Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 21. Krev

„Odkud znáš moje jméno?“ zopakovala Dahlie, tentokrát hlasitěji, a snažila se znít odvážněji, než se cítila.

Hůlka se jí v ruce chvěla a prozrazovala, jak jí buší srdce.

Bellatrix se ušklíbla a zírala zpod zcuchaných černých kadeří.

„Jak bych tě mohla neznat, Dahlie Dursleyová?… zabila jsem ti rodiče.“

Dívka o krok ustoupila.

„Ne,“ řekla otupěle. Odmítala, prostě tomu odmítala uvěřit.

Bellatrixina ústa se pomalu rozevřela v podlém úsměvu, rudé rty přitisknuté k špičatým zubům.

Dahlie ustoupila a zavrtěla hlavou. Hůlka se jí třásla v ruce. Nikdy předtím nedržela v ruce hůlku, aby s ní někomu vyhrožovala. Tahle byla těžší než její vlastní, delší. V jejím upoceném sevření působila cize a neohrabaně.

„Dej mi tu hůlku, Dahlie,“ řekl Severus a pomalým krokem se vydal jejím směrem, ale ona ho neslyšela. Její pozornost se soustředila na ženu před ní.

„Ne,“ zopakovala, tentokrát důrazně, téměř jako výkřik, a po tváři se jí skutálela slza.

„Byla to autonehoda. Byla jsem malá, ale pamatuji si to. Nelži mi. Byla jsem tam. Tohle mi po ní zůstalo,“ zatahala za výstřih halenky, aby odhalila dlouhou jizvu, která se jí táhla od ramene přes klíční kost.

„Ach, já netvrdím, že auto nesjelo ze silnice a nenarazilo do stromu. Jen konstatuji, že to nezpůsobil déšť.“

Dahlie zbledla. Když se to stalo, zahlédla zvláštní světlo. Myslela si, že to byl anděl.

Těžce polkla, v ústech jí náhle vyschlo.

„Proč?“ zašeptala, když na ni dopadla hrůza z celé té situace. Místnost jako by se točila kolem ní.

„Protože,“ Bellatrix se zlomyslně zablýsklo v očích, „jsem se snažila zabít všechny zbývající pokrevní příbuzné Harryho Pottera. Myslela jsem, že jsem zabila i tebe… ale ty jsi očividně přežila.“

Dahlie oněměla. Čas jako by se zastavil. Snažila se vymyslet nějaké prokletí, jakékoliv kouzlo, které by mohla použít, když po ní žena skočila, ale její mysl byla prázdná. Koutkem oka zahlédla, jak se k ní z druhé strany vrhá Severus. Nedokázala se pohnout. Severus byl rychlejší a jeho ruka se jako první sevřela kolem hůlky a vytrhla ji z Dahliina sevření.

Bellatrix však měla k dispozici i jiné zbraně a o zlomek vteřiny později se na dívčině krku objevil nůž, který se jí zaryl do kůže na stejném místě, kde měla jizvu Hermiona.

xxx

Svět se zdál být velmi vzdálený. Hermiona cítila, jak ji zvedají a pokládají na nosítka, obklopená známou vůní léčivých lektvarů. Na boku cítila doteky rukou a slyšela zamumlané léčivé kouzlo. Rozlepila oči a spatřila známou, ale nečekanou tvář ženy, klečící nad ní.

„Je to v pořádku, Hermiono, postarám se o tebe,“ řekla jí klidně Levandule, ale její bledá tvář prozrazovala skutečnou vážnost zranění. Za Levandulí byl vidět kouř z její školy, její milované školy. Hořela. Severus a Dahlie byli uvnitř, ale věděla, že vzhledem k třetí osobě v budově pro ně oheň nepředstavuje největší hrozbu.

„Proroctví…“ zamumlala v deliriu a oči se jí znovu zavřely.

Umírající vědec se k náboženství obrací vždy až v poslední chvíli, když už je vše ztraceno. Byla to její slabost, ta skálopevná víra jen v to, co se dalo vidět a dokázat. Na určité úrovni vždycky tušila, že klíčem k jejímu pádu bude neschopnost otevřít mysl tomu, co bylo za hranicemi rozumového uvažování. Teď si tím byla jistá.

„Měla jsem si poslechnout to proroctví,“ zašeptala a přála si, aby alespoň zjistila, co v něm stojí. Místo toho ho bez rozmýšlení rozbila o krb. Vždycky byla zvědavá, ale strach z věcí, nad kterými neměla kontrolu, překonal její zvědavost. Nenávist k věštění jí bránila shromáždit všechny možné informace, které měla k dispozici.

„Proroctví?“ zeptala se Levandule a seslala kouzlo, aby zastavila krvácení.

„Vzniklo o mně proroctví…“

Levanduliny ruce ztuhly uprostřed pohybu.

„Já vím,“ zašeptala a zbledla ještě víc.

Hermiona otevřela oči a podívala se na ni.

„Jak to?“ Pansy ho ukradla, o jeho existenci vědělo jen pár lidí.

„Byla jsem tam. Já jsem byla ta… ta, která ho vyslechla.“

Hermiona se zvedla na lokti a podívala se Levanduli do očí.

„Kdo? Kdo vyslovil to proroctví?“

„Parvati. Krátce před svou smrtí.“

„Co v něm stálo, Levandule?“ Nedokázala se ubránit zoufalému záchvěvu, který se jí vkradl do hlasu. „Co říkalo to proroctví?“

Levandule se rozhlédla kolem sebe, aby se ujistila, že ji nikdo neposlouchá, a pak se sklonila, aby Hermioně zašeptala do ucha.

„Ty jsi spojení, pokrevní spojení mezi zachráncem a tím, kdo musí být zachráněn.“

Hermioně se zatočila hlava.

Krevní magie? Ale pro koho? Neměla žádné žijící pokrevní příbuzné. Se Severusem navázala pokrevní spojení díky jejich manželství, ale kdo jiný tu byl?

„Kdo? Kdo má být zachráněn?“

„Dítě,“ vydechla Levandule. „Je to rozdíl mezi tím, jestli někdo jiný dosáhne síly Toho, kdo nesmí být jmenován, a tím, jestli ho zastaví dřív, než začne.“

Oči jí těkaly ke škole. Dahlie. Hermiona se napojila na Harryho pokrevní linii… pokrevní linii, ke které patřila i Dahlie. Spojila Severuse a Dahlii.

Krevní magie, ochrana, obětování, to vše se předávalo skrz rodové linie, zrozením nebo sňatkovým rituálem.

Když Voldemort zemřel, jeho moc přešla na jeho nejvěrnějšího služebníka. Harryho moc přešla na jeho neteř. Hermiona se připoutala k Harryho krevní linii, k Lilyině… a pak do ní přivedla i Severuse.

Severus tu dívku miloval jako dceru, to Hermiona věděla. Zachránil by ji před Bellou… ale co by se stalo s ním?

xxx

Ta šílená žena k sobě Dahlii pevně přitáhla. Donutila ji zaklonit hlavu, odhalila její útlý bílý krk. Ostrá čepel se k němu přitiskla, zaryla se do kůže a mírně ji nařízla, po hladké pokožce steklo prvních pár kapek krve. Dahlie dýchala mělce a nepravidelně, oči měla zavřené strachem a bolestí.

„Tvůj pán je mrtvý, Bellatrix,“ snažil se ji přesvědčit Severus.

„Už byl mrtvý i předtím.“

Oknem se dovnitř valil kouř a on si s pocitem naléhavosti vzpomněl, že budova, ve které stojí, hoří.

„Jeho viteály jsou zničené. Tentokrát je pryč navždy.“

„Na tom nezáleží. Už to nedělám pro něj. Prostě zaujmu jeho místo.“

„Nech ji jít, Bellatrix,“ prosil. „Nic pro tebe neznamená. Je to jen dítě.“

Paranoiu zdědila po svém bývalém pánovi. Pokusila se tu holku zlikvidovat, a přesto žila. Bude pro ni hrozbou, dokud ji nezabije.

„Musí zemřít. Víš, jak tyhle věci fungují, viď, Severusi?“

Couvala k oknu a táhla Dahlii s sebou. Došla k otevřenému oknu a sáhla ven. Vtáhla ruku zpátky dovnitř, svírala v ní hůlku a on si pozdě uvědomil, že když ji levitovala z okna, nenechala ji spadnout na zem, ale položila ji hned na okenní parapet.

S jeho hůlkou v ruce pustila dívku, která se od ní hnala pryč, až se zády opřela o zeď. Bellatrixina hůlka následovala její pohyb.

Severus jako ve zpomaleném záběru sledoval, jak z úst té šílené ženské vycházejí slova. Viděl vražednou kletbu používat dost často na to, aby dokázal rozpoznat tvar, který vytváří na rtech, aniž by ji musel slyšet vyslovit. S prvotním výkřikem se vrhl před kletbu v zoufalé snaze Dahlii zachránit. V tu chvíli věděl, že pro ni zemře.

A pak ho to pohltilo, síla, o které ani nevěděl, že ji má.

A místo chladné, náhlé smrti, kterou očekával, cítil, jak je oba zaplavuje magie prokletí, která se rozdělila mezi ně. Slyšel za sebou dívčin tichý výkřik, ale stačilo mu to, aby věděl, že ji zasáhla jen část kletby, která jí byla určena, že není mrtvá.

Byla to stará magie, magie tak starobylá a mocná, že ji bylo možné použít jen za těch nejprimitivnějších okolností, kdy rodič potřeboval ochránit dítě.

Bellatrix se při tom logickém závěru rozšířily oči.

„Ona je… ona je tvoje?“

„Ano.“

Popošel k ní.

Nezáleželo na tom, že Dahlii nezplodil. Miloval ji a magie ho uznávala za jejího otce.

„Její rodinu jsem zabila,“ zoufale trvala na svém, když na ni namířil hůlku.

„Dostala novou.“

xxx

Severus vynesl Dahlii ven z hořící budovy. Mrtvé tělo Bellatrix Lestrangeové nechal uvnitř, aby shořelo se vším ostatním. Nebylo to nic jiného, než co si zasloužila.

Když s dívkou v náručí procházel areálem, cítil se podivně zbaven viny za Lilyinu smrt. Teď už věděl, jaké to je stát mezi dítětem a smrtí. Teď už věděl, jaké byly její poslední chvíle.

Poprvé skutečně přijal fakt, že Lily nezabil on, ale že si to vybrala sama. Nezemřela v bolesti a zoufalství, zemřela plná lásky. Nedokázal zachránit jejího syna, ale zachránil její praneteř. Jeho dluh vůči ní byl splacen a on byl konečně volný. Poprvé pochopil, jak silná může být láska k dítěti, a ještě víc ho překvapilo, že je něčeho takového schopen.

Tolik let stavěl Lily na piedestal, ale teď zjistil, že stojí vedle ní jako rovný s rovným.

xxx

Pak byla Dahliina zranění ošetřena a ona dostatečně upokojena. Severus a Hermiona se vzdálili, aby byli na chvíli sami.

„Vypadáš hrozně,“ řekl jí a něžně jí zastrčil zatoulanou kadeř za ucho. Opravdu vypadala děsně. Byla bledá, zakrvácená a naprosto vyčerpaná. Ale je naživu, říkal si, a miluje ho. Unaveně se usmála, a i když se v jejích očích zračila hloubka smutku nad ztrátou přítelkyně, nad ztrátou školy, rty se jí roztáhly v unavené úlevě za všechny, kdo přežili.

Severus ji vzal do náruče a tiše jí vyprávěl, co se stalo ve škole mezi ním, Bellatrix a Dahlií, a ona mu řekla, co se dozvěděla o proroctví.

Když se na Dahlii ohlédli, mluvila s chlapcem zhruba v jejím věku nebo možná o pár let starším. Byl vysoký a hubený, měl rozcuchané hnědé vlasy a pomačkané oblečení. Nebyl studentem Hermioniny školy a byl příliš mladý na to, aby chodil do Bradavic, když tam byl Severus ředitelem. Severus ho nepoznával, ale přesto mu připomínal někoho, koho si nedokázal tak docela vybavit. Věděl jen, že to nebyla dobrá vzpomínka.

„Kdo je ten kluk s Dahlií?“ zeptal se zamračeně.

„Nejsem si jistá,“ odpověděla Hermiona, „ale je mi matně povědomý. Kdo je ta čarodějka, se kterou je?“

Severus se ohlédl za chlapce a uviděl ženu přibližně svého věku, která na něj hleděla, ženu, kterou znával v mládí.

„To je Andromeda Tonksová.“

Hermionina tvář se rozzářila.

„Aha, takže to musí být Teddy Lupin.“

Dahlie se zachichotala, když se chlapec lehce dotkl jejího ramene. Severus se zatvářil zděšeně.

„Ale ne.“

„To je v pořádku, Severusi,“ řekla jemně. „Dahlie toho teď hodně řeší, právě zjistila, že její rodiče byli zavražděni… mohlo by jí pomoct promluvit si s jiným sirotkem.“

Ale on svou ženu neposlouchal. Už mířil směrem k těm dvěma dětem, k synovi svého nepřítele z dětství, který sahal na jeho dceru.

„Ne. Ne. Ne. Ne. Ne.“

Hermiona se zasmála, otočila se a stanula tváří v tvář potlučenému Seamusu Finniganovi.

„Co bude dál, Hermiono?“ zeptal se jí zkoumavě, hledal u ní odpovědi uprostřed všeho toho chaosu a zkázy. Díval se na ni, jako by jen ona mohla dát smysl všemu, co se stalo.

Podívala se mu přes rameno a uviděla velkou skupinu kouzelníků a čarodějek, jejichž pozornost se soustředila na ni.

„Co bude dál?“ zeptal se znovu a všichni ji upřeně sledovali. Bylo to na ní. Očekávali od ní vedení. Ona měla přetvořit tento svět a složit dohromady všechny jeho roztříštěné kusy.

PA: Už chybí jen epilog a je hotovo. Tuhle kapitolu bylo těžké napsat, ráda bych věděla, co si o ní myslíte.