Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 17., část 2. Role, které je nutné hrát

„Ne,“ řekla Ginevra smutně, „jak bych to Harrymu mohla říct? Když nedokáže ochránit svou mysl před Tomem, jak mu můžu říct tajemství, jehož prozrazení by pravděpodobně znamenalo moji smrt?" Podle toho, jak se na něj dívala, pochopil, že je první člověk, s nímž o tom kdy mluvila, první člověk, kterému věřila jak v tom, že ovládá svou mysl natolik, aby zachoval její tajemství, tak v tom, že ji za ně neodsoudí.

Dívala se na něj, jako by ho žádala o odpuštění, jako by po všech těch hrozných věcech, které udělal, měla ona žádat o prominutí právě jeho. Třeba to tedy nebylo odpuštění, ale šlo o pochopení. Možná to byla potřeba vědět, že někdo jiný v její situaci by udělal totéž; on ano.

„Nitrobrana nebyla všechno, co vás naučil, že?“

„Ne. Potřeboval, abych uměla kouzlit, kouzlit mnohem víc, než čeho by děti v tomhle věku měly být přirozeně schopné. Tlačil mě do věcí… mnohem dřív, než jsem na ně byla připravená.“ Škody, které způsobil, byly nevratné. Nepochybně byla velmi mocná, ale moc, kterou disponovala, byla mimo její kontrolu. Vnutil jí magii dřív, než byla schopná ji ovládat. Severus pochyboval, že Voldemort měl vůbec nějaké ponětí, jakou škodu napáchal. Myslel jen na své bezprostřední potřeby, a ne na trosky, které po něm zůstaly. Kdyby tušil, jakou moc jí dal, nenechal by ji žít.

Bylo v ní něco, něco… temnota, uvědomil si teď. Tom ji přiměl provádět temnou magii, poskvrnění, kterého se nikdy nedokázala zcela zbavit. Stala se její součástí. Bylo to to, co ji přitahovalo k Potterovi? Spřízněná temnota, kterou v něm viděla? Tragédie situace spočívala v tom, že pro něj potřebovala zůstat čistá a nevinná. Jediná věc, která jí mohla pomoci, mluvit s ním o temnotě, o níž cítila, že ji pohlcuje, byla tím jediným, co mu nikdy nemohla prozradit.

Severuse zasáhla nejen její zralost, ale i hloubka jejího pochopení role, kterou musela hrát. Potter ve svém životě potřeboval jednu čistou, neposkvrněnou věc. Potřeboval něco, za co by mohl bojovat. Potřeboval věřit, že když tohle přežije, může mít normální život. Ona to pochopila a skryla před ním svou temnotu, i svou moc. Předstírala, že je někdo jiný, a dělala to z lásky k němu. Věřil, že je milá, nevinná dívka od vedle. Neměl tušení.

Ale Potter nebyl jediný mocný kouzelník, který měl o tu dívku zájem… Pohlédl na znamení na své paži. Zdálo se, že si jeho pohled vyložila po svém.

„On… on mě chrání, že? Někdy, když na mě jeden z Carrowů namíří hůlku, druhý zašeptá ‚to je ona‘. To přece něco znamená, ne?“

„Ano.“

„Nechce, aby se prolévala čistá krev, ale u mě je to něco víc, že?“

„Ano.“

„Co přesně?“

„Vydal rozkaz, že vám nesmí být způsobeny žádné trvalé následky a žádné kletby, které se nepromíjejí.“

Přikývla a zadívala se z okna, pohrávala si s prstem, jako by na něm měla navlečený prsten, ale on žádný neviděl.

„Nezapomněl na mě,“ zašeptala, jako by doufala, že se to stalo.

„Ne, nezapomněl.“

Severus nepředstíral, že rozumí tomu, jaký druh citu k ní Pán zla chová. Nebyla to samozřejmě láska, toho nebyl schopen, ale něco tam bylo. Oba nejmocnější kouzelníci, ti dva, jejichž osudy se vzájemně proplétaly a jejichž střet nevyhnutelně rozhodne o budoucnosti kouzelnického světa, byli touto dívkou nějak fascinováni.

Potter ji miloval, o tom nebylo pochyb. Napadlo ho, jestli je možné, aby se stejným způsobem, díky kterému Potter uměl mluvit hadím jazykem a prožívat Voldemortovy myšlenky, něco z Pottera přeneslo i do Temného pána. Jisté bylo jen jedno: oba muži ji podceňovali.

„Měla bych se vrátit na svou kolej.“

Otočila se a zamířila ke dveřím. Než stačil něco říct, měla ruku na klice. A když promluvil, bylo to spěšné a zamumlané, jen o málo víc než šepot, a přesto rozuměla každému slovu.

„Studenti prvního ročníku jsou drženi ve sklepení… na východní straně. Heslo je Akromantule.“ Pořád k němu stála zády a odešla, aniž by se otočila, ale za několik dní dostal zprávu, že ve sklepení došlo k záhadnému narušení bezpečnosti.

xxx

O měsíc později

Studentský pokoj. Byl v některém z nich od dob, kdy sám studoval? Čekal ve stínu a pozoroval, jak spí. Ostatní dívky, které s ní sdílely ložnici, se tento školní rok nevrátily, nebo už zmizely. Potřeboval si s ní promluvit, ale nedokázal se přimět k tomu, aby ji vzbudil. Vypadala tak mladě, když spala, tak nevinně. Opřel se o zeď a nechal hlavu, aby na ni dopadla se sotva slyšitelným úderem, a to bylo vše, co bylo potřeba. Překvapilo ho, jak se v mžiku probrala z tvrdého spánku, držela hůlku a byla ve střehu.

„Kdo je tam?“ Řekla to klidně a důrazně, jako by ještě před chvílí nespala.

Vystoupil ze stínu a ukázal se v pruhu měsíčního světla, probleskujícího oknem z olovnatého skla, takže mu viděla do tváře. Uvolnila se a sklonila hůlku.

„Co se děje?“ zeptala se, protože věděla, že by tam nebyl, kdyby se něco nestalo.

„Nadále už vás nechrání… vaše rodina, Potter, jste příliš blízko důležitým cílům, než aby vás nechal na pokoji.“

Očima těkala od něj k oknu, k napůl zabalenému kufru a pak zpátky k němu.

„Jedete domů na velikonoční prázdniny?“ zeptal se a ukázal na kufr.

„Ano.“

Přikývl. „Zítra ráno se vyhněte potížím, a až se dopravíte domů, zůstaňte tam…“

xxx

To bylo naposledy, co dívku na dlouhých třináct let viděl. Samozřejmě slyšel vyprávět, že je uvězněná v Azkabanu, ale nikdy se nepřiměl jít se tam na ni podívat. To šílenství, ta jiskra syrové magie, to v ní bylo celou dobu, Azkaban jen nahlodal povrch, který to tak dobře skrýval.

Byla absolutně oddaná. Obětovala by za Pottera život, šla by okamžitě bojovat po jeho boku. On to nejspíš věděl. Co však nevěděl, bylo, že by mu to pomohlo. Miloval ji, ale pro něj byla nevinná, krásná čarodějka, kterou je třeba zavřít a držet daleko od nebezpečí.

Napadlo ho, že Lily mohla mít stejný problém, byla milována a zbožňována, ale nikdy nebrána vážně. Když se dozvěděl o událostech, které vedly k porážce Pána zla, byl šokovaný, zničený, ale také překvapený. Zaskočený. Dokonce ani on, který Lily miloval a chtěl ji chránit, až do její smrti neznal plný rozsah její moci. Harry Potter se chytil do stejné pasti. Nakonec i muž, jenž ji miloval nade vše, zemřel, aniž by věděl, čeho je Ginevra Weasleyová schopná.

Hermiona vyšla do zahrady. Její hábit byl pečlivě vyžehlený, dokonale čistý. Vlasy měla stažené dozadu. Byla naprostým kontrastem k uprchlé vězeňkyni, která seděla bosá na houpačce, a dlouhé zrzavé vlasy jí divoce tančily ve větru. Jedna žena měla moc, druhá sebeovládání.

Hermiona byla vždycky mocná, ale nikdy ne tak mimořádně. Všeho, čeho dosáhla, dosáhla proto, že zužitkovala každou špetku této moci a nenechala žádnou nazmar. Nikdy se nespoléhala na přirozený talent, na instinktivní, nekontrolovanou magii, jako to dělal Harry, ale na každém kouzlu tvrdě pracovala. Dokonce ani jako dítě neměla nekontrolované výbuchy moci, jaké zažívaly jiné děti. Už jako malá měla své schopnosti plně pod kontrolou.

Když bojovala, nebojovala takovou hrubou silou jako Harry, ale s bleskurychlým rozsáhlým seznamem bojových i nebojových kouzel. Zatímco Harry držel svou magii jako velký meč, mocný, ale příliš těžký a neohrabaný, ona držela tu svou jako skalpel, rychlý, jemný, přesný.

Na druhou stranu Ginevra byla nucena přijmout moc, která přesahovala její věk, přesahovala její zkušenosti. Zatímco Hermionin mozek vířil plány a schématy, jak se chopit moci a nastolit mír, a její mysl jiskřila kouzly a zaklínadly, Ginevřino srdce bilo jen pomstou. Hermiona byla nástupkyní Harryho Pottera v čele povstání, ale byla to Ginevra, jejíž srdce bylo jeho smrtí zlomeno. Hermiona bojovala za lepší svět, zatímco Ginevra jen kvůli smrti jednoho muže.

Hermiona byla hlavní mozek, Ginny zbraň.

Severus cítil rozdíl, který z obou žen vyzařoval. Hermionina magie ji obklopovala, byla pevná a silná, dokonale ji ovládala. Ginevřina plála a jiskřila nerovnoměrně, příliš mocná, než aby to pro ni bylo dobré, dost silná na to, aby ji zničila, kdyby to dovolila.

Její mysl byla v Azkabanu chráněna, ale jak lze chránit srdce?

Hermionina magie byla čistá, ryzí. Některými rozhodnutími, která byla nucena učinit, zabloudila na morálně nejednoznačné území, ale svou magii si uchovala čistou. Pokud měla vést, nemohla riskovat pokušení. Brumbál to věděl. Potřebovala jiné, kteří by udělali to, co ona ne, kteří by narušili lesklý povrch své duše, aby ta její mohla zůstat neposkvrněná. Ginny by to pro ni udělala.

Severus nechal obě ženy v zahradě o samotě.

„Odpusť mi, že jsem ti to neřekla… nemohla jsem.“

„Já vím,“ odpověděla Hermiona tiše. Všechny ty večery, které strávily v Ginnyině pokoji v Doupěti, sdílely tajemství, i když ve skutečnosti každá z nich skrývala mnohem víc. Během posledních nocí, které tam prožily, si Hermiona nepřála nic jiného než vyklopit Ginny všechno o jejich nadcházejících plánech na hledání viteálů. Někdo by přece měl vědět, co dělají, kdyby se jim třem něco stalo. Ale Harry chtěl, aby byla Ginny v bezpečí, a přinutil Hermionu, aby mu slíbila, že jí o jejich poslání nic neřekne. Čím méně toho Ginny bude vědět, tím víc bude v bezpečí. A tak Hermiona z loajality k Harrymu mlčela.

Tytéž noci chtěla Ginny Hermioně říct, co se před lety s Tomem skutečně stalo. Pět let to tajila, ale teď se jí to zdálo být zásadní. Co když by jim její schopnosti mohly nějak pomoci? Ale věděla, že to musí za každou cenu udržet před Harrym v tajnosti, a on a Hermiona si byli příliš blízcí, než aby to riskovala. A tak si své tajemství udržela… kvůli Harrymu.

Byly to ty noci, kdy obě ležely, nespaly a mluvily o klucích, o nadcházející svatbě, o věcech, které ani jednu nezajímaly. Mluvily, aby přerušily noční ticho, protože obě se bály, že pokud by to ticho nastalo, zaplnily by ho svými tajemstvími. Dívky se považovaly za kamarádky, ale vždycky je něco dělilo, vždy tam byl Harry. Jejich hlavní loajalita v každém případě patřila jemu, a ne jim navzájem.

Teď byl pryč.

Ginny hleděla za Severusovou postavou, odcházející přes zahradu.

„Ta bílá linka přes jeho znamení, to je novinka.“

„Ano,“ odpověděla Hermiona stručně, ale Ginny zachytila na jejích rtech lehký úsměv.

Několik okamžiků mlčely. Nakonec promluvila Ginny.

„Na mém životě mi nezáleží. Nezáleží mi na mé duši. Chci, aby byl mrtvý. Kromě toho mi na ničem nezáleží. Udělám všechno, co budeš potřebovat, ať už zapadám do tvých plánů jakkoli.“

Hermiona přikývla.

„Všechny kousky jsou na svém místě. Zítra se stavíme na malou návštěvu u ministra.“

Ginny se rozzářily oči. Muž, který jí dal deník, který to všechno začal…

„Promiň, Gin, ale budu tě muset požádat, abys tu zůstala. Tohle je delikátní mise, která musí být provedena rafinovaně. Tvá magie je…“

„Chápu.“

„Ještě budeš mít příležitost, Ginny. Neboj se, svou šanci dostaneš.“

Ginny se zahleděla do dálky.

„Chci, abys mi ukázala vzpomínku, až se vrátíš. Musím vidět výraz toho pancharta, až mu dojde, že je po všem.“