Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Čas spálený na popel

Kapitola 6, část 2/2: Tání

Čas spálený na popel
Vložené: Jacomo - 08.06. 2024 Téma: Čas spálený na popel
Jacomo nám napísal:

Čas spálený na popel

Ashes of Time

Autor: Dius Corvus      Překlad a banner: Jacomo      Betaread: Calwen

Preslash

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Tání – část 2/2

 

„Hej, ty tam! Jsi vzhůru?“

Snape se posadil a otřásl se. Ve tmě toho okolo sebe moc nerozlišoval. O chvíli později ho Pete hrubě vytáhl na nohy a vedl ho skrz sklepení někam pryč.

„Dnes je den, kdy můžeš ukázat, co umíš,“ vykládal Pete. „Nahoře jsme pro tebe připravili pěkné, šikovné místečko na vaření lektvarů. Těšíš se?“

Snape zavrčel. Provazy se mu stále zařezávaly do zápěstí. Sotva cítil prsty nebo i nohy. Zachvěl se. Kdyby ho Pete nenadzvedával, nepochyboval, že by upadl.

Hromotluk naklonil hlavu blíž a Snape ucítil na uchu jeho horký dech. „Šéf říká, že když budeš hodný, dostaneš další dávku. Pořád se netěšíš?“

Snape polkl a chraplavě odpověděl: „Ne, děkuju.“

Pete se uchechtl a sevřel ho pevněji.

Došli ke schodišti, které vedlo ze sklepení. Když ho do očí bolestivě bodlo světlo z prvního okna a rozprsklo okolní svět do jediného nesnesitelného lesku, Snape zamžoural. Cítil, jak se mu někde za spánky rodí bolest hlavy. Tohle bylo horší než jakákoli kocovina, jakákoli zpětná reakce na mort. Ve skutečnosti se to dalo docela srovnat s následky Cruciatu.

„Tady to je,“ sdělil mu Pete a odhrnul silný zaprášený závěs. Poté šťouchl hůlkou do řady pochodní lemujících stěnu. „Všechny je to jen tvoje.“

Místnost byla temná, podobná jeskyni. Snape udělal několik nejistých kroků vpřed. Uprostřed prostoru stál pult a poblíž něj hořely dva ohně, jeden pod cínovým kotlíkem a druhý pod malou, křehkou nádobou: kotlíkem z platiny.

„Tvoje přísady jsou támhle,“ řekl Pete a ukázal na koš vedle pultu. „Budu poblíž a budu tě hlídat.“

Snape cítil, jak se mu uvolňují provazy na zápěstích. Promasíroval si je a nejistými kroky přešel k pultu. „Je to všechno?“

„Potřebuji hůlku na ovládání ohně,“ řekl Snape.

Pete znovu ukázal prstem a Snape uviděl vědro s vodou a naběračkou a hromadu borových polen. „Máš tohle.“

Snape se ušklíbl a založil si ruce na prsou. Svaly v ramenou ho bolely. „Obávám se, že tohle by nestačilo ani na lektvar pro první ročník.“

Pete zavrčel: „To je všechno, co dostaneš.“

„Přiveď mi Zabiniho. Tohle je směšné.“

Pete se na něj nepřátelsky zašklebil. „Plameny nemusíš regulovat. Šéf mi to řekl. Jsou očarované, nemusíš se o ně starat. A teď se do toho dej, nebo ti jednu vrazím.“

Snape zkřivil rty v úšklebku, ale cítil se příliš unavený, než aby ze sebe vydoloval nějakou repliku. Zabini měl pravdu; pyranový lektvar potřeboval jen jednu teplotu. Skutečná rafinovanost spočívala v načasování myrhy. Nebyl to jednoduchý lektvar, ale ani složitý: nic, co by nedokázal uvařit i v ta nejhorší rána, poté, co mu Cruciatus celou věčnost předtím ničil tělo. Ale byl unavený, vyčerpaný způsobem, který zasahoval hlouběji než znecitlivělé nervy.

Přiměl se vybavit si účinky kraku. Odpoutání od magie při nadměrném užívání, obvykle po šesti měsících. Ztráta soudnosti, halucinace, pocit mírné rozkoše. Toto, pomyslel si s neveselým úsměvem, teď znal až příliš dobře. Závislost po třech dávkách. On už dostal dvě. Letargie, apatie. I ty si uvědomoval až příliš ostře.

Nevěděl, jestli někdo ví, kde se nachází, i když Grangerová by to mohla tušit. Nebyl si však jistý, jestli ví, že je nezvěstný. Kdyby zmizel, zemřel před měsícem, bylo by to jako uschnutí kaktusu uprostřed pouště. Předpokládal, že by jeho mrtvola musela počkat na objevení do návštěvy jeho bytné jednou měsíčně. Říkal si, že ho nejspíš plánují zabít, až roztaje led. Chtě nechtě ho napadlo, jestli mu předtím neplánují dát ještě jednu dávku, jestli mu nepodříznou hrdlo, zatímco bude tápat v mlze a klopýtat k té tváři, k tomu člověku...

Zastavil ty myšlenky, téměř vyděšený směry, kterými se ubíraly. Vždycky se pyšnil tím, jak se umí ovládat, ale tohle - tohle bylo jiné. Jeho mínění se změnilo ve chvíli, kdy se mlhy rozestoupily a on zíral na kamennou podlahu; krak byla strašná, lstivá, neuvěřitelná droga. Zajímalo ho, kdo na zem nakreslil pentagram. Jako první ho napadl Niles, ale že by to byl on? Těžko říct, jestli by to dokázal. Udělal by to pro Snapea?

Lektvar byl téměř hotový. Než si v tom stačil zabránit, objevila se myšlenka, jestli mu za jeho dokončení dají ještě jednu dávku. Zlostně zaťal čelist. Sakra, je tak slabý! Bylo to kvůli tomu, koho viděl v mlze? Mohl by být také v tom ledu, připomněl si a ucítil zachvění.

Pete si odfrkl. Snape skrz závoj svých vlasů vzhlédl. Hromotlukova hlava se kývala, skoro jako by se chystal usnout. Snape se zarazil; lektvar byl hotový. O vteřinu později uslyšel ránu - Pete ležel na podlaze a hlasitě chrápal.

Závěs se odhrnul a dovnitř vpadla Ginny Weasleyová. „Profesore,“ oslovila ho tiše a chvatně. „Jste v pořádku?“

„Weasleyová,“ vydechl a nechápavě se odmlčel. Dovnitř vešel někdo další, poněkud vyzáble vyhlížející mladík v mudlovském oděvu a s úzkými brýlemi.

Jakmile vstoupil, zvedl zápěstí ke rtům a zamumlal: „Máme ho. Tedy profesora Snapea.“

Snape se zamračil. Lektvar stále ještě bublal; kdyby čekal déle, byl by zničený. Rychle vzal z pultu jednu z lahviček, naklonil pomocí míchací tyčinky kotlík a rudozlatou tekutinu přelil.

„Co je to?“ zeptala se Weasleyová.

„Pyranový lektvar,“ odpověděl Snape a rychle zašrouboval uzávěr. „Rozpouštěcí lektvar, úroveň O.V.C.E., i když nemyslím, že jste se ho někdy učila. To je bystrozorská operace?“ Pohlédl z Weasleyové na muže, který se teď díval ven do chodby.

„Ne,“ odmítla Weasleyová překvapivě rázně. „Jedu v tom s Aaronem sama. Profesore, tohle je Aaron Skonser, jeden z Hermioniných čarologů.“

Muž natáhl ruku. „Těší mě, pane profesore.“

Snape se zamračil a podal muži ruku jen velmi ledabyle. „Slečno Weasleyová, doufám, že se mýlím, ale do Zabiniho sídla jste pronikla sama?“

„Mám Aarona,“ odpověděla Weasleyová s typickou nebelvírskou vzdorovitostí. „Ministr nám odmítl vydat povolení k prohlídce. A můj bratr převzal ministerstvo.“

„Podle vaší rozvernosti předpokládám, že to myslíte vážně, slečno Weasleyová.“

„Ano, myslím. Hermiona byla donucena nastoupit na mateřskou dovolenou a nahradil ji Fred.“

„Hlupák,“ zamumlal Snape. „Bez urážky, slečno Weasleyová.“

„Neberu to tak,“ řekla. „Každopádně mi Hermiona řekla, že bych vás tady mohla najít. Taky povídala, že tu bude ten led, ale zdá se, že ho nemůžeme najít.“

„Ano, je ukrytý pomocí magie tohoto panství,“ přerušil ji onen muž, Skonser, vzrušeným, poněkud protivným hlasem. „Troleriometr se začne točit, jakmile se dostaneme na místo, kam ukazuje. To by ani Fideliovo zaklínadlo nedokázalo.“

„Nemůže to být Fidelius,“ namítl Snape. „Zabini k němu nemá vlohy a ani dost důvtipu.“ Ačkoliv by mohl ovládat někoho, kdo tyto schopnosti má, pomyslel si zachmuřeně.

„Viděl jste ho?“ zeptala se překvapeně Ginny.

Snape přikývl. Sevřel ruce v pěst a nepřítomnost kroužku na prstu pocítil ještě palčivěji.

„Dostaneme ho ven,“ zašeptal Skonser znovu ke svému zápěstí.

„Má takovou komunikační věc, která ho spojuje s Hermionou,“ vysvětlila Ginny tichým hlasem. „Jeden z přísně tajných vynálezů, které mají na oddělení záhad.“

„Technicky vzato ne,“ ozval se Skonser. „Doktorka Grangerová přihlásila všechny patenty na naše jména a ministerstvu poskytla minimální přístupová práva. Takže ta věc je podle zákona její a moje.“ Odmlčel se. „Dobře, měli bychom jít,“ zamumlal.

„Taky doufám, že vás Grangerová nenabádala, abyste se do téhle... sólo mise pustili,“ odtušil Snape chladně.

„Fred nebyl ochoten nikomu z nás říct, kdy se chystá udělat svůj tah,“ podotkla Ginny zachmuřeně. „Hermiona říkala, že možná bude chtít počkat, až Zabini rozpustí led a získá věrnost toho zamrzlého člověka, než s tím svým zatraceným Řádem vtrhne na scénu.“

„Vskutku,“ potvrdil Snape. Zamyslel se a usoudil, že Grangerová se se svým podezřením ohledně totožnosti oné osoby v ledu nikomu z nich nesvěřila.

Skonser se přikrčil a nahlížel do obou směrů chodby. „Hermiona také říkala, že Zabini by se mohl pokusit o totéž s vámi,“ řekla Weasleyová tiše poté, co na ně oba vrhla řadu antidetekčních kouzel. „Myslím ovládat vás krakem.“

Snape potlačil zachvění. Tři byly minimum pro závislost; on už měl dvě. A při dávce a frekvenci, s jakou je dostal... Obraz mlh, ten nebeský pocit, že je konečně volný, se mu náhle vrátil a on ucítil, jak se mu po těle rozběhlo znepokojivé svědění, drásavá nespokojenost a rozladěnost... Potlačil je a opožděně zpracoval důsledek slov Weasleyové: totéž s ním. Stejně jako s tím mužem v ledu, s Jonathanem? Proklínal se, že na to nepomyslel dřív. To muselo být ono; Zabini potřeboval způsob, jak Jonathana - Pottera - ovládnout - a tím byl krak. Potter - Jonathan měl sice silnou vůli, ale proti přílivové neodbytnosti mlh to bylo jako nic...

„Všechno je čisté,“ zašeptal Skonser.

Plížili se chodbou. Snapea napadlo, že Zabiniho panství je podivně prázdné a holé. Malfoy Manor byl všude vyzdoben portréty, sochami chrličů a latinskými nápisy. Kromě Peta a toho druhého hromotluka tu Snape nikoho neviděl, dokonce ani domácího skřítka.

Zahnuli za roh a vmžiku se zastavili; pár kroků od nich stál u jednoho z vysokých oken bez skel Niles.

Attono1),“ zašeptala Weasleyová. Do chlapcovy hrudi udeřil rudý proud magie a on se zhroutil na zem. „Profesore...“

„Vezmeme ho,“ řekl Snape. Cítil, jak se na něj Weasleyová a Skonser dívají, když vykročil vpřed a s větším úsilím, než čekal, vytáhl chlapce do sedu. Byl to hloupý, zbytečný pohyb. „Řekl bych, že ani jeden z vás nemá hůlku navíc.“

Weasleyová zavrtěla hlavou. „Znáte ho?“

„Ano, a myslím, že by mohl být velmi důležitý,“ odpověděl Snape a doufal, že se v tom nebude víc šťourat.

Niles sebou trhl a uniklo mu slabé zasténání.

Weasleyová se zamračila. „Je snad imunní vůči omračovacím bleskům, nebo co? Zkusím to ještě jednou...“

„Ne,“ zasyčel Snape. Otočil se ke Skonserovi. „Podejte mi svou hůlku. Hned, vy... Prosím.“

„Udělej to, Aarone.“

„Děkuji,“ hlesl Snape krátce. Bylo příjemné mít zase v ruce hůlku. Přesunul se tak, aby stál čelem k chlapci a zády k ostatním. S jiskřičkou rozmrzelosti si přál, aby se dívali někam jinam, ačkoli necítil víc než tíhu jejich pohledu. „Rennervate,“ zamumlal.

Niles zasténal a jeho oči se pootevřely. Rty se oddělily a Snapeovi blesklo hlavou, že ten pitomý kluk má naštěstí pro jednou na sobě košili.

„Nilesi,“ vyštěkl. Zkusil to znovu a ucítil, jak se mu do tváře hrne ruměnec. „Probuď se, Nilesi.“

V tom chlapcova ramena pod jeho rukou ztuhla. „Pusť mě,“ zašeptal chlapec, „jsem ozbrojený, přísahám, že jsem...“

„Sklapni,“ přerušil ho Snape. Odmlčel se a hledal slova, zatímco chlapec zamrkal. „Divím se, že máš ještě hlavu na ramenou, po tom, jak ten pitomec umí zacházet s nožem.“

„Co máš proti Petemu?“ dožadoval se Niles, který přimhouřil oči a zamžoural na zbylé dva. „Vypadněte, všichni, nebo budu křičet! Budu kurva řvát...“

„Ticho!“ zasyčel Snape. Stiskl ruku pevněji s přáním, aby chlapci do hlavy vtřásl nějaký rozum - i když tady nešlo o pitomost Longbottomova typu, ale o jiný druh hlouposti, zoufalství, v němž rozeznal odlesk temnoty. „Řekni mi, Nilesi, jak je na tom tvůj krk? Zahojili ti ho aspoň pořádně? No tak, ukaž mi ho.“

Niles se odtáhl. „Ne-“

„Byl by tě tam tehdy zabil. Kolik let už tě nutí dělat kurvu? Kolik zákazníků už jsi měl? Umím si představit, že někteří byli na docela vysokých postech.“

Niles se díval jinam. Jeho vlasy, stejně černé jako Snapeovy, mu zakrývaly obličej jako závěs.

„Nenávidíš to - vím, že ano.“ Ztišil hlas, až se změnil jen v drsný šepot, a v duchu si přál, aby to nemusel říkat před Weasleyovou a tím cizincem, co byl s ní. „Sám jsem na tom byl podobně. V tom mi můžeš věřit. Slibuji, že když půjdeš se mnou, už se nikdy nebudeš muset vracet.“

Chlapec byl ve tváři bledý jako mrtvola. „Nemůžu,“ zamumlal, „připoutal mě k sobě, je to magie, s tím nic nenaděláte...“

„Zabini?“ vyplivl Snape. „Existují daleko větší kouzelníci. Já jsem jedním z nich. Stejně jako tihle dva před tebou. Pokud nás při této jedinečné šanci nebudeš následovat, nikdo jiný ti nepomůže. A ty k němu budeš připoután - navždy.“

Snape se opřel a vyčkával. Cítil se nejistěji, než byl ochoten si připustit. Chlapec polkl. Naklonil se dopředu, jako by se chtěl postavit na nohy, ale Snape ho znovu přitlačil k zemi.

„Tak co?“

„Ano, ty mizero,“ zamumlal chlapec. „Nedáváš mi moc na výběr. Jdu.“

„S námi?“ vložila se do toho Weasleyová.

Mrzutě vzhlédl. „Jo.“

„Dobře,“ řekl Snape. „Vinculum. Silencio. Levitus. Veďte nás, Weasleyová.“

Weasleyová a Skonser se na sebe podívali. „Vlastně jsme si s Aaronem říkali, že byste to možná mohl vyřešit vy,“ řekla zrzka. Ukázala na stěnu naproti oknu. „Ten led je tamhle.“

Snape se otočil. „Tady?“

„Troleriometr na něj ukazuje a pak se rozkmitá,“ vysvětlil Skonser. „A nejsou tam žádná zahalující, zakrývací kouzla, nic jsme nedokázali odhalit.“

Snape se zamračil. Obrátil se k chlapci, který se zamračeným výrazem ve tváři kopal do vzduchu. „Možná...“ Snape naklonil hlavu ke zdi. Chlapec znehybněl. „Finite incantatem silencio, levitus,“ zaintonoval. Chlapec poklesl a málem se svalil na zem.

„Potloukat se kolem tajného vchodu,“ nadhodil Snape suše. „Jak velmi... nebelvírské.“ Všiml si, že se na něj Weasleyová dlouze ztrápeně dívá.

„Něco jsem cítil,“ zamumlal chlapec, „to je všechno. Dovnitř bych nešel, Pete mi řekl, abych nezkoušel otevírat žádné dveře.“

„Na tom, co ti řekl Pete, už nezáleží,“ namítl Snape s téměř sadistickým potěšením. „Otevři je, jestli to dokážeš, Nilesi.“

Chlapec se podíval na Weasleyovou a pak na Skonsera. Oba povzbudivě přikývli, i když Snape na zrzčině tváři stále viděl značnou dávku skepse. Zajímalo by ho, jestli má mozek nějak popletený krakem, že chlapce takhle podpírá.

„Ujistěte se, že nikdo nejde,“ zamumlal chlapec. Zápěstí měl stále spoutaná provazy, ale předklonil se, opřel hlavu o zeď a zůstal nehybně stát. Snape si založil ruce na hrudi a čekal. Všiml si, jak si Skonser a Weasleyová vyměnili zmatené pohledy, ale ignoroval to. Tenhle druh vchodů byl vzácný, ale na Malfoy manor se s několika setkal: skryté dveře, které byly uzamčeny myšlenkami.

Niles ustoupil. „Tak,“ řekl. „Už to je.“

Slyšeli zvuk kamene otírajícího se o kámen. O chvíli později se panel zdi začal zvedat a nejprve odhalila puklinu do temnoty, která se rozevírala jako ústa lapající po dechu.

Protego fysicalis,“ seslala Weasleyová přes rozšiřující se vchod modrý štít.

Snape vykročil vpřed a sklonil hlavu k Nilesovi. „Na co jsi přišel?“

Chlapec mlčel dost dlouho na to, aby si Snape začal myslet, že žádnou odpověď nedostane, ale po chvíli, když už otvor do temnoty dosahoval až k pasu, se otočil a řekl: „Zvěrokruh. Zvíře na protilehlé straně, víte?“

„Aha,“ řekl Snape a ustoupil právě ve chvíli, kdy zeď zaduněla. Puklina se zastavila ve výšce ramen. Mírně se sklonil a Weasleyová se opatrně přiblížila. Uvnitř byla tma.

„Necítím žádná ochranná kouzla,“ řekla. „Mělo by to být v pořádku.“ Ohlédla se. „Půjdu dovnitř první. Profesore, vy mě kryjte.“

Snape přikývl. Weasleyová ukončila štítové kouzlo a vklouzla dovnitř. Slyšel, jak zašeptala Lumos, a spatřil bledý, přízračný odraz ledu. „Myslím, že je to bezpečné,“ slyšel ji šeptat.

„Běžte,“ řekl Snape. Chlapec vklouzl dovnitř a Skonser ho následoval. Tiše si mnul zápěstí. Snape se otočil, rozhlédl se po prázdné chodbě na obě strany a vstoupil do tmy.

„To je ono,“ zašeptala Weasleyová vzrušeně. „Je tu jen pár kleteb třetí úrovně a těch už jsem se zbavila. Asi spoléhal na to, že nikdo nebude vědět, jak se dostat dovnitř.“ Otočila se k chlapci. „Bylo to skvělé, ať už jsi udělal cokoli...“

Snape si uvědomoval Skonserovo mručení i přízračné světlo ze zrzčiny hůlky. Místnost nebyla příliš velká a stěny až na ušmudlaný koberec holé. Led vypadal podivně malý. Osoba uvnitř byla otočená čelem k němu, schoulená do tvaru plodu. Snape rozeznal rozmazaný černý flek v místě, kde by měly být vlasy, a další v rozkroku. Mužovy ruce se zdály být roztažené, váhavě se natahovaly po něčem před sebou nebo padaly dozadu do vody. Snape zaťal zuby a náhle měl pocit, že se kolem něj roztočil svět.

„... smršťující kouzla nefungují, že ne?“

„Ne, led má nějakou skoro abrazivní vlastnost. Nikdy předtím jsem nic takového neviděl, i když nejblíže tomu by byli terakotoví válečníci v Si'anu...“

„Mohli bychom ten led rozpustit,“ řekl Snape. „Přeprava člověka by byla jednodušší.“

Cítil, jak se na něj Weasleyová a Skonser nejistě dívají.

„Předpokládám, že vám Grangerová neřekla, kdo si myslí, že je v ledu,“ pokračoval Snape.

Nastala pauza. Pak se náhle místnost začala otřásat zvukem drceného kamene; dveře se spouštěly, nejprve do výše hrudní kosti, pak až na úroveň spodních žeber -

„Weasleyová, utečte!“ vykřikl Snape. Měla dost rozumu, aby poslechla, a prolétla pod dveřmi jako vlaštovka. „Skonsere a ty, chlapče, běžte!“ Dveře byly v úrovni pasu a stále klesaly. Snape se otočil a namířil hůlku na led. „Confringo2)!“ Led se zachvěl, zakymácel se a spadl na zem, do vodorovné polohy. Zahlédl venku záblesk světla, slyšel výkřiky, jekot bolesti. „Accio!“ poručil.

Dveře se blížily k jeho kolenům. Led sebou smýkl po podlaze a uvízl v otvoru. Zaváhal. Ven se dostal jen úzký kus. Za ním dál blikala světla, slyšel řinčení a pak výkřik, který jako by pocházel od Weasleyové. V ruce držel pyranový lektvar, ale kdyby led rozpustil, dveře by zapadly a on by nemohl ven...

Ozvalo se prasknutí a ledový blok náhle vystřelil ze dveří a narazil do zadní stěny. Dveře sjely o velký kus níž a Snape uskočil stranou, protože led se odrazil, málem mu podtrhl nohy a sklouzl doprostřed místnosti.

Sklonil tvář ke zbývající puklině. „Utečte!“ zakřičel na stíny dupajících nohou. „Weasleyová, běž - ten kluk!“ Dveře se s žuchnutím zavřely. Rozhostila se tma.

Vstal a otočil se. Teď nic neslyšel, to náhlé ticho bylo jako ohlušující. „Lumos,“ zamumlal. Led se zatřpytil. Osoba uvnitř, skrz průsvitnou zmrzlou vodu jen nejasný obrys, se mu zdála schoulená, spící mu u nohou. Polkl, odšrouboval uzávěr láhve a odlil z ní rovnoměrnou kapku. Lektvar v místě, kde se dotkl ledu, zasyčel a začalo se z něj kouřit; Snape přimhouřil oči a ztuhl. Ruka se mu třásla. Led byl teď tak tenký, že to vypadalo, že by ho mohl rozbít pouhým stisknutím. Syčení zesílilo a Snape ustoupil. Cítil, jak mu do bot prosakuje voda.

V kusu zbývajícího ledu ležel muž. Kůže se mu leskla, dýchal. Vlasy, mokré a tmavé, zakrývaly tu část obličeje, kterou nekrylo ohbí paže. V mysli mu probleskl obraz: čerstvě narozené dítě a porodní bába hladící mokrou hlavičku. Snape zvedl hůlku a odhrnul ty vlasy stranou.

Polkl a přemýšlel, jestli mu ty rysy ze vzpomínek jen připadají povědomé. Ten nos a ústa, obličej. „Jonathane,“ zamumlal. V hrdle mu bezmocně tepalo, když sledoval, jak se ramena zvedají a klesají, tak pomalu, že se v matném světle s náhlou panikou jednou nebo dvakrát lekl, že se zastavily.

Zvuk tření se vrátil. Do místnosti proniklo více světla. Viděl stín nohou pode dveřmi.

Snape vzal mužovu paži a položil si ji na hruď. Kůže byla kupodivu teplá. „Rennervate,“ přikázal. „Rennervate!“

Jonathan se pohnul. Snape cítil, jak v něm dech dusí slova, která se drala hrdlem ven. Uchopil Jonathana v podpaží a zacouval do kouta. „Jonathane-Pottere,“ zasyčel. Bušení krve mu vracelo bolest hlavy, která setrvávala za očima. Jonathan zasténal a Snape téměř fascinovaně sledoval, jak zvedl ruku, aby si zakryl oči.

Skřípání ustalo. Snape zamžoural do světla. Ztuhl. To, co uviděl, bylo nemožné; ze všech lidí, při vších té ironii... Ale rychle ukáznil tvář do chladného úsměvu. „Proč, kdo je to...“

„Profesore Snape? Myslel jsem si, že slyším vás.“

„Fred Weasley,“ řekl Snape. „Nikdy by mě nenapadlo, že vás tu uvidím.“

„Nápodobně. A tohle je...?“

Přerušil je hluk zvenčí.

„... v Denním věštci, že ano? 'Ředitel Bradavic vede nový Řád a zachraňuje svět’. Mám sto chutí udělat rozhovor s Ritou Holoubkovou!“ Ginny Weasleyová se zarazila. „Uhni, Frede, blokuješ dveře.“

Fred Weasley ustoupil stranou. „Cože, mně se neděkuje za to, že jsem zachránil život své jediné sestře?“ postěžoval si posměšně, ale Weasleyová si ho nevšímala a nakoukla dovnitř.

„Profesore? To je v pořádku, Aaron to řekl Hermioně a Hermiona si zřejmě myslela, že je dobrý nápad jít za Fredem...“ Odmlčela se a zastrčila si pramen vlasů za ucho. „Každopádně předpokládám, že se tady Fred konečně rozhodl s tím svým Řádem rozhoupat...“ Zarazila se. „To je ten muž v ledu?“

Snape přikývl. „Ano.“ Stáhl ze sebe svrchní hábit a přehodil ho přes Potterovo tělo. Poté se zachvěl; bylo jen mírně chladno, ale nelíbilo se mu být před tolika lidmi jen v košili. Cítil se nejistě, jako by stál na lodi, a tak zkřížil ruce na prsou v marné snaze zastavit houpání země pod nohama.

„Probouzí se,“ zašeptala Ginny Weasleyová. „Merline!“ zasyčela náhle. „Jeho obličej! Podívej se!“

Snape se podíval dolů a uviděl, jak Jonathan s mumlavým zasténáním zaklání hlavu, a trhl sebou při vzpomínce na Znamení zla, které měl ten muž vyryté přes polovinu obličeje, protože na tuto část zapomněl.

Vinculus!“

Snape zvedl hůlku. „Protego!“ Kouzlo Freda Weasleyho se roztříštilo o modrý štít. Postavil se na nohy a znovu zkřížil ruce na prsou, vědom si toho, že teď Jonathanova hlava spočívá na jeho nohou.

„Jestli mohu,“ řekl, než stihl kdokoli říct nebo udělat něco dalšího, „rád bych vám představil Harryho Pottera.“

„Harryho?“ vyjekla Weasleyová.

Snape sklopil zrak. Viděl, že se Potterovy oči otevřely a teď si pomalu prohlížejí strop, stěny a dav ve dveřích. Přistihl se, že čeká, až se mužův pohled obrátí vzhůru a setká se s jeho, ale ten okamžik nenastal a tak, když se Potter naklonil v němém úžasu dopředu, přitiskl si založené ruce pevněji k hrudi.

„To je Harry!“ vykřikla Weasleyová. „Ano, Harry, Harry Potter!“ Dav vtrhl dovnitř jako smečka dravých zvířat. Snape ztěžka vystoupil z rohu, ohlédl se na muže, který mu teď bránil ve výhledu, a uvažoval, jestli mu ta vzpomínka vůbec někdy patřila.


***

Poznámky k překladu:

1) Attono -> attonare = lat. omračovat

2) Confringo = lat. zlomit, rozbít

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Kapitola 6, část 2/2: Tání (Hodnotenie: 1)
Od: kakostka - 08.06. 2024
|
Mno, to byl zase nářez... Fred se zjevil asi včas... ale činí nesprávné závěry, evidentně ho Georgova smrt zasáhla víc, než si připouští, takovej paranoidní Moody zkříženej s Albusem a MAlfoyem... ach jo

Harry se objevil, zdá se být dost při smyslech a nezraněn.
Niles je matoucí, je tedy mudla nebo čaroděj a Zabini je horší, než by jeden čekal, takovej hnusnej intrikánskej mafián, fuuuuu.

moc děkuji za překlad.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Edit - 08.06. 2024
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: AAZUZA - 08.06. 2024
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: AAZUZA - 08.06. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Kapitola 6, část 2/2: Tání (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 08.06. 2024
|
No, tak zdá se, že Harryho už nemáme u ledu. Fred se objevil, aby zachránil den. Severus by měl vymyslet lektvar, který by mu zabránil vzniku závislosti na kraku. Pro jistotu.
Jako to je všechno tak zamotané, že vlastně jen čekám, odkud přiletí další rána.
Díky, díky, Jacomo.

Kapitola 6, část 2/2: Tání (Hodnotenie: 1)
Od: denice - 08.06. 2024
|
Tak tohle je tedy pěkná mela, Ginny se objevila v nejvyšší čas :-) Nějak mi nedochází, jak Severus ví, že Niles je tak důležitý, ale asi to zjistím, až si příběh přečtu podruhé, v klidu a najednou.
A na závěr se tam objeví Fred, přivolaný Hermionou, už chybí jen Zabini. Opravdu jsem zvědavá na příští kapitolu, je to úžasná jízda.
Díky.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Folwarczna - 08.06. 2024
| |
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: luisakralickova - 08.06. 2024
| |
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: ivy - 08.06. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: anizne - 08.06. 2024
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: lucky - 09.06. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Kapitola 6, část 2/2: Tání (Hodnotenie: 1)
Od: Yuki - 10.06. 2024
| |
Ginny zachránila Severuse s Aaronem, taková netypická dvojka, ale myslím, že by spolu mohli spolupracovat častěji, ne? Lepší než Cormac :)
Proti závislosti na kraku by měl existovat nějaký lektvar nebo něco...
Fred na scéně, ale nemám z toho dobrý pocit. Čekám, kdy se objeví Zabini, aby se to ještě víc zkomplikovalo, přece musí mít na sídle nastavené nějaké ochrany, které ho upozorní na nezvané hosty. A nebo to právě chce...
Jonathan-Harry je zpět, takže to znamená, že použil tu astrální cestu nebo co to bylo, jak objevil v deníku v Kolébce?
Děkuju za další část...

Kapitola 6, část 2/2: Tání (Hodnotenie: 1)
Od: fido - 11.06. 2024
| |
tak jsem si ten konec přečetl několikrát a stejně jsem zmatený jak sáňky v létě ... nějak jsem to nepochopil
Harry, Fred ... Ginny ...
nechybí tam něco ... větička, dvě - no třeb apo dalším přečtení celé kapitoly budu moudřejší nebo to někdo vysvětlí :)
/je ráno, tak možná ještě není mozek na takové výši/
díky