Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 19. Kameny

I když neměla obraceč času, čas jí vždy plynul rychle… V žádném dni nebylo dost hodin, v týdnu nikdy nebylo dost dnů. Čas jí vždycky kvapně utíkal. Ale teď, když si to přála nejvíc, se jí každá vteřina vlekla pomalu. Každý okamžik čekání na jeho návrat jí připadal jako věčnost.

Vrhla se do práce jako vždy, ale tentokrát jí to nestačilo k potřebnému rozptýlení. I když si znovu a znovu pročítala plán, myšlenky jí bloudily… k němu, vždycky k němu.

Prsty roztěkaně bubnovala na tvrdou desku stolu. Byla na hraně, už několik týdnů. Navenek se držela pohromadě, kvůli všem ostatním, ale uvnitř se rozpadala.

Nervózně pohlédla k oknu. Stále nic. Pořád po něm nebylo ani stopy.

Když se otočila čelem k poradě, o které se předpokládalo, že ji bude věnovat pozornost, setkala se s kamarádčinýma očima. Ginny se k ní naklonila blíž a jemně jí zašeptala do ucha.

„Byl špiónem téměř třicet let, Hermiono. Jsem si jistá, že těch pár dní na ministerstvu kouzel zvládne.“

Její manžel tam strávil poslední týden a rozebíral ho zevnitř kousek po kousku. Věděla… věděla, že to je něco, co dokáže, něco, v čem je dobrý. Byl nenápadný, mocný kouzelník. Ale přesto… se stále bála.

Soustředila svou pozornost zpět na schůzku. Ještě naposledy probírali plán, než ho uvedou do pohybu. Po všech těch letech čekání, plánování a budování konečně dojde k otevřené válce… v dobrém i zlém.

Bylo to týden, co dostala od své špiónky Pansy zprávu, že Voldemort poté, co skončí školní rok, navštíví Bradavice. Byla to ideální příležitost k útoku. Sídlo, kde trávil většinu času, bylo tak dobře chráněné, že bylo téměř neproniknutelné. V Bradavicích měli výhodu obrovského množství znalostí o ochranných kouzlech, které Severus získal, když tam byl ředitelem. Skupina Voldemortových elitních stoupenců také věděla o Hermionině škole a nepřetržitě pracovala na jejím nalezení. Naposledy slyšela, že vyvinuli kouzla zachycující použití magie… teď už nebude trvat dlouho, než školu identifikují jako aktivní magické místo.

A tak udělala tah, který Brumbál buď nechtěl, nebo nebyl schopný udělat, a zahájila útok. Jeho strategie byla vždycky obranná, ale Hermiona měla dost odvahy na to, aby zaútočila první. Možná to bylo tím, že za Brumbála byli smrtijedi jako vzbouřenecká síla nepolapitelní, zatímco teď operovali otevřeně. Ale možná si prostě nikdy nedokázal ospravedlnit, že je strůjcem války. Hermiona ho pozorně sledovala, učila se z jeho omylů. Při obraně člověk nemohl nic získat a mohl všechno ztratit. Nechtěla se dopustit stejných chyb, nechtěla se nechat donutit vést tuto válku na svém území. Přenese ji k Pánovi zla. Přenese ji do Bradavic.

A tak se dal do pohybu plán, který byl dnem i nocí analyzován zevnitř i zvenčí. Dnes to mělo začít. Ochrany kolem Bradavic bránily přemísťování do určitého okruhu kolem školy. Kromě toho vycítily magickou aktivitu. Plán byl takový, že se přenesou těsně před hlavní ochrany. Protože ty předsunuté by magii stále vycítily, muselo se to dělat pomalu, jen po pár kouzelnících během několika dní, dokud se jich nenashromáždil dostatečný počet, aby mohli začít s útokem.

Promluvila Ginny.

„Bellatrix Lestrangeová by mohla být větší výzva. Někteří říkají, že dospěla ke skoro stejné síle jako Voldemort. A je nepředvídatelná.“

Hermiona si přejela prstem po jizvě vepředu na krku, mírně vystouplé bílé linii na jemné pleti. Tolik se toho od té doby stalo, dokonce i předtím, tolik temných a bolestivých kleteb. Nikdy však nezapomněla na čarodějku, která ji pevně držela a do krku jí zarývala ostrou čepel nože. Smrt se jí nikdy nezdála být tak blízko.

Setkání skončilo a ona se naposledy podívala na školu, kterou vybudovala z ničeho, než se přemístila na pozemek před Bradavicemi. Ginny se po jejím boku objevila o chvíli později. Místo, které si vybrali, bylo z Bradavic sotva viditelné, v opačném směru než Zakázaný les. Mezi jejich stanovištěm a školou rostla skupina stromů, která jim poskytovala úkryt. Za stromy byl hřeben, pak velké travnaté údolí a konečně v dálce… Bradavice, domov několika jejích nejlepších i nejhorších vzpomínek.

Když dorazila, předsunutý tým byl usazený v oblasti a tábor fungoval. Stráví zde noc. Pro ty, kteří dorazili s dostatečným předstihem, aby se mohli vyspat před ranním útokem, už byly postaveny stany.

Poté, co se ujistila, že všechno probíhá podle plánu, seslala několik ochranných kouzel, aby oblast zůstala bezpečná, a pak vyhledala Ginny, aby pokračovaly v rozhovoru.

„K tomu, co jsi předtím říkala o Bellatrix…“

„Jen nechci, aby někdo podceňoval její sílu.“

„Já vím, slyšela jsem totéž z jiných zdrojů. Po Voldemortovi je naším druhým nejdůležitějším cílem.“

Ginny spokojeně přikývla, změnila téma a koutkem oka pohlédla na Hermionu.

„Než jsme odešly, promluvila jsem si s Dahlií.“

Ty dvě spolu trávily hodně času. Hermiona měla podezření, že Ginny se snaží přilnout k tomu poslednímu kousku Harryho, který se jí podařilo najít.

„Hermiono, vím, že se ji snažíš chránit, zaštítit, ale ona musí vědět, co se děje.“

„Je to ještě dítě.“

„Zapomínáš, že tohle všechno se týká i jí. Týká se to její rodiny, její minulosti a teď i tebe. Ty a Severus jste pro ni teď jako rodina… je do toho zapletená, ať chceš, nebo ne. Je sirotek a teď může přijít o všechno, co má. Zaslouží si alespoň vědět proč.“

Hermiona chvíli mlčela. Chápala to. Viděla, jak Harry reagoval, když ztrácel jednoho po druhém ty, kteří pro něj vstupovali do role rodičů. Věděla, jak moc může Dahlie ztratit, ale nedokázala se k tomu postavit čelem.

„Děkuji ti… že jsi s ní promluvila. Chtěla jsem, jen jsem nevěděla, co říct.“

Hermiona opustila kamarádku, sama se vydala na hřeben, který stál proti Bradavicím, a nechala si vlasy čechrat prudkým větrem. Konečně za sebou uslyšela kroky a mírně pootočila hlavu, aby se podívala, kdo přichází. Byl to její manžel.

Viděla jeho rozcuchané vlasy a tmavé kruhy pod očima, když se k ní blížil. Zdálo se, že není jediná, kdo má za sebou bezesné noci.

Došel k místu, kde stála, a vtáhl ji do dlouhého, hlubokého, zoufalého polibku.

„Jdeš pozdě,“ zašeptala mu do úst, jako by byli obyčejný pár a on nebyl nic víc než manžel, který byl v kanceláři a přišel k večeři o dvacet minut později.

Odpovědí jí bylo tiché uchechtnutí. „Zdržel jsem se na ministerstvu.“

„Jak to tam jde?“

„Nyní je to naprostá katastrofa. V posledním týdnu se rozpadlo a ztratilo důvěru většiny kouzelnického světa. Lidé teď chtějí změnu.“

„Pak jsme připraveni na závěrečnou fázi plánu.“

Odtáhla se od něj a znovu se zadívala do dálky.

„Věděla jsem, že tento den přijde. Od prvního dne, dokonce ještě předtím, než jsem s tím začala, jsem tušila, jak to skončí.“

Stáli na hřebeni. V dálce byly Bradavice. Byli dost daleko na to, aby byli v bezpečí, dost daleko na to, aby si jich nikdo nevšiml. Ale viděli věže v dálce, odtud jen jako malou skvrnku v rozlehlé krajině. Ten pohled u ní způsobil, že se jí žaludek tvrdě stáhl strachem. Měla co dělat, aby v něm udržela oběd.

„Tohle je poprvé, co jsem se sem vrátila od…“

„Od té doby,“ řekl a vzal její chvějící se ruku do své.

Tohle místo, které neviděla skoro jedenáct let, jí stále žhnulo v paměti stejně čerstvě jako v den, kdy sem poprvé vkročila. Znala každý kámen. Navštěvovala je ve svých nočních můrách častěji, než si byla ochotná připustit. Pro ni byly kameny stále vlhké krví těch, které milovala, těch, kteří tam zemřeli.

Vzal ji za ruku a vedl ji do měkkého světla svíček v jejich stanu.

Jakmile byli uvnitř, položil ji na postel, rozepnul jí košili a líbal růžové bradavky, dokud se pod ním nekroutila. Probdělé noci na ministerstvu strávil sněním o tomhle.

Líbal ji a konečky prstů hladil její hebkou pokožku, vychutnával si každý pocit a snažil se vštípit si jej do paměti, aby na něj nikdy nezapomněl. Přejížděl ústy po její kůži a věděl, že ať se zítra stane cokoli, zůstane mu tohle… tenhle krásný, dokonalý okamžik v životě plném temných dnů. To stačilo.

Zasténala a prohnula proti němu svlečené tělo a on neztrácel čas, dal jí, co chtěla.

Zoufale, zběsile do ní vnikal a vychutnával si každý pohyb. Na vrcholu hlasitě zasténal. Přestal se hýbat a ona ho ze sebe okamžitě vší silou odstrčila. Tohle nečekal. Spadl nahý na tvrdou podlahu.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se naštvaně a vstal.

„Neptej se mě na to, na co už znáš odpověď,“ vyštěkla a natáhla se pro šaty.

„Co jsem udělal?“ Jistě, byl drsný, ale to se jí obvykle líbilo.

Přetáhla si košili přes hlavu, udělala krok vpřed a vlepila mu pořádnou facku. Tvář ho pálila, jak ho uhodila vší silou.

„Ty víš, co.“

„Nevím.“

„Jak jsi mohl? Jak jsi mi to mohl udělat?“ teď na něj křičela a oči jí blýskaly hněvem.

„Já…“ začal, ale dál se nedostal.

„Miloval ses se mnou, jako by to bylo naposledy,“ obvinila ho.

Na to neměl co říct. Věděl, proti čemu se zítra postaví, a chtěl si od života vzít všechno, co mohl, chtěl si od ní vzít co nejvíc, dát jí co nejvíc, dokud měl ještě šanci. Mlčky tam stál, zatímco na něj zírala.

„Hermiono, je tu možnost,“ řekl tiše.

„Ne,“ řekla, „ne, neopovažuj se. Neopovažuj se mě opustit.“ Její hlas byl teď tichý a jedovatý, téměř smrtící. Neopustil by ji, ne kdyby měl na výběr. Ale jestli se za svůj život něco naučil, tak to, že o svém osudu nerozhoduje vždycky sám. Vyrazila ze stanu a nechala ho tam ve světle svíček samotného.

Později ji našel, jak sedí sama na kládě a zírá do dálky v modrošedém pološeru soumraku. Všichni si všimli změny jejich velitelky a nechávali jí prostor.

Hleděl na ni z několika metrů. Rozhodně si nemyslel, že její dnešní zhroucení se týkalo jen jeho. Byly tu věci z její minulosti, se kterými se nevyrovnala. Byl nucen deset let chodit po chodbách, kde padli ti, po jejichž boku bojoval. Bodalo to každý den, ale nakonec bolest otupěla. Ona odtamtud odešla. Navštěvovala tyto chodby jen ve svých nočních můrách. Bylo to pro ni čerstvé a plné duchů.

Přešel k místu, kde seděla. Její oči byly skelné a vzdálené, hleděly časem, místo prostorem.

Musela se dát dohromady, pokud měli mít nějakou naději, že je druhý den nezmasakrují.

Vzal ji za ruku a šel s ní na travnatý kopec za táborem. Beze slova se od něj nechala vést. Konečně se dostali na vrchol a pohlédli dolů do svěžího údolí. Tak daleko na území Bradavic ještě nikdy nebyla… pokud to vůbec ještě bylo na území Bradavic. Vydali se cestou dolů do údolí. Když došli na úpatí travnatého svahu, všimla si v trávě kruhu z malých kamenů. Z výše položeného místa byl nepřehlédnutelný. Severus pustil její ruku a mlčky stál, zatímco ona se vydala do rozlehlého kruhu.

Nacházely se tu další kameny, rozmístěné pravidelně a dál od sebe. Tyto byly hladké a šedé, na rozdíl od neopracovaných bílých, které označovaly hranice kruhu. Poklekla do měkké trávy a zvedla jeden z hladkých šedých kamenů. Přejela po něm prsty a otočila ho v dlaních. Na druhé straně do něj bylo hluboko vyškrábáno několik písmen: NL. Podívala se na Severuse, který jí krátce přikývl.

Položila kámen, který držela v ruce, zpět do prohlubně v trávě, kde ho našla, a zvedla další. Tento měl na jedné straně podobnou rytinu: FW. A další: MM. A další: RL. A další: RW. Pomalu obešla kruh, zvedla každý kámen a přejela prsty po iniciálách, které na něm byly vyryty. Nakonec zvedla poslední kámen. Na zadní straně stálo HP. Sedla si do trávy, svírala kámen a poprvé po velmi, velmi dlouhé době cítila, jak jí po tvářích stékají pálící slzy.

Nebyla si jistá, jak dlouho tam seděla a držela chladný kámen v horkých dlaních. Za jejími zády zašustil hábit, Severus usedl do vysoké trávy vedle ní a natáhl ruku, aby jí rukávem košile setřel slzy z tváře. Pak ji objal kolem ramen a své ruce položil na ty její, které stále svíraly kámen.

„Slyšela jsem… v novinách se psalo… že těla byla spálena.“

„Ano. Pán zla mi to přikázal.“

„Jak jsi je sem dostal? Jak jsi je pohřbil, aniž by si toho někdo všiml?“

„Domácí skřítci. Přikázal jsem jim to a oni sem těla přenesli a místa označili kameny.“

Seděl s ní mlčky. Nakonec vstala a položila kámen zpátky do trávy.

„Jsem připravená,“ řekla mu s rozhodností a sebejistotou, kterou v posledních dnech ztratila. Vstal také a následoval ji zpátky přes kopec do tábora, aby si dopřáli pár neklidných hodin spánku, než se utkají s tím, co je čeká za ranního světla.