Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hledání – část 2/2

Vypadalo to, jako by ledovec stékal z oblohy a roztahoval dlouhé ruce po skalnatých svazích. Ginny od něj odtrhla zrak a zahleděla se k místu, kde Cormac hovořil s nějakým mudlou. Oba byli oblečeni do podobných naducaných, pestrobarevných bund.

„My už jsme měli výcvik se střelnými zbraněmi,“ říkal Cormac přísně.

„Vy už jste...“ zamrkal mudla. „Ale centrum, děláme...“

„My už jsme měli výcvik se střelnými zbraněmi,“ zopakoval Cormac důrazněji.

„Střelné zbraně... už jste...“ Na tvář mu probublal spokojený úsměv. „Dobře. Dobře. Vypadá to, že víte, co máte dělat. Britská vláda vás připravila. Mnohem líp než ta americká skupina minulý měsíc. Zavolejte mi, kdybyste chtěli zamířit na výzkumnou základnu. Máte číslo na můj mobilní telefon?“

Cormac se zarazil. „Ehm...“

„Ano,“ ozvala se Ginny.

„Dobře, moc dobře. Pak víte, jak mě kontaktovat.“

„Ano, samozřejmě,“ vyhrkl Cormac rychle. „Děkuji.“

Mudla odešel.

„Jsou urputnější, tihle mudlové,“ zamumlal Cormac, když se vydali na cestu do hotelu. Ginny se rychle rozhlédla, ale byli sami a mezi trsy uschlé trávy, které lemovaly šedivé cesty, se nic nepohnulo. Místo jí připadalo na její vkus příliš opuštěné.

„Hermiona říkala, ať s tím počítáme,“ řekla Ginny. „Je to trend. Proto je na Islandu tolik mudlovsko-kouzelnických enkláv.“

„A mobilní telefony,“ zaúpěl Cormac, „zapomněl jsem, co to je. To jsme při výcviku nebrali!“

„Teď se to učí.“

„To nám nepomůže, už jsme absolvovali. Kde jsi o nich slyšela?“

„Od Hermiony,“ odpověděla Ginny trochu ostře.

Cormac nespokojeně zabručel. Ušli ještě několik kroků, než se k ní naklonil blíž a tichým hlasem řekl: „Tak co jsi mi chtěla povědět?“

Ginny se znovu rozhlédla. O tajných věcech bylo lepší mluvit na otevřeném prostranství obklopeném kouzly proti odposlechu než v místnosti, kde by s nimi mohl někdo předtím manipulovat. Tady byla spousta volného prostoru.

„Pojďme nahoru,“ navrhla a ukázala na kopec, který se zvedal za okrajem města a na jedné straně se do něj zakusoval ledovec.

Cormac přikývl.

Mlčky vyšplhali po neúrodné půdě vzhůru. Bylo odtud vidět celé město: strohé domy, rovné silnice, shluk budov, který představoval letiště. Působilo to neuvěřitelně depresivně. Ginny nemohla uvěřit, že by si tu někdo z mudlů mohl zařídit domov. Krabicovité domy vypadaly jen o málo líp než klece na krysy a ulice vyhlížely na pozadí rozlehlé divočiny žalostně. Její pohled se od zálivu přesunul vzhůru ke kopcům. Krajina sama měla jistou ledovou krásu: pustou, rozlehlou a nepřátelskou.

„Tak co se děje?“

Ginny se k němu otočila čelem. Tvářil se vážně a jí najednou připadalo nespravedlivé, že ho do téhle šlamastyky zatahuje.

„Hermiona se mnou mluvila, než jsme odjeli,“ začala a pak se krátce odmlčela. „Co ti Jack pověděl o téhle misi?“

Zamračil se. „Jen to, že je to na žádost odboru záhad,“ pronesl pomalu. „Řekl mi, že si odbor myslí, že na severu je nějaká mocná věc, ale neřekl, jak moc je důležitá.“

„Mohlo by to být velmi důležité. Podle Hermioniných výpočtů by tahle věc mohla být pětsetkrát silnější než Bradavice.“

Cormac vytřeštil oči: „U Merlinovy seschlé levačky... To myslíš vážně?“

„Takhle mi to sdělila Hermiona,“ potvrdila Ginny zachmuřeně.

„To je vážné, Ginny,“ řekl Cormac. Mračil se. „Proč odbor záhad nepřiměl ministerstvo, aby vyhlásilo zostřenou pohotovost? Jestli je tahle věc pětsetkrát silnější než Bradavice, měla by mít nejvyšší prioritu!“

„Ještě nevědí, co to je,“ bránila se Ginny. „Mohlo by to být něco, co souvisí se samotnou Zemí, třeba...“ Snažila se vzpomenout si na vysvětlení, které jí podali Hermiona a Aaron. „Něco jako magnetické pole nebo...“

„Cože?“

„Je to podobné něčemu v mudlovském světě. Jde o to, že zatím nikdo neví, co to je, a proto jsme tady, abychom to zjistili. Mohla by to být jen díra v zemi, nějaký přírodní kanál. Jako Penniny a Cader Idris.“ Provedla vlastní průzkum, který v podstatě spočíval v tom, že si přečetla o jménech, která Hermiona nadhodila.

„Takže odbor záhad si myslí, že je to díra v zemi,“ odtušil Cormac.

Ginny pocítila jiskřičku rozmrzelosti. Šlo o stejný záchvěv odporu, který v ní rezonoval, kdykoli znevažoval Hermioninu práci na oddělení záhad, nebo když se jí snažil - ačkoliv teď už ne tak často - odebírat nebezpečnější úkoly, nebo když bránil členy ministerstva, o nichž Ginny z minulosti věděla, že jsou dokonale schopní člověka podrazit. Vzpomněla si, že si mohla vybrat, jestli bude pracovat s ním, nebo s Tonksovou, ale vybrala si jeho, protože Tonksová byla ve válce a v Řádu a Cormac nebyl ani v jednom z nich a ona si nechtěla připomínat minulost. Teď ji to ale trochu mrzelo.

„Mohla by to být - vlastně, nejspíš to je nějaká přirozená věc,“ odpověděla Ginny chladně. „Nikdo si však není jistý. Proto jsme tady. Abychom to zjistili, víš.“

„Nemusíš být tak nedůtklivá.“

Ginny se stáhla. Byli partneři, připomněla si a trochu se zastyděla. „Promiň.“

„Nech to plavat,“ pousmál se. „Mám teď docela tvrdou kůži. Francine se o to postarala.“

Ginny cítila, že se může bezpečně usmát, ale k tomu nedošlo, protože si vzpomněla, co mu musí říct. Rychle se rozhlédla po okolí; stále byli sami. „O tohle ale nejde. Někdo na ministerstvu se o té věci zřejmě doslechl a vyzradil to Bílému rytíři.“

„Cože!“ Cormacovo obočí vystřelilo vzhůru a pak se zamračeně svraštilo k sobě. „Kdo ti to řekl?“

„Hermiona,“ odpověděla Ginny.

„Jak se to odbor záhad dozvěděl?“

„Hermiona si prostě dává dvě a dvě dohromady,“ odpověděla Ginny zkoumavě. Z nějakého důvodu se ta jiskřička rozmrzelosti vrátila.

„A dál?“

Ginny mírně naklonila hlavu. „Proč ti tak záleží na tom, jak se to Hermiona dozvěděla? A“ - uvědomila si právě ve chvíli, kdy ta slova vyslovovala - „proč to zní, jako bys to už věděl?“

Cormac ztuhl, pohled napůl upřený do údolí. Ginny měla pocit, jako by se jí do žaludku vkradl závan zimy. Možná to není pravý Cormac. Možná je to agent, Smrtijed. Voldemortův špeh s maskou a skutečný Cormac je zajat. Mrtvý. Ne, Smrtijedi byli pryč. Bylo po všem. Musela se ovládnout, no tak, Ginny. Ale jak se v myšlenkách vyvlékala z minulosti, čelila obrovské nechuti, která jí vycházela z každého póru v těle. Instinkt křičel, aby sáhla po hůlce. Ale neudělala to; v okamžiku, kdy by to udělala, stalo by se to skutečností, už by nešlo jen o vzpomínky.

„Nevěděl jsi to, že ne?“ řekla.

Cormac si odkašlal. „Ne, nevěděl,“ potvrdil a usmál se tak slabě, že to vypadalo spíš jako grimasa. „Jen mě... překvapilo, že to ví odbor záhad. Znáš mě, typické bystrozorské myšlení. Vždycky jsme naštvaní, když někdo jiný ví něco dřív než my.“ Vzpamatoval se a jeho úsměv se vrátil, jako by nikdy nezmizel.

Ginny s netečným výrazem přikývla. Přestala to brát tak zeširoka, místo toho se usilovně zamyslela a úplně cítila, jak se volné konce napínají, aby se spojily. Pak jí to docvaklo.

„Ty jsi v...“ Odmlčela se a explodoval v ní nevěřícný vztek. „Jsi ve Fredově řádu! Jsi, že ano? Ty... já tomu nemůžu uvěřit!“ vykřikla nakonec, ale rychle se ovládla. Cormac dál hleděl na kopce. „O Mitavellim věděla jen Hermiona a ministr. A ministr vede s Fredem milé, dlouhé rozhovory. A ty to víš.“ A Fred nikdy neměl Hermionu v lásce a Cormac samozřejmě ty idioty na ministerstvu hájil, protože je má Fred pod palcem. „A ty...  součást toho...“

„Uklidni se, Ginny,“ zamumlal Cormac.

„Pověz mi - a já tě znám dost dobře na to, abych poznala, jestli nelžeš,“ zeptala se Ginny na rovinu, „jsi, nebo nejsi členem toho Řádu?“

Cormac chvíli mlčel, pak vydechl a přikývl: „Jsem.“ Než Ginny stačila vybuchnout, pokračoval: „Ty tomu nerozumíš, Ginny. Nejsme takoví, jak si myslíš. Ředitel říkal, že se ti to nelíbí, ale...“

Cormacova slova jí bzučela v hlavě: nejsme takoví, jak si myslíš... Ředitel... Zpozorněla a rychle potlačila nafukující se bublinu hysterie. „Nemáš ponětí, co si myslím o Fredově řádu - počítám, že ani on ne. A proč mu říkáš ředitel? Ledaže by to bylo jedno z pravidel té jeho... sekty.“ Poslední slovo vyplivla.

Cormac vypadal, že se třese. „Ginny, nemáš ani ponětí...“

„Cormacu, ty nemáš ani ponětí,“ odtušila Ginny chladně. „Fénixův řád vykonal svou práci. Voldemort je mrtvý. Fred nemá právo v tom dál pokračovat. Je konec.“

„Nikdy to neskončilo!“ namítl Cormac a poprvé se v jeho hlase objevil hněv. „Vždycky jsou tu lidé, na které si musíš dávat pozor, lidé, kteří se plíží a snaží se pokračovat v cestě Ty-víš-koho...“

„Od toho je tu ministerstvo! Proto jsi bystrozor!“ Ginny si uvědomila, že má blízko k tomu, aby znovu začala křičet. Na okamžik sevřela rty a snažila se vzpamatovat, ale Cormac začal do toho ticha mluvit.

„Nemůžeš spoléhat na to, že ministerstvo všechno zachytí, Ginny! Copak to nechápeš? Ty-víš-kdo se stal tak mocným jen proto, že ministerstvo ignorovalo všechno, co vidělo. Když bude existovat Řád, jako je ten náš, když bude existovat skupina, která na to dohlíží...“

„Myslíš, že Brumbál nedával pozor?“ vyštěkla Ginny. „Jestli to nedokázal on, tak Fred může přestat snít.“

„Ale to bylo něco jiného,“ namítl Cormac, ačkoli díky odkazu na Brumbálova selhání už nepůsobil tak jistě. „Tehdy byl Brumbál ve sporu s ministerstvem. Nemohl toho moc dělat.“

„Brumbál...“ vykřikla Ginny, ale zarazila se. Hůlku svírala stejně pevně jako v závěrečné bitvě. Viděla, že Cormac má ruce svěšené podél boků s dlaněmi obrácenými vzhůru. Ruce s roztaženými prsty - to byla řeč těla pacifisty, vyjednavače. Ginny cítila, jak z ní vztek vyprchává, jako když se drolí kámen. „Ty Freda neznáš. Nedělá to z nějakého velkolepého vznešeného důvodu. Dělá to kvůli... něčemu jinému.“ Myslí si, že to dělá pro George, dodala v duchu, ale nahlas to vyslovit nedokázala. Nadechla se a změnila postoj. „To je jedno. Jestli mám nějaký problém, měla bych ho přednést jemu.“

„Mrzí mě, že jsem ti to neřekl dřív,“ hlesl Cormac a vypadal z toho skutečně nešťastný.

„Nikdy jsem se nezeptala.“

„Ale to mě neomlouvá.“

Ginny zavrtěla hlavou. „To je jedno. Právě teď jsme uvízli na ostrově se dvěma kouzelníky, jedním podvodníkem a něčím, co je pětsetkrát silnější než Voldemort.“

„A spolu,“ dodal Cormac s výrazem posměšného opovržení.

Ginny unikl z úst smích a udeřila ho do paže: „Troubo.“

Cormac se zatvářil jako štěně: „Kámoši?“

Ginny přikývla a vážně dodala: „A acies nos adligat¹⁾.“

„Acies nos adligat,“ zopakoval ve stejném duchu Cormac.

„Takže Mitavelli. Máme použít standardní postupy pro jeho sledování?“

O několik minut později, když se dohodli na metodách sledování Itala, začali sestupovat z kopce. Po ulici kráčelo několik postav, ale z dálky se nedalo poznat, o koho jde.

„Vy už jste ho sledovali, že jo?“ zeptala se v polovině cesty dolů tiše Ginny. „Fred ti musel říct, že Mitavelli je podezřelý, když mu ministr pověděl, co po něm monsieur Néant chce.“

Cormac krátce přikývl.

A ji nechal v nevědomosti, pomyslela si. To má ale bratra. Snažila se to ze sebe setřást, ale ta myšlenka byla podbarvená nevěřícným smutkem, který se táhl jako příliv. Šlo o něco důležitého, o záležitost, která by mohla ohrozit životy, její život, a Fred jí to neřekl. „Jestli je ministr součástí Fredova řádu, tak tenhle Néant musel mít asi docela vliv, aby to prosadil, ne?“

„Zdá se to pravděpodobné,“ potvrdil zamračeně Cormac. Zřejmě si nad tím také lámal hlavu.

Ještě chvíli se procházeli, než se Ginny zeptala: „Kdy Řád zjistil, že Néant je Bílý rytíř?“

„Před nějakou dobou, i když si tím nejsme jistí,“ odpověděl Cormac s náznakem hrdosti. „Začalo to jako jedno z ředitelových tušení, ale moje poznámky a... poznámky několika dalších lidí to potvrzují. Sledujeme ho, ale zatím je velmi opatrný. Domníváme se, že ví, že je sledován.“

Ginny si uvědomila, že cítí zdráhavý respekt. Vlastně ani nepřemýšlela o tom, co Fredův řád dělá; tohle bylo poprvé, co se o jejich aktivitách něco dozvěděla. Bylo působivé, že na to přišli tak brzy. Ale, řekla si, její kolegové bystrozoři - a určitě i Hermiona - by na to přišli, možná i dřív, kdyby se nemuseli prodírat vrstvami tajemství a loajálnosti. Stále to bylo podvratné, škodlivé, sobecké, ale potlačila své rozhořčení dřív, než se mohlo vynořit.

Když došli blíž, ulice se rozšířily a jedna z postav v bundě jim kráčela naproti. Zastavila se, ruce v kapsách, mezi trsy uschlé trávy a Ginny poznala, že je to Aaron. Zamávala mu a sledovala, jak jí mávání vrací širokými pohyby připomínajícími větrné mlýny.

„Haló, Ginny,“ zavolal a nervózně se usmál. „Bystrozore McLaggene.“

„Čarologu Skonsere,“ odtušil Cormac chladně. Aaron se zatvářil ještě znepokojeněji a Ginny věnovala svému kolegovi podrážděný pohled.

„Co se děje, Aarone?“

„Upravili jsme troleriometr tak, aby byl přenosný,“ řekl Aaron. „V podstatě je pomocí vyrovnávacího kouzla umístěný mezi dvě prodloužená košťata. Vyrovnávací kouzlo pochopitelně nefunguje, když se pohybujeme, ale myslím, že takhle to bude mnohem jednodušší než tu věc tahat, jak je.“

„To zní dobře,“ poznamenal Cormac. „Kdy vyrazíme?“

„Až budete vy dva připraveni,“ odpověděl Aaron a jeho pohled přeskakoval z jednoho bystrozora na druhého.

Ginny se podívala na hodinky. Bylo stále ještě ráno; na nalezení té mocné věci budou mít nejméně osm hodin. Každopádně s sebou měli přenosný stan a nebudou se muset s půlnočním sluncem vracet do mudlovského města.

Jako na zavolanou se na cestě objevily dvě postavy, jedna zabalená v růžové parce a druhá v beztvaré černé bundě. Nesly mezi sebou dvě košťata s vyváženou mísou troleriometru vpředu. Ginny to připomínalo křeslo.

„Tady jsou,“ řekl Aaron a zamával na ně. „Su Li! Mitavelli!“

„Doufám, že použili nějaké zastírací kouzlo,“ poznamenal Cormac zkoumavě, když se vydali vstříc oběma čarologům.

„Ahoj, Aarone a bystrozoři,“ pozdravila je Li, která vypadala poněkud zchváceně. „Jsme připraveni?“

Ginny přelétla pohledem ze Su Li na Mitavelliho, který stál opodál a poněkud v pozadí. „Ano, jsme připraveni,“ potvrdila.

Brzy nato nasedli na košťata a mudlovské město jim během několika minut zmizelo z dohledu. V dálce, v údolích, která se občas vynořovala ze stran fádních svahů, zahlédla Ginny jednu nebo dvě další mudlovské osady, ale byly menší, připomínaly malé skvrnky prachu shromážděné v záhybech látky. Zajímalo ji, jestli tam vůbec někdo žije.

Někdy po poledni zaslechla Cormacovo volání. Dvojitou otočkou se vrátila k místu, kde on a Mitavelli klouzavě plachtili s troleriometrem.

„Můžeme si už dát oběd?“ postěžoval si Cormac. „Mám hlad. A už mi vážně leze na nervy, jak jeho žaludek hlasitě vrčí.“

Ginny potlačila úsměv; Mitavelli zachoval kamennou tvář.

Zastavili na úbočí svahu, který se svažoval do údolí, jímž protékaly ledové potůčky. Ginny a Su Li s sebou sbalili jídlo, které předchozího večera nakoupili v mudlovském obchodě; většinu z něj tvořily ryby buď uzené, nebo solené, případně upravené způsobem, o němž si myslela, že není možný. Doufali, že tady uprostřed ničeho nebude mít nikdo z nich střevní potíže.

„Co je to?“ zvedl Cormac jeden z pevně uzavřených mudlovských balíčků. „To není ryba.“

„Ne,“ řekla Ginny. „Je to sob.“

„No nazdar! To se dá jíst?“

„To můžeš zjistit. Od prodavače jsem slyšela, že je dobrý.“

Cormac na okamžik zaváhal, ale nakonec balíček pohybem hůlky rozřízl.

V tom Su Li upustila rybu, vyjekla a pak si rukou zakryla ústa. Ginny vyskočila na nohy a zadívala se do údolí.

„To je lední medvěd!“ zvolal Aaron.

„Ne, to je strašák,“ namítla Ginny suše. Podívala se na Cormaca, který se postavil po jejím boku s připravenou hůlkou. Medvěd stál na zadních nohách a bez hnutí se na ně díval.

„Vypadá celkem... neškodně,“ uvažoval Aaron a váhavě se krčil za nimi. „Myslím tím, že na nás zatím neútočí, a možná bychom ho měli, však víte, nechat na pokoji...“

„Strašáci, pokud se jich nezbavíte, vás budou sledovat i několik týdnů,“ prohlásil Mitavelli. Ginny se na něj ostře podívala. Bylo to snad poprvé během cesty, kdy sám od sebe promluvil. „Raději to slož, než ti to vysaje krev.“

Aaron zrudl do ošklivého odstínu pálené cihly.

„Odpuzovací kouzlo?“ navrhla Ginny.

Cormac přikývl: „S hořkou příchutí.“

Ginny ostře přikývla. Společně zvedli hůlky a namířili je na strašáka. „Repello amaroris!²⁾“

Z hůlek vystřelil žlutý proud světla spolu se zatuchlým zápachem, připomínajícím zaprášené kouty staré apatyky. Kouzlo zasáhlo strašáka a rozprsklo se mu po srsti. S jekotem znějícím jako něco mezi psím vytím a kňučením jehňat se otočil a pelášil údolím pryč.

„Chudák,“ řekla Ginny a znovu se posadila. „Asi ucítil naše jídlo.“

„Chudáci mudlové,“ opravil ji Cormac. „Míří k nim dolů. Nebude z něj šťastný strašák, když se jim pokusí ukrást ryby.“ Sáhl po sáčku se sobím masem a kousek si utrhl. „Hmm.“

Krátce nato se znovu vydali na cestu na sever, přičemž Ginny a Aaron obsluhovali troleriometr. Od severu se zvedl vítr a štípal je do tváří, až jim rozpraskaly rty. Pokračovali v cestě asi hodinu a zastavovali se jen proto, aby vyprázdnili močový měchýř nebo střeva, což jim usnadňovala přenosná toaleta, který vzali Aaron a Su Li.

„To je skvělé,“ nadchl se Cormac, když ho Su Li poprvé vytáhla z batohu a poklepáním hůlky ho zvětšila. „Tohle by se nám opravdu hodilo na některé z našich misí v terénu.“

„Je to super, že?“ Aaron se rozzářil. „Našli jsme to se Su Li v katalogu jednoho obchodu. V Argentině byl naprosto nepostradatelný. Ještě lepší je, že recykluje exkrementy.“

„Cože?“

„Recyklace je, myslím, spíš mudlovský termín. Myšlenka spočívá v tom, že se něco použije znovu.“

Cormac přestal kroužit kolem záchodu. „Znovu?“

„Jo,“ zacvrlikal Aaron. „Má v sobě filtr, který vytváří nouzovou zásobu vody. Hodně se to podobá tomu, jak to dělají mudlovští astronauti. Však víš, ve vesmíru.“

Cormac se na Aarona zadíval, jako by mu vyrašila další končetina. „Jasně.“

Většinu odpoledne cestovali téměř mlčky. Vítr jim nedovolil mluvit. Brzy poté, co opustili místo, kde obědvali, krajina se změnila. Holé kopce a pruhy sněhu ustoupily obrovským ledovým plotnám, ledovcům, které se pod nimi třpytily a leskly jako zamrzlé moře.

Blížil se večer a Ginny cítila, jak si její svaly na zádech a nohou stěžují, když tu se Aaron naklonil na stranu a zamumlal: „Myslím, že se deklinace vyrovnává. Už jsme skoro tam.”

Ginny přikývla. Projel jí záchvěv strachu a vzrušení. Už byli skoro u cíle.

Samotné místo bylo zřejmé, jakmile ho spatřili. Su Li, Cormac a Mitavelli se zastavili nad ledovým okrajem jako první, a když je Ginny dostihla, pochopila proč.

„Co je to?“ křikl Aaron, polovinu slov mu od pusy utrhl vítr.

„Není to přirozené,“ křikla Su Li na něj. „Nemůže být.“

Aaron se podíval na troleriometr. „Ginny,“ zavolal a kývl na tu věc. Klouzali dolů k záhybům ledu, Ginny většinu cesty řídila, zatímco Aaron zíral na troleriometr a občas hůlkou šťouchl do kapaliny.

Vzhlédl a zeptal se: „Můžeme to obletět?“

Snášeli se dolů v kruhu. Ginny se hleděla na ledový útvar. Vypadalo to, jako by ze země vyrostly hladké ledové pláty a seskupily se do sebe jako okvětní lístky. Ona věc byla překvapivě vysoká, zvedala se z rovné pláně do podobné výšky jako Doupě.

„Ginny! Ginny, je to tady,“ křičel Aaron. Usmíval se na ni, širokým a vzrušeným úsměvem, a poklepal si hůlkou na krk. „Sonorus. Všichni sem! Je to tady!“

Ostatní se shlukli kolem něj.

„Troleriometr ukazuje na tuhle věc,“ vysvětloval Aaron vzrušeně a vítr mu i přes kouzlo zkresloval hlas. „A zhruba v téhle výšce -“ natáhl ruku nad hlavu „- je úroveň, kde je deklinace nulová.“

„To je hodně zvláštní,“ poznamenal Cormac s pohledem upřeným na útvar. „Takže ať už je to cokoli, je to uprostřed téhle... ledové kostky?“

„Vlastně to nemá tvar krychle,“ vyhrkl Aaron a slova se z něj rozčilením překotně sypala. „Z kopce jsem si všiml, že je tam velmi specifický vzor. Útvar se dá popsat jako soustředné kruhy, z nichž každý se skládá z pěti dílčích částí, podobně jako svinuté okvětí.“

„Cože?“ houkl Cormac.

Aaron tak prudce gestikuloval, až málem sklouzl z koštěte. „Když vyletíš nahoru a podíváš se na to, vypadá ta věc jako květina s okvětními lístky v násobcích pěti. Růže ve tvaru pětiúhelníku.“

Cormac mu věnoval skeptický pohled, ale vznesl se do větší výšky.

„Tak jak tu věc vyjmeme z ledu?“ Byl to Mitavelli, kdo promluvil. Ginny sledovala, jak Aaron krčí rameny.

„Roztavit ho? Rozříznout? Nejsem si jistá. Ale určitě je to uvnitř.“

Mitavelliho pohled zůstal ještě chvíli upřený na Aarona. Druhý čarolog znovu pokrčil rameny. Vypadal nesvůj. Nakonec Ital odvrátil zrak, ale na okamžik zavadil o Ginnyin pohled.

„Můžeme to udělat zítra,“ říkala právě Su Li. „Vzala jsem stan, mělo by v něm být teplo, i kdyby teplota klesla na minus deset, minus dvacet.“

Ginny se zahleděla do ledové stěny. Bylo opravdu něco uvnitř? Napadlo ji, že se možná ve středu nachází něco tmavého, ale muselo jít o iluzi. Masa ledu byla neprůhledná a v záři slunce, které jako by se ani nepohnulo ze svého místa na obloze, světle oranžová. Led bude muset počkat do zítřka.