Preklady fanfiction Harryho Pottera

Příčná ulice

Srpen 2018

Juliet

„Tak já se rozloučím,“ prohlásila profesorka McGonagallová a stáhla si plášť těsněji kolem ramen. „Nebude vám vadit, když se do Bradavic vrátím letaxem? Dovolila jsem si pro dnešní večer připojit váš dům k síti. Nejsem ale ovšem tak nezdvořilá, abych jím i přišla...“

Máma s tátou na ni nechápavě zírali.

„Chci tím říct, jestli bych mohla odcestovat zpátky přes váš krb?“ upřesnila McGonagallová.

„Aha,“ hlesl táta. „Beze všeho. Proč by, ehm - chci říct, proč by ne.“

„Děkuji. Je to pohodlnější než se do Prasinek přemístit.“

Jedním šťouchnutím hůlky zapálila oheň a z krabičky vytažené z kapsy do něj hodila nějakou třpytivou zelenou věc, která způsobila, že se plameny rozhořely do výše, teď už zbarvené do zářivě zeleného odstínu. Pak stejně klidně, jako kdyby nastupovala do autobusu, vkročila do krbu a se zvoláním „Bradavická škola!“ zmizela. Šumící zelené plameny zmizely a zůstala po nich jen hromádka teplého popela.

Táta si přejel rukou po tváři a pak si silně promnul čelo.

Takže jsem měla jít do Bradavic. Samozřejmě jsem nechtěla, aby ze mě ta kouzelná moc vybuchla a ublížila spoustě lidí, nebo abych se nechtěně zabila. Ale v duchu jsem se rozhodla. Najdu způsob, jak dostat do Bradavic i Jennifer.

Táta se skláněl nad krbem. Okolo ohniště bylo rozsypáno trochu oné třpytivé zelené hmoty, kterou McGonagallová hodila do ohně, a on ji nabral na prst a zblízka si ten třpytivý prášek prohlížel. „Neuvěřitelné,“ zamumlal. „Kdo by to byl řekl...“ Otřepal zbytky prášku z prstů do ohně, který stále hořel, a plameny zezelenaly a na vteřinu nebo dvě vyskočily do výšky.

Máma posbírala nádobí. „Je to jen otázka kilometrů, děvčata,“ řekla. „Možná vám to i prospěje, najdete si jiné kamarády, získáte jiné zážitky.“

To je nápad! Byla jsem zděšená a věděla jsem, že Jennifer taky. Nemohla jsem uvěřit, že by máma skutečně navrhla, že by to pro nás mohlo být dobré. Podívala se na naše šokované tváře a rychle couvla. „Vy dvě si samozřejmě budete i dál stejně blízké jako doteď. Můžete si každý den psát a volat vašimi novými telefony!“

Věnovala jsem Jennifer drobný úsměv. „Jo, to budeme. A budeme si pořád psát a můžeme si posílat spoustu fotek. A každý večer dáme videohovor.“

Ten víkend nás táta odvezl do Londýna pro moje věci do školy. Musím přiznat, že jsem byla zvědavá - jaké budou kouzelnické obchody? Můj školní seznam obsahoval plno věcí, o nichž jsem si myslela, že existují jen v pohádkových knížkách a filmech. Kotlík. Spousta podivně znějících názvů učebnic. A hůlka, proboha.

Máma vytáhla instrukce od McGonagallové a všichni jsme pomalu kráčeli po Charing Cross Road a hledali hospodu s názvem Děravý kotel. Když jsme se protáhli kolem hordy štěbetajících japonských turistů, uviděla jsem ji. Byla hodně nápadná, protože se nacházela mezi zbrusu novým obchodem Marks and Spencer's a luxusní italskou restaurací. Malá a špinavá vyčnívala jako pěst na oko a její malovaný vývěsní štít vrzal ve větru.

Zastavila jsem se, ale máma, táta a Jennifer prošli kolem.

„Je to tady,“ vykřikla jsem a oni se překvapeně otočili a podívali se tam, kam jsem ukazovala.

„Nepotřebujeme jít do M&S, miláčku,“ řekla máma. „Nebo jsi chtěla k obědu jeden z italských quichů?“

„Ne M&S,“ namítla jsem netrpělivě a ukázala na hospodu. „Tohle.“

Zírali do průchodu přímo mezi dvěma výlohami.

„Juliet, to je ulička plná popelnic,“ promluvila Jennifer a já si uvědomila, že oni to vůbec nevidí.

„Dobře, tohle je divné,“ vzdychla jsem a už teď se mi nelíbilo, jakým způsobem magie vylučuje mou sestru. „Pojďte, je to tady, věř mi.“ Objala jsem Jennifer kolem pasu a táhla ji do hospody, máma s tátou nás následovali. Když jsme vstoupili, rozhlédla jsem se kolem, trochu mě děsil ten ponurý, klaustrofobický prostor. Bylo tam plno a pár lidí si nás zvědavě prohlíželo, když jsme vešli. Všichni měli na sobě dlouhé barevné hábity. Najednou jsem si uvědomila, že mám džíny a tričko, a ohlédla se po své rodině, ale nevypadalo to, že by na sobě cítili nějaké pohledy. Všichni tři se protáhli kolem neviditelných kontejnerů na odpadky, ale mračili se a rozhlíželi, jako by slyšeli hovor kolem nás. Zavrtěla jsem hlavou a vydala se vpřed, ale když jsme došli k baru, zaváhala jsem, protože jsem si nebyla jistá, kam jít dál. V instrukcích byl zmíněný dvorek...

Zachytil jsem pohled shrbeného stařičkého barmana a on se na mě usmál. „Mudlovská rodina?“ zeptal se chápavě. Máma, táta i Jennifer nadskočili a upřeli pohled jeho směrem.

„Tudy,“ ukázal a otevřel úzké dveře, které vedly na maličký dvorek.

„Díky,“ pípla jsem vděčně a vyšla ven.

„To je fakt divný,“ ozvala se Jennifer, očividně vyvedená z míry.

„Slyšela jsi je?“ zeptala jsem se.

„Jo, jako by ta malá ulička byla plná lidí... ten zvuk se tak nějak zapnul, jakmile jsi mě vtáhla dovnitř.“

Zajímavé. Doufejme, že budou schopni vidět tu Příčnou ulici. Jinak by to nebyla moc legrace, dělat jim celý den vodícího psa. Převzala jsem od mámy ředitelčiny instrukce a zaťukala na udanou cihlu, přičemž jsem si připadala trochu hloupě - ale o pár vteřin později už jsme se rozhodně ocitli na správném místě.

„Páni!“ vydechl táta ohromeně a podle toho, jak se všichni rozhlíželi kolem, jsem s úlevou poznala, že to všechno vidí. Bylo to, no, ohromující. Svět na hony vzdálený londýnským obchodům na druhé straně zdi. Jako bychom se vrátili do osmnáctého století zkříženého se všemi pohádkami, které jsme s Jennifer četly, když jsme byly mladší. Křivolaká dlážděná ulice hemžící se podivně vypadajícími lidmi v pestrobarevných pláštích, obchodníci vyvolávající své zboží, nad hlavami poletující sovy. Výlohy obchodů přeplněné zvláštními kouzelnými předměty. Apatykář vystavoval krysí mozky, lahvičky s něčím, co vypadalo jako krev, a svazky šupinaté, bronzové kůže, na jejíž etiketě stálo „Dračí kůže: sedm galeonů za kus“. (To mě zarazilo - draci?) Prodejna košťat, pak divoce barevný, křiklavý obchod s žertovnými předměty s názvem Kratochvilné kouzelnické kejkle, malý obchůdek s hůlkami...

Točila se mi hlava, jak jsem se to všechno snažila vstřebat, a s Jennifer jsme se držely za ruce celou cestu až k velké bílé budově na druhém konci ulice, ke Gringottově bance. Bylo nám řečeno, že si tam máme vyměnit mudlovské peníze.

Táta si uhladil vlasy a oblek a pak se na nás nadšeně usmál. „Kouzelnická banka! Na tu jsem se těšil. Jsem zvědavý, jak moc se podobá té mojí!“

Ukázalo se, že se jí vůbec nepodobá. Banka, kterou vedl táta, byla téhle na hony vzdálená. Ta kouzelnická spíš připomínala nějaký bílý mramorový palác, tichý jako knihovna, a obsluhoval nás v ní někdo, kdo mohl být jedině skřet se špičatýma ušima, křivým nosem a velmi mazaným výrazem. Táta polkl a promluvil na něj poněkud vyšším hlasem než obvykle. Skřet se na nás bystře, vypočítavě zadíval, a pak nám vyměnil několik dvacetilibrových bankovek za obrovské zlaté a stříbrné mince a několik malých bronzových mincí podobných dvoupenci, ale mnohem těžších.

Všichni jsme byli rádi, že jsme se vrátili na sluníčko.

Byl to nejpodivnější den mého života. Změřili mě kvůli kouzelnickému hábitu, vybrala jsem si kotlík, naplnila tašku nechutně vypadajícími přísadami, které zřejmě měly sloužit k vaření lektvarů. Podle pokynů v seznamu školních potřeb jsem si do tašky naskládala taky malé lahvičky s inkoustem a staromódní brky, i když vypadaly hloupě a nešikovně.

„Musíme je mít?“ zeptala jsem se čarodějky za pultem v obchodě s brky. „Chci říct, že mám doma spoustu normálních per.“

Čarodějka se usmála, jako by to slyšela už mnohokrát.

„Mudlorozená, jak vidím. Ne, ne, v kouzelnickém světě používáme brky... Pokud bradavičtí učitelé najdou mudlovské psací potřeby, zabavují je.“

To mi znělo směšně zpátečnicky, ale viděla jsem, jak Jennifer toužebně hladí brk mezi prsty, a tak jsem spěšně zaplatila a odešli jsme z obchodu hledat dalekohled, sadu vah a knihkupectví. Jennifer se táhla za mnou, moc toho nenamluvila, ale toužebně si všechno prohlížela. Každý obchod, do kterého jsme vstoupili, mě něčím poznamenal. Čím více času jsme tam trávili, tím víc se mi dělalo fyzicky špatně, protože jsem cítila, jak se Jennifer uzavírá stále víc do sebe, ale po několika hodinách nám díkybohu zbývalo koupit už jen jednu věc: hůlku.

Když jsme mířili ke Gringottovým, prošli jsme kolem obchodu s hůlkami - malého, zaprášeného místa - a cestu zpátky k němu jsme našli celkem snadno. Na ceduli nad ním bylo vybledlým písmem napsáno „Ollivander“.

Muž, který tam obsluhoval, působil velmi zvláštně. Byl zjevně velmi starý, na hlavě měl chomáče bílých vlasů a velmi bledé oči. Neustále se mu třásly ruce, ale vytáhl několik hůlek, abych je vyzkoušela, mumlal si přitom něco pro sebe a prohlížel si mě stříbřitýma očima. Působilo to přinejmenším nervózně, ale čtvrtá hůlka, kterou jsem vzala do ruky („devět palců, jasan a blána z dračího srdce, docela neohebná“), mi padla do dlaně jako ulitá,a cítila jsem, jak mi prsty náhle projelo horko. Když jsem ji zvedla, z jejího konce vylétly jiskry a pan Ollivander přikývl a usmál se. Vzal si ji ode mě a zabalil.

„Velmi dobře, má drahá. A teď - jakou pro tvou půvabnou sestru? Hůlky-dvojčata pro sestry-dvojčata!“ zvolal. „Také devět palců, dřevo ze stejného jasanu, jádro z velšského zeleného, ne hebridského černého, ale dost podobné -“

Zděšeně jsem na něj zírala, zatímco mluvil, až ho máma konečně přerušila spěšným: „Ale ne - víte -“ a Jennifer hrubě odsekla: „Ne, já hůlku potřebovat nebudu. Ani dnes, ani nikdy jindy.“

Pan Ollivander se překvapeně zarazil, ruce na druhé krabičce. Jennifer na ní také lačně spočinula očima, než se podivný stařík vzpamatoval a v očích mu zasvitlo poznání.

„Aha,“ zašeptal a velmi pozorně si nás obě prohlédl. „Tak tedy dobrá. Inu, inu, inu. Já - je mi to moc líto...“

Jennifer se ze všech sil snažila nechovat se žárlivě, to bylo zřejmé, ale tohle už bylo příliš. Když jsme s mou novou hůlkou opouštěli obchod, sklonila hlavu. Položila jsem jí ruku kolem ramen, ale setřásla ji a mnou projelo bodnutí bolesti.

„Možná je načase, abychom šli domů,“ povzdechla si máma a nasměrovala nás zpátky ke kouzelné zdi.

„Vydržte pět minut,“ vyhrkl táta spěšně. „Jen chci něco zařídit. Dejte si zmrzlinu nebo něco jiného a já se za chvíli vrátím.“ Mávl rukou směrem k nedalekému občerstvení a vyrazil pryč.

Máma koupila mně a Jennifer dva obrovské poháry, což bylo neklamné znamení, že je jí nás velmi líto: jejím obvyklým „pamlskem“ byl jogurt, sušené meruňky nebo ovesná tyčinka. Jennifer byla stále velmi tichá, ale otřela si slzy z tváří a, když olizovala ze lžičky jahodový džem a karamelovou polevu, vypadala o něco veseleji.

„Jsem na tebe tak pyšná, Jennifer,“ řekla máma něžně. „Jsi moje statečná holčička.“

Pohladila Jennifer po vlasech a podívala se na mě. „Ty taky, Juliet. Vím, jak je to pro vás obě těžké.“

„Nevíš,“ nedokázala jsem neodseknout a máma se zatvářila ublíženě. „Ale chápu, že to není tvoje vina,“ připustila jsem, protože mě ten její výraz trochu zamrzel.

Máma si povzdechla: „No, není. Ačkoliv mám pocit, že svým způsobem je.“

Jennifer i já jsme překvapeně vzhlédly. „Jak to myslíš?“

Máma zaváhala. „No, možná byste to mohly vědět. Myslím, že za to, že jsi zdědila magický gen, může moje rodová linie. Měla jsem pratetu...“ Pokrčila rameny. „Nikdy jsem toho o ní moc nevěděla. Můj dědeček - její bratr - o ní příliš nemluvil. Dozvěděla jsem se o ní, až když jsem si prohlížela nějaká stará alba. Byla na rodinné svatbě a nikdy předtím jsem ji na žádné fotce neviděla. Všimla jsem si jí kvůli jejímu oblečení - stejnému, jako nosí tito lidé,“ ukázala na spoustu čarodějek a kouzelníků v dlouhých barevných hábitech kolem nás.

„Ptala jsem se na ni dědečka, ale moc mi toho neřekl, jen to, že to byla jeho mladší sestra a že byla černou ovcí rodiny... v té době se od mnoha žen z dělnické třídy očekávalo, že ve čtrnácti opustí školu a budou pomáhat v domácnosti, víte, ale ona prý odešla do nějaké divné školy a dělala různé věci, které rodinu pohoršovaly... říkal, že byla - velmi zvláštní a ne jako ostatní děti. Rozhodně ne jako on nebo moje druhá prateta, Kathleen, jejich starší sestra.“

„Myslíš, že chodila do Bradavic?“ zeptala jsem se.

„No - přemýšlela jsem o tom a myslím, že nejspíš ano,“ odpověděla máma. „Když dědeček zemřel, potkala jsem ji, víš. Na chvilku... přišla na pohřeb, ale během obřadu zůstala úplně vzadu. Měla na sobě dlouhý zelený hábit a při obřadu po mši jsme všichni zapalovali svíčky a ona měla problém používat sirky, slyšela jsem, jak někoho žádá, aby jí to ukázal. Muselo jí být asi pětaosmdesát, takže to dává smysl... muselo to být tři čtvrtě století, co naposledy zapálila svíčku bez sirek. Byla tam samozřejmě i moje druhá prateta, Kathleen... ale zdálo se, že svou sestru schválně odstrkuje. Snažila jsem se ji na konci pozdravit, ale byla velmi nervózní... omluvila se a spěchala pryč. Ale další podivná věc byla, že jsem ji pozorovala, jak odchází - a pochybuji, že si uvědomila, že se dívám - kousek od nás se otočila na podpatku a prostě se rozplynula ve vzduchu. Myslela jsem, že jsem se zbláznila... říkala jsem si, že se mi to jen zdálo. Když jsi dostala ten dopis - no - vzpomněla jsem si na ni a zamyslela se nad tím. Jestli byla čarodějka, tak by to mnohé vysvětlovalo. Zvláštní, že ani neznám její jméno.“

Seděly jsme tam a zpracovávaly ten příběh. Bylo to opravdu dost nemilé. Moje prateta, které se rodina vyhýbala, protože byla čarodějka... a o generace později tu stojí stranou Jennifer, protože je mudla, zatímco já jsem přinucena nastoupit do školy, po které jsem vůbec netoužila. A to vše proto, aby kouzelnická komunita zůstala skrytá před mudlovskýma očima. Bylo to směšné, vážně. Proč by ty dva světy nemohly žít vedle sebe v míru?

Mé myšlenky přerušil tátův návrat. „Tady jste, děvčata!“ zašklebil se, když vešel do zmrzlinářství, a zvedl obě ruce. V nich svíral držadla dvou klecí a v každé seděla malá, elegantní sova.

„Tati!“ vykřikly jsme obě. „Ty jsou pro nás?“

„Samozřejmě že ano, zlatíčka moje,“ řekl táta. „Vím, že si můžete psát, ale podle vašeho školního seznamu si studenti mohou přinést sovu - a já nechci, abys byla odstrčená, když je budou mít všichni ostatní, jen proto, že jsi z mudlovské rodiny. A nebude to zábava dostávat dopisy soví poštou? Jsou to samozřejmě dvojčata.“

Toho jsme si už všimly. Dva stejní puštíci byli prostě nádherní: byli menší než sova, která doručila dopis do Bradavic, oba měli lesklé hnědé peří a hluboké, medově zbarvené oči.

„Jedna je kluk a druhá holka,“ řekl táta. „Ptal jsem se, ale obávám se, že holčičí dvojčata sov neměli.“

„Tati... jsou nádherní,“ vyhrkly jsme společně, téměř připravené o dech.

Jennifer vypadala trochu zaraženě. Poté, co viděla, jak mě vybavuje všemi školními pomůckami, jsem věděla, že je pro ni tátův dárek dvojnásob cenný. Nechala jsem ji, aby si sovu vybrala jako první. Chvíli si je nerozhodně prohlížela, obličej velmi blízko klecí, a nakonec jedna sova poskočila po svém bidýlku, aby si ji taky zvědavě prohlédla. Jenny strčila do klece prst a sova do něj jemně klovla. Jenny se zasmála. „Tahle,“ řekla tiše a nedokázala od sovy odtrhnout oči.

„Podíváme se... to je ten kluk,“ řekl táta, když zkontroloval štítek na kleci.

Jennifer pohladila sovu špičkou prstu po hlavě a já zvedla druhou klec. Sova v ní hopsala a houkala a já jsem cítila zářivé potěšení. Nikdy jsme nesměly mít domácího mazlíčka, protože máma i táta si mysleli, že psi a kočky jsou otravní a nepořádní. Celá tahle čarodějnická záležitost všechno změnila.

„Budete jim muset vymyslet jména,“ řekl táta, ale Jennifer a já jsme ho předběhly. Jednoznačně jsme myslely na totéž. Obě jsme milovaly řecké báje a hned nás napadla jména slavného páru dvojčat, boha a bohyně.

„Moje je Apollón,“ prohlásila Jennifer šťastně, když jsem souhlasně přikývla. „A Julietina je Artemis.“

Zamířily jsme skrz zeď a přes Děravý kotel zpět do mudlovského Londýna a nesly Apollóna a Artemis s maximální opatrností.