Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 20., část 2. Třetí válka

„Ginny,“ ozvalo se za Severusovými zády, otočil se a viděl jak Hermiona běží za svou kamarádkou. Chytil ji do náruče a pevně ji držel, když se mu bránila.

„Ahoj, Tome,“ řekla Ginny a na tváři jí hrál pokřivený úsměv, když vykročila k temnému kouzelníkovi.

Severus ji pozoroval, jak se blíží k tomu šílenci, a hlavou mu probleskl obraz malé holčičky, kterou bývala.

A když se žena, kterou se stala, pustila do boje s Pánem zla, Severus se vrátil v myšlenkách zpět, do doby, než skončila v Azkabanu, před smrtí jejích šesti bratrů, rodičů, Pottera, předtím, než vedla Brumbálovu armádu na jejich akcích půlnoční vzpoury, než se postavila nejtemnějším kouzelníkům na Oddělení záhad… zpět až do doby před deníkem… pokud vůbec nějaká před deníkem existovala…

Byla posedlá v prvním ročníku, hned na jeho začátku. Pokusil se vzpomenout si na těch prvních pár dní, pár týdnů jejího pobytu v Bradavicích, než se jí deník začal zmocňovat, ale zjistil, že si na ni z té doby vůbec nevzpomíná.

Z její hůlky vystřelil rudý blesk, temný kouzelník ho zablokoval a usmál se na ni.

Jaká byla před deníkem?

Potter ji letmo zahlédl na své první cestě do Bradavic, ale než tam dorazila ona sama, tohle děvče už bylo pryč. Zbytek času tam strávila předstíráním, že je stále tou nevinnou dívkou, a hrála tu roli přesvědčivě… pro něj, vždycky pro něj.

Z Voldemortovy hůlky vyšlehl plamen modrofialového světla a škrábl Ginny do ruky, až bolestí zalapala po dechu.

Hermiona se zmítala v Severusově náruči, zoufale se snažila pomoci své kamarádce, poslední z jejích přátel z dětství, ale on ji pevně držel u sebe. S rukama přitisknutýma k bokům nemohla sesílat kouzla. Dupala mu na nohy, kopala ho do holeně, kousala ho do paže a snažila se vymanit z jeho sevření, ale byla mnohem menší než on a byl to beznadějný boj.

„Prosím, Severusi. Prosím, nech mě jít.“

Slzy se jí koulely po tvářích, ale on ji nepustil. Jestli má tahle válka skončit, bude u toho muset být a bude potřebovat celistvou duši. Jeho úkolem bylo zajistit, aby se tak stalo.

A tak ji k sobě pevně tiskl, i když se mu v náručí zmítala, držel ji na místě, odkud uvidí, jak její přítelkyně zemře.

Kouzelník a čarodějka před nimi se pohybovali kolem sebe jako v tanci, vysílali a blokovali jedno prokletí za druhým.

Nakonec jedno z Ginnyiných kouzel dosáhlo svého cíle a proťalo Voldemortovo stehno zlobným zaklínadlem. Cítil v něm sílu… byla to zjevně velmi mocná temná magie. Vzhlédl k ní.

„Ale jak… kdo tě to naučil?“ zachraptěl.

„To ty, Tome.“

V jeho tváři se neobjevil ani záblesk překvapení… nebo to mohlo být jen tím, že už nebyl schopen emocí.

Stvořil si nástroj vlastní zkázy přesně tak, jak se vždycky obával. To byl koneckonců důvod, proč začal pronásledovat Harryho Pottera. Ve světě, kde měl absolutní moc, se stal sám sobě největším nepřítelem. Nikdo neměl takovou sílu, aby vytvořil zbraň, která by ho dokázala zničit… kromě něj samotného.

Oba současně vypálili kouzlo a jejich hůlky se spojily v ohni magie a světla. Obě kouzla byla temná, obě neuvěřitelně mocná. Spojení praskalo a hořelo, oba kouzelníci prakticky zářili mocí. Kouzla zesílila, uzamčená v nerozhodné situaci, když oba pevně drželi své hůlky, magie se vzedmula.

Hermiona vykřikla.

Nemohli to vydržet o moc déle, to množství magie, to množství síly, které jimi proudilo v uzavřené smyčce, kterou vytvořili, stačilo, aby je oba zabilo, přesto se ani jeden z nich nechtěl odpoutat jako první.

„Zemřeš, Ginevro,“ řekl Voldemort chladně.

„Vezmu tě s sebou, Tome.“

Severus si uvědomil, že na tento okamžik čekala od svých jedenácti let, že ji Potter přitahoval částečně proto, že sdílel její cíl, úplné zničení tohoto muže… pomstu.

A aniž by přerušila oční kontakt či kouzlo uzamčené mezi jejich dvěma hůlkami, opustilo její rty další prokletí. Bylo to to, které ji Severus toho rána naučil, kletba zvyšující sílu na nemyslitelnou, sebevražednou úroveň. Paprsek, který je spojoval, zesílil a pak vybuchl v záblesku světla a energie… a oba byli pryč.

xxx

Hermiona a Severus procházeli mezi těly a zkoumali tváře padlých přátel i nepřátel.

Dostali se až na konec masakru před hlavní bránou školy. Severus hleděl do dálky a pak náhle jeho výraz zkameněl.

„Kde je Bellatrix?“

Hermiona ztuhla.

„Mezi mrtvými nebyla.“

Jejich oči zkoumaly obzor. Foukal studený vítr.

„Možná utekla, “ navrhla Hermiona, ale už když ta slova opouštěla její ústa, věděla, že nejsou pravdivá.

„Ta by neutekla,“ řekl tiše. „Nikdy necouvla před bojem.“ V útrobách se mu objevil chladný, těžký pocit. Hermionin pohled plný paniky mu napověděl, že si myslí totéž. Její škola… našli ji?

„Vezmi pár lidí a sejdeme se tam,“ řekl rychle a pak se přemístil. Rozběhla se k nejbližší skupině bojovníků a pak vyrazila za ním.

Všechno bylo jako v mlze, když sebrala skupinu učitelů a bývalých studentů, celkem jich bylo skoro deset, a dala jim pokyn, aby se okamžitě přenesli zpátky do školy. Jakmile všichni dorazili do přemísťovací místnosti, neřekla nic, jen rychle vykročila ke dveřím a otevřela je.

Pohled, který ji přivítal, jí málem zastavil srdce. Skupina smrtijedů obklíčila děti venku na pozemku a v pozadí její škola, její milovaná škola, právě hořela až k základům.

Musela najít Severuse.

xxx

Jeden z mladých kouzelníků, kteří ji doprovázeli, se rychle přemístil zpět na bojiště v Bradavicích a po několika vteřinách se vrátil s posilami.

Prodírala se masou smrtijedů, bojovala jako nikdy předtím a pálila jednu kletbu za druhou. Obvykle byla chladná, inteligentní, vyrovnaná, dokonce i v bitvě, ale teď bojovala bezohledně, zuřivě, plná ochranitelského instinktu ke svým studentům, ke své škole, ke všemu, co vytvořila.

Vždy bojovala s logikou, vytahovala kouzla z paměti a sesílala je rychle a přesně. To bylo to, co ji vždycky odlišovalo od Harryho. Teď bojovala se slepým vztekem, s instinktivní, emocionální zuřivostí, kterou se vyznačoval on. Cítila, jak ji do boku zasáhla kletba, ale bojovala dál, nevšímala si bolesti a nevšímala si vlhkosti na svém hábitu, jak jí z rány prosakovala krev. Vzali jí dětství, rodinu, přátele. Vzali jí hůlku, Harryho, Rona, Ginny… Nedovolí jim vzít jí školu.

Po rychlé, ale kruté bitvě leželi smrtijedi v bezvědomí na hromadě. Hermiona se držela za bok, z něhož jí vytékala krev. Severus ji s obavami pozoroval, zatímco si přidržoval vlastní paži. S největší pravděpodobností měl vykloubené rameno.

Díval se, jak Hermiona pomalu přešla ke skupině smrtijedů a jednomu po druhém jim strhávala masky. Otočila se k Severusovi, poslední masku stále držela v ruce a opírala se o strom, aby se nezhroutila.

„Ona tu není. Bellatrix nebyla jednou z nich.“ Stáli jako přimražení, oči upřené jeden na druhého, zatímco svět kolem nich se rychle pohyboval vpřed. Učitelé se rozběhli na pomoc zraněným studentům. Všude byla krev. Ve většinou poklidné zahradě přehlušil obvyklé zvuky ptáků a větru horečný křik a rychlé kroky, jak se starší čarodějky a kouzelníci snažili co nejlépe ošetřit ty nejvážněji zraněné.

Pak něco zaslechli. Bylo to krátké a slabé, ale proniklo to mezi všemi ostatními zvuky. Někde v dálce vykřikla mladá dívka. Hermiona se zapotácela. Ztratila příliš mnoho krve.

„Kde je Dahlie?“

Severus se obrátil a rozběhl se k hořící budově. Hermiona padla na kolena, bezmocná udělat cokoli jiného, než se dívat, jak utíká. Nemohla přijít o oba… už tak toho ztratila příliš mnoho.

xxx

Severus se řítil chodbami a divoce rozrážel dveře tříd. Všude se valil kouř. Sotva dýchal. Pak se ozval další výkřik, hlasitější a bližší než ten první. Otočil se doprava a rozrazil dveře. A byla tam, Bellatrix Lestrangeová v celé své divoké kráse. Držela dívku při sobě s hůlkou u jejího krku. Dahlie měla oči vytřeštěné strachem.

Vstoupil dovnitř.

„Nech ji jít, Bello.“

„Zdravím, Severusi,“ zavrněla a rty se jí zkřivily ve zlomyslném úšklebku.

„Varuji tě,“ pohrozil jí klidně, suše, autoritativně, s rukou pevně svírající hůlku.

Přitáhla si dívku těsněji k sobě a on se bezděčně zachvěl panikou. Všechny ty roky špionáže byly k ničemu… prozradil se. Bellin úsměv se rozšířil.

„Záleží ti na té holce?“ posmívala se mu nevěřícně, „bojíš se o tu malou mudlovskou šmejdku?“

Otevřel ústa a cítil, jak se mu na špičce jazyka kroutí kletba. Už ji cítil, cítil její kouzlo v ústech, v kostech. Bellatrix viděla, jak se jeho rty rozestoupily, přitáhla si Dahlii těsně k sobě a prudce jí zaryla hůlku do měkkého masa na krku, až vykřikla bolestí.

„Polož to, Severusi,“ pronesla bez emocí. „Polož hůlku, nebo ji okamžitě zabiju.“ Chvíli váhal a pak pomalu položil hůlku na stůl před sebe. Bellatrix ji beze slova levitovala pryč od něj a nechala ji vylétnout ven otevřeným oknem.

Hleděl na Dahlii, nyní bezmocný jí jakkoli pomoci.

„A lidé říkají, že je to bezcitný panchart,“ ušklíbla se vítězoslavně Bellatrix.

„Ale on má slabost pro mudlovské šmejdky. Že mám pravdu, drahoušku Dahlie?“

Jediným rychlým pohybem jí Dahlie dupla na nohu, vytrhla se z jejího sevření a vyškubla jí z ruky hůlku. Bellatrix zjevně nečekala fyzický útok od tak mladé dívky. Dahlie teď stála a mířila hůlkou na její majitelku.

„Odkud znáš mé jméno?“

PA: Dlouhá kapitola. V tomto příběhu už bude pravděpodobně jen jedna nebo dvě. Dlouho jsem se bála napsat tuto kapitolu, protože je hrozně těžké psát akční scény. Omlouvám se za zabití Ginny. Chtěla jsem, aby žila, šla dál a znovu se zamilovala… ale nemohla. Pokud příběh čtete, prosím, komentujte ho. Ráda bych věděla, co si myslíte a co byste chtěli vidět, než příběh skončí.