Preklady fanfiction Harryho Pottera

První dopis

PROLOG

My obě

Před jedenácti lety jsme se spolu choulily v matčině lůně, dvě malá srdíčka tlukoucí v souladu. Teď jsme si dokonalými zrcadly: dlouhé tmavé vlasy, modré oči. Chodíme bok po boku, a když chceme, mluvíme jednohlasně. Je nám líto našich spolužáků: oni nejsou jednovaječná dvojčata. Zdá se, že nás považují za divné, ale nám je to jedno.

Lišíme se od nich i v jiných věcech. Někdy se kolem nás dějí zvláštní věci. Říkáme jim naše čarovné síly a rozhodně nejsou normální.

Před pár lety nás ve škole zahnal do kouta na druhém konci hřiště velký kluk jménem Gavin Hooker. Všichni věděli, že je to skutečný násilnický magor, a ten den se tvářil vážně ošklivě. Než jsme stačily utéct, přitlačil Jennifer ramenem k plotu. V ruce držel krabičku zápalek. Když jednu zapálil, začaly jsme obě křičet, ale nikdo nebyl dost blízko, aby nás slyšel. „Vy jste ale zrůdy,“ odplivl si Gavin a ohrnul rty. „Já vás napravím. Po tomhle vás od sebe každý rozezná.“ Zvedl sirku těsně k Jennifeřině pravé tváři. Bránila se a křičela: „Juliet! Juliet!“

V tom ji Gavin pustil a zařval bolestí. Ta zápalka vyskočila: vykroutila se Gavinovi z prstů jako malý dřevěný hádek a vymrštila se mu z ruky k obličeji. Jen těsně minula oko. Zatímco se v hrůze potácel pryč, Jennifer se narovnala a podívaly jsme se na sebe s jiskřením v očích. Naše čarovné síly. Objevovaly se jen občas, ale byly tu.

Věděly jsme, že jsme výjimečné, ale tajily jsme to. Naprosto, až do našich jedenáctých narozenin.

Srpen 2018

Jennifer

Probudila jsem se brzy a těsně předtím, než jsem otevřela oči, jsem si vzpomněla, že máme narozeniny. Juliet se právě posadila a blýskla po mně úsměvem.

„Všechno nejlepší k narozeninám!“

„Jupí! Líbí se mi, že jsou vždycky o prázdninách!“

Vyskočila jsem z postele a hodila Juliet nějaké oblečení. Chňapla po našem oblíbeném páru fialových pruhovaných ponožek. „Jo, představ si, že dnešní den strávíš ve škole.“

Ve stejnou chvíli jsme se dooblékly a seběhly dolů.

Táta sklopil noviny. „Všechno nejlepší k narozeninám, holčičky.“

V kuchyni to neuvěřitelně vonělo. „Jé, máma pekla?“ zeptala se dychtivě Juliet.

„Jsem rád, že jste vzhůru,“ řekl táta, zatímco máma položila na stůl tác. „Než jste přišly dolů, nesměl jsem si vzít ani jednu.“

„Ty nedostaneš nic asi až do příštího roku.“

„Pane jo, mami...“

Horké skořicové buchty! Taková obrovská pochoutka. Maminka uměla moc dobře vařit, ale ve velkém dávala přednost zdravé stravě.

„Tohle je mimořádně příjemná změna oproti celeráliím,“ řekl táta a vzal si buchtu, zatímco si máma nalévala černou kávu.

„To ti povím,“ zamumlala jsem s plnou pusou. Mé oči se setkaly s Julietinými. „Takže... kdy si můžeme rozbalit dárky?“

„Kdo říká, že máte nějaké dárky? Děti dostávají dárky jen do deseti let. Potom místo toho dávají dárky svým pracovitým rodičům jako oplátku za předchozích deset let,“ poznamenal táta vážně zpoza novin.

„Ta-tí...“

Táta se ušklíbl a pak sáhl za toustovač. „Tak jo, tady máte...“ A hodil nám každé malý balíček.

„Nekecej!“ vyhrkla Juliet, když nahmatala dárek uvnitř balicího papíru, stejně jako já. Přesně ta správná velikost a tvar. Ve stejný okamžik jsme strhly obal a do klína nám spadly dva mobilní telefony.

„Jo! Super!“ zvolaly jsme naráz a plácly si. Žadonily jsme celé roky, aby nám je rodiče dovolily. Všichni ostatní, které jsme znaly, je už měli, ale máma s tátou vždycky trvali na tom, že na základní škole jsou zbytečné.

„Mysleli jsme si, že v září se budou hodit,“ řekl táta a trochu se usmál.

Příští měsíc jsme nastupovaly na Greenhillskou střední školu, vzdálenou třicet minut jízdy autobusem.

„Perfektní letní počasí,“ podotkla máma při pohledu ven. „A slíbili jsme vám narozeninový piknik na pláži, nezapomeňte! Mělo by být dost teplo na koupání...“

„Jo, možná...“ hlesla jsem roztržitě, protože jsem se věnovala vkládání baterie a SIM karty. Juliet vytáhla zástrčky od rychlovarné konvice a toustovače a zapojily jsme telefony, aby se nabily.

Juliet zběžně přečetla návod a zklamaně řekla: „Máme je tam nechat dvanáct hodin, na první nabití. Do večera je nemůžeme používat...“

„Ach, ty tragédie mládí,“ zanotoval táta falešně posmutnělým tónem. „Co -“

Ťuk-ťuk-ŤUK!

Všichni jsme nadskočili a táta se překvapeně odmlčel.

„Co to proboha bylo?“ zamračila se máma.

Ťuk. ŤUK-ŤUK!

Podívala jsem se za sebe na kuchyňské okno a spadla mi brada.

Táta odsunul židli a vstal. „Co to proboha -“

Na okenní římse seděla hnědě zbarvená sova s dopisem sevřeným v zobáku a netrpělivě ťukala do skla.

ŤUK! ŤUK! Pták potřásl hlavou a škubl dopisem směrem k nám. Význam toho gesta nemohl být jasnější a máma nakonec slabě zavrtěla hlavou a začala se přesouvat k oknu.

„Nepouštěj ji dovnitř, lásko!“ namítl táta vyděšeně. „Mohlo by to být nebezpečné - mohla by mít vzteklinu.“

„Neblázni,“ řekla máma, otočila kličkou a škubla za okno. Šlo ztuha, protože jsme ho otvírali jen zřídka. „Někdo ji zřejmě vycvičil, aby doručovala dopisy. Proč by si ochočovali vzteklou sovu?“

„Ale -“

Okno se rozletělo a máma klopýtla dozadu, zatímco pták s mávnutím křídel vlétl dovnitř. Ztěžka přistál na kuchyňském stole, upustil dopis, klapl na nás zobákem (způsobem, který jasně říkal „konečně!“) a odletěl, než si kdokoli z nás pořádně uvědomil, co se stalo.

Chvíli nikdo nepromluvil. Dívala jsem se, jak se ztrácí jako skvrna na modré obloze. Bylo to tak zvláštní, že jsem si na chvíli říkala, jestli jsem se už vůbec probudila.

Nakonec ten moment okouzlení přerušil táta, když natáhl ruku a zvedl obálku, která spadla na stůl lícem dolů. Byla tlustá, nažloutlá a flekatá a na zadní straně měla tmavě červenou voskovou pečeť. Otočil ji a krátce si ji prohlédl.

„Aha,“ řekl překvapeně. „To je pro vás, děvčata.“

„Pro nás?“

Seděla jsem blíž a tak jsem si dopis vzala, když mi ho podal. Obálka byla tlustá, pořádně nacpaná.

Adresa na přední straně byla napsaná tmavě zeleným inkoustem.

Slečna J. Belstoneová
Druhá ložnice
Medová ulice 33
Mucklebridge
Devon

Juliet se konečky prstů udiveně dotkla silného papíru. Podala jsem jí obálku a ona ji obrátila v rukou a pozorně ji studovala.

„To je nějaké bláznivé narozeninové překvapení, tati?“ zeptala jsem se podezřívavě. „Hraješ si na něco? Najal sis ochočenou sovu?“

Táta zavrtěl hlavou. „Obávám se, že tak vynalézavý nejsem. Ale možná máte nějakého výstředního příbuzného, o kterém nikdo z nás neví. Který chová sovy. A, ehm - nechává si od nich doručovat narozeninová přání.“ Poté se, zcela zmatený, napil kávy.

Juliet zasunula prst pod chlopeň a otevřela obálku do poloviny, pak mi ji podala, abych rozlepení dokončila. „Tohle je nejpodivnější narozeninové přání, jaké jsme kdy dostaly,“ poznamenala.

Uvnitř nebylo narozeninové přání, ale něco, co vypadalo jako několik složených listů starého papíru, silného a stejně zažloutlého jako obálka. Vytáhla jsem horní list, otočila ho a všimla si složitého erbu vytištěného nahoře.

Juliet se naklonila blíž, aby si ho přečetla se mnou.

BRADAVICKÁ ŠKOLA ČAR A KOUZEL

Ředitelka: Minerva McGonagallová, držitelka Merlinova řádu (třetí třídy)

Vážená slečno Juliet Belstoneová,

s potěšením Vám oznamujeme, že jste byla přijata na Bradavickou školu čar a kouzel, prestižní školu pro mladé lidi s magickými schopnostmi. Pravděpodobně jste si již všimla, že u Vás tyto schopnosti v té či oné podobě vyplouvají na povrch. V Bradavicích můžete očekávat, že je budete rozvíjet, zdokonalovat a ovládat a naučíte se vše potřebné k tomu, abyste se později mohla začlenit do kouzelnické komunity.

Přikládám seznam všech potřebných knih a vybavení a několik dalších podstatných informací o bradavické škole pro Vaše rodiče. Pololetí začíná 1. září. Informace o tom, kde si můžete zakoupit školní potřeby a uniformu a jak nastoupit do školního vlaku, Vám budou zaslány po obdržení kladné odpovědi.

Odpovězte prosím zítra soví poštou. Ráda Vám zodpovím všechny Vaše případné dotazy.

Pokud odpověď neobdržíme, můžete očekávat osobní návštěvu.

S pozdravem,

Minerva McGonagallová
ředitelka

Ticho. Naprosté ticho. Sevřela jsem dopis tak silně, že se málem roztrhl. Vypadl z něj seznam knih a vybavení a Juliet ho beze slova zvedla a četla, zatímco já jsem znovu ohromeně hleděla na dopis.

Vážená slečno Juliet Belstoneová...

Juliet.

Předpokládali jsme, my všichni, že dopis adresovaný slečně J. Belstoneové je určen nám oběma. Lidé nám občas takto dopisy nadepisovali.

V uších mi zvonilo. Upřeně jsem se zadívala na dopis a cítila, jak se mi v tu chvíli rozpadl celý svět.

Táta si dopis přečetl přes mé rameno, rychle zamrkal a teď mi ho vytrhl a podal ho mámě, která si ho pozorně prohlédla, polkla a pak se na sestru podívala s naprostým údivem. Na okamžik to vypadalo, jako bych tam ani nebyla.

Zdálo se, že z dálky slyším, jak Juliet koktá: „Já - já tomu nerozumím!“

Beze slova jsem přejela prsty po dopise. Byl zcela zjevně pravý. Těžká vosková pečeť nepocházela z obchodu s žertovnými předměty, na to, aby šlo o podvod, byla příliš detailní a proboha, doručila ho skutečná živá sova. Kromě toho... vždycky jsme věděly, že ovládáme čarovné síly. A teď tu byla nabídka místa ve škole, ve škole čar a kouzel... mělo by to být tak správně. Ale...

Vnitřnosti se mi stáhly do pevného uzlu: strach a zmatek mi drásaly útroby. Nakonec jsem se podívala na sestru. Juliet vypadala ohromeně, ústa měla lehce pootevřená a rty suché.

Mně se v hrudi zvedala panika a slyšela jsem se mluvit jako ze sna.

„Kde je můj dopis?“

Poprvé v našem životě Juliet vypadala, jako by nevěděla, co mi má říct. „Jenny - já -“

Skoro jsem se ani nenadechla, než jsem ji přerušila. „Tenhle je tvůj,“ prohlásila jsem se zajíknutím. „Kde je můj?“