Preklady fanfiction Harryho Pottera

Mise Sever - část 2/2

„Grangerová tě chce vidět, Weasleyová.“

Ginny vzhlédla od listů pergamenu. Vedoucí oddělení vymáhání kouzelnických zákonů Jack Demme - neboli „šéf“, jak ji Tonksová přesvědčila, aby mu říkala - stál před jejím stolem a s lehkým nesouhlasem si prohlížel změť papírů, která ho pokrývala.

„Hermiona?“ zvolala Ginny potěšeně. Strčila brk do kalamáře a vstala. Prozatím žádné papírování. Možná ho vyřídí Cormac, pomyslela si, ale usoudila, že je to jednoznačně nemožné. „Řekla proč?“

„Copak to Grangerová někdy řekne?“ zatvářil se Jack otráveně. Ginny se ušklíbla. „Možná bys měla zvážit, jestli máš všechno v pořádku, Weasleyová.“

„Z mé strany ano, šéfe. Mimochodem, provedli jsme zatčení kvůli kraku.“

„A to všechno vysvětluje.“

„Ne?“

„Dost zábavy,“ utnul Jack suše. „Nezapomeň na formulář podle předpisu o mezinárodní kontrole látek. Tonksové se to stalo a rozpoutalo se peklo. Fungovaly náramky od Grangerové?“

„Ano, velmi dobře,“ potvrdila Ginny překvapeně. „Copak ti to Cormac neřekl?“

„McLaggen se ještě nevrátil.“

„Aha, předpokládám, že šel nejdřív do podzemí.“

„Nejspíš ano. Nenech Grangerovou čekat.“

Ginny se cestou zastavila pro životabudičovou kávu. Bez nejmenšího pocitu viny se zamyslela nad ironií zneužívání návykových látek uvnitř samotného ministerstva. Jistě, tahle konkrétní směs životabudiče a mudlovské kávy byla legální, ale nešlo v zásadě o totéž jako u kraku, směsi kouzla euforie a kokainu?“ Vyprázdnila šálek v odpočívárně, která byla až na lehce nervózně vyhlížejícího, obrýleného mladíka sedícího v koutě s časopisem na klíně prázdná. Ginny chvíli přemýšlela, kdo to je, rozhodla se, že se ho nebude ptát, jestli se ztratil (na to by měl přijít sám, pomyslela si), a vydala se do Hermioniny kanceláře.

Zaklepala a čekala. Uvnitř slyšela hlasy - dva, možná tři. „Pojď dál,“ zavolala Hermiona.

Ginny otevřela dveře a zarazila se. „Frede! Co ty tady děláš?“

„Ginny,“ pozdravil ji zrzek se zamračeným obočím, úsměvem na rtech a rozpaženýma rukama, jako by očekával objetí, „takhle se zdraví oblíbený bratr?“ Měl na sobě zářivě modrý hábit, který se příšerně třískal s tlumeným vkusem Hermioniny kanceláře. Měl by se přestat snažit napodobovat Brumbála, pomyslela si Ginny zachmuřeně.

„Promiň. Ty a Percy jste docela milí, ale já si stejně vybrala Billa.“

Hermiona vzhlédla od stolu. Už se za něj skoro nevejde, blesklo Ginny hlavou, když si všimla kamarádčina vzedmutého břicha, které naráželo do okraje stolu, přestože byl očarován tak, aby se přizpůsobil jejím měnícím se křivkám. „Ahoj, Ginny.“

„Ahoj, Hermiono.“ Ginny se posadila na židli vedle té, před kterou stál Fred, a dychtivě se předklonila. „Jak se daří malému Harrymu?“

„Kope nonstop,“ odtušila Hermiona a usmála se.

„Můžu si sáhnout?“

„Samozřejmě,“ řekla Hermiona. Mírně se odsunula, aby Ginny udělala víc místa.

„Jé, já ho cítím! Páni, má nohy jako potlouk,“ uculila se Ginny. Když Penelopa porodila malého Rona, Ginny byla připravená udělat totéž, ale to platilo předtím, než začala s prací bystrozorky. Svým způsobem si díky tomu, že trávila tolik času v terénu, Hermionina těhotenství považovala ještě víc. Někdy se po obzvlášť náročném dni zastavila a jen se kochala společností Hermiony a jejího dítěte. Bylo to jako sedět u vodopádu a cítit, jak jí tvář smáčí uklidňující sprška. Zajímalo ji, jestli to ostatní lidé vnímají stejně jako ona. Ginny vzhlédla a všimla si, že ji Fred pozoruje s poloúsměvem na tváři.

Znovu se posadila. „Takže už jen dva týdny?“

„Ano,“ potvrdila Hermiona. „Upřímně řečeno, už se nemůžu dočkat, i kdyby jen proto, aby mě Roger přestal otravovat, abych zůstala doma.“

„Měla bys ho proklít,“ navrhla Ginny rošťácky.

„Ginny, on se nemůže bránit.“

„O to jde.“ Hermionin mudlovský manžel byl podle Ginny víc než vyjukaný. Překvapilo ji, že se dokázal přizpůsobit všemu, co s sebou nesla magie. Ale možná taková byla většina mudlů a její názor zkreslili Harryho příbuzní.

„Nechám vás dvě kvočny, ať si pokecáte,“ prohlásil Fred a přešel ke krbu. „Měj se, Ginny, moje oblíbená sestro.“

„Neboj, jsi v první trojici,“ zavolala za ním Ginny, když mizel v plamenech.

„Snaží se,“ řekla Hermiona a roztržitě si pohladila boční strany břicha.

„Ano, ale pořád nemůžu uvěřit tomu, co provádí s Řádem. Udělal z něj něco jako... cirkus. Nebo sektu s ním jakožto velmistrem. Co chtěl?“

Hermiona se odmlčela. „Vlastně mu šlo o to, aby si jeho Řád zabral pro sebe tu misi, o které ti budu vyprávět.“

„Jak se o tom dověděl on?“ dožadovala se Ginny podrážděně odpovědi. Dřív než Jack nebo já, dodala v duchu.

„Nejspíš mu to sdělil ministr,“ prohlásila Hermiona. „Musela jsem samozřejmě dostat povolení od Rufuse. To bylo před dvěma dny, což znamená, že buď Fred chodí k ministrovi pravidelně na čaj, nebo že Rufus podává hlášení Fredovi.“

„Ani jedno není dobré,“ zamumlala Ginny. Už poněkolikáté přemýšlela, proč cítí k Fredovu Řádu takovou nevraživost. Už o tom s Hermionou mnohokrát mluvily. Nebylo to proto, že by Řád nějak zasahoval do činnosti bystrozorů, protože to nedělal, i když jeho členové občas pronášeli výroky, které Ginny přiměly zamyslet se nad tím, jaký postoj k nim Fred vlastně má. Nemohlo to být ani proto, že by Fred kazil dobré jméno Řádu, protože ani to se nedělo. I se všemi těmi hloupými vylepšeními, jako byla zasvěcení a různé úrovně, stále zachovával zásady, na kterých ho Brumbál založil, a rozšířil a zvýšil jeho věhlas. Jediné, co chybělo, byl Voldemort.

„Nedělá vám žádné potíže, že ne?“

„Myslíš jako nám bystrozorům? Ne. Nevím. A jsem si jistá, že Fred neudělá něco hrozného, jako třeba... že by se pokusil stát druhým Voldemortem. Ale nějak mě to štve.“ Ginny zavrtěla hlavou. „Býval jiný, když byl George ještě naživu. Možná... možná proto.“ Cítila, jak se jí vzadu v očích hromadí slzy, a koutkem oka zahlédla Hermionin znepokojený pohled. Prudce si odfrkla. „Každopádně. Co je to za misi, o které jsi mi chtěla vyprávět?“

„Vlastně ti o tom chtěl říct někdo jiný.“ Odmlčela se a pak se zatvářila trochu rozpačitě. „Vyhodila jsem ho, když přišel Fred a začal o tom, že se mnou chce probrat něco tajného. Což byla hloupost, když Aaron - ten chlápek - ví o tom tajemství víc než já.“

Ginny se narovnala. „Je hubený, má brýle, vypadá trochu nervózně? V zelené košili?“

Hermiona zamrkala. „Ano, viděla jsi ho, když jsi sem šla?“

„Jo, čeká v odpočívárně.“

„Takže tam šel. Bála jsem se, že se zatoulá a ztratí se. U těch čarologů jeden nikdy neví. Mohl bys ho zavolat dovnitř, prosím?“

Muž seděl na stejném místě, jako když Ginny opouštěla odpočívárnu. Chvíli ho pozorovala. Mladý, možná o něco starší než ona. Košile měla moderní střih, ale vypadalo to, že se v ní necítí dobře. Jeho pohled na okamžik zalétl vzhůru, ale vrátil se k časopisu.

Ginny si odkašlala. Muž sebou trhl; Ginny se ušklíbla. Ráda muže děsila. „Aaron?“

Rychle přikývl.

„Doktorka Grangerová vás chce vidět.“

Rychle vyskočil na nohy. „Takže už má za sebou schůzku s tím chlapíkem z Bradavic? Byl jsem zvědavý, kdy skončí. Víte,“ pokračoval zamyšleně, než Ginny stihla odpovědět, „jste mu hodně podobná...“

„Oba jsme zrzaví?“ nadhodila Ginny. Na to, že je to takový tichý kluk, rozhodně umí mluvit rychle, pomyslela si. „Je to můj bratr.“

Aaron pobledl, ale Ginny si tím nebyla úplně jistá. Odvedla ho do Hermioniny kanceláře a vrátila se na svou židli.

„Aarone? Omlouvám se, že jsem vás předtím tak vyhodila. Jak se ukázalo, byl byste pro profesora Weasleyho tou nejlepší osobou, se kterou by si měl promluvit. Ginny, tohle je Aaron Skonser. Aarone, tohle je Ginny Weasleyová.“

Aaron na Ginny zamrkal přes brýle. „Takže vy dva jste sourozenci.“

„Ano, neříkala jsem to?“ odvětila Ginny trochu otráveně.

„Aarone,“ pronesla Hermiona způsobem, který Ginny připoměl McGonagallovou, když měla dobrý den, „nevadilo by vám, kdybyste Ginny pověděl něco o expedici Borealis? Bude jedním z bystrozorů, kteří vás budou doprovázet.“

„Aha! Bájo,“ vydechl a usmál se. Tentokrát to Ginny trochu zaskočilo. Aaron se usmíval stejně zářivě jako Lockhart, ale bez té sebechvály. Ale kdo říká ‘bájo’? pomyslela si. „Kde mám začít, doktorko Grangerová?“

„Nejspíš u troleriometru.“

U čeho? zeptala se v duchu Ginny.

Aaron stál v zadní části místnosti a prohrabával se velkou papírovou taškou. ’Ithacká grácie,’ četla Ginny na přední straně. ‘Kvalitní knihy.’ „Tady to máme,“ řekl Aaron a vytáhl jednou rukou jakýsi stojan a druhou velkou bronzovou mísu. Umístil stojan na zem a mísu na něj opatrně položil.

„Tohle je troleriometr,“ oznámil.

„Aha,“ pípla Ginny. Jako by to něco vysvětlovalo, pomyslela si a sledovala, jak vytahuje další nádobu a malý kulatý předmět. Že jde o libelu, pochopila, když vyprázdnil obsah nádoby do mísy, umístil kuličku na její okraj a začal stojan regulovat.

„A... co to dělá, tenhle troleriometr?“

Hermiona se nadechla, ale Aaron ji zarazil. „Vysvětlím to později, ale v podstatě to funguje jako mudlovský kompas, jen se řídí magickými, ne magnetickými liniemi. Tak, teď. Ještě jedna věc.“ Znovu sáhl do tašky a vylovil malé skleněné pouzdro. Otevřel ho a vytáhl něco, co vypadalo jako tenounká jehla. Opatrně ji položil na hladinu v míse. „A je to,“ prohlásil a otočil se. Znovu vypadal trochu nervózně. „Možná byste mohla popojít trochu blíž a podívat se?“

Ginny přistoupila k míse a nahlédla do ní. Jehla plavala v kaluži světlé, jantarově zbarvené tekutiny. Vypadá to hezky, pomyslela si nepřítomně. „Jo. A dál?“

Aaron se neklidně zavrtěl. „Vzhledem k tomu, že pracujete v odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, určitě znáte magické detekční nástroje, jako je skotadiometr¹⁾ nebo měřič prokletí?“

„Jo, ječák.“

Aaron se znovu usmál, rychlým hřejivým úsměvem. „Ach, tak takhle tomu říkáte?“

„Vezměte si ho s sebou do Obrtlé a uvidíte, jestli vymyslíte lepší název.“

„A nemůžete si nastavit citlivost?“ zamračil se Aaron. „Měl by mít širokospektrý, plynulý rozsah...“

„Nepoužíváme ho ani tak během obchůzek, jako spíš post facto,“ přerušila ho Ginny.

„Aha, to snad dává smysl.“ Obrátil pozornost k míse - nebo troleriometru, pomyslela si Ginny - a pokračoval: „V době, kdy jsme pracovali na skotadiometru, jsme souběžně pracovali i na zařízení, které by vás místo detekování přítomnosti černé magie dokázalo nasměrovat směrem k ní.“

„Aha,“ kývla Ginny a zamyslela se. „To by bylo užitečné. Vlastně velmi užitečné.“

„Ano,“ potvrdil Aaron s trochu rozpačitým výrazem, „ale nepodařilo se nám ho zprovoznit. Kdykoli jsme snížili citlivost na přijatelnou hodnotu, ta zatracená věc pořád ukazovala na sever.“

„Na sever - jako mudlovský kompas?“

„Jo, k tomu to přirovnala i doktorka Grangerová,“ souhlasil Aaron a vrhl pohled na Hermionu. Ta vytáhla sáček rozinek a uzobávala je spolu s plátkem sýra Brie. Ginny se ušklíbla, ale Hermiona se usmála a poplácala si břicho.

„Ale to nedávalo smysl, ani trochu!“ pokračoval Aaron a tvářil se stále vzrušeněji. „Že by to bylo tím, že se na severním pólu nachází velký chuchvalec černé magie? No, každopádně jsem se jednoho dne rozhodl, že by bylo zajímavé zjistit, jak by podobný přístroj reagoval na jinou než černou magii.“

„Takže Aaron velmi chytře očaroval tu jehlu, kterou vidíš v jantarové tekutině, aby reagovala na magii obecně, nejen na černou,“ vložila se do výkladu Hermiona. „Trvalo to rok nebo dva, ale povedlo se mu to skvěle.“

Aaron nabral odstín čerstvě vypálené cihly. „Jen jsem... pozoroval modráska. Oni jsou citliví na jakýkoli druh magie. Nebylo to moc těžké. Každopádně poté, co jsem to udělal, byl výsledek stejný - troleriometr ukazoval na sever. Řekli jsme si tedy, že to nejspíš vyvolává přirozená magie země.“

„Tím to mohlo skončit,“ pokračovala Hermiona, která přesedlala na piniové oříšky a arašídové máslo. „Naštěstí má Aaron velmi bystrý pozorovací smysl a logické myšlení.“

„No, když se nad tím zamyslíte, šlo o další krok,“ namítl Aaron. „Velmi pravděpodobnou hypotézou bylo, že Země má nějaké vnitřní magické pole. Jediné, co jste museli udělat, abyste to dokázali, bylo podívat se na magickou inklinaci.“

„Co to je?“ přerušila ho Ginny.

„No, to je termín vypůjčený z mudlovské vědy,“ řekl Aaron. „V podstatě jde o to, že magnetický kompas ukazuje v úhlu azimutu, protože magnetické pole Země není rovnoběžné se zemským povrchem.“

„Cože?“ Ginny pohledem žádala Hermionu o pomoc.

„Kouzelníci magnety až tolik nepoužívají, že ano?“ nadhodila Hermiona a odsunula arašídové máslo stranou. „Viděla jsi už někdy takovýhle diagram?“ Nakreslila na pergamen kruh a vytáhla hůlku. „Vividus²⁾.“ Kruh se vybarvil zeleně a modře do snadno rozpoznatelného obrázku.

„To je Země,“ řekla Ginny.

„Ano. Důvod, proč kompasy ukazují na sever, je ten, že magnetické pole prochází Zemí.“ Hermiona znovu poklepala na obrázek a z míst, kde, jak Ginny věděla, se nacházely póly, se začaly vykreslovat čáry. Zakřivily se a setkaly se zhruba v úrovni rovníku. „Tyhle čáry jsou magnetické pole. Nejlepší bude, když budeš Zemi považovat za obrovský magnet.“

Ginny zavrtěla hlavou: „Mně to pořád připadá jako famfrpál.“

Aaron si nevěřícně odfrkl, skoro jako by se trochu urazil. Ginny mu věnovala ostrý pohled. Couvl. Je potěšující vyvolat takovou reakci, pomyslela si Ginny s mírným překvapením potěšeně. Zvažovala, jestli je to proto, že je bystrozorka, nebo že Fred je její bratr. Doufala, že jde o to první.

„Zjednodušeně řečeno, kompas - protože to je také magnet - sleduje tyto siločáry. Když dáte dva magnety k sobě, vyrovnají se určitým způsobem. Jedná se o stejný princip, jen tady je jedním z magnetů Země.“

„A příčinou je to,“ dodal Aaron, když se Hermiona odmlčela, aby nechala Ginny informaci vstřebat, „že vnější obal jádra Země je z tekutého železa a dochází v něm k elektrickým proudům, které díky Coriolisovu jevu spadají do vzorce -“

„Stručně řečeno,“ přerušila ho Hermiona, „Země je velký magnet.“

„Dobře,“ přikývla Ginny dřív, než Aaron stačil otevřít pusu.

„Ale konce magnetu, abych tak řekla, se nenacházejí na povrchu Země.“ Hermiona znovu poklepala na obrázek a zelená a modrá vybledly, takže se staly průsvitné jako barevné sklo. Čáry spojující póly - magnetické pole, připomněla si Ginny - pronikaly dovnitř, až se téměř setkaly v bodě, který Ginny odhadovala jako střed Země.

„Jak říkal Aaron, část Země, která ve skutečnosti toto magnetické pole vytváří, se nachází uprostřed Země, ne na povrchu. Proto ty čáry vypadají takhle.“

„Ano,“ potvrdil Aaron a vypadalo to, že by rád dodal víc. Zůstal však zticha, za což mu Ginny neochotně připsala body.

„Zatím stíháš, Ginny?“

„Myslím, že ano,“ kývla zrzka.

„Dobře. Jak jsem se už zmínila, magnety sledují nejsilnější magnetické siločáry v okolí. Proto vždy směřují na sever. Kdybys však magnet umístila na severní magnetický pól, měl by tendenci směřovat dovnitř Země.“

„Protože tam jdou ty čáry,“ dodala Ginny, která cítila, jak se v ní pochopení spojuje s přívalem vzrušení.

„Ano,“ usmála se Hermiona. „Přesně tak. Takže kdyby to šlo, jehla kompasu by ukazovala pod úhlem k pólu, který je uvnitř Země. Tomu se říká magnetická inklinace³⁾.“

„Jasně, chápu,“ souhlasila Ginny. Očekávala, že Hermiona bude pokračovat, ale místo ní promluvil Aaron.

„Takže, kdyby měla Země vlastní magické pole analogické k tomu magnetickému, měl by troleriometr podobnou inklinaci. Samozřejmě by se to stejně lišilo, protože severní a jižní pól s magií přímo nesouvisí. Přesto bychom očekávali, že troleriometr bude mít nějakou deklinaci. Ale nemá. Ukazuje na povrch.“

„Přesněji řečeno,“ promluvila znovu Hermiona, když si na pšeničnou sušenku namazala burákové máslo a posypala ho oříšky, „ukazuje na Špicberky. Na povrch Špicberků.“

Ginny se zamračila: „Špicberky?“

„Souostroví v Severním ledovém oceánu,“ vysvětlila Hermiona. „Spadá pod norskou vládu.“

„Počkat,“ zarazila ji Ginny, „chceš tím říct, že troleriometr, který má ukazovat na největší blok magie v okolí, ukazuje na nějaký ostrov v Severním moři?“

„Vlastně není v Severním moři,“ namítl Aaron, „je v Severním ledovém oceánu na hranici Grónského, Barentsova a Norského moře, ale jinak - ano, přesně tak!“ Culil se při tom jako blázen. Nevypadá špatně, takovým tím roztomilým, šprťáckým způsobem, poznamenala v duchu Ginny po krátkém záblesku znechucení.

„Ale proč? A jaký je to druh magie?“

„Víme jistě, že jde o magie obecně a o černou magii,“ odpověděl Aaron.

„Fuj, takže tyhle Špicberky mají tolik černé magie, že troleriometr všechno ignoruje a ukazuje na ně?“

Aaron se odmlčel a pak kývl: „Jo. V podstatě jo.“

„Není to jenom černá magie,“ ozvala se znovu Hermiona. „Aaron očaroval troleriometr, aby reagoval na magii obecně, což zahrnuje tři základní typy: černou, bílou a divokou. Divoká magie je obvykle mnohem silnější než černá i bílá, takže se dá předpokládat, že troleriometr reaguje právě na divokou magii.“

Ginny znovu nahlédla do mísy. Jehla se osaměle třpytila ve zlatém jezeře. Všimla si, že jeden konec jako by mírně klesal, i když si tím nemohla být jistá. Tekutina byla zcela čirá a ona neviděla nic, dokonce ani smítko prachu, které by plavalo na hladině. Připomnělo jí to, náhle a pro ni samotnou i překvapivě, že by takhle asi mohla vypadat bublina kolem nenarozeného dítěte.

„Dobře. Jaký je tedy úkol?“

„Posílám tři své čarology na Špicberky, aby to prošetřili,“ odpověděla Hermiona. „Aaron je jedním z nich.“ Mladík vedle ní kývl a na tváři se mu opět objevil nervózní výraz. „Budou potřebovat doprovod ministerstva.“

Ginny také přikývla, protože pochopila. „Mě.“ Hermiona pokývla hlavou a Ginny se usmála. „Ještě někdo? Tedy kromě Cormaca.“

„Jen vy dva. Upřímně řečeno, nemyslím si, že vás na téhle cestě potkají velké problémy, i když ať už je na Špicberkách cokoli, nahání to strach. Nejspíš je to obrovská zásobárna magické energie, něco jako polární záře, i když mě překvapuje, že o tom v minulosti nebyly pořízeny žádné záznamy.“

„Tethyského příkopu si všimli až koncem devatenáctého století,“ vložil se do toho Aaron, „přestože byl hlavní výpustí telurických proudů.“

„To proto, že po celá staletí nikdo nedokázal najít začátek,“ odpověděla Hermiona poněkud útrpným tónem. Vyměnily si s Ginny pohled a zrzka s úsměvem sklopila oči. „To je myslím všechno,“ uzavřela Hermiona a zvedla se ze židle. „Dořeším to s Rufusem a zeptám se Jacka Demma, jestli bych si mohla půjčit tebe a Cormaca.“

Vyšli z kanceláře a Hermiona je následovala do odpočívárny, kde si nalila vodu. V těhotenství žádné hybridní látky, vybavila si Ginny. Usadila se na jedné z pohodlných židlí, které jí matně připomínaly Nebelvír, jen by měly být červené, nikoliv zelené. Oknem dopadalo na stolek večerní světlo. Ginny přemýšlela, kdy sem ministerstvo pověsí záclonu; bez ní působil celý prostor dojmem neúplnosti, přestože většina prací byla dokončena už před dvěma lety. Nuceně se sem přestěhovali poté, co Voldemort vyhodil do povětří původní sídlo bystrozorů.

„Jo - Hermiono, neuvěříš, koho jsem dnes potkala,“ vzpomněla si.

Hermiona sáhla do kapsy svého hábitu a vytáhla mudlovskou sladkost zabalenou v nějakém lesklém obalu. „Koho?“

„Profesora Snapea!“

Hermiona zastavila ruku s čokoládovou tyčinkou pár centimetrů od úst. „Severuse? Vážně? Kde?“

„Ehm, před... jedním pajzlem.“

„Pajzlem? Myslíš - tam, kde lidé užívají krak a trávu?“

„Jo, ale on říkal, že krak nebere.“

Hermiona zavrtěla hlavou. „Ze všech míst zrovna tam.“ Ve tváři se jí objevil ustaraný výraz. „Vypadal, jako by užíval trávu?“

„Vypadal starší,“ nadhodila Ginny trochu váhavě.

Hermiona si teď kousala spodní ret a mračila se. „Už jsem ho nenavštívila celou věčnost, ne od té doby, co jsme oba opustili Bradavice... Jednou jsem za ním zašla do jeho skutečného domova, na to depresivní místo jménem Tkalcovská ulička, ale to bylo... Bože, to bylo před dvěma lety!“ Hermioně se ve tváři objevil výraz zaražené viny.

„Jsem si jistá, že profesor Snape se o sebe dokáže postarat sám,“ řekla Ginny, upřímně překvapená tím, jak ustaraně Hermiona vypadá. „Chci říct, vždycky se zdálo, že je rád sám...“

Hermiona zavrtěla hlavou a nakrátko zmlkla. „Roger už je nejspíš doma,“ změnila poté úplně téma. „Nejspíš čeká před krbem pro případ, že bych po letaxování upadla. Upřímně řečeno, říkala jsem mu, že mateřská ochranná kouzla nic takového nedopustí, ale ne, on trvá na tom, že bude čekat.“ Usmála se, ale Ginny jí to dokázala oplatit jen napůl. Cítila teď ohledně svého starého profesora intenzivní zvědavost, ale to nebyly otázky, které by mohla jen tak nadnést. V posledních dnech války se Hermiona dostala do té izolované vrstvy starších členů Řádu a i teď, přestože se spřátelily, cítila Ginny její pozůstatky.

„Mám k tomu krakovému zatčení horu papírů, kterou se musím prokousat,“ řekla tedy a vstala. „Přála bych si, aby něco z toho udělal taky Cormac. Zdá se, že si myslí, že je to práce sekretářky, a tudíž Ginny.“

Hermioně zacukaly koutky, ale oči měla tvrdé. „Chceš, abych si promluvila s Jackem?“

„Ne,“ namítla zrzka spěšně. „Prostě si promluvím s Francine.“

Hermiona se zasmála. „Dobrý nápad. Tak se uvidíme později. Jo a přečti si něco o Špicberkách, jestli máš čas. Jsou fascinující - všichni mudlové prý tam nosí střelné zbraně, aby zahnali strašáky⁴⁾ , kteří byli v sedmnáctém století očarováni, aby vypadali jako lední medvědi.“

„To zní zábavně,“ poznamenala Ginny suše. Hermiona se opřela o ruce, aby snadněji vstala ze židle, a odploužila se temnou chodbou ke své kanceláři. Ginny chvíli setrvala o samotě a přemýšlela o všem možném a o ničem. Především dumala, jestli si má dát další šálek životabudičové kávy. Pak neochotně vydala do své kanceláře, připravená vrátit se k bezpečné nádeničině papírování.

***

Poznámky k překladu: