Preklady fanfiction Harryho Pottera

Věrolomnost - část 1/2

Snape vstoupil do kuchyně a ztuhl. Jen pevná sebekontrola mu zabránila v šoku z tisíce možností, které mu zaplavily mysl, když uviděl scénu před sebou. Čtyři kusy provazu stále visely ve vzduchu, téměř jako otazníky. Samotná místnost, její skříňky, pult a podlaha se zdály být nedotčené. Talíř s kuřecím masem byl však zničený, ve zbytcích omáčky plavalo jen pár zelených lístků.

„Mudla, to jistě,“ zasyčel. Vytáhl hůlku a napřáhl ji před sebe. „Reveloso.“ Jeho smysly se neotřely o nic jiného než o obvyklou bezvadnou čistotu kuchyně. Zkusil druhé dveře. Otevřely se. Tady to bylo jiné; známé ticho bylo rozvrásněno tlumeným šuměním hovoru, vzdálenými výkřiky, ozvěnou kroků: zvuky ulice.

Vešel do ložnice a založil si ruce na hrudi. Okno zelo dokořán a roleta byla s nevraživou zdvořilostí odložena na podlahu u zdi. Na parapetu, pěkně na očích, ležel steakový nůž.

Snape pohlédl na malý stolek vedle postele. Malá lahvička s lektvarem tam stále stála. Mávl hůlkou k oknu a roleta se odlepila od země a s námahou se vrátila na své místo. „Pitomec,“ zamumlal s pohledem stále upřeným z okna na odpolední oblohu.

***

„’sem v pořá’ku,“ zamumlal Cormac. „'Jen ’ě praštil do ’osu.“

„Medicor¹⁾,“ pronesla Ginny s hůlkou namířenou na Cormacův nos. Bystrozor ho krátce poté nakrčil a kýchl.

„Na zdraví,“ řekla Ginny.

„Přišli jsme o to,“ zabručel Cormac ponuře. „Ten hajzl... věděl jsem, že má něco za lubem.“ Aaron a Su Li k nim dorazili s omráčenými výrazy. Ginny zvažovala, jestli je nutné na ně seslat šok tlumící kouzlo, ale po krátkém zamyšlení to zamítla. Už teď byl ten šok zmírněn zachmuřeným, odhodlaným pohledem. Hlavou jí blesklo, že Hermiona si rozhodně umí vybírat personál.

„Ve skutečnosti ne,“ namítla.

Cormac se zamračil: „Jak to myslíš?“

„Seslala jsem na něj sledovací kouzlo.“

Upřeně se na ni zahleděl. „Fakt?“ Tvář mu zkřivily nedůvěra, nadšení i ostražitá rozladěnost. „Kde ses ho naučila?“

„V Řádu,“ odtušila Ginny a na poslední chvíli si zabránila dodat, že v tom pravém. Místo toho se obrátila k čarologům. „Zvládnete se vy dva vrátit do Longyearbyenu?“

Aaron a Su Li si vyměnili pohledy. „Ano,“ potvrdila Su Li.

„Dobře,“ řekla Ginny. „Vraťte se a řekněte Hermioně, co se stalo. Také jí řekněte, že jsem na Mitavelliho seslala Consecto.“

Su Li se podívala na Aarona. „Ano. Zařídíme to.“ Aaron přikývl po chvíli, která trvala dost dlouho na to, aby Ginny pocítila mírnou nevraživost.

„Zařídíme to,“ zopakoval a oba spěchali nasednout na košťata.

Cormac začal skládat a rozkládat ruce, což dělal vždycky, když byl netrpělivý. „Tak jak to kouzlo funguje?“

„Je trochu složitější,“ zamumlala Ginny, kterou na chvíli rozrušilo Aaronovo poslední ohlédnutí, než po sněhu odfrčel pryč. „A není ani příliš bezpečné, proto ho Hermiona nezavedla pro širší použití.“ Odmlčela se a usoudila, že je zbytečné Cormacovi říkat, že Consecto velmi nebezpečně koketuje s magií duší. „Ujisti se, že nepřijdou žádní... strašáci, nebo něco takového,“ dodala.

„Cože?“ zeptal se Cormac.

„Chystám se ho vystopovat,“ řekla. „Dávej na mě pozor.“

Zvedla hůlku do vzduchu. Po chvilce váhání si stáhla rukavici z levé ruky a sebrala kus ledu.

„Mám se ptát, co děláš?“ nadhodil Cormac.

Ginny pokrčila rameny. Nejspíš nevěděl o magii duše dost na to, aby porozuměl i tak zjevné narážce. „Uzemňuju se,“ řekla.

Zvedla hůlku nad hlavu a umožnila vláknu své duše, aby se odvíjelo z hůlky a rozprostřelo se nad sněhovou plání. Tahle část jí vždycky vyvolávala nepříjemný pocit v žaludku, jako by se rozmotávala a každým okamžikem se mohla úplně rozpadnout. Ta hrozba byla velmi reálná a ona v duchu neochotně přiznala, že poprvé na této výpravě, možná poprvé po několika letech, pociťuje starou známou chorobnou nervozitu.

Prázdnota se konečně zmenšila; bylo to jako skákat po ostrovech velikosti zrnek prachu nad nekonečnými oceány. Mlha se začala rozplývat. Na krátký záblesk spatřila Mitavelliho tvář a za ním ledový blok. Ginny se otáčela jako vodní vír. Kde byl? Už nemohlo jít o Norsko, všechno působilo mnohem tepleji. Čas běžel. Nemohla odejít příliš daleko a nemohla se zdržet příliš dlouho... Před očima se jí zhmotnila rudá neonová slova. Zalapala po dechu. Donker Lucht. Vypadá to jako nějaký brloh, pomyslela si, nebo noční klub. Objevila se další slova; zuřivě se je snažila uložit do paměti. Nacht danspartij. Pokusila se mysl dotlačit k dalším věcem, ale zmocnil se jí úlisný, vláčný pocit. Záchvěv strachu ho odtlačil pryč, ale znovu se, neúprosně, plížil blíž. Překročila vyměřený čas. Horečně se nutila soustředit se na svou ruku - byl v ní led, mohla ho cítit? Mohla? … ano, mohla, byl tam, na okraji, unikal jí. Vytrhla se z Mitavelliho blízkosti a cítila, jak se napříč oblohou scvrkává... Vnímala jen tlumený tlukot svého srdce, mělký dech, led, který ji pálil do dlaně... Musela se soustředit na led...

… probrala se a kašlala a zvracela do sněhu. Cormac mluvil, chrlil nepřetržitý proud slov způsobem, který, jak si Ginny se zpožděním uvědomila, je učili používat na oběti šoku. Otevřela oči a mžourala na bílý svět okolo sebe.

„Ginny!“

Cormacův hlas zněl přidušeně. Ginny se vrávoravě postavila na nohy a poklepala si levou znecitlivělou rukou na nohu. „Jsem v pořádku,“ řekla a zastrčila ruku do rukavice. „Znáš nějaká vícejazyčná kouzla? Nebo spíš nějaký jazyk, ve kterém se vyskytuje slovo 'Donker'?“

Cormac zamrkal. „Ty víš, kde je?“

„Vím, kde by mohl být,“ odpověděla Ginny zachmuřeně. „Vlastně vím, co teď uděláme.“

„Tohle kouzlo už dělat nebudeš,“ prohlásil Cormac rázně. „Vypadalo to jako kříženec Imperia a Cruciatu.“

„Jo,“ kývla Ginny a při té vzpomínce se jí udělalo trochu špatně. Dopotácela se k místu, kde ležela jejich dvě košťata, a jedno zvedla. „Vrátíme se do kanceláře bystrozorů a podíváme se do registru nočních klubů, které obchodují s krakem.“

„On je v jednom z nich?“

„Radši by měl být,“ řekla Ginny. Cormac měl pravdu; rozhodně si nechtěla to kouzlo zopakovat.

Než se vrátili do kanceláře bystrozorů, uplynula asi hodina. V Longyearbyenu panoval chaos, protože čtyři mudlové si všimli osob na košťatech, které se tu proháněly za denního světla, a chystali se volat do místních novin. Po velmi spěšném vymazání paměti se Ginny a Cormac pustili do značně riskantní záležitosti, jakou přemístění se přes velkou vodní plochu bylo. Soudě podle jejich přijetí v Oslu, Aaron a Su Li zřejmě udělali totéž, což značně zvýšilo Ginnyin respekt k nim - i když si pomyslela, že jim bude muset připomenout, aby při létání používali kouzlo nepovšimnutí.

Když dorazili, byla bystrozorská kancelář v obvyklém stavu půlnočního vylidnění. „Kde je šéf?“ obrátila se Ginny na celou místnost a  ustoupila stranou, aby mohl vejít i Cormac. „Nešel domů, že ne? Je teprve...“ Podívala se na hodiny. „Půl dvanácté. Sakra.“

Nad jednou z kovových přepážek vykoukla hlava s fialovými vlasy. „Ahoj, Ginny,“ pozdravila ji Tonksová. „Máš štěstí. Jack má právě schůzku s Hermionou. Myslím, že vás dva očekává.“

„Dobře,“ kývla zrzka. Přešla k nástěnce a odepnula ze zdi svazek pergamenů.

„Slyšela jsem, že jste měli na severu trochu potíže,“ pokračovala Tonksová, točící brkem a pomalu si přebarvující vlasy na růžovo.

„Dalo by se to tak říct,“ souhlasila Ginny zachmuřeně.

Tonksová zachytila v Ginnyině hlase náznak únavy. „Takže to nebylo zrovna dvakrát lepší než papírování?“

„Ani ne,“ povzdechla si Ginny.

Vyšli na chodbu a Cormac se zastavil v odpočívárně pro sklenici vody. Ginny zaváhala a pak si natočila kávu.

Do Hermioniny kanceláře vešla už podstatně živější. Jack Demme seděl na jedné z židlí naproti Hermioně, opíral se o stůl a ze rtů mu visela dýmka. Hermiona vzhlédla a vyskočila na nohy tak rychle, jak jí to břicho dovolilo.

„Ginny! Jsi v pořádku? Žádné zbytkové závratě, nevolnost nebo něco podobného?“

Ginny zavrtěla hlavou. „Jsem v pořádku.“

„Chceš čokoládu?“ Hermiona se otočila, aby dosáhla na zásuvku stolu. „Mám tady tabulku z Medového ráje...“

„Ne, měla jsem kafe. Zdravím, šéfe,“ oslovila Ginny Jacka Demma, který měl na tváři výraz typu ‘chci to okamžitě vědět’. „Můžu použít vyhledávací soupis?“

„Nevidím důvod, proč ne,“ opáčil suše.

„Díky, šéfe. Hermiono, máš pero...?“

Vzala si podávané náčiní a na tečkovanou linku vlevo nahoře pečlivě napsala slova, která si zapamatovala: Donker Lucht. Pergamen se zavlnil, poskládal se a přetočil na třetí stránku. Kolem jednoho ze záznamů se zformoval černý obdélník.

„Amsterdam, Nizozemsko,“ zamumlala Ginny.

„Tam tě vzalo Consecto?“ zeptala se Hermiona.

„Ano,“ potvrdila bystrozorka. Možná už tam Mitavelli není, ale byla si jistá, že tohle ví i ostatní. Byla to ta nejlepší stopa, jakou měli. Vyčkávala. Hermiona a Jack Demme si vyměnili pohled.

„Ten led je teď někde v Yorkshiru,“ řekla Hermiona. Ukázala na stůl v rohu a Ginny uviděla známou mísu s průzračnou zlatavou tekutinou. Přistoupila k troleriometru. Obraz stále se pokojně vznášející jehly se nijak nelišil od toho, který si pamatovala.

„Ale klidně můžeš jít po Mitavellim,“ pokračoval Demme. Vytáhl z vesty malou krabičku a doplnil si dýmku. „Nemáme tušení, kde v Yorkshiru by mohli být, a tenhle Mitavelli by nám mohl napovědět. Vypadá jako tvrdý oříšek?“

„Dává dobré rány,“ ozval se Cormac trochu kajícným tónem. „Ale jinak...“

„Není to žádný břídil, ale nic, s čím bychom si neuměli poradit,“ pokračovala Ginny.

„Chceš, abych dal vědět holandskému ministerstvu?“ zeptal se Demme.

„To bude dobrý nápad,“ souhlasila Hermiona, „i když bys možná měla být opatrná, kdyby se tě zeptali, jak důležitá tahle... věc může být.“ Upřela na Ginny pohled. „Aaron a Su Li říkali, že to vypadalo, jako by v ledu byla nějaká osoba.“

Ginny přikývla a vyměnila si s Cormacem pohled. „To byla,“ řekla.

Hermiona se posadila a zavrtěla hlavou. „To je... neuvěřitelné. Téměř nemožné.“ V očích se jí objevil odtažitý výraz. Přemýšlí, kalkuluje, pomyslela si Ginny; znala ten výraz ze zatuchlých prostor sídla Řádu.

„Tak jestli je to všechno, my půjdeme,“ řekla Ginny. Možná by se hodil další hrnek kafe, pomyslela si. Cítila, jak jí okraje mysli nahlodává únava. Předchozí noc v podivně řídkém vzduchu na Špicberkách se moc nevyspala a svaly ji pálily pomalou bolestí, podněcovanou neustálým přísunem adrenalinu.

„Ještě moment,“ ozvala se Hermiona, vytržená se ze zamyšlení. „Nepoužívej znovu Consecto, Ginny. Máme tady troleriometr. Nevadí, když nebudeme mít Mitavelliho.“

Ginny přikývla.

„Acies patronicor tu,“ pronesa Hermiona právě ve chvíli, kdy se v jejím ohništi rozvinul zelený plamen.

„To je moje věta, Grangerová,“ zamumlal Jack Demme. „Dávejte na sebe pozor, vy dva.“

„Díky, šéfe,“ kývla Ginny a Cormac její slova zopakoval, načež opustili kancelář.

***

Z jednoho konce jointa trčel kousek zelené drti. Zatlačil ho prstem dovnitř, trochu podrážděný, že  pokazil tak jednoduchou věc.

„Byste moh’ použít kouzlo,“ ušklíbl se dealer.

Snape se na něj zadíval. „A vy byste se mohl starat o sebe.“

Otravný muž se s přetrvávajícím pochechtáním odšoural.

Znovu kolem něj vířil boky vrtící dav Pekelného zámku, v celé své protivné pubertální změti. Hrubiáni s vlčími tvářemi, kteří na sebe lačně hleděli. Snape znechuceně ohrnul ret a rychle si chtěl zapálit jointa, ale zarazil se a vrátil se k pomalým, klidným, výsměšně líným pohybům. Koho chtěl oklamat? Blesklo mu hlavou, co by si asi Grangerová pomyslela o jeho kmotrovských schopnostech, kdyby ho viděla, jak se tu rozvaluje jako Říman na bakchantské veselici.

Bylo očividné, jak chlapec unikl. Nůž na steaky zůstal v dosahu a chlapec se ho v záchvatu magie zmocnil. Napadlo ho, jestli se teď usilovně přesvědčuje, že není kouzelník, a pomstychtivě doufal v chlapcův neúspěch. Mudla - to jistě.

Snape se napřímil. Vzadu v davu zahlédl plešatou hlavu agenta monsieura Néanta. Nebo spíš agenta Bílého rytíře. Snape s povzdechem zamáčkl joint, přitáhl si hábit k tělu a pokračoval v prosmýkávání parketem.

„Pane Vessi,“ pozdravil ho holohlavý muž. Jeho oči, z nichž jedno bylo rozpůlené jako zornička kočky, se zúžily. „Nebo bych měl spíš říct pane Snape?“

Snape znehybněl. „Dobrý večer, Etepe,“ řekl. Náhle se zarazil a po tváři se mu rozlil pomalý úsměv. „Nebo bych měl říct Pete?“

Muž zavrčel a zapraskal klouby prstů. Snape chladně zkřížil ruce na prsou. Druhý muž byl o dobré dva nebo tři centimetry vyšší a ruce měl stejně silné jako svoje nohy.

„Nedodržel jste svou část dohody, Vessi, nebo Snape, ať už jste kdokoli,“ zavrčel Pete. „Náš posel se vrátil bez gringottovského šeku i bez lahvičky s Pohodářským lektvarem, který jste nám měl před několika dny doručit.“

„Kdybyste měl dost důvtipu, abyste si to ověřil, Pete -“ s úšklebkem použil to obyčejné, vysoce mudlovské jméno, „- myslím, že byste si uvědomil, že jsem si ten šek nenechal proplatit.“ Někdo mu vrazil do paže a on sebou s podrážděným zavrčením trhl. „Navíc,“ pokračoval, „nemůžu za to, že jste přišli o Pohodářský lektvar. Váš posel si ten lektvar vzal. Jenže se ho napil v pětisetnásobné koncentraci. Mohl jsem ho nechat umřít, ale vzhledem ke svému dobrému srdci jsem se tomu rozhodl zabránit...“

Ucítil, jak mu opět někdo vrazil do ruky, a s nejlepším profesorským úšklebkem se otočil, aby zjistil, že zírá na ústa holohlavého muže stejně mohutných proporcí jako Pete. Pevněji sevřel hůlku a proklínal se, že si to neuvědomil dřív. Se zpožděním si všiml, že z druhé strany ho obchází další hromotluk.

„Co jste říkal?“ nasadil Pete něco jako úsměv.

„Říkal jsem,“ odpověděl Snape chladně a dal si záležet na tom, aby se mu ve tváři objevil výraz nejvyššího opovržení, „že příčinou zdržení byla hloupost vašeho drahého posla.“

Jako na zavolanou davem proběhla slabá křeč jásotu a výskotu a Snape zaslechl první slova oné písně, pronášená tím nyní už zatraceně známým hlasem.

Dej mi mapu
označenou křížkem
která mě dovede k tvému srdci...

Snape se zamračil. Pete měl na tváři něco jako poťouchlý výraz. Snape s temným zábleskem nenávisti, který nezažil od svých nejhorších učitelských časů, dumal, jaké lži jim ten pitomý kluk asi navykládal. Nechal ruce pevně založené na hrudi a odmítal se krčit jako ostatní bezmyšlenkovitě se svíjející zvířata v místnosti.

Našlapuj zlehka, šeptal ten spratek obscénním tónem a špinil ona dávno známá slova zprofanovanou melancholií, našlapuj zlehka, šlapeš po mých snech...

Dav propukl v jásot, který spolu s dravým podupáváním přehlušil všechno ostatní. Světla zhasla a znovu se rozblikala v závrať vyvolávajících odstínech zelené, červené a fialové. Snape nespouštěl oči ze tří hromotluků vedle sebe; Pete na jednoho z nich kývl a muž krátce na to zmizel v davu.

„Jdeme, pane Snape,“ zavrčel Pete, zvedl ruku a ztěžka ji položil Snapeovi kolem ramen. Mistr lektvarů ztuhl, připraven ty dva tupé kretény kdykoli odprásknout do zapomnění. Možná teď nastala ta nejlepší chvíle; třetí byl pryč... „Vzadu máme něco, co byste asi rád viděl.“

Napůl postrkovaný a napůl manévrovaný Snape se nechal nasměrovat skrz ochotně se rozdělující dav do zadní části brlohu. Když Pete otevřel dveře a vystrčil ho do slepé zadní uličky, bylo to hotové déjà vu.

Bleskurychle zaujal útočnou pozici a z bezpečné vzdálenosti namířil hůlku na hroudy stínových svalů před sebou.

„Mám ho praštit?“ zavrčela jedna z nich.

„Ne, má hůlku, ty blbečku,“ vyjel Pete.

„Všímavý,“ odtušil Snape chladně.

Bouchly dveře. Třetí hromotluk vydusal ven a k hrudi tiskl skrčenou, vychrtlou postavu.

„Pusť mě! Přísahám, varuju tě, mám nůž, zabiju tě, jestli mě nenecháš j-“

Snape otevřel ústa, aby jim řekl, ať toho spratka pustí, ale chlapec ztuhl. O chvíli později Snape pochopil proč: u chlapcova krku se zaleskla čepel. Pete se ušklíbl s ďábelskou přehlídkou třpytivých umělých zubů a s posměšným zavrčením trhl nožem. Chlapec se napjal a oběma rukama se chytil tlustého předloktí. Oči mu vystrašeně těkaly.

„Expelliarmus!“ zavrčel Snape. Z jeho hůlky vystřelil záblesk světla, který ale ve vzduchu změnil směr a zmizel v zemi u Petových nohou.

Snape sklonil hůlku a cítil, jak mu z tváře vyprchává krev.

„Jak jsi to dokázal?“ zašeptal jeden z hromotluků úžasle.

„Drž hubu,“ zavrčel Pete se samolibým výrazem.

„Použil trochu starých zásob wyrmodlačího prášku Abraxase Malfoye,“ pronesl Snape chladně.

Pete se zaškaredil. „Jakto... No jo, odněkud ho znáš, ty starej šmejde. To ti ale nijak nepomůže,“ zavrčel. Znovu trhl nožem a chlapec zalapal po dechu.

„Víš, že wyrmodlačí prášek selhává u lektvarů nebo Neodpustitelných,“ pokračoval Snape. Pomalu zvedl ruku s hůlkou, i když nemířil výhružně před sebe. „Na Imperius funguje jen minimálně. Na Cruciatus působí málo. Na Avadu Kedavru -“ naznačil rukou bodavý pohyb a všichni tři muži sebou svorně trhli, „- vůbec.“ S chladnou objektivitou, kterou si vyhrazoval pro hodnocení přísad do lektvarů nebo rozbitých těl po nájezdu Smrtijedů, zaznamenal, že se chlapci objevil na krku malý pramínek krve a pomalu mu stékal po hrudi.

„Do toho, Snape,“ zasyčel Pete. „Ale jestli se o něco z toho pokusíš, zasáhne to nejdřív toho tvého chlapečka.“

Snape přimhouřil oči. „Ujišťuju tě, že mi na tom nezáleží. Nevím, co ti řekl, ale já k němu necítím vůbec žádné závazky nebo náklonnost.“ Pohrdavě si odfrkl. „Dokonce ani neznám jeho jméno.“

Chlapec planě vykopl nohu. „Jsem - Niles -“ koktal skrz zaťaté zuby.

Snape na něj upřel svůj pohled. Ze všech jmen právě Niles? Setřel si z tváře překvapení a chladně odsekával jednotlivá slova. „To se nepočítá.“

„Je to na tobě, Snape,“ houkl Pete zlověstně.

Mistr lektvarů se zamračil. „Vlastně se obávám, že v tuhle chvíli moc nechápu, proč mi smrtí toho chlapce vyhrožuješ, je to dost ubohá pohrůžka...“

Nastala pauza. „Dobře,“ zabručel Pete nevrle. Zesílil stisk a chlapec vydal kvílivý zvuk, jako když jako prase na porážce. „Chci lektvar, který dokáže rozpustit jakýkoli led. A chci ho od tebe do hodiny. Jinak...“ Ušklíbl se a znovu trhl rukou.

„Přestaň s tím,“ vyštěkl Snape. „Ještě hlouběji a zabiješ tu svou páku předčasně.“

„Jo, Pete,“ ozval se jeden z hromotluků, „ten kluk už krvácí. Jestli se ještě pohneš, můžeš mu utrhnout hlavu, jako jsi to udělal tomu starýmu hajzlovi...“

„Na co můžeš chtít zrovna tenhle lektvar?“ přerušil ho Snape.

„Do toho ti nic není,“ zavrčel Pete.

Snape se ušklíbl. „A kdo by měl být můj klient? Připadá mi, že celá tahle léčka je směšná. S monsieurem Néantem bych s radostí obchodoval znovu a nemám nejmenší výčitky svědomí vyrobit obyčejný rozpouštěcí lektvar...“ Bílý rytíř. Grangerová, která mu vyprávěla o misi na sever. Sever. Rozlehlé ledové pláně, pokryté vrstvou mrazu, skrývající předmět nepředstavitelné moci. Cítil, jak mu v těle pulzuje krev.

„Do toho ti nic není,“ zopakoval Pete výhružně. „Tak co říkáš, Snape? Život, nebo lektvar?“

Pramínek krve zmizel za páskem chlapcových černých mudlovských kalhot, čímž nakreslil čáru, která rozdělila bledý trup na dvě poloviny.

„Rozpouštěcí lektvary jsou poněkud neobvyklý požadavek,“ navázal Snape svým poučujícím hlasem. „Bylo vynalezeno jen málo lektvarů, které by se zabývaly speciálně tímto účelem. Ten, který se nejvíce hodí pro potřeby vašeho klienta...“ Odmlčel se. „Nejspíš by tomu odpovídala lahvička shen huo jing, materiálu na bázi nafty, který byl vynalezen v Číně za dynastie Tchang.“

„Máš ji?“ zeptal se Pete.

„Jednu lahvičku náhodou mám ve své laboratoři, ale, želmerlin, budu se pro ni muset vrátit...“

Pete šťouchl nohou do jednoho z hromotluků. „Vy dva jděte s ním.“

„Potřebuju jen jeden doprovod,“ řekl Snape chladně. „Nebo spíš žádný, ale když na tom trváš...“

„Oba dva,“ zavrčel Pete. „A hůlku nech tady.“

„Obávám se, že bez ní se nemohu přemístit.“

„Nekomplikuj to. Uveď přibližnou polohu nebo tak něco. Jeden z nich tě může přemístit.“

„Ano, a jsem si jistý, že dokáže rovněž odemknout ochrany na mém domě a v mé laboratoři, zvláště ochrany, které jsou spojené s mou hůlkou...“

Pete se ušklíbl. „Čekáš, že ti uvěřím, že jsi nastavil ochrany na svou hůlku, a ne na svou magii?“ odfrkl si pohrdavě. „Skloň hůlku, nebo ten kluk umře.“

„Obávám se, že to je poněkud nemožné,“ odsekával slova Snape.

Pete pokynul oběma rváčům. „Dobře,“ řekl, „když jinak nedáš...“

„Mdloby na tebe!“ zařval Snape. Rudé světlo z jeho hůlky opsalo oblouk, ale Pete sebou trhl - Niles trochu zavrávoral - a záblesk se zhroutil sám do sebe a propadl se do země.

„Na něj, nic vám neudělá,“ vykřikl Pete. „Na něj, teď!“

Snape spěšně couval uličkou, ale oba rváči po něm skočili. Pod pokličkou zuřivého sebeovládání v něm vřela panika. „Crucio!“ vykřikl. „Crucio!“ Ten pocit kluzké jámy měl zaseknutý hluboko v krku; teď sledoval, jak ony spirály temnoty, zprvu slabé, ožívají a vrhají se na vřískajícího hromotluka, který stál nejblíže.

„Jeho hůlku!“ vykřikl Pete. „Jeho hůlku!“

První rváč se vrhl vpřed a chytil Snapea kolem pasu. Padl dozadu a zaťal zuby, když mu bolest z oblasti kostrče vystřelila do celého těla. Někdo ho chytil za zápěstí. Mozek na něj ječel, aby vykřikl kletbu, ale pýcha, která ho nutila mlčky zatnout čelist, byla příliš silná a o chvíli později už prsty svíraly jen vzduch.

„Mám ji! Tady je jeho hůlka, tady je...“

Snape se s námahou snažil vykroutit zpod těla hromotluka na zemi. Hábit měl nasáklý vodou ze smrduté louže, do které spadl. Zavalitá masa, která mu uvěznila spodní část těla, zasténala a s pomocí druhého muže se pomalu postavila na nohy.

„Hajzle,“ zasyčel hromotluk, a když jeho noha zamířila ke Snapeovým slabinám, tělo mistra lektvarů se schoulilo do ochranné fetální polohy,. Jeden z mužů se zachechtal. Snape se přidržoval zdi, aby neupadl, vyškrábal se na nohy a snažil se ovládnout třes, který mu zmítal tělem. Kaluž světla na chodníku se nacházela několik kroků od něj; viděl jen stíny a záblesk čepele.

„Víš, co se říká,“ ušklíbl se jeden z hromotluků, „čaroděj bez hůlky je jako čurák bez kalhot.“

„Drž hubu,“ houkl Pete, i když v matném světle to vypadalo, že se šklebí. „Řekni nám, kde bydlíš, Snape.“

Napřímil se, nasadil na tvář svůj nejpohrdavější úšklebek a do hlasu promítl to nejhlubší opovržení. „Poblíž Obrtlé.“

„Tak to není moc daleko,“ ulevilo se jednomu z hromotluků. „Bál jsem se odštěpu...“

„Jestli se nevrátíš do deseti minut,“ přerušil jeho výlevy Pete, „najdeš chlapce ležet v kaluži vlastní krve. A možná budeš mít na hůlce několik sečných kleteb navíc k tomu, co už tam máš.“ Tvářil se strašně spokojeně a posunul si chlapce blíž. Niles vymrštil nohu v pohybu podobném poslednímu záškubu umírajícího švába.

„Chápu,“ odtušil Snape unylým, nevzrušeným hlasem. Vzápětí ucítil, jak mu ramena sevřely dvě velké ruce.

„Připraven?“ zavrčel hromotluk.

Snape přikývl. Naposledy pohlédl do Nilesových zuřivých, vyděšených očí, které se na něj bez mrknutí dívaly pohledem někoho velmi starého nebo velmi mladého, a cítil, jak je násilně tlačen do tunelu magie, která nebyla jeho.

„Tady žiješ?“ zavrčel jeden z rváčů o bolestně dezorientující okamžik později. „Vypadá to trochu...“

„Ano, žiju,“ přerušil ho Snape. „Ustupte, pokud nechcete být rozpitváni zaživa na mé rohožce.“

Oba muži opatrně couvli. Snape vykročil vpřed a při jeho přiblížení se rozsvítila lampa. Položil ruku na dveře a s chladným pohledem na obě zavalité postavy vyčkával.

„Co ti tak dlouho trvá?“ zavrčel jeden z mužů a založil si mohutné, potetované paže na hrudi.

„Já můžu vstoupit hned, ale provést vrstvami mých ochran vás dva chvíli trvá.“ Snape ustoupil stranou. „Klidně si ty dveře vyzkoušejte hned teď,“ ušklíbl se.

„Nejsme pitomci,“ odtušil jeden z hromotluků výhružným hlasem.

Snape se ušklíbl. „Nechápu, kde se ve vás ta myšlenka vzala.“

Hromotluk se rozmáchl a Snape se po úderu do obličeje zapotácel.

„Poslouchej, ty hajzle,“ zavrčel rváč, „zavři klapačku, nebo přes ni dostaneš.“

„Násilí není nutné,“ vyštěkl Snape a ucítil, jak mu začíná pravá strana obličeje natékat.

Hromotluk - Snape poznal, že je to ten, na kterého seslal Cruciatus - sevřel ruku v pěst a vyrazil vpřed. Snape zavrávoral, ale vydržel se zaťatou čelistí stát vzpřímeně. Když otevřel oči, uviděl onu pěst stále jen pár centimetrů před svým obličejem.

„Už jsou ty dveře volný, Snape?“ zeptal se druhý muž.

„Ano, jsou,“ vyštěkl. Zaváhal jen na okamžik, a pak do dveří strčil. Hromotluci se kolem něj protlačili dovnitř a téměř ho odhodili stranou. Stěží stihl otevřít pusu a už cítil, jak mu zápěstí za jeho zády sevřely tlusté ruce.

„Tak kde to je?“

„V mé laboratoři,“ odtušil chladně, „ale obávám se, že do ní nemůžete vstoupit, aniž byste utrpěli extrémně silné poranění krku a hlavy.“ Nehýbal se a jeho hlas zůstal vyrovnaný. V místnosti byla tma, téměř černočerná, až na slabé, mléčné Lumos jednoho z hromotluků. Viděl, nebo se mu zdálo, že vidí, jak si ti dva vyměňují pohledy. „Ještě jednou, jestli mi nevěříte, můžete to zkusit.“

„Jestli lžeš, tak ti zlomím vaz,“ zasyčel jeden z nich.

Snape se ušklíbl. Ruce pustily jeho paže, ale přesunuly se a sevřely mu kolem krk. „Kudy?“

„Rovně,“ hlesl Snape.

Ve tmě se pohybovali pomalu, rváči bojovně a on s téměř nedbalou malátností. Každou chvíli usměrňoval cestu - těmito dveřmi, pár kroků po chodbě, ne, tam ne, tudy, pitomče (to si jen myslel). Zastavili se před dveřmi do laboratoře.

„Budete mi muset uvolnit ruce,“ řekl Snape. „Odemknutí ochran vyžaduje pohyb mých paží,“ dodal, když hromotluci nereagovali.

„Doufám, že nelžeš,“ zasyčel ten samý jako předtím. Snape ho ignoroval a zvedl ruce k vlhkému dřevu. Chvíli mlčeli. Pak se dveře otevřely do ještě větší tmy.

Dovnitř vstoupili s jakýmsi zařinčením a jeden z hromotluků zaklel. „To tady nemáš žádný zasraný světla?“

„Ano,“ řekl Snape. „Zase potřebuju ruce. Shen huo jing je v zajištěné skříňce.“ Další pauza. „Zkus ji otevřít, pokud chceš mít těžké tržné rány a případně amputované prsty. Skříňka se nachází vzadu a nezapomeň prosím sáhnout rovnou na nejspodnější polici, protože to bude mít za následek bodné rány spolu s...“

„Prostě to udělej,“ zasyčel hromotluk a jeho obrovské ruce se opět výhružně přesunuly ke Snapeově krku.

Snape položil obě dlaně na dřevo. Jeden z mužů stál přímo za ním a hrubými prsty obepínal jeho hrdlo. Druhý byl nalevo od něj, na jeden nádech od jeho ramene, a držel žhnoucí hůlku na úrovni hrudi. Snape otevřel dvířka skříňky; řady lahviček se skrz řídkou mlhu třpytily jako hvězdy. S hlubokým nádechem se nenuceně natáhl do zadní části police.

Hromotluk za ním začal mluvit: „Která z nich je...“

Snape zavřel oči, naklonil hlavu stranou a chrstl obsah odzátkované lahvičky přes levé rameno, jednou a pak znovu a znovu. Ruce mu sklouzly z krku právě ve chvíli, kdy oba rváči naráz vykřikli bolestí. Uhnul doprava, oči stále zavřené, plíce stále zadržující slábnoucí dech. Znal tohle místo lépe než dlaň své ruky; někdy připravoval lektvary potmě, aby snáze upadl do stavu nebytí, nevědomí, kdy existoval jen v tichém šumění magie pod svými prsty. Další drsný, téměř klokotavý výkřik. Klopýtal vpřed, ruce před sebou - ještě dva kroky a měl by dojít ke dveřím - palcem nohy do něčeho narazil, a v důsledku setrvačnosti se uhodil i do ramene; dveře, pomyslel si, sevřel je oběma rukama, proklouzl, plíce téměř strávené ohněm, na druhou stranu - a zabouchl za sebou.

Odpotácel se temnou chodbou do obývacího pokoje a přitom divoce, přerývavě dýchal. Jeho oči si ještě nestačily zvyknout na tmu, a tak nahmatal krbovou římsu a prsty konečně našel kulatou nádobku s letaxem. Nabral špetku prášku a hodil ho do krbu. Díky Merlinovi, že je samovznětlivý, pomyslel si, když se zelený plamínek se zavířením probudil k životu.

„Oddělení záhad, kancelář vedoucí!“ vykřikl. Vkročil dovnitř a cítil, jak se řítí spirálou mihotavé zeleně, kolem záblesků ohnišť, krbů a v závratném víru plamenů, až byl hrubě vymrštěn na kobereček před krbem.  

***