Preklady fanfiction Harryho Pottera

Zachráněna

Leden 2019

Jennifer

Po tomto dni došlo pouze k jedné události. Ukázalo se, že Sabrina Khanová se zášti jen tak nezbaví, a poškrábání jejího obličeje nebylo odpuštěno ani zapomenuto.

Ona a Arash Mojabi mě po škole zastihli samotnou na krátké cestě od školních vrat k autobusové zastávce. Sabrina mě musela pozorně sledovat, jako kočka, a vyčkávala, kdy se na mě vrhne; hromotluka Arashe zřejmě přemluvila, aby jí pomohl provést pomstu.

Do té doby jsem si vůbec neuvědomovala, že Sabrinino chování, když se rozčílí, hraničí s psychózou. Přitiskla mě k boční stěně školní budovy, mimo dohled proudu žáků opouštějících bránu, a já zalapala po dechu bolestí, když mi prsty drapla za vlasy, pevně je zkroutila a zasyčela: „Křič, a já ti je vyrvu i s kořínky.“ V tu chvíli se mi zdálo, že se jí to podařilo. Do očí mi vyhrkly slzy a vyděšeně jsem čekala na to, jakou pomstu se chystá vykonat. K mé hrůze vytáhla průhlednou plastovou krabici, ve které se nacházel velký, nohatý pavouk sekáč; poskakoval uvnitř, když mi ji přiložila k obličeji, aby zjistila mou reakci. Oči se mi rozšířily děsem a já se neubránila trhnutí hlavou do strany, abych se pokusila dostat co nejdál. Sabrina se vítězoslavně uchechtla.

„Nemáš ráda pavouky, Trágy-Mágy?“ zamručela. „To je škoda. Tohohle jsem chytila jen pro tebe. Chutnají bááá-ječně. Co kdybys… to zkusila?“

Jakmile řekla slovo „chutnají“, začala jsem sebou zděšeně mrskat, čelist pevně zaťatou - ale Arash mě s nejapným úsměvem jednou silnou rukou přidržel u zdi a druhou mi sevřel nosní dírky, dokud jsem nezalapala po dechu. Sabrina odklopila víčko krabičky a nenuceně nabrala kroutícího se pavouka mezi dlouhé prsty.

Nejspíš bych z nedostatku kyslíku omdlela dřív, než bych vůbec otevřela pusu, ale k mé nekonečné úlevě jsem to nikdy nemusela zjistit.

Odněkud se vynořila Lennieho mohutná pěst, která udeřila Arashe přímo do hlavy, takže hekl bolestí a ztěžka dopadl na štěrk. Já jsem s točící se hlavou nasála vzduch do plic a několikrát otevřela pusu jako ryba na suchu. A pak už tam byla i Tara a přiblížili se ostatní, a než jsem se nadála, Sabrina skučela v Lennieho železném sevření. Zac, Ben a Jasmin seděli na Arashovi, aby ho udrželi v klidu, zatímco Tara vytrhla Sabrině z prstů (teď už bezvládného) pavouka a přitiskla jí ho k puse.

„Myslíš, že to bylo vtipné, jo?“ zavrčela Tara zuřivě. „Jak by se ti líbilo sníst ho sama, ty mrcho?“

Sabrina sebou začala mrskat stejně zběsile jako předtím já v zoufalé snaze se vykroutit ze sevření.

Tara držela pavouka přímo u Sabrininých rtů ještě několik dlouhých vteřin a pak konečně tu mrtvou věc s opovržením upustila na chodník. „No, neudělám to, protože naštěstí nejsem takový naprostý zvrhlík jako ty. Takže na to zapomeneme, jo? Ale až se příště o něco pokusíš - o cokoli - takhle snadno z toho nevyvázneš. Teď tě mám v merku. Rozumíš, mrcho?“

Sabrina přikývla; teď už to bylo malé, vystrašené dítě, vůbec se nepodobala svému obvyklému uhlazenému já, a Lennie ji pustil. Než odklopýtala s Arashem v patách pryč, po tváři se jí skutálela vyděšená slza; a když se kolem mě v obavách shromáždili mí přátelé - mí neuvěřitelní přátelé - uhlazovali mi rozcuchané vlasy a kontrolovali, jestli jsem v pořádku, věděla jsem, že už se mě nikdy neodváží obtěžovat.

Ten večer jsem napsala Juliet. Cítila jsem se špatně, že jsem jí to neřekla už dřív, ale neměla jsem na vybranou. Teď jsem byla v bezpečí, nastal čas. Dopis jsem ale napsala stručně, nechtěla jsem přiznat, jak moc mě šikanovali, a váhala jsem, jestli mám dát najevo, jak vřelý vztah mám k Taře a ostatním. Nikdy jsme neměly žádné přátele mimo sebe; připadalo mi to jako malá zrada, ale zároveň by ji to mělo potěšit, ne? Můj dopis zněl takto:

Milá Juliet,

popis Tvé včerejší hodiny přeměňování zněl neuvěřitelně: nemůžu uvěřit, že se profesorka McGonagallová dokáže proměnit v kočku! Je úžasné mít ředitelku, která má takovou moc a přijde ji na hodinu předvést! Naše ředitelka není ani z poloviny tak vzrušující. I když je dost silně cítit po kočkách.

Tento týden se stalo něco nečekaného. Předtím jsem se o tom nezmínila, protože jsem věděla, že by sis dělala starosti... ale minulé pololetí mě trochu šikanovali. Teď už je to ale v pořádku - minulý týden mě zachránila skupina desáťáků, když na mě mí spolužáci zase doráželi! A dnes znovu, když se jedna z dívek pokusila udělat něco dost ošklivého. Vyděsili ji tak, že vím, že se ke mně už nepřiblíží.

Teď se o přestávkách scházím s desáťáky. Jsou v pohodě, hlavně Tara, která je tak trochu vůdce, myslím. Líbila by se ti, i když není jako my. Kouří, má piercing a ničeho se nebojí. Ostatní se jmenují Zac, Jasmin, Lennie a Ben (což je holka).

Každopádně doufám, že Tvoje dnešní lekce létání proběhla v pořádku, tady mrzne, takže ve Skotsku to musí být mnohem horší, nedivím se, že se Ti do toho moc nechtělo!

S láskou
Jennifer

x

Když jsem se dívala, jak Apollon mizí v inkoustově černé lednové obloze a míří věrně na sever jako šíp, spadla mi z ramen část tíhy. Byla úleva vědět, že ráno už bude Juliet o mých školních zážitcích informovaná. A určitě se na mě nemůže dlouho zlobit. To ona byla vybrána, aby si v Bradavicích užívala veškerou zábavu.

Mé myšlenky však tu noc zneklidňovalo něco jiného. Ačkoli jsem byla Taře a ostatním divoce vděčná, nemohla jsem se zbavit nepříjemného pocitu z toho, jak jsem byla ubohá, když mě napadli, jak jsem se mizerně bránila, jako kotě v tlamě rotvajlera. A říkala jsem si, už tehdy, že kdybych byla čarodějka, všechno by bylo jinak. Mávnutím hůlky bych Sabrinu a Arashe proklínala, až by z nich byli jen plazící se, bezmocní slimáci.

Juliet už bude znát kletby, aby se mohla bránit lidem, jako jsou oni. Když nic jiného, tak to, co se dnes stalo, jen posílilo mé odhodlání, které o Vánocích po fiasku ve Stonehenge trochu zesláblo. Chtěla jsem mít magii. Tak moc jsem to chtěla: byla bych jiná, silná a nezávislá!

Když jsem se nořila do spánku, rozhodla jsem se, že se Juliet v příštím dopise zeptám, jestli neměla při hledání v bradavické knihovně zase nějaké štěstí.

***

Druhý den se mi Sabrina k mému nesmírnému uspokojení zeširoka vyhýbala, stejně jako Arash. Sandy o mě ztratila zájem už týden předtím, asi si raději hledala snadnější kořist.

Mezi hodinou matematiky a tělocviku se mi však na chodbě přihodilo něco divného. V davu studentů jsem narazila na Robbieho Townsenda a automaticky jsem uhnula. On mě ale chytil za ruku, aby mě zastavil, a já si uvědomila, že se na mě - nedalo se to jinak popsat - uculuje. Kůže okolo jeho levého oka byla stále slabě modrožlutá od naší potyčky v minulém týdnu. K mému úžasu natáhl ruku.

„Hej, ehm - hele. V minulém pololetí jsme se, víš, nechovali nejlíp... jsi fajn, vážně. Ještě nikdy se mi nestalo, aby mi holka udělala monokl. Jen jsem ti chtěl říct - no, promiň, nebo tak něco. Kámoši?“

Nevěřícně jsem pozvedla obočí a ignorovala podanou ruku. Tenhle blbec skoro půl roku pomáhal dělat mi ze života peklo a teď si najednou hraje na pana hodného? To tedy ne.

„Díky za omluvu,“ odtušila jsem chladně, prošla kolem něj a dodala, „ale musíš si dělat legraci.“

Z letmého pohledu na Robbieho tvář, který se mi naskytl, když jsem odcházela, vyplývalo, že je naštvaný a vyvedený z míry. No, to byl jeho problém; věděla jsem, kdo jsou mí skuteční kamarádi.

V době oběda jsem vyhledala Taru a partu v našem koutě hřiště; hodně se bavili o trapných věcech, jako je sex (o čemž jsem se nikdy nebavila ani s Juliet, no fuj, ne?), a smáli se, když viděli, jak moc se červenám. Bylo to ale v dobrém. Cigaretový kouř, který se kolem skupinky neustále vznášel, mě pořád nutil pokašlávat, ale kupodivu mě jeho přítomnost uklidňovala. Znamenalo to, že jsem mezi přáteli. A to byl - no, to byl dobrý pocit.

***

Juliina odpověď, která na mě čekala, když jsem se vrátila ze školy, rozbila mou novou křehkou bublinu štěstí na kusy. Podle jejího rozházeného písma a mnoha inkoustových skvrn jsem okamžitě poznala, jakým způsobem její zuřivé pero odpověď naškrábalo.

JENNIFER! Vážně mi chceš říct, že jsi byla celé minulé pololetí šikanovaná a nikdy ses o tom nezmínila? Ani mně? Nemůžu tomu uvěřit. Myslela jsem, že mi říkáš všechno, tak jako já TOBĚ! Nemůžeš přece takové věci vynechat, abych ‘si nedělala starosti’! Tohle my přece neděláme!

‘Doráželi na Tebe’? 'Pokoušeli se udělat něco dost ošklivého'? Proč to popisuješ tak neurčitě? CO Ti udělali? Co mi ještě tajíš?

A zaráží mě, že se domníváš, že Ti pomůžou náhodní cizinci a ne já - myslela jsem, že jiné lidi nepotřebujeme! Myslela jsem si, že já jsem Tvoje nejlepší kamarádka!

Zřejmě nejsem!

Tím dopis náhle skončil. Ani ho nepodepsala a já jsem ho četla a četla s narůstající nevírou. Tohle jsme nikdy nedělaly. Hádat se se svým dvojčetem, no, to bylo jako hádat se sama se sebou; to byla hloupost, jaký by to mělo smysl? Ale jak jsem seděla na posteli a svírala v ruce dopis, najednou jsem pocítila vztek. Jakým právem mě mohla takhle soudit? Proč se dožadovala každého špinavého detailu? To nebyla ani trochu ráda, že už mě nešikanují?

Vztekle jsem se svalila na sedací pytel v rohu našeho pokoje, popadla kus papíru a napsala jízlivou odpověď. Moje propiska nedělala zuřivé inkoustové skvrny jako Julietin brk, ale kdyby to šlo, tak by jich bylo plno!

„Tak hotovo, Apollone!“ vyhrkla jsem stručně, zvedla se a odklusala k obvyklému sovímu stanovišti na vršku naší knihovny. „Tohle můžeš odnést mé takzvané sestře a nejlepší kamarádce a taky jí za mě klovni.“ A zlostně jsem mu dopis přivázala k noze.

Chvíli se nic nedělo, Apollon na mě jen vyčítavě hleděl svýma hlubokýma očima barvy medu.

„Co je?“ vyštěkla jsem a odnesla ho na rameni k oknu. „Tak do toho. Odleť.“

Ale moje tvrdohlavá sova sklonila hlavu, zvedla levou nohu, aby se jemně zaškrábala na dopis přivázaný k pravé noze, a tiše zahoukala.

Jemně jsem do ní strčila. „Leť! Můžu si říkat, co chci!“ Apollon mi věnoval poslední nešťastný pohled a pak se pomalu posunul po mé ruce a chystal se k odletu.

Zachytila jsem ho právě ve chvíli, kdy neochotně roztáhl křídla.

„Ale, proboha. Dobře. Máš pravdu. Bylo toho na ni moc najednou.“ Cítila jsem se trapně, když jsem si uvědomila, že moje sova má víc rozumu než kdokoliv z nás; odepsat ve vzteku by mě pro tuhle chvíli uspokojilo, ale věděla jsem, že by to asi nepřineslo žádný užitek.

„Dobře, vyspím se na to,“ řekla jsem Apollonovi, odvázala dopis z jeho nohy a zmuchlala ho. „Ráno odneseš jiný dopis. Teď si leť lovit a netvař se tak samolibě.“

Apollon se otřel svou hladkou opeřenou hlavou o mé natažené klouby, znovu spokojeně zahoukal a vylétl oknem ven.

Když jsem se druhý den probudila, položila jsem na dno klece spícího Apollona několik sovích pamlsků jako projev uznání. V klidu brzkého rána jsem zjistila, že můj hněv vyprchal. Cítila jsem se jen smutně a trochu unaveně a doufala jsem, že Juliet nebude v té hlouposti pokračovat.

Odepsala jsem takto:

Juliet,

nechtěla jsem Ti ublížit. Bála jsem se, že opustíš Bradavice, abys mohla být se mnou, a obě víme, proč to není dobrý nápad. Tak jsem si to nechala pro sebe, i když nerada.

Nechtěj po mně, abych Ti vysvětlovala každou maličkost, kterou udělali, na rovinu - chci na to prostě zapomenout. Byla to jen hloupá šikana o polední přestávce od několika dětí z deváté třídy. Ale teď už je to v pohodě, protože Tara a parta na mě dávají pozor. A ty jsi moje nejlepší kamarádka. Samozřejmé, že jí vždycky budeš. Jen je fajn nebýt ve škole pořád sama, to je všechno. Ty se tam s nikým ani trochu nekamarádíš? Nevadilo by mi to.

Na tom, co jsme my dvě, to nemůže nic změnit, jak víš.

Jennifer
x

P.S.: Důležitější ale je, že mi ta šikana ještě víc znechutila to, že jsem jen mudla. Chci mít magii, Juliet. Pořád zkoumáš náš problém? Nějaké nové nálezy?

Apollon tiše souhlasně zahoukal, když jsem mu dopis přivázala k noze, a zakýval hlavou. „Tak leť, ty panovačný ptáku,“ řekla jsem. Pak jsem dodala, z větší části žertem: „A možná ji jenom malinko klovni za to, že byla včera tak špatná sestra.“ A něžně jsem ho vystrčila z okna.