Preklady fanfiction Harryho Pottera

Prolomení ledu – část 2/2

Hermiona zavrtěla hlavou. „Severusi, přišla jsem za vámi, protože se stalo něco velmi znepokojivého.“

 „Co?“

„Fred Weasley se vloupal do mé kanceláře na oddělení záhad.“ Povzdechla si. „Pokusil se dostat do mých tajných složek, ale nepodařilo se mu to.“

„Jste si jistá,“ konstatoval Snape vyrovnaně.

Hermiona přikývla. „Jsem si jistá, že to byl on, ale nemám žádný pádný důkaz. Nainstalovala jsem bezpečnostní záznamník, který se aktivuje při každém neúspěšném pokusu o přístup k mým dokumentům, takže jsem ho zachytila na monochromatické holografii.“

„Ale jeho tvář byla nezřetelná?“

„Ano, a ti dva - Fred Weasley a jeho komplic - vymazali všechny magické podpisy. Poznala jsem ho jen díky tomu, že vetřelec vykazoval jisté chování a gesta, která mám spojená s Fredem.“

Snape se opřel zády o židli. Dlouho mlčeli. „Co chtěl?“ zeptal se nakonec nevzrušeně.

Grangerová si povzdechla. „Zapomněla jsem vám o tom minule říct a nenapadlo mě...“ Odhrnula si vlasy za uši, stejným dobře známým gestem, jaké dělávala v bradavických sklepeních, když přemýšlela o nejasném kroku při výrobě lektvaru nebo analyzovala nečekanou reakci. Teď však měla kolem očí zřetelné vrásky, takže vypadala staře, jako matka, která už má mnoho dětí. „Jeden z mých čarologů před několika lety sestrojil troleriometr. Je vám známo, o co…?“

„Přístroj, který měří magii,“ řekl Snape. „Je zajímavé, že jste jako základ použili švédštinu.“

Grangerová vydala frustrovaný zvuk. „Ach Merline, proč mě to nenapadlo dřív? Teď už to dává smysl, švédština je jeden z nejsevernějších mocných jazyků.“

Snape vyčkával.

„Použili jsme troleriometr k detekci magického pole, podobně jako se v mudlovské vědě určuje pole magnetické.“ Odmlčela se, ale Snape přikývl. „Zjistili jsme, že troleriometr ukazuje na sever, ale jeden z mých čarologů si všiml, že nevykazuje deklinaci. Tím pojmem se označuje, že většina kompasů zaznamenává náklon v určitém úhlu...“

„Grangerová, neurážejte mou inteligenci,“ přerušil ji Snape. „Tohle je elementární kosmologie.“

„Ach,“ řekla Grangerová. „Se Sinistrou jsme se toho jen dotkli.“ Pokračovala: „Mým plánem bylo poslat na sever malý tým čarologů s diskrétní bystrozorskou ochranou, aby to prošetřili. Probrala jsem to s Rufusem a on to schválil.“

„Ale?“

Grangerová se zachmuřila. „Ale jak Fred Weasley, tak pan Néant v tom museli mít prsty.“ Sdělila mu své podezření týkající se ministrova blízkého kontaktu s Fredem Weasleym, Weasleyho intenzivní zvědavosti ohledně oné mocné věci a Néantova italského agenta. Všechno to vysvětlila s rázností praxe z dob podávání zpráv Řádu. Snape pozorně naslouchal a zároveň si uvědomoval, že jeho mysl běží ve starých kolejích, jako by posledních pět let neproběhlo.

„Zjišťovala jste, kde se nacházejí podezřelí Smrtijedi, kteří jsou stále na svobodě?“ zeptal se.

Grangerová přikývla. „Nezdá se, že by to souviselo s Voldemortem. Naštěstí.“

Snape ostře přikývl. Cítil, jak mu z ramen spadlo těžké břemeno. Cokoli, jen ne tohle. „Kdo je podle vás větším nebezpečím, Weasley, nebo Néant?“ zeptal se.

Grangerová zaváhala. „Nemyslím si, že by se Fred podílel na něčem, co považuje za temné, a Bílý rytíř chce nejspíš využít tu moc ke zvýšení produkce kraku, nebo prostě posílit sám sebe. Jde o to, že o obou toho vím příliš málo. O Fredovi jsem si myslela, že ho znám, ale jestli dokázal zajít tak daleko, že se mi vloupal do kanceláře...“ Odmlčela se.

Albus by také zašel dál, než se většina lidí domnívala, pomyslel si Snape, ale mlčel. „Jaký je nejlepší scénář?“

„Že to nedostane ani jeden z nich.“

„Že to dostanete vy,“ podotkl Snape.

Grangerová stočila rty do křivého úsměvu, ale ten se vytratil, když zavrtěla hlavou. „Oddělení záhad je formálně nezávislé na zbytku ministerstva, ale nechci to pokoušet. V nejhorším případě by ministr mohl donutit Starostolec, aby změnil předpisy tak, že se budu muset zodpovídat přímo jemu. Nemůžu se pouštět do politiky,“ dodala se slabým návalem frustrace. „To nebyla moje parketa. O to se vždycky staral Albus.“

„Ano,“ odtušil Snape chladně. „Vždycky byl zběhlý v tom, aby lidé dělali to, co on chce.“

Grangerová se odmlčela a Snape v jejích očích viděl, jak je jí to nepříjemné. Nejspíš to neměl říkat, ale ona nebyla tím, koho Brumbál opustil - byl to on; na světě už nezůstal nikdo, kdo by chápal, proč bojoval ve válce a kolik ho to stálo. Nikdo, kdo by měl sílu pomoct mu s pátráním.

„Albus dělal, co mohl,“ prohlásila Grangerová pevně.

„Ano.“

To jí zřejmě stačilo a tak pokračovala: „Přeskakujeme dopředu. Ať už troleriometr ukazuje na cokoli, může to být jen trhlina v zemi nebo nějaké místo s neobvyklou přírodní aktivitou. V tom případě by to spadalo pod jurisdikci norské vlády a tím by to skončilo.“

„Ale vy si to nemyslíte?“

„Já si to myslím,“ odvětila Grangerová důrazně. „Magie takového rozsahu musí být spojena se samotnou Zemí. Ale domnívám se, že oni to tak nevidí. Nebo pokud ano, stále chtějí najít způsob, jak tu moc využít nebo ovládnout. Což je samozřejmě velmi nebezpečné a velmi pošetilé.“

„Vskutku. V tomto uspělo jen velmi málo pokusů. Většina z nich se shodou okolností týkala Pána zla.“

„Ano, on měl na tyhle věci talent,“ souhlasila Grangerová suše. Snape pozvedl obočí. „Co je?“ dodala po chvíli.

Snape zavrtěl hlavou. „Váš smysl pro humor se... vyvinul, slečno Grangerová.“

„Otěhotněla jsem.“

Nastala pauza a pak Snape s odpovídající nenuceností podotkl: „Vidím, že využíváte mého kmotřence jako výmluvu. Nejsem si jistý, jestli s tím souhlasím.“

Grangerová se zasmála a Snape, nechtěně potěšený, nabyl dojmu, že prošli nějakou zkouškou. V tu chvíli si s trochou smutku přiznal, že mu chybí někdo, s kým by si mohl popovídat. Už tu nebyla McGonagallová, kterou by mohl škodolibě popichovat, ani Brumbál, kterého by mohl naštvat, ani Lupin, kterého by mohl urážet. Zpočátku si toho nevšímal, zaujatě se snažil najít stín své minulosti, ale ten zápal po rocích a rocích neúspěchů a nocích a nocích prázdnoty vyprchal. Vzpomněl si na slova Grangerové z dávných dob, slova, na která ona už možná zapomněla - Můžete mu zkusit odpustit a možná na něj - alespoň trochu - zapomenout? Přežití nevyžadovalo nic menšího.

„Bez znalosti podstaty té věci toho moc nezmůžu,“ pokračovala Grangerová, když se přestala smát. Poté vytáhla tentýž sáček s mudlovskými sladkostmi jako při své předchozí návštěvě.

„Můžete upevnit své postavení,“ navrhl Snape.

„Jak?“

„Podle mého odhadu se musíte buď spojit s Weasleym se zárukou, že s vámi bude jednat jako rovný s rovným, nebo musíte najít způsob, jak nad ním získat převahu.“

„Hm. Mohla bych se zkusit zapojit do jeho Řádu, i když nevím, jak by to přijal,“ uvažovala Grangerová. „Nějaká rada k té druhé možnosti?“

„Mluvila jste s Molly?“

Grangerová zavrtěla hlavou.

„Bylo by výhodné znát její postoj. Pokud všechno dobře dopadne, budete mít několik výhod: jmenovitě zbývající členy klanu Weasleyových; skutečnost, že jste z nedbalosti neprovedla nic nezákonného - doufám -“ Grangerová s lehkým úsměvem přikývla „- a polovinu starého Řádu.“

Zamračila se. „O Tonksové a Kingsleym nevím, i když mám pocit, že ona bude stát na straně Ginny. Mám pocit, že Pošuk se postaví za Freda. Neville se na jeho stranu postaví určitě.“

„Ale slečna Weasleyová a já se postavíme na vaši,“ potvrdil Snape se zablýsknutím v očích. „Měl bych převzít odpovědnost za matku svého kmotřence.“

„Berete tu záležitost s kmotrovstvím docela vážně,“ podotkla.

„To ano,“ potvrdil Snape hladce. „Takže dva, možná čtyři, stojí na vaší straně a dva, možná víc, na jeho. Zajímavé. Rovnoměrné rozdělení.“

Grangerová se na chvíli odmlčela. „Kdyby tady stále byl Harry, myslím, že by stál na naší straně.“

Vzduch jako by se ochladil, jako by pode dveřmi proklouzl průvan a pronikl jim do těla.

„Promiňte,“ pípla Grangerová znepokojeně o chvíli později, ale Snape ji přerušil netrpělivým mávnutím ruky.

„Nedělejte to,“ utrhl se na ni. „Neexistuje žádný důvod, proč bych o tom nesnesitelném Potterovi nemohl mluvit.“

„Ne,“ řekla Grangerová.

Ve tváři měla iritující zamyšlený výraz. Snape zkřížil ruce na prsou a přísným tónem prohlásil: „Potter není ani tady, ani tam. Mluvení o něm ho zpátky nepřivede.“

„Ne,“ zopakovala Grangerová, sbalila sáček s mudlovskými pochutinami a vrátila ho do svého hábitu. „Ne, nepřivede.“ Snape chvíli čekal a zjistil, že se mu trpělivost vyplatila, když Grangerová po svém typickém kousání do rtu a mračení řekla: „Těší mě, že... že se vám daří dobře, Severusi.“

Snape pozvedl obočí. Příliš velký důraz byl kladen na slovo „těší“. „Copak jste si myslela, že to nedokážu? Proto jste přišla -“ mávl rukou k obývacímu pokoji, „- s tím nenarozeným 'malým Harrym', abyste mě připoutala dalšími povinnostmi ke světu živých?“

Grangerová sebou trhla, zřejmě cítila, že zašla příliš daleko. Snape si uvědomil, že ho to vlastně pobavilo, ale skryl to.

„Profesore...“

„Byl to jen rozmar, co vás přimělo se tu zastavit?“ přerušil ji. „Protože tyhle potíže s Weasleym se až příliš šikovně shodují s vašimi návštěvami. Kdybyste nebyla v Nebelvíru, pochválil bych vás za tak promyšlené jednání.“

Grangerová zbledla a ruka jí sjela k břichu. To gesto bylo tak instinktivně ochranitelské, že Snape pocítil bodnutí lítosti; myslela si snad, že ji opravdu ohrožuje, i po všech těch společných letech? Opravdu ho vzpomínka na Jonathana Frosta zaslepila. „Severusi, ne, vůbec ne! Je to... ujišťuji vás, že je to naprostá náhoda.“ Vydala podrážděný zvuk. „Potřebujete mě snad nadopovat veritasérem, abyste byl spokojený? I když se obávám, že to nepůjde, veritasérum má ve druhém a třetím trimestru negativní účinky.“

„Ale co až se ten váš 'malý Harry' narodí?“

Grangerové se na tváři objevil výraz odhodlání, ale Snape ji přerušil. „Nebuďte blázen. Nedokážu zapomenout na vaše nebelvírské sklony natolik, abych vás vážně podezříval z takových záměrů. Přesto by mě zajímalo, co vás přimělo přijít.“

„Opravdu to byla jen Ginny, která se o vás zmínila,“ řekla Grangerová. Tvářila se dost nešťastně. „Omlouvám se, že jsem se nezastavila dřív, ale měla jsem toho moc, s Rogerem, prací a... Ale posílala jsem vám vánoční přání, která jste mi, podotýkám, neoplácel.“

Ušklíbl se. „Já vánoční přání nepíšu. Pitomá mudlovská tradice.“

„Možná byste měl,“ namítla Grangerová rázně. „Harry by to chtěl.“

Snape si na zlomek vteřiny nebyl jistý, koho má na mysli, ale podle jejího tónu si uvědomil, kdo to musí být. „Hm. Možná v tomhle případě,“ připustil zamyšleně.

Grangerová se zasmála. „Pořád mě překvapujete, Severusi!“ Usmála se a s náhlou vřelostí se naklonila blíž. „Jsem opravdu, opravdu ráda, že jste se dokázal posunout dál, Severusi.“

Oplatil jí to neurčitým zvlněním rtů. Vzpomněl si na nekonečné dny v osamění, drogové zapomnění, zádumčivé posedávání před krbem. Noc za nocí, vyprazdňování lahve za lahví, s minulostí tak pošlapanou, že už se dala jen stěží rozeznat. Byla to vzpomínka na věci staré téměř tři desetiletí, nebo to byla jeho vlastní netečnost, jeho vlastní šok z toho, že se ocitl bez pána, bez dávno pohřbeného soustředění na snahu někomu sloužit? A teď tohle, tohle - dítě Grangerové. Proč tak ochotně souhlasil, že se stane jeho kmotrem? Nemohlo to být nic jiného než nedůslednost, pomyslel si. Bylo to kvůli ní (a jemu samotnému), nebo proto, že by si to přál Jonathan Frost, že, kdyby tu ještě Potter byl, nacházel by se na té pozici on, a Snape cítil přízračné a teskné pouto povinnosti?

„Jsem ráda, že jsem přišla a promluvila si s vámi,“ řekla Grangerová a vstala. „Podívám se, co můžu udělat s Fredem. Bílý rytíř bude nebezpečný jen tehdy, když bude jeho opozice ohrožená.“

„Vskutku,“ potvrdil Snape a vstal, aby ji vyprovodil. „Buďte opatrná, Grangerová.“

„Budu. A ten chlapec...“ Odmlčela se. „Dohlédnete na něj?“

Snape se zamračil. „Nejsem si jistý, co s ním mám dělat.“ Najednou si to přál ventilovat - že ten chlapec je příliš nebezpečný a zranitelný, než aby ho nechal jít, a zároveň příliš riskantní, než aby ho tu na dlouho měl - ale něco ze starého odstupu profesora a studentky zůstalo, nebo se možná neobjevila ta správná slova, a tak mlčel.

„Zvládnete to,“ řekla Grangerová. „Věřím vašemu úsudku. Uvidíme se později.“

„Nápodobně,“ odtušil Snape chladně a Grangerová zmizela ve víru zelených plamenů.

Chvíli přemýšlel v prázdném obývacím pokoji. Chlapec už byl nejspíš rozzuřený - to, nebo ho nějaký rozčilený výron magie poslal do bezvědomí. Snape připustil, že bylo kruté nechat ho takhle svázaného dlouho; postará se o to co nejdříve, ale co dál...? Vzpomněl si na slova Grangerové. Zřejmě věřila jeho úsudku. Vydal ze sebe drsný štěkot smíchu. Věděla vůbec, jak moc tím prohlášením připomíná Albuse? Jestli to věděla... jestli to snad bylo úmyslné...

Ale ne, Grangerová nebyla ten typ, tím si byl naprosto jistý. A už nechtěl pochybovat. Nechtěl přemýšlet o tom, jestli mu má být vyrváno ještě víc. Nejdřív jeho dětství. Potom, když přišel Jonathan a ukázal mu, jak znovu žít, všechno, co našel, pro co mohl žít. A poté i jakýkoli kousek sebeúcty a důstojnosti. A nakonec všechno to zjištění, kdo ten muž, Jonathan Frost, skutečně byl...

Zaťal pěsti a sebral se. Vzpomínka mu projela tělem jako skleněný střep. Bezděky se zasmál. Takže se posunul dál, ano? Ale možná to svým způsobem byl posun. Kdyby se dokázal smířit s tím, že minulost nikdy dovolí, aby její jizvy vymizely, kdyby se dokázal spokojit s každodenním stínem, pak by se to snad dalo nazvat ‘posun’.

Zachvěl se, švihl hůlkou po závěsech a zamyšleně vešel do kuchyně.

***

Té noci zahnali další dva strašáky, oba během první hlídky, o kterou se podělili Ginny a Aaron. Aaron poznamenal, že by mohlo jít o matku a mládě, přestože obě zvířata byla podobně velká, a to kvůli něčemu, co souviselo s životními cykly medvědů. Ginny sotva vnímala, co říkal, ale bylo uklidňující poslouchat jeho hlas.

Když přišlo ráno, Su Li, která jako jediná nedržela hlídku, nachystala snídani. Ginny vděčně přijala talíř s chlebem a lehce nasolenými herinky.

„Tihle slanečci mají vlastně opravdu zajímavou historii,“ vykládal Aaron, zatímco jedli. „Patřili k základům středověké evropské stravy, a protože byli tak důležití, lidé se domnívali, že mohou nést poselství od Boha...“

„Red herring - falešná stopa¹⁾,“ ozvala se Su Li, která před ostatními ráda zkoušela svou znalost angličtiny. „Něco, co odvádí pozornost, že?“

Aaronovi se rozzářily oči. „Ach. Ve skutečně šlo o uzeného sledě a vychází to z formy lovu, kdy někdo táhne uzeného sledě napříč stopou lišky...“

„Moc pěkný,“ přerušil ho Cormac. Aaron se na něj trochu rozrušeně podíval.

„Kdy se vypořádáme s tou věcí?“ zeptal se Mitavelli. Ginny ztuhla, ale snažila se to skrýt.

„Vypořádáme? Myslíte tím - zkusíme se podívat, co je uvnitř?“ řekl Aaron.

Mitavelli na něj vrhl opovržlivý pohled: „Co jiného byste chtěl dělat?“

„Musíme zvážit, jestli je to dobrý nápad,“ ozval se Aaron opatrně.

„Já jsem pro,“ řekl Cormac.

Ginny po něm střelila pohledem přimhouřených očí. „Nemyslím si, že naše mise má k tomu oprávnění,“ začala zkoumavě. „Dostali jsme pokyn jít jen tak daleko, abychom zjistili povahu toho předmětu, a ne abychom se ho pokoušeli vykopat.“

„Technicky vzato, jak moc to záleží na čarolozích?“ nadhodil Mitavelli.

„Ehm?“ usmála se chladně Ginny a ignorovala Cormacův zamračený pohled. Tenhle Ital byl působivý; dokonce dokázal, aby to znělo celkem omluvně. „Obávám se, že nerozumím.“

„Pořád ještě neznáme povahu toho objektu. Zatím je to jen kus ledu. Budeme pokračovat ve zkoumání, dokud budeme mít pocit, že je to bezpečné. Ale pokud ne, samozřejmě se stáhneme.“

Ginny se kousla do rtu. Proti takové logice bylo těžké něco namítat.

„Roberto má pravdu,“ řekl Aaron. Ginny po něm střelila ostrým pohledem. Nemusel se tvářit tak ustrašeně, že jí odporuje, pomyslela si napůl podrážděně, napůl pobaveně. „Je v naší kompetenci rozhodnout, kdy se vrátíme, i když tvoje obava je samozřejmě velmi praktická, velmi rozumná...“

„Tak co si o tom myslíte?“ přerušila ho rázně Ginny. „Su Li?“

„Provedli jsme nějaké testy,“ začala s trochu překvapeným výrazem, že se někdo ptá jí. Aaron jako by se kousal do jazyka. „Zkoumali jsme, jestli kolem ní není nějaká ochranná magie nebo nepřátelská kouzla. Překvapivě tam nic nebylo. Tahle věc je vlastně velmi... velmi...“

Aaron otevřel ústa, ale Mitavelli ho předběhl: „Nehybná.“

„Ano! Nehybná. Možná nám neublíží,“ navrhla Su Li s úsměvem.

„Ten led, který jsme našli, je jen led,“ pokračoval Mitavelli. „Jestli ho síla uvnitř nerozbíjí...“ Pokrčil rameny. „Pravděpodobně není probuzená nebo živá.“

Ginny krátce přikývla. Pětisetnásobek síly Bradavic. Italova tvář byla nečitelná. Otočila se ke Cormacovi.

„Nevadí mi je hlídat,“ prohlásil zaujatě. „Jestli se chceš držet opodál, nevadí mi to...“

Ginny se na něj podívala opovržlivým pohledem. „Děkuji vám, bystrozore McLaggene, za vaši laskavou nabídku,“ sdělila mu. „Čarologu Skonsere, prosím, veďte nás.“

Odstřelit led bylo těžší, než Ginny předpokládala. Dva z nich museli držet štít, zatímco zbylí tři vyslali spojené Reducto; Ginny a Cormac je museli naučit spojit stejná kouzla z různých hůlek. Než odřízli dvě vnější vrstvy, neboli spirály, jak je nazval Aaron, byli vyčerpaní, ale podařilo se jim útvar zmenšit na průměr rozpažených rukou dvou lidí.

„Uvnitř něco je, že?“ nadhodil Aaron během odpočinku.

Ostatní beze slov přikývli. Ginny se na objekt upřeně zadívala. Střed vypadal jako kaňka zavěšená téměř uprostřed ledu, velká zhruba jako člověk. Kdyby se podívala blíž, možná by rozeznala téměř fetální tvar...

„Mám pocit, že ten led je míň a míň průhledný,“ poznamenal Cormac.

„Souhlasím,“ potvrdil Aaron a otřel si pot z čela. „Skoro jako by... led přímo kolem té věci byl zakletý, aby byl nedobytný. Ale už jsme se dostali docela daleko.“

„Vypadá to skoro jako člověk,“ řekl Cormac.

„Skoro,“ souhlasil Mitavelli.

Ještě chvíli mlčeli. Pak se Ginny zvedla. „Tak se do toho pustíme.“

Další hodina odstřelování. Ginny cítila silné bolesti v ramenou a ve svalech podél páteře. Objekt uvnitř ledu se postupně stával jasnější a jasnější. Jednoznačně šlo o člověka, muže, nahého. Vlasy měl černé, jak viděla, a tělo se dětsky, téměř žalostně, choulilo do sebe. Tahle věc nějakým způsobem vyzařovala moc pětisetnásobně převyšující sílu Bradavic. Prudce se jí rozbušilo srdce.

„Myslím, že je to tady,“ řekl Cormac poté, co další série odstřelů s ledem už nic neudělala. „Dál se nedostaneme, přinejmenším ne s Reducto.“

Nějakou dobu mlčeli. „Vypadá to, že spí,“ řekla Su Li a ukázala na led.

„Nebo je mrtvý a výjimečně dobře zachovalý,“ navrhl Aaron. Přistoupil blíž a mávl hůlkou.

„Je tam něco?“ zeptala se Su Li.

Aaron zavrtěl hlavou a přiložil ruku k ledu. „Myslím, že je to bezpečné,“ řekl.

Ginny zůstala stát vzadu, zatímco ostatní vyčerpaně kroužili kolem ledu a dotýkali se ho rukama jako při nějakém starodávném druidském rituálu. „Je to opravdu člověk?“ slyšela mumlat Cormaca. Otřela si pot z čela. Její pozornost byla rozpolcená mezi Mitavellim a mužem v ledu - absurdně měla pocit, že jí připomíná někoho známého, ale no tak, to bylo směšné -

„Expelli-“ Cormacův hlas se rozprskl a zadrhl.

Ginny se vrhla na druhou stranu ledového útvaru a vytáhla hůlku. „Mdloby na tebe!“ vykřikla, ale Mitavelli jí uskočil z cesty. Jednou rukou se dotýkal ledu a zdálo se, že kolem něj natahuje provaz. Su Li vykřikla.

Ginny cítila, jak ji Cormacovo tělo přitisklo k zemi; na sněhu se objevila rudá skvrna. V další vteřině si uvědomila, že se k němu vrhá; polovinu pozornosti upřenou na ledový pilíř, na zvuk Aaronových rychlých slov, druhou horečně kontrolujíc, jestli je Cormac ještě naživu -

Její parťák se převalil na břicho, v ruce svíral hůlku a z nosu mu vytékal pramínek krve. „Pz'enáše'lo!“ zasyčel. „Mi'avelli má pz'enáše'lo!“

Ginny v duchu zaklela a hnala se kolem masy ledu. Aaron se zmítal se Su Li v jednom chumlu, ale vypadalo to, jako by se ji spíš snaží chránit. Mitavelli stál s hůlkou zvednutou do vzduchu a v druhé ruce držel cosi, co vypadalo jako žlutý řetěz, omotaný kolem ledu. Ginny namířila hůlku, ale obrys Italovy postavy se už rozmazával...

„Consecto!²⁾“ vykřikla a z hůlky vystřelila červená kulička chvilku předtím, než Mitavelli i s ledem během mrknutí oka zmizel.

***