Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 31: Neslušný návrh

Hermiona si uvědomila, že se stalo něco strašného, jakmile se Kingsley objevil na prahu Lasturové vily s výtiskem ranních novin v ruce.

Opět… ale kdy to všechno skončí…?

Bývalý poradce mudlovského premiéra přistoupil blíž, tvářil se zachmuřeně a podal Harrymu výtisk novin. Dal si záležet, aby se k Arturovi a Molly Weasleyovým otočil zády, což neuniklo jejich pozornosti, a když se Harrymu doslova zhroutil výraz, Molly cítila, jak se jí svírá žaludek. Horečně se natáhla po výtisku novin na stole a Kingsley ji rázně odstrčil, čímž jen potvrdil její obavy.

„Kingsley, ne…“ protestovala slabě, zatímco se na ni omluvně podíval. Zkusila to znovu a natáhla se po novinách, ale Kingsley ji znovu odstrčil.

„Jde o Ginny, že?“ zaječela vysokým hlasem. Harry stále zíral na titulní stranu novin a bledl. „MOJE HOLČIČKA! CO JÍ TO UDĚLALI? PROBOHA, NECHTE MĚ, KINGSLEY!“ Molly ho v rozrušení obkroužila a vystřelila pro noviny, než se Harry stačil vzpamatovat a schovat je před ní. Stačil jediný pohled na fotografii na titulní straně a ztratila kontrolu nad hlasivkami. Jeden z těch výkřiků, které slyšíte jen ve zdevastovaném městě, když matka objeví své dítě v troskách. Zvířecí křik. Niterný.

Hermiona, která stále seděla naproti Harrymu, se konečně odhodlala podívat se na to, co – opět – zničilo malý svět Harryho Jamese Pottera. A samozřejmě i všech Weasleyových.

Na titulní straně novin oznamoval titulek velkými černými písmeny:

NEPŘÁTELÉ HLAVY STÁTU, MĚJTE SE NA POZORU!

Hermiona se ušklíbla nad zjevnou narážkou na vzkaz, který Ginny sama namalovala na jednu ze zdí Bradavic, když byla teprve v prvním ročníku a pod vlivem Raddleova deníku. Co se týče hlavy státu, šlo nejspíš o Voldemorta, jinými slovy, varování bylo určeno všem, kdo ve stínu bojovali proti jeho nástupu k moci. Fénixovu řádu. Jim. Harrymu.

Stejně jako ve všech kouzelnických časopisech se fotografie pohybovaly, ale pohyb na této fotografii nepocházel od dvou lidí uprostřed obrazu. Oba cíle objektivu se téměř vůbec nepohybovaly, kromě mírného kývavého pohybu zleva doprava. Za stopami krve a modřin Hermiona jasně rozeznávala tváře Ginny a Nevilla. Oba viseli za zápěstí na provaze tak vysoko, že se prsty u nohou sotva dotýkali země, což jim bránilo odlehčit rukám od váhy těla. Nevillovo pravé rameno bylo v podivném úhlu a Hermiona si s hrůzou uvědomila, že je nejspíš vykloubené, takže poloha musela být ještě bolestivější. A pod jejich mírně se kymácejícími postavami se zvětšovaly dvě kaluže krve, jejichž karmínová barva se téměř obscénně bila s šedým kamenem podlahy.

Na straně obrazu stál muž, od něhož vycházely jediné pohyby v záběru. Zdálo se, že pomocí kouzel a dobře mířených úderů se se zlomyslným potěšením vyžívá v mučení obou mladých lidí. V pravém horním rohu článku se postupně objevily tři další menší fotografie pasového typu, na nichž byly (nedotčené) tváře Ginny, Nevilla… a Theodora, jak Hermiona s rozechvěním poznala.

Na schodišti nastal opravdový rámus a v jídelně se objevili dva nadmíru odhodlaní Malfoyové. Draco dokonce mával hůlkou, kterou okamžitě sklonil, když si uvědomil, že životy ostatních obyvatel domu zřejmě nejsou bezprostředně ohroženy. Všichni se zdáli být v šoku, zejména paní Weasleyová, která teď tiše vzlykala, klečela a choulila se vedle stolu a Pottera. Harry držel ruku na Denním věštci a Draco hned věděl, že dnešní zprávy rozhodně nejsou dobré.

Lucius nechtěl vypadat příliš znepokojeně, a tak se jen podíval na svou ženu, která sevřela rty a vrhla na něj rozčilený pohled. No, zřejmě je to vážné. Luciusi, neupozorňuj na sebe a jdi si stoupnout do kouta, dokud bouřka nepřejde… řekl si pro sebe, když přecházel obývací pokoj a uchýlil se vedle Narcisy.

Hermiona se k Dracovi otočila zády a mírným pohybem ruky přiměla Harryho, aby upustil noviny a začala je číst nahlas, přičemž se snažila nevnímat hrubé obrázky.

NEPŘÁTELÉ HLAVY STÁTU, MĚJTE SE NA POZORU!

Nový anglický lord protektor byl nucen potrestat dva teenagery po útoku na svou osobu.

Přestože došlo k řádnému předání moci, náš nový vládce Tom Rojvol Raddle stále nemá jednomyslnou podporu občanů. Malá skupina odbojářů s neortodoxními záměry se stále snaží podkopat naši novou vládu a její představitele. V jejich čele stojí Nežádoucí číslo jedna, který je v současné době celostátně hledaný pro ne méně než sedmnáct obvinění (včetně spiknutí za účelem spáchání teroristického činu a spiknutí za účelem spáchání trestného činu) a jehož neuvážené činy již mnohokrát otřásly celou zemí: Harry Potter.

Stejně jako on jsou i jeho příznivci přesvědčeni, že náš nový vládce je uzurpátor, a jejich paranoia dosáhla nových rozměrů, když si nedávno vzali do hlavy, že je vláda chce zabít. Ale jak nám prezident Raddle říká, jeho jedinou starostí je postarat se o své legitimní občany.

Legitimní… pomyslela si Hermiona s úšklebkem znechucení. Rozuměj čistokrevní, ano…

„Zdá se, že šílenství a paranoia pana Pottera konečně ovládly oslabené mysli těch, kteří ho až dosud slepě následovali,“ vysvětlil doktor Kaczinsky z psychiatrické kliniky nemocnice svatého Munga. „V případě dvojice bychom to nazvali ‚folie à deux‘, ale protože se problém týká celé skupiny jedinců, myslím, že můžeme bez váhání použít pojem sekta se vším, co z toho vyplývá, pokud jde o duševní nadvládu.“ Na naši otázku: „Mohl by být Harry Potter nějakým ďábelským guru?“ pak psychiatr bez váhání odpověděl kladně.

Folie à deux? Kult? Ponechme stranou terminologii a přejděme k faktům. Téměř před čtrnácti dny došlo v Bradavicích k útoku pomocí kouzla zložár. Síla tohoto kouzla, kterému se v dějinách magie téměř nic nevyrovná, zpustošila celou část bradavického hradu a proměnila v popel řadu důležitých dokumentů a předmětů, které si náš prezident přinesl s sebou do školy, kde se krátce po své inauguraci usadil. Prezident nám řekl: „Blaho a vzdělání mladých kouzelníků je jedním ze základních pilířů mé vlády. „Útočit tímto způsobem na učitelské povolání, symboly vědění a vzdělanosti, znamená připravit celou generaci o osvětu, kterou si zaslouží. Nicméně vzhledem k nízkému věku těch, kdo jsou za tento útok zodpovědní, a zjevné moci, kterou nad nimi Harry Potter má, budou samozřejmě potrestáni, ale poté se jich ujmeme a znovu je začleníme do naší společnosti.“ V tu chvíli se k nám náš prezident nakloní se skutečně znepokojeným výrazem. „Tito mladí lidé a jejich přátelé musí pochopit jednu věc: my nejsme jejich nepřátelé.“

A kdo jsou tito mladí lidé? Podle anonymního zdroje z Bradavic jsou za ničivý zložár zodpovědní tři mladí lidé na obrázku výše (zleva doprava: Ginevra Weasleyová, Neville Longbottom, Theodore Nott). První dva, ještě studenti Bradavic, pak měli (opět podle našeho anonymního zdroje) pomoci třetímu opustit místo činu na nehlášeném koštěti, pravděpodobně ukrytém s ohledem na možný útěk. Ginevra „Ginny“ Weasleyová patří do nejužšího kruhu Nežádoucího číslo 1. Vlastně velmi blízko. Několik lidí tvrdí, že má s teroristou poměr a že byla po jeho boku před dvěma lety, když se Potter a jeho stoupenci vloupali na ministerstvo kouzel, aby ukradli vzácné předměty. Co se týče Nevilla Longbottoma, který byl také součástí výpravy na ministerstvo, je tento mladý muž živým důkazem toho, že jablko nepadá daleko od stromu. Ostatně jeho rodiče (Frank a Alice Longbottomovi) byli sami aktivisty, a to před sedmnácti lety, když byl Neville ještě nemluvně, dokud se jim jedna z operací nezdařila a oni nepřišli o rozum. Od té doby byli umístěni na psychiatrické oddělení ve svatém Mungovi a mladého Longbottoma vychovávala nevyrovnaná a tyranská babička, která ho nepochybně přivedla ke zločinu.

Třetí zločinec je naopak překvapivou výjimkou. Tento geniální mladík, jediný syn z významné čistokrevné rodiny, měl dokonce blízko k našemu prezidentovi, než i on propadl ničivému šílenství, které za sebou zřejmě zanechává Harry Potter. V současné době je hledán v rámci vyšetřování tohoto útoku, které vede Rodolfus Lestrange (viz foto). Pokud tohoto mladíka uvidíte, nepřibližujte se k němu a co nejdříve pošlete sovu Lestrangeovi na adresu Škola čar a kouzel v Bradavicích, Vysočina, Skotsko.

Hermiona zděšeně vzhlédla od čtení. Tenhle plátek byl samý nesmysl a lež. Harry je terorista? Manželé Longbottomovi se zbláznili po nepovedené operaci? Hermiona by mohla sepsat seznam všech nesmyslů v článku, ale to by trvalo příliš dlouho. Na stránce bylo ještě jedno, poslední sdělení.

NABÍDKA… NA UZAVŘENÍ MÍRU?

„Harry…“ řekla a nadechla se. „Myslím, že ti nabízí dohodu.“

Jen se Harryho smaragdové oči pohnuly, aby se na ni podívaly, a Hermiona viděla, jak se v nich objevují slzy a oční bulvy pomalu červenají. To Hermionu přivedlo rovněž k pláči, a rty se jí začaly chvět. Byla na pokraji zhroucení. Na podlaze stále vzlykala Molly, kterou teď podpíral Artur, jemuž se také nevedlo dobře. Stačil mu jediný letmý pohled na obrázek a nesnesl se dívat na svou holčičku, která visela na konci provazu jako hadrová panenka, zatímco její tělo trpělo těmi nejhoršími hrůzami.

Hermiona zalapala po dechu, když ucítila, že se Draco posadil vedle ní. Neslyšela ho přicházet. Položil svou ruku útěšně na její a jemně jí z prstů vytáhl noviny. Vrhla na něj uslzený, tázavý pohled a on tiše zašeptal, že už toho udělala dost, že to převezme. Hermiona měla pocit, jako by z jejích ramen náhle spadla tíha celého světa, a po tvářích jí začaly volně stékat slzy. Zvedla ruce a sevřela Harryho do náruče.

Draco se dlouze nadechl a začal číst nahlas.

Toto poselství našeho prezidenta je určeno přímo panu Harrymu Potterovi, nežádoucímu číslu jedna.

„Je čas ukončit tuto partyzánskou válku, pane Pottere. Už nejste jediný, kdo vaší duševní poruchou trpí. Stahujete s sebou i slušné občany, a to jako lord protektor Anglie nemohu dále tolerovat. Vaši dva komplicové, které mám nyní k dispozici, byli za své zločiny potrestáni, ale pokud se přihlásíte do dvaasedmdesáti hodin od vydání tohoto čísla Věštce, budou vaši přátelé předáni do péče a léčby nejlepších lékouzelníků u svatého Munga. Postaráme se o to, aby o ně bylo dobře pečováno. Postaráme se o to, aby se vrátili na správnou cestu a znovu se začlenili do naší společnosti. Také jim nabídneme právo dokončit studium v Bradavicích. Ale k tomu se musíte vzdát. A stejně tak i váš partner, pan Nott. V zájmu všech vás žádám o laskavost. Přijďte do tří dnů do Bradavic a vaši přátelé budou volní. Ukončeme společně toto šílenství.“

Hermiona už vzlykala nahlas a v duchu děkovala Dracovi, že přečetl poslední pasáž, protože sama by na to neměla sílu. Konec. Byl to konec. Byli ztraceni. Po takovém článku už je velká část obyvatelstva nebude podporovat. A co hůř, určitě je odsoudí, pokud se pokusí o jakoukoli operaci mimo tyto čtyři zdi. A oni nemohli neodejít. Harry by nikdy nenechal Ginny ve spárech toho šílence. To věděla.

V místnosti zavládlo hrobové ticho, které rušily jen Mollyiny srdceryvné vzlyky a Ronovo smrkání, kterému nepomáhal ani jeho oteklý nos. Lehké odkašlání přimělo Draca vzhlédnout a uviděl, že se Blaise nenápadně snaží upoutat jeho pozornost. Draco se zamračil na tvrdý pohled, který mu jeho přítel věnoval.

Blaise tiše pronesl nějaké slovo. „The-o.“

Draco se znovu zamračil. Blaise souhlasně přikývl.

Snaží se mě přesvědčit, že nám Theo může pomoci? Po tom, co udělal Hermioně? Draco zaťal pěsti a ovládal se, aby nevstal a nevrazil je Blaiseovi do obličeje. Ital musel vycítit blonďákův hněv, protože po něm střelil pohledem, který jako by říkal: „Ani to nezkoušej.“ Pak naklonil hlavu směrem k východu a vstal, aby opustil místnost. Po chvíli váhání, a když viděl, že jim nikdo nevěnuje pozornost, vstal i Draco a následoval ho. Hermiona si jeho odchodu ani nevšimla, byla příliš zaneprázdněná snahou utěšit Pottera.

Jakmile vyšli ven, Blaise se otočil a ve tváři se mu objevil překvapený výraz, když se na něj Draco vrhl a chytil ho za límec.

„V žádném případě nebudeme žádat toho bastarda o pomoc!“ zařval Draco, když se Blaise vyprostil z jeho sevření a upravil si zmuchlaný límec. „Ne po tom, co jí udělal,“ dodal a ukázal na Lasturovou vilu.

„Přemýšlej, sakra,“ pokáral ho Blaise. „Slyšel jsi, co jsem slyšel i já, že? A co víc, četl jsi to na vlastní oči! Pán zla je chce oba. A i když to nerad přiznávám, Theo se v poslední době stal vyloženě mocným a to by se mohlo hodit. Dokonce by to mohlo rozhodnout, až budeme na stát bitevním poli.“

„Už nic neříkej, nebo přísahám, že ti vrazím…“ zavrčel Draco a udělal výhružný krok jeho směrem.

Blaise však neustoupil a zlostně se na něj podíval. „Řekni mi, Draco, zlobíš se na mě proto, že jsem přišel s tímhle nápadem, nebo proto, že je ti jasné, že Hermiona pozná, že mám pravdu a že tohle je jediné řešení, které máme?“

Draco otevřel oči dokořán. Blaise měl jistě pravdu, ale Draco dosáhl svého limitu. Jeho už tak bolavá pěst zasáhla Blaiseovu čelist a ten se v šoku zapotácel.

„Promiň, ale varoval jsem tě,“ zabručel Draco a potřásl si rukou, v níž se znovu probudila bolest. „Nasral jsi mě.“

„Proč jsem to udělal? Protože jsem v tobě četl jako v otevřené knize?“ posmíval se mu Blaise a jednou rukou si držel čelist.

„Kvůli tomu a kvůli tisícovce dalších věcí,“ opáčil Draco a protočil oči. „Zajímalo by mě, proč jsem pořád tvůj kamarád.“

„Máš mě rád, neříkej, že ne…“ zamumlal Blaise a několikrát otevřel a zavřel ústa, aby vyzkoušel fungování svých čelistí.

*****

Ginny vytřeštila oči, když uslyšela vrznutí a následné bouchnutí dveří v sousední chodbě. Její tělo se vzpřímilo na špičkách a řetězy, které ji teď držely za zápěstí, v šeru spokojeně zachrastily. Vedle ní zarachotily i Nevillovy řetězy a ona poznala, že to slyšel také.

„Neville…“ zasténala hlasem zlomeným od několikahodinového křiku. „Jsem tak ospalá… a je mi zima…“

Prsty na nohou se jí znovu zapřely o podlahu a ona se mírně zhoupla, až s ní řetězy nakonec trhly dozadu. Už několik hodin necítila v pažích žádnou bolest, a to byla úleva, protože ramena měla bolestivě napjatá vahou vlastního těla. Vlastně už nějakou dobu necítila bolest nikde. Dokonce se přistihla, že jemně podřimuje.

„Neusínej, Ginny…“ zachraptěl Neville. „Mluv na mě dál. Co tvoje letní prázdniny?“

Ginny se znovu pohupovala sem a tam a hlava se jí jemně kývla doleva. „Už jsem ti o svých prázdninách vyprávěla…“ Hlava se přehoupla doprava. „Billova svatba…“

„Udělej to znovu,“ pobídl ji Neville a jednou rukou zatahal za řetěz, aby trochu pohnul druhou paží.

„Byla tam…“

Neville otočil hlavu, ale ve tmě rozeznal jen Ginnyinu siluetu.

„Ginny?“

Neozvala se žádná odpověď.

„GINNY!“

Další řinčení řetězů.

„Cože?“ dívka mírně zalapala po dechu. „Já… právě jsem zavřela oči… Chce se mi strašně spát, Neville.“

„Co bylo na svatbě Billa a Fleur?“ zeptal se a polkl slzy.

„Cože?“ reagovala slabě Ginny, jejíž hlava se opět začala nebezpečně kývat sem a tam.

„Říkala jsi: byla tam…“

Ginny opět zmlkla a Neville si myslel, že se opět propadla do Morfeovy náruče. Už na ni chtěl zakřičet, aby se probrala, když znovu promluvila.

„Ledová socha…“ dokončila jedním dechem. Pak vydala podivný žbluňkavý zvuk, který Neville později identifikoval jako smích. „Ron uřízl malý kousek… vsunul ho Hermioně na záda…“

„To je celý Ron, to jo,“ povzbudil ji Neville. „Co ještě?“

„Neville… jen mě nech… pět minut… spát…“ vydechla Ginny mrtvým hlasem.

„Ani náhodou, děvče, nebo mi to Harry bude mít za zlé do konce života…“ zavrčel. „Takže ta ledová socha, co představovala?“ V místnosti se rozhostilo ticho a Neville začal panikařit. „Ginny, ta socha.“ Stále žádná odpověď. „GINNY!“

Ale odpověděl mu jen vzdálený zvuk větru, který se proháněl chodbou.

„SAKRA, GINNY!“ Neville se podepřel na špičkách, jak jen to šlo, narovnal se a začal křičet z plných plic. „POMOC! NENECHÁVEJ NÁS TU UMÍRAT JAKO PSY! ONA UMÍRÁ, PROBOHA, UDĚLEJTE NĚCO!“

Šustot na chodbě napověděl, že někdo je skutečně v doslechu.

„HEJ, TY! Co jsi v místnosti!“ křičel Neville. „SLYŠÍM TĚ! PROSÍM, POMOZ JÍ! PROSÍM!“

O pár metrů dál, pevně přitisknutá ke zdi, stála Belatrix s nosem zabořeným do Narcisina šátku. Jen její široce rozevřené, nervózní oči svědčily o bitvě, která zuřila v jejím mozku. Zasáhnout? Nezasahovat? Odejít ze scény? Zachránit dítě? Kdybych ji zachránila, mohla bych být obviněna ze slabosti, nebo ještě hůř, ze zrady. Ale na druhou stranu, mrtvá by byla pánovi k ničemu a Potter by se nikdy nevzdal…

Zatímco vnitřně debatovala, Nevillovo zoufalé vytí se postupně měnilo ve vzteklé funění. „PROČ NIC NEDĚLÁŠ? KURVA, POMOZ NÁM, NENECH NÁS TAKHLE UMŘÍT, TY ZBABĚLČE!“

Belatrix pevně zavřela oči a nervózně si kousala nehet na palci. Pak se odvrátila a vykročila k východu. Pryč z těchto kobek. Pryč od řevu mladého Longbottoma. Pryč od své vlastní zbabělosti. Když však položila ruku na kliku dveří na konci chodby, ztuhla.

„Do prdele…“ zaklela nahlas, než se vydala opačným směrem. Klusem zamířila chodbou ke kobce, kde byli oba studenti, a otevřela dveře dokořán. Neville okamžitě přestal křičet, když viděl, že příchozí není nikdo jiný než ta, která ho připravila o oba rodiče.

„Budeš už konečně zticha, chlapče?“ zaskřípala s vyděšeným úsměvem, který Neville považoval za pohrdání.

Pak se otočila k malé zrzce, která jako by ztratila vědomí. Možná měl Longbottom pravdu, nejspíš umírala. Což by nebylo překvapivé po těch hodinách týrání, kterým ji Rodolfus vystavil. Belatrix přistoupila ke křehkému zavěšenému tělíčku a zvedla jí hlavu za bradu. Nereagovala. Navíc ji spalovala horečka. Belatrix zaváhala. Co když to byla lest? Způsob, jak ji přimět, aby ji rozvázala, a pak se na ni vrhnout? Belatrix položila dívce dva prsty na krk a pátrala po jejím tepu. Nic, nebo spíš skoro nic. Tohle rozhodně nebyla hra.

„Prosím,“ požádal Neville tiše. Belatrix překvapeně otočila hlavu a setkala se s chlapcovým pohledem. Cítil její váhání, cítil její soucit. Dva pocity, které byly příliš nebezpečné, když jste byli Smrtijedi. Belatrix se k němu tedy přiblížila a pevně sevřela jeho čelist mezi prsty, aby udržela jeho tvář blízko své.

„Poslouchej mě, chlapče, tohle neudělám pro tebe,“ zavrčela pevným hlasem. „Udělám to, protože Potter se nikdy nevzdá, pokud bude mrtvá. Neopovažuj se nikomu říct, že jsem se nad tebou slitovala, je to jasné?“

Neville spěšně přikývl a pak vrhl další ustaraný pohled směrem ke stále netečné Ginny. „Zcela jasné,“ odpověděl okamžitě. Belatrix přikývla a otočila se zpátky ke Ginny. Mávla hůlkou na řetězy, nechala je zmizet a levitovala Ginnino tělo ven z místnosti, takže Neville zůstal sám se svými myšlenkami.

V duchu se proklínající Belatrix prošla hradem a Ginnyino tělo se vznášelo za ní závěsu. Zamířila k ošetřovně. Když vešla, zuřivý pohled v očích ošetřovatelky ji přiměl se zachvět. Madame Pomfreyová pak uviděla ‚balíček‘, který Smrtijedka přinesla, a spěchala si ho vzít na starost. Jakmile byla zrzka v bezpečných rukou, Belatrix spěšně opustila ošetřovnu a chystala se od toho místa co nejvíce vzdálit, když ji vyděsilo vyčítavé cvaknutí jazyka.

„Ts, ts, ts, kde si myslíš, že jsi, Bello?“

Ledový, ironický, nesnesitelný hlas. Poznala by ho kdekoli. Aniž by se otočila, odpověděla manželovi.

„Tohle je škola. Místo, kam zavírají děti, aby je vzdělávali, ne aby je zabíjeli,“ odvětila chladně.

Rodolfusova ruka ji chytila za zátylek a zatahala ji za černé vlasy, čímž ji přinutila otočit se. Udělala to, ale ne bez bolestného zavrávorání.

„Myslím, že je načase, aby sis udělala jasný obrázek, ženo,“ zavrčel Rodolfus a přitiskl svou tvář k její. „Víš vůbec, na čí straně stojíš?

„Jestli ta dívka zemře, Potter se nevzdá, ty blázne,“ odplivla si Belatrix a prudce ho od sebe odstrčila. Vytrhl jí přitom několik pramenů vlasů, ale ona nevydala ani sebemenší výkřik protestu. „A já moc dobře vím, na čí straně stojím: na jakékoliv, pokud to není ta tvoje.“ Otočila se na podpatcích, sešla po schodech do přízemí a vyšla na čerstvý vzduch.

*****

Hermiona vyčerpaná pláčem si šla lehnout do Dracova pokoje, protože už nemohla dál poslouchat nekonečné vzlyky paní Weasleyové, ani se dívat na vážné tváře ostatních. Trocha samoty a klidu jí na chvíli prospěje, jen na tak dlouho, aby se vzpamatovala a dokázala zase pořádně přemýšlet. Aniž si to uvědomila, usnula, oči se jí naplněné novými slzami a nos červený od pláče. Velmi rychle však ve spánku zasténala. Z letargie ji pomalu probral malý, nepříjemný, opakující se zvuk blízko jejího ucha. Jako lusknutí prstu. Ještě jednou. Ještě jednou. Znovu zasténala.

„No tak, princezno, otevři oči…“

Hermiona doširoka otevřela oči a po zádech jí přeběhl mráz. Ten hlas. Zase tam byl. Vyjekla, když si uvědomila, že není v Dracově posteli, jak by měla, ale ve velké místnosti bez oken a dveří, zařízené ve stylu luxusního hotelového apartmá. Ona sama ležela na obrovské černé sametové pohovce a naproti ní, oddělené lesklým skleněným konferenčním stolkem, bylo stejné křeslo. A na tomto křesle seděl… Theodor. Zkřížené nohy měl položené na stole, hlavu si opřel o levou ruku a pozoroval ji se svým malým křivým úsměvem.

„Co… jak jsi mě sem dostal?“ vykřikla Hermiona s náznakem paniky v hlase. „Všichni jsou vzhůru a shromáždili se v jídelně, nemohla jsem opustit dům, aniž by mě viděli. Co jsi jim to udělal?“

Hermionin tón byl ostřejší a Theodor sklopil oči a rukou ji umlčel.

„Klid… nějak nejsme nikde,“ odpověděl a jeho úsměv se rozšířil.

„Cože?“ vyjekla Hermiona a zmateně se zamračila.

Theodor přitiskl prostředníček a ukazováček na její spánek a několikrát na něj poklepal. „Jsme v tvé hlavě… Útesy jsou sice pěkné, ale v tomto ročním období je tam dost větrno a vlhko.“

Hermiona zalapala po dechu a nedůvěřivě se rozhlédla.

„Nechtěl jsem riskovat, že skončíme v rozlehlé verzi bradavické knihovny,“ zažertoval Theo se smíchem.

Hermiona nebyla schopna slova. Nemohla uvěřit, že to všechno není skutečné. Pokud Theodor mluvil pravdu a oni opravdu byli v jejím podvědomí, pak stačilo, aby se probudila, a byla zpátky v bezpečí Lasturové vily. Soustředila se a ze všech sil přemýšlela, jak se dostat z vlastního mozku.

Theodor s hluboce otráveným výrazem cvakl jazykem o horní patro. „Neunavuj se, dostaneš se odsud, až ti řeknu. Tečka.“

Hermiona na něj vrhla sklíčený pohled. Zřejmě nejlepší způsob, jak se probudit, bude dát mu to, co hledal. „Co ode mě chceš?“ zeptala se a přitáhla si kolena k hrudi.

Theodor s úšklebkem vstal a začal přecházet po místnosti, ruce v kapsách a rozčileně pomalu. „Lhala jsi mi, Hermiono…“ vydechl, když prošel za jejími zády. Hermiona se otočila, aby ho nespustila z očí. Začínala si zvykat na jeho drobné triky a zastrašovací techniky, a přestože už nebyla tak vyděšená jako v prvních případech, raději ho měla neustále na očích.

„Co by to mělo být za lhaní?“ zavtipkovala. „Ty jsi nepřítel, ne?“

Theodor nasadil falešně ublížený výraz. „Mrzí mě, že mě za něj považuješ, mě, který jsem na tebe byl tak hodný…“

Hermiona se ušklíbla a ani se neobtěžovala s odpovědí.

„Nechceš vědět, v čem jsi mi lhala?“ zeptal se Theodor, když kolem ní přestal kroužit a posadil se po její pravici.

Hermiona sebrala všechnu odvahu a vzdorně zvedla bradu. Koneckonců jsme v mé hlavě, tady mě přece nemůže zabít… nebo ano? „Řekni mi místo toho, v čem jsem ti nelhala, půjde to rychleji…“ blafovala. Theodor se zasmál.

„To se mi na tobě vždycky líbilo,“ usmál se. Pak se jeho výraz úplně změnil a v mžiku se na ni vrhl a jeho rysy zkřivil vztek. „Ohledně viteálů, Hermiono,“ zavrčel a jednou rukou jí sevřel hrdlo. Hermiona zjistila, že na to, že se jedná o virtuální škrcení, je to nesmírně bolestivé. Okamžitě zalitovala své odvahy a začala mírně panikařit. „Říkala jsi mi, že jich je šest.“

Hermioně se rozšířily oči. Tlak na krku se okamžitě rozplynul a on se pohodlně usadil na pohovce, zatímco Hermiona lapala po dechu a čekala, až jí zmizí malé bílé tečky před očima. Přesunula se na druhý konec pohovky, co nejdál od něj, ale nezdálo se, že by jí chtěl nechat utéct. Pohybem ruky ji neviditelná síla přitáhla opačným směrem a ona se brzy ocitla na jeho klíně, v pase uvězněná jeho pažemi. Jejím prvním instinktem bylo bránit se a udeřit pěstmi a kopat nohama, ale on ji okamžitě bez sebemenší námahy přemohl.

„Promiň, že jsem tě škrtil,“ řekl, ale jeho tón nebyl vůbec omluvný. „Ale u holek, jako jsi ty, musíš být pevný… Když budeš hodná, budeš v pohodě.“

Hermioně se při těch slovech chtělo zvracet, ale nehnula ani brvou.

„Proč jsi mi neřekla, že Potter je taky viteál?“ zeptal se tiše, zatímco si hrál s pramenem kudrnatých vlasů. „A nesnaž se mi zase lhát, viděl jsem ti to na očích.“

Hermiona zavřela oči a zhluboka se nadechla. Nesnášela, když se cítila tak slabá, tak zranitelná. Měl nad ní naprostou převahu a věděl to. Proto, pomyslela si, se jí neustále dotýkal a narušoval její osobní prostor. Protože na vzdálenost menší než padesát centimetrů byla jeho zastrašovací moc naprostá a on vítězil.

„V tom případě sis měl taky všimnout, že si tím vůbec nejsme jistí,“ oddechla si a znovu otevřela oči.

„Stejně jsi mi mohla svou teorii říct…“ ušklíbl se mrzutě Theodor. „Nesnáším, když mě spolužáci vynechávají.“

Hermiona se na něj podívala. „Kdybych ti to řekla, zabil bys Harryho.“

Theodor se zamračil a zamyslel se. „Hm, ano, možná kdysi, ale to by byla hloupost.“

Když Hermiona už nic nepodotkla, pokračoval. „Potter se nám bude hodit, až budeme potřebovat zabít Ty-víš-koho. Kromě toho nás oba potřebuješ živé, abys dostala zpátky své přátele, ne?“

Hermiona sklopila zrak. „Četl jsi noviny…“

„Potvrzuji,“ prohodil Nott lehce. „Vlastně mi docela lichotilo, že je můj obličej na titulní straně, trochu mi to kazí krytí, ale masky musely jednou spadnout…“

Povídání o novinách vehnalo Hermioně slzy do očí a hřbetem ruky si otřela nos. „Je to tvoje vina, to, co se stalo Ginny a Nevillovi…“ zasténala, když se jí po tvářích opět skutálel příval slz.

Theodorova tvář potemněla a on odvrátil pohled. „Věř mi, Grangerová, tohle jsem nikdy nechtěl.“ Hermiona ze sebe vypustila pohrdavé zasyčení, které mu prozradilo, že mu nevěří ani slovo. „Nedělám si legraci, Vízlice je bezva holka. Dokonce geniální. A Longbottom… no, je, jaký je, ale pořád je to fajn kluk. Nebýt jich, nikdy bych ten diadém v tom binci nenašel…“

„Přesto,“ pokračovala Hermiona mezi vzlyky. „Nemusel jsi je do toho zatahovat tak, jak jsi to udělal.“

„Vízlice by mě nikdy nenechala jít samotného,“ namítl a rozpřáhl ruce. „Chtěla mě vidět, jak ničím viteály, aby se ujistila, že nejsem špión Ty-víš-koho, který shání informace… Co se týče Longbottoma, ten by Vízlici nikdy nenechal jít se mnou samotnou. Znáš je lépe než já, víš, že mám pravdu.“

Hermiona se vysmrkala a osušila si slzy. To, co řekl Theodor, byla nejspíš pravda. Ginny, která byla od září zavřená v Bradavicích, se musela chopit příležitosti, aby konečně mohla něco podniknout, aniž by pořádně vyhodnotila všechny důsledky svých činů. A vzhledem ke všem dobrodružstvím, která sama zažila s Harrym a Ronem v kouzelnické škole, se jí Hermiona ani nemohla divit.

Theodor si povzdechl a naklonil hlavu na stranu, aby zachytil její pohled. Jakmile se jejich pohledy setkaly, na rtech se mu znovu objevil úsměv. „No, mám pro tvého přítele , co zůstal naživu, návrh.“

Hermiona se na něj ostražitě podívala. „Jestli si myslíš, že Harry bude poslouchat, co mu chceš říct, tak to máš ještě jeden problém.“

Theo vyprskl smíchy. „Přestaň, zoufalá doba si žádá zoufalé činy. Já to vím, ty to víš, Harry to ví. A od té doby, co dnes ráno vyšly noviny, to ví celá rodina Weasleyových. Budou mě poslouchat.“

Hermiona se na něj pohrdavě podívala. „Zdá se, že tě celá tahle situace baví. Je mi z tebe zle.“

Mladík se ušklíbl. „Co na to říct, miláčku, já jsem beznadějný optimista.“ Jednou rukou uchopil Hermioninu bradu a přitáhl si její tvář blíž k sobě, aby jí do obličeje zabořil své oči. Hermiona se napjala hrůzou. „No tak, zeptej se mě, co mě napadlo.“

Hermiona polkla a roztřesené rty se jí otevřely, aby mohla tiše artikulovat. „Jaký je tvůj nápad?“

Theodor se znovu usmál.

„Myslím, že znám způsob, jak oddělit Pottera od jeho vlastního viteálu.“

*****

Hermiona se s bušícím srdcem v Dracově posteli napřímila. Rychlým pohledem se podívala na hodinky. Spala už téměř hodinu. Tedy, spala, jak se to vezme. Rozhovor, který právě vedla s Theodorem ve svém podvědomí, byl zdaleka nejzajímavější ze všech, které s tímhle šílencem zatím mohla vést. Skoro díky němu zapomněla, že ten chlap je nebezpečný. Teď už jen musela najít slova, kterými by o tom, co jí řekl, přesvědčila ostatní. Kouzlo, o kterém se Nott zmínil, by skutečně mohlo fungovat a zbavit Harryho jeho viteálu, a doufejme, že bez jeho zabití. A pokud se Hermiona s Harrym mýlili a Harry nebyl viteálem, rituál by teoreticky neměl žádný účinek. Neměli absolutně co ztratit, když to zkusí.

Hermiona vyskočila z postele a seběhla ze schodů. Dole jí zvýšené hlasy napověděly, že se tam někdo zuřivě hádá.

„Co se děje?“ zeptala se, když vešla a zjistila, že Blaise a Harry stojí tváří v tvář, mají zaťaté pěsti a všichni se na ně znepokojeně dívají. Hermiona si všimla, že Molly a Artur chybí, a usoudila, že se museli také stáhnout do ústraní. Jakmile přišla, vklouzla Dracova ruka do její a ona se na něj lehce usmála.

„Zabini chce, abychom spojili síly s Nottem proti Voldemortovi pod záminkou, že Nott vyvinul silné schopnosti, ale to je VYLOUČENO,“ vyprskl Harry rozzlobeně. „Navrhovat něco takového… po tom, co ti udělal, Hermiono! To je zrůdné.“

Hermiona viděla, jak Blaise zatíná zuby, a povzdechla si. Harrymu se to nebude líbit…

„Souhlasím s Blaisem,“ prohlásila Hermiona, když se jídelnou ozvalo několik přidušených výkřiků (včetně jednoho od Draca).

Zabini věnoval Hermioně vděčný pohled a ona se uštěpačně usmála, než dodala: „Ale ne ze stejných důvodů.“

„No, Hermiono, tohle je šílenství!“ zvolal Harry a udělal krok směrem k ní.

Hermiona zvedla ruku, aby mu přikázala mlčet. „Právě jsem mluvila s Nottem.“

Z davu se ozvaly nové výkřiky. Kdyby situace nebyla tak vážná, Hermiona by se rozesmála.

„Trochu jsme si povídali, když jsem spala,“ vysvětlila, když se Draco zamračil.

„Slečno Grangerová, nevím, jestli si uvědomujete, jak nebezpečné to spojení může být…“ začal se mračit Snape.

„Jestli vám to nevadí, tak o tom, co je nebezpečné a co ne, budeme debatovat někdy jindy…“ pronesla Hermiona pevně, než se otočila zpátky k Harrymu. „Harry… Nott možná zná způsob, jak zjistit, jestli je nějaká tvoje část viteálem… a pokud ano, jak se jí zbavit.“

Harry znovu zavřel ústa a nevěřícně se na Hermionu zadíval. „Cože? Ale jak je to možné?“

V tu chvíli někdo zabubnoval na dveře Lasturové vily živým, veselým rytmem, čímž všechny vyděsil. Říkal pravdu, pomyslela si Hermiona, když se podívala směrem ke vchodu, zatímco jí útroby sevřely mírné obavy. Snapeovy ochranné zábrany na něj neměly žádný účinek. Otočila se zpátky k Harrymu, jehož oči teď byly kulaté jako talíře.

„Harry… myslím, že by ses ho měl… raději zeptat sám.“