Preklady fanfiction Harryho Pottera

Bradavice

Září 2018

Juliet

Dobře, tohle musím uznat. I když jsem Bradavice už předem nenáviděla, místo samotné bylo působivé. Majestátní hrad obklopený horami, rozsáhlými hlubokými lesy a velkým jezerem, které jsme s ostatními prváky museli překonat v malých lodičkách. Průvodce nám dělal naprosto obrovský, děsivě vypadající muž se zapletenými černými vousy. Byl to neskutečný zážitek. Sdílela jsem loďku s dalšími třemi dětmi: s chlapcem s neurčitou barvou vlasů a dvěma Asiatkami. Jedna z nich na mě při nasedání do loďky promluvila.

„Neuvěřitelné, že?“ řekla a ukázala na hrad. „Samozřejmě jsem viděla obrázky, ale když jsi tady doopravdy, vypadá mnohem větší!“

„No - jo,“ zamumlala jsem rozpačitě. Když jsem nic dalšího neřekla, její úsměv pohasl a už se potom neobtěžovala ani představit se. Ona a ostatní si při klouzání po vodě povídali a připadalo mi, že už jsou nejlepšími kamarády; roztahovali se na malých dřevěných sedačkách, jako by zapomněli, že tam jsem. Náhlé hlasité šplouchnutí přimělo obě dívky vypísknout.

„Jůůů!“ vyjekly, když se ve vodě u naší loďky zazmítalo obrovské chapadlo, a chlapec nadšeně vyhrkl: „To musí být obří oliheň! Táta říkal, že když sem chodil, tak ho to v divoké bouřce při zápase ve famfrpálu strhlo do jezera - no, on byl odrážeč - myslel si, že se určitě utopí, ale oliheň ho zachránila, mrskla za ním na břeh i jeho koště...“

„Páni...“ vydechly dívky.

Vmáčkla jsem se do kouta, cítila jsem se rozpačitě, jako pytel brambor, který tam někdo hodil. Neměla jsem tušení, o čem se baví. Co to proboha byl odrážeč a famfrpál? A určitě nežila v jezeře opravdická obří oliheň, že ne?

Když jsme se blížili k hradu, dělo se toho tolik, že jsem zapomněla na psaní esemesek Jennifer, dokud jsme se neocitli všichni uvnitř, a pak už bylo pozdě. Budu jí muset napsat později: objevila se profesorka McGonagallová a vysvětlila nám obřad, který jsme museli absolvovat s něčím, čemu se říká Moudrý klobouk. Při něm se mělo zjistit, do které školní koleje budeme patřit, protože podle McGonagallové bude kolej „jako naše rodina“, dokud tu budeme. Cha. Jako by to šlo.

McGonagallová zřejmě zaslechla mé tiché odfrknutí a zaměřila zrak na mě. „Slečno Belstoneová, vaše jméno je na seznamu mezi prvními, takže vám doporučuji zavázat si tkaničky a připravit se.“

Zčervenala jsem, protože se na mě všichni podívali, a naštvalo mě, že mě tak vyzdvihla z davu. Neměla právo si mě dobírat. Tvrdohlavě jsem si svých tkaniček nevšímala. McGonagallová zvedla obočí a otočila se, aby otevřela velké dveře za svými zády, a při tom prudce švihla hůlkou směrem k mé noze. Tkaničky se stáhly do pevného uzlu a já překvapeně nadskočila. Několik dětí se zasmálo. Zrudla jsem a připadala si ještě hloupěji.

Ale když jsme vstoupili do Velké síně, všichni si mě přestali všímat. Síň byla obrovská. Stály tu čtyři dlouhé stoly plné studentů, kteří se na nás dívali. Někteří prváci začali mávat na zjevně starší sourozence. Učitelé seděli u dalšího stolu a dohlíželi na ruch v místnosti.

Před stoly studentů stála malá dřevěná stolička, na které trůnil opotřebovaně vypadající klobouk: tuhle věc jsme si zřejmě museli před ostatními nasadit. Rozhlédla jsem se kolem a viděla, že všichni moji budoucí spolužáci vypadají nesmírně nervózně. Já jsem nebyla nervózní, opravdu ne. Koho zajímalo, v jaké koleji jsem? Neměla jsem ponětí, proč je to tak důležité.

Zdálo se, že všichni sledují klobouk, který k mému překvapení najednou začal přidušeným hlasem zpívat.

Sledoval jsem ho, ne moc zaujatě, jak pobrukuje dlouhou, rozvláčnou píseň o různých kolejích s podivnými jmény, ale nijak pozorně jsem ho neposlouchala. Vnímala jsem Velkou síň, stovky svíček a skupinu perleťově bílých postav, které se vznášely na druhém konci síně. Přimhouřila jsem oči, ale pořádně jsem na ně neviděla... co byly zač? Zdálo se také, že tu není žádný strop, místnost byla otevřená k nebi posetému hvězdami a k závoji světlých mraků, které se pomalu pohybovaly. Zajímalo by mě, jak to dělají, když prší.

Píseň skončila a ředitelka si odkašlala a rozbalila dlouhý pergamen. „Nyní vás jednoho po druhém pozvu k zařazování. Jakmile bude dokončeno, můžeme si všichni užít hostinu na počest začátku školního roku, na kterou se jistě všichni těšíte. Začněme tedy: Athertonová Mona!“

Drobná dívenka přistoupila celá rozechvělá ke stoličce a nechala McGonagallovou, aby jí nasadila klobouk na hlavu. Nastala dlouhá pauza; nic se nedělo. Všichni na ni s očekáváním hleděli. Měla snad něco udělat? Ale zrovna když jsem se rozhlížela, jestli všichni vypadají stejně zmateně jako já, klobouk najednou vykřikl: „Mrzimor!“

Všichni tleskali, ale od jednoho stolu, nad nímž visely dlouhé žluté prapory ozdobené jezevci, se ozýval obzvlášť hlasitý potlesk a jásot, a Mona Athertonová spěchala tím směrem a posadila se k němu.

„Belstoneová Juliet!“ Sakra, už jsem fakt byla na řadě, nedělala si legraci. Přistoupila jsem k malé stoličce. Jakmile jsem se posadila, McGonagallová mi položila klobouk na hlavu a já zírala do tmy pod krempou a připadala si trochu hloupě, když jsem věděla, že se na mě všichni dívají. Přála jsem si, aby s tím klobouk už pohnul. Ale vzápětí jsem nadskočila a pak se zavrtěla, protože ten přidušený hlas promluvil v mé hlavě. Vůbec se mi to nelíbilo.

„Nejsi nervózní, viď?“ řekl ten hlas. „Nezajímá tě to, co? Přála by sis, abych s tím pohnul, že? No, nechám to být... Vidím, že nevíš, co jsou koleje zač, jinak by ses možná zajímala víc. Teď mě nech, ať se podívám... spousta rozumu, i když možná neochota ho používat, hloupé, že... a loajalita, ach ano, a taky tvrdohlavost... ach, no... jsi skoro... ale ne, celkově si myslím, že pro tebe bude vhodný HAVRASPÁR!“

Poslední slovo se rozlehlo po celé místnosti a já jsem se zvedla, zamrkala pod náhlou záplavou světla a nevěděla, kam jít. Jeden ze stolů jásal nejsilněji a mával na mě, tak jsem nejistě zamířila k němu. Visely nad ním jasně modré prapory zdobené divoce vyhlížejícími orly. Našla jsem na dlouhé lavici volné místo a posadila se.

„Výborně!“ zašeptala dívka, vedle které jsem si sedla a která měla na hábitu připnutý lesklý odznak. Mezitím přistoupila ke klobouku další studentka.

„Burbageová Octavie!“ byla zařazena do Mrzimoru, zatímco chlapec s neurčitou barvou vlasů, se kterým jsem sdílela loďku, „Curdew James“, byl prohlášen za nebelvíra - za velkého jásotu a dupání nohou od stolu sousedícího s mým, vyzdobeného červenou a zlatou barvou.

„Delaboleová Tamsin¹⁾“ byla jako první zařazena do zmijozelské koleje. Jejich zelené prapory nesly obraz svíjejících se stříbrných hadů.

„Finnigan Fergus“ se stal nebelvírem...

Trvalo to dlouho. K našemu stolu se přidalo několik dalších studentů: dvě dívky, Susie Hibbertová a Bethany Jonesová, a jeden chlapec, Lucas King. Vysoká dívka s pohrdavým výrazem, Uma Lestrangeová, se stala zmijozelkou. Asijská dívka, která také seděla se mnou v lodi, „Lingová Tan Pei!“, šla do Mrzimoru... „Longbottomová Alison“ se stala nebelvírkou... „Meeová Anna!“, další asijská dívka, se připojila ke své kamarádce v Mrzimoru...

Začala mi padat víčka a přestala jsem ta jména vnímat, a když se ještě několik studentů stalo havraspáry, už jsem netleskala. Všiml jsem si, že někteří noví studenti sklidili obzvlášť nadšený potlesk; pravděpodobně pocházeli z nějaké známé kouzelnické rodiny. Pokud jste nikoho neznali, tak jako já, docela rychle vás to přestalo bavit.

Pak jsem zažila opravdový šok. McGonagallová, jejíž hlas začínal chraptět, přečetla: „Scamander Lorcan!“ A jakýsi blonďatý kluk po krátké pauze přešel do Nebelvíru. Další na řadě byl „Scamander Lysander!“, taky blonďák!

Dosud jsem se na svém sedadle hrbila, ale teď jsem se bleskově narovnala a s pusou dokořán jsem zírala na nebelvírský stůl, kam mířil i druhý kluk. Zbytek zařazovacího ceremoniálu jsem nevnímala. Dva kluci se stejným příjmením? Dvojčata! Stejní, a já si jich ještě nevšimla. Zírala jsem na ně a nespravedlnost mě sžírala jako žhavé plameny.

„Vypadáš, jako by ses chtěla přidat k nebelvírskému stolu,“ poznamenala prefektka vedle mě, která sledovala můj rozzuřený pohled. „To přece nechceš... je to hlučná banda bez mozku, navíc zahleděná do sebe...“

Odtrhla jsem pohled od nebelvírských dvojčat, ale prefektce jsem neodpověděla, i když jsem věděla, že je to neslušné. Jí do toho nic nebylo. Viděla jsem, jak si mě chvíli zkoumavě prohlíží, než pokrčila rameny a obrátila svou pozornost zpět k zařazování. Já se vztekala a ona mohutně tleskala, když McGonagallová sundala klobouk Hugovi Weasley-Grangerovi a k havraspárům přešel plaše vypadající chlapec s velmi zrzavými vlasy, který se při tom omluvně podíval na nebelvírský stůl. Starší zrzavá dívka, zřejmě jeho sestra, se tvářila velmi zklamaně.

„Gratuluji vám všem,“ prohlásila McGonagallová ostře, když se znovu připojila k ostatním učitelům u stolu. „A teď jen pár slov, než začneme s hostinou: zaprvé, jak mnozí z vás vědí, profesor Kratiknot odešel na konci minulého roku po mnoha letech služby škole do důchodu. Přivítejte prosím na pozici učitele formulí profesorku Bellovou.“

Profesorka Bellová - štíhlá čarodějka s vlasy staženými do praktického culíku - se usmála a kývla na studenty, kteří zdvořile tleskali.

„Dále,“ pokračovala McGonagallová, „připomínám starším studentům a upozorňuji ty nové, že ačkoli se ve volném čase můžete volně pohybovat po většině bradavického areálu, vstup do Zapovězeného lesa je všem přísně zakázán. Žádám vás také, abyste dodržovali večerku v půl desáté a každý den se po této hodině vrátili do svých společenských místností. Pan Filch mi také laskavě připomněl, abych vám sdělila, že všechny výrobky Kratochvilných kouzelnických kejklí jsou jak na chodbách, tak ve třídách nadále zakázány a v dohledné době tomu tak pravděpodobně zůstane. A teď, protože vaše vyučování začíná zítra v devět hodin, začněme s hostinou!“

Jídlo se objevilo na mnoha miskách a podnosech, které se tísnily na stole, jako kouzlem - a já si pomyslela, že to samozřejmě bylo kouzlem. Vzduch naplnila opojná vůně pečeného masa, nádivky a zeleniny na másle, ale já už jsem byla tak unavená a otrávená, že jsem na žádné jídlo neměla chuť, a navíc jsem stále žárlivě pozorovala dvojčata Scamanderovy. Seděla vedle sebe, bezstarostně si podávala talíře s pečenými bramborami a párečky balenými ve slanině, dělila se o vtipy, povídala si a smála se...

Napadlo mě napsat Jennifer pod stolem a nahmatala jsem v tašce mobil, ale ne, nechtěla jsem, aby mi nějaká zvědavá havraspárka četla přes rameno soukromé zprávy. Počkám, až budu v posteli.

Nabrala jsem si kousek kuřete a posunovala po talíři pár kuliček hrášku. Když se konečně ozval pokyn k přesunu do ložnic, zbytky jídla ze zlatých talířů zmizely. Studenti začali s halasem odcházet a prefektka mě a ostatní prváky svolala jasným, sebejistým hlasem do houfu a pak nás všechny vedla nekonečnými chodbami a po jedněch schodech za druhými, až jsme nakonec po točitém schodišti vystoupali do věže. Páni, to bude každý večer dlouhá cesta do postele.

Konečně jsme došli ke dveřím a tlačili se dopředu, ale prefektka se je nepokoušela otevřít. Místo toho se s očekáváním podívala na klepadlo, které mělo tvar bronzového orla.

Když jsme se na něj všichni také podívali, klepadlo promluvilo kovově znějícím hlasem.

„Velký jako Bradavice, ale lehčí než vzduch, někteří mohou říct, že jsem jen duch, na slunci vynikám, v temnotě zmírám: kdo tedy jsem, se vás ptám?“

Prefektka se usmála a s očekáváním se na nás zahleděla: „Chápe to někdo z vás?“

Tupě jsme na ni zírali. „Co bychom měli dělat?“ zeptal se nakonec jeden z kluků.

„Je to hádanka,“ objasnila dívka. „Musíme pokaždé na nějakou odpovědět, abychom se dostali do věže. Bystří to náš důvtip, víte... Takže - velký jako Bradavice, ale lehčí než vzduch... někdo by řekl, že tu není, daří se mu na slunci, ale ne ve tmě. Tak do toho, tohle je snadné.“

Cítila jsem podráždění... chtěla jsem se dostat do postele a napsat Jennifer. Bylo už opravdu pozdě... určitě se diví. Nastala velmi dlouhá pauza, kdy jsme šoupali nohama, a prefektka se usmála - přišlo mi, že blahosklonně - a řekla: „Zvyknete si na ně. Jsou jednoduché, až jich pár vyřešíte. Odpověď na tuhle je -“

„Stín,“ pípla náhle dívka vedle mě, Susie Hibbertová. „Stín hradu.“

Starší dívka se usmála a dveře se otevřely a odhalily velkou, vzdušnou společenskou místnost. „Zcela správně. Ložnice jsou támhle za těmi dveřmi -“ ukázala na dřevěné dveře vedle velké bílé mramorové sochy ženy „- vy, holky z prvního ročníku, jděte druhým schodištěm vlevo, kluci po prvním doprava. Vaše věci už jsou nahoře.“

Konečně postel! Byla jsem vyčerpaná - ale těšila jsem se, že před spaním pošlu Jennifer několik dlouhých esemesek, ve kterých jí všechno vylíčím. Vystoupali jsme po schodišti do místnosti s kamennými zdmi a šesti postelemi s modrými závěsy, kde byly podél jedné stěny úhledně naskládané naše kufry. Byli jsme vysoko, vysoko - slyšela jsem, jak kolem věží fouká vítr...

Trvalo několik minut, než jsme si všechny vybraly postel, kterou jsme chtěly. Skončila jsem u vzdálenější stěny, vedle jednoho ze tří oken, jejichž sklo ve větru slabě drnčelo. Ostatní dívky - Susie, která vyřešila hádanku, Bethany Jonesová a další tři (myslím, že se jmenovaly Marion, Ivy a Astrid) - si mezi sebou během přípravy na spaní družně povídaly. Cítila jsem, jak se mi do tváří vkrádá horko, když se svlékly do spodního prádla. Nemyslela jsem si, že jsem prudérní, ale nehodlala jsem se svlékat do půl těla před partou holek, které jsem nikdy neviděla. A nechtěla jsem se zapojit do jejich povídání. Chtěla jsem napsat Jennifer, a to co nejdřív. Neměla jsem hodinky, ale už musela být skoro půlnoc.

Zatáhla jsem kolem sebe závěsy, svlékla se a vklouzla pod modrou přikrývku. Pak jsem - konečně - vytáhla telefon.

Podrážděně jsem si uvědomila, že ostatní o mně šeptem mluví.

„Co je s ní?“

„Není moc přátelská, že jo?“

„No, ne, možná se stydí...“

„Je stydlivost a je neomalenost, a ona mi prostě připadá neomalená.“ Majitelka tohoto hlasu, kterákoli z pěti dívek, se neobtěžovala ztišit hlas. Ignorovala jsem je. Jennifer by je taky neměla ráda, ty namyšlené, protivné potvory. A tu Susie, tu otravnou chytrolínku.

Znovu jsem zapnula telefon a netrpělivě čekala, až se probudí.

Ale když se tak stalo, okamžitě jsem si uvědomila, že je něco špatně. Displej příšerně blikal, nedal se přečíst, a já jsem s hrůzou sledovala, jak mi telefon začal vibrovat v ruce a vydávat řadu příšerných vysokých pípnutí, jejichž hlasitost se stupňovala, až bzučel jako rozzuřený komár... Zběsile jsem s ním třásla a dívčí hlasy překvapeně utichly.

„Co je to za příšerný zvuk?“

Něčí ruka trhla závěsem. Vykoukl na mě zamračený obličej dívky, o které jsem si myslela, že se jmenuje Ivy, a která měla extrémně dlouhé vlasy.

„Hej!“ řekla jsem a snažila se znovu zatáhnout, otrávená a v rozpacích. „Nech mě být!“

Ale víc mě zajímal můj telefon: v hrudi mi stoupala panika. Co se s ním stalo? Namočila se mi na dně loďky taška?

„Nemůžeš ten zvuk zastavit?“ žadonila Ivy s rukama na uších. „Je to jako příšerný hmyz! Co je to za věc?“

„Můj mobil, co asi myslíš?“ zamumlala jsem, strčila ho pod přikrývku, abych ten zvuk ztlumila, ale pořád jsem zběsile mačkala všechna tlačítka a snažila se ho vrátit do normálu.

„Tvůj co?“ ozvaly se Ivy, Bethany a Astrid dohromady.

Vypnula jsem zvuk a hluk utichl. Možná kdybych vyndala baterii a ujistila se, že je uvnitř suchá... uvažovala jsem a pohrála si s přístrojem. „Můj mobil,“ zopakovala jsem podrážděně, když si ho nepřestávaly prohlížet. „Vždyť je to jenom mobil, kde žijete, v pravěku?“

Nezdálo se, že by to některou z nich urazilo, spíš vypadaly pobaveně. „To je mudlovská hračka?“ zeptala se Bethany.

„To není hračka,“ odsekla jsem a podívala se na ni. „Přece musíš vědět, co je to mobil.“

„Já vím, co to je,“ ozvala se Marion a Susie také přikývla. „Používají je mudlové. Moje máma je dvojí krve... někteří z její rodiny je mají.“

„A k čemu to je?“

Nehodlala jsem těmhle blbkám vysvětlovat, k čemu slouží telefon. Spíš mě zajímalo, jak zprovoznit ten svůj. Jennifer by měla být vzhůru…

„Nebudeš schopná ho opravit, víš,“ podotkla Susie věcně.

Zastavila jsem se uprostřed tření baterie rukávem. „Cože?“

„Mudlovská zařízení jako telefony, rádia, televize... tady nebudou fungovat. Tohle místo je nasycené magií. Nejsou tu funkční.“

„Jak to víš?“ vyjela jsem na ni.

Susie pokrčila rameny. „Nejsi jediná, kdo má problémy s mudlovskou technikou. Jeden kluk od nebelvírského stolu taky nemohl něco zprovoznit. Myslím, že tomu říkal ‘tablet’. Blikalo to stejně jako tvůj telefon... je to prosté, magie a technika si nerozumí.“

Její klidná logika mě zasáhla jako padající pytel cihel. Dlouho jsem se dívala na svůj krásný telefon jako na vykuchané zvíře, protože baterie ležela vedle něj na dece. A pak jsem ho zcela klidně odložila a znovu si natáhla školní hábit.

„Co to děláš?“ zeptala se Ivy a zamračila se.

„Potřebuju poslat zprávu sestře. Jdu najít svou sovu.“

„To nemůžeš!“ vykřikla Astrid. „Po setmění nesmíme opouštět věž!“

„To je mi jedno.“

„Dostaneš nás všechny do problémů, že jsme tě nezastavily!“

To jsem ignorovala. „Slíbila jsem, že jí napíšu esemesku, ale nemůžu, tak jí pošlu sovu.“ Hodila jsem si tašku přes rameno a vytáhla z kufru kus pergamenu a brk. „Kam dali naše sovy, nevíte?“

„Budou v sovinci,“ řekla Susie, když ostatní krčily rameny. „Ale nevím, kde to je. Hele, neblbni, chytí tě. Prostě to pošleš ráno.“

„Pošlu to hned,“ prohlásila jsem pevně. „Slíbila jsem to.“

A odešla jsem z ložnice a nechala je tam všechny vyvedené z míry a v šoku sedět na postelích. Plížila jsem se dolů po schodech... společenská místnost byla opuštěná. Proklouzla jsem vstupními dveřmi a chvíli stála ve tmě na druhé straně. Co to asi bude za prostor, ten sovinec? Dávala by smysl věž, to by se ptákům líbilo, sídlit vysoko jako na stromě... Prostě se budu muset plížit po hradě, dokud ho nenajdu. Kdyby Artemis dnes večer odletěla se zprávou, možná by se brzy ráno dostala k Jennifer, která je teď určitě vzhůru s telefonem vedle sebe a přemýšlí, jestli jsem na ni ve všem tom vzrušujícím novém prostředí nezapomněla. Ta myšlenka mě přiměla narovnat ramena a po špičkách, tak rychle a nenápadně, jak jen to šlo, sejít po točitém schodišti dolů.

Bradavice byly v noci velmi chladné a děsivě tiché. Připadala jsem si úplně malinká. Dokázala jsem si představit, že hrad číhá na skále jako obrovská nafouklá ropucha a já se ztrácím v jejím velkém, bezedném břiše. Sebrala jsem všechnu odvahu a vykročila do temné chodby.

***

Poznámka k překladu:

1) Tamsin je zkrácenina hebrejského ženského jména Thomasina a znamená dvojče.