Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 20., část 1. Třetí válka

 Severus tu noc nespal. Jak by mohl? Ležel na posteli vedle své ženy a zíral do tmy.

Dobře si uvědomoval, jaké důsledky bude mít nadcházející den. Den, který se nebude podobat žádnému jinému. Koneckonců měnil stranu pokaždé, když válka skončila. Vždycky stál na straně poražených. Tentokrát však vyhlásil svou loajalitu otevřeně.

Nedělal si iluze, že by mu Pán zla odpustil jeho podvody, kdyby světlá strana padla. Tentokrát by nešlo změnit strany, bude to vítězství, nebo smrt.

Konečně se objevilo první ranní světlo a on si všiml stínu vrhaného na látku jejich stanu. Někdo stál na druhé straně a čekal. Vyšel ven s hůlkou v ruce, ale přivítal ho pohled na spojence, nikoliv na nepřítele. Několik kroků od stanu stála Ginevra a opírala se o strom. Odložil hůlku.

„Chtěla jsem s vámi mluvit.“

„Půjdu vzbudit Hermionu,“ začal se otáčet zpátky ke stanu.

Zavrtěla hlavou.

„Jen s vámi.“

Pokynula směrem od vchodu do stanu k okraji lesa. Následoval ji. Došli na malou mýtinu, dobře ukrytou mezi stromy.

„Vy a já,“ začala, „nikdy bych nečekala, že s vámi, Snape, budu mít tolik společného. Přišli jsme sem každý jiným způsobem, ať už jsme chtěli, nebo ne, ale oba jsme byli poznamenáni temnotou. Moje duše je v troskách. Myslím, že ta vaše na tom není o moc lépe.“

„O co vám jde, slečno Weasleyová?“

„Jde mi o to, že my jsme postradatelní. To ona musí přežít.“

S plnou vážností přikývl, to už věděl. Ginevra pokračovala.

„Svět půjde dál i bez nás dvou, ale ona musí přežít, a musí přežít s neporušenou duší. Budou tu potřebovat někoho, kdo dá svět zase dohromady, až celý tenhle zmatek skončí, a tou osobou musí být ona.“

Věděl to, chápal, proč mu to říká. Bude na nich dvou, aby zajistili, že Hermiona nebude riskovat svůj život nebo se v zoufalém pokusu neodváží zaplést se do temné magie, která by poskvrnila její duši. Přeživší by k ní měli vzhlížet jako k vůdkyni a poskvrněná duše by podkopala její důvěryhodnost, zničila by jejich víru v ni. Aby mohla vést, musela být čistá.

Oni dva už byli temnotou poznamenáni, nechali se jí pohltit… neměli co ztratit, jen své životy. Zkoumal mladou ženu před sebou, dobře si uvědomoval temnou magii, která jí pulzovala v žilách, která jí byla vlastní už od jejích jedenácti let.

„Cvičila jsem si jistá kouzla… napadlo mě, jestli bych je s vámi nemohla probrat… promluvit si o tom, která by podle vás bylo nejlepší použít, kdybych měla příležitost.“

Nemusela mu to vysvětlovat, věděl, co z toho vyplývá… byla to temná kouzla. Proč by jinak šla za ním? Další hodinu strávili diskusí o použití různých temných kleteb a kouzel. Nakonec se zvedla k odchodu.

„Ještě jedna věc, slečno Weasleyová… ohledně Dahlie.“

Zvědavě se na něj podívala.

„Pokud nastane ta okolnost… Pokud to nějakou náhodou přežijete a my s Hermionou ne… mohla byste…“

Rychle přikývla.

„Postarám se o ni.“

Nebyl si jistý, jestli je nejlepší nápad svěřit péči o dítě napůl šílené uprchlé vězenkyni, ale zdálo se, že Potter získal útěchu v tom, že měl u sebe kmotra… možná že Dahlie by našla podobnou úlevu.

Ještě jednou se podíval na mladou ženu, která stála před ním, na výraz tichého odhodlání v její tváři. Byla připravená čelit smrti… až příliš připravená. Bezpochyby odhodlaná připojit se ke svému milovanému, ať už odešel kamkoli.

Uvědomoval si to lépe než kdokoli jiný, koneckonců zamiloval se do stejných zelených očí.

Otočila se k odchodu a on promluvil k jejím zádům.

„Slečno Weasleyová… Ginny, když jsem byl docela mladý, zamiloval jsem se do jedné dívky. Zabili ji a já si myslel, že už nikdy nebudu k nikomu cítit to samé… ale nakonec se to stalo.“ I on chtěl zemřít, s lehkomyslnou bezohledností k vlastnímu životu souhlasil s tím, že se stane špiónem. Po mnoho let toužil po smrti. Teprve nedávno, až s Hermionou, se mu vrátila touha po životě.

Ginny se zastavila, na chvíli zaváhala a pak se k němu znovu obrátila.

„Ta dívka, kterou jste miloval, když jste byl mladší… ona vám lásku neopětovala, že?“

„Ne.“

Zírala na něj, v jejích hnědých očích se blýskala zuřivost.

„Tak mi neříkejte, že bych měla jít dál.“

Listí kolem zašustilo, oba se otočili a viděli, jak na mýtinu vstupuje Hermiona.

„Říkala jsem si, kam jste se vy dva poděli…“ prohodila a podezíravě se na ně zadívala. Oba stáli beze slova.

„Jsme připraveni zahájit útok.“

Severus ji následoval zpět do tábora a nechal Ginny v lese na chvíli samotnou. Její myšlenky se jako vždy stočily k Harrymu, k tomu, co mohlo být.

Mohla mu být oporou, důvěrnicí, partnerkou… ale na to už měl Hermionu. To, co potřeboval, byl sen, víra v budoucnost, něco, po čem by mohl toužit. A tak skrývala svou temnotu, svou bolest, líčila se, česala a flirtovala s chlapci, i když ji to uvnitř zabíjelo. Když ji na Brumbálově pohřbu políbil a nechal ji jít, věděla, že uspěla. Netoužila po ničem jiném, než ho následovat až na konec světa, ale věděla, že stát po jeho boku by rozbilo jeho vzdálený sen o ní. On ten sen potřeboval.

Ale nakonec ani ten sen nestačil.

Tolikrát si s ním chtěla promluvit o tom, co cítí. Kdo jiný by to pochopil? Kdo jiný kráčel tak blízko temnotě, nechal se jí posednout, dokonce po té posedlosti zatoužil?

Bude s ním znovu, tím si byla jistá. Znovu ho obejme, řekne mu všechno, co mu nikdy neřekla, požádá ho o odpuštění.

Někdy ho slýchávala. Slyšela ho, když byla v Azkabanu, v časných ranních hodinách, kdy nebylo ani světlo, ani tma, kdy jediný zvuk, který mohla slyšet, bylo, jak pomalu dopadá jedna kapka vody za druhou… Slyšela jeho hlas, jak se nese škvírami, jak ji volá, jak ji vábí zpoza závoje.

Slyšela ten hlas i teď, unášený větrem, vanoucím mezi stromy odněkud z hloubi lesa.

„Už brzy tam budu, Harry,“ zašeptala, než se otočila a vydala se zpátky do tábora stejnou cestou jako Hermiona a Severus.

xxx

Plán se dal do pohybu. Do Bradavic půjdou pěšky. Pán zla by vycítil velký příliv magie, ale kdyby tu vzdálenost prostě ušli, měli by výhodu, že dorazí bez ohlášení. Voldemort by zkrátka nečekal nic tak… mudlovského.

A tak šli pěšky, učitelé a bývalí studenti Hermioniny školy spolu s členy Brumbálovy armády. Většinou bylo ticho, protože každý z nich přemýšlel o tom, co je čeká na konci cesty. Jejich putování trvalo téměř celý den, a když dorazili do Bradavic, bylo už pozdě odpoledne.

Hermioně hlasitě bušilo srdce v hrudi, tady byl Pán zla.

Když dorazili k hradu, nebylo už třeba žádné utajování ani rafinovanost. Zneškodnili smrtijedy, kteří stáli venku na stráži, rozrazili bránu školy dokořán a vpochodovali dovnitř.

Velká síň se po dobu Voldemortovy návštěvy proměnila v trůnní sál. Stovky smrtijedů se tam sešly na slavnostním obřadu, výročí jejich vítězství… odehrávajícím se na místě, kde k němu došlo. Dveře do Velké síně se prudce otevřely, všechny hlavy se otočily, uviděly invazní armádu… a pak se rozpoutalo peklo.

Kletby létaly, lidé v davu rychle uhýbali. Hermiona zahlédla Ginny a Severuse vedle sebe, jak se brání útokům vedeným ze všech stran. Přes masu lidí spatřila stranou Bellatrix Lestrangeovou a poznamenala si, kde se nachází… vypořádá se s ní později… až po Voldemortovi…

Procházela válečnou vřavou a viděla své studenty, své bývalé studenty, jak bojují o život. Pozorovala je, jak používají kouzla, která pečlivě studovali v její třídě a která jim pomáhala zdokonalovat, aby zraňovali, chránili a zabíjeli.

Byla nervózní, bála se o každého z nich. Znala všechny jejich silné stránky, ale i slabiny. Vyslala kouzlo, aby zablokovala kletbu namířenou na jednoho z nich… nikdy nebyl příliš dobrý v štítových kouzlech.

Nebyla si jistá, jakým směrem se boj bude vyvíjet. Ve své škole vyvinula nová kouzla, která by jim měla poskytnout výhodu, ale mnozí z kouzelníků a čarodějek, které učila, sice ovládali obranná a útočná kouzla, ale neměli s nimi žádné praktické zkušenosti. Jistě, cvičili se v soubojích, ale nic z toho se nedalo srovnat s duširvoucí realitou boje na život a na smrt.

Opožděně litovala, že ve své škole nezavedla systém kolejí. Intenzivní rivalita nakonec vedla k potyčkám na chodbách, které jí, Harrymu a Ronovi přinesly první skutečné zkušenosti se souboji. Vždycky považovala třídění studentů do kolejí za rozdělující… ale možná to byl účel.

Severus sundal z prostor školy protipřemísťovací ochrany, které ho stále uznávaly jako ředitele. Teď se budou moci v případě potřeby přenést ven. Severus, Hermiona a Ginny se probojovávali bitvou, masou smrtijedů, až se dostali k Pánovi zla.

Ty rudé oči se upřely na Severuse a poprvé si uvědomily zradu.

Severus pevněji sevřel hůlku a chystal se udělat krok vpřed, když vtom ucítil na paži drobnou ruku. Neodvážil se odvrátit od Voldemorta, aby se podíval, kdo to je. Slyšel, jak mu do ucha šeptá hlas, hlas, který prakticky praskal temnou magií.

„Severusi, měla bych to být já. Máš pro co žít, pro koho žít. Nech mě to udělat.“

Její rozhovor s ním dnes ráno… nikdy nemyslela, že to bude jeden z nich… chtěla, aby to byla ona. Ráno s ním mluvila, aby mu vysvětlila oběť, kterou hodlá podstoupit, a dala mu najevo, že jí v tom nemá bránit.

A s tím pustila jeho paži a postavila se před něj.

„Ginny,“ ozvalo se za jeho zády, otočil se a viděl jak Hermiona běží za svou kamarádkou. Chytil ji do náruče a pevně ji držel, když se mu bránila.

„Ahoj, Tome,“ řekla Ginny a na tváři jí hrál pokřivený úsměv, když vykročila k temnému kouzelníkovi.