Kapitola 49. Polštář

Charlie se zavrtěl, když ho do obličeje silně udeřil polštář.

„Přijdeš pozdě, víš to?“ zavolala Hermiona. „Snídaně už začala a já právě odcházím, takže bys měl raději vstávat.“

„Dobře, dobře,“ povzdechl si a přetočil se na kraj postele, aby se posadil. Uchechtl se, když se vydala z jejich ložnice.

Zasnoubili se krátce poté, co se přestěhoval do Británie. A když jim ředitelka McGonagallová po jeho nástupu na místo profesora péče o kouzelné tvory řekla, že pokud se vezmou, mohou bydlet společně, oslavili svatbu. Nebyli jediní – pět let po bitvě v Bradavicích a pádu Voldemorta už bylo mnoho z nich ženatých a někteří měli dokonce děti. On a Hermiona zatím žádné neměli.

Byla rozptylována svou výukou a výzkumem. A její výzkum se měl stát ještě důležitějším, protože důvodem, proč spal tak dlouho, bylo to, že byl do noci u svatého Munga. Fred, který před dvěma lety upadl do kómatu, se včera v noci probudil zcela při smyslech… tedy téměř při smyslech. Trochu ho trápilo, že byl u svatého Munga pět let a že si samozřejmě nic z toho nepamatuje, ale duševně byl zase sám sebou. Nevýhodou bylo, že neměl žádnou magii. Vůbec žádnou.

Nejlepší odhad říkal, že se jeho magie spotřebovala na vnitřní léčení a že si poškodil magické jádro. Existovala nepatrná šance, že se jednou vrátí, ale bylo to velmi nepravděpodobné. S největší pravděpodobností zůstane do konce života motákem, což by znamenalo, že jeho život bude kratší než jeho magického dvojčete. Přesto i dalších padesát let života, byť bez magie, bylo lepší než dalších sto let v kómatu nebo mimo sebe jako předtím… nebo mrtvý.

Charlie se oblékl a zamířil z jejich komnat. Měl pocit, že dnešek bude velmi dobrý den.