Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Rozdělení

Kapitola 7: Profesorka Vektorová

Rozdělení
Vložené: Jacomo - 06.05. 2024 Téma: Rozdělení
Jacomo nám napísal:

Rozdělení

The Divide


autor: Beedle       překlad: Jacomo

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Profesorka Vektorová

Září 2018


Juliet

Samozřejmě jsem se hned ztratila. Brzy jsem vůbec netušila, jak se dostat zpátky do havraspárské věže. Plížila jsem se nekonečnými chodbami, po nesčetných schodištích, těžkými dřevěnými dveřmi a velkými kamennými oblouky... a poměrně brzy jsem si uvědomila, jak bláznivé bylo myslet si, že najdu školní sovy, zvlášť potmě. Bradavice byly obrovské...

Najednou kolem mě proklouzla jedna z perleťově bílých postav, které jsem viděla ve Velké síni - sakra, byl to duch malého baculatého mnicha! Vyděšeně jsem se přikrčila ve stínu a on zmizel za rohem, aniž by si mě všiml. Nikdo mě nevaroval, že se po Bradavicích potulují mrtví lidé. To vůbec nebylo vtipné, to byl regulérní bordel. „Kéž bys tu byla, Jen...“ zamumlala jsem. „Tohle je hrozně divné.“

A co to bylo za šramot? Nervózně jsem se rozhlížela kolem sebe, ale nikoho jsem neviděla. Přesto se všude ozýval nějaký šepot a mumlání, jako by můj postup sledovaly desítky neviditelných lidí (sakra, snad to nejsou další duchové). Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila - když mi měsíční paprsek pronikající oknem poskytl dostatek světla, abych viděla na stěny - že ten hluk dělají malby všude kolem mě. Vypadalo to, že se obrazy mohou pohybovat a mluvit. No, i to bylo strašidelné, ale asi lepší než mrtví lidé. Jednou nebo dvakrát za mnou někdo z nich zavolal - „Co se tu tak pozdě potuluješ?“ a „Měla bys být v posteli, víš?“

Pokaždé jsem prostě utekla, dokud mě nenapadlo, že mi možná něco uniká. Možná mi některý z nich poradí, kudy dál. Za pokus to stálo, jinak tu budu bloudit až do rána. V šeru jsem na obyvatele obrazů sotva viděla, takže jsem jen přistoupila k nejbližší stěně a zašeptala: „Ehm - promiňte.“

„Co se děje?“ zamumlal ospalý hlas.

„Jen studentka, drahoušku, co jiného? Běž zase spát, Ervíne.“ Druhý hlas byl ženský, hřejivý a uklidňující.

„Co chce?“ ozval se další hlas.

„Co dělá mimo ložnici?“ ozval se další a do toho se vložil pátý: „Pololetí ještě ani nezačalo, určitě je to darebnice.“

Znělo to, jako by se všichni lidé z okolních portrétů nahrnuli blíž, aby si mě prohlédli a okomentovali. Věděla jsem, že se červenám, i když mě vlastně nemohli vidět. A taky jsem se bála, že se o mně budou bavit desítky lidí, nechtěla jsem, aby mě, pokud to půjde, chytili.

„Jen jsem si říkala, jestli byste mi mohli - mohli říct, kde jsou školní sovy,“ promluvila jsem tiše.

„Kde jsou dolní krovy? O čem to mluví?“ ozval se ospalý hlas.

Odpověděl mu konejšivý ženský hlas: „Pšt, Ervíne, drahoušku, ne krovy, sovy. Uklidni se.“

„Proč chceš v tuto noční dobu do sovince, moje milá? Měla bys být zalezlá v posteli. Zítra začíná vyučování, víš?“

„Potřebuju poslat dopis,“ zašeptala jsem. „Je to naléhavé.“

Ve tmě jsem všude kolem sebe slyšela tiché pochechtávání a pobavený hlas řekl: „Propáníčka. Pořád někam spěchají. Nic nepočká... jen si zkuste být portrétem, nic se nevyrovná tomu, jak se člověku zklidní nervy...“

„Je to naléhavé,“ opáčila jsem otráveně. „Jinak bych tu nebyla.“

„Propáníčka,“ ozval se znovu ten samý hlas rozčileně, ale přerušil ho konejšivý ženský hlas, který vlídně řekl: „Vrať se zpátky, kudy jsi přišla, a zkus to o tři patra výš... dveře do sovince jsou u sochy Athény... nerada tamtudy chodím, jinak bych ti ukázala cestu, ale je to jedno z oblíbených míst Protivy...“

„Děkuji! Moc vám děkuju!“ zašeptala jsem, krátce se zamyslela, kdo je to asi Protiva, ale brzy jsem se soustředila jen na to, abych se řídila jejími pokyny. O dvacet minut později, po dalším slepém klopýtání, jsem se s úlevou ocitla před bílou mramorovou sochou, která byla vidět i ve tmě: bohyně ve splývavém rouchu, se sovou sedící na natažené ruce. To musela být Athéna. Zvládla jsem to... Rychle jsem kolem ní prošla k dřevěným dveřím a právě jsem vzala za kliku, když mi přímo do ucha promluvil strašlivý, lstivý hlas: „Někam jdeš, drahoušku?“

Vyděšeně jsem se otočila a zjistila, že se přede mnou vznáší malý mužíček, který ve tmě jasně zářil: kolem krku měl oranžového motýlka, na sobě divoce barevné oblečení a na tváři zlý úsměv, který se táhl od ucha k uchu jako u Kočky Šklíby.

„Kdo - kdo jsi?“ zarazila jsem se a couvla. „Jdi pryč!“

Mužíček se zakuckal, udělal přemet a potěšeně si mě prohlížel: „Proč? Víš co, nikomu neřeknu, že nejsi v ložnici.“

„Ehm - díky,“ pípla jsem nejistě.

Když Protivu pobavíš!“

Cože?“

„No, víš... zazpíváš písničku... zatančíš starému Protivovi... pohoupeš se v bocích... zavrtíš zadkem...“

„Nebudu vrtět zadkem!“ odmítla jsem rozhořčeně. „Ztrať se, ty úchyle.“

Mužíčkovi se zablýsklo v očích, ale ani se nepohnul. „Řeknu ti, co by bylo ještě zábavnější,“ dodal, spiklenecky se naklonil dopředu a pokynul mi, abych popošla blíž.

„Co?“ zeptala jsem se podezřívavě. V příštím okamžiku jsem málem vyskočila z kůže.

„FIIIIIIILCHIIIIII!“

Zařval to tak hlasitě, že jsem šokem vykřikla taky. „Sklapni! Co to děláš? Přestaň!“

Škodolibě se zachechtal, udělal ve vzduchu kotrmelec a zaječel ještě hlasitěji: „FIIIIIILCHIIIII! STUDENT VENKU Z POSTELEEE! SNAŽÍ SE VPLÍŽIT DO SOVINCEEE!“

Zběsile jsem se rozhlížela, kam se schovat, ale už bylo pozdě - ozval se klapot kroků a z bočních dveří se vynořil muž s dlouhými, prošedivělými vlasy, který držel v ruce lucernu a upíral na mě bledé, vyboulené oči. Když na mě vycenil zuby ve zlomyslném úšklebku, zděšeně jsem couvla. Zanedlouho mi pevně sevřel ruku.

„Co to tady máme?“ zasyčel. „Jak dlouho už se plížíš po chodbách, ty hnusný prcku? Kdyby tu tak ještě byla moje paní Norrisová, moje zlatíčko, ta by tě vyčmuchala do dvou minut.“

„Prosím, pane,“ vykoktala jsem - byla snad tahle odporná troska učitel? „Potřebuji jen poslat dopis.“

„V tuhle noční dobu? Myslím, že ne,“ odsekl a podezřívavě se na mně zahleděl. „Plížení, slečno, je proti pravidlům... za tohle budeš po škole, tím si buď jistá. Pojď za mnou!“

Nepohnula jsem se, přestože škubl špinavou rukou za moji paži. „Potřebuju poslat dopis,“ zopakovala jsem a zoufale se podívala na dveře do sovince. Byla jsem tak blízko. „Prosím - nechte mě ho nejdřív poslat - pak půjdu - „

„Drž hubu, ty odporná holčino, nebo si to ještě zhoršíš - dneska nic nepošleš -“

„MUSÍM HO POSLAT!“ zaječela jsem, zmocňovala se mě panika. Kdybych to neudělala, Jennifer by si opravdu myslela, že jsem na ni zapomněla - ráno by se probudila bez sovy - viděla jsem, jak prochází své nezodpovězené zprávy, protože jich určitě bylo hodně, cítí se ublížená a zrazená, a mně samotné se při tom pomyšlení zvedl v panice žaludek. „MUSÍM NAPSAT JENNIFER!“

Vytrhla jsem se Filchovi a otevřela dveře sovince, čímž jsem ho s přidušeným výkřikem poslala k zemi. Schody nahoru jsem brala po dvou, dokud jsem nedorazila do měsíčním světlem zalité místnosti s vysokým stropem a mnoha okny, jimiž prolétávaly stovky sov, které lovily potravu. Ze svištění té spousty křídel se mi zatočila hlava. V tomhle jsem neměla šanci Artemis zahlédnout a dole už jsem slyšela sténání a šoupání; Filch tu bude co nevidět.

„Artemis! ARTEMIS!“ zavolala jsem, teď mi bylo mi jedno, jestli to někdo uslyší. „Prosím, poleť sem, prosím, potřebuju tě!“

Zdálo se nemožné, aby z toho víru sov přiletěla - ale najednou tu byla, prolétla oknem a snesla se mi na rameno. „Díkybohu,“ vzlykla jsem, shodila tašku a vylovila z ní brk a pergamen. Jen ten nejrychlejší vzkaz - na víc jsem neměla čas, než mě Filch dostihne - musela jsem se spokojit s „Telefon nefunguje, všechno je špatně, vysvětlím, jakmile to půjde!“.

Ale když jsem začal škrábat první slovo, nic se nedělo. Na krátkou vteřinu jsem se zadívala na svůj brk, a pak mi to došlo: nevzala jsem si žádný inkoust. Nikdy předtím jsem brkem nepsala, takže jsem na to zapomněla. Bylo nepoužitelné. Najednou mě naplnila skličující beznaděj, klesla jsem k zemi a zoufale jsem se rozvzlykala, jak mě doháněly hrůzy celé noci. Ztracená v útrobách Bradavic ve tmě... duch... mluvící obrazy... Filch a ten příšerný Protiva... a po tom všem žádný inkoust... byla jsem na dně.

Najednou se ozvaly ostré kroky mířící nahoru po schodech a vzápětí rozzuřený hlas McGonagallové: „Co si proboha myslíte, že děláte?“

Ani jsem se nepohnula. Byla jsem vyčerpaná.

Lumos,“ pronesla McGonagallová hlasitě a na tvář mi dopadlo jasné světlo. „Slečno Belstoneová!“ zvolala, zjevně v šoku. „Jsou dvě hodiny ráno a vy jste v úplně jiné věži, než byste měla být! A pana Filche jsem právě poslala na ošetřovnu s tržnou ranou na čele. Vysvětlete mi to.“

Ale já jsem jen polkla a popotáhla, vůbec jsem se neovládala. Později se budu stydět, ale horší den jsem v životě nezažila. Rozechvěle jsem se nadechla. Chtěla jsem jí to vysvětlit, ale nějak se to všechno ztratilo, když jsem se na ni podívala, a já jsem se jen zeptala: „Prosím, slečno... nemáte inkoust?“

McGonagallová se na mě dlouze zadívala a pak pronesla velmi mírným hlasem: „Pojďte se mnou, slečno Belstonová. Nedohadujte se.“ Zvedla hůlku a já sebou trhla, ale ona jen zamumlala zaklínadlo a z jejího konce se se zábleskem vynořilo cosi stříbrného a odlétlo to pryč.

Poté jsem otupěle následovala McGonagallovou do její kanceláře: po pohyblivém točitém schodišti vysoko do další věže a do kruhové místnosti, jejíž stěny pokryté portréty osvětlovalo mnoho svíček. V místnosti už někdo byl: hubená čarodějka s krátkými stříbrnými vlasy a brýlemi, která si mě zvědavě prohlížela.

„Dobrý večer, paní ředitelko,“ pozdravila. „Dostala jsem váš vzkaz. Co se děje?“

„Děkuji, že jste přišla, Septimo,“ řekla McGonagallová a postrčila mě ke křeslu, kam jsem se zhroutila, příliš unavená a nešťastná, než abych se jakkoliv dohadovala. „Omlouvám se, že na vás musím něco takového nahrnout ještě před začátkem pololetí, ale jelikož jste nová ředitelka havraspárské koleje, měla jsem pocit, že byste měla být tomuto rozhovoru přítomna. Tohle dítě - Julie Belstoneová - je jedna z vašich nových studentek a právě teď jsem ji našla nahoře v sovinci. Pan Filch ležel dole u paty schodiště s ošklivým zraněním hlavy.“

„Prosím, slečno,“ hlesla jsem a podívala se na obě ženy. „Chtěla jsem jen poslat dopis své sestře.“

„V tak směšnou dobu dopisy neposíláme!“ namítla McGonagallová. „Sotva před několika hodinami jsem výslovně oznámila, že v noci je zakázáno potulovat se po hradě, a vy jste toto pravidlo právě hrubě porušila. Udivuje mě, že jste si myslela, že by to mohlo být přijatelné.“

„Nefungoval mi telefon,“ zamumlala jsem. McGonagallová to ignorovala.

„Neuložím vám trest,“ řekla rázně, „protože jsme ještě nezačali nový semestr. Ale slečno Belstoneová, poslouchejte pozorně: jestli vás ještě jednou přistihnu, jak se v noci potulujete po škole, budete mít velký problém. Zítra navštívíte pana Filche na ošetřovně a omluvíte se mu. Profesorka Vektorová -“ kývla směrem ke stříbrovlasé čarodějce, která mlčky poslouchala s hlavou nakloněnou na stranu, „- se postará, abyste tak učinila. A já o tomto hanebném chování napíšu vašim rodičům.“

Zvedla jsem hlavu. „Vy jim napíšete? Teď?“

McGonagallová se na mě podívala s porozuměním a já nejistě vyčkávala. Její rty se zachvěly, i když jen nepatrně. „Přidám postskriptum pro vaši sestru, abych vysvětlila, jak to bylo s vaším telefonem. Septimo - prosím, doprovoďte slečnu Belstoneovou zpátky do havraspárské věže.“

A tak mě stříbrovlasá čarodějka vyvedla z místnosti naplněnou úlevou. Alespoň že se Jennifer ráno dozví, že jsem se jí snažila dovolat, že se něco pokazilo.

„Vypadáš jako velmi odhodlaná mladá dáma,“ poznamenala profesorka Vektorová, když jsem ji a její rozsvícenou hůlku následovala chodbami. „Neobvykle odhodlaná... řekni mi, máš ve zvyku napadat školníky, když se ti připletou do cesty? Jen abych věděla, co mám očekávat... budu připravená se bránit...“

Zrudla jsem. „To byla nehoda. Já -“

Ale ona se na mě vlídně usmála a mně došlo, že to nemyslí vážně. Zdálo se, že je to první skutečně otevřená, přátelská tvář, kterou jsem za celý den spatřila, a já se ve svém pocuchaném stavu nervového vyčerpání málem znovu rozplakala. Na rozdíl od všech ostatních se na nic nezeptala, nevyzvídala: a právě to mě víc než cokoli jiného přimělo k tomu, že jsem najednou moc chtěla, aby mě pochopila.

„Jsem dvojče,“ sdělila jsem jí tiše, když jsme po špičkách stoupaly po rozlehlém schodišti. „Ale moje sestra... Jennifer... není čarodějka. Dnešek byl úplně první den, který jsme strávily odděleně. O-opravdu se mi po ní stýská.“

Profesorka Vektorová ke mně obrátila svou stařeckou moudrou tvář a v jejích očích jsem zahlédla skutečný soucit. Čekala, až budu pokračovat.

„Slíbila jsem, že jí pošlu vzkaz, až sem dorazím, ale nemohla jsem,“ zašeptala jsem. „Kdybych to neudělala, tak by ji to ranilo...“

„Chápu,“ bylo to jediné, co profesorka Vektorová řekla, ale mě bylo jasné, že to opravdu chápe. Zmlkla jsem. Ona znovu promluvila, až když jsme společně stoupaly po posledním schodišti.

„Juliet, jsem učitelka věštění z čísel... to je složité umění, které zahrnuje studium magických vlastností čísel... mnohým se zdá suché, ale těm, kteří mu opravdu rozumí, mnohé osvětlí. Jako dvojče tě vnímám jako jednu z anomálií v mém oboru - jsi jak jednička, tak dvojka! Obě jsou to silně magická čísla, každé svým způsobem. Má drahá: ty a tvá sestra jste od narození jedna a na tom se nikdy nic nezmění, čas a vzdálenost jsou pouze irelevantní. Ale pamatuj: ty a ona jste také - a to je podstatné: dvě. Ne dvě poloviny celku... ale dva celky ze dvou polovin. Ber to jen jako něco k zamyšlení, až budeš trochu méně ospalá.“

Snažila jsem se její slova strávit, když jsme vyšly posledních pár schodů a došly k orlímu klepadlu, které svým kovovým hlasem zadeklamovalo: „Něco tu bylo, pak to odešlo: kdo zůstal?

Byla jsem před zhroucením: už žádnou další strašnou hádanku. Ale profesorka Vektorová se na klepadlo usmívala. „Aha, tak ona poslouchala, ano?“

„Ach, prosím vás, paní profesorko, nemůžete to udělat vy?“ 

„Něco tu bylo,“ zopakovala Vektorová a pozorně na mě hleděla. „Pak to odešlo. Kdo zůstal, když to něco odešlo?“

Uběhlo několik vteřin, než mi to v unaveném mozku docvaklo a já se zamračila a zašeptala: „Já“.

„Šikovná holka...“

Dveře se otevřely... Vektorová se tiše vytratila. O několik minut později jsem konečně ležela v posteli, zavrtaná pod modrou přikrývkou a chrápání ostatních dívek okolo mě rychle sláblo, jak jsem se zlehka propadala do hlubokého, bezesného spánku.

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Kapitola 7: Profesorka Vektorová (Hodnotenie: 1)
Od: Yuki - 06.05. 2024
| |
Že by nám Juliet aspirovala na učení se věštění z čísel?
Dobrý je, že u Vektorové by mohla najít alespoň částečně chápající duši, na druhou stranu bych jí přála, aby se, až se rozkouká a trochu zorientuje v Bradavicích, pokusila být víc přátelštější a poznat své spolubydlící.
Bohužel chudák holka trpí nedostatkem informací jako mudlorozená. Vážně by měli udělat nějaký návod...
Díky! :)

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: luisakralickova - 06.05. 2024
| |
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Kapitola 7: Profesorka Vektorová (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 06.05. 2024
|
To je takový boban malý. Chudina, takové dobrodružství hned pár hodin po příchodu. Ale nakonec to dobře dopadlo, sestra vzkaz dostane. Profesorka Vektorová tu vyznívá sympaticky. Ta by mohla v budoucnu pomoct.
Děkuju moc za další kapitolu, Jacomo. Těším se na další.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: anizne - 06.05. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Kapitola 7: Profesorka Vektorová (Hodnotenie: 1)
Od: kakostka - 06.05. 2024
|
Hmmmm, takže první cenu v kategorii Emoční inteligence velikosti čajové lžičky překvapivě získává: Minerva McGonnagallová.... fakt je to ta samá žena, co koupila koště panu Potterovi a kryla jeho lumpárny? sakra, byla u nich doma, viděla, jak je to pro ně těžké a chová se jako kráva... jak budou rodiče reagovat, bez slova vysvětlení, když netuší, že tam mobil nefunguje. fakt děs, včetně nařčení, ze zranění Filche. se divím, že s sebou nemá ani propisky, na ty jsou mudlové zvyklý. Septima je tu dobrá, chápavá a s náznaky, že vše má další smysl. takový težký první den. ale aspon už ví, kudy do sovince a ráno tam může vyrazit.
moc děkuji za překlad.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: lucky - 06.05. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Folwarczna - 06.05. 2024
| |
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: barca666 - 06.05. 2024
| |
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: ivy - 06.05. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Kapitola 7: Profesorka Vektorová (Hodnotenie: 1)
Od: denice - 06.05. 2024
|
Ach jo, stále si musím připomínat, že je jí teprve jedenáct let a rodiče zjevně vůbec nikdy nenapadlo, že holky nejsou siamská dvojčata a že se jednou budou muset rozdělit.
Bradavice jsou stále zaostalé - to vážně nikoho nenapadlo upozornit mudlorozené, že jim mobily a podobně fungovat nebudou? Je to jak za Brumbála...
Doufejme, že spolubydlící Juliet ráno probudí, i když se k nim nechovala zrovna příjemně, nepřála bych jí další průšvih, ona stačila už ta noční anabáze strašidelným hradem.
Díky.
Kapitola 7: Profesorka Vektorová (Hodnotenie: 1)
Od: kakostka - 07.05. 2024
|
jednovaječná dvojčata myslí jinak. Nejsou siamská, ale jsou jako srostlá, i nekouzelnická dvojčata mají často velmi silné pouto, podobné telepatie, dokončují za sebe věty, rozumí si beze slov a pohledem a pokud se dvojčata v určitém věku rozchazí, třeba na jinou školu, obvykle se na to v předstihu v rámci rodiny připraví. tady to byl proplesk špinavým mokrým hadrem a místo zákusku nabídka fajn polstrované cely u Munga nebo čuchat k fialkám zespoda.
uznávám, že se zatím chová jako hysterická nebelvírka, ale netušíš, co dokáže podniknout dvojče pro svou druhou půlku, já ano, takže ji dost chápu. o to víc mne drásá ten středověk, emoční a znalostní, který v těchto Bradavicích panuje...

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Fanny88 - 06.05. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: nika12 - 06.05. 2024
| |
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: margareta - 07.05. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Kapitola 7: Profesorka Vektorová (Hodnotenie: 1)
Od: fido - 07.05. 2024
| |
zábavná cesta :)
Protiva - zvrhlík .. je to jedenáctiletá holka !! to ho ještě nikdo neposlal pryč?
Filch ... dostal dveřma?
Vektorová ... správná ředitelka
Minerva ... chtělo by to trochu používat to mezi ušima ... dvojče!! nic? njn asi byly fakt 2 v noci a nemyslelo ji to
díky

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: onigiri - 07.05. 2024
| |
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: misule - 07.05. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Monie2 - 07.05. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: katrin - 07.05. 2024
| |
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: maria - 10.05. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Radka - 11.05. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Prehľad článkov k tejto téme:

Beedle: ( Jacomo )20.05. 2024Kapitola 9: Listy a lži
Beedle: ( Jacomo )13.05. 2024Kapitola 8: Bylinkářství, formule a lektvary
Beedle: ( Jacomo )06.05. 2024Kapitola 7: Profesorka Vektorová
Beedle: ( Jacomo )29.04. 2024Kapitola 6: Bradavice
Beedle: ( Jacomo )21.04. 2024Kapitola 5: Rozdělené cesty
Beedle: ( Jacomo )15.04. 2024Kapitola 4: Příčná ulice
Beedle: ( Jacomo )08.04. 2024Kapitola 3: Ředitelka
Beedle: ( Jacomo )01.04. 2024Kapitola 2: Druhý dopis
Beedle: ( Jacomo )25.03. 2024Kapitola 1: První dopis
. Úvod k poviedkam: ( Jacomo )18.03. 2024Úvod