Preklady fanfiction Harryho Pottera

Světla jedno po druhém bledla¹⁾ – část 1/2

Snape znechuceně ohrnul ret. Vchod byl obklopen Weasleyho následovníky, z nichž všichni měli zřetelně nebelvírské rysy. Několik z nich při jeho objevení překvapeně couvlo.

„Profesore Snape?“

Snape si znovu založil ruce na prsou. Bez hábitu mu byla zima. Chtěl odpovědět, když tu se ze vzdáleného konce chodby ozvaly kroky.

„Odložte hůlky!“ zaburácel magicky zesílený hlas. „Na příkaz odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů bude jakýkoliv odpor potlačen silou.“

Několik Weasleyho lidí se zmateně stáhlo. Zjevně šlo o nečekaný zvrat událostí. Snape se ušklíbl. Zaslechl za sebou šoupání a otočil se, aby zjistil, že oba sourozenci Weasleyovi vycházejí z místnosti ven.

„Tohle je poslední...“ Nastala pauza. „Profesore Weasley?“

„Šéfe?“ vykřikla Weasleyová. „To jste vy?“

„Weasleyová,“ houkl hlas příkře. O chvíli později se chodba zaplnila davem bystrozorů. Snape si přitáhl paže blíž k sobě. Téměř nevědomky pohlédl stranou. Frost - Potter - ležel na vyčarovaných nosítkách. Ve tváři měl zamračený výraz a mhouřil oči. Snape se rychle otočil na druhou stranu.

„Jacku Demme,“ pozdravil Fred Weasley srdečně, jako by se potkali u koktejlů na večírku ministerstva. „Co vás sem s vašimi lidmi přivádí?“

„Poslal mě ministr,“ odpověděl Demme vyrovnaně.

„Opravdu,“ odtušil Weasley s náznakem ostrosti v hlase. „Proč? Jestli se můžu zeptat.“

„Něco s Harrym Potterem,“ pokrčil Demme nonšalantně rameny. Snape pohlédl na Weasleyovou, jejíž ústa se stáhla v lehkém úšklebku. Sledoval její pohled ke Skonserovi, který seděl opřený o zeď a ošetřoval si něco, co vypadalo jako zlomená ruka, ale tvářil se naprosto nevinně.

„To jsou lidi Bílého rytíře?“ zeptal se Demme a ukázal na pět nebo šest svalnatých mužů, kteří leželi svázaní na podlaze. Pete, jak si Snape s uspokojením všiml, byl jedním z nich.

„Ano,“ řekl Weasley. „Mohu se zeptat, jak se to ministr dozvěděl s takovou... rychlostí?“

Demme znovu pokrčil rameny. „Můžete se na to zeptat ministra. Jako obvykle,“ dodal a obrátil se na své bystrozory. Snape pocítil náznak pobavení, když se členové Weasleyho řádu šouravě stáhli, výrazy tváře kolísající mezi nelibostí a ovacemi, a bystrozoři se znuděnou precizností obstoupili zajatce.

„Tenhle muž potřebuje ošetřit u Svatého Munga, šéfe,“ ozvala se Weasleyová, „a myslím, že by bylo dobré, aby měl doprovod, vzhledem k tomu, že...“ Odmlčela se.

„Povoluje se,“ řekl Demme. Odmlčel se a pak se obrátil čelem k Fredovi Weasleymu, který měl na tváři kamenný výraz. Weasleyová přivolala jednoho z bystrozorů. Členové Weasleyho řádu se nejistě shlukli u zdi. Snapeovi se zdálo, že mezi oběma stranami občas zachytil záblesk poznání. Hlouček kolem Pottera se pohyboval chodbou, každou chvíli ho zakrývala jiná skupinka lidí.

Snape se šokovaně narovnal. Chlapec Niles mezi zajatci nebyl. Možná odtud utekl jen proto, aby ho chytili jiní bystrozoři, kteří určitě střežili celé sídlo. Ledaže by...

„Kde je Zabini?“ přerušil rozhovor Weasleyho a Demma.

Oba muži se k němu otočili se spěšně nasazeným neutrálním výrazem. „Cestou dolů jsme ho nepotkali,“ odpověděl Demme.

Snape v duchu zaklel. Jestli Zabini utekl a chlapec byl s ním - A on mu slíbil pomoc, vyměnil chlapcovu věrnost za naději, kterou viděl v jeho váhání - Ucítil v hrudi zlostné sevření. Nebude o nic lepší než Albus nebo Jonathan, pokud slíbí něco, co nikdy nedodrží...

„Profesore Snape!“

To byla Weasleyová. Trhl sebou a ostře si uvědomil nepřítomnost vlnění hábitu kolem nohou. Pokynula mu, aby přišel blíž. O chvíli později spatřil bledý obličej Pottera, který se snažil posadit.

Když došel k nosítkům, srdce mu zběsile bušilo až v krku. „Co se děje?“

„Severusi...“

Snape obrátil zrak z Weasleyové na muže před sebou. Jejich oči se setkaly. Uplynula dlouhá chvíle. Musel polknout, aby mohl promluvit. „Píše se rok dva tisíce čtyři, Pottere.“

„To už jsme mu řekli,“ poznamenala Weasleyová. Snape její zmatený pohled ignoroval. Potterova tvář byla ještě bělejší než předtím. Vypadal mladě, ne dětsky, ale jako by se narodil plně dospělý, na prahu mužnosti. Ve všech vzpomínkách mu Jonathan připadal starší a zatížený něčím tajemným, ale v přítomnosti působil nepatřičně, asi jako cizí hůlka v ruce.

Otočil se k Weasleyové. „Musím něco zařídit,“ řekl. Odmlčel se, odmítal si přiznat, na co čeká, a pak se přemístil.

Jeho byt nesl pachuť bystrozorů. Naštěstí to bylo to jediné, co tu po nich zůstalo; krátký průzkum ukázal, že prostor byl narušen jen minimálně. Tím, kdo přišel odvést muže Bílého rytíře, byla nejspíš přímo Nymfadora Tonksová, pomyslel si.

Bude muset být opatrný, ale mohl toho udělat jen málo. Vždycky toho mohl udělat jen málo, kromě toho, že zaťal zuby, vydržel a čekal na střípky informací, až se k němu dostanou. A nikdy nevěděl, bez ohledu na to, co Brumbál říkal, kolik jich bylo. V tom byl dobrý - ve vydržení. V čekání. Ale čekání skončilo. Skoro se sám pro sebe hořce usmál nad banalitou toho výrazu. Co mu tedy zbývalo? Skočit do toho po hlavě jako nebelvír? Ale on to tomu chlapci slíbil.

Vešel do laboratoře. Skříň byla stále otevřená a zem pokrýval černý prach shen huo jing. Nepořádek se uklidil mávnutím hůlky. Vrátil se do obývacího pokoje a jeho žaludek vydal tiché zakručení. Uvědomil si, že už několik dní pořádně nejedl.

V krbu zeleně zavířilo. Snape se zastavil a o vteřinu později si uvědomil, že na sobě nemá hábit.

Krátce na to se objevila hlava Grangerové.

„Severusi! Tady jste. Proč jste nešel sem, ke Svatému Mungovi? Je tu celý Řád.“

Snape na ni vrhl falešně zmatený pohled. „Měl bych tam být? A vy vypadáte hrozně, Grangerová. Jděte se vyspat, než se složíte.“

„Harry je v nemocnici.“

Snape zkřivil rty a mírně se natočil. „Nechápu, jak to souvisí se mnou.“

„Severusi!“

Mlčky se zadíval na krbovou římsu, jako by v opracovaném kameni dokázal najít tajemství otázek, které si kladl. Proč? Věděl, že se bojí, ale nebyl to strach, co ho činilo malicherným, co ho nutilo snažit se po pětadvaceti letech čekání utéct před pravdou. Zastavil se ve svých myšlenkách. Pokud to však nebyl strach, co to bylo?

„Až se probudí, bude se po vás ptát.“ Grangerová chvilku mlčela a pak dodala: „Koná se schůze Řádu, Severusi, neměl byste ji zmeškat.“

„Řád byl Albusova záležitost,“ odtušil chladně.

Grangerová si povzdechla. „No, jestli si to rozmyslíte...“ Odmlčela se. „Hezký den, Severusi.“ Plameny zavířily a vrátily se ke svému obvyklému rumělkovému odstínu.

Snape se otočil na patě a zamířil do ložnice. Mávl hůlkou a s příjemným pocitem zaznamenal, jak ho zahalují záhyby hábitu. Doufal, že se ten, který přehodil přes Potterovo tělo, u Svatého Munga neztratí; měl ho obzvlášť v oblibě. Také by bylo hezké, pomyslel si, kdyby dostal od Zabiniho zpátky svou hůlku. A toho chlapce.

O chvíli později byl zpátky v obývacím pokoji. Bude potřebovat pomoc Řádu a byl si naprosto jistý, že duo Potter-Grangerová, se lehko stane de facto vůdcem. Kdyby se Grangerová a Weasleyová pevně chopily otěží a, jak si s kapkou cynismu pomyslel, správně to sehrály s médii, Fred Weasley by přestal být hrozbou.

„Nemocnice Svatého Munga,“ zvolal a hodil do ohně špetku letaxu.

Ve chvíli, kdy vystoupil z krbu, ho do něj málem srazili zpátky. Prostor recepce zaplnili novináři. Pult byl zcela mimo dohled, a jak vypozoroval z rohu, do kterého ho prudce odstrčili, nedalo se k němu přiblížit.

O chvíli později uviděl, že na recepční pult vylezla baculatá zdravotní sestra. Hůlkou si poklepala na krk a místností se rozlehl hlas připomínající polnici: „PROSÍM. PROSÍM! ŽÁDNÝ HARRY POTTER TADY NENÍ. NEMÁM TUŠENÍ, KDO S TÍMHLE SMĚŠNÝM NÁPADEM PŘIŠEL. OPAKUJI: HARRY POTTER TADY NENÍ! TOHLE JE NEMOCNICE, NE CIRKUS...“

Snape se zamračil. Portrét Asklépia na něj pomrkával a kýval směrem k východu.

„Pardon,“ zamumlal Snape a prodral se davem ke dveřím.

Vyšel ven. Obloha potemněla. Rozhlédl se na obě strany; místo bylo opuštěné, až na tajný rozhovor, který zřejmě probíhal mezi členem nemocničního personálu a jakýmsi reportérem.

„Profesore! Tady. Jsem pod zastíracím kouzlem. Tudy.“

Snape trhl hlavou směrem k místu, odkud se ozval šepot Weasleyové. Opatrně sledoval hlas až na okraj průčelí mudlovského obchodu, k promáčknuté plechové popelnici. Ozval se slabý  zvuk sání a objevila se Ginny Weasleyová.

„Nemůžeme dopustit, aby mě novináři zahlédli,“ zamumlala. „Útočí na každého, kdo má zrzavé vlasy.“ Dovedla ho k části stěny, přes kterou byla načmáraná nadávka, napsaná kostrbatým písmem jako od čtyřletého dítěte. „Tohle je vlastně zadní vchod.“

„Zajímavé,“ poznamenal Snape suše. „Kde jste se o něm dozvěděli?“

„Jde o věc bystrozorů. Dracunculus²⁾.“ Stěna se zasunula dovnitř a odhalila tmavé vnitřní schodiště. „Je v šestém patře,“ upřesnila Weasleyová.

Stejně jako Albus, pomyslel si Snape. Znalost tohoto způsobu, jak se dostat dovnitř, by se mu při poslední návštěvě docela hodila.

„Jak jste věděli, že jsem dorazil?“ zeptal se.

„Hermiona říkala, že nejspíš přijdete.“

„Chápu.“ Neochotně na něj zapůsobila schopnost Grangerové předvídat jeho činy, i když mu to trochu nepříjemně připomnělo Albuse. Jak s takovým způsobem uvažování skončila v Nebelvíru?

„Provedli mu rutinní vyšetření,“ pokračovala Weasleyová. „Podle toho, co jsem slyšela, než jsem odešla, není nic v nepořádku - po fyzické stránce. Magicky...“

„Máme všechny záznamy pod kontrolou?“ přerušil ji Snape ostře.

„Samozřejmě. Lékouzelníkovi, který ho vyšetřoval, jsme vymazali paměť. Magicky zmizel z mapy.“

„Ano,“ potvrdil Snape suše. Slova Grangerové nebylo třeba připomínat.

Došli před kovové dveře. Weasleyová stiskla kliku a silně zatlačila. „Moc nepasují,“ poznamenala omluvně, než se do nich znovu opřela. Tentokrát se vpotácela dovnitř. Snape ji následoval do něčeho, co vypadalo jako komora. Zrzka poklepala hůlkou na zeď, která se po chvíli rozplynula a odhalila oslnivě bílý interiér.

„Zdravím,“ promluvila Grangerová. Seděla napravo od postele, stojící uprostřed místnosti.

Snape přistoupil blíž. S nelibostí si všiml, že Fred Weasley tam je také, stál z druhé strany postele. „Spí,“ řekl.

„Teď ano,“ souhlasil Fred Weasley. „Když jsem sem přišel, byl vzhůru, ale obávám se, že jste to prošvihl, profesore.“

„Chápu.“

Grangerová otočila hlavu. „Molly? Tonksová? Severus je tady,“ zavolala.

Obě ženy vstoupily, Molly Weasleyová jako první, čímž zakryla z druhé čarodějky téměř vše kromě čela a zářivě růžových vlasů.

„Severusi, tak ráda tě vidím,“ oslovila ho Molly Weasleyová.

„Molly,“ přikývl. Kupodivu mu připadala mnohem křehčí, než si ji pamatoval. „Už je to docela dlouho.“

Chabý úsměv, který mu věnovala, jeho dojem potvrdil. „Ano, je.“ V jejích jinak zrzavých vlasech se objevily bílé prameny, kterých si dřív  nevšiml.

„A Nymfadoro,“ pokračoval.

Oslovená se zamračila: „I já vás zdravím, profesore.“

Snape se otočil ke Grangerové, která se zamyšleně dívala do zdi. „To jsme všichni?“ Než stačila odpovědět, otočil se. „Aha,“ řekl a přimhouřil oči. „Lupin. Žádné setkání by nemohlo být bez našeho symbolického outsidera úplné, že?“

Lupin se na něj usmál ještě váhavěji než obvykle. „Ahoj, Severusi. Také tě rád vidím.“

„Prosím, co nejmíň toho škádlení,“ požádala je Grangerová, ale nezaznělo v tom pokárání. Snape si beze slova založil ruce na prsou a při pohledu na Lupinův překvapený výraz se jen slabě usmál. „Poslal jsem pozvánku Pošukovi, ale zatím neodpověděl.“

„Brzy se objeví,“ prohlásil Fred Weasley.

Grangerová vyrovnaně přikývla. „Tak dobře.“ Mírně se otočila, ale jen natolik, aby oslovila všechny v místnosti. „Svolala jsem tuhle schůzku, protože se Harry vrátil.“

Weasleyová hlasitě zavýskla a začala tleskat. Tonksová se k ní přidala, ale po chvíli se obě utišily.

„Jsem si jistá, že se všichni diví, kde celou tu dobu byl,“ promluvila znovu Grangerová. „Odpověď je složitá.“ Odmlčela se a krátce pohlédla nejprve na Snapea a pak na Lupina. O chvíli později pokračovala, jako by se nic nedělo. „Nikdo z nás neví jistě, co přesně se stalo. Víme však, že Harry zmizel tu noc poslední bitvy a nejspíš strávil následující čtyři roky uzavřený v kouzelném ledu na ostrově Špicberky.“ Odmlčela se, aby se nadechla. „Případy magické hibernace jsou velmi vzácné, ale většinou jde o... řekněme podivné nehody. V tomto případě nám toho Harry pravděpodobně moc neřekne, protože byl nejspíš většinu času v bezvědomí.“

„Celé čtyři roky?“ zeptala se Weasleyová.

„Vypadá to jako dlouhá doba, ale Brunhilda měla spát asi padesát let, než ji Siegfried probudil.“

„Myslel jsem, že to je jen mudlovská legenda,“ řekl Fred Weasley.

„Náhodou, Brunhilda byla v šestém století našeho letopočtu austrasijská³⁾ královna, která hrála významnou roli v mudlovsko-kouzelnické politice,“ odpověděla Grangerová vyrovnaně.

Snape si odfrkl: „Chápu to správně, že dějiny magie nebyly vaším oblíbeným předmětem, Weasley?“

Zdvořilé „ehm“ přerušilo jakoukoli Weasleyho odpověď. Asklépios se na portrétu naklonil do poloviny rámu. „Několik kouzelníků chce vidět pana Harryho Pottera,“ řekl. „Domnívám se, že jsou to ministr a jeden bystrozor jménem Cormac McLaggen.“

„No?“ nadhodila Tonksová.

„No, my víme, na čí straně je ministr,“ podotkla temně Weasleyová. Zkřížila ruce na prsou a vyrovnaně hleděla na svého bratra. „Hermiona a já jsme to zjistily včera ráno,“ pokračovala. „Docela mě ohromilo, co všechno se ti vejde pod palec, Frede.“

Snape si odfrkl. Při zpětném pohledu nebyl tento nový vývoj až tak překvapivý, i když znepokojivý. Freda Weasleyho podcenil. Potlačil hlas v hlavě, který mu připomněl jeho sklon podceňovat nebelvíry obecně.

„Možná by nebylo dobré si ministra znepřátelit,“ poznamenal Fred Weasley, jako by nic neslyšel.

„Nevadilo by mi, kdyby přišel Cormac,“ pokračovala Weasleyová o něco hlasitěji a pro změnu předstírala, že nic neřekl její bratr. „Alespoň nespadá pod ničí kuratelu.“

„Hmm,“ zamumlala Grangerová. Pohledem přelétla z Freda Weasleyho na jeho sestru a pak na postel. „Nebo to můžeme nechat na Harrym.“

Jako na povel se ostatní v místnosti vrhli k posteli. Lupin s obzvlášť nesoustředěným výrazem málem srazil Tonksovou z cesty. Snape se držel zpátky a dovolil si pohrdavě zkřivit rty. Nenáviděl pocit, jako by se mu kolem žaludku sevřela pěst.

„Promiňte,“ ozval se Asklépios, který se znovu objevil. „Je tam také Alastor Moody.“

„Děkuji,“ zavolala Grangerová, jež se zdála být kromě Snapea jedinou osobou, která ho slyšela. „Ministr tu bude za chvíli,“ oznámila. Na Snapeovo zamračení dodala: „Alastor taky zná tenhle zadní vchod.“

„Severusi,“ zavolal na něj Lupin. Ve tváři měl napjatý výraz. „Mohl bys na chvíli přejít sem?“

Snape sevřel rty do tenké linky a s největším chladem, jakého byl schopen, se vydal k posteli. „Pardon,“ zamumlal a Molly Weasleyová s dcerou ustoupily, aby ho nechaly projít.

Potterovi se na tváři objevil nejistý úsměv.

„Severusi,“ řekl a natáhl k němu ruku. Snape ji hloupě přijal. Černý obrys Znamení zla vypadal na Potterově bledé tváři trapně nepatřičně. Mladík byl bledší, než si pamatoval. Uvědomil si, že si v duchu představoval Jonathana, který s ním stárne. Vlasy měl mít prošedivělé a oči tmavší. Ale leskly se tou nepřirozenou zelení, která nepatřila nikomu jinému než Potterovi.

Od protější stěny se ozval savý zvuk. Snape pustil mladíkovu ruku a cítil, jak mu tvář zrudla. Příliš pozdě zvažoval, co na to ostatní. Možná se Lupin cítí ztrápeně, pomyslel si zlomyslně.

„Dobrý den, pane ministře,“ pozdravila Grangerová.

„I vám,“ zavrčel Rufus Brousek. Vstoupil s Pošukem Moodym po své pravici a se Snapeovi matně povědomým dvacetiletým mužem po levici. S Weasleyovou si vyměnili pozdrav; Snape tedy předpokládal, že ten muž musí být jeho bývalý žák.

Ministr přistoupil blíž, a než spočinul pohledem na Potterovi, zběžně se rozhlédl po místnosti. Zdálo se, že si to několikrát rozmyslel, ale nakonec řekl: „Už je to pár let, Harry Pottere.“

„Pane ministře,“ zareagoval Potter vyrovnaným tónem. Jeho pohled sklouzl na osobu stojící po ministrově pravici. „Alastore.“ Snapeovi se zvuk jeho hlasu zadrhl v hlavě. Cítil, jak se s trhnutím vrátil o pětadvacet let zpátky, do chodeb s kamennými zdmi a k přívalu emocí, ale zároveň si uvědomil, jak moc se tento Potter liší od muže před pěti lety. Tenhle Potter mu připadal vyloženě chladný. Copak si toho ve své paměti nikdy nevšiml, ani když se dozvěděl pravdu?

„Předpokládám, že si budete chtít dopřát nějaký čas na zotavení,“ pokračoval Brousek. „Ale jsem velmi rád, že jste zpátky. Myslím, že mohu mluvit za všechny, když řeknu, že jsme vám všichni nesmírně vděční.“

Potter naklonil hlavu na stranu. „Děkuji, pane ministře.“

Brousek cosi zavrčel a ustoupil. „V téhle místnosti je spousta známých tváří,“ zamumlal.

„Ano,“ souhlasila Grangerová, „a když je tu i Alastor, myslím, že jsme kompletní.“ Usmála se. „Dokonce i Albus je hned vedle.“

Ministr znovu zavrčel. „Nepředpokládám, že bych ho ještě mohl oslovit jako vůdce vašeho Řádu.“ Otočil se k Fredovi Weasleymu a odkašlal si.

„Domnívám se, že Grangerová by byla pro roli vůdce nejvhodnější, pokud ho tedy skutečně hledáte, pane ministře,“ poznamenal Snape dřív, než stačil Brousek otevřít pusu. Fred Weasley se ani nepohnul a zdálo se, že ho ani neslyšel. „Všichni můžeme potvrdit, že s Albusem spolupracovala těsněji než kdokoli jiný.“ Odmlčel se. „Snad kromě Pottera.“

„Ne, to bych nebyla,“ namítla Grangerová a zdrženlivě si pohladila břicho. „Úkol, kterému bych se ráda plně věnovala, je být vedoucí oddělení záhad.“ Odmlčela se. Ministr zabručel na souhlas. Něco se stalo, tím si byl Snape jistý, když se střídavě díval na ministrovu ze dřeva vytesanou tvář, na sevřené rty sourozenců Weasleyových a na vyčkávající pohled Grangerové.

„Ano, Grangerová, vaše demonstrace nezávislosti odboru záhad byla velmi účinná,“ zavrčel Brousek. Poté se obrátil na Freda Weasleyho.

„Divil byste se, kolik papírování mají bradavičtí ředitelé, Rufusi,“ promluvil Weasley vyrovnaně. „Nepřekvapuje mě, že můj předchůdce odmítl jakoukoliv funkci na ministerstvu.“

Snape se zamračil. Cítil, jak se mu v hlavě odkrývají počátky pochopení. Zřejmě, zatímco ležel ve studené kamenné cele a jeho mysl byla zastřená krakem, se toho stalo docela dost.

Ministr si odkašlal. „Tak tedy...“

„Pochybuji, že Fénixův řád bude mít v budoucnu velkou aktivitu,“ přerušila ho Grangerová. „Voldemort je stejně mrtvý jako před čtyřmi lety. S mými čarology jsme to prověřili se všemi možnými nástroji na vystopování. Ale pokud na tom trváte, podle mého názoru by měl být vůdcem Fénixova řádu Harry.“

„S tím souhlasím,“ kývla Weasleyová.

„Já také,“ přitakala Tonksová.

Grangerová se rozhlédla kolem sebe. „Pak se domnívám, že je záležitost vyřešena.“

„Pokud tedy,“ připojil Snape suše, „je Potter ochoten tu funkci přijmout.“

Potter sebou trhl. „Já... omlouvám se, ale moc tomu nerozumím,“ zamumlal. Jeho pohled těkal z jedné tváře na druhou, jako světýlka bludiček. „Pokud je Voldemort mrtvý, nevidím důvod, proč udržovat Řád v chodu. Albus vždycky říkal, že by se měl v době míru rozpustit,“ dodal.

Snape cítil, jak se tázavé pohledy v místnosti obracejí k Fredovi Weasleymu. Molly Weasleyová a Lupin však vypadali stejně zmateně jako Potter. Snape se ušklíbl. Byli tedy téměř stejně nevědomí a špatně informovaní jako on před několika dny. A Weasley zřejmě před svou rodinou skrýval všechny náznaky.

Ale nebyl to Weasley, kdo odpověděl. „Nikdy není klid, Pottere,“ zavrčel Moody. Odepnul si z boku placatku a napil se. „Neustálá bdělost!“

„Ano,“ souhlasil Potter mírně podrážděně, „ale od toho máme bystrozory.“

„Myslíte si, že je Voldemort opravdu mrtvý?“

Ticho, které se rozhostilo, se lesklo jako drobné střípky skla.

„Jak to myslíš?“ vyhrkla Molly Weasleyová. Její tvář zpopelavěla.

„Alastor má na mysli skutečnost, že na tomto světě stále zůstávají zbytky Voldemorta, ale -“ Grangerová na okamžik zvýšila hlas, což se ukázalo jako zbytečné, „- to se očekávalo. Už jsme o tom několikrát mluvili. A s vámi jsem o tom mluvila přinejmenším jednou, pane ministře.“ Odmlčela se. „Voldemort ovládal magii natolik hlubokou, že ani vyhlazení jeho duše nestačilo ke zrušení jejích účinků. Jeho neúspěšný pokus použít Harryho jako viteál je příkladem takového pokusu.“

„Trochu tady a trochu tam,“ zavrčel Moody.

Molly Weasleyová rázem vypadala uklidněně a Tonksová s Weasleyovou se tvářily jen mírně nejistě. Snape se přistihl, že přemýšlí, nakolik za to může lhaní Grangerové a nakolik to, že lžou samy sobě. Grangerová, pomyslel si se záchvěvem ironie, byla vhodnou Albusovou dědičkou, pokud šlo o pocukrované lži. Ale ve skutečnosti neexistoval způsob, jak potvrdit, že Potterova a Voldemortova duše už opravdu neexistují. Bylo jen temné mezidobí, s jediným zábleskem, který se objevil před pětadvaceti lety.

Na povrch mysli mu vyplula vzpomínka, reminiscence, která chutnala jako skvrna starého oleje. Ještě nedávno byl jediný, kdo věřil, že Potter neboli Jonathan Frost stále žije. Jak je to dávno? Před více než rokem. Než začal pravidelně navštěvovat ona doupata. Dva roky? Čas mu připadal kluzký, jako opar chladných listopadových rán. Obrazy rozptýlené jako uhlíky na zrcadle: Grangerová přiznávající, že už si nemyslí, že Potter žije, Christolphův deník hořící v krbu. Lupin, který se už dál o nic nesnaží. Opuštění Bradavic a všeho, co ho k nim poutalo, co v něm zažehlo podnět k tomu, aby dělal víc, než jen existoval. Prázdnota jeho brlohu. A teď tohle. Pohlédl na tvrdošíjně svraštělé čelo, měkký spodní ret, tvar čelisti, na realitu, která podkopávala vzpomínky zoufalstvím. Skřet vem Pottera, že zničil to, co trvalo pětadvacet let. Byl to snad nějaký vtip, který stále ještě příčetný Albus rozehrával zpoza opony? Teď se musel potýkat s mužem, kterého nesnášel a který se mu hnusil, který ho zradil, který ho ovládal víc než polovinu života, vzpomínky na nějž se držel a bojoval s ní víc než dvacet let, a který stále byl tou nejlepší vzpomínkou, jakou měl.

„To je vaše věc,“ odtušil Brousek nevrle. Ustoupil o krok dozadu. „Na vašem místě bych uspořádal tiskovou konferenci, Pottere,“ dodal. „A to brzy. Přeji vám všem hezký den.“

„Hezký den, pane ministře,“ odpověděla Grangerová. Ostatní svorně zamručeli. Moody poklepal hůlkou na zeď a průchod se otevřel. Tři muži do něj jeden po druhém vstoupili a zmizeli.

Poznámky k překladu: