Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Rozdělení

Kapitola 2: Druhý dopis

Rozdělení
Vložené: Jacomo - 01.04. 2024 Téma: Rozdělení
Jacomo nám napísal:

Rozdělení

The Divide


autor: Beedle       překlad: Jacomo

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Druhý dopis

Srpen 2018


Juliet

Nikdo neodpověděl.

„Škola čar a kouzel v Bradavicích,“ přečetla máma z dopisu a znělo to naprosto zaraženě. „To je nějaký vtip...“

„Není,“ pípla jsem tiše.

„Ale, Juliet,“ namítl táta a prohrábl si vlasy, „v tom dopise se píše, že jsi čarodějka! Samozřejmě, že je to vtip - musí to být vtip!“

Jennifer jako by ztuhla a velmi zbledla. S úzkostí jsem se na ni podívala a pak svou pozornost obrátila zpátky k rodičům.

„To není vtip,“ zopakovala jsem. „My - my máme schopnosti. Umíme - no, divné věci. Někdy.“

V duchu jsem viděla kroutící se zápalku v ruce Gavina Hookera, dřívko, které se nepřirozeně vrtělo, jak se snažilo uvolnit. Máma s tátou se podívali jeden na druhého a pak na mě, jako by se báli o můj zdravý rozum. Povzdechla jsem si a povyprávěla jim ten příběh, a když se tvářili nepřesvědčeně, tak další. Tenkrát jsme lezli na starý dub v parku. Vylezly jsme výš, než jsme obvykle lezly, a dostaly jsme se na větev, která vypadala dostatečně široká a pohodlná, abychom si na ni mohly obě sednout. Ale uvnitř byla shnilá. S děsivou prudkostí sebou škubla a praskla. Když jsme padaly, s hrůzou jsem se chytila Jennifer a byla si jistá, že umřeme - ale o pár vteřin později jsme bezpečně přistály nohama na zemi.

„Byly i jiné situace,“ řekla jsem ještě. „Kdykoli jsme byly v nebezpečí. Něco se prostě - však víte - stalo. Že jo, Jennifer? Jenny?“

Zoufale jsem dodala poslední věty a jemně sestru zatahala za paži. Stále ještě neřekla ani slovo a teď se dívala z okna, které bylo po odletu sovy stále otevřené.

Táta bezradně zavrtěl hlavou.

„To je nějaký podvod...“

„To není žádný podvod,“ řekla jsem vážně. „Myslely jsme si, že jsou to čarovné síly. Vážně, tati.“

Táta se pořád netvářil vůbec přesvědčeně, ale pak se Jennifer zhluboka nadechla a tichým hlasem, pohled stále upřený z okna, řekla: „Je to pravda, tati. Víme to už celou věčnost.“

Máma si pozorně četla můj dopis, aniž by řekla jediné slovo. Teprve teď vzhlédla a nepatrně tátovi přikývla.

„Myslím, že je to pravé, Petere. Opravdu si to myslím.“

Nastalo velmi dlouhé ticho.

„Dobře,“ přikývl nakonec táta, i když jsem viděla, že tomu moc nevěří. „Dobře. No! Čarodějka! Tak tedy. Výborně. Co asi máme dělat s - s tímhle? Očekáváme vaši sovu - máme odpovědět po sově? No, to je snadné! Prostě jednu ulovím v lese! Proboha.“ Bezradně ukázal na dopis. „A jak říkáš - kde je Jennifeřin dopis?“

Cítila jsem se bezmocná, když jsem viděla, že Jennifer je zjevně na pokraji slz.

„Já jsem taky čarodějka,“ pronesla tichým hlasem. „Můj dopis se musel ztratit - musel se ztratit!“

„Určitě,“ řekla jsem jí a zoufale tomu chtěla věřit. „Tvoje sova ho mohla upustit, nebo ztratit - nebo ji srazil dron - nebo ji sežralo to, no, to, co žere sovy...“

„Určitě to zjistíme,“ prohlásila máma rázně. Kupodivu se zdálo, že tu novinu zpracovává mnohem lépe než táta, a podívala se na mě takovým zvláštním pohledem, jako by věděla něco, co já ne. „Dáme tomu čtyřiadvacet hodin, než začneme dělat závěry, ano? Jsem si jistá, že tvůj dopis je na cestě, Jennifer. Pojďme se připravit na piknik a možná ten tvůj dorazí dnes večer nebo se zítřejší poštou.“

O třicet minut později jsme všichni sestupovali po strmé stezce z útesu na naši oblíbenou pláž, skrytou zátoku, o které moc lidí nevědělo. Společně jsme postavili obří želvu z písku a pak se vrhli do moře, které po dlouhém horkém létě nebylo příliš studené. Byl to opravdu krásný den a při šplouchání mezi vlnami jsme na chvíli na ten dopis skoro zapomněli.

Poté, co jsme snědli jídlo na piknik, máma ze dna koše vylovila opravdový narozeninový dort a svíčky, ačkoliv ty nám vítr neustále sfoukával, takže jsme si nemohly pořádně nic přát. Jennifeřin pohled jsem zachytila až při třetím pokusu. Vypadala trochu zrůžověle a rozrušeně. Věděla jsem, co si chce přát, protože to bylo totéž, co jsem si přála já. Ale máma se zasmála a řekla, že už nehodlá plýtvat sirkami, a tak jsme dort rozkrojily, aniž bychom si něco přály.

Když jsme přišly domů, hned jsme viděly, že tam není žádná sova, žádný dopis, a Jennifer se na čele objevila malá vráska. Ten večer už jsme se o tom nemluvily. Ale ona si celou dobu velmi tiše hrála se svým telefonem a já jsem zírala na ten svůj, ale vůbec jsem ho neviděla. Zítra přijde dopis. Musí přijít...

***

Druhý den ráno bylo pondělí a to táta vždycky odcházel brzy do práce, takže byl pryč dřív, než jsme sešly dolů. Máma nás obě úzkostlivě pozorovala, jak si do misek sypeme cereálie a naléváme mléko, a ani jedna z nás nemluví. Jennifer i já jsme neustále těkaly očima k oknu, kde se včera objevila sova.

„Možná bychom si dneska mohly někam vyjít,“ navrhla máma jemně.

Překvapeně jsem se na ni podívala. „A co práce?“ Máma pracuje z domova, takže nás normálně přes den nikam nebere.

Pokrčila rameny a soucitně se podívala na Jennifer. „Můžu to dohnat zítra. Mohlo by být fajn, kdybychom si všechny společně někam vyrazily.“

A nekoukaly celý den na okno. Neřekla to, ale věděla jsem, že to je ten důvod. Pokrčila jsem rameny.

„Záleží na Jenny -“

Ale právě v tu chvíli Jennifer vydala přidušený zvuk a upustila lžíci s cereáliemi. Podívala jsem se ven a dech se mi zadrhl v krku. Na obloze se objevila skvrna, která se k nám přibližovala... pták, velký pták -

„Ano!“ vykřikla Jennifer a tvář se jí rozzářila radostí. „Ano!“

„Je tady! To je tvoje sova! Super!

Obě jsme se vrhly k oknu. Jennifer sklouzly třesoucí se prsty po západce a já jí musela pomoct. Otevřely jsme okno právě ve chvíli, kdy k nám sova doletěla a vplula do kuchyně v záplavě nádherného plavého peří. Přistála po stole a Jennifer, rozesmátá a zrudlá vzrušením, se k ní rozběhla.

A ztuhla na místě. Sova nedržela v zobáku dopis a dívala se na mě. Ne na Jennifer, ale na mě. A s očekáváním natáhla nohu.

„C-co chce?“ vykoktala jsem a podívala se na Jennifer a mámu.

Jennifer vypadala naprosto ohromeně a pak se jí ve tváři pomalu objevilo hořké poznání. Beze slova se otočila na patě, rychle vyšla z místnosti a s prásknutím za sebou zavřela dveře.

„Hej, Jennifer - Jenny! Počkej!“ Vyrazila jsem za ní, ale máma mě chytila za ruku.

„Nech ji na chvíli, Juliet,“ řekla tiše.

Vzpírala jsem se. „Pusť mě!“

Počkej, miláčku. Myslím, že tahle sova potřebuje odpověď, víš? Musíme jim napsat a dát vědět té škole - těm Bradavicím - že jsme dostali dopis a že pojedeš.“

Zadívala jsem se na ni a vyprostila ruku z jejího držení. „Jdu najít Jennifer. Jestli chceš, tak tam napiš ty. Zeptej se té McGonagallové, kde je Jenin dopis. Jestli ona není zvaná, tak já tam nepůjdu.“

S tímto jsem odkráčela z kuchyně.

***

Po příletu druhé sovy se mnou Jennifer poprvé v životě nechtěla nebo nedokázala mluvit. Několik následujících dní číhal můj bradavický dopis v rohu kuchyně jako zlověstné stvoření, které se tam krčí, tiché a kruté. Jennifer se každý večer otočila tváří ke zdi, i když jsem šeptem prosila: „Jenny... prosím, promluvme si o tom... pořád ještě nevíme, jestli se ten tvůj neztratil.“ Vždycky jsem věděla, že je i ona vzhůru.

O pár dní později, když jsme všichni seděli v obývacím pokoji, mi máma tiše řekla: „Juliet, budeme muset popřemýšlet o tom, jak ti do prvního září seženeme věci do školy. Byl tam seznam, ale nevím, kde -“

Prudce jsem ji přerušila. „Já tam nepůjdu.“

Táta jen trochu sklonil noviny a naslouchal. Jennifer na druhé straně místnosti měla svraštělé čelo a nedívala se ani na jednoho z nás.

„Ale -“

Já tam nepůjdu. Jennifer je taky čarodějka, to je jasné z toho, kolikrát jsme náhodou použily magii. Nepůjdu na žádnou školu, která si takhle vybírá a zkouší takový špinavý trik, jako je rozdělení sester - dvojčat! Jestli mě chtějí vzít, musí prostě Jenny nabídnout taky místo, jinak zůstanu tady.“

Byl to nejdelší proslov, jaký jsem od doby, kdy mi přišel dopis, pronesla. Máma zmlkla a vyměnila si přes místnost ustaraný pohled s tátou. Viděla jsem, jak Jennifer stočila rty do slabého úsměvu.

Ten večer se poprvé po třech dnech neobrátila tváří ke zdi.

„Díky, Juliet,“ zašeptala do tmy. V jejích očích jsem viděla odraz své tváře. Věděla jsem, že kdybych dokázal svůj odraz zvětšit, viděla bych ve svých očích její tvář, a tak dál do nekonečna... Natáhla jsem ruku přes mezeru mezi našimi postelemi a zahákly jsme se prsty, jako jsme to dělávaly, když jsme byly malé a něco si přály.

„Myslela jsem to vážně. Nepůjdu, dokud ti nenabídnou místo.“

„Já vím... a teď už to víme, že jo, jsme čarodějky. Čarodějky, Juliet! Můžeme se učit samy, aniž bychom musely chodit do nějaké pitomé školy. Na internetu o tom všem musí být halda věcí, jestli existuje nějaká škola, tak je v zemi zřejmě spousta dalších...“

Povídaly jsme si dlouho do noci, až nám ztěžkla víčka a usnuly jsme, prsty stále zaháknuté do sebe.

Ale když jsme ráno sešly dolů na snídani, hned jsem věděla, že něco není v pořádku. Máma svírala v ruce kus pergamenu a jediný pohled mi odhalil obálku odhozenou na stole a puštíka sedícího na židli a žvýkajícího kousek cereálií. Pohled, který nám máma věnovala, když jsme vešly do místnosti - úzkostný, vyděšený, lítostivý - nás obě zastavil.

„Co se děje, mami? Mami?“

„Ach, miláčkové,“ začala rozechvěle. „Je mi to tak líto. Nevím, jak vám to mám říct.“ Hlas se jí nekontrolovatelně třásl a pak k nám přistrčila pergamen, aniž by se setkala s Jennifeřinýma očima. „Budete si to muset přečíst. Zkrátka - ne...“

Co ne? Vzala jsem pergamen a rychle ho prolétla. Při čtení mě přemohla nevolnost a závrať a já se sesunula na nejbližší židli. Jennifer zůstala stát, z tváře se jí vytratila barva.

 

Vážená paní Belstoneová,

Děkuji Vám za odpověď a dotaz na možné místo v Bradavicích pro Vaši druhou dceru, Jennifer Belstoneovou. Bohužel Vám však musím sdělit, že nemáme žádný záznam o pobytu druhé čarodějky na Vaší adrese.

Uvědomuji si, že by se mohlo jednat o choulostivou a neobvyklou situaci, protože říkáte, že dívky jsou sestry-dvojčata. Naše záznamy se však nikdy nemýlí: u Vás žije pouze jedna osoba s magickými schopnostmi. Je mou bolestnou povinností Vám sdělit, že Vaše dcera Jennifer tedy nemůže být čarodějkou, a proto jí nemůžeme nabídnout místo ve škole.

Podrobně jste popsala dva případy magické aktivity, do které byly zapojeny obě dívky, nicméně vzhledem k jejich tehdejší blízkosti se domnívám, že oba magické projevy byly výhradně dílem Juliet Belstoneové.

Z Vašeho dopisu jsem vyrozuměla, že Juliet se zdráhá navštěvovat Bradavice bez společnosti své sestry. To ovšem představuje jisté komplikace, které se lépe vysvětlí při osobním setkání.

Dnes večer v šest hodin se zastavím ve Vašem domě, abychom to blíže probrali.

S pozdravem,

profesorka Minerva McGonagallová
ředitelka Školy čar a kouzel v Bradavicích

 

Jennifer nepromluvila. Ani já ne, po několik dlouhých, strašlivých minut, kdy jsme zpracovávaly obsah dopisu. Výhradně dílem Juliet Belstoneové... To, že se ta zapálená sirka vykroutila z Gavinových prstů - to, že jsme se obě dostaly z toho stromu, když jsme měly spadnout - to jsem udělala já. Ne my. Jen já.

Podivný skřípavý zvuk nás všechny přiměl otočit hlavu. Sova, na kterou jsem zapomněla, se dusila suchými cereáliemi.

Ignorovala jsem to, dlouze a zhluboka jsem se nadechla, pak jsem oddálila dopis na délku paže a upustila ho na kuchyňskou podlahu. Když jsem odcházela, schválně jsem na něj šlápla. Jennifer mě nenásledovala.

Chodila jsem sem a tam po našem pokoji snad celé hodiny a nedokázala to vstřebat. Ty dopisy - ty dopisy byly jako jed.

Po chvíli jsem si vlezla do postele a přetáhla si peřinu přes hlavu. Vytvořila mi noru, prostor, kde jsem mohla být sama se svým vírem myšlenek. Moje vlastní emoce se mísily s těmi, které jsem věděla, že musí cítit Jennifer. Bolest, zranění, ponížení, popření. Vztek. Ale především strach. Po chvíli jsem vyčerpaně usnula.

Probudila jsem se až po dlouhé době a podle zlatavého slunečního světla, které pronikalo do pokoje, jsem poznala, že je pozdní odpoledne. Mrkla jsem na telefon. Za pět minut šest. Žaludek mi v břiše udělal divoký kotrmelec. Ta McGonagallová měla dorazit každou chvíli.

Přesto jsem byla aspoň trochu zvědavá, jak vypadá skutečná, dospělá čarodějka. Pomalu jsem se s okusováním nehtu zvedla a pak se odhodlaně vydala dolů. Máma, táta a Jennifer už čekali v obývacím pokoji. Šla jsem si sednout vedle Jennifer. Nikdo nepromluvil, ale máma na nás obě vrhla znepokojený pohled.

I když jsme na to byli připravení, stejně jsme všichni nadskočili, když se pronikavě ozval zvonek.

Máma se zhluboka nadechla, vstala a šla otevřít.

Ozval se šum hlasů. Za chvíli se máma vrátila a za ní vešla velmi vysoká žena v černém hábitu a dlouhém fialovém plášti se špičatým kloboukem v ruce. Prošedivělé vlasy měla stažené do velmi pevného drdolu a s rázným, ale laskavým výrazem se rozhlédla po místnosti a upřela na mě svůj hodnotící pohled. Nemohla jsem si pomoct - zamrkala jsem.

Čarodějka nám všem postupně krátce pokývla a pozdravila: „Dobrý večer.“

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: vasinova - 01.04. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: ivy - 01.04. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: anizne - 01.04. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Edit - 01.04. 2024
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: alvap - 01.04. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Radka - 01.04. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Kapitola 2: Druhý dopis (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 01.04. 2024
|
Jsem hodně zvědavá, jak se toto vyvine. Holky jsou celý život spolu a teď by měly být odděleny? To bych jim nepřála, to by bylo pořádné trauma!
Nu, uvidíme, co bude dál. Jak k nim přistoupí McGonagallová. A co děvčata vymyslí.
Děkuji, Jacomo. Těším se na pokračování.
Kapitola 2: Druhý dopis (Hodnotenie: 1)
Od: Jacomo - 03.04. 2024
| |
Je to tak, rozdělení sourozenců, navíc dvojčat, je hodně traumatické. A kladeš správné otázky :-) Tím, co děvčata vymyslí, se zaobírá celá povídka.
Díky moc za komentář, Lupinko.

Kapitola 2: Druhý dopis (Hodnotenie: 1)
Od: denice - 01.04. 2024
|
Tohle musí být hodně kruté. Kdovíproč se mi vybavila Lily a Petunie. Nebyly dvojčata, ale dovedu si představit, že Petunie se musela takhle nějak cítit. Ne že by to omlouvalo její chování k Harrymu...
Jennifer je mi líto, Juliet se zachovala velice hezky. Je to mizerná situace, ale věřím, že děvčata něco vymyslí. Minerva nebude mít zrovna snadný úkol.
Díky.
Kapitola 2: Druhý dopis (Hodnotenie: 1)
Od: Jacomo - 03.04. 2024
| |
Jsi další, u koho příběh evokoval srovnání s Lily a Petunií. A nutno uznat, že Juliet se k situaci postaví zcela jinak než Lily. Ale ani tak to nebude lehké, Minerva vysvětlí situaci děvčatům i nám.
Díky za komentář, Denice.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: barca666 - 01.04. 2024
| |
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Monie2 - 01.04. 2024
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Kapitola 2: Druhý dopis (Hodnotenie: 1)
Od: makyboris - 02.04. 2024
|
Musím se ptát, pokud je v úvodu uvedeno, že jedna z dívek je moták, jak je možné, že rodiče jsou mudlové? Moták je přece potomek dvou kouzelníků, čistokrevný kouzelník, který nemá schopnost používat kouzla. Tahle chyba v ději je za mě dost výrazná a zhoršila mi uvěřitelnost (v rámci HP světa) příběhu, ale snad se to vykompenzuje alespoň dobrou zápletkou a zajímavými postavami. I přesto děkuji za překlad :)
Kapitola 2: Druhý dopis (Hodnotenie: 0)
Od: Jacomo - 02.04. 2024
| |
Děkuju za upozornění, makyboris, tohle mi vůbec nedošlo. V originále autorka skutečně uvádí pojem Squib (moták), ale správně by tam mělo být mudla. Zvažuju, že to opravím, aby to nemátlo/nerušilo další čtenáře.
Postavy i zápletka podle mě zajímavé jsou, doufám, že se tedy jinak bude příběh líbit.

Kapitola 2: Druhý dopis (Hodnotenie: 1)
Od: Yuki - 02.04. 2024
| |
Když je z dvojčat jen jedno s magickými schopnostmi a jsou si tak blízké jako ony, je jasné, že to mezi ně vrazí klín. Přesto doufám, že to McGonagallová nějak vyřeší...
Děkuju za další část.
Kapitola 2: Druhý dopis (Hodnotenie: 1)
Od: Jacomo - 03.04. 2024
| |
Rozkol se dá očekávat, ale holky jsou bojovnice. Postaví se i McGonagallové :-)
Díky, Yuki.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: nika12 - 02.04. 2024
| |
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Kapitola 2: Druhý dopis (Hodnotenie: 1)
Od: marci - 02.04. 2024
|
Noo, to je přesně ta chvíle, kdy si říkám Cože? Konec kapitoly? To ne! a jdu do originálu :) No nic, zatím se držím a moc, ale opravdu MOC se těším na pokračování. Veliké díky, sovicko :)
Kapitola 2: Druhý dopis (Hodnotenie: 1)
Od: Jacomo - 03.04. 2024
| |
Snad tě uklidní, že zatím jsou kapitoly připravené, takže budou vycházet cca do června každé pondělí. Překlad téhle povídky mě hrozně baví, obě holky jsou výtečně napsané. A co teprve až do toho vstoupí širší oblasti magie...
Díky za přízeň, Marci.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: margareta - 02.04. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Fanny88 - 02.04. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: luisakralickova - 02.04. 2024
| |
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Kapitola 2: Druhý dopis (Hodnotenie: 1)
Od: kakostka - 03.04. 2024
|
jo, jak dobře to znám... osobně... některé věci pochopí jen dvojče. musí to být pro ně šok stejně čekám, že to nějak vyřeší. chápu reakci obou, protože toto znamená velké rozdělení. kdo nemá sourozence jednovaječné dvojče, nechápe, co prožívají. proto se zlobím na JKR, že zabila FReda, naprosto zbytečná smrt a Georgovi v podstatě zničila život, přišel o svou polovinu

srovnávat tyhle dvě s Lily a Petunii je jako srovnávat domácí kočku a tygra... vztah mezi sestrami a sestramy dvojčata nelze. navíc myslím, že Petunie byla vždy trochu čubka.
snad se tohle vyřeší, souhlasím, že motáci se rodí jen kouzelníkům, ne mudlům. ikdyž někde bylo řešeno, že v podstatě všichni mudlové, co se jim narodí kouzelník musí být motáci s minimem magie, která se nese po generace a pak se projeví.
děkuji za překlad
Kapitola 2: Druhý dopis (Hodnotenie: 1)
Od: Jacomo - 05.04. 2024
| |
To rozdělení musí být hodně bolestivé. Ale obě holky jsou velké bojovnice, jen tak se nedají a my si budeme mít o čem číst.
Pokud jde o Freda, naprosto s tebou souhlasím. Chápu, že někdo to odnést musel, ale tohle bylo opravdu kruté.
Díky moc za komentář, kakostko.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: katrin - 03.04. 2024
| |
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Reni38 - 03.04. 2024
| |
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Kapitola 2: Druhý dopis (Hodnotenie: 1)
Od: fido - 04.04. 2024
| |
ne MY, ale jenom JÁ ... uff
tak jsem zvědav na Minervu :)
díky
Kapitola 2: Druhý dopis (Hodnotenie: 1)
Od: Jacomo - 05.04. 2024
| |
Minerva už nakráčela na scénu, takže příště se pár věcí vyjasní.
I já děkuju.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Folwarczna - 04.04. 2024
| |
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: onigiri - 04.04. 2024
| |
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: maria - 14.04. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Prehľad článkov k tejto téme:

Beedle: ( Jacomo )08.04. 2024Kapitola 3: Ředitelka
Beedle: ( Jacomo )01.04. 2024Kapitola 2: Druhý dopis
Beedle: ( Jacomo )25.03. 2024Kapitola 1: První dopis
. Úvod k poviedkam: ( Jacomo )18.03. 2024Úvod