Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 32. Aby se mé srdce zastavilo

„Harry… myslím, že by ses ho měl… raději zeptat sám.“

Hermionina věta Harrymu Potterovi stále ještě hučela v hlavě, když se otevřely dveře a do jídelny Lasturové vily vstoupil příšerně se usmívající Theodor Nott. Jeho úsměv se změnil ve falešně ublížený úšklebek, když si všiml, že všechny oči, které se na něj míří, vyzařují nepřátelství. Kromě Hermiony, která se na něj stále dívala jako vyděšený králíček, ale na to už byl zvyklý.

Několik vteřin se v domě neozval sebemenší pohyb. Pak náhle Ron (jehož nos se zdvojnásobil a měl krásný fialový odstín) několika kroky přešel místnost a chtěl se Nottovi vrhnout po krku. Draco sám vykročil, ale byl zadržen za límec Blaiseovým pevným stiskem, takže se zarazil na místě a vydal přidušený zvuk. Nott, který se cítil napadený, se natáhl k Ronovi, a než zrzek stačil sevřít kolem jeho krku ruce, ztuhl a zkameněl. Vzápětí Kingsley, Snape, dvojčata, Harry, Bill a Fleur pozvedli své hůlky a všichni je namířili na stále se usmívajícího Theodora. Ten zvedl obě ruce, tentokrát ve smířlivém gestu.

„No tak, on si začal,“ zasmál se prostě, zatímco se Blaise znovu pokusil zabránit Dracovi, aby příchozího roztrhal holýma rukama.

„Pusť ho, Notte,“ zavrčel Harry, aniž by sklonil hůlku. „Okamžitě.“

Theodor si zhluboka povzdechl a strčil ruce do kapes svých černých kalhot. „Jen když slíbí, že bude hodný,“ utrousil tmavovlasý mladík a naklonil hlavu na stranu.

„Theodore, na tvém místě bych to nepřeháněl…“ zamumlal Blaise, který to právě schytal od Draca ostrým loktem do břicha.

Nott se tiše zasmál a několik vteřin se díval na Rona. Zrzek postupně získal kontrolu nad svými pohyby, a jakmile to zvládl, co nejrychleji se od Notta vzdálil a postavil se vedle Hermiony a Harryho.

Theodor se bezstarostně rozhlédl po místnosti a jeho tmavé oči spočinuly na Luciusi Malfoyovi. Jedno obočí se mu zvedlo a koutky úst se mu mírně stočil v úsměvu. „Ale, ale… vy jste tu taky?“ posmíval se, načež mu Lucius Malfoy věnoval jeden ze svých proslulých jedinečných opovržlivých pohledů. „Čekal jsem, že tu najdu vaši ženu, ale vy… mezi těmito lidmi? Jak nečekané. Proč jsou všichni ještě naživu, když jste tady vy?“

„Vzali mi hůlku,“ odpověděl Lucius temně, ačkoli dál znechuceně hleděl na mladého Notta.

Theodor se naplno rozesmál a Hermiona se podivila, jak může být tak uvolněný, když na něj momentálně míří půl tuctu hůlek připravených seslat stejný počet bolestivých kouzel.

„Úžasné! Teď jste neškodný jako čivava s náhubkem,“ prohlásil Theodor vesele, zatímco Blaise se posměšně usmál. Hermiona koutkem oka zahlédla, jak Narcisa pevně drží svého manžela za paži, aby se i on nepokusil rozdrtit Theodorův veselý obličej mezi dlaněmi.

Hermiona sebrala všechnu odvahu, aby se v přítomnosti svého trýznitele netřásla jako osika, udělala pár kroků k Dracovi, vložila mu ruku do dlaně (což blonďáka zřejmě okamžitě uklidnilo) a vrhla ustaraný pohled Harryho směrem. „Prosím,“ vydechla s prosebným výrazem. „Poslouchej, co ti chce říct, rozkrájíš ho na malé kousky, až bude Ty-víš-kdo zničen. Máme na to méně než dvaasedmdesát hodin, Harry.“ Harry se na ni podíval.

„Tik-tak, tik-tak…“ hlesl Theodor těsně předtím, než uskočil stranou, aby se vyhnul kouzlu, které seslal Fred Weasley. Ten jeho imitaci hodin zjevně neocenil.

„Frede!“ vykřikla Hermiona pronikavým hlasem, vyděšená z toho, co by mohl Theodor udělat, aby se mu za tuto urážku pomstil. Nott však nereagoval. Místo toho natáhl ruku směrem k jídelnímu stolu a se svým příšerným úsměvem na rtech navrhl: „Posadíme se?“

„Prosím, jako doma,“ vyštěkl Bill. Fleur probodla Thea pohledem.

Protože se nikdo nehýbal a Theodora stále obklopovaly mávající hůlky, rozhodla se Hermiona situaci zklidnit a zamířila ke stolu, aby se posadila. Cítila, jak Nottův pohled sleduje každý její pohyb, a když se posadila, přistoupil k ní a předstíral, že si sedá na židli přímo po její levici.

„O tom si nech zdát,“ zavrčel Draco. Jeho ruka sjela na rameno bývalého přítele a stáhla ho zpět, načež ukázala na vzdálený konec stolu. „Sedni si támhle.“

Theo se na něj zlomyslně podíval, ale s nepříjemně vyznívající poslušností poslechl a pomalu se přesunul na konec stolu. Postupně, pomalými kroky, se i ostatní obyvatelé (bez Artura a Molly Weasleyových, kteří byli od oznámení o zajetí jejich dcery stále zavření ve svém pokoji) posadili a odložili hůlky. Kromě Harryho, který tu svou nechal na stole na očích, necelý centimetr od pravé ruky. Lucius stál u okna nehybně jako socha, oči stále upřené na Theodora.

„Hermiona říkala, že máš způsob, jak zjistit, jestli jsem viteál,“ zeptal se Harry chladně a podíval se na Theodora přes stůl. Jeho horečnaté prsty lehce pohladily hůlku, připravené chopit se jí při sebemenším podezřívavém gestu svého protějšku.

„Co to má znamenat?“ zeptal se Snape, když se narovnal. Ron vypadal také zaskočeně a Harry se jeho pohledu vyhýbal, jak jen to šlo.

Hermiona našpulila rty a začala: „Harry a já… mysleli jsme si, že je možná jeden z viteálů…“

„Cože?“ vykřikl Ron a svraštil obočí.

„Když se Vy-víte-kdo pokusil zabít Harryho, byly přítomny všechny podmínky pro vznik viteálu, takže je to hypotéza, kterou musíme vážně prozkoumat…“ vysvětlovala Hermiona, zatímco Ron postupně rudl. Nesnášel, když mu Harry a Hermiona něco tajili.

„Není možné, aby se z někoho stal viteál,“ vyhrkl Lucius Malfoy, než si vzpomněl, že se rozhodl zůstat neutrální a nijak se do toho nezapojovat. Když zahlédl Narcisu, jak se na něj dívá, co nejrychleji zavřel pusu.

„To, že se to ještě nikomu nepodařilo, neznamená, že je to nemožné,“ poznamenal Theodor a zakoulel očima. „Kdyby to tak nebylo, lidé by nikdy nepřekonávali své vlastní hranice…“

„Aha, protože je pravda, že ty jsi expert na lidstvo…“ zavrčel Draco, než ho Hermiona chytila pod stolem za ruku, aby mu s ní zatřásla a přiměla ho mlčet. Zdálo se, že to zabralo, a Draco okamžitě využil příležitosti a propletl jejich prsty. Hermiona našpulila rty, aby skryla potěšený úsměv.

Theodor obrátil svůj temný pohled k Dracovi. „Musíš se trochu uvolnit, kamaráde,“ posmíval se mu Nott spolu s upřeným pohledem. „Já ti nevím… dej si něco malého k pití nebo tak podobně.“

Oba mladíci se na sebe zadívali. Ron a Harry si vyměnili znepokojené pohledy.

„Co tím myslí?“ zeptal se Harry a obrátil se na Hermionu.

Hermiona se však otázce vyhnula a obrátila se zpátky k Nottovi. „Vysvětli mu svůj nápad,“ pobídla ho nervózně.

„Je to vlastně docela jednoduché,“ odpověděl Nott nonšalantně a pohupoval se na židli pod Fleuřiným zuřivým pohledem. „Ale potřeboval bych trochu pomoci od našeho drahého profesora lektvarů…“ dodal.

„Ten mladík má ale drzost…“ zamračil se Snape a zahleděl se na něj. „A co by pán potřeboval?“

Theodor se zeširoka usmál a Hermiona odpověděla za něj. „Doušek živé smrti,“ řekla a podívala se nejprve na Snapea a pak na Harryho. „Bude se ti muset dostat do mysli a to bude jednodušší, když budeš tvrdě spát…“ dodala se zkroušeným výrazem.

„Pokud vím, tak s Hermionou na to žádný lektvar nepotřebuješ…“ vyhrkl Harry s neskrývaným opovržením.

„Pottere, Pottere, Pottere…“ přerušil ho okamžitě Nott s podrážděným výrazem. „Hermiona a já jsme úplně jiní, víš…“ Theovy jiskrné oči se pak obrátily k Dracovi. „Hermiona a já… jsme spříznění.“

Hermiona potlačila bolestné zasténání, když ucítila, jak Dracovy prsty drtí ty její. „Zmasakruju tě…“ zavrčel, když se Nott vítězoslavně usmál.

„Draco…“ vypískla Hermiona prosebně.

„Cože? Neříkej mi, že ho bráníš,“ utrhl se na ni blonďák a vrhl na ni nechápavý pohled.

Hermiona odmítavě zavrtěla hlavou a ušklíbla se: „To vůbec ne, ale drtíš mi ruku…“

Draco okamžitě sklopil zrak a s hrůzou zjistil, že říká pravdu. Okamžitě uvolni svůj stisk a Hermiona si oddechla, protože se jí s určitým mravenčením do prstů postupně vracel průtok krve. „Promiň,“ zabručel a neohrabaně jí masíroval dlaň.

„A ty tedy čekáš, že budu souhlasit s tím, že si vezmu lektvar, který mě uspí skoro tak hluboce jako smrt, abys mi mohl vlézt do hlavy a dělat si, co chceš?“ vysmíval se Harry, když se na něj Hermiona varovně podívala. „Žiješ v bludu, Notte.“

Theodor odvrátil pohled od Hermiony a vrátil se k Harrymu. Několik vteřin ho studoval a pak pokrčil rameny. „Jak si přeješ.“ Odsunul židli, vstal a upravil si sako, jako by se chystal v tichosti odejít.

„Harry, prosím tě, tohle je možná naše jediná šance, jak se té věci zbavit!“ zvolala Hermiona s náznakem paniky v hlase. Pak vztyčila ukazováček Nottovým směrem a přimhouřila oči. „A ty se vrať na tu židli.“

Theodor zvedl obočí a ztuhl, ruce na úrovni límce saka. Viděl, jak se na něj Ron křivě usmál a mávl ukazováčkem směrem k prázdné židli, aby Hermionin vyštěknutý příkaz podpořil. Nott spustil ruce, poněkud zaskočený způsobem, jakým na něj Hermiona právě promluvila. Neměla být v jeho přítomnosti vyděšená? Nezbývalo než věřit, že představa, že svého nejlepšího kamaráda zbaví jeho ‚voldemortovské‘ polovičky, jí dodávala odvahu. Nebo to byla uklidňující přítomnost téměř celého Fénixova řádu po jejím boku? Theo si v duchu poznamenal, že by s tím měl později něco udělat, a pak se posadil zpátky. Hermiona pak zahájila opravdové přemlouvání, aby Harryho přesvědčila k provedení tohoto malého experimentu.

„Už není čas na váhání, Harry. Řád už nemá čas. Ginny a Neville nemají čas. Máme tři dny na to, abychom se připravili na souboj s Ty-víš-kým, a já se budu cítit mnohem líp, když ti nad hlavou nebude viset ten Damoklův meč! Umíš si to představit, Harry? Kdybys nebyl viteál, nebo kdybys nechal Notta, aby tě ho zbavil, měli bychom ke zničení jen Nagini! Byli bychom připraveni!“

Harryho zelené oči přelétly z Hermiony na Notta, pak z Notta na Snapea (který měl svůj oblíbený výraz ‚nerad-si-to-myslím-ale-slečna-Grangerová-má-opět-pravdu‘) a nakonec ze Snapea na Zabiniho, který neznatelně přikývl. Co se týče Rona, který seděl vedle Harryho, zdálo se, že stále ještě nestrávil skutečnost, že mu byla tak důležitá informace zatajena.

„Harry, přísahám, že jestli se Nott pokusí o něco zvráceného, postarám se o to, abych mu rozdrásala hrdlo vlastními zuby,“ dokončila Hermiona rozhodně, jako by její argumenty mohly Harryho přesvědčit. Theo znovu pozvedl obočí.

„A já bych se k ní rád přidal,“ zabručel Ron a podíval se na Theodora, který tentokrát protočil oči.

„Já taky,“ dodala dvojčata jednohlasně.

„Já se postarám o rozčtvrcení, když už jste v tom,“ přidal se Bill a zvedl ruku jako školák.

„Až skončíte, dejte mi vědět…“ povzdechl si Theodor a mrzutě zkřížil ruce.

„Co budeš dělat, až tam budeš?“ zeptal se Harry chladně a podíval se Nottovi přímo do očí.

„Kde?“ zeptal se Nott nevinně.

„V tvém —,“ začal Fred polohlasně.

„Frede!“ vyštěkl Bill v dokonalé imitaci paní Weasleyové, která jeho bratra umlčela.

„V mé mysli, Notte,“ procedil Harry skrz zaťaté zuby.

Zmijozel se usmál a pokrčil rameny. „No, víš, nic vážného. Podívám se kolem, jestli nenajdu tvoje vzpomínky na den, kdy jsi dostal tu slavnou jizvu…“ Poklepal si na čelo v místě, kde měl Harry jizvu. „Ty vzpomínky budou nepochybně spojeny s viteálem a podle toho usoudím, jestli ho dokážu najít a zničit…“

„A jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se Harry ledově.

Nott zvedl ruce ke stropu. „Pět minut, pět hodin. Pět dní, kdo ví?“

„Chtěl bych přesnější odhad,“ zasyčel Harry, jehož prsty se vrátily k hlazení hůlky spočívající před ním.

Jeden koutek Nottových úst se jemně zvedl, aby načrtl úšklebek. „Předpokládám, že bys mi to mohl usnadnit tím, že si před usnutím shromáždíš všechny vzpomínky na ten den… Ale nemůžu ti nic zaručit. Proto by bylo lepší neztrácet příliš mnoho času. Jak už Hermiona říkala… máme necelých dvaasedmdesát hodin…“

Harry přimhouřil oči. Nelíbilo se mu, jak Nott mluví. Ta lehkost, ten ironický tón. Bylo vidět, že v téhle situaci rád tahá za nitky. Harry měl podezření, že jim nepomáhá z dobroty srdce. Měl něco za lubem. Ale co to bylo? Harry bohužel neměl čas ani prostředky, aby to v tuto chvíli zjistil. Musel do toho jít sám. A modlit se, aby se z toho dostal živý.

„Jsi škodolibý, viď, Notte?“ odplivl si a pohrdavě se na něj podíval. „Ty si to užíváš…“

„Nemáš ani ponětí, Pottere…“ odpověděl druhý mladík přidušeně.

Hermiona se mírně zachvěla, protože Nottův hlas zněl tak zlověstně. Vycítil její zmatek a uklidnil se, když viděl, že staré dobré reflexy se opět ozývají.

Aniž by spustil oči z Notta, oslovil tentokrát Harry Snapea: „Máte ve svém kufříku doktora Cvoka lektvar, který chce, Snape?“

Mistr lektvarů se ušklíbl a pohlédl na Harryho. „Ano, a pořádnou dávku lektvaru na blbost, pane Pottere. Ještě jedna poznámka o mém kufříku a mohl bych omylem vyměnit lahvičky…“

Theodor se lehce zasmál a Harryho pohled se změnil v jedovatý. „Platí. Kdy začneme?“

„Kdykoli budeš chtít, Pottere… kdykoli budeš chtít…“ odvětil Theo a pak na Hermionu šibalsky mrkl. S povzdechem ucítila, jak jí Dracovy prsty znovu drtí ruku.

*****

Po bouřlivé debatě a zděšených protestech Rona a Draca („To nemyslíš vážně, Harry! Ten chlap je nebezpečný! Pottere, vůbec netušíš, co děláš, že ne?!“), se Snape vrátil s lahvičkou Doušku živé smrti, kterou příkře položil na stůl před Notta. Nott ji zvedl a s mírným úsměvem ji obracel mezi prsty.

„No, teď už v ní chybí jen trocha mě, abych připravil tvé podvědomí na můj vpád…“ řekl medovým tónem.

„Promiňte,“ vyštěkl Snape a vytrhl mu lahvičku z ruky. „Do Doušku živé smrti se nepřidávají organické přísady lidského původu! V receptu to není!“

Nott se na něj podrážděně zadíval. „Když už vám říkám, že ano, nezabilo by vás, kdybyste mi trochu věřil,“ ušklíbl se.

„V žádné knize o lektvarech není zmínka o přidávání tohoto druhu přísady do…“ namítl Snape, než byl znovu přerušen.

„Chcete říct, že od pádu Rakouska-Uherska žádné knihy neexistují?“ posmíval se mu Nott a vzal mu flakonek z ruky. „No tak, babi Rettigová, vzdej se na chvíli svých předpotopních receptů: v kuchyni se musí umět I-NO-VO-VAT!“

„Nechte ho to udělat, Snape,“ řekl Harry velmi klidně.

„Díky, Pottere, konečně je v tomhle zatraceném zmatku někdo na mé straně,“ houkl Theodor s tvrdým pohledem na Snapea, který cosi nesrozumitelně zabručel.

„Já rozhodně nejsem na tvé straně, ale máme strašně málo času a ty, zdá se, víš docela dobře, co děláš. A teď si pospěš,“ zasyčel Harry, který už začínal být netrpělivý.

Nott pohybem palce odklopil lahvičku a uzávěr radostně vyskočil na stůl, kde se s malým prasknutím několikrát odrazil. Pak si levou rukou vytrhl z hlavy několik vlasů a vsunul je do směsi. Nakonec vytáhl zátku a nasadil ji na hrdlo, načež lahvičku energicky zamíchal. Snape zavrtěl hlavou, přesvědčený, že jeho lektvar je nyní zničený.

Harry natáhl ruku směrem k Nottovi, ale ten mu lahvičku nepodal. „Děláš si legraci, Pottere. Tady ne. Potřebujeme klidnou místnost, kde si budeš moct lehnout a já si udělám pohodlí.“

„Nenecháme tě s ním o samotě,“ řekla Hermiona hlasem, který chtěl být pevný, ale který se mírně třásl.

„To jsem nikdy neřekl,“ odpověděl Nott a usmál se na ni všemi zuby. „Pár z vás tam může zůstat, pokud se budete chovat slušně a nebudete dělat hluk. Potřebuju se soustředit,“ vysvětlil.

Harry s povzdechem vstal. Theodor byl se svým samolibým výrazem upřímně nesnesitelný. A taky velmi znepokojivý, ale na druhou stranu… neměl na výběr. „Můj pokoj,“ řekl prostě a zamířil ke schodům. Ron a Blaise ho následovali, stejně jako Draco, Hermiona a Snape.

„Vy všichni?“ zeptal se Nott a podíval se na ty, kteří se zřejmě snažili večírek překazit. „Musíme se chovat slušně, upozorňuji vás.“

„Sklapni a jdi,“ zabručel Ron a gestem ukázal ke schodům.

Jakmile Harry vyšel nahoru, zamířil do svého pokoje, který sdílel s Ronem (a občas i s Hermionou), a lehl si zcela oblečený na přikrývku postele. Theo mu hodil lahvičku, kterou Harry v letu zachytil, a vydal se hledat pohodlné místo, kde by se mohl usadit. Rozhodl se pro Ronovu postel, kam si lehl, aniž by se obtěžoval zout si boty. Suverénně ignoroval Ronův zlý pohled a podložil si záda polštáři. Pak se podíval na Harryho a pokynul mu, aby se napil lektvaru.

„Na zdraví, Pottere!“

Harry neodpověděl a upil malý doušek lektvaru, jak mu Snape okamžitě doporučil.

„Nezapomeň na ten den myslet, Pottere,“ poznamenal Nott, opřel se o polštáře a složil si ruce na břiše, jako by si chtěl zdřímnout pod stromem.

Harry neodpověděl a soustředil se. Matčin křik mu už dozníval v paměti, když se mu zavřela víčka a on téměř okamžitě usnul. Hermiona se jemně, tiše posadila na podlahu vedle Harryho postele a opřela se o zeď. Pokynula ostatním, aby ji následovali, a Ron si šel stoupnout vedle Notta a pozoroval ho. Všichni zaujali svá místa, Snape na Hermionině posteli, Blaise vedle Notta a Draco vedle Hermiony.

Jak se Harry nořil do hlubin ‚živých mrtvých‘, dýchal pomaleji a hlasitěji.

„A je to tady…“ vydechl Nott po dlouhém nádechu. Zavřel víčka a naplno vydechl.

Nic se nepohnulo. Theodor jako by ustrnul a Harryho dech se konečně ustálil v pevném rytmu, který odtikával vteřiny a minuty jako hodinky. Uběhla půlhodina, pak hodina. Pak dvě. Najednou Ron uslyšel z přízemí charakteristické cinkání hrnců a pánví a Molly (která musela konečně vyjít z izolace) připravující oběd. O půl hodiny později, když k Ronovým nozdrám dolehla vůně dušeného králíka s olivami, mu zakručelo v břiše. Hermiona se na něj otráveně podívala, vyděšená, že sebemenší hluk by mohl ohrozit Theodorovu misi, a tedy i Harryho život. Ron zrudl až ke kořínkům svých zrzavých vlasů a sklopil oči, zatímco Draco ty své zvedl k nebi. Hermiona mávla rukou, aby upoutala zrzkovu pozornost, a když konečně zvedl hlavu, ukázala na dveře, aby ho pobídla, ať se jde najíst. Pak si přiložila prst na rty, aby mu přikázala, že tak má učinit mlčky. Ron se zvedl na špičky a pod Snapeovým posměšným pohledem přešel místnost a téměř bez hlesu za sebou zavřel dveře. Hermiona si tiše povzdechla, opřela se o zeď a v duchu se připravovala na to, že bude čekat ještě mnoho hodin. Draco se na ni povzbudivě usmál a ona mu odpověděla položením hlavy na rameno. Z přízemí k nim dolehl tlumený zvuk rozhovoru, a když Hermiona zachytila slovo ‚viteál‘, pomyslela si, že Ron nejspíš vysvětluje některé podrobnosti Brumbálova poslání těm, kteří je neznají. Většině členů Řádu Harry sdělil hlavní pozadí, ale některé aspekty zůstaly do té doby utajeny. V polovině odpoledne se Harry ani Theodor nepohnuli ani o píď. Blaiseovi, Dracovi a Snapeovi také začalo kručet v břiše a Hermiona je zamračeným pohledem a tichými gesty poslala směrem ke dveřím. Sama byla příliš ustaraná, než aby myslela na jídlo, a pro jednou si musela přiznat, že dlouhé dny nucené diety v kobkách panství jí prospívají. Měla trénink. Několik minut poté, co ti tři odešli vyhledat jídlo, se otevřely dveře a do místnosti vešla Narcisa. Vůně máty, která okamžitě naplnila místnost, vyvolala u Hermiony úsměv.  Natáhla ruku, co nejdál to šlo, aby zachytila šálek čaje, a se zářivým úsměvem Narcise poděkovala. Paní Malfoyová se znepokojeně a zvědavě podívala na obě těla ležící na postelích, pak se usmála na Hermionu a tiše zavřela dveře.

Do šesti hodin se situace nezměnila a chlapci se nevrátili. Ticho a klid se na nich musely podepsat, ale na druhou stranu Hermiona měla speciální výcvik a dokázala se příliš nenudit a přemýšlela o různých věcech, které by chtěla dělat po válce. Země, které by ráda navštívila. Knihy, které by si ráda přečetla. Jindy si představovala, že by všechny tyhle činnosti dělala s Harrym, Ronem, Ginny… ale dnes k tomu seznamu přibyly další dvě osoby. Draco a Blaise. Ti teď byli definitivně součástí jejího života. Hermiona se téměř rozesmála, když si představila celou partu na výletě v aqualandu, vodním parku, kam ji rodiče vzali na výletě po Francii. Ron by na obrovské skluzavce ve výšce patnáct metrů nad zemí vřeštěl. Viděla Harryho ve velké kulaté bójce, jak se zmítá v umělém proudu a hlasitě se směje.  Draco… v plavkách. Hermiona se prudce posadila. Nesmysl, teď vůbec není čas na takové myšlenky. Hermiona protočila oči. Rychle, vymysli něco jiného. Vlastnosti asfodelu. Asfodel je vytrvalá rostlina z čeledi liliovitých. Většina druhů roste v okolí Středozemního moře a dává přednost vápenitým půdám. Existuje však jeden alpský druh, A. albus…

Slunce už mizelo za napůl zavřenými okenicemi a Hermiona cítila, jak jí postupně těžknou víčka. Snažila se s tím bojovat, ale marně. Koneckonců, proč si trochu nezdřímnout, mohlo by to trvat dlouho…

I Hermiona padla do Morfeovy náruče. Zahalila ji tma a ona ji po dlouhém dni naprosté nečinnosti a nesnesitelného čekání přivítala s jistou úlevou. Nechala se do ní vtáhnout s takovou rozkoší, že cítila, jak zasténala, když temnotu náhle proniklo několik paprsků světla. Zrnka se postupně měnila v obrazy, zvuky, a než stačila pochopit, co se děje, ocitla se… před hrobem Jamese a Lily Potterových. Zamračila se a udiveně se rozhlédla. Ano, skutečně se nacházela na hřbitově Godrikova Dolu. Krajina byla celá pokrytá sněhem, ale ona se netřásla, přestože byla oblečená jen v džínách a tričku s dlouhým rukávem. Když se otočila, všimla si dvou postav u vchodu na hřbitov a poznala svou vlastní čepici a šálu. A vedle této své druhé verze stál Harry, zabalený do zimního kabátu a sklánějící se postupně nad každým hrobem, aby z něj očistil nápisy od prašanu. Hermiona se zamračila. Zdálo se jí to?

„Á, tady jsi, už bylo na čase!“ ozval se za ní hlas. Hermiona zalapala po dechu a otočila se.

Theodor se opíral o jednu z kleneb a usmíval se na ni s rukama sepjatýma za zády.

„Co děláš v mé hlavě?“ vykřikla Hermiona rozzuřeně. „Neměl by ses místo toho starat o Harryho?“

Theo se uchechtl a odstoupil od klenby, aby k ní přistoupil. Rozpřáhl ruce a otočil se. „Ale tohle je ono!“ vykřikl šťastně. „Vítejte v osobním pekle Harryho Jamese Pottera! Jedním slovem: v jeho podvědomí.“

Hermiona zalapala po dechu. „Chceš říct… jak jsem se tu ocitla?“ zeptala se.

Nott si s náznakem rozmrzelosti povzdechl. „Kolikrát ti to mám říkat?“ Přiskočil k ní a bez okolků ji objal kolem ramen. Hermiona zavrávorala, ale už se naučila, že je lepší neprotestovat, když to udělá. „My dva jsme propojeni. Kam jdeš ty, jdu i já a naopak. Mimochodem, už jsem si začínal zoufat, že neusínáš, protože právě teď můžu říct, že se mi to tady sype. Potterův mozek je nerozlučná změť výčitek a uslzených vzpomínek, je to skoro k nevydržení.“

„Harry přišel o rodiče…“ začala Hermiona a zaťala zuby.

„Já jsem taky přišel o rodiče,“ bránil se Nott s falešnou sebelítostí.

„Zabil jsi je!“ vykřikla Hermiona.

„Jaký je v tom rozdíl?“

Hermiona si povzdechla. Nesnášela jeho zvyk mít na všechno odpověď. „Takže jsi nic nenašel?“

„Vůbec nic, už hodiny bloudím od jedné uslzené vzpomínky k druhé uslzené vzpomínce. Když mám štěstí, vidím okamžik, kdy se směješ, kdy ve třídě zvedáš tu svou protivnou ručičku, ale kromě tohoto a onoho otravného zvyku oddělovat každou vzpomínku pronikavým vytím a zeleným zábleskem jsem přišel na prázdno…“

Hermiona se vyprostila z jeho sevření a zrychlila krok mezi hrobkami Godrikova Dolu.

„Kam jdeš?“ zavolal na ni Theodor a vydal se v jejích stopách.

„Nevím,“ zamumlala Hermiona a rozhlédla se kolem.

Pak jí uši zaplnil srdcervoucí ženský nářek a Hermiona zalapala po dechu. Podívala se směrem k Harrymu a Hermioně ze vzpomínek, ale oba byli skloněni nad jiným hrobem o kus dál a zdálo se, že si ničeho nevšimli. Pak to uviděla. U vchodu na hřbitov se zhmotnil proud zelené energie, který přešel hlavní ulici vesnice a zmizel stejně rychle, jako se objevil.

„Co to…“ začala Hermiona. Nestačila dokončit větu, když se země začala třást. Reflexivně se pokusila přidržet nedalekého hrobu a podívala se směrem ke svému druhému já. Godrikův Důl zasáhlo skutečné zemětřesení, a přesto se zdálo, že ani Harry, ani druhá Hermiona nic necítí. Vzápětí si uvědomila, že celý hřbitov zmizel a ticho na místě se změnilo v radostnou vřavu. Hermioně se rozšířily oči, když zjistila, že stojí uprostřed Příčné ulice v celé její bývalé kráse. V dálce se tyčila nakloněná budova Gringottových a všude kolem ní spěchali na nákupy kouzelníci všech velikostí a v nejrůznějších hábitech, aniž by si uvědomovali její přítomnost nebo přítomnost Theodora vedle ní.

Zdálo se, že ho to těší. „Podívej se na to, naše vlastní Příčná ulice.“

Hermiona se otočila a ocitla se před obchodem Krucánky a Kaňoury, překypujícím barevnými grimoáry a knihami. Na ulici se táhla neuvěřitelná fronta a Hermiona hned věděla proč. Zlatoslav Lockhart měl autogramiádu. Bylo to v den, kdy Lucius Malfoy podstrčil Ginny do jejích věcí Raddleův deník. Hermiona přistoupila k vitríně a usmála se, když objevila obálky knih Mé kouzelné já, Jaro s yettim, Génius a ghúlové, Souboj se smrtonoškou a další výdobytky, které si Lockhart hanebně přivlastnil.

„Drahý Zlatoslav!“ zvolal Theodor pobaveně. I on přistoupil k vitríně a s drobným úsměvem si knihy prohlížel. „Nevíte někdo, co se s tím chudákem stalo?“

Hermionin úsměv pohasl a ona pokrčila rameny. Samozřejmě to věděla, i když tam nebyla. Ron mu svou zlomenou hůlkou poškodil mozek. Když nahlédla do obchodu, uviděla Luciuse Malfoye, jak shlíží spatra na Artura Weasleyho, a drobnou Ginny po jeho boku s pohledem obráceným vzhůru k impozantní postavě malfoyovského patriarchy. Hermiona přimhouřila oči a z místa, kde stála, jasně viděla, jak Lucius přidává ke Ginnyině hromádce použitých grimoárů malou černou brožurku. „To je ale úchyl,“ procedila skrz zuby. „Bylo jí teprve jedenáct, chudince…“

Znovu se ozval pronikavý výkřik a Hermiona se horečně rozhlédla. Jestli měl Nott pravdu, tak dalším krokem bude zelený blesk, pak zemětřesení a změna prostředí.

Jak předpověděla, blesk se objevil před obchodem Floriana Fortescuea, pohyboval se po ulici mezi kolemjdoucími, kteří si tohoto jevu vůbec nevšimli, a zmizel před branami Gringottových. Země se začala třást, tentokrát silněji, a Hermiona se bezděčně chytila Notta za ruku a ten využil příležitosti, aby ji přitiskl k hrudi.

Jakmile se země opět usadila, Hermiona ho odstrčila, jako by měl gangrénu, a on ji poctil posměšným úsměvem.

„Mimochodem, jak dlouho jsem byl pryč?“ zeptal se, když ji sledoval, jak odchází.

„Začala jsem usínat, když se obloha zbarvila do oranžova, tak nevím… muselo být skoro sedm hodin večer…“ řekla a zkoumala okolí, aby zjistila, kde je. V téhle vzpomínce byla tma jako v pytli a podle toho, co viděla… byla v Zapovězeném lese. Brilantní.

„Už?“ překvapil ji Theo a ušklíbl se. „Tady čas plyne jinak, neviděl jsem, že by mi utíkal…“

Ale Hermiona ho už neposlouchala. Šla dál, obočí svraštělé, horečně pátrala ve vlastních vzpomínkách, aby zjistila, co by jí Harry mohl ukázat teď. Ale marně, nemohla si vzpomenout, že by do této části lesa vkročila. Najednou uslyšela dětský křik, a než ji Theodor stačil zastavit, rozběhla se k nim.

Po několika minutách zběsilého běhu se Hermiona zastavila na místě a vyděšeně vyjekla. Stál tam obrovský, několik metrů vysoký pavouk a kolem něj se hemžily stovky dalších menších (ale na Hermionin vkus stále příliš velkých) pavouků. V tu chvíli si to uvědomila. Na tu noc si nemohla vzpomenout, protože tam nebyla, ale zkamenělá ležela na lůžku na ošetřovně. Byla to ta noc, kdy Harry a Ron šli hledat Aragoga.

„Co je to, kurva, za příšeru?“ vykřikl Theodor, který se k ní právě připojil.

„Aragog,“ odpověděla Hermiona s očima vytřeštěnýma hrůzou nad velikostí akromantule. Pak si uvědomila, že Ron skutečně moc nepřeháněl, když jí říkal, že čelil ‚třicetipatrovému pavoukovi‘, a v duchu si slíbila, že se mu omluví za to, že se mu vysmála.

„Ta věc má jméno?“ zvolal Theodor přes hluk tisíců tlapek na lesní půdě a pronikavé skřípění pavouků.

„Aragog byl Hagridův mazlíček,“ vysvětlila Hermiona také zvýšeným hlasem.

Theodorovi se rozšířily oči. „To myslíš vážně? Proč jsem tedy o té věci v tvé hlavě nic neviděl?“

„Nebyla jsem tam!“ vyhrkla Hermiona a otočila se zpátky k Aragogovi, právě včas, aby viděla, jak se objevuje modrý Ford Anglia Artura Weasleyho a vyzvedává dva vyděšené chlapce. „Bazilišek mě zkameněl, byla jsem na ošetřovně.“

Pronikavé zaječení snadno přehlušilo Aragogův zuřivý řev, když mu kořist unikla. Je možné, že to ječení patřilo Lily Potterové, když umírala? Hermiona se zachvěla. Ale neměla čas dál přemýšlet. Zelený blesk se objevil poblíž velkého, staletého dubu… a zamířil přímo na ni. Proud energie ji zasáhl plnou silou a Hermiona cítila, jak ji zvedá a vrhá dozadu. V dálce slyšela, jak Nott z plných plic křičí její jméno. Když dopadla na zem (která se mezitím začala třást), propukla v silný záchvat kašle. Pád jí vyrazil dech.

‚Zemětřesení‘ ustalo a s ním i lomoz akromantulí. Teď bylo ticho, přerušované jen Hermioniným kašlem.

„Hermiono!“

Spěšné kroky jí prozradily, že se k ní připojil Theodor.

„Jsi v pořádku? Ta věc tě zasáhla přímo do hrudi!“

Hermiona si znovu odkašlala a podepřela se na lokti. „Jsem v pořádku, jsem v pořádku… jen… chvilku…“

„Jak je to možné?“ pokračoval Theodor, který už viditelně ztrácel klid. „Nic, co se děje ve vzpomínkách, nás nemá vidět ani zasáhnout, my přece neexistujeme!“

Hermiona se ještě trochu rozkašlala a pak se jí podařilo pořádně se nadechnout. Už se chtěla postavit, když jí náhle před nosem vyskočila Theodorova ruka. Hermiona vzhlédla. Chtěl jí snad pomoci vstát?

„No tak, to je v pořádku, nemáme na to celou noc…“ zabručel a mávl rukou, aby ji pobídl ke spěchu.

Hermiona se na něj zadívala, ale přijala jeho pomoc při vstávání. Blesk s ní trochu otřásl a ona se nebránila malé pomoci. Jakmile se postavila na nohy, oprášila si kalhoty a tričko a pomalu, zhluboka dýchala.

„Víš, šel jsem za tebou…“ řekl náhle Theodor a sledoval její reakci.

„Kam?“ zeptala se Hermiona mechanicky.

„Na ošetřovnu. Ve druhém ročníku.“

Hermiona přestala dělat, co dělala, a upřeně se na něj zadívala. Pak odvrátila pohled. „To nechci vědět,“ řekla a poodešla stranou. Kde byli teď? Hermionu tenhle zasvěcovací výlet s Nottem začínal unavovat. Chtěla se vrátit do domku. Obejmout Harryho. A Draca. A Rona. A Blaise a všechny ostatní. Museli najít viteál, a to rychle. V tu chvíli prozřela.

„Počkej, co jsi to říkal?“ zeptala se ostře a otočila se zpátky k Nottovi.

Ten se na ni nechápavě podíval. „Že jsem za tebou šel, když jsi zkameněla na ošetřovně?“ zeptal se a povytáhl obočí.

Hermiona podrážděně vyjekla. „Ne! Předtím! Říkal jsi, že neexistujeme!“

„Ano, ve vzpomínkách ne, jen se na ně díváme jako v myslánce, a tak nás nikdo nevidí…“

„A nám se nemůže nic stát!“ škodolibě se usmála Hermiona, což hraničilo s hysterií.

„Ehm, jo, nechápu, jak je to dobrá zpráva, ale jo…“ zabručel Theodor, který zřejmě nechápal její myšlenkové pochody.

Hermiona nadšeně poskakovala, zatímco Nott se na ni nechápavě díval. „Tak to je ono! Tady je náš viteál! Je to zelený blesk! Takovou podobu na sebe vzal uvnitř Harryho!“

Nott otevřel ústa, právě pochopil. „Aha, a kdyby ten blesk byl součástí normálních vzpomínek, nemohl by ti ublížit!“

„Přesně tak!“ vykřikla Hermiona nadšeně. „To je dobře, že konečně vyprodukujeme něco užitečného! Měsíce jsem si připadala, jako by mi někdo udělal lobotomii ve spánku…“

„Jestli tě to uklidní, tak já s tím nemám nic společného,“ utrousil Nott. Hermionu opustila veškerá radost a upřela na něj pohled. „To je v pořádku, jen jsem žertoval. Jsi velmi náladová dívka…“

Hermiona se k němu otočila zády a vydala se přímo vpřed, aby našla další vzpomínku. Znovu se ocitli uprostřed přírody a teprve po několika minutách Hermiona poznala Deanovský les. Stan, který sdílela s Harrym a Ronem, musel být nedaleko. Když obešla velký balvan, zjistila, že sténá na zemi a pláče poté, co Ron odešel, zatímco Harry se stáhl do stanu. Hermiona se dlouhou chvíli dívala na svou mladší verzi, jak neúnavně vzlyká. Nott se také díval a Hermiona se cítila trapně, že tak intimní chvíli vidí někdo jiný než ona sama nebo Harry. Theodor se naštěstí na nic neptal. Ne ze skromnosti, pomyslela si Hermiona, ale určitě proto, že už našel odpověď, když se mi ponořil do hlavy.

„Jak zničíš tok energie? Není to jako předmět nebo člověk, nemůžeš do něj jen tak praštit a čekat, co se stane…“ zamumlal Theodor a odvrátil se od vzlykající Hermiony u stanu.

Přítomná Hermiona se na něj posměšně podívala. „Myslela jsem si, že víš, jak na to, pane odborníku na tisíciletou magii.“

„Věděl bych, kdyby viteál měl jinou, dokonalejší… podobu. Ale teď jsem trochu ztracený, to musím přiznat…“ Nott se zarazil. „A dávej si pozor, myslím, že poslední dobou začínáš být vůči mně až příliš sebevědomá.“

Hermiona protočila oči a zavrtěla hlavou. „Ale kdyby to tak nebylo, pořád bys bloudil od jedné uslzené vzpomínky ke druhé,“ zabručela a napodobila jeho povýšený, ironický výraz. „Aspoň se mi daří něco dělat.“

Nott si povzdechl. Téměř ve stejném okamžiku se lesem ozval nářek Lily Potterové. „Už jsme se začínali nudit, viď?“ zvolal mladík, když se krajinou znovu mihl zelený blesk. Tentokrát Hermionu minul. Sledovala, jak se prodírá atmosférou, a tvářila se zamyšleně. Jak ten proud energie zastavit a zničit? Země se začala chvět. Hermiona si na to začínala zvykat a ani se nepokoušela ničeho zachytit. Blesk zmizel a na jeho místě se objevil… dětský pokoj. V rohu místnosti stála postýlka se zábranami, nahoře na ní se nacházel kolotoč, který pomalu přehrával tóny tiché hudby. Hermiona otočila hlavu k oknu a rozeznala ulici pod ním. Touto ulicí před několika měsíci procházela v Harryho objetí. Byli zpátky v Godrikově Dole, ale tentokrát… Harrymu Potterovi byl teprve rok. Hermiona se vrhla k postýlce a naklonila se přes zábradlí. Malé dítě se smaragdově zelenýma očima a hnědými vlásky, oblečené do maličkého pyžamka, se spokojeně vrtělo na matraci, obklopené hračkami a plyšáky. Hermiona vyprskla smíchy.

„Ahoj, Harry…“ vydechla a usmála se na dítě. Očividně ji neviděl a Hermiona litovala, že ho nedokáže vzít do náruče, odvést ho odsud pryč, než ho Voldemort najde. „Bez jizvy vypadáš strašně roztomile… dokonce hezky,“ zažertovala a natáhla ruku, aby prstem obkreslila obrys dětské tvářičky.

„Až ostatním řeknu, že jsem Pottera viděl v plenkách,“ ušklíbl se Theodor za jeho zády.

Hermiona si povzdechla a zavřela oči. Skoro jsem na něj zapomněla…

„Cože?“ zeptal se, když slyšel její hlasitý povzdech.

„Nic,“ odpověděla Hermiona úsečně.

Nott otevřel ústa, aby něco dodal, když do místnosti vpadla žena s nazrzlými vlasy a zelenýma očima, zamkla dveře a pak před sebou mávla hůlkou.

„Lily Potterová…“ vydechla Hermiona fascinovaně, když se přiblížila ke vzpomínce na mladou ženu, aby si ji prohlédla zblízka. Náhle Hermiona ucítila, jak jí otřásla neviditelná síla. Otočila se k Theodorovi, který se mračil.

„Co se to se mnou děje? Co se to se mnou děje?“ ptala se v panice.

Nott zavrtěl hlavou, nezdálo se, že by měl tušení. Odpověď však přišla v podobě vzdáleného hlasu. Hermiono! Hermiono!

Hermioniny oči se rozšířily. „Draco?“ Chvíli přemýšlela. „Určitě se mě snaží vzbudit,“ uvědomila si s náznakem paniky v hlase.

Nott ji chytil za ramena a zatřásl s ní jako se švestkou. „Nesmíš si ho všímat, Hermiono! Jsme blízko našemu cíli, tím jsem si jistý, nesmíš ho teď nechat, aby tě probudil, rozumíš mi?“

Hermiona spěšně přikývla a ze všech sil se soustředila na jedinou věc. Harry. Po jejich pravici se doslova rozlétly dveře a ve dveřích se objevil Voldemort.

Uprostřed místnosti Lily Potterová couvala k postýlce, kde se malý chlapec postavil na vratké nohy a držel se šprušlí, aby mohl sledovat scénu. Mladá žena začala Voldemorta prosit, aby jejímu dítěti neubližoval, a on vyprskl smíchy, z čehož Hermioně vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Voldemort bez dalších okolků zabil Lily, která se zhroutila na podlahu s očima dokořán. Hermiona měla nepříjemný dojem, že jsou upřené na ni.

Tak… tím, že zasáhla, ho ochránila před smrtí. Co kdyby to bylo totéž pro…?

Hermiona otočila hlavu směrem k Voldemortovi, který pomalu postupoval s hůlkou v ruce k dítěti, které se drželo zábran jeho postele a upíralo na něj své velké zelené oči.

Jestli se nemýlím, blesky mnou neprojdou… Harryho se nedotknou…

„Myslím, že vím, jak na to,“ zašeptala spíš pro sebe než k Nottovi.

„Cože?“ Nott se na ni v panice podíval. Ať se snažil sebevíc, scéna, která se mu odehrávala před očima, byla tak historická, tak legendární, že vypadal stejně rozrušený jako ona. Voldemort natáhl k Harrymu hůlku, a když s ignorováním Nottova výkřiku vyslovil první slovo zaklínadla, Hermiona vyrazila vpřed.

Avada kedavra určená Potterovi ji zasáhla plnou silou přímo do srdce, stejně jako předchozí blesk před několika vzpomínkami. Rozdíl byl v tom, že kvůli tomuto trpěla jako mučednice. Před očima se jí mihla Voldemortova tvář a pak netečná tvář Lily Potterové, zatímco jí do hrudi pronikala obludná bolest, vlévala jí jed do tepen a ozařovala všechny končetiny. Hermiona vykřikla z plných plic. Slyšela několik hlasů, které křičely i její jméno. Nott? Draco? Jak to mohla poznat? Cítila, jak to celé její tělo odhodilo dozadu, a do úst jí vnikla kovová chuť krve. Bez dechu okamžitě přestala křičet. Její tělo dopadlo na podlahu dětského pokoje a hlavou se udeřila o zem hned vedle Lily Potterové. Pod náporem nárazu se jí rozmazalo vidění. Zrak se jí šokem rozostřil, ale přesto se setkala s mrtvým pohledem Harryho matky… a strnula. Lily Potterová se usmívala.

Hermiona měla najednou dojem, že ji vytahují z obrovského bazénu, jako by ji dvě ruce ponořené do vody zvedaly a vynášely na vzduch. Reflexivně se pokusila naplnit plíce kyslíkem a vydala nepříjemné zasténání, po němž následoval další záchvat kašle. Víčka se jí zachvěla a ona viděla, že už není v dětském pokoji u Harryho a mrtvé Lily Potterové. Jaká bude tato nová vzpomínka? Kdy skončí?

Rozeznala Dracovu tvář, která se nad ní skláněla, stejně jako Snapeovu. Co to bylo za vzpomínku? Co to bylo za vzpomínku?

„Hermiono? Hermiono! Slyšíš mě?“

Hermiona se zamračila a její zrak se ustálil. Pomalu otočila hlavu doprava a spatřila Ronovu postel, na které se toho rána usadil Nott. Nalevo byla Harryho postel, kde její kamarád stále ležel v bezvědomí. Byla zpátky. Otevřela ústa, aby něco řekla, ale podařilo se jí jen vyplivnout trochu krve. Polkla a uvědomila si, že silně krvácí z nosu, a podle bolesti v ústech poznala, že se musela ve spánku kousnout do vnitřní strany tváře.

„Ha-rry…“ zaúpěla.

„Hermiono, co se stalo?“ Tentokrát to byl Ronův hlas. Zněl splašeně.

„U Merlina, Weasley, už ji nechte dýchat! Víte co? Vypadněte odsud, to bude lepší.“ Snape, to byl Snape.

Hermiona se prohnula v zádech, vymanila se z Dracova sevření a s obtížemi se doplazila k Harryho posteli. Bolest v hrudi ji stále pálila, ale na tom jí nezáleželo. Myslela jen na jedno. Na Harryho.

Na Ronově posteli se probudil i Nott, který byl v mnohem lepším stavu než ona, a vyskočil na nohy.

„Co jsi jí to udělal, ty pytle sraček?“ zařval Ron, kterého Bill držel oběma rukama, jak nejlépe uměl.

Nott si ho nevšímal a vrhl se k Hermioně, ale Blaise zasáhl a prudce ho odstrčil. „Co to sakra děláš, Theo? Takhle to přece nemělo být! Měl bys to pořádně vysvětlit!“

Za nimi se Hermioně podařilo dostat se na kolena a teď svírala Harryho a radostně mu rozmazávala krev po celé košili. Nedokázala vymyslet nic, co by řekla (což by stejně nebylo moc platné, vzhledem k tomu, že Harry ještě spal), a tak udělala to jediné, čeho se cítila schopná: rozplakala se. Radost, smutek, úleva, únava, bolest, nedokázala říct, proč pláče, ale plakala. Někde v domě odbíjely hodiny tři ráno.

Když Draco uslyšel Hermionino vzlykání, obrátil se na Thea a jeho tvář zkřivil vztek. „Rozbiju ti hubu, Notte…“

Theo však sledoval Hermionu, na tenkých rtech široký úsměv. „Dokázala to, kamaráde…“ Theo tiše vydechl a hltal ji očima. „Sama zničila ten zatracený viteál.“

Ohromen větou, kterou Nott právě pronesl, Draco ztuhl a otočil se současně s Ronem, Blaisem a všemi ostatními zmobilizovanými rozruchem, k Hermioně, která se zhroutila na Harryho a usnula hlubokým spánkem. Hermiona Grangerová právě zničila předposlední viteál.