Preklady fanfiction Harryho Pottera

Ředitelka

Srpen 2018

Jennifer

Profesorka McGonagallová na mně krátce spočinula pohledem - přišlo mi, že lítostivým, a o vteřinu později jsem byla zapomenuta. Obrátila se k mé sestře.

„Juliet, předpokládám,“ řekla.

Juliet otevřela ústa, aby protestovala - jak mohla vědět, která z nás je která? Nikdo nás nikdy nedokázal rozeznat, a dokonce i máma s tátou se pořád pletli. Ale profesorka McGonagallová jako by Julietinu otázku předvídala a vlídně vysvětlila: „Kouzla vždycky zanechávají stopy, slečno Belstoneová.“

Chvíli jsme se na sebe nechápavě dívaly, pak se Juliet zamračila a vypadalo to, že se sebrala a je připravená spustit.

„P-předtím, než se mnou začnete ztrácet čas, Madam,“ začala Juliet koktavě, když pohlédla do učitelčiny přísné tváře. Pak se zhluboka nadechla a spěšně ze sebe vyhrnula zbytek: „Do Bradavic nepůjdu. To prostě není fér! Není fér, že já jsem čarodějka a Jennifer ne! A já nepůjdu do nějaké hloupé školy na míle daleko a nenechám ji tady. Bylo by to, jako bych tu nechala půlku sebe, a to já neudělám. A vy mě nemůžete nutit.“

Pocítila jsem hřejivý příval lásky k sestře, která se mě takhle zastala. Stiskla jsem jí ruku a promluvila. I já byla připravená se hájit.

„Jak vůbec může mít magii jen jedna z nás, paní profesorko, to nedává smysl, jsme identická dvojčata. Jsme úplně stejné - to je biologie! Jestli Juliet donutíte odejít, uteče, nebo já uteču, abych ji našla.“

McGonagallová neřekla nic, jen se na nás obě podívala s výrazem, který jsem nedokázala snést. Chápavý a laskavý, ale bez jediného náznaku souhlasu. Juliet mi sevřela ruku ještě pevněji.

„Já - právě jsem uvařila konvici čaje,“ ozvala se máma a vstala. „Všem nám přinesu šálek. Myslím, že se potřebujeme uklidnit a pořádně si o tom promluvit.“

„To opravdu potřebujeme,“ souhlasila McGonagallová pevně, zatímco máma si pospíšila pro čaj. „Je to trochu složitější, než si myslíte. Jsem si jistá, že až vám všechno vysvětlím, budete se na věc dívat jinak.“

Máma se vrátila s podnosem obtěžkaným konvicí, šálky a talířem lívanců a podala mně a Juliet plné hrnky dřív, než jsme stačily odmítnout.

McGonagallová také přijala šálek a posadila se do křesla, které jí táta nabídl.

„Nebudu chodit kolem horké kaše,“ spustila ostře. „Ve svém dopise jsem se zmínila, že z případného odmítnutí místa v Bradavicích, které vám bylo, slečno Belstoneová, nabídnuto, vyplynou jisté komplikace.“ Otevřela jsem ústa, ale ona zvedla ruku a prohlásila rázně: „Prosím, počkejte se všemi otázkami, dokud neskončím. Zaprvé, vaše situace je neobvyklá, ale ne bezprecedentní. Někde ve vašem rodu se jistě vyskytovala čarodějka nebo kouzelník. Magie je dědičná, ale není to racionální síla. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Neřídí se stejnými pravidly.“

Profesorka se napila čaje a pokračovala.

„Je velmi nešťastné, že ve vašem případě se bohužel nerozhodla vynořit u obou. Magické schopnosti získáváme při narození. Juliet, ale pouze Juliet, je čarodějka. Mrzí mě to, ale tak to prostě je.“

Zaťala jsem zuby a dívala jsem se do země, zatímco McGonagallová klidně mluvila dál: „Přesto máte pravdu, když říkáte, že vás nemůžeme nutit nastoupit do Bradavic. Nemáte žádnou zákonnou povinnost to místo přijmout. Existuje však zákon, který platí už mnoho let, že každá čarodějka a kouzelník ve Velké Británii musí ve věku od jedenácti do sedmnácti let absolvovat nějakou formu kouzelnického vzdělávání. Je to pro jejich vlastní bezpečnost i bezpečnost ostatních.“

„Pro jejich bezpečnost?“ zeptala se máma. „Jak to myslíte?“

McGonagallová opatrně odložila šálek na příruční stolek a až poté odpověděla.

„Magie je nesmírně mocná síla,“ začala a našpulila rty. „Když není správně využita, může být nesmírně nebezpečná - až zničující. Když se děti nenaučily ovládat své schopnosti, staly se strašné věci. Opravdu strašné. Stačí, když vám povím, že před devadesáti lety ministerstvo kouzel přijalo zákon, který zavedl povinnost řádného magického vzdělání. Děti musí chodit do školy.“

Táta si odkašlal. „Co takhle domácí výuka?“ navrhl. „Rozumný kompromis, ne?“

Domácí výuka! To byl skvělý nápad. Dychtivě jsem přesunula pohled z táty na McGonagallovou, ale moje slabá jiskřička naděje rychle pohasla. Ředitelka už vrtěla hlavou.

„Domácí výuka byla oddělením kouzelnického vzdělávání označena za nedostatečnou. Je téměř nemožné, aby lektor adekvátně pokryl celé spektrum magického učení na potřebné úrovni. Standardy klesají. Riziko je příliš velké. Jak jsem řekla, nemůžeme vás nutit, abyste chodila do Bradavic, slečno Belstoneová, ale je to ta nejlepší kouzelnická škola v zemi - a jsem si jistá, že se vám tam bude líbit, až si zvyknete na - ehm - jiné prostředí...“

Juliet bouchla hrnkem s nedopitým čajem tak silně, že se rozlil po celém stole. „Nebude se mi tam líbit a NEPŮJDU tam,“ prohlásila vztekle. „Už jsem vám to říkala!“

„Juliet,“ zasyčela máma, „dbej na slušné chování...“

Ale McGonagallová se tvářila nevzrušeně. „Nemusíte jít do Bradavic, slečno Belstoneová. Ale musíte získat nějakou formu kouzelnického vzdělání. Existují i jiné - instituce,“ řekla a s nelibostí nakrčila nos. „Bradavice nejsou dost velké, aby přijaly každé dítě, které v sobě má jiskru zděděné magie. Ale tyhle školy jsou - jak bych to řekla vlídně - velmi žalostné. Standardy jsou nižší a ministerstvo jim věnuje mnohem méně finančních prostředků. Někteří studenti, které vyučují, jsou sotva víc než motáci. Ano, možná se najde i nějaký ten kouzelník nebo čarodějka z dobrého kouzelnického rodu, jejichž rodiče si přejí mít je blíž, aby mohli žít doma a ne na internátě. Ale celkově to prostě nejsou školy, kde by nějaká čarodějka nebo kouzelník chtěli studovat. A když máte místo v Bradavicích, byla byste blázen, kdybyste ho odmítla kvůli, řekněme Učilišti pro práci s hůlkou v Axbridge nebo Selburtonské škole kouzel, abych jmenovala aspoň dva příklady. A obávám se, že musím dodat, že nejbližší jiná kouzelnická škola je od vašeho bydliště pořád hodně daleko; i tam budete muset nastoupit do internátu.“

„Tak dobře,“ zavrčela Juliet tvrdohlavě. „Chci jít radši do Selburtonské školy kouzel než do starých prohnilých Bradavic. Na tom nezáleží. Obojí budu nenávidět.“

„Nebuď hloupá, Juliet,“ uklidňovala ji máma tiše, ale mně se sevřelo srdce. Konverzace se už posunula jinam. Juliet se pořád ještě vztekala, ale už mluvila o tom, na kterou školu půjde.

McGonagallová našpulila rty. „Výběr školy je jen na vás. Ale každopádně si musíte vybrat. Jinak bude nuceno zasáhnout ministerstvo kouzel.“

Táta chroupal svůj lívanec a zjevně pečlivě zvažoval každé slovo. Poté si odkašlal a spolkl posledních pár ovesných drobků. „Promiňte. Zasáhnout? Co by tohle - ministerstvo kouzel - jinak navrh,lo pro mou dceru?“

McGonagallová krátce zavřela oči. „Už jsem to vysvětlila, pane Belstone. Je velmi - velmi - nebezpečné, aby mladá čarodějka nebo kouzelník nedostali žádný magický výcvik. Jak porostou, bez správného vedení by z nich při vzrušení nebo stresu začalo kouzlo prýštit, což by nevyhnutelně přitáhlo pozornost mudlovské komunity. Došlo by k porušení našich nejdůležitějších magických zákonů. Ministerstvo se musí postarat, aby každé dítě, které se odmítá vzdělávat, bylo - jak jen to říct - bezpečně zajištěno. Pracujeme velmi tvrdě na tom, abychom setrvali v utajení, pane Belstone, a to pro dobro všech - jistě jste slyšel o středověkém upalování čarodějnic v Británii a o salemských čarodějnických procesech ve Spojených státech. Nemůžeme si prostě dovolit, aby nám tu řádily děti a riskovaly, že nás všechny odhalí. A nejen to. Magické vzdělání je zásadní také pro ochranu a blaho samotné Juliet. Kdyby se snažila žít jako mudla - nemagická osoba - a ovládat své schopnosti, mohly by v ní explodovat, nekontrolovaně, nezastavitelně. Mohlo by to být nepopsatelně ničivé a -“ McGonagallová zaváhala, „- dost často smrtelné.“

Srdce mi po celou dobu proslovu té ženy klesalo níž a níž a viděla jsem, jak se máma, táta a Juliet tváří naprosto zděšeně, jak na ně dopadal význam jejích slov.

„Takže podle toho, co říkáte,“ shrnul tatínek tiše se zavřenýma očima a rukou přitisknutou na čelo, „je to tak, že pokud Juliet nepůjde do školy, aby se naučila být - vyškolenou čarodějkou - bude oddílem mocných kouzelníků dána pod zámek, aby se zabránilo tomu, že náhodou odhalí váš svět tomu našemu - a aby byla chráněna sama před sebou... jinak by mohla zemřít.“

McGonagallová pomalu přikývla. „Bude odvezena do bezpečného ústavu, kde bude ministerstvo během jejího dospívání dohlížet na její magii, a bude připraveno... zasáhnout... pokud to bude nutné. Ale už chápete, že to všechno je opravdu směšná eventualita? Došlo by na ni, kdyby Juliet odmítla chodit do jakékoli kouzelnické školy. A vy, děvčata, byste se stejně rozdělila. Ale je to úplně zbytečné, protože se tomu vyhne, stačí, aby -“

„- přijala místo v Bradavicích,“ dokončila jsem na rovinu.

„Nebo v Selburtonu,“ řekla Juliet po odmlce tvrdohlavě.

„Zapomeň na to, Juliet,“ řekla jsem unaveně. „Jestli máš odejít, tak odejdi. Prostě jdi do Bradavic. Nemá smysl jít někam, kde je to ještě příšernější, jen tak z plezíru. Ani kvůli mně.“

Juliet pokrčila rameny, ale v očích sklopených ke koberci měla slzy. „Cokoliv. Už je mi to jedno.“

„Není to ideální řešení,“ potvrdila McGonagallová a obrátila se k nám oběma se stejným výrazem laskavé lítosti. „Ale zjistíte, že je to to nejlepší. A můžete se vídat každé prázdniny.“

Cítila jsem se uvnitř prázdná, neschopná zpracovat, že se to skutečně děje.

Když máma, táta a ředitelka začali probírat některé praktické aspekty školy, Juliet mi pošeptala: „Ať si strčí celý ten jejich prohnilý systém za klobouk. Já se nevzdám, víš?“

Ten výraz jsem znala. Když Juliet něco opravdu, ale opravdu moc chtěla, obvykle toho dosáhla. Nějak, nějakým způsobem. Ať to stálo cokoli. Možná by se pořád ještě dalo najít něco, co bychom s tím mohly udělat.