Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 22. Epilog

„Dnes jsme se tu sešli,“ začala a pohlédla do davu stovek lidí, kteří přišli na obřad, „abychom si připomněli minulost, připomněli si ty, kteří položili své životy, abychom my mohli žít v míru.“

Když mluvila, dívala se do různorodých tváří kouzelníků a čarodějek, sedících před ní, ale mnohem jasněji viděla tváře, které chyběly. Polkla svou bolest a pokračovala v řeči.

„Dnes je to sedm let, co skončila třetí a poslední válka proti temnému kouzelníkovi známému jako Voldemort. Toto místo připomíná nejen ty, kteří zemřeli v této válce, ale i ty, kteří položili své životy ve dvou předchozích válkách. Tyto boje nesváděla jedna konkrétní skupina čarodějů, ale táhly se po několik generací.“

Zahleděla se přes dav k místu, kde ležel kruh kamenů. Přibyly k němu další, jak byli pohřbíváni ti, kteří zemřeli ve třetí válce.

„Dnes bychom se tu neshromáždili, kdyby nebylo skupiny statečných a oddaných čarodějek a kouzelníků. Někteří z nich tu dnes jsou, žijí ve světě, pro jehož vybudování riskovali své životy. Jiní takové štěstí neměli.“

Otočila se a rychle se podívala tam, kde seděl její manžel. Střetl se s jejím pohledem se zachmuřeným výrazem, který jí prozradil, že si vybavuje stejný seznam jmen jako ona.

„Jejich památku můžeme uctít tím, že uděláme vše, co je v našich silách, aby se podobné zvěrstvo už nikdy neopakovalo.“

„Jako ředitelka Bradavic…“ pohlédla tam, kde seděli studenti a v řadě před nimi profesorský sbor. Nechyběla tam ani Pansy Parkinsonová, oděná v ponurém černém hábitu. Hermiona dodržela slib, který dala své špiónce. Chránila ji před stíháním a dokonce jí dala práci v Bradavicích… stala se profesorkou obrany proti černé magii a hlavou Zmijozelu.

„Jako ředitelka Bradavic jsem se snažila zajistit, abychom ze vzdělávacího systému odstranili předsudky a diskriminaci.“

Převzala učební plán ze školy, kterou založila, a přenesla jej do Bradavic, kde vzdělávala čistokrevné i mudlovské děti ve smíšené magii a vědě mudlovského i kouzelnického světa.

„Ministerstvo také udělalo svůj díl práce, aby zajistilo spravedlivé zacházení se všemi kouzelnými tvory.“ Měla by to vědět, během přestavby vykonávala tři roky funkci ministryně kouzel. Byly to rušné tři roky, během nichž zrekonstruovala celé ministerstvo, začala od nuly a zrušila všechny elitářské a předpojaté zákony. Bylo to těžké období, protože kouzelnickou společnost zanechala Voldemortova vláda v troskách. Po třech letech dosáhlo ministerstvo úrovně stability, kterou si mohla být natolik jistá, aby ho předala do schopných rukou Seamuse Finnigana a vrátila se ke své první lásce, vzdělávání.

„Ministerstvo také zahájilo programy určené k životu v souladu s mudlovským světem, ale musíme jít dál. Musíme přestat uvažovat o světě jako o rozděleném, ale uznat skutečnost, že tyto hranice jsou přinejlepším rozmazané, že jak svět mudlů, tak svět magie a všechno mezi nimi jsou jen různá pojetí jednotného celku.“

Kývla směrem k ministrovi a jeho ženě. Levandule se na ni krátce usmála. Po všech těch letech a veškeré nevraživosti dospěly obě ženy k určitému porozumění. Byla to koneckonců Levandule, kdo Hermioně zachránil život, a Hermiona, kdo vytvořil bezpečný svět, v němž nyní vyrůstaly Levanduliny děti.

V řadě za nimi seděli Teddy a Dahlie. Jemu už bylo dvacet a jí osmnáct. Těch několik kouzelníků, kteří znali jeho otce v tom věku, si mohlo všimnout překvapivé podobnosti. Hnědé vlasy měl dlouhé a rozcuchané, v očích se skrývala veškerá laskavost a pochopení jeho otce. Nejistě se natáhl, vzal ruku své přítelkyně do své a palcem ji pohladil po dlani.

Severus se otočil a probodl ho očima. Teddyho prvním instinktem bylo ustrašeně ji pustit, ale místo toho se střetl s mužovým pohledem a pevněji sevřel Dahliinu ruku. Snape ho jako učitel štval celé roky, byl na něj mimořádně tvrdý, protože poznal, že se chlapec zajímá o jeho adoptivní dceru způsobem, který neschvaloval, ale Teddy byl teď bystrozor a nehodlal dovolit, aby ho ten chlap nadále zastrašoval.

Několik okamžiků hleděl do jeho temných očí, dokud Snape nakonec nepřikývl a neodvrátil se. Teddy se nedokázal ubránit pocitu, že se mu právě dostalo jakéhosi přijetí.

Severus si povzdechl. Zdálo se, že Dahlie je navzdory jeho nejlepšímu úsilí rozhodnutá chodit s Teddym Lupinem. I když musel uznat, že přes všechny ty řeči, kterým chlapce za ta léta vystavil, to byl opravdu hodný kluk. A jestli se s Dahlií musel někdo stýkat, mohl to být právě Teddy. Aby se utěšil, pomyslel na to, jak by asi reagovala Petunie Dursleyová, kdyby věděla, že její vnučka chodí se synem vlkodlaka. Na rtech se mu objevil nepatrný úsměv.

Projev skončil, dav se rozptýlil a odešel, jen někteří zůstali, aby procházeli kolem kruhu a četli iniciály na kamenech.

Teddy poklekl u kamenů označených RL a NL. Chodil k nim často, aby si s kameny popovídal, někdy s nimi jen tak poseděl.

Postavil se tváří v tvář k mladé ženě, která na něj čekala. Byli přáteli od toho dne, kdy se poprvé setkali. Nejenže oba osiřeli v dětském věku, ale rodiče obou byli zavražděni. Zůstali přáteli po celou dobu studia v Bradavicích. Teprve v posledním ročníku školy jejich vztah přesáhl hranice přátelství. Byl o dva roky starší než ona a začal se školit na bystrozora, zatímco ona ještě dokončovala poslední ročník. Rád si myslel, že by na něj matka byla hrdá, kdyby šel v jejích stopách. Jeho rodiče a mnozí další obětovali své životy, aby pro něj vytvořili bezpečný svět, a on měl v úmyslu udělat všechno pro to, aby to tak zůstalo… aby co nejlépe uctil jejich oběť.

„Letos dostuduje,“ poznamenala Hermiona ke svému manželovi, když z druhé strany louky sledovali oba mladé lidi.

„Ano, ale to neznamená, že od nás odejde.“

Mírně se usmál. Dahlie se rozhodla, že se stane profesorkou. Nebylo to žádné překvapení.

„Uvažovala jsem, že bych Grimmauldovo náměstí přenechala Teddymu. Koneckonců je dědicem rodu Blacků.“

„Jsem si jistý, že portrét staré paní Blackové bude unesený.“

Tiše se zasmála.

Poslední člen nejstaršího z čistokrevných rodů byl synem vlkodlaka a polokrevné a měl mudlorozenou přítelkyni. Paní Blacková k tomu jistě bude mít co říct. Hermiona to vzala jako důkaz toho, jak rychle se věci mohou změnit, kolik toho bylo možné v rozmezí pouhých několika generací. Svět šel kupředu překvapivě rychle a plynule.

Hermiona položila jedinou bílou růži vedle dvou kamenů, které ležely vedle sebe v měkké trávě. Z tváře se jí skutálela osamělá slza, dopadla na kámen a vytvořila na hladké šedé ploše tmavou skvrnu. Lehce se kamene dotkla, cítila jeho tvrdost na konečcích prstů, obkreslila jimi vyryté linie, které tvořily písmena GW, a pak ho položila zpět vedle kamene, nesoucího iniciály HP. Ráda si myslela, že ať už jsou kdekoli, konečně jsou spolu.

Severus ji vzal za ruku a vedl ji zpátky k bráně Bradavic. Oba se opět usadili na hradě, ona jako ředitelka a on na odpočinku, kde se mohl věnovat svému soukromému výzkumu, což ho nesmírně uspokojovalo. Někdy dokonce dovolil, aby mu s prací pomáhali někteří z nadanějších studentů.

Oba vyrůstali v dobách války, oba prožili většinu života s hůlkou na dosah ruky. Bylo těžké zvyknout si na nedostatek nebezpečí, žít bez neustálého strachu, bez podezíravosti. Severus měl pocit, jako by už od svých šestnácti let žil neustále ve střehu. Trvalo mu to sedm let klidu, ale konečně cítil, že se zase může nadechnout. Při chůzi zavřel oči a nechal měkký, sladký vzduch, aby mu naplnil plíce.

PA: Děkuji všem, kteří u tohoto příběhu vydrželi až do konce, a všem, kteří ho komentovali.

PP: Děkuji Sevikovi99 za spoustu vynikající práce, kterou odvádí při betování.

Dnes končí poměrně dlouhý příběh dvou silných žen, osiřelého děvčete, které našlo novou rodinu, a jednoho konečně šťastného - jestli se to dá takhle napsat - mistra lektvarů. Od příštího čtvrtka čekejte několik kratších povídek, ty už mám hodně dlouho na seznamu plánovaných překladů, a teď na ně konečně přišla řada. Doufám, že se vám budou líbit.