Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3. Těsné prostory

Profesor Snape si prohlížel polévku, jako by mohla ožít. Pak dal opatrně sousto do úst a hned se mu zvedl žaludek.

„Snažíte se mě otrávit, Pottere?“ zeptal se a odstrčil misku polévky z konzervy i krajíc chleba, které se Harrymu podařilo získat od tety Petunie. Harry si přál, aby to Snape prostě snědl. Ne vždycky měl takové štěstí. Dursleyovi ho sice zrovna netrápili hlady, ale stejně ze dne na den nevěděl, kolik jídla dostane, a teď, když měl hladový krk navíc, který musel nakrmit…

„Budu potřebovat oblečení.“ Snape náhle opustil téma jídla a zhodnotil Harryho hubenou postavu, oblečenou do několika starých Ronových šatů z druhé ruky. „Možná ty po vašem strýci?“

Harry se usmál. „Nikdy jste se nesetkal se strýcem Vernonem, že ne?“

Snape na něj jen netečně zíral.

Harry zahladil úsměv. „To je jedno. Jeho šaty by vám neseděly, to je všechno. Nějaké Dudleyho staré oblečení bude muset stačit. Nebude to sice zrovna vaše oblíbená móda, ale… no, je to oblečení.“ Přehraboval se ve skříni a hledal něco, co by Snapea rovnou nepřimělo k úšklebku. Rozhodl se pro košili na knoflíky, která byla několik let stará, takže by na Snapeově dospělé postavě neměla být příliš pytlovitá, a pro kalhoty, které sice bude třeba přidržovat páskem, ale pořád byly v docela dobrém stavu. Obojí Snapeovi podal, spolu s páskem a ponožkami, a pak zkontroloval, jestli je vzduch čistý.

„Teta Petunie bude chvíli dole, ale nevím, jak dlouho Dudleyho zabaví ty nové věci. Můžete využít záchod, abyste se umyl a převlékl. Jen… ehm, zkuste si pospíšit.“

Snape opatrně odkulhal na záchod a beze slova za sebou zavřel dveře.

ooOOoo

O několik hodin později stál Harry v kuchyni a sledoval, jak se vaří voda – ne z nudy, ale se zájmem o to, jak se ve vřící tekutině zrcadlí skutečný život. To, jak bublinky začínaly tak malé, držely se okraje hrnce, pak stoupaly a každou vteřinou se zvětšovaly a byly čím dál divočejší… no, nápadně se to podobalo rostoucímu vzteku, který viděl ve tváři strýce Vernona, než ho teta Petunie vytáhla z kuchyně, aby ho uklidnila.

Zpět do kuchyně proniklo jen pár útržků jejich rozhovoru, ale stačily k tomu, aby se ukázalo, že teta Petunie se snaží přemluvit svého manžela, aby Harryho nepotrestal. Ne ovšem kvůli ‚klukovi‘. Ne, samozřejmě že ne. Bylo to kvůli tomu, že by se to ‚ty zrůdy‘ mohly dozvědět.

Harry pocítil známý vzrůstající odpor k Dursleyovým. Bylo by tak hrozné těch mizerných patnáct let alespoň předstírat, že ho mají rádi? Vždyť to bylo to nejmenší, co mohli pro jediného syna Petuniiny sestry udělat. Ale místo toho ho museli na deset let zavřít do přístěnku a posledních pět let doslova za mříže. A to ani nemluvě o domácích pracích a šikaně. Čím víc se nad tím pozastavoval, tím hrůznější vzpomínky se mu vybavovaly.

Z myšlenek ho vytrhlo hučení vařící vody a Harry uvítal rozptýlení, které mu přineslo dokončení večeře pro Dursleyovy. Metodické přidávání ingrediencí – trochu toho, trochu onoho, ne tak odměřovaně jako při lektvarech – mu pomohlo vyčistit si mysl, což v tomto domě tolik potřeboval.

Příprava večeře nebyla povinnost, kterou by ho obvykle nutili dělat. Teta Petunie se skutečně pyšnila tím, že pro svého drahého Dudleyho vaří složité večeře sama. Harry ale uviděl příležitost, jak se vyhnout současnému obyvateli svého pokoje, a navzdory Petuniiným podezřívavým pohledům se spěšně nabídl, že pomůže.

Ne že by se od něj zřejmě očekávalo, že bude toho muže bavit. Poté, co se profesor vypořádal s nezbytnou konverzací, Harryho po zbytek odpoledne ignoroval. Mlčenlivý Snape byl sice lepší než vrčivý Snape, ale přesto… kdyby měl Harry možnost rozhodnout, hlasoval by pro žádného Snapea.

Samozřejmě, Harryho reakce na obrázek, který profesor vytvořil ve svém dočasném oblečení, tomu nejspíš nepomohla. Košile nebyla tak špatná, pokud se nepočítalo, jak je obnošená, ale kalhoty byly pytlovité – jak Harry tušil – a na profesora příliš krátké. Vypadal tak… nesnapeovsky. Harry nedokázal skrýt úšklebek, přestože Snape přivřel oči.

Zpětně si Harry s narůstající hrůzou pomyslel, že měl být možná o něco opatrnější, aby toho muže nenaštval. Pokud se nestane zázrak, bude s ním příští dvě noci sdílet ložnici. Hlavou se mu honily nejrůznější barvité představy toho, co by mu Snape mohl udělat ve spánku. Možná že Mistr lektvarů právě v této chvíli spřádá nějaký důmyslný plán, jak mu oplatit každý drobný přestupek za uplynulé roky.

Nyní se už zcela naplněn hrůzou raději zaměřil na to, aby měl večeři na stole v době, kdy se do kuchyně vrátila bledá Petunie a brunátný Vernon. Dudley jim byl v patách, vrhl se ke stolu a bez dalších řečí do sebe co nejrychleji cpal jídlo, aby se mohl vrátit k přerušené videohře. Nevšímavý jako obvykle neměl ani tušení, že se s ostatními třemi u stolu něco děje.

Harry cítil napětí, ale už se nedokázal přimět k tomu, aby se o to zajímal. Vernon a Petunie se na něj možná zlobili, že by mohl do sousedství přivést kouzelníky, ale dokud ho živili a drželi se od něj v rozumné vzdálenosti, bylo všechno v pořádku. Jejich nenávist nebyla nic nového.

Momentálně mu dělal starosti Snape. Profesor lektvarů ho nenáviděl a byl dostatečně inteligentní na to, aby uměl napáchat víc škody, než by dokázalo pouhé fyzické zastrašování nebo plané výhrůžky. Na rozdíl od Dursleyových, kteří víc mluvili, než konali, z vlastní zkušenosti věděl, že Snape se při správné provokaci nebude cítit povinen varovat, než udeří.

Než ho poslali zpátky nahoru, představil si desítky možných způsobů, jak by se Snape mohl dnes večer pomstít, a každý z nich byl strašnější než ten předchozí. Poprvé po letech si Harry přál, aby mohl zůstat dole s tetou a strýcem.

Zastavil se před svým pokojem, zhluboka se nadechl, zaposlouchal se, jestli se někdo nepohne, a otevřel dveře. V pokoji byla tma, ale na posteli bylo vidět obrysy Snapeovy nehybné postavy.

Že by si šel lehnout do postele Harryho ani nenapadlo, takže vytáhl ze zásuvky stolu baterku a zkontroloval podlahu – kvůli čemu, tím si nebyl jistý. Připadal si, jako když mu bylo pět let a jeden z Dudleyho kamarádů mu vyprávěl historky o příšeře, která žije ve skříních. Harry už samozřejmě v té době spal v tmavém kumbálu celá léta a byl na to opravdu docela zvyklý, ale ta představa ho vyděsila natolik, že měl několik týdnů noční můry o tom, jak sdílí tmu s nejrůznějšími strašlivými tvory. Jednou dokonce bláhově doufal, že teta Petunie přijde a pomůže mu. Už dávno předtím se dozvěděl, že ho nemají rádi jako Dudleyho, ale viděl, jak uklidňuje vlastního syna ze zlých snů, a byl ještě dost malý na to, aby věřil, že se to může změnit… že se jednoho dne probudí a Dursleyovi ho budou mít rádi, budou ho objímat a možná mu i kupovat dárky.

Teta Petunie na něj křičela, že ji budí uprostřed noci, a zavřela ho na tři dny do jeho přístěnku, ‚aby mu pomohla překonat strach‘.

Harry se v duchu otřásl tou vzpomínkou. Ale nemělo smysl zabývat se minulostí, což v poslední době dělal často, od té doby, co Sirius – NE. Tam nezamíří. Ze všech věcí, na které by právě teď neměl myslet, byl jeho kmotr na prvním místě seznamu.

Přinutil svou mysl, aby se vrátila k prohlídce pokoje, a nedovolil jí odchýlit se od hledání čehokoli škodlivého, co mu Snape mohl podstrčit. Když nenašel nic neobvyklého, vytáhl ze skříně několik starých košil a rozložil je na podlaze jako provizorní postel.

Nebyl zvyklý chodit spát takhle brzy, přesto byl vyčerpaný událostmi dnešního dne. Ještě než si stačil začít čistit mysl, cítil, jak se propadá do klidného spánku a nejistého světa snů.

ooOOoo

Nad famfrpálovým hřištěm byla jasná obloha a Harry se cítil volný, když se vyhříval na slunci ve vzduchu. Byl tak uvolněný, že mu chvíli trvalo, než si vzpomněl, že je uprostřed famfrpálového zápasu proti Mrzimoru. Hráči pod ním létali v šílené zběsilosti a on dovedl koště výš, takže vypadali jako včely zuřivě poletující kolem svého úlu. Nepřítomně přemýšlel, jestli včely někdy vedly války jako lidé.

Z davu se ozval jásot, když Nebelvír skóroval, a jeho myšlenky se vrátily ke hře. Zvedl ruku v tichém povzbuzení svých spoluhráčů a hledal na hřišti malou Zlatonku. Někdy trvalo hodiny, než nepolapitelnou Zlatonku našel, ale tentokrát stačilo jen pár minut, než spatřil třpytivou tečku o něco níže na obloze, než byl on sám. Vrhl se přímo k ní a natáhl ruku…

„Pottere.“

Harry se zastavil uprostřed letu a rozhlédl se kolem sebe. Nikdo tam nebyl.

„Pottere!“

Pozorně si prohlédl Zlatonku, která se ani nepohnula. Vznášela se před ním, jako by chtěla, aby ji Harry chytil. „Haló?“ zeptal se nejistě třepotavého předmětu.

„Pottere, probuďte se!“ Harry teď poznal, že ten hlas patří profesoru Snapeovi. Proč by na něj proboha Zlatonka mluvila Snapeovým hlasem?

Harry znovu natáhl ruku po Zlatonce. Něco neuvěřitelně silného ho nutilo, aby ji chytil. Když se mu to podaří, stane se něco důležitého, prostě to věděl.

„Pottere!“ Harryho to prakticky vymrštilo z koštěte. Ne, počkat. Koště se ho snažilo odstrčit. Držel se jako o život. Musel. Musel chytit Zlatonku!

„Ou!“ Náhlý výbuch bolesti v rameni Harryho probudil. Snape seděl nad ním a třásl s ním. Přestal, když viděl, že Harry otevřel oči.

Harry vydal další výkřik, tentokrát překvapením, a posunul se zpátky ke zdi. Poslední zbytky jeho snu se rozplynuly. Co to proboha Snape dělal, že se nad ním takhle tyčil, když spal? A co tu vůbec pohledával? Proč nebyl v Bradavicích?

Pak se mu to vrátilo. Ještě si úplně nepřivykl, že je vzhůru, ale už si matně vzpomínal na události z předchozího dne.

„Teď, když jste se rozhodl připojit k nám bdícím,“ zavrčel Snape, „můžete jít do svého pokoje.“

„Cože?“ Harryho mozek byl ještě zamlžený ze spánku. O čem to Snape mluvil?

„Váš vlastní pokoj, Pottere.“ Snape na něj hovořil, jako by byl dítě neschopné pochopit jednoduché detaily. „Nepotřebuji a ani netoužím po chůvě.“

S tím Harryho zvedl a jedním plynulým pohybem ho vystrčil z pokoje. Harry za sebou uslyšel cvaknutí dveří, když stál na chodbě, ještě zmatený po náhlém probuzení a lehce se pohupující na nohou.

Můj vlastní pokoj? Copak Snape nevěděl –

Ach.

Harry si nebyl jistý, jestli se má cítit rozhořčeně, nebo trapně. Snape si samozřejmě nemohl uvědomit, že je to Harryho pokoj – nikdy mu to vlastně neřekl, že ne? A když si pomyslel – Snape si myslel, že spal na podlaze – kvůli čemu – aby ho měl na očích? Aby na něj dohlédl? Harry cítil, jak mu rudne tvář.

Ať už byl důvod jakýkoli, Harryho rozpaky se zítra ještě znásobí, pokud to hned teď nevyřeší. Ale co bylo důležitější – kde jinde měl spát? Dursleyovi by dostali infarkt, kdyby se probudili a našli ho spát na chodbě, nebo ještě hůř, na čerstvě uklizené pohovce.

S pocitem silného déjà vu se Harry zhluboka nadechl, jemně zaťukal na dveře a otevřel je, aniž by čekal na odpověď. Pak dveře za sebou rychle zavřel – nemělo smysl budit Dursleyovy – a udělal malý krok dovnitř.

Když se Snape posadil na posteli, měl ve tváři vepsanou vraždu a Harry zalapal po dechu. Ještě nikdy mu pokoj nepřipadal tak malý jako právě teď.

„Máte problémy se sluchem, Pottere?“ Je úžasné, pomyslel si Harry, jak se takové tiché vrčení může zdát tak hlasité.

„Ne, pane. Já… ehm…“ Dát si dohromady myšlenky je dost těžké, když člověk mluví se Snapem v polospánku, uvědomil si Harry.

„Vaše výmluvnost mě jako obvykle ohromuje.“ Muž se vztyčil nad Harrym. Jeho výška sama o sobě nebyla tak hrozivá, jak si Harry pamatoval. On sám byl sice na svůj věk malý, ale teď byl dost vysoký na to, aby nemusel příliš zaklánět hlavu, chtěl-li se setkat s profesorovým zuřivým pohledem. Černé oči plné nenávisti a násilí… Ty oči byly hrozivější než cokoli jiného na tom muži. „Musím vám podrobně vysvětlovat, pane Pottere,“ vyštěkl, „co jsem schopen udělat s vaší ubohou existencí, pokud mě budete dál trápit svou přítomností?“

„Ne.“ Se stoupajícím hněvem Harry zatínal zuby, aby neřekl něco, co by ho definitivně přivedlo do brzkého hrobu. „Myslím, že jsem to pochopil, pane.“

Snapeovi se v očích zableskl oheň. „Dobře. Vypadněte.“

Harry se připravil na válku, pokud k ní dojde. „Tohle je můj pokoj. Vy vypadněte.“

„Já se nesměju, Pottere. A nemám náladu na žádný pubertální žertík, který jste si vymyslel. Chci, abyste věděl, že jsem sem přišel, abych zachránil vaše ubohé já – čehož už teď velmi lituji. A teď,“ popadl Harryho hrubě za paži, „vypadněte!“

Jeho poslední dvě slova však neměla zrovna zamýšlený účinek, protože jakmile Harrymu trhl rukou, chlapec ze sebe vydal mimovolné bolestné vyjeknutí, rychle a pevně si sevřel rukou ústa, aby nevydával další zvuky, a přinutil se naslouchat zvukům kroků v domě.

Harry si ani neuvědomil, jak ztuhlo včerejší bolavé rameno po noci strávené na tvrdé podlaze. Snape mu ho předtím namohl, ale teď… Bolelo to jako čert a Harry nedokázal myslet na nic jiného než na nesnesitelnou bolest, která mu procházela ramenem a pokračovala po paži dolů. Svalil se na nejbližší zeď a pevně si přitiskl ruku k břichu. Přemáhal se, aby se nerozplakal. Ne před Snapem.

Harry se dlouhou chvíli snažil dostat svůj přerývaný dech pod kontrolu. Oči měl pevně zavřené, i když bolest mírně ustupovala; Snape přestal mluvit a Harry netoužil vidět, jak muž na jeho projev reaguje. Nepochybně se rozhodoval, jakou nejlepší poznámku na Harryho účet pronese. Přinejmenším něco o ubohém křehkém Potterovi nebo o jeho sklonu přitahovat problémy.

Harry se konečně vzpamatoval, vstal a přinutil se přiložit si ruku k boku, i když mu stále pulzovala. Očima hledal něco jiného než Snapea, na co by se mohl zaměřit.

Ve snaze odvést pozornost od toho, co se právě stalo, pokračoval v rozhovoru. „Nelžu.“ Jeho hlas zněl napjatě i jeho vlastním uším. „Tohle je můj pokoj. Podívejte, támhle je Hedvičina klec, vidíte? A můj školní kufr. A tady…“ Přešoural se ke stolu a zdravou rukou vytáhl ze zásuvky malou knížku. „Tohle mi dala Hermiona. Jsou v ní fotky mě a mých přátel.“

Snape neodpověděl a Harry se na něj rychle podíval. Starší muž sledoval Harryho přimhouřenýma očima. Jen ho pozoroval, nic jiného. Vlastně spíš ho studoval, jako se studuje hmyz. Harry rozpačitě přešlápl z jedné nohy na druhou.

„Takže… ehm, víte, já nemůžu odejít – nemám kde jinde spát. A nemám ani žádné jiné místo, kde byste se schoval před mými příbuznými. Takže… ať se vám to líbí, nebo ne, musíme sdílet tenhle pokoj, dokud se Hedvika nevrátí.“ Snažil se, aby to znělo důrazně, a zakabonil se, když jeho hlas vyzněl žalostněji, než zamýšlel.

Snape konečně promluvil, ale nebylo to proto, aby vzal na vědomí Harryho krátký projev. „Máte poraněné rameno,“ prohlásil prostě. Jeho tón nebyl přísný, ale ani jemný. Prostě jen konstatoval fakt.

Harry zamrkal. Snapeovi nebylo podobné poukazovat na zjevné věci.

„Je to v pořádku,“ vyhrkl Harry po chvíli a sklonil opět zrudlou tvář. „Jsem v pořádku.“

„Nelichoťte si.“ Snapeův kousavý tón se vrátil a konečně se pohnul z místa, aby přistoupil blíž k Harrymu. „Nemám sebemenší zájem o vás nebo o to, co způsobilo tohle zranění. Moje starost souvisí s tím, že mi ředitel vynadá, pokud bych ublížil jeho drahocennému zlatému chlapci. Neprospělo by mi, kdyby dospěl k domněnce, že jsem vás buď zranil, nebo jsem o tom věděl a nic jsem neudělal.“

Harry se na něj zadíval, rozpaky z něj vyprchaly, a pak vyhrkl: „Opravdu se mi nechce věřit, že by vám to v noci nedalo spát.“

Snape se zamračil. „Byl bych radši, kdyby mě vaše výlevy nenechaly celou noc vzhůru, Pottere. Sundejte si košili.“

„Cože?“ Harry couvl, ruce obtočené kolem středu těla. „Ne! Nepotřebuju vaši pomoc a rozhodně vás nenechám, abyste do mě šťouchal a zkoumal mě!“

„Prostě to udělejte, Pottere! Čím dřív se podvolíte, tím dřív se oba vrátíme ke spánku.“

Snape se po něm natáhl, ale Harry se stačil vyhnout a uskočil na opačnou stranu místnosti. Snape to zkusil ještě jednou a chytil Harryho za zadní část košile s cílem sundat mu ji ze zad. Harry se zkroutil a ve snaze vymanit se z profesorova sevření vykopl nohou. Špička narazila na něco tvrdého, a než byl Harry bez varování sražen na podlahu, uslyšel, jak Snape zalapal po dechu.

„Nechcete mou pomoc – budiž! Bude pro mě naprostým potěšením vidět vás, jak trpíte!“ Snape přešel k posteli a lehl si na bok zády k Harrymu, přetáhl si peřinu přes rameno a pak zůstal nehybně ležet.

Harry si třel zadek, kam nešikovně dopadl. Na někoho, kdo se údajně staral o to, aby mu ošetřil zranění, Snapeovi rozhodně nevadilo způsobit mu další.

Harry se dusil vztekem. Nehodlal se k profesorovi otočit zády, takže se lehl zpátky na hromádku košil, zadíval se mu na záda a představoval si, jak používá všechny nebezpečné a mučící kletby, o kterých kdy slyšel.

Nenáviděl Snapea. To byla jediná věc v jeho životě, o které s naprostou jistotou věděl, že se nikdy nezmění.

Nikdy.