Preklady fanfiction Harryho Pottera

Návštěva tety Ady

Leden 2019

Jennifer

Ve středu po škole jsem šla do sportovní haly na první hodinu sebeobrany nervózní, ale odhodlaná. Nejspíš budu beznadějná; ale ten pocit bezmoci, když si mě parta Sandy a Sabriny vzala na paškál, jsem opravdu nesnášela. Když už jsem se nemohla bránit hůlkou - minimálně zatím ne - mohla jsem používat alespoň pěsti a nohy.

V hale se shromáždil jen asi tucet studentů. Poznávala jsem jen jednu osobu: dívku jménem Ellie Hopkinsová, která chodila do mé třídy. Nikdy jsme spolu nemluvily, ale jako jediné dvě studentky ze sedmého ročníku jsme se na sebe podívaly rychlým, zvědavým pohledem.

Žena se světlými vlasy svázanými do culíku listovala v deskách. Byla docela drobná, ne o moc větší než já, což mě překvapilo. Z nějakého důvodu jsem si představovala velkého, podsaditého trenéra mužského pohlaví, ale když jsem se podívala pozorněji, viděla jsem, že je pružná jako kočka a pohybuje se s přirozenou hbitostí a jistotou.

„Vítejte všichni na lekci sebeobrany,“ řekla poté, co si zapsala naše jména. „Já jsem Kate, neopovažujte se mi říkat 'slečno'. A teď, co se vám vybaví pod pojmem sebeobrana? Parádní pohyby? Karatisté, kteří mlátí útočníky na ulici? Chvaty z juda, které složí k zemi lidi, co vytrhli starým dámám kabelky?“

Nastalo rozpačité ticho.

„No, dovolte mi, abych tuhle představu teď zničila,“ pokračovala Kate vesele. „Skutečný život není film s Jackie Chanem. Jsem tu proto, abych vás naučila praktické pohyby z různých oborů, které jsou skutečně užitečné, i když samozřejmě doufejme, že je nikdy nebudete potřebovat. Tak tedy. Vytvořte dvojice. Začneme něčím jednoduchým, ale užitečným: jak blokovat údery. Do toho, do toho, vyberte si parťáka, nestyďte se!“

Podívala jsem se na Ellie Hopkinsovou, která už si to štrádovala ke mně. „Ahoj,“ řekla. „Nevadilo by ti, kdybychom...?“

„Jo, jasně,“ řekla jsem, celá šťastná, že jsem se nemusela ptát já.

Zatímco se všichni ostatní spojovali do dvojic, Ellie se zvědavě zeptala: „Nevyskytuješ se obvykle s desáťáky? Viděla jsem tě s nimi kouřit při obědě...“

„Ach - ehm, no -“

„Dobře, tak začneme,“ zvolala Kate a my se rozdělily. „Postavte se takhle daleko od svého partnera čelem k sobě!“

Hodina se ukázala jako skvělá zábava; hodně jsme se hihňali, když šly údery mimo, nebo byly náhodou příliš účinné, a několikrát někdo ztratil rovnováhu a spadl na měkké žíněnky. Kate poskakovala kolem, všechny nás povzbuzovala, dávala nám rady a tahala nás zpátky na nohy. Pomalu jsme se přestávali vrávorat a získávali větší jistotu a mrzelo mě, když jsem uslyšela Katino zapískání, které znamenalo konec hodiny.

„Všichni jste byli skvělí,“ pochválila nás a široce se na nás usmála. „Příští týden ve stejnou dobu!“

Ellie a já jsme společně opustily sportovní halu a pokračovaly v rozhovoru, který jsme předtím začaly.

„Já ve skutečnosti nekouřím,“ řekla jsem jí, když jsme mířily ke školní bráně. „Jen trochu, protože kouří ostatní.“

„Aha, tak proč se místo se staršími dětmi nebavíš s lidmi z našeho ročníku?“ zeptala se Ellie. „A víš, že Robbie Townsend z deváťáku je do tebe zabouchnutý, že jo?“

Zrudla jsem a ztuhle odsekla: „Není! Je to blbec.“

„No, to nevím, ale zabouchnutý do tebe je,“ zopakovala Ellie. „Všichni si všimli, že tě sleduje, a neviděla jsi ty záchody?“

„Jo, nemůžu ho setřást, a - počkej - jaké záchody?“

„Na jedněch dveřích je tam srdce s vašimi jmény uprostřed. Myslím, že se objevilo včera.“

Ruka mi vylétla k puse; zděšením jsem oněměla. Nakonec jsem ze sebe vypravila: „Počkej - Robbie Townsend šel na dívčí záchody, aby na dveře namaloval srdce?“

Ellie se zasmála mému výrazu ve tváři. „No, co je na tom špatného? Je sexy. A vím, že je docela chytrý, i když blbne. Kamarádí se s mým bratrem...“

„On není sexy! On je - on je - uf!“ otřásla jsem se a zastavila se v chůzi. „Jdu to okamžitě vydrhnout, než se škola zavře. Asi se uvidíme zítra?“

„Jo. Tak se měj,“ rozloučila se, přátelsky se na mě usmála a šla dál. Chvíli jsem se za ní dívala a vychutnávala si tu zvláštní situaci. Ze začátku jsem byla taková tichá, všichni ve třídě mě nechali o samotě, zatímco se formovali do kamarádských skupinek. Ellie už kolem sebe měla pár lidí, ale vycítila jsem, že se jí zamlouvám. Možná ještě nebylo pozdě najít si kamarády ve svém ročníku.

Spěchala jsem prázdnými chodbami k záchodům a tam na dveřích jedné kabinky okamžitě našla inkriminovanou malbu, jasnou a čerstvou, vyčnívající z graffiti ostatních studentů: srdce načmárané tmavě modrým fixem, které obklopovalo naše jména. Zamračila jsem se. Připadal jsem si kvůli tomu pošpiněná. No tedy - fuj! Robbie Townsend! Ne že bych vůbec myslela na kluky, kromě toho, jak hluční a nechutní byli ti v mé třídě, jak pořád prděli a mlaskali. A co teprve Robbie, který mi udělal ze života peklo. Každý den si ke mně přisedal v autobuse, hluchý k mým pichlavým poznámkám a stále otrávenějším žádostem, aby mě nechal na pokoji.

K mému nesmírnému rozčilení nezanechalo drhnutí kresby srdce slabým mýdlem a toaletním papírem ani šmouhu; použil permanentní fix. Brzy jsem to vzdala a v duchu si poznamenala, ať si ráno přinesu vlastní, abych tohle začmárala.

Jak už to tak bývá, moje problémy skončily v pátek odpoledne, kdy Robbie - jaké překvapení - znovu naskočil do mého autobusu.

„V pořádku, Jenny? Dobrý týden? Co chystáš na víkend? Jedu s kamarády na vřesoviště. Máš ráda geocaching? Jdeme na geocaching.“

Protože jsem se ještě pořád cítila trapně kvůli tomu srdci na záchodě a byla jsem vytočená jeho slovním průjmem, přerušila jsem tentokrát své mlčení.

„Co je to sakra geocaching?“

Robbie se ušklíbl, očividně potěšen, že mě vyprovokoval k řeči. „Je to skvělé. Lidi schovávají věci, víš, v malých krabičkách venku, a ty je pomocí GPS vystopuješ - pak do krabičky přidáš svoje jméno a -”

Proboha. Myslela jsem si, že Robbieho budou zajímat nějaké neujeté věci, jako třeba fotbal. Přerušila jsem ho. „Mně je vlastně jedno, co to je, Robbie!“

„Ne, líbilo by se ti to, Jenny. Hele, jestli chceš, můžeš jít s námi - ukážu ti, jak na to -“

To byla poslední kapka.

„Já s tebou na geo... na tu věc NEJDU, Robbie!“ vyštěkla jsem, s každou slabikou hlasitěji a agresivněji. „Vtluč si to do tý svý pitomý velký hlavy: Já s tebou nic podnikat nebudu, NIKDY, tak mě nech na pokoji! Nechci s tebou chodit ven, nechci se na tebe ani dívat a nechci s tebou každý den jezdit v autobuse!“

Nastalo hlasité ticho, během něhož jsem si velmi dobře uvědomovala tři další cestující poblíž, kteří se pečlivě dívali kamkoli jinam než na nás. Jeden z nich si odkašlal.

Robbie se přestal usmívat. Dlouze se na mě podíval a pak pomalu vstal.

„Aha,“ odtušil chladně. „No tak sbohem, Belstoneová. Měj se.“

A na další zastávce vystoupil. Dívala jsem se, jak se plahočí pryč - bůhví, jak daleko to měl odtud pěšky - a cítila chmurné uspokojení.

***

Sobotu jsme s mámou strávily tím, že jsme všechno připravovaly na návštěvu tety Ady. Na mámě bylo vidět, že se cítí provinile kvůli tomu, jak se její rodina k prapratetě dříve chovala, a tak byla odhodlaná ji vřele přivítat. Táta vypadal ze všech těch složitých příprav poněkud vyděšený, ale poslušně drhnul čajovou skvrnu z koberce a obcházel byt s vysavačem, zatímco my s mámou jsme nakupovaly jídlo, dávaly čerstvé květiny do všech váz, pekly drobenkový koláč s jablky a ostružinami. „Celá moje rodina miluje jablečný koláč se smetanou,“ řekla mi máma. „Je to dibbsovská slabost... jestli je stejná jako my ostatní...“

Když konečně nadešla neděle, máma dala do trouby pomalu péct šťavnatou jehněčí kýtu posypanou rozmarýnem. Pravidelně jsem s očekáváním nasávala vzduch. V poledne už výrazná, bylinkami prosycená vůně masa pronikala do všech koutů domu, máma v pekáči míchala velké kousky brambor, pastináku a mrkve pokapané olejem a táta vrhal toužebné pohledy na troubu, kdykoli prošel kolem kuchyně.

„Tak ona se přemístí přímo do domu?“ zeptal se mě. Juliet mi přemisťování vysvětlila a já to převyprávěla tátovi, kterého ta myšlenka fascinovala.

„Ehm - nemám tušení,“ řekla jsem. „Neříkala...“

„Hmm. Předpokládám, že se může odněkud vynořit každou chvíli.“

Poté, co nám táta tuhle myšlenku vnukl do hlavy, jsme byli všichni mírně nervózní, ale krátce předtím, než měla teta dorazit, máma zoufale volala, abych jí pomohla s obědem, takže na podobné úvahy nezbylo mnoho času.

„Díky, Jennifer,“ řekla máma, roztržitě šlehající omáčku, zatímco ke mně druhou rukou přistrkovala brokolici. „Umyj mi to, prosím!“

Cili-ling!

Když se ozval zvonek, s mokrým žuchnutím jsem brokolici upustila do dřezu. „Je tady!“ vykřikla jsem a vyběhla z kuchyně, přičemž jsem si utírala mokré ruce do džínů. Srdce mi při otvírání vchodových dveří prudce bušilo v hrudi.

Čarodějku na prahu - která byla pod měkkým šedým pláštěm oblečená do šeříkově zbarveného hábitu a v ruce svírala malou fialovou kabelku a klec se sovou - bylo možné okamžitě poznat podle oblaku jemných bílých vlasů. Vypadala stejně jako na svatebních fotografiích z minulosti. Její oči měly široký, zádumčivý výraz a při pohledu na mě se váhavě usmála. Najednou jsem se také zastyděla.

„Dobrý den,“ pípla jsem stydlivě a ustoupila stranou, abych ji pustila dovnitř. Působilo zvláštně, že jsme si už dvakrát dopisovaly, ale nikdy jsme se nesetkaly. „Ehm - pojďte dál.“

„Ahoj, drahoušku,“ promluvila čarodějka hlasem, který připomínal spíš povzdech, a vstoupila do chodby. „Ty musíš být Jennifer. Já jsem - já jsem teta Ada!“ Přikývla jsem a nedokázala od téhle staré čarodějky - své prapratety - odtrhnout oči! Vzhledem k jejímu věku vypadala mnohem mladší, než jsem čekala.

„Ach, zdravím!“ zvolala udýchaně máma, která se objevila vedle mne a zároveň jsem za sebou na chodbě uslyšela tátovy kroky.

Teta Ada si přesunula klec se sovou a tašku do levé ruky, aby si s oběma mohla potřást. Vypadala při tom velmi nejistě.

„Fiona... a Petr, že ano? Doufám, že vám nevadí, že jsem přinesla Patty,“ řekla a kývla ke kleci se sovou, „ale víte, ona není zvyklá, abych odešla na celý den pryč, a já jsem, ehm, nechtěla, aby se cítila osamělá. Ale myslím, že se jí ta cesta nelíbila... Já jsem se, ehm, přemístila do lesíku za příjezdovou cestou... Patty se ještě nikdy nepřemisťovala tak daleko. Je to, ehm, no, docela zvláštní pocit, když na to nejste zvyklí.“

Pták - stará sovice sněžná s poněkud rozcuchaným peřím - nespokojeně zahoukal, což nás všechny rozesmálo. Už jsem překonávala počáteční ostych a převzala od tety Ady kabát. Byl velmi měkký, se slabou vůní levandulového parfému.

„Chtěla byste, abych Patty uložila do ložnice k Apollonovi?“ zeptala jsem se. „Už se setkali.“

„Děkuji, má drahá - to by bylo velmi laskavé...“

Když jsem se o pár minut později vrátila do kuchyně, s hrůzou jsem uviděla, že teta Ada rozhlížející se po místnosti má v očích slzy.

„Teto Ado! Co se děje?“

Máma s tátou se zděšeně podívali na tetu Adu, která si utírala oči do kapesníku vyšívaného fialovými kvítky. „Ach, já se vám všem moc omlouvám... já jen - nečekala jsem, ehm, že si dáte tu práci... jen kvůli mně. A je to, no, tak milé - setkat se s vámi všemi...“

„Neblázněte, to není žádná námaha!“ řekla máma. „Taky jsme rádi, že vás po všech těch letech poznáváme.“

To však způsobilo jen to, že tetu Adu znovu přemohly emoce, a tak máma rychle změnila téma. „Vlastně jsme se už jednou potkaly - na pohřbu mého dědečka - jen krátce, víte?“

Teta Ada se zatvářila překvapeně: „Opravdu?“

„Těsně před vaším odchodem,“ pokračovala máma. „Myslím, že jste spěchala. Viděla jsem, jak jste se přemístila.“

„Já - moc se omlouvám, drahá, nepamatuji si to. Byla jsem ten den strašně nervózní. Chtěla jsem tam být, vzdát Thomasovi hold, ale Kath mi dala jasně najevo, že nechce, abych přišla, a, ehm, kdykoli jsme se potkaly, říkala... takové hrozné věci... takže jsem pospíchala pryč.“

„To vůbec nevadí,“ dodala máma spěšně a vyklopila křupavé zlatavé brambory do horké servírovací misky. „Ani trochu... Ach, Petře, nakrájej to jehněčí, ano?“

„Jde o generační záležitost?“ zeptal se táta, zatímco lovil nůž na porcování. „Chci říct, že ve středověku se v Británii samozřejmě strašně báli čarodějnictví... ale teď do Bradavic chodí magicky nadané děti z běžných rodin. Třeba se to jednou všechno provalí a nikomu to nebude vadit.“

Ale teta Ada zavrtěla hlavou. „Ale ne, pořád je tu spousta, ehm, předsudků,“ pronesla tiše. „Musíme se skrývat, jinak bychom se zanedlouho znovu ocitli tváří v tvář středověkým honům na čarodějnice. Mudlové mají sklon nenávidět to, čemu nerozumějí, a když nás náhodou odhalí, na těch pár hodin, které ministerstvu trvá, než si s problémem poradí vymazávači paměti, vždycky zavládne hrůza.“

„Vymazávači paměti?“ zopakoval táta a sáhl po noži tak prudce, až se málem řízl do prstu. „To nemyslíte vážně!“

„Ach, naprosto. Je tu nějaká jiná možnost?“

Táta, dokončující krájení, se to snažil vstřebat. „Takže - takže říkáte, že jsem mohl být svědkem velké magické katastrofy a vymazali mi paměť, abych si na to vůbec nevzpomínal?“

„Ano, je to možné. Takové věci se stávají pořád. Zrovna minulý týden zapálil drak řadu plážových chatek ve Skegness... hebridský černý, bůhví, co dělal, že doletěl tak daleko na jih... naštěstí v nich díky ročnímu období nikdo nebyl.“

Teta Ada se zasmála, když uviděla otcův šokovaný výraz. Bylo vidět, že mezi námi roztává; už tolik neváhala. „Ale po nábřeží se procházela spousta mudlů. Způsobilo to chaos... všem lidem z odboru trvalo celý den, než ten nepořádek uklidili.“

Táta velmi rychle zamrkal a polkl. „Tak to jo,“ bylo jediné, na co se zmohl.

„Ach, Fiono...“

Máma přinesla krásně nakrájené jehněčí, které plavalo ve vlastní voňavé šťávě a jemně se z něj kouřilo. Při pohledu na to se mi v puse sbíhaly sliny.

K mému potěšení teta Ada během oběda štěbetala a odpovídala na tátovy četné otázky o kouzelnickém světě. Její zbývající ostych znatelně opadal, když nám vyprávěla o svém studiu v Bradavicích, o svých oblíbených předmětech, o své kariéře po absolvování: pracovala prý na ministerstvu, na odboru pro mezinárodní kouzelnickou spolupráci („jen kancelářská práce, nic vzrušujícího, drahouškové“). Brzy jsem měla pocit, jako bychom se znaly odjakživa, a nemohla jsem si pomoct, abych k ní tajně nevyslala malý úsměv, který mi oplatila.

Když jsme z talířů uklidili poslední zbytky masa a omáčky, máma nám naservírovala kousky jablečného a ostružinového koláče s drobenkou, který jsme včera připravily a jehož tmavá šťavnatá náplň se rozlévala pod máslovou zlatavou polevou. „Ach!“ byla jediná věc, kterou teta Ada dokázala říct, když viděla koláč a misku plnou husté smetany. „Ach!“

„To je úžasné, mami,“ souhlasila jsem a nadšeně se do toho pustila. „Nejlepší oběd všech dob.“

Táta po mém boku mlsal svou porci drobenkového koláče v tichém blahu.

„No,“ povzdechla si teta Ada na konci jídla. „Upřímně řečeno si nepamatuju, kdy jsem se naposledy takhle dobře najedla. Děkuji vám...“

Máma trochu zrůžověla radostí. „Ale to nebyl žádný problém.“

„Ach,“ vyhrkla náhle teta Ada. „Jak jsem mohla zapomenout. Něco jsem vám přinesla!“ A sáhla po své kabelce.

„Ale, to jste nemusela -“ začala máma, ale teta Ada její protesty smetla ze stolu.

„To nic není, drahá. Jen jsem si myslela, že by se vám všem mohlo líbit něco malého... magického... do domu.“

Všichni tři jsme na ni zírali a neodvažovali se uvěřit tomu, co právě řekla.

„Moc se nevzrušujte,“ dodala spěšně teta Ada a stále se přehrabovala ve své tašce - přestože to byla velmi malá taška, zdálo se, že teta má problém v ní něco najít. „Jen jsem si myslela, že se vám to bude hodit. Aha, tady to je.“

K našemu velkému překvapení vytáhla hranatě vypadající květináč, který byl mnohem větší než samotná taška. Podívala jsem se na tátu a zašklebila se: ano, vypadal nadšeně jako malý kluk, který právě viděl kouzelníka, jak tahá králíka z klobouku.

„To je pro tebe, drahá Fiono,“ řekla teta Ada a podala jí rostlinu, která vypadala dost ošklivě, neměla žádné květy, ale za to tlusté voskovité listy. „Jmenuje se třemdava... je to mocný magický regenerační prostředek. Když se ošklivě řízneš nebo popálíš, rozdrtíš jeden z listů a použiješ jeho šťávu. Funguje na mudly stejně dobře jako na čarodějky a kouzelníky...“

Maminka si vzala rostlinu a koktavě poděkovala, ale teta Ada už se zase přehrabovala v tašce. „No a myslela jsem, že by se ti tohle mohlo líbit, Petře... dostala jsem to před lety a tenkrát to bylo docela užitečné, ale dnes jsou mé dny tak předvídatelné, že si myslím, že by to bylo lepší v cizích rukou...“

Táta si s chlapeckým vzrušením vzal kapesní hodinky, které mu teta Ada podala, a ruce se mu třásly. Vypadaly úplně obyčejně, ale když je táta otevřel, kromě toho, že ukazovaly hodiny a minuty, vypískly: „Je čas zalít tu štiplavou cibuli!“ Táta se rozzářil, pak zamrkal a přeptal se: „Prosím?“

„S tím si nedělej starosti,“ usmála se teta Ada. „Ještě jsou zvyklé na mě a moje zvyky. Ale přizpůsobí se vašemu domovu a chování. Připomene ti, abys udělal užitečné práce, a také ti řekne, kdy je vhodná doba na to, aby sis sedl a dal si šálek čaje a sušenku...“

„Výborně...“ Táta se nadechl a znovu hodinky otevřel a zase zavřel. Radostně zapištěly: „Je čas umýt nádobí!“

Všichni se rozesmáli, když se táta zděšeně podíval na hromadu talířů, hrnců a pánví pokrytých mastnotou či smetanou. „Hmm... to se budou muset naučit, co je to myčka!“ řekl, ale stále ve skvělé náladě se pustil do skládání nádobí.

„To je to mudlovské zařízení na mytí špinavého nádobí? No, s tím si nedělej starosti...“ řekla teta Ada, vytáhla hůlku a mávla s ní. „Pulírexo!“

Hrnce, pánve a hromady talířů byly najednou zářivě čisté. Tatínek ze sebe vydal stejně skřípavý zvuk jako jeho nové kapesní hodinky a řekl: „Ach, to bych si vážně přál umět.“

Teta Ada se znovu začala přehrabovat v tašce. Mrazilo mě v zádech očekáváním. Jakou lahůdku si připravila pro mě?

„Tady jsou, drahoušku. Chvíli jsem si lámala hlavu a přemýšlela, co by se ti nejvíc líbilo. A protože vím, jak blízké jste si se sestrou... a jak bolestné je být od sebe... myslela jsem, že by se vám oběma hodilo tohle.“ A vytáhla dva obyčejně vypadající malé bavlněné sáčky s provázkem.

„Ach - ehm, díky,“ pípla jsem trochu zmateně.

„Jsou očarované, takže ony i všechno uvnitř je lehké jako vzduch a vejde se do nich mnohem víc, než by se zdálo,“ řekla teta Ada. „V Bradavicích je bude mít spousta dětí, vždycky byly oblíbené. Bradavice jsou daleko, víš, a pololetí je velmi dlouhé, studentům se stýská po domově a po vlastních věcech... rodiče jim občas posílají dorty, knihy a tak. Prostě jsem si myslela, že by to byl pěkný způsob, jak doplnit vaše dopisy...“

„Ach, teto Ado, děkuji!“ vykřikla jsem potěšeně. „Juliet mi může poslat dýňové koláčky a kotlíkové dortíky, ty jsou pro Artemis moc těžké, takže jsem je nikdy neochutnala... a já jí můžu poslat knížku, až ji dočtu... a její huňatý župan, protože v havraspárské věži je pořádná zima!“

„To jsem ráda, že se ti líbí,“ usmála se teta Ada a oči jí zajiskřily.

Můj nečekaný dárek mi vnukl nápad, jak tetu Adu dostat stranou - nad čímž jsem přemýšlela od jejího příjezdu.

„Nechceš jít se mnou vyzkoušet ty tašky, teto Ado?“ zeptala jsem se s rychlým pohledem na mámu a tátu. „Apollon je u mě v ložnici. Mohly bychom Juliet něco poslat společně.“

„Běžte a bavte se, vy dvě,“ přikývl táta. „My uklidíme talíře a ostatní věci.“

Vědoma si vysokého věku tety Ady jsem začala pomalu stoupat po schodech a očekávala, že se po nich bude opatrně šplhat, jako to dělávala moje babička. K mému velkému překvapení však hbitě vyběhla nahoru na podestu a překvapeně se podívala dolů, když viděla, že zaostávám.

„Páni,“ řekla jsem a dohonila ji. „Nejsi vůbec taková, jako byla moje babička, a to musíš být starší, než byla ona, když zemřela.“

Jakmile jsem to vyslovila, zděšeně jsem si připlácla ruku na ústa. „Omlouvám se -“ vyhrkla jsem, zděšená svou netaktností. Co mě proboha přimělo říct něco takového? Chtěla jsem se propadnout do země, ale ke své úlevě jsem zjistila, že se teta Ada směje.

„To je v pořádku, zlatíčko. A ano, tvé babičce bych i ve svém věku připadala jiná, čarodějky a kouzelníci žijí mnohem déle než mudlové. Počítám, že mám před sebou ještě pěkných pár let,“ dokončila vesele, aniž by si uvědomila, že jsem se naprosto zděšeně zastavila.

„Který pokoj je tvůj, Jennifer?“ zeptala se a po pár vteřinách ticha se ohlédla; když uviděla můj výraz, otevřela pusu dokořán a já věděla, že si uvědomila svůj přešlap. „Ale ne... ach, miláčku... ze všech těch hloupých, hloupých věcí jsem musela říct zrovna tohle!“

Když jsem promluvila, můj hlas zněl i mým uším vzdáleně a podivně. „Chceš říct,“ zašeptala jsem s pocitem, jako by mi právě někdo brutálně vykuchal vnitřnosti, „že Juliet bude žít o roky a roky déle než já? Sama?“

Nedokázala jsem tu myšlenku unést, zkřivila jsem tvář a teta Ada ke mně přispěchala a objala mě. Cítila jsem, jak mě hladí po zádech, zatímco jsem vdechovala její slabou levandulovou vůni a snažila se vzpamatovat. Nakonec jsem se z toho se zaťatými zuby dostala. Díky tomuto poznání bylo to, na co jsem se chtěla pratety zeptat, ještě aktuálnější. Zhluboka jsem se nadechla a odvedla tetu Adu do svého pokoje, kde jsme si sedly na postel. Stále se na mě velice znepokojeně dívala. „Je mi to moc líto, Jennifer,“ řekla. „Nechtěla jsem to na tebe takhle vybafnout...“

„Teto Ado,“ začala jsem rozechvěle. Celé hodiny jsem přemýšlela, jak jí tu otázku nenápadně položit, ale teď, po tomhle odhalení, jsem byla příliš rozrušená na to, abych chodila kolem horké kaše.

„Ano, drahoušku?“

„Odkud - odkud se bere magie?“

Teta Ada se zatvářila překvapeně. „Proč se na něco takového ptáš?“

„Já jen... proč je Juliet čarodějka a já ne?“ zeptala jsem se zoufale. „McGonagallová říkala, že neexistuje žádné vědecké vysvětlení... ale víš, všechno, co znám, se dá vysvětlit vědou. Věci, které se zdají divné a záhadné, jsou vždycky jen chemie, fyzika nebo biologie. Takže si pořád říkám, proč mají někteří lidé magii? Kde se to všechno vzalo? Jsme snad jiný druh, nebo co? Naše atomy nejsou stejné? Jsem - jsem vůbec Julietino dvojče?“

Otázky se ze mě hrnuly ve spěchu, bylo to jen pár věcí, kterými jsem se v posledních měsících trápila... když jsem je vyslovila, cítila jsem směs úlevy, že je mohu říct nahlas, a strašné úzkosti z toho, co bych mohla uslyšet. Teta Ada se na mě dívala a v každé vrásce její laskavé a zádumčivé tváře se zračil soucit.

„Ach, má drahá,“ řekla. „Jsi... úplně stejná jako já, když mě poslali do Bradavic... tak plná otázek...“