Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Rozdělení

Kapitola 15: Fialová obálka

Rozdělení
Vložené: Jacomo - 01.07. 2024 Téma: Rozdělení
Jacomo nám napísal:

Rozdělení

The Divide


autor: Beedle       překlad: Jacomo

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Fialová obálka

Leden 2019

Jennifer

"Apollone, ty jsi génius!" zašeptala jsem a jala jsem se třesoucími prsty odvazovat fialovou obálku. Apollon nadmul hruď a vydal ze sebe spokojené zahoukání. "Na, vem si, zasloužíš si je!" Políbila jsem ho na temeno jeho opeřené hlavy a vyklopila na knihovnu kopec sovích pamlsků.

Dopis byl napsaný na tenkém papíře, který slabě voněl levandulí. Rychle jsem si ho s bušícím srdcem přečetla.

Nejdražší Jennifer,

dopis od Tebe mě moc potěšil u srdce. Tvůj chytrý Apollon přiletěl včera večer s mou sovou Patty; to bylo překvapení. V mém věku už mě obvykle nic moc nepřekvapí.

Můj bratr Thomas a moje sestra Kath byli takoví pošetilci. Měla jsem je vroucně ráda, ale nikdy nedokázali vidět magii takovou, jaká je; proto se jí děsili a ze mě se od chvíle, kdy mi přišel dopis z Bradavic, stal vyvrhel. A teď máme v rodině novou čarodějku! Jsem moc ráda, že Tvoje rodina tu zprávu nepřijala tak jako ta moje...

Ale co Ty, má drahá? S Juliet jste dvojčata, ale nejste obě čarodějky? To je politováníhodná vrtkavost štěstěny. Osud není vždycky laskavý, že? Ale dokážu s Tebou soucítit... I mě od rodiny oddělila magie. Vždycky si pamatuj, Jennifer, že nic - nic - není důležitější než rodina. Peníze, majetek, ano, dokonce i magie... nakonec to všechno ustoupí do pozadí. Uvědom si, že Ti to říká čarodějka, která od svých jedenácti let žádnou skutečnou rodinu neměla (nikdy jsem se nevdala).

Moc ráda bych se s vámi všemi setkala. Možná bych se mohla někdy zastavit na šálek čaje? Bydlím v Seahouses, ale vzdálenost nevadí, protože se mohu přemístit (velmi rychlý magický způsob cestování).

S potěšením
Ada Dibbsová (byla bych nadšená, kdybyste mi říkali teto Ado)

Přečetla jsem si ten dopis dvakrát a pořád jsem tomu stěží věřila. Byla naživu a chtěla přijít na čaj! Nemohla jsem tu novinu déle tajit a seběhla jsem dolů s dopisem v ruce. Když jsem otevřela dveře do obýváku, máma i táta podřimovali u televize.

"Hádejte, co mám!"

Oba vyskočili a táta shodil hrnek s vlažným čajem na koberec.

"Ach, Jennifer! Nevtrhávej sem takhle," zavrčel podrážděně a zběsile vytahoval kapesník.

"Promiň, promiň..." vyhrkla jsem, popadla ubrousky ze stolu a pomáhala mu utírat, zatímco máma spěchala pro hadr do kuchyně.

Když už byl koberec z větší části vysušený, zůstala na něm jen slabá hnědá skvrna, do které táta mrzutě šťouchal. "Pořádně to vyčistím přípravkem na koberce jindy," řekl.

Vzrušení pominulo, ale znovu jsem si uvědomila, proč jsem vlastně přišla dolů, a sebrala jsem z podlahy dopis, který jsem předtím upustila.

"Mami, podívej, přečti si to," řekla jsem, strčila jí dopis do ruky a poskakovala potlačovanou radostí. Máma si dopis zmateně prohlédla a pak radostně vykřikla.

"Ach, Jennifer, ty jsi chytrá holka!"

"No, vlastně to byl Apollon… on ji našel."

Táta si přišel dopis také přečíst. "Co to znamená?"

"Jennifeřina sova vystopovala mou pratetu," vysvětlila máma a objala mě. "A ona by ráda někdy přišla na šálek čaje."

"Výborně," řekl táta. "Možná by pro mě mohla z koberce odčarovat tu skvrnu."

"Ale no tak," namítla máma a šťouchla ho do žeber. "Na to je Vanish, přece nebudeme žádat dávno ztraceného člena rodiny, aby nám uklidil dům. Jennifer, miláčku, to je skvělá zpráva. Odepiš, že bychom ji rádi viděli. Seahouses... no, je na míle daleko, ale pokud je pro ni cestování pomocí magie opravdu tak snadné, proč nenavrhnout příští neděli? Pozvi ji na oběd, pokud bude chtít."

"Ano, samozřejmě. Skvělé. Kde je Seahouses?" zeptala jsem se.

"Někde na severu," nadhodil táta neurčitě.

"Northumberland," doplnila máma. "Velmi blízko Skotska. Dědeček původně pocházel z Berwick-upon-Tweed, ale nikdo z rodiny tam už léta nežije. Seahouses je jen kousek dál podél pobřeží."

Ten večer jsem šla spát s pocitem, že jsem se sebou rozhodně spokojená. Bylo fajn, že jen nesedím doma a netočím palci, zatímco Juliet odvádí všechnu práci. A byla jsem tak zvědavá na setkání s tetou Adou... působila mile, i když víc než jen trochu smutně a tesklivě. Těšilo mě, že aspoň nejsem jako Thomas a Kathleen, příliš bojácná a podezíravá na to, abych se sestrou měla i na dále něco společného. To se mně a Juliet nikdy nestane. Ale co se týče toho, že magie není důležitá... to jsem nedokázala překousnout. Nejspíš se jen snažila, abych se cítila líp, ale pokud si s ní budu příští týden moct promluvit osobně, měla jsem v hlavě spoustu otázek, na které jsem se chtěla zeptat.

Tu noc jsem nespala moc dobře. Těšila jsem se na Artemidin přílet z Bradavic ještě víc než obvykle, když jsem teď měla skutečné zprávy, a ne jen nepotvrzenou naději, o které jsem se mohla s Juliet podělit. A stále jsem si v sobě hýčkala tajemství našeho překvapivého výletu do Skotska. V tomto pololetí se bylo na co těšit, vůbec se to nepodobalo začátku toho minulého.

***

Dobrá nálada mi vydržela celé pondělí. O přestávce, když jsem se připojila k ostatním, Tara to okamžitě okomentovala.

"Hele, mrně, z čeho jsi tak natěšená? Vypadáš jako kočka, která si lízla smetany."

Na všechny jsem se uculila. "Jen jsem měla opravdu dobrý víkend, to je všechno."

"Jo?" nadhodila Lennie a předala jejich obvyklou společnou cigaretu Jasmin s rychlým pohledem přes hřiště, aby se ujistila, že dozorující učitel není nikde poblíž.

"Máma s tátou se rozhodli, že můžeme v únoru navštívit Juliet v její škole ve Skotsku," vysvětlila jsem nesměle. Novinku o nalezení dávno ztracené tety jsem vynechala - jak bych vysvětlila, jak jsem to udělala? "Chodí tam do takové speciální školy pro, ehm, nadané děti. Myslela jsem, že ji uvidím až o Velikonocích."

Jasmin vyfoukla obláček cigaretového kouře. "Nejsi ty roztomilá?" podotkla pobaveně. "Já svou sestru nesnáším."

"Ale ne!" vyhrkla jsem zděšeně. "To nemyslíš vážně."

"Myslím. Cara je sobecké prase. Nedívej se na mě tak vytřeštěně. Loni jsem ji našla v posteli se svým klukem. Když jsme byly malé, kradla mi věci a nepřestala s tím."

"T-to je mi moc líto..."

"Nemusí," pokrčila Jasmin rameny. "Teď už s ní nemám nic společného."

"Hej, Ben," promluvila náhle Tara. "Co se děje?

Ben byla úplně zticha a já ke svému překvapení viděla, že má vlhké oči. Nakonec si odfrkla a přejela si rukou přes obličej. "Já jen," zamumlala, "no, přála bych si, aby ses s Carou usmířila, Jasmin. Nestojí to za to. I když... chci říct... sestry jsou důležité, to je všechno. Přála bych si - přála bych si, abych tu svou ještě měla." Poslední větu pronesla s hlavou sklopenou k zemi tak tiše, že nám chvíli trvalo, než jsme si uvědomili, co řekla.

"Ty nemáš sestru," namítla Tara zmateně. "Tedy – nemáš, že ne?"

Ben pomalu zavrtěla hlavou. "Měla jsem. Mám. Nikdy jsem o tom nemluvila. My - rozdělila nás sociálka, když mi bylo šest... Daisy byly čtyři."

"Ale - proč?"

Ben trvalo dlouho, než odpověděla, ale pak ze sebe ta slova sypala ve spěchu, jako by to všechno chtěla vypovědět už roky. "Protože - protože jsme se obě dostaly do náhradní péče, protože máma se zhroutila, když táta odešel, víš. Mě a Daisy - adoptovali nás různí lidé. Ztratila jsem s ní spojení. Od té doby jsem se několikrát pokoušela Daisy kontaktovat, ale narazila jsem jak na tuhle cihlovou zeď... zdá se, že nemám povolený přístup k jejím záznamům. Nevím proč... Možná její nová rodina nechce, aby jí někdo připomínal, že ve skutečnosti není jejich. Možná si nechce to špatné období pamatovat. Já - já jen pořád doufám, že se mi jednou ozve."

Po tomto odhalení nastalo šokované ticho. Tara podala Ben cigaretu a soucitně ji poplácala po rameni. Ta roztržitě potáhla a vrátila ji zpátky. Tara ji nabídla mně. Zavrtěla jsem hlavou. "Ale no tak, je to jenom cigáro."

Znovu jsem s pocitem trapnosti odmítla. Tara protočila oči lemované řasenkou a sama si šlukla. "Jsi moc dobrá, Jen. My ostatní se před tebou cítíme špatně, když kouříme."

Polkla jsem. Tara toho pro mě udělala tolik a já cítila její zklamání.

"Není to tak vážný," řekla Jasmin, která mě pobaveně pozorovala. "Kam se poděl tvůj smysl pro dobrodružství?"

"Je jí teprve jedenáct," namítla Ben tiše. Promluvila poprvé od odhalení informací o své sestře. "Není to třeba, Taro..."

"Já jsem začala, když mi bylo devět," odtušila Tara. "Je mi nepříjemné, když tam jen sedíš a nepřidáš se. Tady, zkus to, do toho." A podala mi cigaretu. Neochotně jsem si ji vzala. Hřála mě do prstů a její konec oranžově žhnul.

Znovu si mezi sebou začaly povídat a já přemýšlela, jestli bych tu příšernou věc mohla prostě podat Ben - která se na mě znepokojeně dívala - aniž by si toho někdo všiml. Ale uvědomila jsem si, že Tara mě koutkem oka pozoruje, a nechtěla jsem, aby mě přestala mít ráda. Odvážná, drzá, tvrdá; pořád se mě zastávala. Řekla, že mám ‘kuráž’, protože jsem se poprala s Robbiem Townsendem. Co když se její dobré mínění o mně vytratí? Ocitla bych se zpátky u školní zdi s pavoukem u pusy?

Krátce jsem potáhla z cigarety a spěšně vydechla. Ben si ji vzala se zamračeným výrazem a drobným zavrtěním hlavy. Věděla jsem, na co myslí. Neměla bych se do ničeho nutit, jen abych zůstala v partě. Ale... byla jsem teď mnohem šťastnější než minulé pololetí a tyhle lidi jsem měla ráda. Jestli mi jeden šluk denně dodá v Tařiných očích punc husťačky, no, s tím dokážu žít.

Každopádně se zdálo, že to zafungovalo. Když zazvonilo a my se vraceli do školní budovy, Tara mě vyprovodila plácnutím do ramene. "Jsi hodná holka, Jen," usmála se. "Připomínáš mi mě... kdysi dávno. Měj se."

Ben, než odešla, mi podstrčila tiktak a já ho před návratem do budovy vděčně cucala. Máta mě téměř zbavila odporné pachuti kouře v ústech.

Když jsem procházela vstupní halou, upoutal mě nový plakát na hlavní nástěnce, umístěný mezi inzeráty na hodiny hudby, práce se dřevem a kroužků nohejbalu a badmintonu. Chvíli jsem se zdržela, abych si ho přečetla.

KURZY SEBEOBRANY: RŮZNÁ BOJOVÁ UMĚNÍ

Začátečníci až středně pokročilí

ZÁBAVA, POSÍLENÍ SEBEVĚDOMÍ, SKVĚLÉ CVIČENÍ!

Středa 15.30 - 16.30, sportovní hala

Studovala jsem plakát se zaujetím. Nikdy jsem o sebeobraně neuvažovala, ale při stále čerstvé vzpomínce na ponižující střet se Sabrinou to mělo jistou přitažlivost. Když jsem si v duchu zapisovala podrobnosti, abych se později zeptala mámy a táty, někdo mě náhle zatahal za tašku. Sklouzla mi z ramene a já se zmateně rozhlédla. Ve vstupní hale bylo plno studentů, kteří spěchali na vyučování... vrazil snad někdo z nich do mě?

Pak jsem si všimla, že mi z boční kapsy tašky trčí roh zlaté fólie, a v okamžiku zmatení jsem vytáhla velkou tabulku mléčné čokolády, která tam předtím rozhodně nebyla. Teprve když jsem se podívala pozorněji, uviděla jsem na ní vzkaz načmáraný černým fixem.

Omlouvám se za toho brouka! Kámoši? Rob

Proboha. Zase Robbie Townsend. Myslela jsem, že jsem se vyjádřila jasně. Může se omlouvat, jak chce, kamarádi z nás nebudou.

"Neměla byste jít do třídy, mladá dámo? A taky žádné sladkosti na chodbách, prosím."

Při zaslechnutí hlasu učitele angličtiny jsem nadskočila. "Omlouvám se, pane Wilsone," vyhrkla jsem rychle a spěchala pryč, přičemž jsem cestou zahodila tabulku čokolády do koše. Popoběhla jsem a dorazila na hodinu chemie právě ve chvíli, kdy dovnitř vcházel ještě jeden opozdilec.

Byla jsem ráda, že jsem nepřišla pozdě, protože chemie byl bez debat můj nejoblíbenější předmět; ostatní hodiny mě zajímaly jen velmi málo a připadaly mi nudné jako stojatá voda, hlavně v porovnání s tím, co se učila Juliet v Bradavicích. Ale některé věci, které jsme dělali na chemii, se velice moc podobaly kouzlům. Milovala jsem laborky. Pálili jsme kousky hořčíku a vytvářeli tak zářivě bílé plameny a na proužcích papíru zavěšených v tekutině jsme nechávali černý inkoust oddělovat báječné barevné pruhy. Dnešní hodina byla zatím ze všech nejlepší. Pan Wright postavil skleněnou zástěnu, za kterou vkládal do vody plátky lithia, sodíku a draslíku se stále působivějším efektem. Všichni jsme jásali, když draslík nad hladinou vody v závanu plynu a plamenů explodoval. Vědecké vysvětlení světla a dýmu v těchto hodinách mi vždycky připadalo fascinující a snadno jsem za to dostávala skvělé známky.

Moje dobrá nálada se však okamžitě vypařila, když mě po škole dostihl Robbie Townsend před tím, než jsem nastoupila do autobusu.

"Hej, Belstoneová! Dostala jsi můj dárek? Odpusť a zapomeň, jo?"

Zatnula jsem zuby a otočila se k němu čelem.

"Jmenuju se Jennifer," pronesla jsem povýšeně. "Vyhodila jsem ho. Nech mě na pokoji, ano?"

A nastoupila jsem do autobusu, ignorujíc Robbieho ublížený výraz. Slyšela jsem, jak za mnou poznamenal: "Nemusíš být taková."

Když jsem vylezla nahoru do patra, k mé nelibosti jsem zjistila, že Robbie vyšel po schodech za mnou. Právě si zastrkoval jízdenku do kapsy u košile.

"Co tu děláš?" sykla jsem rozhořčeně. "Tohle není tvůj autobus."

"Může jet i tímhle," pokrčil rameny a posadil se vedle mě. "Můžu vystoupit na Hartwellu. Jen to znamená o něco delší procházku, než kdybych nastoupil na linku čtyřicet dva."

Tiše jsem se nadechla a pak jsem sáhla do tašky pro telefon, abych se na něj nemusela dívat.

"Hele, hezký mobil."

Ignorovala jsem to a otevřela složku s hrami.

"Jo, tahle hra se mi líbí! Už ses dostala na level, kde -"

"Nech-mě-být!"

"Vlastně znám ještě lepší, ta by se ti líbila. Jmenuje se..."

Bylo to zbytečné. Byl jako superdráždivý komár, který mi bzučí kolem hlavy a nedá se ignorovat.

"Proč se najednou tak zoufale chceš kamarádit?" zeptala jsem se podrážděně a vzhlédla od telefonu. "V minulém pololetí jsi o to neměl zájem!"

"To bylo předtím, než jsi mě praštila. Vtloukla jsi mi rozum do hlavy. Doslova!" Napodobil úder do obličeje a procitnutí s vytřeštěnýma očima.

To mě málem rozesmálo, ale ovládla jsem se.

"Takže dokud sis myslel, že jsem ubohé vyzáblé děcko, tak tě bavilo si mě dobírat, ale od chvíle, kdy jsi zjistil, že umím oplácet rány, tak už ne."

Robbie zrudl. "Nijak moc jsem si tě nedobíral," bránil se. "Jo, dobře, dal jsem ti brouka za krk," přiznal, když jsem pozvedla obočí. "Ale tu krabičku s obědem spáchala Sabrina. A - a, to ona toho brouka našla, víš. Ona má vlastně trochu divnou zálibu v broucích a podobných věcech..."

"Jo, vím," potvrdila jsem procítěně.

"Sandy Meadowsová udělala tu hnědou barvu na židli. A napsala ten vzkaz, který jsme ti – dobře - jsem ti ho nalepil na záda."

"Takže vlastně říkáš, že všechno zosnovali ostatní a ty jsi jenom dělal, co ti řekli."

"Ehm... jo. Zhruba tak. Ale já jsem pochopil, že jsem udělal chybu!" Věnoval mi široký úsměv, který jsem neopětovala.

"No, to je dobré vědět," řekla jsem sarkasticky, když autobus zastavil na mé zastávce a já se zvedla ze sedadla. "Teď aspoň, až příště uvidíš malé dítě samotné, možná mu nebudeš ztrpčovat život. Ahoj."

"Ale no tak..."

Záměrně jsem předstírala hluchotu, vystoupila jsem a rychle kráčela houstnoucí tmou domů. Ještěže Robbieho zastávka byla až dál, takže nemohl vystoupit a zjistit, kde bydlím. Taková drzost!

Když jsem večer nadhodila téma kurzu sebeobrany, máma s tátou ochotně souhlasili: byli rádi, že se zajímám o školní aktivity, a nepochybně doufali, že si tam najdu nějaké kamarády. O Taře a partě jsem se jim zatím nezmínila, protože jsem si byla jistá, že by nesouhlasili s tím, abych se stýkala s mnohem staršími studenty. Táta se sice nahlas divil, proč jsem si nemohla vybrat něco víc holčičího, třeba hodiny houslí.

"Ty jsi tak staromódní, tati."

"Myslím, že bude velmi užitečné ovládat sebeobranu, zvlášť v dnešní době," podotkla máma. "Ach, Artemis je zpátky, miláčku. Právě jsem ji slyšela pískat."

"Skvělé!"

Okamžitě jsem vyběhla nahoru; už jsem se nemohla dočkat, až Juliet povím všechno o tetě Adě. Nedočkavě jsem si přečetla její dopis.

Ahoj Jen!

Už je Apollon zpátky? Hrozně mě zajímá, kam jsi ho poslala! Našla jsi na internetu nějakou čarodějku nebo kouzelníka, kteří nám mohou pomoct, nebo něco takového? Jestli ano, tak buď opatrná, po Stonehenge už internetu nevěřím... každopádně mi řekni, co plánuješ!

Profesorka Vektorová mi řekla, že bodloši se od ježků moc neliší, ale jejich ostny mají kouzelné vlastnosti a hodí se do lektvarů. Jo, a taky na tebe zaútočí, když jim nabídneš mléko.

Včera jsem se opět setkala s dvojčaty Scamanderovými. Pořád na ně narážím a vždycky chtějí vědět, proč s nimi mám takový problém. Uf! Nesnáším je.

Juliet
xx

Než budu odesílat dopis do Bradavic, musím nechat Artemis odpočinout: mohla by letět hned ráno. Připravila jsem odpověď, kde jsem sdělila Juliet všechny novinky o tetě Adě.

... a napadlo mě, že by mohla být dobrou osobou, které se zeptat na magii, protože nemůžeš riskovat vyptávání učitelů. Odkud se bere, jestli se dá vytvořit, jestli se mudlové už někdy změnili v kouzelníky. Jelikož je to rodina, i kdyby jí došlo, proč se ptáme, určitě by nás nenahlásila!

Ve škole je povětšinou všechno v pořádku. Měli jsme moc fajn hodinu chemie. Dneska jsem o přestávce trochu kouřila, což se mi nelíbilo, ale pomohlo mi to zapadnout mezi ostatní... a bylo to jen maličko. Jo, a brzy začnu chodit na lekce sebeobrany!

Přerušil mě závan větru a sbor veselého houkání a cvrlikání, jakmile Apollon proletěl oknem a přistál vedle Artemis na knihovně. Láskyplně jsem ho pohladila po hlavě a stáhla mu z nohy další fialovou obálku. Po rychlém přečtení jsem se usmála a připojila do dopisu pro Juliet postskriptum.

Teta Ada právě odpověděla. Přijde v neděli na oběd!

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: luisakralickova - 01.07. 2024
| |
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Kapitola 15: Fialová obálka (Hodnotenie: 1)
Od: Yuki - 01.07. 2024
| |
Holkám se začíná dařit...
Držím palce, aby oběd s tetou Adou nebyl úplně k zahození :)
Přesto si myslím, že z nečara čaroděje asi nejde udělat, musíš to mít v sobě...
Díky!

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Folwarczna - 01.07. 2024
| |
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: anizne - 01.07. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: margareta - 01.07. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: nika12 - 01.07. 2024
| |
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: ivy - 01.07. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: barca666 - 01.07. 2024
| |
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: katrin - 02.07. 2024
| |
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Monie2 - 02.07. 2024
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: lucky - 02.07. 2024
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Kapitola 15: Fialová obálka (Hodnotenie: 1)
Od: fido - 02.07. 2024
| |
tak teta přijede ... nevím zda najde řešení, ale aspoň se něco dozví a spojí rodinu
díky

Kapitola 15: Fialová obálka (Hodnotenie: 1)
Od: onigiri - 02.07. 2024
| |
jee, uz to nie je tak smutne citanie. som naozaj zvedavá co sa od tety dozvedia. ja som myslela ze bude tiež dvojča. ze ich rozdelili rovnako. tak asi nie. predstavovala som si nejakú rodinnú kliatbu ktoru by spoločne zlomili, to by ma bavilo. som zvedavá ako sa to vyvynie.
vdaka za preklad

Kapitola 15: Fialová obálka (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 04.07. 2024
|
Paráda. Teda až na to kouření. Moc dobře se to čte. Jen bude chodit na sebeobranu, což jen chválím, to se jí bude hodit, už jen kvůli sebevědomí.
Ale co Juliet ve škole? Co ta zmínka o dvojčatech? Pořád je nedává? Ach jo.
Díky moc za kapitolu, Jacomo. Těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: maria - 06.07. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: AAZUZA - 15.07. 2024
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Reni38 - 15.07. 2024
| |
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Prehľad článkov k tejto téme:

Beedle: ( Jacomo )01.07. 2024Kapitola 15: Fialová obálka
Beedle: ( Jacomo )24.06. 2024Kapitola 14: Hrstka fotografií
Beedle: ( Jacomo )17.06. 2024Kapitola 13: Zachráněna
Beedle: ( Jacomo )10.06. 2024Kapitola 12: Tara
Beedle: ( Jacomo )03.06. 2024Kapitola 11: Odvetná opatření
Beedle: ( Jacomo )27.05. 2024Kapitola 10: Slunovrat ve Stonehenge
Beedle: ( Jacomo )20.05. 2024Kapitola 9: Listy a lži
Beedle: ( Jacomo )13.05. 2024Kapitola 8: Bylinkářství, formule a lektvary
Beedle: ( Jacomo )06.05. 2024Kapitola 7: Profesorka Vektorová
Beedle: ( Jacomo )29.04. 2024Kapitola 6: Bradavice
Beedle: ( Jacomo )21.04. 2024Kapitola 5: Rozdělené cesty
Beedle: ( Jacomo )15.04. 2024Kapitola 4: Příčná ulice
Beedle: ( Jacomo )08.04. 2024Kapitola 3: Ředitelka
Beedle: ( Jacomo )01.04. 2024Kapitola 2: Druhý dopis
Beedle: ( Jacomo )25.03. 2024Kapitola 1: První dopis
. Úvod k poviedkam: ( Jacomo )18.03. 2024Úvod