Preklady fanfiction Harryho Pottera

AP: Nastal čas podívat se na věci z Jennifeřina pohledu...

Tara

Leden, 2019

Jennifer

Včera spěšný vlak odvezl Juliet na druhé pololetí daleko pryč a já se ocitla před tím, čeho jsem se celé vánoční prázdniny bála: před návratem na Greenhillskou školu. Několik nádherných týdnů jsem se přesvědčovala, že ve Stonehenge najdeme odpověď; že objevím své kouzelné schopnosti a připojím se k Juliet v její škole.

Toužila jsem být s ní - být jako ona! Byly dny, kdy mě sžírala závist, ať jsem se snažila sebevíc. Věděla jsem, že Juliet je beze mě v Bradavicích nešťastná, a věděla jsem, že jí šíleně chybím a že si tam nenašla kamarády. Také jsem věděla, že se bojí duchů a necítí se na hradě, který vždycky popisovala jako obrovský a strašidelný, doma. Ale přesto tam byla; ve škole, kterou jsem důvěrně znala z jejích dopisů. V nádherném hradě na úbočí hor, obklopeném jezerem a lesy obývanými kouzelnými bytostmi, s chutným jídlem, které se kouzlem objevovalo na stolech, s vysoko umístěným sovincem, kde žila Artemis, s hodinami létání a s postelí s nebesy ve vysoké věži s očarovanou klikou, která otvírala vstup! Bylo to jako z pohádek, které jsme četly jako malé, a dopisy mi nestačily... Chtěla jsem to vidět, dotknout se toho, učit se tam kouzlit. Ať už se jí stýskalo po domově jakkoli, Juliet své hodiny milovala, to jsem věděla, a nasávala nové kouzelnické dovednosti jako houba.

Po zimním slunovratu jsem si připadal jako pitomec - jak jsem si mohla myslet, že taková spousta mudlů v maškarních kostýmech, kteří milují tarotové karty, čichají k vonným tyčinkám a popíjejí trnkový gin, je ta pravá, to nevím, kromě toho, že jsem byla zaslepená touhou. Rozhodla jsem se, že už nikdy nebudu tak hloupá.

Věděla jsem, jak zděšeně a provinile se Juliet kvůli celé té záležitosti cítí, a celé vánoční prázdniny jsem se držela v její blízkosti a předstírala, že mi návrat na Greenhillskou školu nevadí. Ale teď, když se k tomu přidala příchuť zklamání, to bylo těžší než všechno to předstírání v předchozím pololetí.

Nebyla jsem k Juliet úplně upřímná. V mnoha dopisech jsem nikdy nedala najevo, jaký život na Greenhillu doopravdy je... Pověděla jsem jí všechno o svých učitelích, o škole samotné, o tom, co se učím ve třídě (Matematika! Zeměpis! Jako by se o ně někdo zajímal, když se může učit formule a proměňování). Chtěla jsem jí to říct, tak moc, jako jsem jí řekla všechno předtím, ale věděla jsem, že nemůžu, protože by chtěla odejít z Bradavic a vrátit se, aby mě chránila. A to jsem nemohla dopustit...

Juliet věděla, že jsem si nenašla žádné kamarády. Protože jsme každá byly tou jedinou kamarádkou, kterou ta druhá kdy potřebovala, nepovažovala to za problém; ne doopravdy, asi stejně jako já. Ale neřekla jsem jí o nich.

Od prvního dne mi dělali ze života peklo. Čtyři deváťáci, o dva roky starší než já, které už škola nudila, a hledali zábavu. Já, uzavřená, tichá, bez své sestry-dvojčete ztracená a neschopná se ve škole prosadit jsem byla snadným terčem. Většina dětí z Greenhillu si mě nevšímala, byla jsem pro ně neviditelná. Ale oni si mě všimli. Byla jsem někdo, s kým se mohli snadno zabavit.

Začalo to maličkostmi. Žvýkačkou ve vlasech. Házením koulí z papíru a nohama vytrčenýma tak, aby mi na chodbách podrazily nohy. S časem a sebevědomím to narůstalo. Vzkaz nenápadně připnutý na zádech mého svetru, který hlásal, že jsem "svolná ke všemu", což jsem s hrůzou zjistila až po odpoledni plném posměšků a potutelných poznámek. Mokrá tabletka hnědé akvarelové barvy, která ležela na mé židli a zanechala mi vzadu na sukni odpornou skvrnu, a následné uštěpačné otázky, zda jsem se nepokadila. Když jsem se je snažila ignorovat, nereagovat, abych jim neposkytla žádnou zábavu, ještě přitvrdili.

Poslední věc, kterou před prázdninami udělali, bylo, že mi ukradli obsah svačinové krabičky a nahradili ho živými červy a hnijícím šnekem. Málem jsem se pozvracela, když mě ten zápach udeřil do nosních dírek a já uvnitř uviděla tu svíjející se hmotu. Hodila jsem to do křoví a krabičku s obědem vymyla na dívčích záchodech, aby na to máma nepřišla, stejně jako jsem skvrnu na sukni a další věci vysvětlila jako nehodu nebo vlastní neopatrnost. Jen by s tátou udělali velký povyk, vtrhli by do školy a dožadovali se setkání s ředitelem. Mé trapiče by potrestali, ale věděla jsem, že pak by to bylo mnohem horší.

Jediné, co mě v minulém pololetí drželo nad vodou, byla myšlenka, že se přes Vánoce můžu stát čarodějkou a už se tam nikdy nemusím vrátit.

Ale teď bylo třetího ledna, obloha ztěžkla nenapadaným sněhem a bylo načase opustit domov.

"Jsi v pořádku, Jennifer, zlatíčko?" zeptala se máma, když mi podávala kabát. "Vypadáš nějak pobledle."

"Jsem v pořádku."

"Stýská se ti po sestře, že?" zeptala se tiše. Povzdechla jsem si. Samozřejmě, že se mi stýskalo po Juliet. To bylo jako ptát se člověka po amputaci, jestli mu chybí nohy, a nepomáhalo, když se na to někdo neustále ptal. Přesto máma s těmi frázemi pokračovala. "Do velikonočních prázdnin zbývá jen dvanáct týdnů, miláčku. Už jsi jí napsala?"

"Já vím. A psala jsem jí včera večer. Jsem v pořádku, mami, opravdu. Tak na viděnou."

"Pa, zlatíčko..."

S kapucí na hlavě proti ledovému větru jsem pomalu kráčela k autobusové zastávce a přemýšlela o Julietině posledním dopise. Pořád bylo stejně fajn odvazovat její dopisy od Artemidiny nohy a zjišťovat, co právě dělá.

Tohle byl městský autobus zastavující nedaleko od nás, nebyl školní a tak jezdil po jiné trase než ten jejich. Takže alespoň moje cesty byly bezproblémové. Ale čím víc se blížil ke Greenhillu, tím zatrpkleji jsem se cítila. Všechno na té hranaté, přízemní, funkcionalistické budově a úhledném zeleném pozemku křičelo: NEJSME BRADAVICE! Prostě nebylo fér, že se sem vracím. Celá situace vždycky zaváněla nespravedlností, ale teď to bylo ještě horší, protože jsem přišla o své naděje. A pokud jde o Ně... věděla jsem, že na mě budou čekat, a najednou jsem si uvědomila, že v tomto pololetí je všechno jinak. Teď jsem byla naštvaná, naštvanější než kdy předtím. V minulém pololetí, pohlcená myšlenkami na to dostat se do Bradavic a v Greenhillu jen tělem a nikoliv duší, jsem se chovala jako mokrý hadr - nechala jsem se od nich odstrkovat a deptat. Teď jsem cítila, jak se mi v žaludku vaří vztek, že jsem zase odstrčená stranou, a byla jsem připravená vybuchnout.

Nechali mě na pokoji až do poloviny obědové přestávky; možná mě kolébali falešným pocitem bezpečí. Schovala jsem se za strom před pavilonem matematiky, a abych zmírnila bolest ze stesku po Juliet, vytáhl jsem z tašky její poslední dopis, abych si ho znovu přečetla. Jediní lidé, kteří byli v tu chvíli nablízku, byla malá skupinka studentů z desátého ročníku, kteří se nenápadně dělili o cigaretu stranou bdělých očí dozorujícího učitele, a nezdálo se, že by je moje osoba zajímala.

Ale v polovině čtení mi dopis někdo vytrhl z rukou. Našli mě. Zlomyslná Sandy Meadowsová s chladnýma zelenýma očima a pihami; Sabrina Khanová, elegantní jako siamská kočka; Arash Mojabi, rozený grázl; a Robbie Townsend, který sice šaškoval, ale měl protivnou povahu, kterou ne každý viděl. Sandy držela dopis v prstech, jejichž dlouhé nalakované nehty vypadaly jako drápy.

Vstala jsem, krev mi ztuhla v žilách. "Vrať mi to!"

"Copak je, Trágy?" zamručela Sabrina a ostatní se zasmáli. Sabrina mi minulý semestr dala přezdívku Trágy, když mi Robbie upustil za krk velkého brouka a já začala zběsile křičet a mávat rukama, dokud jsem si tu příšernou potvoru nevyškrábala z blůzy.

"Ale, podívejme, Trágy má dopis, jak zvláštní..."

Arash se ušklíbl. "Od její sestry, která nesnese být s ní ve stejné škole!" To byl takový běžný vtip, protože už na začátku zjistili, že jsem z dvojčat.

"Vrať - mi - to," vyprskla jsem, v hrudi se mi zvedl vztek, který ve mně bublal celý den, a sáhla jsem po dopise. Sandy ho zvedla nad hlavu.

"Tak si ho přečteme!" řekla, zatřásla dopisem a zamžourala na něj proti světlu. "Milá Jennifer... jsem zpátky na koleji a už se mi po tobě strašně stýská... fuj..." Znovu jsem se po něm natáhla, ale uskočila a já minula. "Tady, Sabrino, přečti si to..."

"To je soukromé! Hej!"

Sabrina, která byla ještě vyšší než Sandy, vzala dopis s nenucenou elegancí, držela ho vysoko mimo můj dosah a vybrala z něj několik řádků. "Koupila jsem Ti od čarodějky ve vlaku kouzelnou čokoládovou žabku, pošlu ti ji po Artemis... Zítra mám hodinu formulí, těším se, až si procvičím zmenšovací kouzlo, se kterým jsme začali před Vánoci..." Odmlčela se a vykulila oči, protože si uvědomila, jak je ten dopis neobvyklý. "Co je to? Malá Trágy hraje se svou sestrou předstíranou! Ach, jak rozkošné... předstírá, že je čarodějka a dělá maličká kouzlíčka!"

Ostatní vyprskli smíchy. "Ty taky děláš magii, Trágy?" ušklíbl se Arash a bolestivě mě šťouchl do žeber, když jsem se dál bezvýsledně natahovala po dopise a nesouvisle prskala.

"Trágy-Mágy¹⁾!" vykřikl rádoby vtipně Robbie, což vyvolalo další salvu smíchu u všech čtyř.

"Tak se podíváme, jak vyčaruješ králíka z klobouku!"

"Nezapomeň říct abrakadabra! Nebo je to 'simsalabim!'?"

"Kde máš hůlku, Trágy-Mágy?"

V tu chvíli jsem vybuchla, všechen vztek, který se ve mně za posledních pět měsíců nahromadil, se najednou uvolnil do zuřivého výbuchu. Úplně jsem se přestala ovládat, divoce jsem drápala po Sabrinině samolibém obličeji, takže vykřikla a upustila dopis, a když se po něm Robbie natáhl, vrhla jsem se na něj a kopala jsem a kousala jako divoká kočka. Řval a házel sebou, až ztratil balanc a svalil se na zem. Ostatní to překvapilo, takže jim chvíli trvalo, než zareagovali, ale pak mě Arash chytil za ruce a Sandra za nohy a strhli mě z něj, zatímco Sabrina skučela a držela se za obličej. Nehty jsem měla okousané, takže jsem nezanechala skoro žádné škrábance, jen pár načervenalých stop, ale ona na mě zuřivě blýskala tmavýma očima s dlouhými řasami.

Robbie stále sténal omámeně na zemi, zatímco já jsem sebou mrskala, bezmocně uvězněná. Sabrina vyrazila vpřed, natáhla dlouhé prsty s nalakovanými nehty, vyhrnula mi rukáv a odhalila hladké, měkké maso na spodní straně mé ruky. Rázem jsem věděla, že se mi chystá způsobit to nejhorší štípnutí, co jsem kdy zažila. Křičela jsem a kroutila se, abych se vymanila z Arashova a Sandřina železného sevření.

"Co se to tu děje?"

Okamžitě mě pustili a já bolestivě dopadla na štěrkem posypanou zem a lapala po dechu. Všichni jsme se rozhlédli v očekávání učitele, ale byla to jedna starší dívka z nedalekého hloučku, který tiše pokuřoval v rohu. Měla krátké, do špiček upravené černé vlasy a překvapivě modré oči silně obkroužené očními linkami, a když promluvila, zahlédla jsem na jejím jazyku záblesk piercingu.

"Do toho ti nic není," zasyčela Sabrina jedovatě, zatímco jsme se s Robbiem zvedli a já hbitě popadla Julietin pošlapaný dopis a nacpala ho zpátky do tašky. Robbiemu se začínal rýsovat velkolepý monokl, ale díval se na mě pobaveně, s náznakem respektu.

"Vlastně mi do toho něco je, když se čtyři puberťáci navážejí do jednoho malého děcka. Chystala ses ji zmlátit, že jo? To je tak strašně odvážné. Myslíš si, že už jsi velká, Sandro?" (A nazvala Sandy tak sprostým slovem, že jsem zčervenala.)

Arash a Sandra jen pokrčili rameny, ačkoliv Robbie se skutečně tvářil trochu rozpačitě. Sabrina měla stále přimhouřené oči - na červenou skvrnu na tváři se nedalo rychle zapomenout.

"Vypadněte, všichni," doporučila jim starší dívka lakonicky a objala mě kolem ramen. "No tak - zmizte. A ty pojď, mrně," nasměrovala mě na druhou stranu.

Sandra a ostatní se sunuli pryč, nejspíš tím náhlým zvratem událostí stejně zmatení jako já. Brzy jsem se přistihla, že nesměle zírám na skupinku studentů z desátého ročníku, kteří si přestali podávat cigaretu a se zájmem si mě prohlíželi.

"Koho to vedeš, Taro?" vyzvídala hezká, baculatá dívka s odbarvenými světle blond vlasy a sukní vyhrnutou tak vysoko, že jsem zamrkala a odvrátila zrak, abych neviděla její kalhotky. V ruce držela zbytek cigarety a já se rozkašlala, protože mi kouř vlétl do obličeje. Zatvářila se pobaveně, ale přesto odtáhla ruku stranou. "Promiň, mrně."

"Sandra Meadowsová a zbytek té bandy si z ní dělají legraci," vysvětlila Tara suše. "Ale má kuráž, viděli jste, jak se pustila do toho velkýho kluka? Mám ráda holky s kuráží."

"Malá tygřice, hm?" zašklebil se jamajský mladík s dredy a širokým, otevřeným úsměvem. "Takhle se na ně musí, kámo."

Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. "Hele - díky za pomoc," zaskřehotala jsem. "Takže ty - znáš Sandy?"

"Od doby, co nosila plíny," odpověděla Tara pohrdavě. "Bydlí u nás v ulici. Je to hnusota, táta od nich odešel, když jí byly tři roky, a její matka pije jako duha, a ani jednomu z nich to nemám za zlé, na jejich místě bych to dělala taky. Takže teď je to 'Sandy'? Asi si myslí, že díky tomu působí jako filmová hvězda. Spíš pornohvězda."

Tohle byl ohledně Sandy objev. Dokonce mi jí bylo trochu líto, i když se Tara tvářila odmítavě. Nechtěla bych se stát terčem jejího ostrého jazyka.

"No nic, hele, tak tohle je naše parta," řekla Tara a mávnutím obsáhla ostatní ve skupině. "Tohle je Lennie," - student s dredy - "a Jasmin," ukázala na blonďatou dívku. "Zac," - štíhlý, dlouhonohý černošský student, který nějakým způsobem nosil naši příšernou uniformu s takovou grácií, až to vypadalo stylově. "A Ben." Ben byla dívka, jejíž bledý, uličnický obličej rámovaly krátké tmavě hnědé vlasy.

Na tenhle druh nenucené přátelskosti jsem vůbec nebyla zvyklá. Po chvíli jsem se zmohla jen na plachý pohled na Ben, protože mě překvapilo její jméno, a: "Em, ahoj. Já jsem Jennifer... chodím do sedmičky... proč se jmenuješ Ben?"

Parta se rozesmála a dívka jménem Ben taky. "Já jsem ve skutečnosti Brenda," řekla a předstírala, že se otřásla. "Ale když jsem byla hodně malá, neuměla jsem vyslovit 'r', tak jsem si říkala Ben-da a stalo se z toho Ben, což mi zůstalo. Mám to oslovení radši."

Usmála jsem se na ni, líbila se mi její otevřenost. "Pasuje k tobě."

Nastalo smířlivé ticho, až po chvíli promluvil Zac s palcem elegantně zaháknutým za poutko na opasku. "Každopádně už si s těmi děcky, co ti dělaly problémy, nelam hlavu," řekl. "Teď jsi s námi, nechají tě na pokoji. My se o to postaráme."

"Ruku na to," připojila se Tara, mrkla na něj a natáhla paži před sebe. "Dáme na tebe bacha, holka."

Potřásla jsem si postupně s každým z nich rukou zrudlá potěšením.

"Co se ti to proboha stalo?" zamračil se Zac, když převrátil mou dlaň vzhůru. Zpuchřelá kůže na jizvě po popálenině vypadala v chladném světle tísnivě žlutavé oblohy příšerně.

"Aha, tohle," zamumlala jsem, zrudla ještě víc, stáhla ruku zpátky a stočila prsty do dlaně. "To nic není. Udělala jsem si to o Vánocích... je to dlouhý příběh."

"Vypadá to jako popálenina," pokračoval Zac s obavami. "Bože, tvoji rodiče - nedělají ti nic špatného, že ne?"

"To ne!" vyhrkla jsem zděšeně, že si něco takového o mámě a tátovi vůbec mohl pomyslet. "Ne - nikdy. Měla jsem nehodu ve Stonehenge - o zimním slunovratu."

"Ty jsi byl na slunovratu ve Stonehenge?" zeptala se Tara udiveně. "Ty, mrně? Tam to bývá pěkně divoké, ne? Zřejmě jsi tam byla s rodiči..."

"Vlastně jsem tam jela se sestrou... mám sestru dvojče... ehm, je to dlouhý příběh, ale utekly jsme na víkend, abychom se tam podívaly, a - no, trochu jsem se opila a tak nějak jsem spadla do jednoho ohně."

Všichni se na mě podívali s novým zájmem.

"Počkej. Ty ses zlila na půlnočním bujarém večírku ve Stonehenge, a to je ti kolik, jedenáct? Nás houpáš, že jo?" To promluvila Jasmin.

"Ne, vůbec ne. I když já takové věci obvykle nedělám."

"No," pokračovala Jasmin. "Jestli je to pravda, tak jsi, holka, mnohem zajímavější, než vypadáš."

Nebyla jsem si jistá, jestli to má být kompliment, nebo ne, takže jsem se jen pousmála a nic neřekla.

"To teda sakra jo," podotkla Tara. "Jsem ráda, že jsem na tebe dnes narazila, holka. Navrhuju dát si spolu žváro na oslavu."

Vytáhla téměř prázdnou krabičku cigaret a jednu zapálila.

"Ou, ehm," vykoktala jsem hloupě, když mi ji nabídla. Nemohla jsem kouřit, odporně to smrdělo. Kromě toho cigarety způsobují rakovinu plic! A co by na to řekli máma a táta, kdyby je ze mě ucítili?

"No tak," zasmála se Tara. "Já vím, že nekouříš, jsi tak sladká a nevinná, že jo? Ale jen si dej šluka. Staneš tak jaksepatří jednou z nás."

Zaváhala jsem, ale pak jsem tu příšernou věc neohrabaně vzala a krátce vdechla, abych to měla za sebou. V příští vteřině už jsem kašlala a lapala po dechu, protože mi do plic pronikl hnusný kouř.

Všichni se rozchechtali a Lennie mě plácal do zad, dokud jsem nepřestala prskat.

"Tak vidíš, mrně," řekla Tara. "Jsi jedna z nás."

A sama zhluboka potáhla a svýma odvážnýma očima na mě zamrkala právě ve chvíli, kdy se z oblohy začal pomalu snášet sníh, který tam celý den visel jako těžké závaží...

***