ho jinak nevzal na vědomí, což Harrymu vyhovovalo.

V pokoji byl stále nepořádek. Snape se ani nepohnul, aby uklidil binec, který předtím udělal, a Harry si pomyslel, že podle toho, co o přísně organizovaném a strukturovaném Mistru lektvarů věděl, to tak nejspíš nechal jen proto, aby Harryho naštval.

Harry se usadil na hromadu košil, která mu včera večer sloužila jako postel, a pustil se do otevírání sklenice. Chvíli mu to trvalo, protože byla pevně uzavřená, ale nakonec víčko odšrouboval a zhluboka vdechl vůni broskví. V očekávání se blaženě zatvářil. Neměl žádné náčiní, takže prsty vybral jeden kluzký klín, strčil si ho do úst a vychutnával si každé sousto.

Takto pokračoval několik minut, než si všiml, že ho Snape pozoruje s něčím, co se dalo popsat jako znechucení. Harry se na sebe podíval. Nic nevylil. Co Snapeovi vadilo? Otřel si lepkavou ruku do košile opodál a Snape se ušklíbl.

Tak to by bylo. Ďábel v Harrym se zašklebil. Strčil prsty zpátky do sklenice, dával pozor, aby si na ruku dostal co nejvíc broskvové šťávy, a nacpal si klín do úst. Mezi žvýkáním kousku demonstrativně mlaskal a několikrát doširoka otevřel ústa, pak si otřel ruku o košili na zemi a nakonec pro jistotu i o sebe.

Snapeův znechucený výraz se změnil v něco, co se podobalo nevolnosti.

Harry si plně užíval, když dojedl poslední sousto a vysrkal šťávu, ačkoli Snape se mezitím odvrátil. Nevadí. Věděl, že ho Snape stále slyší. Harry naposledy hlasitě mlaskl, než odložil prázdnou sklenici a usadil se na místo, kde ho čekalo jistě dlouhé odpoledne.