Preklady fanfiction Harryho Pottera

Skřítci, část 3.

Mippy pozorovala Malého pána, jak si hraje s hračkami. Rychle rostl. Také ji trochu znepokojoval; přebíral příliš mnoho jejích způsobů, a to nebylo správné. No, vlastně se dalo udělat jen jedno, vyhledat pomoc.

Když se Harry uložil k odpolednímu spánku, seslala na něj skřítčí uspávací kouzlo, aby si byla jistá, že po ten krátký čas, co bude pryč, zůstane tam, kde ho nechala. S lusknutím prstů se opět přemístila do bradavické kuchyně. Jak předpokládala, oběd skončil a úklid byl téměř hotov.

Přistoupila k Barlymu, který na ni po předchozím setkání hleděl trochu ostražitě, a řekla: „Potřebuji pomoc. Malý pán roste a měl by vídat víc takových, jako je on, ale nevím, kde hledat, protože je to třeba udělat tajně. Myslím, že nejlepší by byli jiní malí pánové a paní a měli by mít dva nebo tři roky. Myslím, že nejvhodnější by byli ti bez matky a otce.“ Málokdo uměl posílat zprávy všem skřítkům, Barly to dokázal jako jediný ze skřítků, které znala.

Chvíli se na ni díval. „Tentokrát aspoň chceš něco, co není těžké. Pošlu ti zprávu. Přijď zítra večer, až tě zavolám.“

Mippy se uklonila a odešla.

xxx

Příštího večera Mippy ucítila volání a vrátila se do Bradavic. Malý pán už usnul pomocí dalšího kouzla, které mělo zajistit, že tak zůstane, zatímco ona bude pryč. U Barlyho na ni čekali další dva skřítci. „Já jsem Mippy, domácí skřítka Potterovy rodiny.“

„Já jsem Honni, domácí skřítka Bonesových.“

„Já jsem Stolli, domácí skřítek Longbottomů.“ Byl to jediný skřítek mužského pohlaví z celé trojice.

„Nikdo jiný nebyl ochotný o tom diskutovat,“ dodal Barly.

„Mému Malému pánovi jsou dva roky. Hledám malé pány a paní, se kterými by si mohl hrát, aby nevyrůstal jako skřítek,“ sdělila jim Mippy.

„Mému Malému pánovi jsou také dva roky,“ řekl Stolli. „Kamarádi na hraní by byli dobří, ale Stará paní by nerada viděla, že chodí do jiného domu. Možná jí to nebudu muset říkat.“

„I mé Malé paní jsou dva roky,“ přidala se Honni. „Staré tetě by se nelíbilo, že beru Malou paní jinam, ale mám stejné starosti. Malá paní potřebuje jiné lidi.“ Povzdechla si. „Nejsem si jistá, co mám dělat.“

Mippy neuvažovala o tom, že by ostatní skřítci nechtěli přijít do Potterova sídla. Podívala se na Barlyho. „Mohli bychom chodit sem? Je tu spousta skřítků, kteří nás můžou ochránit.“

Barly o tom dlouho uvažoval. „Komnata nejvyšší potřeby. Můžeme ji přeměnit na hernu. Nikdo jiný ji nepoužívá.“

Mippy a Stolli přikývli a pak se podívali na Honni. „Zkusím to ve tři. To už je malý vzhůru. Po dvou hodinách musím odejít.“

„Myslím, že třikrát v týdnu,“ řekl Stolli. „Nemůžu s Malou paní mizet příliš často.“

Mippy přikývla. „Některé dny nebudeme moct přijít.“ Všichni s tím souhlasili. „Začínáme zítra. Děkuji ti, Barly.“ Přemístila se stejně jako ostatní dva.

Barly potřásl hlavou a byl rád, že nemá malé pány a paní, které by musel hlídat. Už tak to bylo dost těžké s těmi staršími ve škole.

Mezi svátky a Novým rokem odešla Amélie Bonesová z práce dřív. Vlastně si na Vánoce a den po nich vzala dovolenou, ale Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů nemohl nikdy zavřít, takže se občas dostala domů o něco dřív, aby měla trochu volna.

Přemístila se do blízkosti svého domu, aby se prošla na čerstvém vzduchu a měla pár minut na přemýšlení, místo aby se letaxem dostala přímo do domu. Když se v tichosti dostala ke vchodovým dveřím, uslyšela, že malá Suzzie právě prodělává záchvat vzteku. Na okamžik ji napadlo, že se vrátí do práce, ale hned tu myšlenku zahnala a zamířila dovnitř.

„Chci Nevilla. Chci Harryho. Chci si hrát,“ vřískala Suzzie, pořád dokola opakovala ty tři věty a poskakovala způsobem, jaký by žádné normální dítě nemělo zvládat, což naznačovalo, že dochází k drobné náhodné magii.

Amélie stála ve dveřích, šokovaně se dívala a poslouchala. Honni se snažila dítě utišit, ale nešlo to. Nakonec Amélie vykřikla: „Dost!“ Ty dvě se na ni šokovaně podívaly a ztuhly. „A teď,“ řekla tiše, „co se to tu děje, a kdo jsou Neville a Harry?“

Honni a Suzzie se na sebe podívaly, malá se začala chichotat. Snažila se ucpat si malýma ručkama pusu, aby přestala, ale vůbec to nepomáhalo.

„Honni?“ zeptala se Amélie, stále klidně, protože věděla, že to bude fungovat nejlépe.

Skřítka pohlédla na Suzzie a pak zpátky na ni. „Malá slečna si chtěla jen hrát s kamarády. Je smutná, že to nejde. Jdu ji přebalit.“

Amélie došla k závěru, že jde o něco jiného. „Já jí dám čistou plenku a ty půjdeš a odpovíš mi na pár otázek.“ Zvedla svou malou neteř, která se tomu pohybu zasmála, a zamířila do dětského pokoje.

Zatímco přebalovala holčičku, která to opravdu potřebovala, pozorovala domácí skřítku, která se tvářila velmi provinile. Amélie ji nechala na výslech čekat, skončila se Suzzie a postavila ji před krabici s hračkami, ta do ní okamžitě sáhla a popadla svého oblíbeného měkkého plyšového dráčka, kterého objala.

Zatímco si Suzzie hrála, Amelie si dřepla a podívala se na skřítku. „Honni, kdo jsou Neville a Harry?“ zeptala se. Při přebalování o těch jménech přemýšlela, a odpověď ji sice napadla, ale to by mělo být nemožné.

Skřítka sklopila oči a v rozpacích šoupala nohama. „Honni to nemá říkat, aby byli všichni v bezpečí. My jsme velmi v bezpečí. Spousta dalších nás chrání v tajné herně.“

„Přivádíš sem někoho jiného?“ Amélie byla trochu zmatená tou částí s ‚tajnou hernou‘.

„Ale ne, paní, sem nikdo nechodí. Ani do jiného domu bychom nešly. Malá slečna musí být v bezpečí.“ Honni se znovu podívala na zem a tiše řekla: „Malá slečna musí být malá slečna a ne malý skřítek.“

Amélie šokovaně zamrkala. Ačkoli si byla jistá, že skřítka ji nechtěla urazit, protože domácí skřítci tohle nedělají, brala ten výrok jako obvinění, že tu není dost často. Přinutila se vstát a všimla si, že Suzzie popadla svého plyšového trolla a nutí obě hračky, aby si spolu hrály, možná se spolu procházely a vydávaly při tom zvuky. Zavrtěla hlavou a na chvíli odešla z pokoje.

Zvolna došla k zadním dveřím a vyšla na zahradu, právě když slunce stálo těsně nad obzorem. Na několik minut se ztratila v rozjímání a zvažovala, jak dobře - nebo vlastně špatně - Susan vychovává.

Pak se zamyslela nad ‚Harrym‘ a ‚Nevillem‘. V jistém smyslu se vzhledem ke svému povolání nemusela ptát na příjmení. Dva chlapci ve věku její Suzzie s těmito jmény, kteří navíc neměli rodiče, mohli být jedině Harry Potter a Neville Longbottom.

Absolutně netušila, kde je Potterův chlapec, protože Albus Brumbál to zatajil, ale pokud na něj dohlížel domácí skřítek, téměř jistě nebyl u mudlů. Snadno si dokázala představit, že Augusta Longbottomová svému vnukovi moc času nevěnuje a nechá ho vychovávat domácím skřítkem.

Ale kde si hráli? Tady ne, a když se ještě víc zamyslela, ani v žádném jiném panském sídle; proto tedy tajná herna na neutrálním místě. Se spoustou dalších na ochranu? Spousta dalších na…

Amélie ztuhla. U Merlinovy hole! Bylo to spiknutí, nebo byli domácí skřítci mnohem chytřejší a organizovanější, než kdy tušila? Otočila se, vpochodovala zpátky do domu a našla Honni v kuchyni. Jestli za tím stojí ten jistý člověk, vytrhá mu vousy jeden po druhém!

Přinutila se nyní ke svým klidným vyšetřovacím způsobům ředitelky Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů a zeptala se: „Honni, co vědí jiní dospělí lidé o tomhle dětském hraní?“

Honni rázně zavrtěla hlavou. „Nic! Má to být tajné! Prosím, neříkejte to a nepřivádějte Honni do potíží!“

„Děti jsou v bezpečí a jsou tu další skřítci, kteří je chrání?“ zeptala se pro jistotu.

Honni přikývla stejně energicky jako předtím. „Ano, paní. Velmi v bezpečí. Jen skřítci vědí, že tam jsme, a nikdo to místo nemůže najít.“

„Jak často to děláte?“

„Dvakrát, někdy třikrát týdně. Někdy Malá slečna špatně spí a nemůže jít.“

Amélie přikývla. Suzzie neusínala zrovna snadno. „Na ty dva chlapce taky dohlížejí skřítci?“

„Ano, paní.“

„Dobrá, pokud to zůstane tajné a bezpečné, můžeš v tom pokračovat,“ souhlasila nakonec Amélie, která v tom opravdu neviděla žádný háček.

„Děkuji, paní.“ Honni vypadala, jako by se jí velmi ulevilo.

„Dodělej večeři, já si půjdu hrát se Suzzie.“ Amélie využila toto varování, aby s neteří strávila víc času. Zvažovala také několik dalších věcí.

xxx

Druhý den odešla Amélie do práce o něco dříve a vydala se do Síně záznamů. Nebylo třeba kontrolovat Longbottomovy, ale prohledala složku Potterových. Ukázala pouze jednoho žijícího člena, a tím byl Harry. Nebylo v ní také uvedeno, kde se nachází, ale stálo tam, že je na neznámém místě u příbuzných. Nevěděla o žádných blízkých příbuzných Jamese Pottera, takže to musel být nějaký příbuzný Lily, která byla  mudlorozená. Proti mudlům měla jen málo předsudků, ale nechat Harryho Pottera vychovávat mudlovskou rodinou, to se jí nezdálo být v pořádku. Ale bylo tomu tak skutečně, vždyť Honni říkala, že Potterovic chlapec má domácího skřítka? To vypadalo jako protimluv.

Zjistila také, že Potterovi si našli čas a vyplnili oficiální formuláře o kmotrovi a kmotře a nechali je potvrdit. Alice Longbottomová - taková tragédie. Sirius Black jako kmotr?! Ten se mohl obrátit proti nim, protože neexistoval žádný kouzelnický slib ani nic, co by tomu zabránilo, ale i tak jí to dalo nový směr.

Odložila spis, šla do složky Blacků a našla Siriusovu. V ní našla druhou část formuláře o kmotrovství. Byla tam zpráva o jeho zatčení a pak už nic dalšího. Z toho jí přešel mráz po zádech a doufala, že jde pouze o administrativní chybu.

Odložila složku, zamířila do kanceláře Starostolce, popadla jejich knihu záznamů a ignorovala mrazivý pohled, kterým ji úřednice probodávala kvůli vpádu do svého panství. Nalistovala si listopad 1981, tedy něco málo přes rok zpátky, šla dopředu a vyhledávala soudní přelíčení. Když došla na konec, přičemž poslední proces se konal minulý týden, stále ještě nenašla nic o Siriusi Blackovi. Do půl roku měl mít soud, ať už byla válka, nebo ne.

Amelie zavřela knihu a odešla do své kanceláře. Řekla své sekretářce: „Přeplánujte mi všechny dopolední schůzky. Vrátím se po obědě.“ Dlouhými kroky zamířila do hlavní místnosti bystrozorů, měla tam úkol.

„Moody!“ vyštěkla. „Jdeme.“ Zamířila do místnosti se střeženými předměty a vyzvedla si přenášedlo do Azkabanu. Podala ho Pošukovi, ten se na ni podíval, ale položil ruku na postříbřený obušek a oba se přenesli do doků na vězeňském ostrově.

„O co tu jde?“ zeptal se Moody, vytáhl hůlku a držel ji u boku.

Amélie vytáhla i tu svou pro případ, že by musela vykouzlit Patrona, otočila se a rázným krokem vyrazila ke dveřím. „Mám podezření na porušení spravedlnosti, chlap je tady už přes rok a neměl žádný soud.“

„Zatracená Merlinova hůl,“ zavrčel Moody a připojil se k ní.

To, že byla ředitelkou Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, jí usnadňovalo přístup k vězni. Brzy se všichni tři ocitli v návštěvní místnosti. Překvapilo ji, že byl docela příčetný, vzhledem k tomu, že byl už přes rok v oddělení s vysokou ostrahou.

„Pane Blacku, povězte mi o svém procesu,“ začala s tím, aby viděla, co řekne.

Vyštěkl hořkým smíchem. „Žádný jsem neměl. Omráčili mě na místě činu, probudil jsem se v cele a od té doby jsem tady.“ Podíval se na ně a vyhrnul si rukávy na obou pažích, aby ukázal, že jsou čisté. „Ničím jsem se neprovinil, tedy kromě hlouposti, a přesto se ke mně chovají, jako bych byl zločinec.“

„Byl byste ochotný vzít si veritasérum?“

„Abych se odsud dostal?“ Black se ještě jednou zasmál, než náhle zvážněl. „V okamžiku.“

Poslední letošní zasedání Starostolce se konalo pozítří. Rozhodla se a pohlédla na Moodyho. „Sežeň nějaká pouta, jde s námi do zadržovací cely ministerstva.“

Až se vrátí do kanceláře, hodlala někoho pověřit, aby zkontroloval všechny vězně v Azkabanu a ujistil se, že prošli soudním procesem, a při Merlinovi doufala, že Sirius Black je jedinou výjimkou.