Preklady fanfiction Harryho Pottera

Listy a lži

Září - prosinec 2018

Juliet

Na několik následujících týdnů jsem se stala zdánlivě vzornou studentkou. Objevila jsem bradavickou knihovnu a trávila v ní veškerý volný čas. Oběd nebo případné domácí úkoly jsem rychle odbyla a pak jsem zbytý čas věnovala myšlence, která mě stravovala jako oheň: jak pomoci Jennifer stát se čarodějkou. Probírala jsem se nesčetnými starými zatuchlými svazky a pátrala po nějakých stopách, po čemkoli. Vychrtlá knihovnice, madam Pinceová, mě každý večer, když se venku setmělo, vyprovázela ven, až když kolem oken hradu poletovali maličcí netopýři.

Odpověď, kterou jsem od Jennifer dostala na svůj opožděný první dopis, mě povzbudila k ještě většímu úsilí: byla stručná, dokonce strohá. Stálo v ní jen toto:

Ahoj Juliet!
Děkuji ti konečně za novinky. Vypadá to, že tvoje škola je zábavná.
Jennifer

Očividně na mě byla naštvaná. Bylo to nespravedlivé - ignorovala moje vysvětlení, proč jsem se neozvala, a všechno špatné a hrozné, co jsem napsala o svých prvních dvou dnech ve škole. Zaměřila se na můj stručný popis hodin bylinkářství a formulí, o kterých jsem se zmínila, že jsou zajímavé, a překroutila těch pár slov, aby naznačila, že jsem se měla skvěle. Přesto jsem věděla, že má důvod se na mě zlobit, a tak jsem se prostě postarala, abych každé ráno před snídaní poctivě odeslala dopis a vstávala jsem kvůli tomu obzvlášť brzy. Už jsem nemusela docházet do sovince: moje věrná Artemis se začala při východu slunce objevovat u okna mé ložnice a jemně tloukla křídly do skla, dokud jsem ji nepustila dovnitř a nedala jí dopis, aby mohla vyrazit na jih.

Postupně se zdálo, že mi Jennifer neochotně odpouští, a Apollón každý večer přilétal s dopisy, které se měnily od stručných odpovědí k normálním, upovídaným dopisům se spoustou otázek na Bradavice. Pravidelná komunikace mě uklidnila: pořád mi sestra chyběla, pořád jsem vnímala prázdné místo vedle sebe jako nezhojenou ránu, ale spojená pevnou, i když neviditelnou nití sov, které mezi námi hbitě létaly každý den a noc, jsem se cítila šťastnější.

Jennifer jsem samozřejmě vyprávěla o svém pátrání v knihách z bradavické knihovny a ona začala stejně jako já dychtit po odpovědi. „Našla jsi něco?“ dožadovaly se její dopisy. „Existuje kouzlo, které v lidech probudí skrytou magii? Zkoumala jsi lektvary na posílení magie?“

Potíž byla v tom, že knihovna toho na téma, kde se magie vzala nebo jak ji vytvořit, ve skutečnosti moc neměla, jen o tom, jak ji používat, když už ji máte. Také byl problém, kde hledat; byly tam tisíce knih a já se neodvažovala požádat madam Pinceovou o pomoc, protože jsem nechtěla, aby učitelé zjistili, co hledám. Možná jsem se příliš bála, že řeknou, že to není možné.

Po týdnech bezvýsledného hledání jsem nakonec narazila na něco zajímavého, kupodivu v sekci ke studiu mudlů, kterou jsem procházela, abych zjistila, zda tam nejsou nějaké informace o mudlech, kteří se pokoušeli naučit kouzlit. Mezi těžšími knihami o mudlovské vládě, každodenním životě bez magie a mudlovské kariéře byl zastrčený útlý svazek v kožené vazbě, který byl celý o mudlovských náboženstvích. Kniha popisovala křesťanství, hinduismus, islám a několik dalších velkých náboženství v základních rysech, s určitými chybami (které jsem zvládla zachytit i já jen se znalostmi z hodin občanské nauky na základní škole). Přesto mě však pohltila krátká kapitola zabývající se takzvanými ‘přírodními náboženstvími’: pohanstvím, Wiccou a lidmi, kteří si říkají druidové.

V podvečerním pološeru jsem otočila stránku a zamračila se. Samozřejmě, že jsem slyšela o druidech, o podivných pohanech, kteří uctívali přírodu a oblékali se od hlavy k patě do listově zelených šatů... nebo něčeho takového. Upřímně řečeno, nikdy jsem o nich moc nepřemýšlela a tady jsem si se zájmem přečetla, že se tihle mudlovští vyznavači Wiccy údajně scházejí - aby praktikovali magii a čárování. Ještě před pár měsíci, před dopisem z Bradavic, bych se tomu vysmála, ale teď jsem tu kapitolu četla s rostoucím zaujetím. V knize se psalo, že wiccané věří v magii země, v prastarou magii... jistě, kdyby byla magie země nesmysl, bylo by to z knihy hned jasné? Možná to byla jen taková legrace, ale těžko říct... a koneckonců... pokud já mám magii - pokud existují čarodějky a kouzelníci - nemohlo by být také možné, aby tyhle skupiny mudlů napříč světem také našly způsob, jak používat čáry a kouzla?

Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mě ta myšlenka pohlcovala. Co když byli wiccané mudlové, kteří skutečně uměli čarovat? Co když mohli Jennifer pomoct? Otravné bylo, že v té sekci o nich nic dalšího nebylo, ale mohla jsem Jennifer požádat, aby na internetu vyhledala další informace.

Překypovala jsem potlačovaným vzrušením a chtěla jí napsat hned, ale věděla jsem, že to bude muset počkat do rána: Artemis se potřebovala vyspat. Druhý den jsem se vzbudila mimořádně brzy. Zatímco ostatní dívky v postelích s nebesy ještě pochrupovaly; držela jsem dopis připravený v ruce, seděla u okna a netrpělivě čekala, až se Artemis objeví. Když jsem konečně dočkala, nakrmila jsem ji sovím pamlskem spěšněji než obvykle, ignorovala její vyčítavé cvrlikání a pak ji horlivě pobídla k cestě s následující zprávou:

Jenny, na něco jsem přišla! Rychle si na internetu najdi druidy a Wiccu - co myslíš? Mohla by být ta jejich magie pravá? Mrkneme nato, jestli nám můžou pomoct? Juliet xxx

Její odpověď přišla ještě ten večer:

Skvělé, Juliet! Podívala jsem se na to a po celé zemi je HODNĚ mudlů, kteří provádějí magické rituály a věci! Dokonce vydávají knihy s kouzly a návody, jak je provádět. Ještě před pár měsíci bych si myslela, že je to všechno nesmysl, ale to bych si myslela, i kdyby mi někdo řekl o Bradavicích. Co když tyhle wiccanské mudly nebere nikdo vážně a tohle je jejich kamufláž? Co když dělají SKUTEČNÁ kouzla?

Ano, ano, to bylo ono! A pokud to tak bylo, co v tom případě bránilo Jennifer, aby v sobě našla zdroj magie, jako to udělali oni? A kdyby ji to dokázali naučit... to by mohl být průlom! Jennifer by mohla jít do Bradavic ještě letos! Odepsala jsem a žaludek se mi začal svírat vzrušením, protože jsme teď byly na stejné vlně:

Přesně tak! Ale - jak se spojíme s partou druidů a wiccanů?!

Jenny odpověděla chladně a věcně:

Stonehenge, zimní slunovrat, 21. prosince. Tu noc jich tam budou doslova tisíce a ty se vrátíš domů na vánoční svátky. Je to ideální čas. Musíme se tam dostat! Jediný problém jsou samozřejmě máma a táta.

Jo... krátce jsem si představila, jak se mámy a táty ptám, jestli bychom mohly strávit noc oslavou zimního slunovratu ve Stonehenge, a v duchu jsem se vysmála sama sobě. Nebyli nijak přehnaně starostliví, ale musela jsem myslet realisticky: bylo nám jedenáct. Do Stonehenge je z Devonu daleko. A vzhledem k tomu, že se tam scházejí tisíce lidí, bude to tam nejspíš dost hlučné. No, nic naplat, musíme vymyslet nějaký uvěřitelný příběh. Opravdu jsem nesnášela lhát mámě a tátovi, ale co jiného nám zbývalo?

Co kdybych řekla, že jsem byla pozvaná na pár dní před Vánocemi na návštěvu ke kamarádce z Bradavic, která bydlí nedaleko Stonehenge, a že jsi pozvaná taky? (Navrhla jsem v dalším dopise.) Máma s tátou budou nadšení, že mám kamarádku a že se s ní můžeš seznámit.

Jennifer to připadalo jako skvělý nápad, a tak jsem ve snaze zahnat pocit viny, že mámě a tátovi píšu pořádně velkou lež, poslala během podzimního semestru několik dopisů, v nichž jsem se zmínila o své nové nejlepší kamarádce Susie Hibbertové (odpověděli mi nadšeně, což mi přitížilo - všichni si tu vytvořili malé kamarádské partičky, z nichž jsem byla očividně vyloučená, a mámu s tátou to dost znepokojovalo). Když se přehoupl prosinec, vzchopila jsem se a napsala jim znovu, že jsme s Jennifer obě pozvané k Susie do Salisbury s přespáním z jednadvacátého na dvaadvacátého prosince a jestli bychom mohly jet.

Jejich odpověď byla ještě lepší, než jsem doufala. Dostat se do Salisbury samy by pro nás bylo nesmírně obtížné - několik autobusů a dlouhá cesta vlakem - ale mámina a tátova odpověď, kterou přinesl Apollón spolu s Jennifeřiným nočním dopisem, mi vše usnadnila, i když jsem se při čtení provinile kroutila.

Juliet, miláčku,

je skvělé, že Tě Susie pozvala k sobě, a je od ní milé, že pozvala i Jennifer! Samozřejmě, že můžete jet, bude milé, když spolu po tom odloučení strávíte trochu času a Jen pozná, jak žijí čarodějky a kouzelníci. Prosím, vyřiď Susie od nás obou poděkování.

Nechceme vás obě naložit do vlaku, těsně před Vánocemi bude cestování hrozné, vlaky budou přeplněné a vždycky mají zpoždění. Napíšu Anně a Daveovi do Guildfordu a uvidíme, co by řekli na předvánoční návštěvu. Můžeme vás cestou tam vysadit u Susie v Salisbury a cestou zpátky vyzvednout, pokud jim ten termín bude vyhovovat!

S láskou,
máma a táta

No, pokud by maminčina sestra Anna a její manžel Dave měli čas na návštěvu, bylo by to takhle naprosto ideální. Teď už jsme jen potřebovaly někde opravdu přespat a nějak zabránit tomu, aby se nás máma s tátou snažili vysadit v neexistujícím domě Susie Hibbertové v Salisbury.

Naštěstí teta Anna a strýc Dave mámě a tátovi odpověděli, že budou mít z návštěvy velkou radost, a Jennifer vyřešila první problém:

Juliet, zamluvila jsem přes internet rodinný pokoj ve velkém hotelu na okraji Salisbury. Neodvážila jsem se rezervovat pokoj jen pro dva v penzionu - bez rodičů by nás tam nikdy nepustili, takže budeme muset předstírat, že jsme ubytovaní všichni. Počítám, že velký, rušný hotelový řetězec nebude tak osobní, můžeme předstírat, že nás máma s tátou poslali napřed, abychom se ubytovaly... Myslím, že nás nebudou kontrolovat.

K rezervaci jsem musela použít tátovu debetní kartu! (Horor... ale podařilo se mi si ji vypůjčit, když byl ve sprše, takže o tom nemá tušení.) Můžeme použít naše úspory a zaplatit v hotovosti, až tam dorazíme. Myslím, že se to na tátově účtu neprojeví, potřebují prý jen kreditní kartu kvůli garanci rezervace.

Poté, co Jennifer na internetu prozkoumala kavárny v centru Salisbury, jsem v dalším dopise rodičům vyřešila druhý problém.

To je úžasné, Susie má opravdu radost! Není třeba nás vysazovat u ní doma, chce, abychom si všechny zašly na vánoční horkou čokoládu do podniku, který v Salisbury zná, a říká, že bychom se tam mohly sejít - její rodiče nás tam vyzvednou a pak nás odvezou k nim. Jmenuje se to Busy Bee Café.

Cítila jsem se čím dál hůř z toho, kolik lží jsem nakupila, aby byl celý tenhle výlet věrohodný. Ale máma s tátou spolkli i tuhle a naše plány byly připravené. Jen jsme si musely dávat pozor, aby nám nic neuniklo...

Zbytek školního pololetí uběhl ve víru vyučování a dopisů, zatímco jsme s Jennifer pokračovaly ve vyhledávání všeho možného o wiccanské magii, která se zdála být fascinující - některé z těch mocnějších věcí zahrnovaly úplné rituály s bylinkami a magickými jezírky za svitu úplňku a rozhodně existovaly složité iniciační obřady a slavnosti. Možná lidé objevovali své skryté magické schopnosti právě při těchto obřadech?

Nemohla jsem si přestat představovat druhé pololetí, kdy se ke mně Jennifer připojí v Bradavicích, pokud vše půjde dobře! Pomůžu jí všechno dohnat a pak si budeme užívat spoustu báječné zábavy... Nemohla jsem se dočkat, až tu bude se mnou.

Všechny mé hodiny byly zajímavé a bylo tak vzrušující objevovat své nové schopnosti. Přeměňování bylo strašně těžké, ale přinášelo odměnu (nedávno jsem úspěšně přeměnila slimáka na gumu, což byl zatím můj nejvýznamnější úspěch). Formule mě vždycky bavily a byla to moje nejoblíbenější hodina, bavilo mě i bylinkářství a dokonce i lektvary - učila jsem se držet krok s rychlými pokyny profesorky Bunceové a výsledky mého snažení vypadaly docela dobře. Navíc jsme měli jednou týdně hodiny létání, dost obtížné - několikrát jsem při startu spadla - ale naprosto suprové, jakmile člověk udržel rovnováhu.

Moc mě nepotěšilo, že dějiny čar a kouzel vyučoval duch, profesor Binns: ještě jsem se nepřenesla přes strach z duchů, zvlášť když měli ve zvyku najednou vyskakovat ze zdí. Binns vypadal, jako by zemřel někdy ve viktoriánské éře, a kdykoli jsem se na něj podívala, otřásla jsem se: dokázala jsem si představit jen jeho mrtvé, seschlé tělo. Když ale pominu dějiny, ostatní hodiny byly docela fascinující.

Ale strašně jsem toužila po Jennifeřině společnosti. Tady jsem se s nikým moc nebavila. Pět dalších havraspárských dívek si mezi sebou vždycky povídalo, jako bych v místnosti nebyla. Teď mi na tom ale nezáleželo. Jennifer sem mohla přijít v lednu a všechno by se vrátilo do starých kolejí.

A konečně nastal začátek prázdnin, batoh jsem měla sbalený, ložnici vyklizenou a řítila jsem se domů spěšným bradavickým vlakem, přičemž hrad mizel ve víru husté prosincové mlhy v dálce.

Dívala jsem se z okna na bledé, mlhou zahalené prosincové slunce a srdce mi bolestivě tlouklo v hrudi.

Zimní slunovrat nastane za šest dní.