Preklady fanfiction Harryho Pottera

Prohlášení: To vše patří J. K. Rowlingové, Lewisi Carrollovi a Timu Burtonovi.
Upozornění: AU, i když hodně kánonu HP před epilogem. A poněkud smutné, ale s nadějí.

Žánr: drama, crossover HP a Alenka v Říši divů
Hl.postavy: Lenka Láskorádová
2457 slov v originálu, jednorázovka

https://www.fanfiction.net/s/6516773/1/Always-Alice

Shrnutí: Alenka je jen jméno a Lenka je jen výmysl. Koneckonců, tohle je Podzemí. Znovuzrození by nemělo být tak překvapivé.

PP: Za můj vřelý vztah k příběhu Alenky může Andrzej Sapkowski. (Kdo jste nečetl povídku Zlaté odpoledne, okamžitě to napravte.) Nedávno se mi zastesklo po Říši divů a při tom mě napadlo – když už filmové zpracování HP a Alenky spojuje sametový hlas Alana Rickmana, nenašlo by se nějaké propojení i ve fanfiction? Díky této myšlence jsem objevila dvě povídky, které stojí za překlad, a tu první si teď můžete přečíst jako můj dárek k výročí hpkizi.sk.

Mimochodem, obvykle na pana Medka žehrám, že mi přidělal práci, ale tentokrát to s tím počeštěním Luny na Lenku dost trefil.

***

Ten deník najde náhodou. Sklouzne k ní z police, když je jednoho pozdního zimního večera ve školní knihovně. Lenka na něj chvíli zírá, než po něm sáhne. Zvedne ho a otáčí v rukou, něčím ji ta drobná knížka, která vypadá tak obyčejně, zaujme. Příběhům Podzemí, druhé spadlé knize, vůbec nevěnuje pozornost a zasune ji zpátky na místo.

Zpátky na kolej se dostane jen s nejasným povědomím o průchodu chodbami, a studenty se smutnýma očima míjí, aniž by jejím směrem vyslali jediný pohled. Když vejde do své ložnice, místnost je prázdná, ale ona se nad nepřítomností svých spolužaček nepozastaví. Mnohé postele už stejně nemají obyvatele, a přesto, když se ukládá k spánku, necítí nad tímto osudem smutek jako jindy. Je příliš zabraná do čtení, než aby slyšela, jak její dvě spolubydlící přijdou těsně po půlnoci, ani je neslyší, jak se proplakávají ke spánku. I to je příliš normální. Jediný rozdíl je v tom, že Lenka se k nim nepřipojí.

Druhý den ráno je navzdory šeru nějak zářivější. Cítí se lehčí a šťastnější, než si pamatuje, a den tráví s hlavou ztracenou v oblacích ještě víc než obvykle. Profesor Kratiknot ji vyvolá, ale ona neodpoví. Učitel jen zavrtí hlavou a přesune pozornost jinam, ale Ginny do ní ustaraně šťouchne loktem a sleduje ji očima příliš naplněnýma stíny. Lenka cítí, že viditelně pohasíná, ale Ginny ji pak vezme pod lavicí za ruku a stiskne ji. Lenka úsměv opětuje, i kdyby jen proto, aby se cítila lépe, ale nějak si víc než kdy jindy uvědomuje, že Kratiknotova učebna je sice velká, ale třída samotná je příliš malá.

Tu noc se jí zdá o tom, jak sedí u čaje s plšicí, bláznivým zajícem a bledým mužem v cylindru. Ten muž jí podává konvičku s čajem a culí se na ni s výrazem naprostého potěšení a Lenka mu oplácí rovněž úsměvem. Jako by zbytek světa mimo jejich stůl neexistoval. A sušenky chutnají přesně jako ty, které kdysi dávno dělávala její maminka.

Dny ubíhají, Lenka si tucetkrát přečte deník a do země z pohádek se zamiluje. Znovu si pro sebe začne broukat a poskakovat po chodbách, ale na domácí úkol z věštění z čísel napíše špatné jméno a uvědomí si to, až když jí ho Vektorová se zamračeným výrazem vrátí. Lenka zírá na slova zakroužkovaná červeně a chvíli jí trvá, než pochopí, proč jsou špatně.

Při večeři sedí jak obvykle u nebelvírského stolu, ale nikdo se už neobtěžuje říkat jí, aby šla pryč. Stůl je i tak zaplněný sotva z poloviny a všichni její přátelé ji vítají s otevřenou náručí. Sedí v hloučku na konci nejdále od učitelů a jejich oči vedou rozhovor beze slov. Harry vedle ní sedí strnule, není nervózní, ale ani uvolněný. On a Ron kontrolují východy, zatímco Neville sleduje stůl za jejími zády a Ginny ten před ní. Hermiona dává pozor na jakékoli chování ostatních studentů, které se vymyká normálu. Je to stejná rutina jako včera a stejná, jakou zachovají i zítra. Válka je v mnoha ohledech změnila a v jiných poznamenala. Lenka teď spí ve své koleji jen proto, že ji spolubydlící prosily, aby se vrátila; když byly samy dvě, příliš se bály. Ale stále se jim zdá o Amycusu Carrowovi a nejspíš tomu tak bude do konce jejich života.

Od chvíle, kdy našla deník, uplynulo čtrnáct dní. Stále o něm přemýšlí a toulá se po hradě, jako to dělávala, než šlo všechno do háje. Jednoho dne se však zapomene a projde chodbou ve druhém patře, kterou se už nikdo neodváží používat. Stále je cítit smrtí, a přestože tělo už dávno odstranili, stále vidí toho malého chlapce z Mrzimoru, jak na ni hledí zničenýma očima, které už nevnímají. Byl příkladem pro ně, pro studenty. Jeho výkřiky se ozývají na každém kroku a ona si vybaví, jak hodinu poté zvracela na dívčích záchodcích a Uršula se neohrabaně snažila hladit ji po zádech. Lenka stále nezná jeho jméno, a to to jen zhoršuje.

Ale tuhle vzpomínku nahradí pocit, že má na sobě brnění a v ruce meč. Strach jí buší v srdci, když se kouše do rtu a snaží se vybavit si šest nemožných věcí. Následuje triumf a sladká chuť vítězství tváří v tvář jisté smrti. Zelené oči, které na ni hledí, když se loučí, a snění o nich po dlouhá léta, která přijdou.

Uplynul měsíc. Začíná nosit pod hábitem šaty a potutelně se ušklíbá nad tím, že nemá korzet a už nikdy ho mít nebude. Hermiona jí rozčeše vlasy a poznamená, že jsou kudrnatější a že se změnila jejich barva. Ginny souhlasí a pak dodá, že i její oči teď vypadají jinak, ale nedokáže přesně pojmenovat jak. Obě si myslí, že Lenka vypadá starší, než ve skutečnosti je, že by klidně mohla být považována za dospělou i v mudlovském světě. Lenka pozvedne obočí, ale nic neřekne; ani o deníku jim neřekne. Zejména s ohledem na jejich předchozí zkušenosti. Harry a Ginny by to určitě nepřijali dobře a ona nechce riskovat, že by ho spálili. Je to jedno z mála tajemství, které před svými přáteli má, ale je to to nejcennější.

Lenka však není jediná, kdo něco zamlčuje. Harry opakovaně mizí s Nevillem na celé hodiny a vrací se s batohem napěchovaným po okraj navzdory kouzlům na rozšíření prostoru. Ginny mu pomáhá odpovídat na všechnu poštu, která mu přišla od Andromedy ohledně jeho kmotřence, a Hermiona zase začala plést, zatímco Ron očarovává její dětské knížky, aby vypadaly jako Bradavické dějiny. Lenka má jisté podezření, ale jde o jejich tajemství. Pokud jim pomůže tím, že se bude dívat jinam, tak budiž.

Další měsíc. Deník už četla tolikrát, že by jeho stránky dokázala odříkat i ve spánku. Je to jako prohlížet si historii svého života a zároveň jako číst dopis od starého přítele. Zná ten příběh nazpaměť od začátku do konce, i když o něm nikdy předtím neslyšela. Ví všechno o Podzemí, sesterských královnách, bílém králíkovi a Tlachapoudovi, ale nepamatuje si, jak se to všechno naučila, a dokonce ani to, proč by ji to mělo zajímat.

Ale zajímá. Zajímá ji to víc než její vlastní školní úkoly. Záleží jí na té malé modré knížce v její kapse víc než na odevzdávání esejí. Než na docházce na vyučování. Než na čemkoliv jiném, kromě času stráveného v Komnatě nejvyšší potřeby s pěti lidmi z tohoto světa, kteří pro ni znamenají všechno.

Takhle živá se cítí mnohem déle, než si dokáže vybavit. Tohle je nejdelší doba, co se jí nezdají noční můry, od chvíle, kdy jí zemřela matka. Takhle je cítit svoboda a ona ji bude mít navždy, nebo při snaze si ji uchovat zemře.

Život v Bradavicích je teď stejně dusivý, jako když je ovládli Smrtijedi. Jediný rozdíl je v tom, že na chodbách se nemučí a k snídani není Cruciatus a k obědu Imperius. Pořád jsou tu shrbená ramena, pohledy vrhané zpod řas a vzlykání ve skrytých zákoutích. Na stěnách chodeb jsou stále krvavé skvrny. Všichni stále vidí záblesky zelené, když zavřou oči. Stále slyší zvuk těl dopadajících na podlahu.

Svět je stále stejně rozbitý.

Navzdory všemu, co se stalo za téměř dva roky od Brumbálovy smrti, zůstává Lenka stále tou zvláštní dívkou s ještě zvláštnější představivostí. Má své přátele, vzácné a málo početné a ukované v krvi, ale země se dusí kvůli procesům se Smrtijedy a nemístnému obviňování a Lenka často vídá Harryho a Rona, jak si šeptají tam, kde si myslí, že je nikdo neuslyší. Ví, že Hermiona si v knihovně potají prohlíží mapy. Viděla Nevillovy nahromaděné zásoby a Ginny je v poslední době příliš tichá, dívá se na ni příliš spekulativně.

Lenka ví, že ji chtějí zapojit, ale také vědí, že by svého otce nikdy neopustila. Bylo by příliš kruté vzít ho s sebou, když Harry a Neville nemají rodiče, ty Hermionini se k ní odmítají znát a Ron s Ginny musí utéct od těch svých, nebo je oba stáhnou ke dnu. Ale Lenka nemá to srdce jim říct, že její otec zemřel těsně před Vánocemi nebo že na pohřbu byla jen ona a hrobník. Stejně tak jim neřekne, že prodala Jinotaj jejich nejlepšímu reportérovi za tři svrčky a láhev dýňového džusu.

Tam, kam potřebuje jít, ji nemohou následovat. Bude se jí po nich stýskat, ale oni by tam nebyli šťastní. Je to příliš absurdní. Příliš neskutečné. Příliš jako Lenka.

Příliš moc.

V klidu si dá do pořádku zbytek svých záležitostí. Moc toho nemá, ale snadno to rozdá a s jemným úsměvem napíše svým přátelům dopisy. Oni to pochopí; ona ví, že to pochopí. Mají svůj vlastní plán útěku a její zmizení jim poskytne ideální příležitost k jeho realizaci. Přinejmenším jim to poskytne dost času na to, aby popadli Teddyho a utekli ze země. Dost na to, aby utekli a našli si vlastní Říši divů.

Týdny ubíhají, už je skoro květen. Kratiknot si ji zavolá do kabinetu. Lenka se neobtěžuje přijít. Pošlou Harryho a Nevilla, aby ji našli a odvedli na ošetřovnu. Nemohou na ní nic najít. Pomfreyová si myslí, že jde o pocit viny přeživšího; viděla toho už dost, aby k té myšlence neměla daleko. Ale Harryho oči jsou až příliš bystré a Neville jí stiskne ruku až příliš silně. Ginny, která se mezitím objevila, jí jen jemně prohrábne vlasy.

„Odcházím,“ řekne jim, když Pomfreyová a Kratiknot odejdou, a oddechne si, když se jí neptají kam.

Oba chlapci si jen vymění pohled a přikývnou; Ginny se kousne do rtu a popřeje jí štěstí. Vidí, že se jim v očích odráží pravda; Ron a Hermiona to nepochybně cítí stejně. Skutečnost, ve které se utvrdí o něco později večer, když je vidí, jak kráčejí bok po boku při hlídce na chodbách. Je pozdě, po večerce, ale Ron na ni kývne a Hermiona jí stiskne paži, když se míjejí.

Ani jeden z nich nekomentuje skutečnost, že Lenka má na sobě cestovní plášť nebo boty pro pobyt v přírodě. Očima zabloudí k malé brašně na jejím rameni, ale jen se usmějí a pokračují v chůzi. Nejsou tam proto, aby ji viděli, jak se blíží k zrcadlu ve čtvrtém patře, ani aby sledovali, jak jím prochází skrz.

Místnost na druhé straně je prázdná. Lenka se ani nezastaví, když opouští malý domek a vykročí za cílem s nemalou dávkou nostalgie. Vypadá to tu přesně tak, jako když to opustila, ale i nějak lépe. Sotva se zdá, že uplynul nějaký čas, ale už teď vidí známky vracejícího se života. V dálce radostně zpívají květiny, a to neví, co ví ona; ten zatracený velkohlavec byl poražen!

Trvá jí to celé dny, a přitom ne moc dlouho, než ji nohy dovedou tam, kam opravdu chce. Už z dálky vidí stůl prostřený k čaji. Vidí vysokou postavu, která sedí na nejvzdálenějším konci. Je jí tak bolestně povědomý a tak neskutečně jí chyběl, že zapomíná dýchat. To způsobí, že se na něj dokáže jen dívat, ale uvědomí si, že její tělo se samo od sebe posunuje blíž. Až najednou stojí jen pár metrů od stolu a dělí je jen jeho délka. Jako první si jí všimnou Mally a Březňák a oba na ni zírají s otevřenou pusou. S pusou dokořán hledí na její světlé vlasy, modř šatů a tvar obličeje. Je to tak zvláštní věc, to jejich chování. Copak jim vůbec nechyběla?

Lenka se však nestihne urazit, protože muž na konci stolu konečně vzhlédne a jejich pohledy se setkají. Šálek mu nervózně vyklouzne z ruky, aby se bez povšimnutí roztříštil, a on je o okamžik později na nohou a vteřinu nato obchází stůl. Lenka zamrká a zjistí, že je už téměř na dosah, ale zastavil se. Zamrzl na místě.

„Alenka?“

A je to otázka a zároveň není. Říká to, jako by to věděl. Jako by to nebylo nic jiného než naprostá pravda. Jako by to tak určil vesmír a on bezvýhradně souhlasil.

„Alenka,“ opakuje muž a teď je to jistější.

Jeho vlasy pod cylindrem, který si sundá z hlavy a pak ho drží v rukou, jsou tak moc rudé. Bezmyšlenkovitě si s nimi pohrává, jako by jeho ruce potřebovaly prostě něco dělat... cokoli, aby se k ní nenatáhly. Aby se jí nedotkl a nezjistil, že ano, je opravdu skutečná.

„Alenka.“

Míň než otázka. Míň než konstatování. Spíš modlitba. Šepot na pokraji věčnosti.

Lenka jen přikývne, hledí na něj a cítí, jak se jí rty roztáhnou do úsměvu. Oči jí zvlhnou a ona nechápe proč. Je tak šťastná, že je tady. Po všem, co se za posledních pár let stalo. Po všem, co se pokazilo. I když tu nejsou její přátelé ani otec, je konečně v bezpečí.

Konečně je doma.

„Jsem zpátky.“