Preklady fanfiction Harryho Pottera

Slunovrat ve Stonehenge

Prosinec 2018

Jennifer

Vzduch byl ztěžklý vůní kávy a skořice, perníku a karamelu a přes shon baristů, prskání kávovaru a syčení vařícího se mléka bylo mámu stěží slyšet. „Jste si jisté, že nechcete, abych počkala, než přijde Susie? Bylo by hezké se s ní setkat... a nerada vás tu nechávám...“

Všichni jsme stáli v zaplněné kavárně Busy Bee v Salisbury ve Wiltshiru. Máma i táta šli dovnitř s námi, přestože Julie protestovala, že to není potřeba. Susie tam samozřejmě nebyla.

Juliet na mě pohlédla, vytáhla telefon a já jsem okamžitě zpozorněla. Máma s tátou nemohli tušit, že kouzelnické rodiny mobily nepoužívají.

„Ne, to je v pořádku, mami,“ řekla Juliet bezstarostně, nakoukla na displej a předstírala, že projíždí schránku. „Právě mi přišla zpráva od Susie. Píše, že jí ujel autobus, ale už je na cestě. Nechci, abyste přijeli pozdě za tetou Annou a strýčkem Davem. Můžeme si s Jennifer číst a dát si něco k pití, než dorazí.“

Ale máma i táta se tvářili nepřesvědčeně a já za jejich zády taky rychle vytáhla telefon, odemkla ho, ťukla na kontakty a dotkla se Julietina jména. Strčila jsem ho zpátky do kapsy v momentě, když Julietin mobil zazvonil.

Juliet hovor přijala a štěbetavě spustila: „Susie! Ahoj! Ano, dostala jsem tvou zprávu, díky - jak se ti podařilo zmeškat autobus, truhlíku... jsme v Busy Bee, jo... jo... Jennifer se nemůže dočkat, až tě pozná... Aha, to je super... skvělé, to zní dobře…“ a vesele pokračovala, zatímco mávala mámě a tátovi, aby už šli. Vždycky se snažili neposlouchat naše soukromé telefonní hovory a tak po krátkém pohledu poplácal táta Juliet po rameni a máma mě objala, načež se zamumláním: „Buďte hodné!“ odešli.

Juliet zavěsila, jakmile byli pryč, a usmála se na mě. „Doufala jsem, že to uděláš,“ řekla.

„Dvojčata myslí stejně!“ odpověděla jsem a obě jsme se zachichotaly. To jsme si říkaly už jako malé. Od té doby, co se Juliet před šesti dny vrátila, jsme byly nerozlučné, bez přestání jsme si povídaly a každý večer zůstávaly vzhůru dlouho do noci, povídaly jsme si... brzy se zdálo, že znám Bradavice, dívky z její koleje a ostatní spolužáky z jejích hodin stejně dobře jako ona. Neřekla jsem jí o Greenhillské škole úplně všechno, ale na tom nezáleželo. Nechtěla jsem, aby si dělala starosti.

A teď byli Vánoce a my v Salisbury, v den zimního slunovratu. Obě jsme měly dobrou náladu, cítily jsme nervozitu, ale taky vzrušení. Všechno bylo pečlivě naplánované. Přesunuly jsme se k pultu, abychom si objednaly, protože jsme usoudily, že bude dobré ještě chvíli zůstat v kavárně pro případ, že by máma s tátou hned neodjeli a mohli by nás vidět odcházet bez Susie.

Vmáčkly jsme se ke stolku zastrčenému v útulném rohu a pomalu popíjely horkou čokoládu. Trochu jsme se uvolnily, když jsme teď byly samy.

„Takže ten hotel je vlastně mimo centrum,“ rekapitulovala jsem naše plány. „Ubytujeme se, necháme si tam věci, pak se autobusem vrátíme do města a odtud pojedeme kyvadlovou dopravou do Stonehenge na slavnost slunovratu. Pak musíme najít toho chlápka Zefýra.“

„U paty sedmého kamene,“ připomněla Juliet.

„Jo, to je ono.“

Během společných předvánočních dnů jsme strávily spoustu času na fóru úžasné webové stránky, kterou jsme našly po dlouhém brouzdání internetem - moonfiremagic tečka com¹⁾. Vypadalo to, že Moonfire Magic je tajným centrem praktikujících pohanů, druidů a wiccanů, a z některých věcí, které jsme si tam přečetly, se nám tajil dech. Čím víc jsme pátraly, tím víc jsme toho o této tajné komunitě odhalovaly - narazily jsme na fotky mysticky vypadajících rituálů, a dokonce jsme našli i několik obrázků mudlovských druidů, kteří používali opravdické hůlky!

Nakonec jsme sebrali odvahu a samy se na fórum zapsaly pod přezdívkami SilverStar a MidnightMoon²⁾. Juliet jako SilverStar vysvětlila, že budeme o slunovratu ve Stonehenge, a zeptala se, jestli tam bude někdo, kdo by mi mohl pomoci s plným zasvěcením do světa magických druidů. Naše žádost byla ochotně předána dál a stala se horkým tématem; během dvou dnů se dostala k osobě, o níž mnozí online druidové tvrdili, že je tím, koho hledáme: k Zefýrovi, velkému vůdci tohoto mystického světa. Nyní nás očekával. Měly jsme se s ním setkat jednadvacátého prosince v devět hodin u sedmého kamene.

Podívala jsem se do Julietiných modrých očí a viděla v nich odraz své vlastní naděje a dychtivosti.

Nejdříve jsme si však musely zařídit nocleh v hotelu. Vypily jsme poslední zbytky horké čokolády a vydaly se na autobusovou zastávku, kde jsme zkontrolovaly naše skromné úspory.

„Čtyřicet tři liber a padesát pencí,“ zamumlala jsem a rychle počítala. „Hotelový pokoj stojí třicet. To nám zbývá něco přes třináct liber na autobusy a jídlo na tento víkend. Budeme muset být opravdu opatrné...“

Poslední dva měsíce jsme šetřily všechny peníze do posledního centu a přidaly je ke dvěma desetilibrovým bankovkám, které jsme dostaly od tety Anny a strýce Davea, když nás naposledy navštívili, abychom měly na tento víkend finance. Stačilo to tak tak.

Zanedlouho autobus zastavil na špinavě vypadajícím předměstí Salisbury, které ostře kontrastovalo s jeho malebným, dobře situovaným centrem, a my jsme se ocitly před obrovskou cihlovo-betonovou budovou s názvem známého řetězce levných hotelů nad vchodem.

„To zvládneme,“ zašeptala Juliet povzbudivě a stiskla mi ruku. „Jsi připravená?“

„Připravená,“ kývla jsem a společně jsme zamířily do hotelové haly. V obavách, že by nás bez přítomnosti dospělého neubytovali, a to ani v případě rodinného pokoje, jsme sestavily ten nejlepší plán, jaký jsme dokázaly vymyslet. Nebyl sice neprůstřelný, ale snad bude fungovat.

Bylo už pozdní odpoledne, což jsme si řekly, že bude rušná doba (kdy bude hotelový personál zaneprázdněný a netrpělivý a bude méně pravděpodobné, že nás pečlivě zkontroluje), a opravdu, dovnitř se neustále hrnul proud hostů. Postavily jsme se do fronty k recepci a snažily se tvářit co nejvíc nonšalantně. Když jsme však dorazily blíž, nervózně jsem polkla; recepční byla vysoká žena s kovově šedými vlasy, která se tvářila stejně přísně a bystře jako McGonagallová. Obě nás přejela pohledem a pak zapátrala za našimi zády, očividně hledala rodiče.

„Dobrý den,“ pozdravila Juliet rychle a přitáhla její pohled zpátky k nám. „Máme zamluvený rodinný pokoj. Na jméno Belstoneovi.“ A sebevědomě položila na stůl desetilibrovou a dvacetilibrovou bankovku. Usoudily jsme, že tohle bude nejlepší přístup, a případné složité vysvětlování jsme si nechaly na později, kdyby to bylo nutné. Koneckonců, třeba nám jen dá klíč...

Ale to bohužel neudělala. Nastala dlouhá pauza, pak se recepční opatrně zeptala, aniž by sáhla na peníze: „Jste tu samy, děvčata?“

Jelikož jsme to očekávaly, obě jsme se okamžitě rozesmály, jako by to byla překvapivá otázka.

„Ne, samozřejmě že ne,“ řekla jsem a nasadila svůj nejnevinnější úsměv. „Máma s tátou vykládají auto. Máme spoustu zavazadel.“

„Poslali nás napřed, abychom vyřídily ubytování,“ dodala Juliet a obě jsme napjatě čekaly. Recepční se na nás zadívala se sevřenými rty.

Polkla jsem. Žádný klíč na obzoru. „Hm, táta chtěl, abychom se rychle zapsali a mohli vyrazit, máme zamluvený stůl na večeři,“ vysvětlovala jsem a snažila se tvářit nevinně.

„Obvykle dáváme přednost tomu, aby rodinu odbavila matka nebo otec,“ řekla nakonec recepční. „Raději si pro ně dojděte, děvčata.“

Obě jsme se usilovně snažily neprozradit se nervózním pohledem na tu druhou. S tímto scénářem jsme počítaly, ale hodně jsme doufaly, že na něj nedojde.

Juliet se zhluboka nadechla. „No dobře!“ vyhrkla vesele. „Vydrž, Jennifer. Dojdu pro tátu. Nebude to trvat dlouho.“

Pevně jsem se opřela o pult, lokty vystrčené ven, a držela naše místo, aniž bych pustila k recepčnímu pultu další osobu - netrpělivě vyhlížejícího obchodníka. Věděla jsem, že frontu dlouho nezadržím, a i když se Juliet vrátila jen za minutku, obchodník už se tlačil dopředu. Juliet před něj elegantně předstoupila a hlasitě pronesla: „S dovolením, my tu byly první.“ Věrný tradičnímu britskému vychování opět couvl, ačkoli rty měl pevně stisknuté frustrací.

„Promiňte,“ řekla Juliet recepční. „Táta mě poslal zpátky. Podívejte, máma šla přes silnici pro nějaké toaletní potřeby, které zapomněla, a on ještě nedokončil vyndávání všech našich věcí z auta. Nechce je nechat roztahané venku, zatímco sem půjde, nebo je znovu všechny zase vracet zpátky do vozu, jen aby se ohlásil. Říkal, že už udělal rezervaci a dal nám hotovost na zaplacení, tak v čem prý je problém, prosím?“

Recepční se zamračila a mlaskla.

„Jen předávám vzkaz,“ pokrčila rameny Juliet a já jsem přes pult šťouchla do našich třiceti liber.

„No tak, zlatíčko!“ zakřičel hlas z konce fronty. „Všichni čekáme.“

„Jo, dejte jim ten zatracenej klíč, v čem je zatraceně problém?“ ozval se další hlas.

„Chcete, abychom tu byli všichni až do Vánoc?“ dodal další podrážděně a recepční si povzdechla a - k naší nesmírné úlevě - přijala peníze a přisunula k nám klíč.

„Dobrá tedy. Pokoj devadesát dva,“ řekla a já jsem si vzala klíč s nenuceným: „Děkuji mnohokrát,“ zatímco obchodník se protlačil dopředu a přiměl recepční, aby mu věnovala pozornost.

S bušícím srdcem jsme vyběhly nahoru a s kradmým pohledem přes rameno vešly do velkého, ponuře vyhlížejícího pokoje.

„To bylo o fous,“ vydechla jsem, když jsme shodily naše zavazadla na podlahu a s úlevou se zhroutily na největší postel.

Juliet si energicky třela obličej. „Celé je to mnohem těžší, než jsem čekala.“

Pak jsme se na sebe podívaly a začaly se bezdůvodně chichotat - možná nervozitou a úlevou. Chvíli jsme se válely na posteli a smály se, až se nám do očí draly slzy. Bylo to těžké a skličující, ale vlastně to byla zábava. Nakonec jsme se uklidnily a otřely si mokré oči. Já jsem mohutně škytla a zašklebila se na své dvojče.

„Jsem tak ráda, že jsi zpátky, Juliet,“ řekla jsem a spontánně jsme se sestersky objaly a navzájem si zabořily tváře do dlouhých, známých vlasů.

„Tak tedy,“ prohlásila jsem nakonec a podívala se ven. Už se stmívalo a za pár hodin nás čekalo setkání se Zefýrem. Musely jsme vyrazit.

Z hotelu jsme vyklouzly spolu s velkou skupinou hostů.

Krátce na to jsme naskočily do autobusu jedoucího zpět do Salisbury a pak do dalšího - přeplněného - do Stonehenge. Pevně jsme se držely za ruce. Můj bože... bylo to tady. Bylo to opravdu tady. Když se setmělo, Salisbury najednou vypadalo úplně jinak než předtím; všude kolem se pohybovali cizí lidé a my s Juliet jsme se během desetiminutové jízdy ke slavnému kamennému kruhu snažily příliš otevřeně nekoukat na ostatní cestující. Mnozí byli oblečeni velmi zvláštně, alespoň na mudly, ve splývavých hábitech nebo dlouhých šatech v odstínech syté zemitě hnědé a listově zelené. Několik z nich mělo v dlouhých zapletených vlasech zastrkané cosi, co vypadalo jako plazivé rostliny, a jeden muž měl na hlavě opravdické paroží. Když nastoupil, posunulo se mu mírně nakřivo kvůli stropu autobusu.

Ale Salisbury a autobus nebyly nic - nic - ve srovnání se samotným Stonehenge.

Když autobus zastavil na parkovišti a my se vyhrnuly s ostatními cestujícími ven, chvíli jsme omámeně zůstaly stát. Nikdy v životě jsem neviděla tolik lidí na jednom místě. Tisíce lidí - muselo jich být nejméně deset tisíc - se tísnily kolem starobylého kruhu tak hustě, že z velkých kamenů byly vidět jen vrcholky. A ten hluk byl neuvěřitelný... všichni se smáli, křičeli, zpívali, výskali...

Zakopla jsem a padla na kolena do bláta, protože do mě vrazil vysoký muž v těžkém plášti s velkolepým plnovousem, který mu spadal až ke koženým botám, a Juliet musela uskočit stranou, aby ji nezašlápla skupina hlučně zpívajících lidí, kteří pochodovali kolem...

„Jdeme!“ křikla na mě a škubla se mnou. „Ke kamenům!“

Prodíraly jsme se davem a tu a tam zahlédly docela překvapivé scény. Žena s dlouhými rozpuštěnými vlasy obarvenými na ohnivě červeno zvedala ruce k nebi a zpívala nějakou podivnou píseň... skupina mladých mužů, navzdory mrazivému prosincovému vzduchu a lehkému mrholení svlečených do půl těla, tančila v kruhu, jejich jediným oděvem byly zvláštní chlupaté legíny... někdo točil provazy planoucími ohněm, které vířily a chrlily jiskry. Atmosféra byla elektrizující.

Konečně jsme došly ke vzpřímeným kamenům a já zalapala po dechu. Byly obrovské a strašidelně krásné. Táta mi kdysi vyprávěl, že pocházejí z nějakých hor ve Walesu, vzdálených stovky mil, přičemž důvod a způsob jejich přepravy se ztratil v mlze času. Tento večer, zimní slunovrat, byl pro neolitické lidi, kteří tento kruh z kamenů postavili, jedním z nejposvátnějších dnů.

Juliet se opřela rukou o nejbližší kámen a já viděla, jak se jí mírně rozšířily zorničky. „Slyšíš to?“ zeptala se. „Je to, jako by něco bzučelo - opravdu jako vzdálené bzučení.“

Také jsem se dotkla kamene a zamračila se, přemýšlela jsem, co jsem měla slyšet a jak si Juliet proboha mohla myslet, že něco takového slyší, když je kolem nás takový hluk.

„Víš,“ pokračovala Juliet a s údivem přejela rukou po kameni, „poprvé - myslím, že už chápu, co měla McGonagallová na mysli, když říkala, že kouzla vždycky zanechávají stopu. V těch kamenech je nějaká hluboká, opravdu stará magie. Cítím ji.“

No, kameny byly neuvěřitelné, ale mně připadaly jako každý jiný obyčejný starý šutr. Potřebovaly jsme najít Zefýra, ale který je ten sedmý kámen, to jsem teď, když jsme byly tady, vůbec netušila. Kameny stály v kruhu, takže bez znalosti prvního bylo v podstatě nemožné zjistit, který je ten sedmý. Zahleděla jsem se na lidi o tři kameny dál, kteří se zdáli být shromážděni cílevědoměji než zbytek davu, který se jen tak bezcílně ploužil. U paty kamene někdo rozdělal malý oheň, jehož plameny byly podivně namodralé. Vedle ohně se shlukl hlouček lidí kolem vysokého muže, který k nim s doširoka rozhozenýma rukama hovořil.

Šťouchla jsem do Juliet a vytrhla ji z transu. Odvrátila pohled od kamenů a podívala se na mě. „Podívej!“ ukázala jsem na vysokého muže. „Myslíš, že je to on? Zefýr?“

„Jo, mohl by být,“ přikývla poté, co na něj chvíli mžourala. „Pojďme blíž a uvidíme, ano?“

Opatrně jsme přiblížily ke skupince, abychom si ho mohli lépe prohlédnout; koženou kazajku, kterou měl oblečenou pod mechovým pláštěm, a jeho rozcuchané vlasy a vousy, které mu sahaly až k pasu. Nos měl baňatý a červeně skvrnitý a oči se mu v tančícím světle ohně leskly. Lidé kolem ohniště k němu vzhlíželi s něčím, co vypadalo jako úcta. Ke svému vzrušení jsem si všimla hůlky zastrčené za jeho opaskem: dlouhého štíhlého kusu dřeva s vyřezávanou rukojetí se vzorem listů. Právě to mi víc než cokoli jiného dodalo odvahu vyrazit vpřed, s pevným svíráním Julietiny ruky.

„Uč nás, Zefýre! Ukaž nám cestu!“ ozvaly se výkřiky okolo ohniště a ten muž zvedl ruce výš k nebi a zdálo se, že se chystá promluvit, když na nás padl jeho pohled (hlavně proto, že jsem ho po oslovení nesměle zatahala za rukáv; do té doby se zdálo, že si naší přítomnosti nevšímá).

„Co jste zač, děcka?“ zeptal se bez obalu. Zdálo se, že jeho oči se spíše než na můj obličej zaměřily na mé pravé rameno.

Byl opravdu vysoký; při pohledu na něj jsem cítila, jak ze mě vyprchává odvaha. Vůbec netušil, kdo jsme. Zdálo se, že jsem ztratila schopnost mluvit, a stála jsem tam jako přimražená, přilepená na místě.

Konečně jsem uslyšela, jak vedle mě promluvila Juliet.

„Prosím, ehm... Zefýre?“ zaskřehotala. „Řekl jsi nám, abychom dnes večer přišly. Že bys mohl pomoci mé sestře - ehm, MidnightMoon?“

Uběhlo několik vteřin, které se zdály jako minuty, a pak se jeho výraz vyjasnil.

„Samozřejmě, samozřejmě, mí drazí přátelé!“ zvolal a atmosféra se uvolnila, jeho přívržence nyní zachvátila zvědavost. „Bratři a sestry -“ oslovil skupinku u ohně „- tyto dívky k nám dnes večer přišly kvůli obřadu!“

„Jen moje sestra,“ dodala rychle Juliet a postrčila mě dopředu. Zefýr sevřel moje ruce ve svých, jejichž nehty, jak jsem viděla i ve světle ohně, byly dlouhé a umazané od hlíny.

„Ano, jistě, tvoje sestra,“ houkl. „Přišla ke mně, aby se naučila odemknout síly, které v sobě má!“

Skupina zahučela na souhlas a jeden z členů hodil něco do ohně; zapraskalo to v něm a plameny opět zmodraly. Do nosu mi vnikl štiplavý zápach a já se rozkašlala.

Mrak odplul stranou a najednou jsme se všichni koupali v měsíčním světle i v mihotavých modrých plamenech... scéna byla neuvěřitelně strašidelná. Kdosi opodál hrál smuteční melodii na něco, co znělo jako dřevěné píšťaly.

Zefýr vytáhl z kapsy hliněnou láhev a usrkl pár doušků, pak mi láhev přistrčil. „Pro začátek vypij tohle!“

Váhavě jsem si ji vzala a přičichla k ní, přičemž jsem zamrkala nad výpary, které mě zasáhly do očí. Vonělo to jako kyselé ovoce. „Co to je?“ zeptala jsem se. Tohle se mi nelíbilo. Něco mi připadalo nejasně špatně, ale nedokázala jsem říct, co to je.

Zefýr se zachechtal. „Kouzelný odvar, který jsem sám uvařil. Chceš v sobě najít magii? Pak pij, pij... pomůže ti to uvolnit síly.“

Podívala jsem se na Juliet, aby mi poradila, a ona na mě povzbudivě kývla. Magii v sobě, pomyslela jsem si a srdce mi bolestivě bušilo. Ano, opravdu jsem to chtěla: strašně moc. Pořádně jsem se napila a začala jsem kašlat a prskat. Tekutina chutnala po ovoci - ale pálila mě jako oheň až v krku. Cítila jsem, jak mi slzí oči.

Ke své nelibosti jsem kolem sebe slyšela tiché pochechtávání a Zefýr mě najednou nepříliš jemně strhl k zemi a znovu mi naklonil láhev ke rtům. Automaticky jsem ucukla, ale on mě vzal za bradu a do úst mi nalil další tekutinu. Polkla jsem, zalapala po dechu a cítila, jak se mi začíná točit hlava. Fungovalo to? Uvolňoval lektvar mou magii?

V lehkém oparu jsem měla pocit, že si Zefýr sám dal další rychlý lok, než si lahvičku zastrčil zpátky za opasek.

„Nejdřív - učešeme vlasy! Ženská moc je v kadeřích!“ ozval se Zefýrův hlas kdesi nade mnou a jedna žena ze skupiny, mladá žena s vlasy spletenými do dlouhého copu, přistoupila blíž s bílým hřebenem, který vypadal, jako by byl vyroben z kosti. Usmála se na mě. Lidé kolem se pohupovali a zpívali, zatímco mladá žena opakovaně protahovala hřeben mými vlasy - snažila jsem se neucuknout, když narazila na nějaké zacuchání.

Hlava se mi točila ještě víc a měla jsem pocit, že se vznáším. Zefýr mezitím podupával v kruhu kolem mě a zpíval podivnou píseň, která jako by neměla žádná skutečná slova, ale zněla jako něco mezi vytím vlka a kňučením psa, do kterého někdo kope. Tu a tam vytáhl z koženého váčku špetku sušených lístků a nasypal je do ohně. A každou chvíli vytáhl láhev a nutil mě, abych si znovu lokla. Všechno kolem mě začínalo vypadat mírně rozmazaně a úzkostlivě jsem v davu hledala Juliet; když jsem zamrkala, uviděla jsem divoce vyhlížejícího mladíka s tmavými kudrnatými vlasy, jak ji tahá za loket. Strkal jí do ruky další hliněnou láhev: všichni kolem ohně zřejmě pili z těch samých malých lahviček.

„Dej si taky!“ křikl kudrnatý mladík. „Tak můžeš pomoct!“

„Jak to pomůže?“ křikla Juliet na něj a chňapla po lahvi, zatímco on tančil pryč.

„Uvidíš!“ zasmál se. „Jen to zkus!“

Viděla jsem, jak se Juliet kousla do rtu a pak si lokla kouzelného nápoje. Okamžitě se zakuckala a zalapala po dechu stejně jako já... V mihotavém světle, které na skupinu vrhal oheň, mi najednou připadalo všechno zvláštní a tak jsem zavřela oči. Začínala jsem se cítit divně a tak nějak uvolněná, odpojená od svého fyzického těla. Dávalo však smysl, že v tomto odloučeném stavu bych měla snadněji najít své skryté schopnosti. Nebo ne? Pokusila jsem se tu myšlenku znovu sledovat, abych si ověřila, jestli je logická - ale nějak jsem ji nedokázala udržet, odplula jako mýdlová bublina.

Když jsem znovu napůl otevřela oči, ucukla jsem a pokusila se odsunout dozadu. Zefýr se krčil přímo přede mnou, držel mě za rameno, šklebil se na mě, rozmazával mi po tváři blátivou hmotu a mumlal podivná slova. Jeho oči vypadaly nesoustředěně a byl příšerně cítit, jako něco, co nechali shnít venku. Hlava mě rozbolela ještě víc a ozval se strach; dojem, který jsem měla předtím, že něco není v pořádku, zesílil. Chtěla jsem utéct, ale Zefýr najednou vítězoslavně zavýskl a vytáhl mě na nohy.

K mému zděšení mi vylil zbytek své hliněné láhve na hlavu - cítila jsem, jak se mi studená, lepkavá tekutina vsakuje do vlasů a stéká mi po tváři, po krku, a já zasténala a snažila se odtáhnout. Ale Zefýrův stisk na mém zápěstí byl jako ze železa. Vytáhl zpoza opasku hůlku a namířil ji k nebi. Divoce poskakoval a vedl mě za ruku, abych klopýtala za ním. „Tancuj, tancuj!“ brebentil. „Hledej sílu v této nejposvátnější noci!“

Jeho přívrženci stále tleskali a prozpěvovali, zatímco on mě roztáčel kolem dokola. Tohle bylo tak špatně; potřebovaly jsme odejít, ale já jsem proti své vůli tančila, klopýtala, točila se v kruhu... Rozmazaně jsem zahlédla Julietin obličej, který vypadal stejně plný paniky a děsu, jaké jsem cítila já.

„Stát!“ křikla, tlačíc se dopředu, a já jsem si přála, aby mě zachránila. „Stát!“

Dostala se ke mně s rukama nataženýma až do konečků prstů právě ve chvíli, když mě Zefýr znovu zatočil s dalším zpěvavým výkřikem „Tancuj!“ - a pustil mě. Proplula jsem kolem jeho hloupě se šklebícího obličeje, setrvačností  jsem se ještě jednou otočila… a pak jsem se téměř ladně skácela na zem. Cítila jsem se jako loutka, které někdo přeřízl vodící nitky, a moje ruka dopadla na okraj modrého ohně.

Přišla strašná, palčivá bolest: načež jsem se slyšela křičet jako poraněný zajíc a vytrhla jsem ruku z plamenů.

Poznámky k překladu:

1)   moonfiremagic tečka com - webová stránka zřejmě existuje, ale je nedostupná, takže netuším, čeho se týká; pojem moonfire (měsíční oheň) je v angličtině v souvislosti s magií celkem dost používaný 

2)   SilverStar = angl. Stříbrná hvězda; MidnightMoon = angl. Půlnoční měsíc