Preklady fanfiction Harryho Pottera

Rozdělené cesty

Září 2018

Juliet

Probudila jsem se velmi brzy, v žaludku olověné závaží, a zjistila jsem, že ve stejnou chvíli otevřela oči i Jennifer. Dlouze jsme se na sebe zadívaly a pak jsme se obě odvrátily. V krku se mi vytvořil knedlík a poprvé od chvíle, kdy se to všechno stalo, jsem se tiše rozplakala, až jsem měla polštář celý promočený. Jennifeřina přikrývka se chvěla, protože vzlykala také.

O pár hodin později přišla máma, podívala se na naše zarudlé, opuchlé oči a povzdechla si.

„Ach, holčičky moje...“

Neexistovalo ale nic, co by mohla říct, a tak se o to ani nepokoušela.

Nebyla jsem na to připravená, na tohle jsem nikdy nemohla být připravená. Jennifer dnes také nastupovala do školy, takže mě táta vezl do Londýna, zatímco ji máma později vyprovodí na Greenhillskou střední. Musely jsme se rozloučit hned teď.

Táta včera večer naložil auto všemi mými školními věcmi a já nemohla polknout ani sousto, takže jakmile jsem si natáhla školní hábit a máma vyzvedla Artemisinu klec, bylo hotovo. Nastal čas odejít.

Jennifer mě objala kolem ramen a já, nepopsatelně nešťastná, jsem vdechovala její tak známou sesterskou vůni. Ani jedna tu druhou nepustila, dokud nás máma po dlouhé době jemně neoddělila od sebe a nenasměrovala mě ke dveřím.

„Posílej esemesky,“ zašeptala Jennifer, jejíž silueta se rýsovala proti zataženým závěsům, takže jsem jí neviděla jasně do tváře. „Slib mi, že je budeš posílat...“

„Samozřejmě, že budu,“ potvrdila jsem a hrudí mi projela téměř fyzická bolest. „Každý den. A z vlaku a až tam večer přijedu... slibuju...“

Objevil se táta, polykající zbytek hořké černé kávy a druhou rukou si pročesávající vlasy, a všechno kolem zešedlo; nějak jsme se ocitli v autě... když vyjíždělo na silnici, já se na sedadle rovnou otočila, mžourala jsem na naše okno a Jennifer tam stála za sklem a dívala se, jak odjíždíme... zoufale jsem zamávala a pak táta zahnul za roh... byli jsme pryč...

Celou cestu do Londýna jsem na zadním sedadle auta vzlykala a ignorovala tátovy chabé pokusy mě rozveselit. V jednu chvíli jsem sáhla po telefonu, abych napsala Jennifer, a pak jsem si uvědomila, že ho mám v tašce v kufru auta, a rozvzlykala jsem ještě víc.

O několik hodin později jsem s tátou proplouvala nádražím King's Cross jako ve snu. Dostat se podle pokynů McGonagallové na kouzelnické nástupiště bylo docela snadné - kdyby mi někdy jindy někdo řekl, že mám projít pevnou cihlovou zdí, možná by to pro mě bylo psychicky náročné, ale dnes jsem jen nešťastně následovala instrukce a cítila bolestnou nepřítomnost Jennifer po svém boku. Zůstala jsem civět na dlouhý vlak s červenou parní lokomotivou a nespočetné davy kouzelnických rodin a školou povinných dětí a z okolního hluku mě rozbolela hlava: tolik křiku a jekotu, bouchání vlakových dveří a pískání desítek sov.

Táta si všechno udiveně a s velkým zájmem prohlížel. Škoda, že on není v naší rodině tím, kdo má magii, protože se tu zcela zjevně ocitl v sedmém nebi. Vyděšeně jsem hleděla na vlak a držela se zpátky, ale bylo za pět minut jedenáct a táta mě postrčil k nejbližším dveřím.

„Radši nastup, miláčku,“ řekl a objal mě. „Až tam dorazíš, pošli nám všem zprávu, ano? Napiš Jennifer, abychom s mámou věděly, jak se ti daří. A možná pošli po Artemis pořádný dopis, až se zabydlíš.“

Němě jsem přikývla, neschopná slova. A než jsem si stačila uvědomit, co se děje, už jsem byla ve vlaku a táta zavíral dveře, posílal mi pusu a mával; vlak se rozjížděl, protože se ozvalo zapískání, dlouhé a hlasité, a já stála u okna a svírala svůj kufr a Artemisinu klec, a pak jsme zahnuli za roh a táta zmizel z dohledu. Opravdu se to dělo... za pár hodin jsem měla být v Bradavicích. Najednou jsem poprvé nemyslela jen na Jennifeřinu nepřítomnost. Žaludek mi podivně zhoupl. Chystala jsem se do kouzelnické školy. O kouzlech jsem nevěděla vůbec nic. Jací budou moji spolužáci? Co když mě budou nenávidět za to, že jsem z mudlovské rodiny? Co když jim budu připadat hodně, hodně hloupá? No, řekla jsem si, že je mi jedno, co si myslí. Nechtěla jsem tu být, snažila jsem se, abych se od Jennifer neodlišila... ale přesto jsem teď mířila do neznáma. Cítila jsem se strašně nepřipravená.

„Hej, uhni, jo?“ ozval se hrubě starší kluk, který procházel a táhl za sebou obrovský kufr. „Blokuješ cestu.“

Byla to pravda, stála jsem ve dveřích do chodbičky mezi vagóny, a tak jsem zmateně zrudla. „P-pardon,“ vykoktala jsem, nechala ho projít a nakonec se vydala na průzkum vlaku, abych si našla místo k sezení. Několik lidí se na mě podívalo, když jsem procházela kolem a prohlížela si kupé. Nechtěla jsem se o něj dělit s nikým dalším - neuměla jsem navazovat společenskou konverzaci. S Jennifer jsme nikdy žádné další kamarády nepotřebovaly. Nikdy jsem o tom ani moc neuvažovala. Protáhla jsem se kolem skupinek štěbetajících dětí, vyhýbala se očnímu kontaktu a nadskakovala při různých bouchnutích a obláčcích dýmu - všichni vypadali, že nakoupili v obchodě s Kouzelnickými kejklemi na Příčné ulici a rozbalují ty věci ve vlaku. Několik lidí mělo hrubé poznámky, když jsem se prodírala kolem, a jednu starší dívku jsem naštvala, když jsem jí omylem šlápla na nohu („posraná prvačka,“ zasyčela), ale já jen sklopila hlavu a spěchala dál, přičemž jsem cítila čím dál větší paniku.

Ke své obrovské úlevě jsem na konci vlaku našla prázdné kupé a zavřela za sebou dveře. Jakmile jsem se ocitla sama, dýchalo se mi lépe. Poté, co jsem zaklínila Artemisinu klec v rohu sedadla, aby se příliš nehoupala - rozhořčeně skřehotala, když jsem klopýtala a procházela po celé délce vlaku - konečně jsem udělala to, co jsem chtěla udělat od chvíle, kdy jsem opustila tátu: vytáhla jsem telefon a zapnula ho.

Displej trochu blikal a já se mračila, ale po chvíli - Píp! Píp! Píp! Úplně šílel, jak přicházely zprávy od Jennifer - a až pak se blikání uklidnilo natolik, že jsem si je mohla přečíst. Poslala jich víc než tucet! Všechny jsem si je přečetla a rázem cítila, jak se mi stýská po domově, jelikož jsem v hlavě slyšela její hlas. Vyprávěla mi o svém ránu, o snídani, o cestě s mámou na Greenhillskou střední školu, o svých nových učitelích a prvních dvou hodinách... Její zprávy byly dlouhé a plné detailů, jako by nemohla snést, že nevím, co přesně viděla a dělala. Během čtení mi přišly další dvě. Musela je psát ve třídě, pod lavicí...

Poslední, kterou jsem otevřela, zněla prostě: „chybis mi“.

Rychle jsem vyťukala zpět dlouhou odpověď:

taky mi chybis jenny. Vlak je hrozny. Jedna holka mi rekla, ze jsem posrana prvacka. kez bych byla na greenhillu s tebou.

Odpověď přišla rychle:

prichazi ucitelka, musim koncit. pak napis a vsechno mi povez! xx

Byla jsem zklamaná. Můj telefon ležel v kufru auta, zatímco ona psala, a teď neměla čas, když já jo. Ale to nebyla Jennina chyba, a tak jsem jí odpověděla.

jasne! vsechno! povim ti vsechno o skole, až tam budu xx

Displej znovu zablikal, i když se zdálo, že telefon funguje dobře. Zvláštní - byl přece nový. Kdyby se to zhoršilo, musela bych ho nechat zkontrolovat v opravně. Prozatím jsem ho vypnula, abych šetřila baterii.

Artemis znovu zahoukala a já jsem nahlédla do její klece a s překvapením zjistila, že sedí přikrčená úplně vzadu, hlavu smutně přitisknutou k hrudi. Tak moc jsem spěchala, abych napsala Jen, že jsem se na sovu celou cestu ani nepodívala...

Sovička znovu smutně zapípala a mně se najednou sevřelo srdce, protože jsem si uvědomila příčinu jejího trápení. Chudák Artemis, táta jí nevědomky způsobil totéž, když mně a Jennifer koupil sovy-dvojčata... a nikoho z nás ani nenapadlo, že ona a Apollón budou z odloučení nešťastní, stejně jako my!

„Ach, Artemis, je mi to tak líto!“ zašeptala jsem zděšeně. Pohladila jsem ji jedním prstem přes mříže klece. „Mě to vůbec nenapadlo... ale budeš se s Apollónem vídat, budeš, budeme si pořád posílat dopisy... budeš létat tam a on sem! Každý den! To není tak špatné, víš? Já jsem na tom mnohem hůř... Jenny uvidím až o vánočních prázdninách...“

Artemis zůstala sedět vzadu v kleci, ale zdálo se, že to pochopila. Zvedla hlavu a jemně mě klovla do prstu, jako by mi chtěla říct, že mi to nemá za zlé. Přesto jsem ji chvíli provinile pozorovala.

„Něco dobrého na zub, drahoušku?“ zanotoval hlas v otevírajících se dveřích od mého kupé. Stála v nich veselá čarodějka s vozíkem plným zvláštně vypadajících cukrovinek a sladkého pečiva. Po tom, co jsem se spojila s Jennifer, jsem se cítila o něco lépe a uvědomila jsem si, že mám po brzkém vstávání a vynechání snídaně hlad. Máma mi naložila celozrnné sendviče se šunkou, ovoce a lívance, ale věci na vozíku vypadaly docela dobře a koláčky úžasně voněly. Táta mi dal malé kapesné v kouzelnických mincích... S pocitem viny jsem si po ohlédnutí na sendviče koupila velkou plněnou taštičku, čokoládu ve tvaru žáby a balíček pestrobarevných želé fazolek. Milovala jsem želé fazolky.

Snažila jsem se nakrmit Artemis odloženým sendvičem, ale ta na mě nesouhlasně cvakla zobákem a prohlížela si můj nákup. „Tak dobře,“ řekla jsem, přelomila taštičku na dvě poloviny a strčila jí do klece kouřící kousek. Byl plný něčeho, co vypadalo jako kořeněná máslová dýně. Artemis se usadila a spokojeně do ní klovala, přičemž si drobky a lepkavou dužinu rozmazávala po celém zobáku.

Taštička i čokoláda ve tvaru žáby byly dobré, ale fazolky se mi nezamlouvaly. První dvě, které jsem snědla, byly prostě divné - jedlé, ale vůbec mi nechutnaly; fialová silně evokovala levanduli a bílá chutnala jako slaná žvýkačka. Třetí vypadala na čokoládu, ale brzy jsem ji vyplivla; bylo to bláto - smradlavé, špinavé bláto. Odstrčila jsem sáček a udělalo se mi špatně. Už jsem nehodlala znovu jíst kouzelnické bonbony ani omylem; proč je proboha dělají tak odporné? Co bylo špatného na malinách a citronu? Přála jsem si, abych si z domova přinesla sáček želatinových medvídků nebo žížalek...

Zbytek cesty byl jednotvárný a bez dalších esemesek od Jennifer, jen nuda. Po době, která se táhla jako nekonečné hodiny a hodiny - právě se stmívalo - vlak konečně začal zpomalovat. Postupně s hlasitým syčením unikající páry zastavil. Znovu se mi zvedl žaludek a vykoukla jsem z okna vlaku do inkoustově modré noci. Byli jsme tady.