Preklady fanfiction Harryho Pottera

Bylinkářství, formule a lektvary

Září 2018

Juliet

Druhý den jsem měla zarudlé oči a byla jsem dezorientovaná z nedostatku spánku. Když jsem se probudila, dost pozdě, soudě podle chladného ranního světla venku, ostatní dívky z mé ložnice byly pryč. Hodila jsem na sebe školní hábit, prohrábla si vlasy kartáčem a pospíšila si ven z věže. Ihned jsem si vzpomněla na Jennifer: dostala dopis od McGonagallové? Dnes by se měla dozvědět alespoň to, že jsem se ji snažila kontaktovat. Určitě jí o polední přestávce napíšu dlouhý dopis.

Když jsem dorazila do Velké síně, už jsem jen viděla, jak z talířů a misek na stole kouzlem mizí poslední pozůstatky snídaně - kousky slaniny, žluté kaluže žloutků, nedojedené kůrky od toastů a skvrny jahodové marmelády. Prošvihla jsem ji.

V žaludku mi hlasitě zakručelo. Ve špatné náladě jsem se otočila k odchodu a nadskočila jsem. Za mnou se tiše vznášel jeden z duchů.

„Co tady děláte, mladá dámo? Vyučování začalo před pěti minutami!“

Celá vyděšená jsem instinktivně couvla. Podle oblečení a velkého okruží přišel ten muž přímo z alžbětinských časů.

„Nechte mě na pokoji!“ vyhrkla jsem s odporem. Jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo, že je mrtvý.

Duch se zatvářil velmi uraženě. „Takový tón hlasu není zapotřebí,“ odtušil a odplul pryč.

Vylovila jsem z tašky svůj rozvrh. Dobře - první hodinu jsem měla bylinkářství spolu se studenty z Nebelvíru. V kolonce ‘umístění’ bylo napsáno jen skleník číslo jedna.

Ale ne... vybavila jsem si své noční bloudění při hledání sovince a představila si podobný zážitek při hledání skleníků po celém areálu. Rozhlédla jsem se, ale síň byla prázdná - žádní studenti, žádní učitelé. Dostanu se do vážných problémů, kdyby mě najdou mimo třídu? Uvěří mi po včerejšku?

Ach, nápad. Byla tu jen jedna osoba, které jsem se mohla zeptat. V zoufalství jsem zavolala za vzdalujícími se stříbřitými zády.

„Hm - pane duchu - nemohl byste mi říct, kde je skleník číslo jedna?“

Duch se zastavil a docela pomalu se otočil. I na tuhle vzdálenost jsem poznala, že je stále rozmrzelý. Rozpačitě jsem k němu přistoupila. „Ehm, promiňte,“ omluvila jsem se, když jsem k němu došla, a snažila jsem se příliš nejančit. „Já jen - v noci jsem toho moc nenaspala a pak jsem zmeškala snídani. Promiňte,“ zopakovala jsem chabě.

Duchovy rysy se uvolnily do laskavého úsměvu. „V tom případě se omluva přijímá. Trocha zdvořilosti nezaškodí, víte. Sir Nicholas de Mimsy-Porpington k vašim službám, slečno...?“

„Juliet.“

„Rád vás poznávám. A teď, domnívám se, že jste hledala skleník jedna...?“

Podrobně mě nasměroval a zamával mi. Možná ti duchové nakonec nebyli tak špatní - i když tomuhle se pořád kývala hlava, což bylo trochu divné.

Když jsem vstoupila do skleníku číslo jedna, všichni se k mně otočili. Učitel přerušil uvítací řeč. Zrudla jsem. „Promiňte, nemohla jsem sem najít cestu,“ zamumlala jsem.

Učitel - mladý plavovlasý muž s rukama pokrytýma hlínou a s něčím, co vypadalo jako kroutící se rostlina v náprsní kapse hábitu - nevypadal, že by ho to nějak znepokojilo. Vlastně se na mě jen usmál a řekl prostě: „Tak tedy zdravím, ty musíš být Juliet Belstoneová. Postrádal jsem tě při kontrole docházky. Já jsem profesor Longbottom. První den je vždycky těžké se zorientovat, že ano! Já jsem se ztrácel pořád - občas se mi to stává dodnes...“

Uzel obav v mém žaludku trochu povolil. Tenhle učitel byl aspoň milý. Profesor Longbottom se na nás všechny usmál a upozornil nás na květináče s ostnatými, fialovými rostlinami uprostřed místnosti. Jejich početné listy měly suchý, papírový vzhled a velké ošklivé květy připomínají barvou modřiny.

„Rostlina měsíční rosa!“ zvolal profesor Longbottom nadšeně. „A teď, může mi o ní někdo něco říct?“

Předvídatelně jako první promluvila Susie. „Šťáva z měsíční rosy se používá v lektvarech, že? Je to důležitá přísada do, ehm - lektvarů lásky.“

Několik lidí se zachichotalo a Susie zrůžověla.

„To skutečně je,“ souhlasil profesor Longbottom. „Ale my dnes žádný takový lektvar vyrábět nebudeme! Ale výborná odpověď, jeden bod pro Havraspár. Měsíční rosa je skutečně klíčovou přísadou lektvarů lásky, ale používá se i v několika dalších hojně užívaných lektvarech, a proto ji máme tady v bradavických sklenících. Ve Skotsku roste divoce, ale její pěstování je trochu složitější, protože ke svému růstu potřebuje poměrně hodně péče... nevíte někdo proč?“

Nikdo neodpověděl, ani Susie. Byla jsem tajně ráda, že neví všechno.

„Měsíční rosa potřebuje při růstu pravidelně svlékat vrchní vrstvu, podobně jako hadi,“ vysvětlil profesor Longbottom a přejel prstem po papírových listech jedné rostliny, až zašustily. „Ve volné přírodě má docela báječný symbiotický vztah s měsíčníky, kteří se také hojně vyskytují na Skotské vysočině, protože milují rozlehlá, liduprázdná vřesoviště a lesy... Měsíčníci z ní v noci spásají vrchní vrstvu, která je velmi výživná, což zase umožňuje, aby se měsíční rose dařilo.“

Uchopil papírovou slupku ve středu jednoho z listů rostliny a zatahal za ni; s uspokojivým trhavým zvukem se odloupla a odhalila lesklou, třpytivou fialovou dužinu pod ní. „Ale v bradavických sklenících nemáme žádné měsíčníky, takže musíme každý list oloupat sami ručně, což dnes budeme dělat. Za pár týdnů budou dost velké na to, abychom je mohli nakrájet a získat z nich šťávu! Takže kdybyste se mohli rozdělit do dvojic a vzít si do každé po jednom květníku...“

Nastal shon, jak si všichni rychle hledali partnery do dvojic. Okamžitě jsem propadla tiché panice - a rozpačitě jsem stála a nevěděla, ke komu přistoupit. Zbývajících pět havraspárských dívek se rychle spárovalo, buď mezi sebou, nebo s havraspárskými či nebelvírskými studenty. Předvídatelně jsem tam nakonec zůstala stát sama a připadala si jako naprostý trouba.

„Ach, nás je dneska lichý počet!“ vyhodnotil to profesor Longbottom. „No - budeme mít tedy jednu trojici, můžeš být s Lorcanem a Lysandrem, ano?“ A ukázal na dva nebelvírské studenty, kteří stáli nejblíže u mě. Šlo, jak jsem si s trhnutím uvědomila, o ona blonďatá dvojčata Scamanderových.

„Ne,“ odmítla jsem okamžitě a bylo mi jedno, jestli to zní nezdvořile. Všichni se zatvářili šokovaně a dvojčata se podívala na mě a pak na sebe se stejně zvednutým blonďatým obočím. Nic jsem nevysvětlovala.

„No tak tedy,“ pokračoval profesor Longbottom s poněkud rozrušeným výrazem, „možná bude lepší, když se přidáš k nějakým děvčatům, ano, to bys raději, viď, co třeba Astrid a Ivy?“

Mlčky jsem přešla ke stolu Astrid a Ivy a snažila se nevnímat jejich tváře, v nichž se zračila rezignace a rozmrzelost z toho, že mě vyfasovaly navíc.

Atmosféra se postupně uvolnila a všichni si začali povídat. Následujících pětačtyřicet minut jsme trávili stahováním slupky z měsíční rosy, což mě v skrytu duše docela bavilo. Na tom strhávat odumřelou slupku z nové, třpytivě fialové vrstvy a vidět, jak se rostlina pomalu mění ve zdravě vypadající exemplář, bylo něco velmi uspokojivého.

Astrid a Ivy si chvíli jen tak povídaly beze mě, ale nakonec se Ivy zeptala, očividně byla zvědavá: „Tak co, našla jsi včera večer sovinec, Juliet?“

Zápasila jsem sama se sebou, rozpolcená mezi touhou udržet si soukromí a tím, že jsem, uboze, ale přece jen trošku ráda, že se se mnou někdo snaží bavit. Nakonec jsem nevzhlédla, ale aspoň odpověděla: „Jo, našla jsem ho.“

„A poslala jsi dopis.“ Bylo to konstatování, ne otázka, takže jsem ji neopravovala.

„Mohla jsi nás dostat do hrozných problémů, víš?“ připojila se Astrid puntičkářsky.

„No, ale nedostala jsem, ne?“ opáčila jsem otráveně.

„Měla jsi prostě štěstí, že tě nechytili!“ odfrkla si Ivy.

Zvedla jsem hlavu. „Chytili mě.“

Obě přestaly stahovat slupku a překvapeně se na mě podívaly. „Chytili?“

„Zranila jsem profesora Filche a dostala jsem vyhubováno od McGonagallové,“ pokračovala jsem a trochu se teď bavila pohledem na výraz jejich tváře. „Pak mě profesorka Vektorová osobně doprovodila zpátky do věže.“

Astrid si odfrkla. „Filch není profesor. Je školník. Takže blbost.“ Vyměnila si s Ivy další pohled, jako by si myslela, že si vymýšlím nebo celou věc přeháním. V žaludku mi zakručelo a hlasitě zabublalo.

„Ten zvuk vydáváš ty?“ zeptala se Ivy a obrátila svůj plochý nosík vzhůru - jako prasátko, pomyslela jsem si.

„Nesnídala jsem,“ odsekla jsem úsečně, s jasnou narážkou. Protože mě nikdo nevzbudil.

„Promiň, Juliet,“ ozval se zkroušeně hlas za mnou. To promluvila Marion, dívka s příliš nevinnýma modrýma očima a rovnými hnědými vlasy v délce po ramena. „Věděly jsme, že jsi šla spát pozdě, tak jsem řekla, ať tě nebudíme, když jsme odcházely dolů na snídani. Netušila jsem, že tak moc zaspíš.“

Jen jsem pokrčila rameny a nevrle odvětila: „No, to je jedno.“ Marion se otočila zpátky ke stolu, zjevně vyvedená z míry.

Když hodina skončila, zamířila jsem se skloněnou hlavou zpátky do hradu a myslela na Jennifer.

„Hej! Belstoneová!“

„Au, pusť!“ Někdo mě chytil za ruku. Setřásla jsem ho a naštvaně se otočila.

Za mnou stála nebelvírská dvojčata Lorcan a Lysander Scamanderovi; blonďaté vlasy měli rozcuchané a shlíželi na mě (oba byli dost vysocí) se stejným zamračeným výrazem. Probodla jsem je pohledem. Kdo si myslí, že jsou? Proč bych si s nimi měla co říct? Otočila jsem se zpět, rozhodnutá odejít.

„Nechoď! O co to tam šlo, Belstoneová?“ začal jeden z nich a přesunul se, aby mi zablokoval cestu.

„Uhni,“ zavrčela jsem stručně, protože jsem cítila, jak ve mně bublá vztek.

„Máš s námi nějaký problém? Protože jestli ano, tak bychom to rádi slyšeli.“

Založila jsem si ruce v bok a zůstala stát. „Řekla jsem, ať mi uhnete z cesty.“

„Co jsme ti udělali?“ zeptalo se druhé dvojče. „Nikdy předtím jsme tě neviděli. Tváříš se, jako bychom ti zamordovali kočku. A na rovinu, my ti kočku nezamordovali,“ dodal rychle, když jsem se na něj zadívala.

„Já žádnou kočku nemám,“ vyhrkla jsem.

„No, tak potom co?“

Čekali na vysvětlení a já cítila, jak mi do tváří stoupá horký ruměnec. Věděla jsem, že je to hloupost. Věděla jsem, že oni osobně neudělali nic, čím by mě urazili. Ale nemohla jsem jim odpustit, že tahle dvojčata, která tam tak samolibě stála, neměla ani tušení - ani ponětí - jaké mají štěstí.

„Někteří lidé,“ vzdychla jsem zhluboka, „někteří lidé jsou zkrátka šťastlivci. To je všechno.“

A protlačila jsem se kolem nich do hradu.

„Merline,“ slyšela jsem, jak jeden z nich řekl. „Co je s ní?“

Celou cestu na formule jsem zuřila, ale hodina byla natolik zajímavá, že jsem vztek odsunula na vedlejší kolej. Učitelka, profesorka Bellová, nám řekla, že začíná svou učitelskou kariéru po dvaceti letech, kdy hrála a pak trénovala famfrpál za tým Montroseských strak. Zdálo se, že několik studentů ji už z tohoto důvodu zná, a získala si tím jejich sympatie. Začala nás učit jednoduché pohyby hůlkou a přiměla nás zopakovat několik formulí bez nich, přičemž opravovala naši intonaci a výslovnost, a pak nám dovolila nacvičovat na pírku jednoduché levitační kouzlo. Ten den jsem podruhé bojovala sama se sebou.

Řekla jsem si, že to nebudu zkoušet, že učit se magii by mě od Jennifer jen ještě víc oddělilo. Ale nechat věci létat... kouzlem... mávnutím hůlky, jak nám to ukázala profesorka Bellová, a nechat houbu na mazání tabule prosvištět po místnosti a srážet lidem čepice, to bylo - no, to bylo docela fajn. V hloubi duše jsem věděla, že to chci zkusit. Jen abych zjistila, jestli to dokážu.

A tak jsem s obrovským pocitem viny, který jsem se snažila potlačit, zkoušela to kouzlo znovu a znovu, pokaždé když se mi to nepodařilo, jsem se víc soustředila, poslouchala profesorku Bellovou přecházející po třídě, když opravovala mé držení hůlky a pohyby zápěstí, pracovala jsem na intonaci a načasování, a nakonec, na konci hodiny, jsem byla odměněna: pírko se náhle zavrtělo a trhavě se vzneslo asi třicet centimetrů nad lavici, jako by ho do vzduchu táhla neviditelná struna. Hruď mi zaplavil pocit blaženosti. Dokázala jsem to. Rozhlédla jsem se kolem. Susie měla pírko vysoko ve vzduchu - samozřejmě - ale všichni ostatní měli pírka stále na stolech a malému zrzavému havraspárskému chlapci Hugovi Granger-Weasleymu zřejmě pírko vybouchlo: byl celý pokrytý bílými kousky peří.

„Výborně, vy dvě,“ rozzářila se profesorka Bellová a udělila Susie a mně po pěti bodech pro Havraspár. Snažila jsem se, abych z toho neměla příliš velkou radost, ale nějak jsem si nemohla pomoct. Udělala jsem skutečné kouzlo, s hůlkou! To většina ostatních nedokázala, i když pocházeli z kouzelnických rodin! Přistihla jsem se, že jsem zvědavá, co se ještě dozvím - jaké další magické věci bych se tady mohla naučit...

Říkala jsem si, že Jennifer to pochopí. Koneckonců jsme se přece nedohodly, že se nic nenaučím...

Každopádně, důležité bylo, že jsem jí konečně mohl napsat! Byl čas oběda a já jsem si po nedostatečné snídani vzala ve Velké síni pečivo, šunku a sýr. Udělala jsem si pořádný sendvič a pustila se do něj, zatímco jsem spěchala do sovince, teď už známou cestou.

„Slečno Belstoneová!“

Rozhlédla jsem se. Hned za mnou stála profesorka Vektorová, a přes brýle usazené až na špičce nosu se na mě dívala zkušenýma šedýma očima.

„Jé, dobrý den, paní profesorko...“ pozdravila jsem, když jsem spolkla velké sousto chleba se šunkou.

„Na něco jsi zapomněla,“ nadhodila pomalu a její pohled zalétl k podlaze u dveří do sovince, kde včera večer ležel školník Filch. A sakra. Ta omluva. McGonagallová trvala na tom, abych se dnes omluvila. Ramena mi poklesla. Už zase, když jsem potřebovala napsat Jennifer...

„Vím, že máš naspěch, milá zlatá,“ řekla Vektorová, „ale být tebou, radši bych to měla za sebou. Ředitelka trvá na tom, abys dnes v poledne navštívila pana Filche na ošetřovně, a pokud napíšeš nejdřív dopis, bude muset být jen krátký. Možná by bylo nejlepší s tím počkat do večera.“

Toužebně jsem se podívala na dveře sovince, ale věděla jsem, že má pravdu. Nechtěla jsem Jennifer posílat krátký dopis, to by jen ještě víc ranilo její city.

„Dobře,“ přikývla jsem neochotně a otočila se na podpatku. „Napíšu jí večer. Mohla byste mi, prosím, ukázat, kde je ošetřovna?“ zeptala jsem se.

Omluva byla velice nepříjemná. Madam Pomfreyová, postarší čarodějka, která měla ošetřovnu na starosti, Filchovi ránu na čele snadno zacelila a on prostě jen odpočíval. Ale neulehčil mi to, když jsem mu u postele nešikovně položila kytici květin (ty mi mávnutím hůlky vyrobila Vektorová) a zamumlala omluvu. Poté, co se na mě zahleděl, zavrčel a počastoval mě tuctem nadávek od „slizké krysy“ po „usmrkanou vražednici“, přičemž mu málem praskla žilka na spánku, madam Pomfreyová prohlásila, že už jsem se omlouvala dost, a přispěchala mu podat uklidňující léky.

Odpolední hodina mi ale ten nepříjemný zážitek vytěsnila z hlavy: šlo o dvouhodinovku lektvarů (společnou s mrzimory) vedenou nakrátko ostříhanou, energickou čarodějkou, která se představila jako mistryně lektvarů, profesorka Bunceová. Silně mi připomínala mou učitelku tělocviku na základní škole, která dřív sloužila v armádě a pořád křičela.

Po proběhlé instruktáži o základních bezpečnostních postupech a technikách přípravy a vaření lektvarů nám profesorka Bunceová oznámila, že dnes budeme zkoušet lektvar pro začátečníky. „I když,“ dodala a šedýma očima přelétla naše nervózní tváře, „od prvního pokusu nikdy moc nečekám. Dodržujte však pokyny a kotlík by vám neměl vybuchnout. Preciznost! O tom jsou lektvary. A teď...“ Začala chrlit návod na matoucí dryák a škrábat jeho hlavní body na tabuli. Všimla jsem si, že několik mých spolužáků po sobě vrhá panické pohledy.

Profesorka Bunceová pochodovala sem a tam podél řad kotlíků a kontrolovala náš postup, zatímco jsme horečně sekali přísady, přikládali na oheň, snažili se sledovat pokyny v učebnici a míchali, aby se bublající lektvary nepřipálily. Snažila jsem se nezaostávat a právě jsem nahlížela do svého kotlíku, abych zkontrolovala, jestli se po přidání kopečku třpytivých broučích oček do vařící se směsi mění barva z modrošedé na zelenou, když vtom -

BUM.

Mona Athertonová, roztřesená dívka, která byla včera zařazena jako první, nějak rozbila svůj kotlík a celý jeho obsah se rozlil těsně vedle mě. Všichni křičeli a odstrkovali židle, a když jsem vyskočila na nohy, cítila jsem, jak se mi odkrvuje hlava... točila se mi a pak se točila i třída... po tváři mi stékal napůl uvařený matoucí dryák a já jsem vrávorala a podléhala panice. Zrak mi zastřely bílé záblesky a jakoby z velké dálky jsem zaslechla, jak profesorka Bunceová zlostně štěká na Monu... ale bylo pozdě... všechno zbělelo, mě se točila hlava a já padala, padala...

Když jsem se probudila na ošetřovně, skláněla se nade mnou madam Pomfreyová.

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala jsem se nejistě, když mi vplula do zorného pole. Stále jsem se cítila velmi podivně.

„Od včerejšího odpoledne,“ informovala mě madam Pomfreyová rázně. „Přes noc jsem tě držela v umělém spánku. Nemohla jsem moc dělat, abych účinky lektvaru zvrátila, potřeboval čas, aby vyprchal.“

„Přes noc? To je - to je zítra ráno?“

„Ano, je dnes ráno...“

„Ne!“

Zděšeně jsem se posadila, pak jsem zasténala a klesla zpátky do polštářů, protože se mi zamotala hlava. Cítila jsem se malátně a dezorientovaně, ale hlavně příšerně provinile.

Včera jsem Jennifer vůbec nenapsala! Zabořila jsem obličej do dlaní a podruhé během dvou dnů jsem se rozplakala: tentokrát to byly slzy viny a studu (a to jsem nikdy nebyla plačtivé dítě - zjišťovala jsem, že sama nejsem tak silná jako se svou sestrou po boku). Bradavice... zase to byly Bradavice. Jako by mě hrad záměrně od mého dvojčete odtahoval a stavěl se mezi nás velkou a strašlivou kamennou bariérou.

Chtělo to trochu přemlouvání, než mi madam Pomfreyová dovolila pergamen, brk a inkoust („Potřebuješ si odpočinout!“), ale nakonec svolila a já napsala dlouhý, předlouhý dopis, skoro o dva dny později, než jsem slíbila. Horká tíha viny mě po celou dobu neopustila. Snažila jsem se to vysvětlit: psala jsem o své půlnoční eskapádě, o tom, že mě chytili, o vyučování, o tom, že jsem se musela během oběda omlouvat Filchovi, a o nehodě v hodině lektvarů. Ale věděla jsem, že to zní chabě. Věděla jsem, že jsem se mohla snažit víc. Mohla jsem včera vstát dřív a napsat před snídaní, místo abych zaspala... Jen jsem doufala, že to Jennifer pochopí. Pokládala jsem na tucty otázek o Greenhillské střední, abych vynahradila svou lenost, a když byl dopis napsán, poprosila jsem madam Pomfreyovou, aby mě pustila nahoru do sovince.

„To rozhodně ne!“ odmítla šokovaně. „Ještě několik hodin budeš mít závratě, lektvar té dívenky byl směšně silný. Bůhví, kolik do něj dala makových lístků, a oheň musela mít taky až příliš silný. Šplhání na věž je to poslední, co bys měla dělat, spadneš jako zralá hruška.“

„Ale...“

„Žádné dohady,“ odmítla madam Pomfreyová rozhodně. „A každou půlhodinu musíš vypít jeden šálek tohoto stabilizačního odvaru. Nicméně, chystám se teď ráno do sovince, abych sama poslala vzkaz - mohu tam ten dopis vzít za tebe, jestli chceš?“

Málem jsem ji objala. „Ach, ano, prosím - moc vám děkuji, madam Pomfreyová! Moje sova je malá plavá, slyší na jméno Artemis, ta ten dopis odnese,“ upřesnila jsem a vděčně vtiskla do ruky starší čarodějky svitek pergamenu.

Celý den jsem vynechala vyučování, s každým šálkem stabilizačního lektvaru jsem se cítila vyrovnanější a tiše se mi ulevilo, když jsem viděla, jak se madam Pomfreyová vytratila na návštěvu do sovince. Můj dopis byl konečně na cestě. V klidu jsem snědla jídlo, které mi přinesli k obědu a večeři, a krátila si čas střídavě spánkem a čtením Standardní knihy kouzel, díl první, kterou jsme včera použili při trénování levitačního kouzla. Bylo to docela neuvěřitelné... vzhledem k tomu, že šlo o knihu pro začátečníky, nacházela se v ní úžasná směsice kouzel, zaklínadel, čar a formulí.

Při čtení jsem si ale něco uvědomila. Rozhodně jsem se to chtěla naučit. Koneckonců, snažit se zůstat - jak je to slovo? - „mudlou“ by k ničemu nevedlo. Ale chtěla jsem - ne, potřebovala jsem - mít Jennifer vedle sebe. Nemohla jsem uvěřit, že by někde v sobě neměla aspoň jiskru magie, ať už McGonagallová říkala cokoli. Věděla jsem, jak vznikají jednovaječná dvojčata, máma s tátou nám to před lety vysvětlili. Kdysi, u mámy v břiše, jsme byly jedno úplně maličké miminko, než jsme se rozdělily na dvě, a já jsem se chystala pomoct Jennifer najít její kouzelné schopnosti a stát se také čarodějkou, i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou udělám.

Jen jsem musela zjistit jak.