Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Čas spálený na popel

Kapitola 4, část 1/2: Prolomení ledu

Čas spálený na popel
Vložené: Jacomo - 04.05. 2024 Téma: Čas spálený na popel
Jacomo nám napísal:

Čas spálený na popel

Ashes of Time

Autor: Dius Corvus      Překlad a banner: Jacomo      Betaread: Calwen

Preslash

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Prolomení ledu – část 1/2

 

Hermiona měla nejasný pocit, že něco není v pořádku, hned, jak vstoupila do kanceláře. Projevilo se to jen jako slabé svědění v hloubi její hlavy, ale ochranná kouzla se hlásila. Posadila se a snažila se otevřít smysly tomu, co by k ní mohlo přicházet.

V okamžiku, kdy její pohled spočinul na skříních vzadu u zdi, věděla, co to je. Někdo se pokusil dostat do jejích složek.

Se zachmuřeným výrazem popošla do zadní části místnosti, jednu ruku ochranitelsky před břichem.

Reveloso,“ přikázala s namířením hůlky na malou černou značku na zdi.

Ze stěny se rozlilo namodralé světlo a vytvořilo nejasný obraz. Hermiona se zamračila, poklepala na něj a sledovala, jak se odsunul a na jeho místo nastoupil jiný. Sled snímků ukazoval muže v tmavém hábitu, který se pokoušel prolomit ochrany na její kartotéce. Podívala se na čas ve spodní části obrazu: 4:21:22, 4:21:32. Šlo tedy o práci někoho, kdo neznal její rozvrh.

Ve 4:25:52 se objevila další postava. Muž. Zřejmě nadřízený toho prvního, pomyslela si a srdce se jí rozbušilo. Tváře obou byly zamlžené kouzlem anonymity. Způsob, jakým se ten druhý pohyboval, jí byl strašně povědomý. Zdálo se, že se muži radili, načež se první vrátil ke skříni a na chvíli zastínil druhého. 4:26:42, 4:26:52. První se posunul stranou a odhalil svého šéfa, ležérně usazeného na Hermionině židli. Muž držel hůlku mezi ukazováčky.

Hermiona zalapala po dechu. Rázem věděla. Nebylo to až tak překvapivé - vlastně o tom dokonce uvažovala - ale když to viděla na vlastní oči, stejně to vnímala jako ránu do břicha.

Obrazy se střídaly mnohem rychleji a ve 4:35:02 byli muži pryč. Hermiona poklepala na zeď a modré světlo zmizelo.

Zůstala tiše stát uprostřed své kanceláře. Napadlo ji, že by ho mohla konfrontovat, ale okamžitě tu myšlenku zavrhla. Tohle nebyl dostatečný důkaz a on si vybudoval víc konexí než ona. Bylo nešťastné, možná i nebezpečné, že podcenila jak hranici, kam až je schopen zajít, tak nutnost budovat obranu. Teď už bylo téměř pozdě. Téměř, ale ne úplně.

Zhluboka se nadechla a seslala rychlé zaříkadlo pro odhalení kletby na židli, na podlahu, na všechno. Jak mohl něco takového udělat, dumala s hůlkou v pevně sevřených prstech. Společně bojovali, ztráceli, ale i společně vyhráli. Ale vzplanutí hněvu se rozpustilo v obvyklém smutku a lítosti. Ztratil stejně jako ona, dokonce víc. A možná se domníval, že ona to necítí tak silně jako on. Tolik, tolik se mýlil. Těžce naučená schopnost soustředit se, držet emoce stranou dokud nebylo bezpečné se zhroutit, blízkost k Brumbálovi díky jejím schopnostem a nutná mlčenlivost vystavěly zeď mezi ní a ostatními. Tápala po jejím tvrdém povrchu, když někoho nejvíc potřebovala. Po Ronově smrti. Po Harryho prvním zmizení. Po druhém. Litovala toho teď? Vybavila si, jak si říkala, že už je pozdě, když zeď byla jen stín, pak plot a nakonec vysoká skalní stěna.

Zavrtěla hlavou a vytáhla sáček s rozinkami. Teď už nebylo cesty zpět. A nebylo možné popřít chmurnou nutnost boje.

***

Snape cítil, jak chlapec buší do ochranných kouzel, zatímco přidával do vlkodlačího lektvaru oměj. Usmál se. Chlapec si zjevně uvědomil, že klika je zakletá tak, že působí na dotek jako žhavé železo, a teď útočil jako býk na dveře.

Beze spěchu dokončil aktuální fázi vlkodlačího lektvaru a přemístil kouřící kotlík do rohu místnosti. Chlapec nyní útočil na okno. To typicky nebelvírské chování začínalo Snapeovi způsobovat nevolnost.

Otevřel dveře a přešel do obývacího pokoje. Chlapce zastihl, jak drží nad hlavou židli. Vypadalo to, že je připraven s ní rozbít okno.

„Pardon,“ začal Snape hladce. Chlapec se otočil a položil židli na zem. „Chtěl jsi mi v obývacím pokoji přestavět nábytek?“

Chlapec zamrkal. Ramena se mu sotva znatelně zachvěla. Snape se zamračil. Pohodářský lektvar by už měl úplně vyprchat.

„Pusťte mě ven,“ zamumlal. „Nemáte právo mě tu držet zavřeného.“

Snape vykročil vpřed. Všiml si zpoceného čela a lehkého škubání paže. Chlapci nebylo dobře, to bylo jasné. Než však stačil přejít přes místnost, chlapec mu uskočil z cesty.

Snape si podrážděně povzdechl. „Něco se s tebou děje, chlapče. Když se přestaneš hýbat, pokusím se zjistit, co to je...“

„Varuji vás,“ zavrčel chlapec, „jsem ozbrojený.“ Snapeův zamračený výraz se prohloubil. Vypadalo to, jako by ten kluk nedokázal mluvit normálním hlasem. „Jestli se mě dotknete, nebudu na vás -“ škytl, „- hodný.“ Jedna ruka se jako pavouk připlížila k zadní kapse.

Snape vykročil vpřed a švihl hůlkou. „Expelliarmus!“ Z chlapcových kalhot vyletěl do jeho připravené ruky nůž. Zasunul si ho do hábitu. „Něco s tebou není v pořádku, chlapče, a nesouvisí to ani s jedním z těch dvou lektvarů, které jsi za posledních dvaasedmdesát hodin vypil.“

„Je mi fajn! Jen... jen mě nechte odejít, dejte mi ten lektvar a nechte mě jít, nechte mě jít...“ Chlapec se sesunul ke zdi a snažil se udržet na nohou. „Už to nemůžu vydržet,“ zasténal. „Je mi taková zima, je mi taková zima, já...“ Najednou se přikrčil a začal zvracet. Snape uskočil stranou.

„Myslím, že je potřeba zavolat ke Svatému Mungovi,“ vyštěkl a naklonil se, aby nemocného uchopil za horní část paže.

„Ne, tam ne!“ nesouhlasil chlapec a zoufalá prosba v jeho hlase přiměla Snapea zaváhat. „Já jen potřebuju ten lektvar a vy mě musíte nechat jít, a pak budu v pořádku, jen se potřebuju dostat pryč...“

„Jsi vážně nemocný. Je to něco, co nedokážu vyléčit!“ vyštěkl Snape.

„Ne, já...“ Chlapec znovu zavrávoral. „Kurva...“ zasténal.

Snape se začal připravovat na šok z přemístění, když se mu náhle vybavila vzpomínka: cizinec s bledou tváří, třesoucí se v koutě brlohu, oči obrácené do sebe kvůli neviditelné bolesti. Chrčení, třes. A v pohledu namířeném na jednoho z agentů Bílého rytíře zoufalá prosba o další, prosím, další krak -

Snape chlapce pustil, na krátký okamžik zaseknutý mezi možným a nemožným. Ozvalo se zasténání: „Nechně... nechně jít...“

Popadl ho za ramena a zblízka se mu zahleděl do zamlžených očí. Vstoupit do nich bylo snazší než propíchnout kůži a vzpomínky se před ním objevily jako naservírované. Viděl temnou uličku, ruce vytahující z kouzelnického hábitu malý balíček a zrcadlo. Skok a bílý prášek s charakteristickým žlutým leskem, který vytvořil na tmavém povrchu několik čar. Tvář, která se do něj dívala - chlapcova tvář, plná blaženosti a nezaměnitelného potěšení z nadechnutí...

Snape chlapce zvedl a hrubě ho složil na postel. „Mudla, to určitě,“ zavrčel. Krev mu bušila ve spáncích. „Pitomče. Takový účinek má krak jenom na kouzelníky.“

Chlapcova oční víčka se na škvírku pootevřela. „Máš nějaký? Cítím se na sračky…“

„Dobře,“ zavrčel Snape. „To, co prožíváš, je detoxikace. V příštích několika hodinách se budeš cítit stále hůř. A pak si budeš připadat, jako by tě převálcovalo stádo třaskavců.“

„Jdi do prdele,“ zasyčel chlapec a sevřel oběma rukama prostěradlo.

„Slyšel jsem, že spaní na pentagramu pomáhá zmírnit příznaky,“ pokračoval Snape ocelovým hlasem. „Když mě pěkně poprosíš, možná ti jeden vytvořím.“

„Proč mě nenecháš jít, proč mi prostě nedáš ten lektvar a nepustíš mě!“ křičel chlapec. Mlátil sebou, otáčel se z boku na bok, prostěradlo vlhlo jeho potem.

Snape zaváhal. Pravda, nedodržel svou část dohody, a pokud měla Hermiona pravdu, pak riskoval hněv největší zločinecké organizace v Británii.

„Ach bože...“ zasténal chlapec. „Chci... chci umřít.“

Snape si odfrkl. „Ujišťuji tě: ač se to zdá nemožné, existují horší osudy než detoxikace od prášku, po kterém se z mozku stává kaše.“

Chlapec se na něj zadíval a zachvěl se. „Mluvíš jako blbec. A máš moc velký nos.“ Snape ztuhl. „Panebože.“ Chlapec se pomalu převrátil na záda a zakryl si dlaněmi oči. „Nemohl bys mi nějaký přinést? Udělám pro tebe cokoli. Jestli chceš... jestli chceš, nechám tě, abys mě opíchal...“

„Nemám zájem o tvé nemotorné pokusy o prostituci,“ přerušil ho Snape chladně. „Navíc mi ve svém současném stavu nepřipadáš ani trochu přitažlivý.“ Což byla pravda; cítil k tomu cizímu chlapci, kterého tak velmi hloupě vzal k sobě domů, jen vyděšený odpor. Měl ho prostě nechat na schodech Svatého Munga a bylo by to.

„Říkají, že jsem dobrá kurvička,“ zamumlal chlapec. „Cokoliv...“

Snape zareagoval náhlou zuřivostí, natáhl ruku, chytil chlapce za ucho a trhnutím ho zvedl do sedu. Chlapec vykřikl bolestí, ale když uviděl Snapeovu hůlku mířící mu mezi oči, zklidnil se.

„Možná to organismu tvých intelektuálních schopností není úplně jasné,“ zasyčel Snape, „ale momentálně jsi v mém domě a jsem za tebe zodpovědný. Vzhledem k tomu, že jsi mým hostem, že ti prokazuji pohostinnost, jakou jsem neprokázal nikomu - ani Albusi Brumbálovi, dokonce ani Pánu zla - a že tě mohu dle svého sebemenšího rozmaru podrobit mučení, které je mnohem rafinovanější, než se odvažují vytvořit tvé nejtemnější sny...“

Chlapec začal protáčet oči. Snape se mírně odtáhl a rozhodl se, že bude lepší přejít k věci. „Dovol mi, abych se vyjádřil zcela jasně. Pod touto střechou nebudu tolerovat žádné sprosté a obscénní výrazy, které se tak hojně řinou z tvých úst. Rozumíš?“

Chlapec trhaně přikývl.

„Dobře,“ akceptoval Snape jeho souhlas, načež vstal a odložil hůlku.

„Co’s to říkal - ři… řinou?“

„Plynou, tečou, vylévají se. Jinými slovy padají ti z pusy.“

Chlapec si kousal ret a upíral na Snapea vzpurný pohled. „Když budu sprostý nebo oplzlý, co mi uděláš?“

„Když se budu cítit velkoryse, prostě tě pohodím někde uprostřed Londýna bez lektvaru, který jsi měl přinést.“

„Tak to bych tě práskl!“ vykřikl chlapec a začal se třást. „Já bych... řekl bych jim, jak jsi mě unesl a obtáhl...“

„Odtáhl. Nemám nejmenší zájem tě obkreslovat; ani tu nemáme rýsovací prkno...“

„Jdi do prdele! Odtáhl!“ Chlapci překvapením ztuhla tvář a dlaní si zakryl ústa. „Kur... chci říct, do hajzlu.“ Znovu se zavrtěl. „Do hajzlu se vším.“ Pohled, rozmazaný a nesoustředěný, se přesunul ke Snapeově obličeji.

Snape zachoval kamenný výraz. Zastavil se, založil si ruce na prsou, pak je znovu uvolnil a vytáhl hůlku. „Accio pergamen.“

„Co to děláš?“ dožadoval se chlapec. Hlas měl plochý, konfrontační, ačkoli výsledný efekt podkopával třas.

Snape začal na pergamen hůlkou tvořit linie pentagramu. „Učením kouzelníků a čarodějek tvé věkové kategorie jsem strávil víc let, než jsi ty naživu. Naučil jsem se, že požadovat od kohokoliv z vás jakoukoli formu sebeovládání by se rovnalo očekávání, že se olovo pomocí měsíčního kamene změní ve zlato.“

Chlapec chvíli mlčel. Poté se zachvěl a objal se rukama. „Nerozumím ničemu, co říkáte.“

„Já vím.“ Snape zasunul hotový nákres pod lůžko. „Také jsem slyšel, že detoxikace se snáze snáší, když se máš čím zaměstnat. Pochybuji však, že by ses chtěl v mém domě něčím zabavit, ledaže bys mi šel pomoci vykuchat stažené krysy.“

Chlapec se ošklíbl. „Nemůžete mě prostě nechat jít? S tím lektvarem. Jestli se s ním neukážu, tak mě zabijou. Bože.“ Přivřel oči. „Nechci vaši pomoc.“

„Je to pro tvé vlastní dobro,“ poznamenal Snape jedovatě a vstal. „Kdybys narazil na nějaké potíže, obrať se, prosím, na mě. Ujišťuji tě, že všechna ochranná kouzla byla zdvojena, zejména ta kolem okna.“

„Mizero,“ zamumlal chlapec.

Snape odhodil časopis o lektvarech, který četl, na okraj chlapcovy postele. „Jestli se rozhodneš pro lehkou četbu, doporučuji na posledních stránce článek o účincích dračích jater a rohatých slimáků na léčbu gastritidy. I když se obávám, že budeš mít problém i ho jen najít...“

Chlapec se bleskově napřímil. „Proč mě kurva nenecháte jít!“ vykřikl.

Snape na chlapce namířil hůlku a s pocitem velkého uspokojení pronesl: „Silencio.“ Nezaujatě sledoval, jak se chlapec vzpírá, dáví se a nakonec se začíná uchylovat k hrubým gestům. „Pro případ, že by sis to stále ještě neuvědomil - i když nechápu, jak je to možné,“ dodal, „jsi kouzelník. Kdybys byl mudla, nepociťoval bys žádné příznaky. Nebo bys byl mrtvý.“

Bez dalšího slova vyrazil z místnosti a zabouchl za sebou dveře.

Byl už večer, když se po dokončení poslední fáze přípravy vlkodlačího lektvaru vynořil z laboratoře. Výroba lektvaru byla únavná a zdlouhavá práce a vynesla tak směšnou sumu peněz, že se do ní Snapeovi skoro nechtělo. Místnost, do níž vstoupil, ho překvapila tichem. Oheň v krbu se scvrkl na několik mihotavých bodů a mezi závěsy pronikalo jen slabé světlo. Chlapec spal na lůžku. Zřejmě neumí spát v pořádné posteli, pomyslel si, když si všiml zmuchlaných přikrývek na podlaze. Na okamžik zaváhal, ale beze slova opustil místnost.

Svíčky v kuchyni se zažehly mávnutím hůlky v momentě, kdy vstoupil. „Tibby!“

Ozvalo se slabé prásknutí a před ním se hluboce uklonil domácí skřítek. „Chce teď pán Snape večeři, pane?“

„Ano,“ potvrdil Snape. „A prostři pro druhou osobu. Jaké je dnešní menu?“

„Kuře se sladkokyselou omáčkou, pane, a zeleninové pad thai.“

„Přines pad thai a k tomu misku ovesné kaše.“

„Ano, pane Snape, pane,“ řekl Tibby, uklonil se a zmizel.

Domácí skřítci byli opravdu k nezaplacení. Litoval mudly a všechny kouzelnické rodiny (Weasleyovy), které se bez nich musely obejít. Poté, co Pán zla zpustošil jeho kutloch v Tkalcovské uličce, našel si s nechtěnou pomocí několika členů Řádu tento byt poblíž Obrtlé. Nájemné bylo díky poloze levné. Paní domácí, nesmlouvavá žena, mu v rámci ubytovacího balíčku nabídla služby domácího skřítka. Snape byl natolik zmijozelský, že poznal dobrý obchod, když ho viděl. Díky tomu si mohl zachovat své hodnotu času respektující zvyky vyhýbat se sporáku, prádelně a jakémukoliv nakupování.

Vrátil se do obývacího pokoje a rázným šťouchnutím hůlky doplnil uhlí v krbu. „Vstávej, kluku,“ začal bez úvodu. „Ven z postele.“ Jako odpověď se ozvalo zasténání. Snape se zastavil a pohledem spočinul na chlapcově holé hrudi. Měl by tu někde mít nějaké staré oblečení.

„Co se děje?“ zabručel chlapec.

„Rozhodl jsem se, že tě nakrmím, kluku. Počkej tady, než ti najdu něco slušného na sebe.“

Odešel do svého pokoje a otevřel skříň. Do některých polic se nepodíval od chvíle, kdy se sem před pěti lety nastěhoval. Hábity, kalhoty, ponožky, seřazené sestupně podle věku. Zdálo se, že tomu odpovídá i to, jak moc jsou šedivé, jako inkoust, když postupně prosakuje látkou. Skoro na dně skříně našel košili, která byla ještě přiměřeně bílá. S mírnou lítostí v ní poznal věc ze svých posledních let v Bradavicích. Nebylo divu, že vypadala stále jako nová; v těch posledních studentských měsících se oblékal jen do  stínů.

Když se vrátil, obývací pokoj byl prázdný. S pocitem rozmrzelosti se vydal do kuchyně a našel chlapce, jak prohlíží obsah skříněk. Odkašlal si.

Chlapec nadskočil. „Pardon,“ řekl a zavřel dvířka. „Jen jsem hledal vidličky.“ S těmito slovy ukázal na malý čtvercový stolek, na němž byly prostřeny dva pokrmy.

„Vzpomínám si, že jsem tě žádal, abys počkal v obývacím pokoji,“ pronesl Snape uhlazeně a podal mu košili.

„Pardon,“ zamumlal chlapec a natáhl si ji. Podíval se na Snapea s výrazem, který mistru lektvarů připadal nečitelný. „Chystáte se mě za to potrestat?“

Ta myšlenka ho ani nenapadla, ale jen se ušklíbl. „Zvažuji to.“

„Byla to jen maličkost,“ zabručel chlapec a vklouzl na židli. Snape sevřel čelist; chlapcovy pohyby, které připomínaly spíš volně žijící zvíře než člověka, prostě vybízely ke kritice. „A měl jsem hlad, cítil jsem vůni jídla...“

„Poslední fází detoxikace je exhausce,“ přerušil ho Snape. „Jak se cítíš?“

Chlapec přimhouřil oči: „Co to je?“

Snape skryl překvapení. „Exhausce? Nebo... detoxikace?“

„To první,“ řekl chlapec. Natáhl se přes stůl, nabodl kousek kuřete, vložil si ho do úst a začal přežvykovat jako troll.

„Stav únavy.“ Snape se odmlčel, upřeně si chlapce prohlížel a přemýšlel, jakou otázku položit dřív. Jeho jméno? Proč pracuje pro Bílého rytíře? Chlapec se znovu natáhl přes stůl, ale když se chystal bodnout do kuřete, trhl sebou.

„Do prdele!“ zasyčel. „Co’ste to udělal?“

„Proklel jsem ho,“ odpověděl Snape. „Většina lidí považuje za neslušné, když jim ostatní ujídají z talíře. Pad thai a kaše leží před tebou, protože to je tvoje večeře.“

„Miz... chci říct...“ Chlapec se odmlčel, jako by si, zbaven invektiv, musel vymyslet vlastní jazyk. „Proč si nemůžu dát kuře?

„Může být příliš těžké. Teprve se zotavuješ z detoxikace.“

„A je nespravedlivé, že vy můžete dělat kletby a podobné sračky a já nemůžu nic.“

„Slovník, chlapče, a ano, můžeš,“ namítl Snape ostře. „Krak nemá na mudly buďto žádný účinek, nebo smrtící. Motáci většinou nezažívají nic. Skutečnost, že jsi prodělal detoxikaci, je důkazem, že jsi kouzelník.“

„Není,“ zavrčel chlapec a jeho hněv byl zřetelný i přes plná ústa nudlí. „Můžu brát krak, ale s hůlkou neumím nic. Je to jako držet v ruce obyčejný klacek. Věřte mi,“ upřeně se na Snapea zadíval, „zkoušel jsem to.“

„Asi jsi to zkoušel špatně,“ namítl Snape chladně a trochu zaskočeně.

Chlapcova tvář se svraštěla hněvem, ale už po chvíli se vrátila k mrzutosti. „Hele, pane Vas-“

„Vesse.“

„Děkuji, že jste mi pomohl, ale mohl bych už dostat svůj lektvar?“

„Ne, dokud mi neodpovíš na pár otázek,“ odpověděl Snape hlasem hladkým jako ledová plocha. „Předpokládám, že víš o tom, že držení nebo užívání kraku je podle mudlovského i kouzelnického práva trestným činem?“

Chlapec se zamračil. „Co je vám do toho?“ Pohledem začal těkat po místnosti a ruce sevřely desku stolu. „Chystáte se mě udat?“

„Možná ano.“

Chlapec na okamžik ztuhl. Pak odstrčil stůl stranou, vyskočil ze židle a vyrazil z místnosti. Snape zaklel a smetl si z hábitu si kousky sladkokyselého kuřete. Popadl hůlku a vydal se směrem k hlasitým zvukům úderů, které se ozývaly z vedlejší místnosti. Chlapec soustavně bušil židlí do okna. Snape namířil hůlku právě ve chvíli, kdy se jedna z nohou židle zlomila vejpůl.

Vinculum extremis1)!

Když ze stěn vystřelily provazy, omotaly se mu kolem zápěstí a kotníků a se škubnutím ho zvedly ze země, chlapec překvapeně vykřikl. O chvíli později už visel ve vzduchu, křičel, že by to vzbudilo mrtvého, a zmítal se jako prase, svázané řezníkem...

„Co to promerlina je?“

Snape se otočil ke krbu. Chlapec zavřel pusu se slyšitelným klapnutím.

„Grangerová,“ vyštěkl Snape místo pozdravu.

Příchozí ukázala prstem na zavěšeného chlapce. „Nechcete mi to vysvětlit?“

„Ne,“ odvětil stručně. Cítil se podrážděný tím, že je chlapec tak nekontrolovatelný, a tím, že Grangerová přišla a tuto ponižující situaci viděla. „Jestli jste si nevšimla, tak teď není nejlepší doba k návštěvě. Příště,“ zvýšil hlas a zchladil ho do profesorského tónu, „bych ocenil nějaké varování, než vtrhnete do mého domu.“

„Madam? Madam, prosím, pomozte mi.“ Chlapec sebou znovu škubal, ale dělal to jen napůl, jako by chtěl dát najevo, jak zoufalá je jeho situace. „Ten muž mě osahává, madam. Svazuje mě, aby mě mohl znásilnit, vážně. Musíte mi pomoct, madam, nikoho nemám, a jakmile odejdete, znásilní mě...“

Silencio!“ zařval Snape.

Nastalé ticho působilo ohlušujícím dojmem. Zadíval se na Gangerovou, snažil se odhadnout její myšlenky a nemohl si pomoci - rychlým pohledem přejel po povrchu její mysli; četl v ní překvapení, podezření - pobavení?

„Severusi, nemusíte na mě zkoušet nitrozpyt,“ poznamenala a Snape pocítil bodnutí studu. Než ho stačil překroutit v hněv, Grangerová se otočila k chlapci a pronesla ostrým hlasem: „Profesor Snape je jedním z nejuznávanějších a nejmocnějších kouzelníků své generace. Doufám, že to budeš mít na paměti, než se rozhodneš dál pokračovat v této nerozvážnosti.“

Nastala pauza. Snape cítil, jak mu rudne tvář; mocný a uznávaný?

„Musím přiznat, že jeho, ehm, pozice, se mi nelíbí,“ pokračovala Grangerová a do jejího hlasu se poprvé vkradla nedůvěra a rozhořčení. „Jsem si jistá, že ho nemusíte takhle věšet...“

„Ten chlapec mi ničil nábytek,“ odtušil Snape klidně. Ukázal na rozbitou židli. „Místnost by byla pokryta rozbitým sklem, kdybych nebránil okno před razantním fyzickým útokem.“

„Aha,“ odtušila Grangerová, ale stále to znělo pochybovačně. „No, věřím vašemu úsudku. Mimochodem, jaké kouzlo jste použil?“

Vinculum extremis.“

„Bystrozorské kouzlo,“ podotkla s jistým překvapením.

„Oni ho sesílají jinak. Výsledek je ale stejný. Jedno je jen... účinnější.“ Nedbale mávl rukou chlapcovým směrem. Vyrovnaně se střetl se zuřivým pohledem a zachoval netečný výraz. Nebylo to těžké, zatím nevěděl, co má cítit.

„Jak jsem řekla, věřím vašemu úsudku,“ zopakovala Grangerová a obrátila svou pozornost naplno k němu. „Je tu ještě nějaká jiná místnost, kam bychom mohli jít? Nebo... možná byste ho mohl někam přemístit?“

„Do kuchyně,“ prohlásil Snape. Zvedl hůlku a švihl s ní směrem ke dveřím. Provazy se uvolnily od stěn a táhly chlapce, jehož ústa vyjadřovala němý úžas, ven z místnosti. Při odbočování za roh narazilo jeho rameno s hlasitým bouchnutím do rámu dveří.

„Mohl byste být trochu jemnější,“ odtušila Hermiona.

„Mohl by být trochu méně svéhlavý. Reparo.“

„Děkuji, Severusi,“ řekla Hermiona, když jí Snape mlčky nabídl čerstvě opravenou židli. „Jak se vlastně jmenuje?“

„Než jsem se ho stačil zeptat, převrhl stůl a začal mi ničit nábytek.“ To mu připomnělo jeho hábit. Namířil na sebe hůlkou a zamumlal čisticí kouzlo. Omáčka pustila z látky velmi neochotně. „Pitomý kluk,“ zamumlal.

„Teprve teď jste se ho zeptal na jméno? Vždyť je ve vaší společnosti už kolik, skoro čtyřiadvacet hodin.“

Snapeovy rty se při káravém tónu, kterému se Grangerová nedokázala ubránit, zkroutily. „Spal. Zotavoval se z detoxikace po kraku, měl bych dodat.“

Grangerová se na něj nevěřícně podívala: „Vzal si krak?“

„Ano, a soudě podle jeho vzpomínek nešlo o žádný jednorázový 'experiment'.“

„Ale je tak mladý!“ Grangerové se na tváři objevil zachmuřený výraz. „Zaměřují se na mladší a mladší. Bohužel to ve skutečnosti není až tak překvapivé.“

„Ten chlapec, přestože je zjevně ovlivňovaný krakem, tvrdí, že je mudla.“ Snape vydal znechucený zvuk. „Proč, to netuším.“

„Zajímavé,“ odtušila a lehce pobaveně se usmála. „Neměl byste se na mudlovský svět dívat tak svrchu.“

Snape zkřížil ruce na prsou a posměšně se na ni zadíval. „Musím upozorňovat na vaše vlastní předsudky, Grangerová?“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Severusi, přišla jsem za vámi, protože se stalo něco velmi znepokojivého.“

 

Poznámky k překladu:

1) vinculum = lat. provaz, lano

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: anizne - 04.05. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Kapitola 4, část 1/2: Prolomení ledu (Hodnotenie: 1)
Od: kakostka - 04.05. 2024
|
jo, takže průser je větší, než jsme tušili, Fredouš je tu za ultra intrikána, který šmejdí u Hermiony? chm, to zabolí, opravdu zabolí, doufám, že má v sobě stále tolik slušnosti, aby neútočil na těhotnou ženu, ikdyž jeden tady opravdu neví. Chápu, že ho ztráta George zdrtila a změnila, jednovaječné dvojče už nikdy není stejné, když přijde o svou druhou půlku, nikdy a Fred přišel ještě o Rona... to by dorazilo kde koho. kdo je ten další, kdo čenichal v zásuvkách a složkách? kdopak se to rozvaloval v její židli...evidentně je dost v průseru, když vyhledala Severuse a má pochvalu za to, že stojí na jeho straně. chlapec na detoxu, co je asi kouzelník, jen o tom neví a je divné, že s hůlkou mu to moc nejde je dobrá osina v prdeli, to zase jo, jeho kvílení a volání po záchraně, hmmm, to bude mít jistě dohru a zajímá mne, jak do toho všeho zapadají drogy, mocnej kartel a jak se v tom všem plácá Fred, no uvidíme, jak se to celé vyvrbí. moc děkuji za překlad.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: anonymka9 - 04.05. 2024
| |
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: lucky - 04.05. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: maria - 04.05. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: luisakralickova - 04.05. 2024
| |
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Kapitola 4, část 1/2: Prolomení ledu (Hodnotenie: 1)
Od: spaceyfan - 04.05. 2024
|
Severus má na krku zase puberťáka, jako by nebylo dost těch v Bradavicích. Věřím, že tohohle se jen tak nezbaví a ještě bude v jeho životě důležitý. Štěstí, že mu z minulosti zůstala aspoň jedna spřízněná duše.

Kapitola 4, část 1/2: Prolomení ledu (Hodnotenie: 1)
Od: fido - 05.05. 2024
| |
kdopak se to vloupal? kdo tak známý ... spolubojovník, konexe ???
Snape a ten kluk je tak divná mezihra ... no snad to bude mít nějaký smysl
led se bude lámat v druhé části
díky

Kapitola 4, část 1/2: Prolomení ledu (Hodnotenie: 1)
Od: denice - 05.05. 2024
|
Hm, podle jednoho z předchozích komentářů je tajemný vetřelec do Hermioniny kanceláře Fred - ono to na něj asi sedí, když si teď hraje na prezidenta zeměkoule. Naštěstí zůstalo jen u pokusu, nebo se pletu? Téměř pozdě? Snad ne, Hermiona něco vymyslí, vypadá to, že se obrátila na správnou osobu.
Severus si pořídil svého vlastního puberťáka, ještě k tomu závislého a kluk neví, že je kouzelník? Ale ale... A že to k němu Severuse tak táhne, to asi nebude samo sebou.
Jsem vážně zvědavá, kdo prolomí ledy a jaké to bude mít následky.
Díky.

Kapitola 4, část 1/2: Prolomení ledu (Hodnotenie: 1)
Od: Helen - 05.05. 2024
|
Kruci, měla jsem za to, že jsem okomentovala. Asi se to neodeslalo...
Hermiona ve vysokém stupni těhotenství to má tedy pekelně náročné. Aby to zvládla, děvečka...
Mám ráda příběhy, kde jsou Hermiona a Severus spojenci, kdy si věří a dokáží se za sebe zaručit. Jako vždy skvělý překlad, díky moc

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Fanny88 - 06.05. 2024
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Kapitola 4, část 1/2: Prolomení ledu (Hodnotenie: 1)
Od: Yuki - 06.05. 2024
| |
Kam tohle jen spěje? Zatím se moc nechytám a linka ve Špicberkách mi přijde zajímavější než Severusova linka s puberťákem, co ani nevěří, že je kouzelník.
Že by se z Freda stal až tak prohnaný slídil, možná ještě větší než samotný Brumla? Ztráta blízkých a rodiny je dosti bolavá záležitost sama o sobě, ale aby si to ventiloval takto? V tom bude něco víc...
Buď jak buď, děkuju za další část, Jacomo :)