Preklady fanfiction Harryho Pottera

Originál: https://www.fanfiction.net/s/12627168/1/Love-potions-and-their-consequences

Povolení k překladu: Žádost zaslána

Přátelství

Harry, Hermiona

Rating: K+  Kapitol: 1

Slov: 1 933

Shrnutí: Co kdyby Harry zjistil, že dostává lektvar lásky? A co kdyby šel za přítelkyní, která při něm stojí, ať se děje, co se děje? Přítelkyně, která udělá cokoli, aby mu pomohla. 

Éra/období: Po Bradavicích

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží SingularOddities. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

PA: Tohle už tu asi bylo, ale napadlo mě to a nedalo mi to pokoj, takže...

PP: Můžete si lámat hlavu, jak bylo možné dostávat lektvary (zprvu možná velmi slabé) do Bradavic, nebo si příběh prostě jen užít. Bavte se!

Dveře do její kanceláře se náhle a prudce otevřely a narazily do zdi za nimi tak silně, že rámy obrazů na ní zavěšené poskočily a zaklapaly. Hermionina hlava se zvedla, šíjové svaly protestovaly proti náhlému pohybu, oči unaveně zamrkaly, když zdvihla zrak od pergamenu, který studovala. Pohledem přelétla zakouzlené okno naproti dveřím, temnou noční oblohu ozářenou hvězdami a velkým měsícem, které by přes světelný smog Londýna nebyly vidět. To jí objasnilo, jak se návštěvník dostal až k jejím dveřím, aniž by ji předem upozornili. Už tu nebyl nikdo, kdo by ji varoval, všichni byli doma se svými rodinami. Stejně jako čekala, že bude Harry. Proto bylo zvláštní, že stál v jejích dveřích, oblečený v bystrozorském hábitu, bolest a vztek kolem něj vířily jako mračna.

„Věděla jsi o tom?“ vyprskl, když vešel do její kanceláře. „Věděla? Protože přísahám Bohu, že kdyby ano, neručím za to, co bych udělal.“ Zastavil se u kraje jejího stolu a tyčil se nad jejím křeslem. Ruce měl sevřené v pevné bílé pěsti, oči tvrdé jako zelené smaragdy.

„Harry?“ zeptala se přihlouple, nechápala, co zavinilo náladu jejího nejlepšího přítele. „Věděla jsem o čem? Jsem tu doslova celý den, nikoho jsem neviděla, ani noviny. Co se stalo?“

Harry se od ní odvrátil, ruce zaťal do vlasů a začal za ně rvát. „Co mám dělat, Hermiono? Co mám sakra dělat?“

Začal přecházet po jediném volném místě v její kanceláři. Po pruhu podlahy mezi její židlí pro návštěvy a knihovnami, kde měla všechny své odborné texty. Nebyl to velký prostor, zvládl sotva pět kroků, než se musel otočit a pochodovat zpět.

Hermiona usoudila, že situace si nejspíš zaslouží její plnou pozornost, a zašmátrala po hůlce pod hromadami poznámek, svitků pergamenů a otevřených knih na stole. Harry se na ni zamračil, obratným pohybem zápěstí uvolnil svoji hůlku z pouzdra na paži a přistrčil jí ji.

„Neodpověděla jsi mi, věděla jsi to?“

Hermiona si vzala nabízenou hůlku a švihla jí ke dveřím, kouzlem se zavřely a střežily její soukromí. Druhé švihnutí proměnilo její židli pro návštěvníky v malou dvoumístnou pohovku, která zabírala většinu prostoru, a přiměla Harryho uskočit z cesty, než mu rozdrtí nohy. Třetím švihem zmizela obsah svého šálku a zbytek z konvice a přivedla v kotlíku vodu k varu. Čtvrtým mávnutím se vedle jejího šálku objevil další a čekal na nový čaj. Možná jí vadilo, že Molly Weasleyová učila domácí kouzla a čáry jen ji a Ginny, ale nemohla popřít, že jsou užitečná a účinná.

Než naplnila konvici čajovými lístky a čerstvou vodou, vrátila mu hůlku. Nechala je louhovat, zatímco rozkládala věci na čaj. Její mozek se konečně restartoval známými úkony, otočila se zpět k Harrymu a se znepokojením si uvědomila jeho neupravený stav.

„Věděla jsem co? Můj neoficiální titul ‚vševědka‘ naznačuje, že vím spoustu věcí. Budeš muset být konkrétnější. A taky si sedni a přestaň se na mě mračit. Ať je to cokoli, pomůžu ti to napravit.“

Harry se posadil. Hermiona jim připravila čaj a připojila se k němu na pohovce, zula si boty a skrčila si nohy pod sebe.

„Ginny mi dala lektvar lásky,“ řekl Harry a pozorně sledoval, jak zareaguje.

„Kdy? Včera v noci? O víkendu? Není to nic neobvyklého, že si je páry vezmou pro zábavu.“

„V roce devatenáct set devadesát jedna.“

Hermiona se zarazila, šálek zvednutý k ústům. Pohlédla mu do očí, v jejich výrazu se mísila zuřivost a zrada, to už viděla dřív. Dokončila pohyb, polkla na posilnění doušek čaje, než šálek položila na stůl a otočila se k němu čelem.

„Pár věcí. Ne, to jsem rozhodně nevěděla. Kdybych to zjistila, byl bys první, komu bych to řekla. Zadruhé, Ginny bylo v roce devatenáct set devadesát jedna deset let, vůbec ve škole nebyla, a přestože byla zamilovaná, tehdy ti nemohla podstrkovat lektvary lásky. Nebyla by je schopná uvařit a žádný obchodník, ať už by byl jakkoli pochybný nebo pokoutní, by je neprodal desetiletému dítěti. Za třetí, jak to víš?“

Harry položil svůj nedotčený šálek vedle Hermionina. Podepřel si lokty o kolena a hlavu si zabořil do dlaní. Cítil, jak se Hermiona přiblížila, objala ho kolem ramen a přitáhla si ho do uklidňujícího objetí.

„Musel jsem se zeptat,“ řekl na omluvu.

Hermiona beze slov souhlasně zamručela.

„Byl jsem na vyšetření u svatého Munga. Necítil jsem se dobře. Nic vážného, jenom jako by se o mě pokoušelo letní nachlazení nebo tak něco.“ Zvedl hlavu. Posadil se a opřel se o opěradlo pohovky. Hermiona se posunula, takže seděla na boku a rukou si podpírala hlavu o vršek pohovky, aby na něj stále viděla. Harry propletl své prsty s prsty její volné ruky a pokračoval. „Životabudič už nezabíral, myslel jsem si, že by mohli mít něco, co by na to pomohlo. Pokud to bylo něco, co by mohly chytit děti, chtěl jsem, aby to přešlo dřív, než se tím všechny tři nakazí. Ukázalo se, že jsem si vypěstoval odolnost vůči rohu lidožravého dvojrožce. Existuje asi šest lektvarů, do kterých se používá, a které jsem si mohl teoreticky vzít, abych si vybudoval odolnost. Dva jsou na artritidu, takže to nebyly ony. Životabudič a tři varianty, o kterých jsem nikdy neslyšel, a lektvar lásky.“

„Potvrdili dlouhodobé užívání?“

„Jo.“ Harry se zamračil a cítil, jak jím znovu projel vztek. „Zkoušel to na tebe? Proto sis ho nikdy nevzala? Jedou v tom všichni?“

„Ron? Ne. Ne, nezkoušel to, nebo jestli ano, tak to nefungovalo. Nevzala jsem si Rona, protože se k sobě nehodíme. Jsem cílevědomá, pilná studentka a nesnáším záři reflektorů. On chce snadný život, ženu, která se o něj bude starat, a takovou míru zbožňování od světa obecně, s jakou bych já nikdy nemohla žít. Věděl, že je lepší mě nepožádat. Rona mám ráda, ale není to věčná láska. Nehodíme se k sobě, proto jsem si ho nevzala.“

„Miloval tě, víš,“ řekl Harry a smutně se na ni podíval.

„Ron miloval určitou verzi mě, možná kdybych zůstala šestnáctiletá a zmítaná hormony, tak by nám to vyšlo, ale bohužel,“ pokrčila rameny.

„Hermiono, já mám tři děti, Lily jsou skoro čtyři! Jsem otec, jsem s ní dvanáct let ženatý. Byl snad celý náš vztah lež? Jak to někdo může člověku udělat? Copak se moje city nepočítají? Copak nemám právo se rozhodovat? Upřímně řečeno, právě teď chci, aby ona i všichni ostatní, kdo jsou do toho zapleteni, byli mrtví. Nemůžu se jí podívat do očí, když vím, co udělala. Zatraceně, nemůžu se s ní ani rozvést.“

„Jsi si jistý, že to ví?“

„Jak by mohla nevědět? Dlouhodobé užívání. Nebylo to jenom v době, kdy jsme byli ve škole, ale pokračovalo to i potom.“

„Molly dala nápoj lásky Arturovi. Řekla nám to, když jsme byli děti. Kratochvilné kouzelnické kejkle Weasleyových na nich mají založenou celou řadu výrobků, bez ohledu na to, co jsem udělala, abych to utnula. Weasleyovi se na lektvary lásky nedívají tak jako my dva, Harry.“

„Počkej, to jsi byla ty? Ron se v tom opravdu šťoural a snažil se zjistit, kdo to vyšetřování rozjel. To jsi fakt byla ty?“

„Ano, protože lektvary lásky ti berou svobodu. Bojovala jsem za větší práva domácích skřítků, přestože většina z nich na mě za to chtěla plivat. Samozřejmě, že jsem poslala anonymní dopis na správné oddělení, se seznamem známých přísad, které se používají a které nejsou úplně v pořádku. Kdyby Ron nenechal své poznámky volně se povalovat, tak bych na to nepřišla.“ Hermiona si rozhořčeně odfrkla.

Harry se na ni zadíval, až sebou pod intenzitou jeho pohledu škubla, a než se stačila zeptat, jestli má na obličeji inkoust, prohlásil: „Chci tě políbit.“

„Cože?!“ podívala se na něj v nepředstíraném šoku.

„Chci tě políbit. Chci políbit někoho, o kom vím, že ho chci líbat. Třeba někoho, kdo mě nedopoval lektvary lásky tak dlouho, jak ho znám,“ řekl Harry odhodlaně. „Chci něco, jedinou věc, která není zatracená lež.“

„To by byl kolosálně hloupý nápad, víš to, že?“

„Vážně?“

„Ano.“

„Proč? Proč jsme nikdy nedostali svou šanci, Hermiono?“

Hermiona si povzdechla. „Protože. Protože jsme to řešili až v tom zatraceném stanu. Protože se vrátil Ron a ty jsi ustoupil, a pak přišla Ginny a ustoupila jsem já. Z milionu důvodů, Harry. Já tě miluju, ty miluješ mě. Uděláme pro sebe cokoli. Už to není romantické, ta loď odplula a my jsme ji zmeškali. To, co máme teď, nám stačí. Je to lepší.“

Harry se zamračil, podíval se dolů na jejich propletené prsty a pak zvedl zrak k jejím vědoucím očím. Zvažoval její slova. Hermiona měla na sobě pomačkaný hábit. Vlasy divoce rozcuchané v místech, kde si je nejspíš při průzkumu kroutila a stáčela jejich prameny. Pravděpodobně celý den nejedla, určitě ztratila pojem o čase. Vtrhl k ní do kanceláře a prskal jako šílený, ona ho usadila na pohovku a utřídila jeho zmatené myšlenky do souvislostí. Bez Hermiony by byl ztracený. Stejně myslel na to, že ji políbí. Poraženecky si povzdechl. Měla pravdu, nebylo to mezi nimi romantické a líbat ji by bylo hloupé. Malicherný akt vzdoru hodný jednoho z jeho dětí, ne muže, kterým měl být.

„Myslíš, že to dělala Molly?“ zeptal se.

„To nebyla Ginny, když jí bylo deset. Možná to převzala, nebo o tom stále nic neví. Kolik nedělních jídel v Doupěti jsi zmeškal?“ zeptala se Hermiona, když začala o problému přemýšlet.

„Skoro žádné. Nestálo to za ty nepříjemnosti, a pak, jakmile přišly děti, Molly je chtěla vidět. Dětem se tam líbí volnost na zahradě, prostě bylo jednodušší jít.“

„Přesně tak. Jestli tě Molly dopovala, aby její holčička mohla mít chlapce, kterého vždycky chtěla…“

„Ksakru, Hermiono, co mám dělat?“

„No, nejdřív musíme zjistit, kdo je za to zodpovědný. Jestli to byla Molly, Ginny, obě, nebo ještě někdo další. Pak se rozhodneš, jestli vaše manželství skončilo.“

„Ach, je konec.“

„Dobře, no, tak mi musíš přinést kopii vaší manželské smlouvy a já se podívám, jestli pro tebe objevím nějaké východisko.“

„A co když ho nenajdeš?“

„No,“ řekla Hermiona a kousla se do rtu. Tvářila se zamyšleně, jednou na něj pohlédla a pak si pro sebe přikývla. „Zmínil ses o tom, že je chceš mrtvé. To je něco, co bych mohla zvládnout.“

PP: Můj odhad je, že Ginny o lektvarech musela vědět – co myslíte vy?