Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 18. Pád ministerstva

Skupina šesti postav v kápích kráčela lesklými mramorovými chodbami ministerstva a tiše zneškodňovala každého, kdo jim stál v cestě. Bylo pozdě, v tuto hodinu zůstávalo ve službě jen několik strážných, takže nenarazili na větší potíže. Konečně došli ke dveřím, které hledali, a vyřadili poslední hlídku, která před nimi stála. Čtyři postavy se seřadily do formace a postavily se na stráž před dveřmi, zatímco zbylé dvě tiše vklouzly dovnitř.

xxx

Úřad ministra se za vlády Luciuse Malfoye značně změnil. To, co kdysi bývalo fádním vládním administrativním centrem, se nyní podobalo honosnému paláci. Sám ministr seděl u svého velkého vyřezávaného dřevěného stolu, pročítal si nějaké papíry a upíjel ze sklenky ohnivé whisky. Při zvuku otevírajících se dveří vzhlédl a dlouhé plavé vlasy mu sklouzly z obličeje. Když spatřil, jak do místnosti vstupují postavy v kápích, sáhl po hůlce, která ležela na rohu jeho stolu, ale ta odlétla z jeho dosahu dřív, než se jí dotkl, a zamířila do napřažené ruky vyšší z postav, která ji pevně sevřela. Pak ji zastrčila do hábitu a stáhla si kápi. Lucius musel tvrdě bojovat, aby mu maska lhostejnosti nesklouzla.

„Severusi,“ pozdravil čaroděje opatrně a zvedl obočí.

„Luciusi.“

„Můj starý příteli. Jak se ti vede? Buď jsi duch, nebo jsme se všichni nechali oklamat.“

„Ne, nejsem duch.“

„Aha.“

Tak to byla zrada. Samozřejmě.

Druhá postava si shrnula kápi a Lucius spatřil tvář ženy pod ní. Koutky rtů se mu zkroutily do temného úšklebku. Dokonce i na prahu své vlastní smrti dokázal ocenit ironii situace.

„Severusi, neříkej mi, že šukáš s touhle mudlovskou šmejdskou děvkou.“

Severus zvedl hůlku a chystal se ho proklít, když ucítil na paži ruku, která jeho pohyb zastavila. Postavila se před něj tváří v tvář plavovlasému muži. Když promluvila, její tón byl děsivě klidný.

„Především mi neříkej mudlovská šmejdka. Za druhé, nejsem děvka. Ale s tím třetím tvrzením jsi měl pravdu. Zcela nepochybně se mnou šuká.“ Stačilo mávnutí hůlkou a na jeho neposkvrněných tvářích se objevily jasně rudé šrámy, ze kterých začala vytékat krev.

„Na kolena,“ nařídila mu, hůlku stále namířenou na něj. Sklouzl ze židle na podlahu a jeho kolena se zabořila do přepychového koberce.

Tohle byla jeho chyba, opravdu. Podcenil ji. Myslel si, že když jí vezme hůlku, udělá z ní mudlu. Myslel si, že už pro něj nebude představovat hrozbu. Očividně se mýlil.

Jeho oči se zaměřily na tmavý kus dřeva v její ruce.

„Vidím, že sis pořídila další hůlku.“

„Ano.“

Sklonila svoji hůlku a zastrčila si ji do hábitu. Pak se natáhla a vyňala ministrovu hůlku z kapsy svého milence. Lucius ji pozoroval, jak ji drží, lehce balancuje na dlani. Přemýšlel, jestli se na něj chystá seslat kouzlo jeho vlastní hůlkou.

Navázala s ním oční kontakt a několik dlouhých okamžiků ho upřeně sledovala. Pak s ostrým prasknutím zlomila jeho hůlku o koleno a rozbité kusy mu hodila do tváře. Ucukl, když ho zasáhl jeden z odštěpků.

Tak to tedy skončilo, tenhle život, který žil. Jediné, v co mohl doufat, bylo možná ještě pár okamžiků.

Jeho pozornost se obrátila zpět k tmavovlasému příteli.

„Kdyby náš pán věděl…“

Severus si vyhrnul rukáv a odhalil černé znamení rozříznuté na dvě části bílou linií prázdné kůže.

„Tvůj pán, Luciusi. Tvůj pán.“

Ohlédl se na dívku… ženu ve své kanceláři. Existoval jen jeden druh magie, který mohl zanechat stopu na Znamení zla. To jisté věci vysvětlovalo. Vzpomněl si na dívku, kterou bývala, na tu drzou mudlovskou šmejdku ve třídě jeho syna, kamarádku Harryho Pottera. Jak mohla muže jako Severus Snape přitahovat holka jako ona? Ale ona už nebyla dívka, že. Už dlouho ne. A byl to on, kdo jí to způsobil, kdo ji donutil dospět, stát se tak tajnůstkářskou a bezohlednou, jak věděl, že musela být, aby přežila tak dlouho.

„Jak dlouho, Severusi? Jak dlouho stojíš proti mně?“

„Mnohem déle, než jsem bojoval po tvém boku… Téměř od samého začátku.“

Plavovlasý muž znovu obrátil pozornost k ženě, která stála před ním.

„Co si myslíš, že tady dokážeš?“ zeptal se.

Její ústa se roztáhla v širokém úsměvu.

„Ovládnu kouzelnický svět, samozřejmě.“

„S Pánem zla to nebude tak snadné. Obklopuje se mocnými čaroději. Nebudeš se k němu moci vplížit a zničit ho jen ve dvou.“

„Jistěže ne,“ zasmála se krátkým, neveselým smíchem. Cítil její hebké vlasy na krku, když se sklonila, aby mu zašeptala do ucha: „Máme armádu.“ Zachvěl se.

A přestože měl myslet na to, že tohle nebude jen jeho smrt, ale zkáza všeho, za co bojoval, napadla ho zbloudilá myšlenka ‚Toto je naposledy, co cítím na svém uchu ženský dech‘.

„Tohle ti jen tak neprojde.“ Přestože se veřejné mínění obracelo proti ministerstvu, atentát takového rozsahu by jen rozdmýchal plameny strachu lidí a poslal je zpět do otevřené náruče vlády.

Severus se natáhl, zabořil pěst do mužových vlasů a prudce trhl. Luciusova hlava vylétla vzhůru, Severus zatáhl ještě silněji a v ruce mu zůstala hrst dlouhých zlatobílých vlasů. Všechny kromě jednoho si strčil do kapsy a z hábitu vytáhl lahvičku. Vhodil do ní vlas a upřel oči na svého někdejšího přítele.

„Máš pravdu, mně ne. Ale tobě ano.“

Vypil lektvar a zůstal stát, zatímco se stával zrcadlovým obrazem muže klečícího proti němu. Ministr bezmocně sledoval, jak jeho dvojník sesílá kletbu. Jako ve zpomaleném záběru sledoval, jak se k němu blíží zelené světlo. Bylo nádherné. Proč si nikdy nevšiml, jak krásná je chorobná zeleň Avada Kedavry? A pak… nic.

xxx

Mlčky stáli nad mrtvým tělem. Z muže, který ještě před několika minutami vládl tak obrovskou mocí, nezbylo nic než hromada kůže a kostí na podlaze. Pevná hruď, na kterou před tolika lety hodila rozbité kousky své hůlky, se už nepohybovala dovnitř ani ven. Krev z jeho tváří se vsakovala do huňatého koberce.

„To není hrdinská smrt,“ zašeptala a dívala se na tělo.

„Ne, to není. Ale myslím, že Lucius si nikdy nemyslel, že zemře hrdinskou smrtí. Myslím, že vždycky věděl, že zemře takhle, obličejem dolů na drahém koberci.“ Možná proto za něj utratil tolik peněz.

Severus šťouchl botou do mrtvého a otočil ho obličejem nahoru.

„Luciusův boj se nikdy neodehrával na bitevním poli. Jeho bojištěm byla proměnlivá síť loajalit a spojenectví, tiché rozhovory v tanečních sálech a zasedacích místnostech. Pracoval v zákulisí. Dává smysl, že zemřel při tichém převratu. Myslím, že to vždycky očekával.“

Severus mávl hůlkou a tělo zmizelo. Místo muže, který způsobil tolik chaosu a zkázy, zbyl jen řídký vzduch.

Podíval se na svou ženu. Vypadala prázdně. Myslela si snad, že jí pomsta pomůže cítit se lépe? Ale tohle pro ni nebyla pomsta, byl to nezbytný krok v plánu. A každý krok je přibližoval blíž a blíž k obávanému, ale nevyhnutelnému konci. Teď bylo načase začít další fázi. Týdny se neuvidí. Nepolíbila ho na rozloučenou, ne když měl podobu jejího nepřítele, muže, kterého právě zabili.

Z místnosti vyšla pouze jedna postava. Krátce kývla na ostatní a skupina se vydala zpět nablýskanou černou chodbou, přičemž jediným zvukem, který se tu rozléhal, bylo skřípění jejich kroků na leštěném mramoru.

Když dorazili ke vchodu, čekala na ně v rozlehlém prostoru hlavní haly osamělá postava. Hermiona se zhluboka nadechla, rozhlédla se kolem a vzpomněla si na bitvu, která tu v jejím pátém ročníku zuřila mezi Harrym, Voldemortem a Brumbálem. Dva z nich byli nyní mrtví, a pokud vše půjde tak, jak má, třetí bude brzy následovat.

„Předpokládám, že všechno proběhlo podle plánu.“

„Ano, náš rozhovor s ministrem byl velmi plodný. Děkuji ti za pomoc.“

„To bylo to nejmenší, co jsem mohl udělat.“

Seamus ztišil hlas.

„To, co jsem řekl o Harrym, jsem nikdy…“

„Já vím. Udělal jsi, co jsi musel. Nemám ti to za zlé, Seamusi. Nikdy, ani na vteřinu jsem si nemyslela, že jsi nás zradil.“

„Děkuji.“

xxx

Chodba byla prázdná až na trochu bleděmodrého měsíčního světla, které osvětlovalo spáry mezi kameny. Bylo pozdě, mnohem později, než aby byla venku, ale ona se tu toulala chodbami školy. Nemohla spát, ne dnes v noci, když věděla, že se něco děje. Poslední dobou se z bloumání po chodbách stal zvyk. Líbil se jí ten pocit, když klouzala z jednoho stínu do druhého. Líbil se jí ten pocit, že je neviditelná.

Najednou uslyšela kroky, mnoho kroků. Dahlie ustoupila a plynule splynula se stínem za sebou. Zatajila dech, když se postavy přiblížily. Viděla je odcházet už dříve v noci, šest zahalených osob. Dvě z nich poznala podle postavy i pod těžkými černými plášti. Spočítala je. Teď jich bylo jen pět.

Skupina se zastavila nedaleko místa, kde byla schovaná. Kápě se shrnuly a odhalily známé tváře: paní ředitelku, profesory Phelpse, Thomase, Smitha, Barcela. Teď už věděla, kdo chybí, kdo se nevrátil.

Sledovala, jak ředitelka propouští zbytek týmu, každý se vydal chodbami svou cestou. Ředitelka však neodešla hned. Místo toho chvíli stála sama a dívala se z okna. Něco na jejím šatu upoutalo Dahliinu pozornost. V namodralém měsíčním světle bylo těžké rozeznat, co to bylo, ale cosi na rukávu jejího roucha zachytilo světlo jinak než zbytek.

Teprve když se otočila a odešla, přičemž prošla nebezpečně blízko stínu, v němž byla skrytá Dahlie, k dívce dolehla slabá vůně a ona si uvědomila, co bylo to, co zachytilo světlo jinak. Byla to krev.

xxx

Hermiona vstoupila do dveří své kanceláře, zavřela je za sebou a opřela se o ně, aby ji podepřely, když ji zasáhla plná tíha toho, co před chvílí udělala. Právě provedla převrat, zavraždila ministra kouzel v jeho vlastní kanceláři a nechala svého manžela v přestrojení, aby se za něj vydával a strávil několik následujících týdnů v pevnosti jejího nepřítele.

Zvedla hlavu a uvědomila si, že ve své kanceláři není sama. Na rohu stolu seděla její zrzavá přítelkyně ve volných zelených šatech, jednu nohu složenou pod sebou na stole, zatímco druhou volně pohupovala.

„Zabila jsi toho pancharta?“

„Ano.“

„Můžu se podívat?“

Přesunula oči k myslánce, která byla v její nepřítomnosti umístěna na stůl.

Vložila do ní vzpomínku a čekala, až si ji její přítelkyně prohlédne.

Když se z ní Ginnyina tvář vynořila, rozléval se po ní obrovský úsměv.

„Děkuju ti.“

Pro Hermionu bylo toto vítězství bezvýznamné, zanechalo v ní pocit prázdnoty, ale pro Ginny to byla sladká pomsta muži, který předčasně ukončil její dětství.

Hermiona se posadila ke stolu a vyčerpaně se zabořila do židle. Ginny se usadila do jednoho z křesel.

„Máš něco k pití?“

Ředitelka nesouhlasně přimhouřila oči, ale pak si povzdechla. Byla to přece jen dlouhá noc. Sáhla do jedné ze spodních zásuvek svého stolu a vytáhla láhev Ogdenské starorežné. Nalila dvě sklenky, jednu podala přítelkyni a tu svou pozvedla k tichému přípitku na muže, který jim oběma tak či onak změnil život.

Chvíli mlčky popíjely a myslely na něj.

„Právě jsi rozvrátila řád kouzelnického světa a nikdo o tom zatím nemá ani tušení.“

„Já vím.“

„S Belatrix Lestrangeovou to nebudeš mít tak snadné, bude se víc bránit. Stala se mocnou, někteří říkají, že je stejně silná jako samotný Voldemort.“

„A my máme celou armádu na to, abychom ji dostali.“

Hermiona se zadívala do jantarově zbarvené tekutiny ve své ruce.

„Brumbál by byl pyšný,“ řekla Ginny tiše.

„Jsem si jistá, že by byl,“ řekla Hermiona téměř hořce, než znovu usrkla ze svého nápoje.

Ginny se na ni zvědavě podívala.

„Myslím, že Brumbál chtěl, abych něco takového udělala. Poslední dobou jsem o tom hodně přemýšlela… ten obraceč času v mém třetím ročníku… myslím, že mě zkoušel.“

„Zkoušel tě?“

„Zkoušel, jestli dokážu udržet tajemství, něco velkého, i před svými nejbližšími přáteli. V tu chvíli měl v úmyslu žít, ale myslím, že to byl test, aby zjistil, jak užitečná bych mohla být v budoucnu. A prošla jsem, že? Zatajila jsem to i před nimi, dokud mi neřekl, že to můžu Harrymu a Ronovi říct. A nejhorší na tom bylo, že mi nevěřili o nic míň, ani když jsem to před nimi skrývala. Bylo to… příliš snadné.“

„Všichni jsme měli svá tajemství,“ zašeptala Ginny smutně.

Hermiona jim dolila sklenice a znovu pozvedla tu svou.

„Na Harryho.“

„Bylo toho tolik, co mi nikdy neřekl.“

„A tolik jsi mu toho nikdy neřekla ty.“

„Snažila jsem se ho chránit, chránit sebe.“

„On se tě taky snažil chránit.“

„Měla jsem udělat víc. Neměla jsem ho nechat, aby mě odsunul. Měla jsem být s ním, vedle něj, když zemřel. Měla jsem se tomu pokusit zabránit.“

Někdo zaklepal na okno. Hermiona k němu přistoupila a otevřela ho. Dovnitř vletěla malá černá sova a upustila před ni na podlahu kus pergamenu. Sehnula se pro něj a opatrně ho otevřela.

Jsou blízko k objevení školy. Voldemort bude za týden v Bradavicích. -P

Podívala se na Ginny.

„To je od mého špióna. Věci mají rychlý spád. Musíme posunout náš časový plán. Musíme zaútočit jako první.“