Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Čas spálený na popel

Kapitola 8, část 2/2: Minulost a přítomnost

Čas spálený na popel
Vložené: Jacomo - 06.07. 2024 Téma: Čas spálený na popel
Jacomo nám napísal:

Čas spálený na popel

Ashes of Time

Autor: Dius Corvus      Překlad a banner: Jacomo      Betaread: Calwen

Preslash

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Minulost a současnost – část 2/2

 

„Ginny,“ promluvila Hermiona a s úsměvem vzhlédla. „Jak se máš?“

„Jde to,“ usmála se zrzka. „Právě jsem u Svatého Munga navštívila Aarona.“

„A?“

„No,“ Ginny pokrčila rameny a posadila se na židli vedle Hermionina stolu. „Museli mu kvůli kostidrtící kletbě odstranit kosti a nechat je znovu narůst, takže nemůžeme jít na opravdové rande. Ale...“ Její tvář se roztáhla do úsměvu. „Víš, vypadal dost vyděšeně, když mě zval. Neřekla jsem mu, že jsi mě varovala.“

„To je dobře, jinak nevím, jestli by mi to někdy odpustil,“ řekla Hermiona. Poklepala hůlkou na konvičku na stole. „Někdy jsi děsivá, Ginny.“

„Jenom někdy.“ Posunula se na židli. „Řekl mi o svém otci.“

Hermiona se zachmuřeným výrazem přikývla. „Opravdu?“

„Tobě to řekl taky, že jo?“

„Ano.“

„Je ohledně toho - opravdu klidný,“ řekla Ginny a zamračila se. „Já bych nikdy nebyla tak shovívavá. Chci říct, tak dlouho lhát své ženě a dětem a pak je opustit kvůli svému homosexuálnímu milenci?“

„Musíš si uvědomit, jak je to pro ně těžké,“ podotkla Hermiona. „Myslím pro gaye.“

„Já vím, ale stejně.“ Konvička se zbarvila do světle červené barvy a začala sama nalévat čaj do šálků.

„Co si myslíš o Harrym a Severusovi?“

Ginny pokrčila rameny a sáhla po hrnku. „Já nevím. Myslím, že nikdo neví, co si má myslet. Být homosexuál je prý v pořádku, pokud stejně plodíš děti jako správný kouzelník nebo čarodějka. Ale to bylo ještě před válkou, než jsme začali přijímat mudlovské zvyky a kouzelníci se k takovým věcem začali chovat otevřeněji.“

„Mudlové taky nejsou zrovna vstřícní, ale chápu, kam tím míříš.“

„Jo. Vlastně jedna z prvních věcí, která mě napadla, byla, jestli to není důvod, proč jsme se s Harrym nikdy nedali dohromady.“ Ginny se křivě, poněkud stydlivě usmála. „Kdyby byl gay, aspoň by to uchlácholilo moje ego.“

„Ano,“ přikývla Hermiona zabývající se svým šálkem čaje, „to by všechno vysvětlovalo.“

„Byla jsi s ním hodně často, myslíš, že byl už tehdy gay?“

„No...“ Hermiona se zamračila a foukla na hladinu nápoje. „Byla tu Cho,“ začala opatrně. „A pak přišla válka a nikdo nevěděl nic o ničím sexuálním životě.“

„Opravdu. Já o tvém sexuálním životě věděla všechno.“

„Ginny...“

„Hm. A k tomu jde o profesora Snapea.“

„Ano, o profesora Snapea,“ potvrdila Hermiona.

Ginny se posadila a zkřížila ruce na prsou. „Ty jsi to věděla celou dobu, že?“

Hermiona odložila hrnek a setkala se s Ginnyinýma očima. „O Severusově sexualitě ano, přinejmenším několik let. O Harrym... ne, dokud nezmizel.“

„Dokud nezmizel nebo se nevrátil v čase?“

„Říkala jsem ti, Ginny, že některé věci ti nemůžu říct...“

„Ale proč ne?“ povzdechla si Ginny. „Promiň, ale připadá mi to směšné. Chci říct, že kdyby nebylo co skrývat, nechápu, proč ty, Harry a profesor Snape prostě neříkáte pravdu. Ale já nevěřím žádné z těch špinavostí, se kterými přišel Věštec. ‘Záhadně zmizel’ - vážně? A dva lidé, z nichž o žádném jsme neslyšeli. Museli kopat hodně hluboko, aby přišli s takovou historkou.“

„Ano, hodně hluboko.“

Ginny se odmlčela a přemýšlela o Hermioně, o světle modrém šátku, který měla kolem ramen, o očekávání symbolizované vyboulením jejího břicha. Vlasy měla sčesané dozadu a pevně svázané na zátylku, tak přísně, že divoké kadeře vypadaly na její hlavě téměř jako mozaika.

„Já to nechápu. Nechápu to.“

Hermiona natáhla ruku: „Ginny...“

„Ne, nechápu to,“ zopakovala Ginny a vstala dřív, než se Hermiona stihla dotknout její ruky. „Válka skončila. Voldemort je mrtvý. Už by se nemělo nic skrývat. Pochopila bych, kdyby to bylo kvůli vašemu oddělení nebo kvůli práci bystrozorů, ale to není, jde o Harryho.“

„Ginny, nemusí jít nutně o Voldemorta.“

Ginny na okamžik uvolnila ramena, než se znovu napjala. „Nutně!“ Otočila se na podpatku a přešla po místnosti. „Kéž bych mohla něčím hodit,“ zasyčela.

„Ach, Ginny...“ vzdychla Hermiona a začala se pokoušet vstát.

„Prosím,“ zamumlala Ginny, naklonila se a položila Hermioně ruku na rameno. „Vypadáš jako slon, který se snaží odlepit od země.“

„Promiň,“ řekla Hermiona. „Vím, jak se cítíš, ale opravdu... nechci nic říkat, dokud si tím nebudu jistá. A možná ve skutečnosti o nic nejde.“

„Harry je pětsetkrát mocnější než Bradavice,“ pronesla Ginny dutě. „Vzpomínám si, že když jsme po rituálech počítali Voldemortovu sílu, byla několikasetnásobně větší než Stonehenge. Jsou na tom zhruba stejně, že?“

„Ginny...“

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále,“ řekla Hermiona.

Vešel Jack Demme s několika fotografiemi v ruce. „Omlouvám se, že ruším,“ řekl s pohledem upřeným na obě ženy, „ale možná byste nám mohly pomoct. Zvláště vy, Grangerová.“

„Ano?“ Hermiona poklepala hůlkou na stůl. Konvice a šálky odhopkaly stranou a Demme na uvolněné místo položil otevřenou obálku. Ginny se naklonila dopředu, aby si ji lépe prohlédla.

„Původně byla adresována jistému Severusovi Snapeovi,“ vysvětlil Jack Demme, „ale také opatřena druhým příjemcem, kdyby se Snapea nepodařilo najít.“

„A já jsem ten druhý příjemce?“ zeptala se Hermiona.

„Ano. Tohle byl obsah té obálky,“ dodal Jack Demme a položil na stůl dvě fotografie.

„Hm,“ řekla Hermiona.

Ginny se kousla do rtu. Na snímcích byl mladý muž, svlečený do naha, s řetězy omotanými kolem krku, zápěstí a kotníků. Zdálo se, že světlo přichází odněkud z dálky a je napůl zakryté, protože obličej byl těžko rozeznatelný a nebylo jisté, zda šmouhy na bledém trupu jsou krev nebo špína.

„Víš, kdo to je?“

„Ach!“ zarazila se Ginny. „Vím.“

„A ty?“

„I já,“ potvrdila Hermiona zachmuřeným hlasem.

„Aha, takže obě dvě,“ podotkl Jack Demme suše.

„To je ten kluk, co nám pomohl dostat se k Harrymu na Zabiniho panství,“ vysvětlila Ginny.

„Ano,“ souhlasila Hermiona. „Niles. Pokud jsou mé informace správné, ten chlapec by mohl být velmi důležitý. Buďte ve střehu, Demme.“

„Chápu.“

„A já ty fotografie předám Severusovi,“ nabídla se Hermiona a strčila je zpátky do obálky. „I když si nemyslím, že je merlinvíjak ocení...“

„Mám se vůbec zkusit ptát, co se děje?“ otázala se Ginny, když Jack Demme odešel a zavřel za sebou dveře.

Hermiona si povzdechla: „Ginny, prosím. Je mi to líto, ale...“

„Já vím,“ přerušila ji Ginny. S námahou se usmála. „Je to zase jako za starých časů.“

***

Snape s povzdechem vystoupil z krbu. Po myšlenky otupujícím dunění hudby na tanečním parketu mu ticho vždycky připadalo ohlušující. Jak očekával, jeho snažení v baru bylo neúspěšné. Ano, agenti Bílého rytíře zachytili shora neklid; ne, neopouštěli své pozice (obchod s krakem byl příliš výnosný); a ne, toho chlapce nikdo neviděl, i když zahlédli několik lidí, kteří odpovídali jeho popisu. Kdyby měl pan Vasse chuť, možná by mohl projít uličkou o pár ulic dál, kde by takových chlapců našel spoustu...? A proč má vlastně nějaký odběratel mortu tolik otázek -?

O Denním věštci nepadlo ani slovo, ale Snape neočekával, že noční návštěvníci jsou zrovna ta část společnosti, který tlachá o aktuálních událostech. Dokonce mlčel i lékárník, kterého předtím navštívil. Bylo to malé požehnání po těžkém dni: dni, který, jak si chmurně pomyslel, ještě neskončil.

Přešel přes obývací pokoj a pak se se zamračením zastavil. Z ložnice, kde tě přebýval Potter, se ozývaly zvuky, připomínající zkreslené hlasy. Udělal ještě několik kočičích kroků, než si uvědomil, že je to hudba.

Zavrčel a zamířil do své lektvarové laboratoře. U Pottera se můžete se spolehnout na to, že se vám během vaší nepřítomnosti vetře do soukromí.

Finite incantatem,“ zamumlal a balíček s nákupy nabobtnal do normální velikosti. Popenec bude muset skladovat v temnotě a dvanáctník pásovce dát do chladicí skříně... Z vedlejší místnosti stále mohl slyšet slabou ozvěnu hudby, kroutící se a odvíjející se jako úponek mlhy v posledních hodinách rána.

Vyšel na chodbu. Vládla tu naprostá tma, až na červeno oranžovou škvíru pod dveřmi, která jako by blikala... To bude tím, že to světlo vychází z krbu, pomyslel si Snape. Opatrně zaklepal.

„Mohu dál?“

Nastala chvilková pauza a hudba utichla. „Prosím.“

Snape stiskl kliku a vstoupil. V krbu jasně plápolal oheň a v místnosti bylo teplo, téměř dusno. Postel, ještě před dvěma dny úhledně ustlaná, vypadala jako roztrhaná obálka, prostěradla a polštáře byly nesystematicky shrnuté a visely přes okraj. V křesle u krbu se hrbil Potter a vedle něj stál radiopřehrávač. V ruce držel sklenku vína.

Snape se zamračil a zavřel za sebou dveře. „Vidím, že sis během mé nepřítomnosti přivlastnil pár věcí.“

Potter přikývl. „Ano. Omlouvám se.“

„Není třeba se omlouvat. Je to... ano, je to Rulandské modré, které mi dal Albus.“

„Aha, nevěděl jsem...“ Potter zvedl láhev a zamžoural na etiketu. „Omlouvám se, jestli jsi nechtěl, abych to pil.“

„To není třeba, Pottere,“ řekl Snape. Láhev byla asi ze třetiny prázdná. Kriticky se podíval na druhého muže; v prudce rudém světle bylo těžké poznat, jakou má pleť, a Potter vypadal, že se takhle hrbí pořád.

„Nevěděl jsem, že posloucháš mudlovskou hudbu.“

„Neposlouchám.“ Snape se opatrně posadil na okraj postele a prohlížel si dřevěnou bedýnku,  plnou audiokazet. „Tyhle patřily mému otci. Měl rád hudbu.“

„Aha, chápu.“ Nastala pauza, a pak se Potter naklonil a zvedl z podlahy dvě věci. „Když jsi byl pryč, zastavila se tu Hermiona a dala mi tohle.“

„Ach, moje hůlka,“ zamumlal Snape. „Konečně. Musím Grangerové poděkovat a slečně Weasleyové také...“ Odmlčel se, oči upřené na fotografie ve své ruce.

„Víš, kdo to je?“

Snape přikývl. „Prohlížel sis je?“

„Obálka byla otevřená, když mi ji Hermiona dávala,“ vysvětlil Potter. Hlavu měl nakloněnou v takovém úhlu, že stíny kolem jeho obličeje a krku vypadaly obzvlášť prázdně. „Řekla mi, abych ti vyřídil, že nemáš dělat nic nebelvírského.“

„Nemusí si dělat starosti,“ zavrčel Snape a strčil fotografie zpátky do obálky. „Nejsem žádný lehkomyslný idiot.“

Potter odměřeným, rozvážným pohybem přiblížil sklenici vína ke rtům a vyprázdnil ji. „Severusi,“ řekl pomalu, „je ten kluk...“ Odmlčel se.

„Ano?“ Snape řekl ledovým hlasem.

„Kdo je to?“

„Někdo, koho jsem nedávno potkal,“ odpověděl Snape úsečně. „Domnívám se, že by pro nás mohl být velmi důležitý, zejména pokud jde o to, jak se Zabini dozvěděl několik věcí, které se nedávno dostaly do Denního věštce.“

„Potkal? Kde?“

„Myslím, že ti do toho nic není, Pottere.“

Ozvalo se cvaknutí. „Nic mi do toho není?“ vykřikl Potter.

Snape se zamračil a zadíval se na jeho ruce. „Pottere, rozbil jsi mi skleničku na víno.“

„Promiň.“

Snape zvedl hůlku, ale než stačil vyslovit inkantaci, Potter znovu držel v ruce sklenici. „Tak. Opraveno.“

„Hm,“ zamumlal Snape. Bezhůlková magie nepředstavitelného kalibru. Všechna se točila uvnitř tohoto muže s horečnatýma očima a prázdným obličejem, který vypadal až příliš mladý na to, aby toho tolik prožil, a příliš starý na to, aby ještě chodil po světě.

„Takže. Říkal jsi, že jsi toho chlapce potkal?“

„Ano,“ pronesl Snape úsečně. „Byl zapletený do obchodu s lektvary, který jsem uskutečnil asi před týdnem.“ Krátce se odmlčel, a pak pokračoval. „Je mu teprve patnáct, ale už je závislý na kraku. Snažil jsem se mu pomoci, ale nevím, jestli se mi to podařilo.“

Potter to mlčky zpracoval. „Tak o co jde? S těmi fotografiemi.“

„Pomohl nám tě v Zabiniho sídle najít,“ vysvětlil Snape tiše. „Nebýt jeho, nejspíš bys dodnes spal v kusu ledu nebo možná plul v krakovém oparu.“

„Ale on ty fotky adresoval tobě.“

„Ano, protože jsem tě pomohl osvobodit, Pottere. Zabini mě nemá rád a ví, že bych toho chlapce nerad viděl umírat.“

Potter zabručel a nepohodlně se zavrtěl. „Takže on...“ Pauza. „Ty a on, vy jste nebyli...“ Znovu se odmlčel. „Nějak spolu?“

„Ty, Pottere, jsi nebelvír, ne zmijozel nebo havraspár,“ odtušil Snape chladně. „Zdravý rozum a inteligence jsou tvému mozku cizí.“

„Promiň!“ rozhodil Potter rukama. „Co jsem si měl myslet? Chci říct...“ Ukázal na obálku, slabě a roztřeseně se zasmál a pak nechal ruce ochable klesnout k bokům. Nastala pauza. „Ty na mě zíráš, Severusi.“

„Hm.“ Snape se naklonil dopředu a začal se probírat kazetami v krabici. „Podej mi ten přehrávač, Pottere.“

„Tady,“ řekl Potter a přisunul přístroj ke Snapeovi. „Chystáš se něco poslouchat?“ zeptal se a po prázdnotě v předchozím tónu hlasu to znělo téměř vesele.

„Ano, chystám,“ odpověděl Snape a vzhlédl. „A ty také.“ Vyměnil kazety a stiskl tlačítko.

Potter s výkřikem ucukl.

„Špatné místo,“ zamumlal Snape.

„Co je to? Znělo to jako...“

„To je opera,“ přerušil ho Snape. „Možná jsi o ní slyšel. Jmenuje se Madame Butterfly a napsal ji Giacomo Puccini.“

„Hm. Možná.“

„Příběh je jednoduchý a melodramatický. V devatenáctém století se v Nagasaki japonská dívka zamiluje do amerického námořníka. On po jejich milostné schůzce odjíždí s úmyslem nikdy se nevrátit, ale ona věří jeho slibům a pateticky se upíná k naději, že se k ní vrátí.“

„Jak to skončí?“ zeptal se Potter po chvíli poněkud tíživého ticha.

„Špatně. Tohle by mělo být asi to správné místo...“ Odmlčel se a ztlumil hlasitost. „Ještě kousek. To byl ten milostný duet.“

Snape nespouštěl zrak z rychle se otáčejícího kolečka magnetické pásky. Koutkem oka zahlédl, jak Potter poposedává. „Takže se ten americký námořník někdy vrátí?“

„Ano, vrátí, ke konci. Aha!“ řekl, zesílil zvuk a prudce se posadil. „Tady to je. Jmenuje se to 'Un bel di, vedremo'.“

Potter se zamračil. „Myslel jsem, že se to jmenuje Madame Butterfly.“

„Ta árie, ne opera,“ zasyčel Snape. „Árie - italsky píseň...“

Odmlčel se. Ozval se hlas, proplétal se s drnkáním harfy a tenkou ozvěnou strun. Klesal v mollové tercii, znovu stoupal, klesal a sílil v polovině s durovou sekundou. Za doprovodu sólových houslí se dotýkal dokonalé kvarty a pak se usadil ještě níže, na tónu podpořeném slabým akordem dechových nástrojů.

„’Jednoho krásného dne uvidíme -’“ spustil tiše Snape „’- proužek dýmu, který se vynoří nad vzdáleným obzorem moře. A pak se objeví loď, bílá loď. Vpluje do přístavu a zaburácí na pozdrav.’“ Hudba zmohutněla, zesílila a hlas se vyklenul vzhůru, získal nádech jásavého zvuku trubky. „’Vidíte to?’“ pokračoval Snape napjatým hlasem s očima upřenýma na kazetový přehrávač. „’Přichází. Ale já mu dolů vstříc nepůjdu, já ne’.“

Hlas klesl, téměř plaše, osaměl, až na občasné akordy lesních rohů. „’Zůstávám na okraji kopce a dlouhou dobu čekám,’“ pokračoval Snape, „’ale to dlouhé čekání mě neunavuje.’“

Krátce zalétl pohledem vzhůru. Potter napjatě seděl, pevně svíral područky židle a výraz jeho tváře byl pro tak rychlý pohled nepochopitelný. Snape se opřel. „Dívka - Butterfly - pokračuje ve svých fantaziích, co bude dělat, až se její americký námořník vrátí. Na chvíli se schová, slyší ho, jak ji volá, když stoupá do kopce.“

Hudba teď ztichla natolik, že bylo opět slyšet praskání z krbu. Snape znovu vzhlédl, tentokrát na delší dobu. Potter na něj zíral, ústa měl trochu pootevřená a obočí svraštělé tak, že mu nad očima tvořilo temný stín.

„Říká: 'Zůstanu schovaná,'„ pokračoval Snape, „’trochu, abych ho poškádlila, a trochu’“ - hlas, osamělý a tichý, zesílil a přeskočil do palčivě vysokého tónu - „’abych nezemřela při tomto našem opětovném setkání.“ Snape polkl. Nechal pohled klesnout zpátky ke kazetovému přehrávači u svých nohou a pokračoval: „'Trochu zneklidněný mě bude volat, volat mě jmény, kterými mě volal dřív.’“

Hudba se zjemnila, zakulatila se do intimního tónu, jako voda natočená do dlaně. O chvíli později se však změnila v naléhavost sílící vichřice. Snape otevřel ústa, ale zavřel je, aniž by cokoli řekl. Hlas se vznášel stále výš a výš nad strunami, bobtnal, až v místnosti nezbylo nic než hlas, hudba a pyšná, klamná naděje. Pak zazněl poslední tón, téměř utopený v neúprosné záplavě orchestru, a Snape zavřel oči. Tuhle hudbu už dávno zapomněl. On nebyl jako Butterfly. Nebyl vůbec jako Butterfly. Jeho naděje nebyla pyšná a bezelstná. Byla malá, zakázaná, zapomenutá, proklatě vytrvalá. A teď byla pryč, už to nebyla naděje, ale skutečnost, seděla na židli před ním a hleděla na něj s výrazem rozpolceným mezi zmatkem a bolestí.

Snape zastavil kazetu a řekl: „Jestli chceš, můžeš si to poslechnout celé. Je to velmi dobrá nahrávka: Maria Callasová, Herbert von Karajan.“

„Severusi... je mi to líto.“

Snape se téměř rozchechtal. „Dej mi ten Pinot, Pottere. Budu ho potřebovat, jestli se budeš dál omlouvat jako prvňáček z Mrzimoru.“

Potter mu podal láhev. „Můžeš použít mou sklenici, jestli ti to nevadí.“

„Nevadí.“ Nalil si půl sklenice a pomalými doušky ji vypil. Oheň ho příjemně pálil do očí a v místnosti bylo horko i kouřmo. Přemýšlel, jestli Potter usne, když je v místnosti dusno jako v létě ve třídě.

„Jestli tě to utěší, nechtěl jsem být zamrzlý takhle dlouho... nebo jsem to aspoň nechtěl vědomě.“ Potter se kousl do spodního rtu a s nechápavým výrazem vzhlédl. Snape se setkal s jeho pohledem, tvář zachovala neutrální výraz. „Vlastně ani nevím, co se stalo. V jednu chvíli - v jednu chvíli jsem byl v Bradavicích a pak jsem chtěl, aby všechno zmizelo - bolest, budoucnost -“

„Mohl jsi budoucnost změnit,“ podotkl Snape vyrovnaně.

„Já vím!“ Potter spustil ruce dolů. Vstal. V místnosti nebylo moc místa na to, aby tu mohl přecházet. „Věděl jsem to, a nic jsem neudělal.“ Prohrábl si rukama vlasy. Čelo, jak si Snape všiml, měl zcela prázdné. „Nemyslel jsem si, že to dokážu - ne jestli na to mám dost magie, ale jestli to skutečně dokážu.“

Snape vydal skeptické zavrčení.

„Bál jsem se.“

„Ty? A bát se?“ Snape nechal rty zkřivit se do úšklebku. „Od kohokoli jiného by to byla věrohodná výmluva, ale ty, i když bys to raději nepřiznal, jsi Harry Potter.“

Vzápětí ucítil, jak se postel prohnula, když se Potter ztěžka posadil vedle něj. „Přemýšlel jsi někdy, Severusi, jaké by to bylo mít větší moc, než si dokážeš představit? Řeknu ti, že je to děsivé.“

„Moc korumpuje,“ poznamenal Snape a přiložil si sklenku vína ke rtům. „Absolutní moc korumpuje absolutně.“

„Doufám, že ne,“ zamumlal Potter. „Ale nedokázal jsem se k tomu přimět. Bál jsem se, co bych ještě mohl udělat, když jsem tak... mocný. A v tu chvíli jsem mohl udělat cokoli.“

Kromě změny té slepé uličky zvané budoucnost, pomyslel si Snape, ale nic neřekl.

„Už jsem zabil Lestrange a nechal zabít Matellanovou...“

Snape se snažil zachovat klid. Jedna věc byla vědět, že se to stalo, ale slyšet to...

Potter se odmlčel. Soustředěně zíral na krb, ruce zaťaté v pěst položené na kolenou. Pak se uvolnil a roztřeseně se nadechl. „A taky další věci.“ Nastala pauza. „Tak proto jsem se bál. Bál jsem se toho, co bych mohl udělat nebo co možná udělám, a - že mě za to budeš nenávidět.“

„No...“

„Já vím,“ přerušil ho Potter, „teď mě nenávidíš za to, čím jsem tě donutil projít, a na to nemůžu nic říct. Máš pravdu. Zasloužím si tvou nenávist.“

Snape si povzdechl. „Pottere, prosím, přestaň s tím sebemrskačstvím. Je to hloupé a únavné.“ Nalil si další polovinu sklenice a ze všech sil se snažil udržet ruce v klidu.

Potter zavrtěl hlavou. „Máš plné právo mě nenávidět, Severusi... Ale musíš to pochopit!“ Snape otráveně zavrčel; Potter ho chytil za paži a málem ho přiměl rozlít víno. „Vím, že to nebylo nic ve srovnání s tím, čím sis prošel ty, ale pro mě to bylo taky těžké. Pokaždé mě bolelo, když jsem si na to vzpomněl.“

„Spal jsi, Pottere. Nic jsi necítil, ani jsi na nic nemyslel.“

„Ne tehdy, předtím,“ řekl Potter tiše. „Proto jsem se, myslím, pohřbil v ledu. Nesnesl bych být vzhůru a vědět, co jsem udělal.“

„Troufám si říct, že to od tebe bylo dost zbabělé, Pottere.“

„Ano.“

„Jak nevídané.“

„Záleželo na tobě příliš mnoho.“

Potter seděl až příliš blízko a Snape koutkem oka viděl, jak se na něj druhý muž upřeně dívá. Cítil, jak mu pot začíná smáčet zadní stranu košile a stéká mu po žebrech. Otočil hlavu, aby Potterovi řekl, ať si odsedne, ale slova se vypařila. Barva Potterových očí ztmavla, nebo v nejistém pološeru ohně vypadaly jinak. Vypadají téměř načervenalé, pomyslel si, když se jejich rty setkaly.

O neurčitý okamžik později se od sebe odtáhli a oba ztěžka dýchali. Potter si jazykem olízl spodní ret. Ten pohyb byl rychlý, téměř nepostřehnutelný, zneklidňující. Snape cítil jeho dech na svém krku, klouzal po vrstvě potu, která se mu nahromadila na kůži. Jsou tu úplně sami, pomyslel si Snape; bylo to skoro jako před lety na koleji, kdy mu i z toho nejnáhodnějšího doteku přeběhl mráz po zádech. Přejel pohledem po Potterově tázavém výrazu, známých i neznámých rukách spočívajících dlaněmi na přikrývce, ohni,  mihotajícím se téměř v konkrétních tvarech.

Chvíli se ani jeden z nich nepohnul, pak se Potter opřel a slabě se zasmál. „To bylo... hezké. Jako před pětadvaceti lety.“

„Vskutku,“ odtušil Snape. „Pro tebe to nebylo až tak dlouho.“ Rozvážně se postavil, v jedné ruce láhev Pinotu a v druhé sklenici s vínem. „Myslím... že se půjdu uložit na noc. Mám to odnést?“

Potter vstal a pomalu se přesunul ke křeslu vedle krbu. „Ne. Nechte to tu, prosím.“ Když se otočil, měl na tváři nevyzpytatelný úsměv. „Je to velmi dobré víno.“

„Nedoporučoval bych pít o samotě,“ namítl Snape. Cítil, jak Potterovy oči krouží po jeho tváři, přechází po krku dolů, k pevnému držení paží, zpátky k ramenům a pak, nezaostřeně, k jeho očím.

„Ne,“ pronesl nakonec Potter. „Nebudu vzhůru příliš dlouho.“ Přistoupil blíž, natáhl obě ruce, aby si vzal víno a sklenici, a Snape se přistihl, že polkl, když se jejich prsty dotkly. „Dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ odpověděl Snape. Odkráčel ke dveřím, vyšel na mnohem chladnější chodbu a při zavírání sledoval, jak se pruh světla ztrácí a prostor ovládá tma.

Stále ho svíralo horko. Tiše přešel do koupelny a rozsvítil. Záře zářivky zaútočila na stěny, zrcadlo a umyvadlo jako ostrý vítr. Zadíval se na svůj odraz. Tvář, kterou ukazoval, vypadala staře, unaveně. Kolem úst se mu rýsovaly vrásky, kterých si předtím nevšiml; na spáncích měl šedé a bílé pruhy. Oči byly stále černé jako uhel, ale zdálo se, že pocházejí odněkud z dávných časů, pozůstatky podobné střepům hledícím z hluboké minulosti. Otočil kohoutkem a stříkl si na obličej vodu; každá její kapka mu připadala ledová, zkažená. Naklonil se blíž k zrcadlu a zamračil se, stále pohledem ponořený do těch neochvějně černých očí, jako by mu mohly dát odpověď ze vzduchoprázdné minulosti.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: anizne - 06.07. 2024
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: AAZUZA - 06.07. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: alvap - 06.07. 2024
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Folwarczna - 06.07. 2024
| |
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: kakostka - 06.07. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: luisakralickova - 06.07. 2024
| |
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Kapitola 8, část 2/2: Minulost a přítomnost (Hodnotenie: 1)
Od: kakostka - 06.07. 2024
|
Mno, takze agonie pokracuje, Severus je na hadry, Harry vlastne taky, Ginny odstrcena, Hermiona tajemna a do toho LGBT agitka jak vysita. Ach jo, snad se to jeste zlepsi. Niels v okovech... optimismus se muze rozdavat na kbeliky:⁠-⁠(. Premyslim, jestli vlastne nekde bylo/bude vysvetlene, jak je to s tou kolebkou zakladatelu, denikem a kde k tomu Harry prisel a nebo to je info se kterym se pracuje jako s faktem a nazdar. Jacomo, dekuji za preklad, musi to byt narocne, prekladat takovou dusevni mizerii.

Kapitola 8, část 2/2: Minulost a přítomnost (Hodnotenie: 1)
Od: Yuki - 06.07. 2024
| |
Občas si říkám, proč si ti dva v jednu chvíli tykají a pak zase přejdou do neosobního vykání... Je jasné, že mají mezi sebou spoustu nevyříkaného a dusno kolem nich (ať už je jakéhokoli druhu) bude nejisté pro každého v jejich okolí.
Možná, že kdyby Hermiona to, co ví, prozradila alespoň jednomu člověku navíc, nebyla by tak krutě sama...
Děkuju :)

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: maria - 06.07. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Kapitola 8, část 2/2: Minulost a přítomnost (Hodnotenie: 1)
Od: fido - 07.07. 2024
| |
zajímav ... přežije to Zabiny až si Severus a Harry půjdou pro Nilese? :)
díky

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: nika12 - 08.07. 2024
| |
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Kapitola 8, část 2/2: Minulost a přítomnost (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 09.07. 2024
|
Tak konečně jsem dočetla resty. Stále se neodhalují tajemství, otázky spíš přibývají. Ginny a její rande bylo zábleskem štěstí v temnotě skutečnosti. Doufám, že se o něm dozvíme, mohlo by to být zábavné. Jinak jsem zvědavá, jak se děj posune. Nedokážu idhadnout, co by se mohlo přihodit.
Děkuji moc za další kapitolu, Jacomo.

Kapitola 8, část 2/2: Minulost a přítomnost (Hodnotenie: 1)
Od: denice - 09.07. 2024
|
Spousta zranění z minulosti, spousta nedořečeného, je hodně těžké jen pokusit se odhadnout, kam to všechno povede. Snad už konečně k lepšímu.
Díky.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: lucky - 10.07. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.