Preklady fanfiction Harryho Pottera

Čtyři požadavky – část 2/2

Snape stál v koutě a ušklíbal se. Obvykle bylo snadné najít něco, čemu by se mohl posmívat, ale dnešek, den Potterovy dlouho očekávané ‘tiskové konference’, byl mimořádný. Místnost ministerstva nebyla příliš velká, ale jeden její roh byl zařízen tak, aby vytvářel iluzi velkoleposti. Právě tam teď seděl Potter, po jeho boku Grangerová, mladá Weasleyová a její nový mudlorozený přítel a všichni se strnule usmívali v záblescích blesků a obláčcích kouře z fotoaparátů.

Naproti tomu stál Snape vedle vchodu. Bylo to tak trochu improvizované rozhodnutí; Potter si myslel, že Snape bude s nimi vpředu, jako součást jeho jiskřivé nebelvírské družiny. Snape přerušil svůj úšklebek odfrknutím. To ani náhodou.

„A TEĎ,“ zaburácel magicky zesílený hlas, „MŮŽEME - DO HÁJE.“

To byla Tonksová a její typická grácie. Snape zaznamenal, jak se její naježené růžové vlasy samy patřičně upravují.

„MŮŽEME ZAČÍT?“

Davem se rozhostilo ticho.

Jedna z novinářek v první řadě vykročila vpřed.

„Vítejte zpátky, pane Pottere,“ řekla. Někdo zatleskal, další se přidal a pak celé to místo, ke Snapeovu znechucenému pobavení, znovu zachvátila vřava.

„DÁME SE DO TOHO, NEBO NE?“ obořila se na ně Tonksová.

Dav zmlkl.

Bylo by to zábavné, kdyby to nebylo tak nechutné, pomyslel si Snape. Grangerová vypadala spíš pobaveně, i když to bylo možná vyvoláno tím, že v sobě měla onu odtažitost, které mohou dosáhnout jen těhotné ženy. Weasleyová po Potterově boku vypadala znuděně. Její mudlovský přítel působil dojmem, že se vzrušením počůrá.

Potter sám vyhlížel klidně. Pro tuto příležitost se dobře oblékl: tmavomodrý hábit vypadal draze a včera ušitý. Vypadal, pomyslel si Snape, jako že má peníze. Vybavila se mu vzpomínka - jedna z těch, na které už léta nepomyslel - na ‘večírky’, kdy byl Jonathan Frost zřítelnicí oka Pána zla, a vzpomněl si na ten škraloupem pokrytý lesk, na zlověstné veselí.

Zachvěl se. Frost se z nich vytratil - zemřel, nebo si to alespoň Snape myslel. On zůstal. A v útrobách těch sídel prožíval noční můru. Noc za nocí se ponižoval, aby ukojil pomstu ve svém srdci, noc za nocí plné nenávisti. Když to skončilo, zjistil, že z něj zbyl jen popel.

Vzhlédl. Potter se na něj díval. V okamžiku, kdy se jejich oči setkaly, se mu na tváři objevil váhavý úsměv. Snape odvrátil hlavu.

„O tom, kde jste byl v posledních pěti letech, se toho povídá hodně, pane Pottere. Proč nám neřeknete, co se přesně stalo?“

„No,“ začal Potter. Dav se naklonil dopředu. „Sám si nejsem příliš jistý, protože jsem byl celou dobu v bezvědomí v kusu ledu.“ Usmál se, což v davu vyvolalo jedno nebo dvě váhavá uchechtnutí. „Vzpomínám si, jak jsem bojoval s Voldemortem a... na velký výbuch síly.“

Odmlčel se.

Snape se napjal a čekal. Včera se bavili o tom, co řeknou tisku. Nebo spíš on to probral s Grangerovou a pak to předal Potterovi. Grangerová byla pro to, aby se řekla pravda, bez kostlivců ve skříni; Potter jim chtěl říct lež - že byl zmražen hned po bitvě s Voldemortem a od té doby si nic nepamatuje.

Bylo tak nepodobné Potterovi, že se rozhodl pro lež; dokonce i zbitý a zlomený souhlasil s tím, že se při posledním pokusu o vzepření se Voldemortovi stane obětním beránkem. Takový byl Potter bez Voldemortovy duše.

Nebo je to snad jinak? Snape věděl, a lépe než kdokoli jiný, že paměť je ošemetná věc. Bylo možné, že Potterovo chování vypadá bezcharakterně jen proto, že Snape čekal, že se projeví nějaká Voldemortova stopa. Ještě před pěti lety dopustil, aby bylo jeho vnímání zkreslené, protože očekával nějakou stopu Jamese Pottera v jeho synovi. Před dvaceti lety by ani nemrkl, kdyby chtěl Jonathan Frost lhát celému světu.

Před dvaceti lety nevěděl nic.

„A pak jsem byl odsunut dvacet let do minulosti,“ řekl Potter.

Obecenstvo zajásalo a zahučelo. Snape se zavrtěl. Podíval se na Grangerovou a ostatní; měli dost rozumu, aby se netvářili ani překvapeně, ani potěšeně. Zachytil Potterův pohled (už zase!, pomyslel si podrážděně) a rychle odvrátil zrak.

„Několik měsíců jsem pobýval v Bradavicích pod cizím jménem,“ pokračoval Potter, když se rozhostilo dostatečné ticho. „Pak jsem si uvědomil, že musím odejít, jinak bych porušil pravidla času a pokusil se změnit budoucnost.“

To vyvolalo vážné přikývnutí. Všichni věděli o pravidlech času, o tom, že zasahování do nich může vést ke katastrofě. Našli by se i tací, kteří s tím nesouhlasili, ale téměř všem by Potter připadal ještě hrdinštější. Jak vznešeně nebelvírské, odolat pokušení vměšovat se! Snape to očekával, ale to nijak nezmenšilo jeho návaly hněvu. Jak málo toho věděli, pomyslel si.

Tentokrát nezvedl zrak od podlahy.

„Proto jste se nechal zmrazit v ledové komoře?“ zeptal se jeden z novinářů. „Abyste zabránil změně časové linie?“

Pauza - a pak Potter přikývl.

Velký šum.

„Pane Pottere, vítejte zpátky v kouzelnickém světě. Z našich zdrojů víme, že jste chodil do Bradavic pod pseudonymem 'Jonathan Frost'. Je to pravda?“

Potter přikývl.

„A byl jste zařazen do Zmijozelu?“

Další přikývnutí. Ještě větší šum. Snape si znovu založil ruce na prsou. Tohle si nenacvičili. Byl zvědavý, jak to Potter - Frost nebo dokonce Raddle - sehraje.

„Ale když jste v devadesátém prvním nastoupil do Bradavic, byl jste zařazen do nebelvírské koleje. Proč ten rozpor?“

„Já jsem si Zmijozel vybral. Moji rodiče byli v Nebelvíru. Nechtěl jsem se ocitnout ve větším pokušení, než bylo nutné.“

Ach, chytrá odpověď, pomyslel si Snape. Vyvolat vzpomínku na ‚Rodiče, kteří se obětovali‘. Kdyby odpovídal starý Harry Potter, Snape by si možná jen pomstychtivě pomyslel: Jak lahodně zmijozelské! U Frosta by možná... Ne, ani to by neodsoudil. Tehdy byl příliš zamilovaný.

„Věděl Brumbál o vaší totožnosti?“

„Ředitel měl určitou představu, ale netušil přesně, kdo jsem. Pochopil, že pocházím z budoucnosti a že jsem na straně Světla.“

Odpověď obsahovala dostatek váhání na to, aby působila upřímně, ale ne tolik, aby vzbudila podezření. Byla tak mistrovsky lstivá, tak obratně provedená, že by ji Snape měl obdivovat. Místo toho se divil, proč se cítí vyděšený. Měla ta myšlenka vůbec nějaké opodstatnění? Proč nemohl uvěřit, že to byl jen Potter jako Potter, a místo toho si myslel, že je to důkaz přítomnosti Voldemortovy duše?

„Objevily se zprávy o tom, že když vás zachránili z ledu, měl jste na sobě Znamení zla. Jsou tyto zprávy pravdivé?“

„Ano. Obdržel jsem ho proti své vůli, když mě Voldemort v poslední bitvě mučil.“

Další šum. Snape si odfrkl. Dovedl si představit, jak bude Potter zítra zaplaven soví poštou plnou patolízalského obdivu.

„Vítejte zpátky, pane Pottere. Co plánujete dělat teď, když je Vy-víte-kdo mrtvý? Pracovat jako bystrozor? Hrát famfrpál?“

Potter se usmál. „Ve skutečnosti jsem neměl příležitost o tom přemýšlet. Vím, že chci být součástí kouzelnického světa, ale zatím nevím jak.“

„Gratuluji vám, pane Pottere, k získání Merlinova řádu první třídy. Jak to vnímáte? Jste potěšen? Ohromen?“

Snape si odfrkl. Dokázal si představit Potterovu odpověď: Jsem na rozpacích, že se mi dostalo takové pocty. Vím, že si ji nezasloužím, že je to zásluha a oběť mnoha jiných, které vedly k pádu Pána zla. Albus Brumbál. Moji rodiče. Fňuk, fňuk.

„Jsem za něj samozřejmě vděčný,“ řekl Potter a usmál se jen natolik, aby dal najevo, že mu na takových věcech ve skutečnosti nezáleží. „Existuje spousta lidí, kteří si ho zaslouží víc než já, nebo si zaslouží ještě větší uznání.“ Odmlčel se. „Samozřejmě Albus Brumbál. Moje přítelkyně Hermiona Grangerová. Severus Snape.“

Snape ztuhl. Naslouchal mumlání, které nabralo neznámý nádech. Několik hlav se otočilo. Věnoval jim chladný pohled.

„Gratuluji vám, pane Pottere, k bezpečnému návratu.“ Nastala pauza. „Mnozí z nás jsou zvědaví na těch pár měsíců, které jste před více než dvaceti lety strávil v Bradavicích. Zajímavé je, že v době, kdy jste tam pod jménem Jonathan Frost pobýval, došlo v Bradavicích k záhadnému zmizení studenta Terrance Lestrange a k úmrtí profesorky Willy Matellanové.“

Šumění v davu. Potter lehce svraštil čelo.

Grangerová se naklonila dopředu: „Má to snad být otázka?“

„Ano. Objevily se zprávy, že ‘Jonathan Frost‘ měl s těmi zmizeními něco společného. Pane Pottere, chtěl byste to upřesnit?“

Snape se snažil rozeznat řečníka v davu. Byl to mužský hlas a zdálo se, že patří někomu malému, s neurčitými hnědými vlasy.

„Ano, o těch událostech jsem věděl, ale neměl jsem s nimi nic společného,“ prohlásil Potter. „V té době se odehrála spousta záhadných incidentů, vzhledem k tomu, že šlo o předvečer Voldemortova prvního vzestupu.“

„Objevily se také zprávy, které naznačovaly, že jste během poslední bitvy mohl vstřebat Voldemortovy -“ v davu se ozvalo zalapání po dechu, „- schopnosti. Vyvrátíte taková tvrzení?“

„Slyším něco takového poprvé.“

„Je zajímavé, že odbor záhad nedávno vynalezl zařízení zvané troleriometr, které má schopnost ukázat směr...“

V té chvíli se stalo několik věcí najednou. Grangerová ztuhla a vytáhla hůlku z rukávu. Šlo o nenápadný pohyb. Snape rovněž sáhl po své hůlce. Nastala krátká pauza a pak ucítil, jak ve vzduchu pulsuje magie.

„- k silné magii,“ pokračoval novinář, jako by se nic nestalo. „Vyšlo najevo, pane Pottere, že ovládáte magii natolik silnou, že dokáže narušit i přirozená magická pole Země. Chtěl byste to vysvětlit?“

Grangerová vstala. „Výsledky testů odboru záhad jsou tajemstvím ministerstva,“ prohlásila. Její hlas zněl vyrovnaně, ale rozzlobeně. V davu se rozhostilo překvapivě ticho. Snape si pomyslel, že jsou zřejmě příliš hloupí na to, aby věděli, jak reagovat. „Jednak se v těchto výsledcích mýlíte, jednak se dopouštíte vážného přestupku, když se pokoušíte odtajnit tajemství ministerstva.“ O chvíli později dodala: „Váš lídr, Fred Weasley, by měl být v tomto chytřejší.“

Snape přimhouřil oči. Najednou mu bylo všechno jasné. Přes dav viděl, jak se Potter naklání a mumlá Grangerové něco do ucha a ta mu něco odpovídá. Weasleyová vypadala rozzuřeně.

„Ať už jde o tajemství ministerstva, nebo ne, veřejnost má právo znát pravdu o člověku, který je teď mocnější než sama země, který je dost možná...“

Snape sebou trhl. Někdo právě použil silný výboj magie.

„Cor-“ zasyčela Weasleyová, hlas zesílený kouzly. V poslední chvíli zavřela pusu, ale dál se tvářila rozzuřeně.

I z místa, kde stál, Snape viděl, že se reportér mění, stává se vyšším a mohutnějším a jeho vlasy mění barvu. Také byl nyní spoután provazy, jejichž objevení si Snape nevšiml.

„Oddělení záhad vytvořilo zařízení zvané troleriometr, které funguje podobně jako magický kompas,“ oznámila Grangerová, zatímco Tonksová odváděla reportéra pryč. Blesky fotoaparátů už začínaly zuřit. „Pan Potter je skutečně velmi mocný čaroděj, ale rozsah jeho moci je podle zákona o kouzelnickém soukromí jeho osobní věc. Děkuji.“

Znovu se posadila. Tohle by mělo Věštce na chvíli uspokojit, pomyslel si Snape suše.

Potter se naklonil dopředu. „Ještě nějaké otázky?“

Spousta mumlání. Nejspíš umírali touhou klást otázky, pomyslel si Snape, jen ne takové, kvůli kterým by je odvedli do cely.

„Pane Pottere, chcete něco říct k tomu, co se právě stalo?“

Zdálo se, že Potter o tom uvažuje. „Ani ne,“ řekl nakonec. „Nejsem si příliš jistý, o čem to mluvil. Tedy, vím, že jsem mocný, ale ne takhle mocný...“

Nabídl úsměv a sklidil neurčité uchechtnutí z davu. Nepříliš přesvědčivé, pomyslel si Snape a opět si založil ruce na prsou.

„Na úplně jinou notu, pane Pottere -“ tohle, jak Snape se zasténáním zaznamenal, přišlo od velmi nalíčené čarodějky v lila hábitu, „- jsou zprávy o vaší náklonnosti k Severusovi Snapeovi pravdivé?“

Náklonnost? Snape si chtěl odfrknout, ale příliš si uvědomoval pohledy, ať už skutečné, nebo domnělé. Tak ať si zírají. Nasadil na tvář odhodlaný úšklebek a přitáhl si paže blíž k tělu.

„Ano. Jsou pravdivé.“

Snape si přál, aby přibližování ke dveřím nevypadalo, jako by utíkal - což sice dělal, ale ještě před Potterovým neuvěřitelným ...

„Ve skutečnosti ho miluju.“

Z davu se ozvaly další zvuky. Vyřkněte někdo, prosím, smrtící kletbu, pomyslel si Snape s vědomím, že se mu tvář rozpálila zlostným ruměncem, a ze všech sil se snažil pohledem vyvrtat díru do zdi na opačné straně místnosti.

„Tak v tom případě,“ zvolal reportér rozjařeně, „gratulujeme vám!“

To bychom měli. Snape prudce vytasil hůlku. „Promiňte,“ zavrčel.

„Profesore Snape? Profesore Snape, prosím o komentář...“

„Impedimenta,“ vyštěkl.

Už byl za dveřmi, když se otočil. Nemohl si pomoci. Jeho krk, jeho tělo bylo zrádné. Celá místnost jako by se utopila v záblescích a kouři fotoaparátů cvakajících cvak! cvak! a novinářů, kteří se natahovali, aby se na něj, prchajícího slizkého zmijozela podívali. Nad tím vším však našel Potterovy oči.

Další rychlý úsměv, nejistý, téměř zoufalý.

Snape se se sebenenávistným zavrčením odvrátil. Jdi do prdele, Harry Pottere, pomyslel si, na to si vzpomněl na Jonathana Frosta a pak ke své hrůze zjistil, že se mu chce téměř brečet.

***

Když se konečně vrátil domů, bylo už hodně pozdě. Byl by zůstal venku déle, možná by si pod falešným jménem a v důkladném přestrojení pronajal některý z pokojů v Příčné ulici, ale musel se postarat o lektvar pro Grangerovou.

Obývací pokoj zel prázdnotou. Snape tiše prošel kolem stolku. Nenáviděl sebe i ještě víc Pottera za to, že z něj udělal člověka, který ve svém vlastním bytě chodí po špičkách.

Z chodby uviděl, že Potter je v kuchyni. Vedle něj stála láhev. Byl otočený zády. Dobře, pomyslel si Snape a co nejtišeji došel do své laboratoře. Když Potter nepřestane zírat na linku, jak to teď dělá...

Vklouzl dovnitř. Překvapivě setrval v klidu a míru další hodinu a půl. Lektvar se z tmavě modré barvy změnil na čirý, jak měl, a po další noci vaření bude hotový. Grangerová bude spokojená.

Vyšel na chodbu a krátce se zastavil.

„Severusi.“

„Pottere,“ odtušil chladně. Otočil se, i když to neměl v plánu, vešel na toaletu a zamkl za sebou.

Pomyslel si, že to bylo poněkud nedospělé. Bylo mu to jedno. Ne, záleželo mu na tom. Nechtěl být tím hloupým klukem, který se hádal s Jamesem Potterem, který se nechal ovládat emocemi a bláznivě se zamiloval do cizího člověka.

Otočil se a zamyšleně hleděl na dveře. Na jejich druhé straně stál muž, který by dokázal rozdrtit svět jednou rukou, který byl stejnou měrou Pánem zla i zachráncem. Na druhé straně stál někdo, koho miloval.

Potter opustil chodbu. Snape ho po pár krocích našel v kuchyni.

„Pottere,“ začal vlídně.

„Snape.“

Ztuhl. Pak pokračoval, jako by se vůbec nezarazil.

„Doufám, že už jsi povečeřel?“

„Ano, děkuji.“

„Tibby,“ zavolal Snape.

Domácí skřítka se objevila a jakoby instinktivně se před Potterem skrčila. „Ano, pane Snape?“

„Dal bych si večeři. Něco jednoduchého bude stačit.“

„Ano, pane,“ přikývla Tibby a zmizela.

Oni dva neřekli nic. Snape zíral na zeď za Potterem. Cítil na sobě jeho pohled, ale nedokázal říct, jestli si to jen nepředstavuje. Dokázal si představit ticho plné trnů, ostnů, střepů skla.

„Řekl jsem ti, že se omlouvám,“ promluvil Potter. „Ale očividně to nestačí.“

„Vskutku.“

Na stole se objevil talíř s párky a bramborami. Snape vzal nůž a vidličku a začal metodicky krájet párky.

„A máš samozřejmě pravdu,“ pokračoval Potter. „To, co jsem ti udělal, bylo - strašné.“

„Hm,“ zahučel Snape. Z Potterova tónu nedokázal nic vyvodit. „Je dobře, že si to myslíš.“

Potter znovu promluvil po další pauze: „Existuje kouzlo zvané Perficio compunctus¹⁾. Když ho na sebe sešlu, pocítím během dvaceti hodin bolest a utrpení, které jsi cítil v posledních dvaceti letech.“

Snape si přiložil k ústům vidličku se soustem. Klobásy jsou dobré, pomyslel si.

„Ve starých Thébách se používalo jako pomsta,“ pokračoval Potter, „často jako nejhorší možný trest. Potrestaný muž nebo žena se pak často zbláznili.“

Měl by zmlknout, pomyslel si Snape podrážděně, zatímco žvýkal a polykal. Věděl, kam to směřuje. Buď to byl trik, na který neměl zájem naletět, nebo projev obrovské nebelvírské hlouposti, na které se nechtěl podílet.

„Severusi, chci, abys ho na mě seslal.“

„To bych mohl. Bohužel si nemyslím, že by kouzelnický svět merlinvíjak potěšilo, že jsem jeho zachránce přivedl k šílenství.“

„To kouzlo s sebou nese jedno prastaré pravidlo. Pokud je pomsta oprávněná, mstitel nemůže být na oplátku potrestán.“

Snape neurčitě zavrčel. Jistě, Potter mu ublížil - dokonce ublížil celému světu. Zachoval časovou linii, i když to znamenalo, že kouzelnický svět musel přetrpět dvě války proti Pánu zla. Ale tím, že Potter nic neudělal, možná zabránil něčemu ještě strašnějšímu. Možná svět zachránil, možná ne. Byl by současný svět horší, kdyby Potter nebyl podle svého prohlášení tak zbabělý? Zbabělost, obezřetnost - nic z toho nebylo jednoznačné, stejně jako jeho vlastní vztah (odmítal použít slovo ‘náklonnost’) k Potterovi byly zamotané a pošpiněné.

„Nebuď pitomec,“ prohlásil nakonec.

„Chci tvoje odpuštění, Snape.“

Snape se rozhodl, že tuto změnu oslovení nebude komentovat. „Obávám se, že mé ‚odpuštění‘ si za kouzlo nekoupíš, Pottere,“ řekl. Cítil podráždění. Ani nevěděl, jestli je vůbec oprávněné Potterovi něco zazlívat; věděl jen, že na určité úrovni ano. Bylo to proto, že Potter lhal a prokamufloval si cestu k jeho náklonnosti? Nebo to byl nějaký pozůstatek jeho dávného odporu k Jamesi Potterovi? Vztek, že ho Jonathan Frost na tak dlouho opustil? Byla to, co cítil, dokonce zášť? Nebyl hlupák; věděl, že cítí směšnou směsici věcí, více věcí, než by si přál pojmenovat. Zášť byla jednoduchá. Nenávist byla těžší, protože byla strašnější a on nevěděl, koho nenávidí a proč nenávidí sám sebe. A její opak...

Fuj, pomyslel si Snape. Nesnášel emoce.

„Pro mé ‚odpuštění‘ můžeš udělat čtyři věci,“ navrhl.

Potter překvapeně vzhlédl. Tohle očividně nečekal.

„Zaprvé, zdrž se prosím toho, abys mě žádal o odpuštění. Je to otravné a zbytečné.“

Potter se ušklíbl. „To mě nepřekvapuje.“ Odmlčel se. „Ale bude to těžké.“

Snape si odfrkl. „Jak vidím, už si stěžuješ. Ty ses opravdu vůbec nezměnil.“ Pokračoval dřív, než se Potter stačil té urážce usmát nebo udělat něco stejně hloupého. „Za druhé, zastav Freda Weasleyho. Jsem si jistý, že tě Grangerová informovala o podrobnostech jeho posledních akcí.“

„Ano.“

„Myslím, že ti nemusím vysvětlovat,“ - dokonce ani tobě, pomyslel si Snape - „proč se k tomu náramně hodíš.“

„Chlapec, který přežil, to chápe.“

Snape si odfrkl. Příliš se to blížilo smíchu. Ale proč by se neměl smát? Proč by si neměl dovolit věřit, že to bylo takhle? Pokračoval: „Za třetí, prosím...“ Odmlčel se. Eliminuj? Znič? „Ukonči činnost Blaise Zabiniho, který, jak jsem ti říkal, je hlavou vlivného krakového kruhu.“

Potter přikývl.

„A jako poslední - zachraň chlapce, jehož fotografii jsi včera viděl.“

Snape vyčkával. Potterova tvář byla nehybná, zcela bez výrazu. Pak sklonil hlavu. „Dobře.“

„Jmenuje se Niles,“ dodal Snape.

Na Potterově tváři se objevilo něco jako úsměv. „Aha. Niles. Žádné příjmení?“

„Ne,“ zavrtěl Snape hlavou.

O chvíli později Potter vstal. „Jdu si lehnout.“

Snape mu pokývl. „Dobrou noc.“

„Dobrou noc.“

Potter vyšel na chodbu, vstoupil do ložnice a zmizel. Dveře zaklaply. Nebyl důvod, aby se ohlížel, pomyslel si Snape. Sklonil se nad svou večeří a dojedl ji v naprostém tichu.