Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hledání – část 1/2

Snape vstoupil do lektvarové laboratoře a zastavil se. Vychutnával si příjemně chladný vzduch, známou sychravost, která ho zahalila jako oblíbená deka. V místnosti nesvítilo žádné světlo, kromě toho, které vycházelo ze dveří za ním. Stíny padaly na úhlednou řadu kotlíků, na přeplněné, ale bezvadně uspořádané skříňky, na starou kamennou podlahu. Zavřel dveře a mávl hůlkou; pochodeň se rozhořela k životu.

Rulík a asfodel... Pak možná špetka prášku z měsíčního kamene. Základ byl vytvořený, stačilo ho jen upravit. Trochu výtažku z hrbouna? Ne, ten by nereagoval příznivě s truskavcem...

Chlapec se nacházel ve vedlejším pokoji, ležel na posteli přeměněné z křesla, na kterém Snape obvykle sedával, když hleděl do ohně a ztrácel se v neveselých vzpomínkách. McGonagallová by nebyla spokojená s tím, kolik námahy ho stálo dokončit tak jednoduchou přeměnu. Polštáře odmítaly být nadýchanější než složený ručník a povlečení zůstávalo vybledle šedé, ve stejném odstínu jako postel, ve které Snape spával prvních šestnáct let svého života. Napadlo ho, jestli to není nějaký podivný druh pomsty, kterou se na něj matka snaží seslat z pekla.

Náhle ucítil podivné lechtání v pozadí své mysli. Ruce zpomalily činnost a obličej se zamračil. Šlo o znamení, že se ochrany otevírají, aby vpustily hosta. Existovala jen velmi malá hrstka lidí, kterým dal toto svolení, a polovina z nich byla mrtvá, blouznila u Svatého Munga nebo byla úplně pryč...

„Severusi? Jste tam?“

Měl to vědět. Existoval jen jeden člověk, který ho mohl navštívit.

Odložil měsíční kámen, který právě drtil na prášek, zakouzlil svou práci stázovým kouzlem a rychle přešel do obývacího pokoje. Teď, když se křeslo změnilo v postel, byl krb zpola zakrytý, ale stále mohl vidět bohatou hřívu Grangerové.

„Doktorko Grangerová,“ pozdravil ji chladně. „Čemu vděčím za toto nečekané potěšení?“

Mladá žena se usmála. Zřejmě nezapomněla na jeho způsob vyjadřování. „Také vás ráda vidím, pane profesore.“

„Tím už dlouho nejsem.“

„Víte, co se říká...“

„Prosím, nevyslovujte tu ohavnou frázi,“ přerušil ji Snape. „A sotva se to říká všeobecně. Myslím, že ten, kdo tu frázi vymyslel, byl ředitel.“

„To by většině kouzelnického světa stačilo.“

„Idiocie zbytku kouzelnického světa mě nezajímá.“ Založil si ruce na hrudi a cítil, jako by se mu kolem ramen zavlnil učitelský hábit. Někdy bylo překvapivě snadné propadnout starým zvykům, o kterých si myslel, že se mu hnusí. Pomyslel si, že by ho mělo iritovat, jak ho návštěva Grangerové potěšila. „Nuže?“

„Mohu na váš letax seslat několik kouzel kvůli těhotenství, pane profesore?“

Snape se zamračil a pak mírně pozvedl obočí. „Kdy... čekáte dítě?“

„Za týden nebo za dva,“ usmála se Grangerová. Rozdíly, nenápadné a zastřené mihotáním plamenů, se teď zdály zcela zřejmé: plnější obličej, kulatější ramena.

„Jste si jistá, Grangerová? Cestování letaxem může být v těhotenství nebezpečné.“

„Ve skutečnosti je to velké riziko jen ve druhém trimestru,“ opravila ho Grangerová. Snape se naježil, ale ta reakce zmizela, když si Grangerová odhrnula vlasy za ucho a zamračila se. Šlo o gesto, které ji vídal dělat deset let, ale teď dozrálo a stalo se něčím jiným než pózou té vševědky, kterou si pamatoval. Přemýšlel, v čem dalším zaostal za těch několik let, kdy se svět dál otáčel bez něj.

„Dobrá,“ kývl. „Můžete.“

O několik okamžiků později prošla Grangerová krbem, vystouplým břichem napřed. Krátce se zastavila u chlapce spícího na šedém lůžku.

„Potkal jsem ho čistě náhodou v Londýně,“ poznamenal Snape, naštvaný na sebe, že ho nenapadlo chlapce přemístit do jiného pokoje. „Někdo na něj zaútočil, tak jsem ho zachránil. Pak se předávkoval pohodářským lektvarem.“ Nebyla to celá pravda, ale také to nebyla lež. „Už jsem mu podal základní protilátku, abych ho udržel ve stabilizovaném stavu, a chystal jsem se uvařit finální lék právě ve chvíli, kdy jste zavolala.“

„Chápu.“

„Dobře,“ řekl Snape a v hlase mu náhle zaznělo nepřátelství. Samozřejmě. Neznámý, polonahý chlapec v bezvědomí na lůžku v noře Severuse Snapea, bývalého Smrtijeda a bývalého pedagoga. Pořád jen parchant. Byl blázen, že včas nepomyslel na následky.

Grangerová se zamračila. „Severusi...“ Přistoupila k lůžku a zadívala se chlapci do tváře. „Jak se jmenuje?“

„Nevím.“

Grangerová překvapeně vzhlédla.

„Nevíte?“

„Zřejmě vám mateřství zhoršilo sluch,“ odsekl. Pocítil nutkání se někam odplížit. „Čaj?“

Grangerová přikývla s poněkud zmateným výrazem  ve tváři.

Konvice sebou trhla, když do ní šťouchl hůlkou, a krabička s čajem se smrskla, když s bouchnutím otevřel skříňku. Na chvíli se zastavil, aby se vzpamatoval. Sakra, co to s ním bylo? Jenže on to věděl - šlo o tutéž hrůzu z neohrabanosti, která ho odsoudila k sedmi letům utrpení v Bradavicích, která z něj udělala snadnou kořist pro Malfoye i Potterovu partičku. Těch pár přátelských nabídek, které dostal, zaplašil chladem, jímž jen maskoval svůj vlastní strach. Potter měl pravdu - byl zbabělec. Mizerný zmijozelský zbabělec.

Ne, pomyslel si a zaťal pěsti. Ta osoba tam venku byla Grangerová, která, ač to připouštěl nerad, měla v sobě Brumbálův sklon k odpouštění a přímočarost McGonagallové. A (což bylo užitečné si připomenout) bývala to vlasatá, zubatá holka, která připomínala suchopárného bobra.

Setrvával na místě a rozebíral své pocity. Vztek zmizel a místo něj cítil zející prázdnotu. Ten nenadálý odliv ho přiměl zavřít oči. Sakra, i po tolika letech to dokázalo přijít jako blesk z čistého nebe.

Uvolnil prsty, ujistil se, že voda v konvici míří k varu, a odkráčel z kuchyně.

Grangerová stále stála, což, jak si Snape se zpožděním uvědomil, bylo nejspíš proto, že v místnosti nebyly žádné židle. Jedna stála v jídelně, vzpomněl si. Mávl hůlkou a přivolal ji.

„Voda se vaří,“ řekl.

Grangerová se s vděčným úsměvem posadila. V příštím okamžiku se její výraz změnil na omluvný. „Severusi, mrzí mě to - teď si uvědomuji, že to muselo vyznít strašně obviňujícím způsobem.“ Zasmála se, téměř nervózně. „Samozřejmě, že bych si nemyslela, že jste... ehm... měl v úmyslu obtěžovat dítě.“

Snape zavrčel. Idiotští nebelvíři. Tupí jako opotřebovaný tlouk. A většina z nich stejně zabedněná.

„Viďte, že ne?“

Snape se otočil. Grangerové pohled byl vzdorovitý, ale viděl v něm i zarputilé obavy. „Severusi, potřebuju se ujistit.“

Roztřeseně se nadechl. „Mohu vás ujistit, doktorko Grangerová, že nejsem taková zrůda, za jakou mě považujete.“ Odmlčel se. „Pokud vás to neuspokojí, mohu vám to odpřísáhnout na Řád.“

„Ne, já vám věřím, Severusi,“ zarazila ho Grangerová a její hlas ztichl. „I když Řád už není, co býval.“ Zatvářila se zachmuřeně a trochu opuštěně.

Snape se zamračil: „Obávám se, že nerozumím.“

Grangerová zaváhala. „Takže vy to nevíte?“

„Ne, nevím.“

„Proboha. Chci říct...“ Uťal její omluvy mávnutím ruky. „No. Asi to začalo ještě předtím, než jsme odešli z Bradavic. Myslím z profesorského sboru. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, nejspíš to začalo hned po Voldemortově smrti a Harryho zmizení.“

„Ano?“ odtušil Snape příkře.

„Fred Weasley se rozhodl, že by bylo dobré udržovat Fénixův řád aktivní i v dobách míru. Vlastně si řekl, že by bylo dobré ho rozšířit na jakousi... skupinu civilní obrany. Myslím, že s tím ve skutečnosti začal, až když se stal ředitelem, ale brzy poté začal rekrutovat přátele a studenty. Podle Ginny se pasoval na velitele a pod sebe soustředil takříkajíc různé stupně velení.“

„Vskutku.“ Snape se ušklíbl, ale v duchu ho zalila vlna šoku. Fred Weasley v podstatě provedl nekrvavý státní převrat - a on o tom ani nevěděl. Ta představa ho tížila víc, než by si myslel, že je možné.

Konvice začala pískat.

„Černý, nebo zelený?“ zavolal z kuchyně. „Nebo Iron Bodhisattva¹⁾?“

„Proboha, Severusi, vy máte tak zajímavé čaje. Dám si Železnou bohyni.“

„Vtipný název pro napůl fermentovaný,“ řekl a postavil před ni hrnek. Jeho pohled upoutal nějaký pohyb; chlapec se pohnul. Šlo jen o nepatrný záchvěv - ruka mu lehce poklesla - a nic dalšího nenastalo.

Grangerová foukla do hladiny vroucího nápoje. „Ginny mi řekla, že vás potkala v jednom londýnském brlohu. Myslím, že se to tam jmenuje Pekelný zámek.“

„Vskutku.“

„Doufám, že jste - nedělal nic, co byste neměl,“ pokračovala Grangerová ostře. „Ginny říkala, že ne, ale...“

Snape pozvedl obočí.

Grangerová odložila šálek čaje a Snape se obrnil. „Severusi, víte přece, jak je krak škodlivý pro magii a tělo! Doslova odpojuje magické jádro od těla. A mozek - stává se z něj kaše!“

„Opatrně, Grangerová. Ať se příliš nerozrušíte. Jste zodpovědná za další osobu.“

„Já vím, pane profesore,“ odsekla s šálkem čaje nejistě balancujícím na jednom koleni.

„Opět mě uvádíte v úžas svým hvězdným názorem na mé chování,“ pronesl tónem hraničícím s hrozbou. „Vím přesně, co krak dělá s kouzelníkem nebo čarodějkou, a to jak magicky, tak fyzicky, a nikdy jsem si nic z toho zhoubného odpadu nevzal.“ Odmlčel se. „Pár starých klasik si ale dopřávám.“

„Klasik?“

„Konopí,“ odtušil Snape a záměrně vnesl do hlasu náznak zádumčivosti. Při výrazu na tváři Grangerové se ušklíbl. „Přesněji řečeno mort. Konopí s příměsí paměťového kouzla. Překvapuje mě, že ho váš ročník moc neužíval. Ale předpokládám, že jste měli jiné radosti. Sloužit Pánu zla, lovit Smrtijedy.“ Nedbale mávl rukou.

„Ani to nemůže být pro vaše tělo moc dobré,“ poznamenala Grangerová a zamračila se.

„Ne, ale předčí to alternativy,“ odpověděl Snape chladně. Bude si myslet, že mluví o kraku, řekl si. Nechal ji při tom. V myšlenkách se vrátil k těm měsícům, k těm dlouhým, strašlivým měsícům - Merlin, bylo to už čtyřiadvacet, pětadvacet let? - kdy byl náhle a úplně sám. Někdy bylo nutné zapomenout. Učitelská práce ho rozptýlila. Práce - a přetrvávající, napůl snový příslib návratu na konci toho všeho. Teď, když se víry v naplnění tohoto slibu vzdal a přežil, i když si myslel (přál?), že se mu to nepodaří, nezbývalo mu nic jiného než si zacpat ústa popelem ze spáleného času.

Granger se obrátil k chlapci. „Jaký protijed mu dáváte?“

Snape se probral.

„Základ mirabelky,“ řekl, „s trochou zmijích šupin a vrbové kůry. Je to obecný protijed pro pacienty v kómatu. Myslím, že to byla součást vaší přípravy na OVCE v šestém ročníku.“

„Jak se proboha mohl předávkovat pohodářským lektvarem?“

Snape ohrnul ret. „Dělá agenta pro jistého pana Néanta a rozhodl se dokázat svou loajalitu tím, že vyzkouší lektvar kvůli jedu.“ Odmlčel se. „To jméno vám něco říká, Grangerová?“

„Říkal jste Néant? Monsieur Néant?“

„Ano, Néant,“ zopakoval Snape tónem natolik suchým, že by dokázal změnit řeku v poušť.

Grangerová zavrtěla hlavou, jako by tomu nemohla uvěřit. „Neviděla jsem vás čtyři roky, a vy jste zase namočený v tom nejhorším...“

„Jak to myslíte?“ ohradil se ostře Snape.

„Monsieur Néant stojí za mnoha machinacemi, které, řekněme, velmi připomínají Luciuse Malfoye v jeho nejlepších letech.“

„Musím říct, že mě to nepřekvapuje. Pokud tenhle Néant musí provádět naprosto legální nákupy lektvarů v nějaké díře prostřednictvím patnáctiletého agenta, těžko mohu očekávat, že jde o spravedlivého nebelvíra.“

„Severusi - vy jste se s ním setkal v nějaké díře?“

Snape zatnul zuby, aby potlačil tendenci sebou trhnout. „Ano, Grangerová, zachránil jsem ho tam.“

„Ale...“ Zamračená tvář se přeformovala v neodbytnou vrásku na čele. „Předpokládám, že tam věkové hranice moc nerespektují. Ani v mudlovském světě to nedělají.“ Sáhla do hábitu a vytáhla malý papírový sáček. „Jen je těžké tomu uvěřit... Jsou tak mladí a tak zranitelní. Jsou to přesně ty cíle, které výrobci kraku hledají.“

„Souhlasím.“ Snape četl, protože takhle velkým zprávám bylo těžké se vyhnout, o rozprášení výrobny kraku v Londýně. Vybavil si fotografii na titulní straně Věštce, snímek pořízený při osvobozování dětí. Moc se nelišily od seschlých starců se změklou kůží a zčernalými vlasy. V jejich očích se zrcadlil pronásledovaný výraz, který Snape dokázal najít jen u vězňů z Azkabanu. Snažil se představit si jako jednoho z těch duchů tohoto bezvědomého chlapce - špinavého, podvyživeného, ale stále teprve patnáctiletého a strašlivě naivního, připomínajícího mu (možná sentimentálně) bledý výhonek nebo mladý plamínek.

K čertu s tím vším, pomyslel si. Kdy se zase začal starat o jiné lidi?

Grangerová se vmísila do jeho myšlenek. „Je tu reálná možnost, Severusi,“ pronesla pomalu, „že monsieur Néant má dvě další identity. Jednu, myslím, všichni docela dobře známe: Blaise Zabini.“

Snape se prudce nadechl. „Zabini? Ten chlapec?“ Vzpomněl si na tmavou pleť, přivřené oči a výraz naprostého pohrdání čímkoli, po čem si musel umýt ruce.

„Ano, i když jeho druhá přezdívka, Bílý rytíř, je o něco známější.“

„Cože? To není možné,“ zasyčel Snape. „On? Můj student? Bílý rytíř? Neurvalý šéf hloupého krakového kartelu?“

„Není zdaleka jen hloupý, Severusi. Je přímo strašný. Téměř polovinu všech uživatelů kraku čeká během prvního roku výrazný úbytek magických rezerv. Protože většina lidí nevyužívá plně svých možností, nevšimnou si toho. Ale když je jejich magie tak narušená, je jen otázkou času, kdy se jádro úplně vysuší a z nich se stanou motáci. A to,“ pokračovala, než ji Snape stačil přerušit, „ani neuvažujeme o vlivu krakových výroben. Nejsou to jen děti z ulic, které jsou unášeny. Jejich agenti přepadávají sirotčince, famfrpálové zápasy, sbírají děti z chodníku, když jdou na návštěvu ke kamarádovi...“

Odmlčela se. Snape strnule seděl a pozoroval ji. Ocitla se na pokraji ztráty klidu - ale zarazila se s jednou rukou ochranitelsky objímající, možná nevědomky, své břicho.

„Je to svinstvo,“ řekla nakonec. Otevřela papírový sáček, sáhla dovnitř a vyndala z něj několik malých tmavých předmětů, kterými se začala krmit. „Samozřejmě ne tak velké svinstvo jako Voldemort, ale pořád je to svinstvo.“

Snape zaváhal. „Slečno Grangerová, troufám se zeptat - co to jíte?“

Grangerova ruka se zastavila na půli cesty k ústům. „Weetabix Minis. To je mudlovská cereálie. Ještě jsem neobědvala. A jsem paní Pickering-Grangerová, když dovolíte.“

„Myslím, že tyhle... věci se těžko dají považovat za pořádný oběd, Grangerová.“

Usmála se. „Já vím. A vaše starost mě dojímá, pane profesore.“ Zvedla šálek s čajem z kolena a Snape si ho od ní rychle vzal. „Obávám se, že už musím jít. Na mém stole se shromažďují papíry, zejména když se nedívám.“

„Doufám, že vám nemusím připomínat zásadní úkol, kterým je to mrně nakrmit?“

Tvář Grangerové se téměř rozzářila. Snape se zamračil, vyveden chováním té těhotné ženy zcela z míry. „Malého Harryho by jistě potěšilo, kdyby věděl, že si profesor Snape dělá starosti s tím, jestli obědval.“

„Vy to pojmenujete Harry.“

Úsměv na rtech Grangerové se stáhl do něčeho opatrnějšího. „Ano. Buď to, nebo Albus, ale protože Albus ještě žije...“ Odmlčela se a Snape nabyl dojmu, že se v místnosti musí každou chvíli něco roztříštit. „Ach ne, takhle jsem to nemyslela! Promiňte, Severusi, já...“

„Nemusíte se omlouvat,“ odtušil chladně a otočil se, aby na ni neviděl a nezačal ji nenávidět, nebo aby ona nespatřila bolest v jeho tváři. „Je moje chyba, že jsem se dostatečně nepřipravil na nebelvírskou hloupost.“

„Je mi to moc líto, Severusi,“ řekla Grangerová a znělo to opravdu nešťastně. „A to jsem přemýšlela...“ Dutě se zasmála. „A to jsem zvažovala, jak vás požádat, abyste mu šel za kmotra.“

Něco mu proniklo do hrudi a brutálně se tam zkroutilo. „Já - jeho - kmotr? To je absurdní!“ Zkřížil ruce na prsou a zazubil se, aby zakryl, že, ke svým náhlým rozpakům, vyprskl a že se mu srdce tetelí jako nepovedený životabudič. „Potřebujete zkontrolovat hlavu, Grangerová? Prosím, okamžitě jděte ke Svatému Mungovi.“

Dívka se šklebila jako McGonagallová v kočičí podobě. „Je to možné? Vypadá to, že se červenáte, profesore Snape.“

„Grangerová, okamžitě přestaňte s těmi hloupostmi,“ odsekl tak příkře a jízlivě, jak jen dokázal. Zadíval se jí do tváře a s úlevou zjistil, že na jejích rtech stále ještě přetrvává úsměv.

„Roger a já plánujeme dvě dvojice kmotrů, jednu z mudlovského světa a druhou z kouzelnického. On si vybere mudly a já kouzelníky. Ginny bude samozřejmě kmotrou a uvažovala jsem o Nevillovi, ale abych byla upřímná, profesore, jsem trochu... nervózní při představě, že by ho držel...“ Odmlčela se a krvavě zrudla. Snape se ušklíbl. Bylo to možné? Asi se právě stal svědkem neuvěřitelného případu, kdy nebelvír urazil svého nebelvírského spolužáka - a navíc před jejich zmijozelskou nemesis.

„Chci říct... přijmete to, profesore? Budete Harryho kmotr?“

Harryho kmotr. Okamžitě si vzpomněl na Blacka a ta ironie ho málem rozesmála. Kmotr malého Harryho. Merline. On? Kmotr? A Harryho. Malý chlapec - z poloviny mudla, z poloviny mudlorozený - pojmenovaný na památku Harryho Chlapce-který-sakra-přežil Pottera. Ale náhle tu nebyla směšná představa, že dává kmotrovské dárky, ani vzpomínka na chlapce s rozzuřeným obličejem Jamese Pottera. Šlo o něco chladného a vzdáleného, co ho uvnitř pálilo jako kus ledu.

„Severusi?“

Hlas Grangerové zněl hodně tiše. Byl opravdu tak průhledný? Otočil se s netečným výrazem pevně usazeným na tváři. „Ano, Grangerová.“

„Ano?“ Odmlčela se, jako by si nebyla jistá, co tím myslí.

„Ano, budu kmotrem toho haranta... toho dítěte.“

Grangerová se rozzářila a sáhla na krb pro letaxový prášek. „Dobře. To jsem ráda.“ Odmlčela se. „Kdybyste odmítl, byl by to buď Neville, nebo Fred Weasley a...“ Zavrtěla hlavou. „I když je mám oba ráda, jsem moc ráda, že jste řekl ano.“

Úlevně se na něj usmála. Snape rozpačitě zavrčel. „Běžte nakrmit ten svůj plod.“

Grangerová se zasmála a zavrtěla hlavou. „Ano, pane profesore.“ Hodila prášek do ohně. „Oddělení záhad, kancelář vedoucí!“ vykřikla a vkročila do krbu.

Plameny se po zmizení Grangerové stočily do sebe a o chvíli později ztratily zelený nádech. V místnosti zavládlo ticho. Snape pohlédl na šálek v ruce a rychlým mávnutím hůlky ho vystrnadil do kuchyně.

O hodinu nebo dvě později se vrátil do obývacího pokoje s lahvičkou čiré tekutiny. Uvažoval o chlapci a pak o lektvaru ve své ruce. Nebyl důvod, proč by nemohl vyslovit kouzlo, které by tekutinu protlačilo přes chlapcovy rty s účinností obroušení měsíčního kamene nebo odevzdání papírů. Neměl by kvůli tomu vůbec žádné výčitky svědomí. Ve skutečnosti byla tahle varianta méně náchylná k nehodám; představa, že by chlapec ležel zhroucený v jeho náručí, zatímco by mu čirá tekutina stékala po bradě, nebyla vůbec lákavá.

Zavrčel a usadil se na kraji postele.

„Ebibere²⁾,“ pronesl.

Lektvar se zvedl z lahvičky a vklouzl chlapci mezi rty. Snape to sledoval s většími obavami, než by si chtěl připustit. Chlapec se zachvěl jako rákosí, v obličeji se mu objevil ruměnec a oči se pomalu otevřely.

Pokusil se posadit, ale svalil se zpátky. „Kdo...“

Snape se zdržel jakýchkoli poznámek.

„Ach, vy...“ Chlapec si protřel oči a zmateně se rozhlédl. „Co jsem... Kde to je? Tohle není Mung.“

„Ne, není,“ řekl Snape. Hlas měl sušší než loňský list. „Doufám, že ti nevadí, že jsem se rozhodl nenechat tě napospas čarodějkám ze sociální péče.“

Chlapec rázně zavrtěl hlavou a pak zavrávoral. „Au, cítím se, jako by mě někdo praštil přímo sem.“ A poklepal si na zátylek.

Snape si odfrkl. „Tak to dopadá, když se rozhodneš vypít pohodářský lektvar v koncentrované podobě. Naštěstí sis dal jen malý doušek, jinak by ti nepomohl ani Kámen mudrců.”

„Pohodářský l- a sakra!“ Vyskočil a Snape instinktivně couvl. „Kolik času uplynulo od chvíle, co jsem mimo?“

Snape se zamračil. „Osmnáct hodin, zhruba...“

„Pete mě zabije! On mě zabije!“

„Kam si myslíš, že jdeš, chlapče?“ obořil se na něj Snape. „Potřebuješ ještě nejméně dvanáct hodin, než se hladina lektvaru sníží na dostatečně bezpečnou úroveň, abys mohl jít blbnout do ulic.“

Chlapec divoce těkal pohledem mezi podlahou a krbem. „On mě zabije! Kde je ten zatracený lektvar? Kam jsi ten zatracený lektvar dal? Kurva, on mě zabije.“ Na to se zapotácel a jen díky tomu, že na poslední chvíli uskočil, si nerozbil hlavu o krb.

„Okamžitě toho nech!“ vyštěkl Snape. Založil si ruce na hrudi a nasadil svůj nejzuřivější pohled. Každý student - vlastně každý kouzelník, kterého znal - by se při něm otřásl, nebo by se přinejmenším zastavil, ale chlapec se stále potácel po místnosti. Díval se do koutů a šmátral pod postelí. „Chlapče, tuhle hloupost nebudu ve svém domě tolerovat!“

„Kurva, kde to je? Kam jsi to dal?“ Chlapec se opřel o zeď a Snape viděl, jak se mu bledá ramena bezmocně a vyděšeně chvějí jako lehký plamínek ve větru. „Kde, kde? Bože, Pete mě zabije, bude tak strašně šílet...“

Snape odkráčel ke krbu. „O čem - to - mluvíš, kluku?“ zavrčel a každé slovo vyplivl s takovou silou, jakou jen dokázal. „Uklidni se, nebo tě vyhodím VEN!“ Skončil se zařváním, které mu konečně pomohlo se ovládnout.

Chlapec k němu obrátil prázdný výraz.

„Teď,“ pokračoval Snape, když se zhluboka nadechl, „začneš mluvit jako rozumný kouzelník, a ne jako nějaký všivý mudla.“ Ustoupil, ruce stále zkřížené. „Vysvětli mi to.“

Chlapcův obličej se zkrabatil do zamračeného výrazu. „Já neumím kouzlit,“ zamumlal. „Já jsem mudla.“

Snape se na něj zadíval: „Cože?“

„Jen říkám, že neumím kouzlit,“ trval na svém chlapec. Opíral se o zeď, ramena stažená k sobě a záda shrbená. V nepravidelném světle krbu z něj byly vidět jen slabé obrysy, ale vypadal starší, jako dvacetiletý mladík, který byl příliš mnoho dní bez jídla. „Mám ten lektvar? Pete říkal, že ho chce hned večer, a teď je den, a já mu ho ještě nedonesl.“ Chlapec se třásl. „Prosím? Slibuji, že se o vás nezmíním, pane Vessi. Už vás nebudu otravovat, nikdy, pokud to nebudete chtít.“ Teď prosil a drmolil slova tak, že to mohlo být stejně dobře psí kňučení. „Prosím, pane Vessi, prosím?“

Snape čekal, téměř se zatajeným dechem, na něco - na cokoli - na pocity, které mu velely vzít chlapce s sebou, na záměr, který ho vedl, když míchal mirabelku s asfodelem, měsíční kámen s truskavcem. Nic z toho nepřišlo.

„Dobrá,“ řekl tedy. Sice zaváhal, ale pak se otočil a zamířil do lektvarové laboratoře, přičemž cítil, jak ho stíny pronásledují jako kousaví netopýři.

Zastavil se, aby věnoval pohled svému neuklizenému pracovnímu prostoru. Celý den v háji.

Vzal do ruky lahvičku, a byl už zpátky v obývacím pokoji, když se znovu zarazil. Chtěl ji chlapci dát. Pak by chlapec odešel, vrávoral by a narážel do zdí a do lidí na jakýchsi dlouhých klikatých cestách, které znali jen mudlové, a Snape by ho už nejspíš nikdy neviděl - možná jen letmo v nějakém pajzlu, zahaleném kouřem a popelem. Grangerová by se ho při příští schůzce zeptala, co se s tím chlapcem stalo, a on by suše a stručně řekl, že chlapec odešel. Ne, neznal chlapcovo jméno, ale výrobny kraku mu nehrozily. Vůbec žádné nebezpečí, ne, Grangerová, copak jí porod narušil duševní schopnosti?

Vykročil vpřed. Chlapcovy oči se rozzářily. Byly příliš zamlžené, než aby to dlouho vydržel. Do hodiny z něj bude bezvědomá hromádka na chodníku.

„Je tam všechno, pane?“ zeptal se chlapec. „Díky, pane Vessi, kdyby něco...“

Snape ustoupil a odtáhl lektvar z jeho dosahu. „Ne tak ukvapeně, obávám se,“ ušklíbl se. „Ve svém stavu bys nezvládl ani třicet kroků od mých dveří. Byl bych raději, kdyby sis nerozbil lebku a neselhal při dokončení mého obchodu.“

„Jsem v pořádku, dejte mi prosím ten lektvar,“ vyhrkl chlapec.

„Za dva dny, pokud se budeš chovat slušně.“

Chlapec se na něj vrhl.

„Mdloby na tebe!“

Snape vymrštil ruku, aby mu zabránil rozbít si hlavu o zem. Lahvička vypadla chlapci z ruky a sklouzla pod lůžko.

Chvíli nedělal nic, než že se na něj díval. V krbu to zapraskalo; plameny už pohasly. Bude muset přiložit.

S vrčením vytáhl bezvládné tělo na lůžko. Polštář spadl na zem. Zvedl ho, rychle na něj seslal Pulírexo a podložil s ním chlapci hlavu.

Pak ustoupil a odtáhl si židli do opačného rohu místnosti, než stála postel. Pohybem hůlky přivolal z vedlejší místnosti časopis o lektvarech. Prolétl vzduchem jako neochotný pták a téměř se otřel o chlapcův obličej, než přistál Snapeovi v ruce. Usadil se, otevřel ho a začal číst.

***