Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 17., část 1. Role, které je nutné hrát

Severus vyšel z temné budovy do skomírajícího světla pozdně odpoledního slunce. Na druhém konci zahrady spatřil hubenou postavu sedící na houpačce, která byla zavěšená na vysokém dubu. Zamířil k ní.

Tento vzdálený kout zahrady byl osamělý, zapomenutý, plný ostružiní a přerostlých keřů. Bylo pochopitelné, že se tu bude cítit jako doma. Přistoupil k ní a opřel se o strom.

Rudovlasá žena se dál houpala a broukala si pro sebe, jako by si jeho přítomnosti nevšímala. Byla bosá, holé prsty se jí bořily do měkké trávy, jak se lehce pohupovala sem a tam. Nikde nebyly vidět žádné boty.

„Mluvil jste s Hermionou?“ zeptala se nakonec.

„Ano,“ odpověděl. „Řekla mi celý příběh.“

Ginny se dál pomalu houpala, oči upřené na své špinavé nohy.

„Taky jsem jí prozradil pár věcí,“ přiznal tiše, „něco o vás.“

Houpačka se zastavila. Zvedla hlavu a setkala se s jeho očima.

Třináct let uchovával její tajemství.

xxx

Před třinácti lety…

Selhání. Nikdy to nebylo tak blízko, tak skutečné.

Rýsovalo se téměř na dohled, připravené ho každou chvíli pohřbít. Cítil jeho přítomnost. Někdy se mu dokonce zdálo, že je koutkem oka vidí.

Stál u okna pracovny ředitele, jeho pracovny, připomněl si, a díval se na temné obrysy, které Bradavice vrhaly ve slabém měsíčním světle, zatímco si jednou rukou prohrábl dlouhé černé vlasy.

Držel školu pohromadě, ale viselo to na vlásku. Snažil se udržet křehkou rovnováhu mezi brutalitou a lidskostí. Kráčel po velmi tenké hranici, snažil se udržet děti v bezpečí a zároveň se tvářit jako loajální smrtijed. Každý svůj krok musel pečlivě promýšlet, pečlivě kalkulovat, aby neriskoval příliš málo, aby neztratil příliš mnoho. Byl vyčerpaný.

Byl ředitelem školy, pravděpodobně třetím smrtijedem v řetězci velení, a přesto se nikdy necítil bezmocnější.

Zabil Brumbála, vzdal se svých vztahů k Řádu, a proč? Netušil, jestli je Potter vůbec blíž k dokončení úkolu, který mu Brumbál zanechal.

A pokud jde o něj samotného, selhával v úkolu, který mu byl svěřen. Ten meč musel dostat k Potterovi. Ale kde byl Potter? Byly tu tisíce kouzelníků, kteří by to rádi věděli, ale nikdo z nich po tom netoužil víc než on.

Nalil si sklenku Ogdenské starorežné a posadil se za velký ředitelský stůl, jeho stůl, připomněl si znovu. Bylo jedno, jestli je ředitelem nebo že jeho předchůdce je mrtvý, na tuto pracovnu bude vždy myslet jen jako na Brumbálovu. A byla to muka, čiré dokonalé utrpení, že v ní musel trávit každý den a každou vteřinu si připomínat muže, kterého zabil.

Byl sám, hořce sám. Ten stařec se o to postaral, ubezpečil se, že Snape bude se svými tajemstvími zcela izolován. Podle Albuse Brumbála byl jediný způsob, jak udržet tajemství v bezpečí, zajistit, aby o něm věděl jen jeden člověk a aby se o něj nemohl s nikým podělit.

Někdo zaklepal na dveře. Sám pro sebe zaúpěl, ale hůlkou je odemkl a dopil nápoj, který držel v druhé ruce. Dveře se otevřely a do jeho temné, pochodněmi osvětlené pracovny byli vstrčeni tři studenti. Za nimi stáli sourozenci Carrowovi a mířili na ně hroty svých hůlek.

„Našli jsme ty studenty, jak se potulují po chodbách,“ řekl mu Amycus.

Podíval se na ně. Byli to obvyklí podezřelí, Longbottom, Finnigan, Weasleyová, vůdci vzpoury proti němu. Byla to vzpoura, se kterou souhlasil, ale zoufale si přál, aby se vzdali. Nebelvíři. Ty hloupé děti ho neustále stavěly do hrozné pozice a nutily ho, aby je trestal. Zdálo se, že Longbottom je na tom hůř než ostatní dva, jeho levá ruka sebou nekontrolovatelně škubala. Cruciatus, samozřejmě. Zdálo se, že se drží lépe než jeho rodiče… zatím. Alecto tiskla hůlku k Longbottomovým zádům, zatímco Amycus svou mířil na Finnigana. Prsty druhé ruky tiskl nadloktí Weasleyové jako ve svěráku. Strhl ji na zem a donutil ji klečet na tvrdé kamenné podlaze. Kluci ji následovali. Longbottom sebou trhl bolestí.

„Potrestali jsme je, ale mysleli jsme, že vám jejich chování ohlásíme pro případ, že byste je chtěl ještě poučit.“

Skryl zachvění.

„Pošlete je zítra večer na trest k Hagridovi. To by jim mělo dát lekci.“

Všiml si drobného úsměvu v koutku Longbottomova rtu. Mysleli si, že vědí něco, co on ne.

Očima přelétl po třech studentech: modřiny, šrámy, jizvy. Škola se stala bojištěm. A byla to jeho vina, všechno to byla jeho vina. Věděl, že tohle je cena, kterou musí zaplatit za šanci vyhrát válku, ale z pocitu viny se mu chtělo zvracet.

„Budete si přát ještě něco, pane řediteli?“

Oči mu vylétly vzhůru a on si uvědomil, že zíral na studenty, ztracený v myšlenkách. Ztrácel nervy, opravdu je ztrácel. Pokud Pottera brzy nenajde…

„Ne, jen je doprovoďte zpátky na jejich kolej.“ Přinutil se k úšklebku. „Nechtěli bychom, aby se cestou ztratili.“

Dívku trhnutím zvedli na nohy a chlapci ji následovali.

Musel najít Pottera.

„Změnil jsem názor,“ slyšel se říkat, když Amycus otevřel dveře a začal Weasleyovou strkat ven.

„Nechte tu holku tady.“

Amycus otočil hlavu k Severusovi a pozvedl obočí. Otevřel ústa, aby pronesl oplzlou poznámku, ale zamračený výraz v ředitelově tváři ho umlčel. Severus věděl, co se smrtijedovi honí hlavou. Ten muž nejspíš přemýšlel, jestli se ji Severus chystá mučit, nebo využít pro vlastní potěšení… či obojí. Longbottom, který si nejspíš myslel totéž, bojoval proti sevření Alecto, ta ho rychle vystrčila ze dveří. Než zmizel na chodbě, vrhl na svou přítelkyni poslední vyděšený pohled. V její tváři naopak nebyl vidět žádný strach.

Amycus strčil dívku zpátky do místnosti a vyšel ze dveří za Finneganem. Weasleyová zakopla, ale zachytila se dřív, než upadla. Třela si ruku, na níž se jí bezpochyby už od hrubého zacházení tvořily modřiny. Přejela si paží po obličeji a otřela si krev z rozříznutého rtu do rukávu hábitu.

Severus se na ni zadíval. Proč ho to nenapadlo dřív? Už několik měsíců se zoufale snažil zjistit, kde se Potter nachází, aby mu mohl přinést Nebelvírův meč. Dosud byl neúspěšný. Teď se chytal stébla a doufal, že se třeba Ginevra Weasleyová dozvěděla, kde Potter je, buď díky tomu, že s ním byla ve spojení, nebo prostřednictvím své rodiny. Byl zoufalý, ochotný zkusit cokoli.

Přistoupil k ní.

„Kde je, slečno Weasleyová, kde je Potter?“ zeptal se tichým, výhružným hlasem.

Vyzývavě se na něj zadívala.

„Nevím.“

Ta hloupá holka mu vzdorovala, jako by jí tu informaci nemohl jen tak vyrvat z hlavy. Ani neodvrátila pohled.

Hrubě ji chytil za paži, přitáhl si ji k sobě, podíval se jí do širokých hnědých očí a násilím se ponořil do její mysli.

Byl odražen silou, kterou nečekal, tak mocnou, až to bolelo. Bylo to, jako by se z vysokého útesu ponořil do hladké modré hladiny jezera, jen aby pár centimetrů pod hladinou narazil na betonovou podlahu.

Odhodilo ho to zpátky ke kamenné stěně pracovny a jeho hlava s hlasitým prasknutím bolestivě narazila na zeď.

Zvedl se a opřel se o knihovnu. Chladně na něj hleděla.

„Kdo vás to naučil?“ zeptal se, hrudník se mu zvedal a lapal po dechu. Brumbál byl jediný, ke komu by měla přístup, ale nikdy s ním nestrávila příliš času. Jediným dalším odborníkem na nitrobranu v Bradavicích byl on sám, ale on s tím neměl nic společného. Učil sice Pottera, ale ten kluk z jeho lekcí nepochytil dost na to, aby ochránil vlastní mysl, natož aby to naučil někoho jiného. Nebyl tu nikdo jiný, kdo by ji to mohl naučit… ledaže…

Při pohledu na zděšení, které se mu mihlo ve tváři, lehce přikývla.

„Jak mě měl Tom přimět, abych otevřela Tajemnou komnatu, když se mi Brumbál mohl jen podívat do očí a přesně vědět, co mám za lubem?“ řekla trpce.

„Ale… ale vy jste byla v prvním ročníku.“ I v pátém se Potter zdál na výcvik mladý. Severusovi se ještě pořád točila hlava z nárazu do zdi.

„Ano, geniální nápad, že? Naučit člověka ovládat své pocity ještě před pubertou, naučit ho způsobům, jak zvládat své emoce a ovládat svou mysl, ještě než se z toho stane problém, takže až se v něm začnou bouřit hormony, až poprvé zažije zradu, žárlivost, lásku, už bude mít připravené nástroje, jak se s tím vypořádat.“

Překvapeně na ni zíral, jako by ji nikdy předtím neviděl. Upřímně řečeno, neviděl. Nepřetržitě mu hleděla do očí, zatímco vykročila blíž k němu.

„Přede mnou se nemusíte přetvařovat. Nemusíte si dávat pozor na to, co říkáte. Jsem víc než schopná chránit svá tajemství.“

„Nevím, o čem to mluvíte.“

Přistoupila k němu o další krok blíž a beze strachu se mu zadívala do očí.

„Nevím proč… nebo dokonce jak, ale jste na naší straně.“

„Zabil jsem Albuse Brumbála.“ Bylo to poprvé, co ta slova vyslovil nahlas?

„Já vím.“

„Jak to chcete skloubit s vaším naivním pohledem na mě jako na tajného hrdinu?“

„To nevím, ale vím, co jsem viděla. Přijímám ten rozpor. Přijímám, že to, co vím, co vidím, je jen malý kousek celkového obrazu. Sledovala jsem vás. Zasahoval jste, mírnil jste naše tresty, posílal jste nás k Hagridovi. Věci jsou tu špatné, ale ne tak zlé, jak by mohly být.“

V očích se jí objevil šílený záblesk. Po incidentech v prvním ročníku jí všichni tvrdili, že je v pořádku, že se úplně uzdravila. Severus byl skeptický.

Jako studentku prvního ročníku ji posedl temný kouzelník, jak by mohla být v pořádku? Řekl Brumbálovi, že potřebuje terapii, skutečnou terapii. Brumbál odpověděl, že je v pořádku, a poslal ji pryč s hrnkem horké čokolády. Hlupák.

„Proč nejste s ním? Proč nejste s Potterem?“

„Opustil mě. Odešli beze mě, nikdy mě nezahrnuli do svých plánů. Nechali mě, abych tu na ně čekala, tiše a ve strachu.“

„Ale vy nečekáte v tichosti, že ne?“

„Ne, to ne. Budu za něj bojovat, i když si to nepřál.“

Severus se zadíval z okna.

„Vzal s sebou nesprávného Weasleyho.“

„Cože?“

„Bylo by lepší, kdyby s sebou vzal vás a vašeho bratra tu nechal.“

„Možná.“

Otočil se k ní čelem a chvíli si ji prohlížel.

„Ale on to neví, že ne?“

„Neví co?“

„Neví, co dokážete, neví, jak mocnou jste se stala.“

„Ne,“ řekla smutně, „jak bych mu to mohla říct? Když nedokáže ochránit svou mysl před Tomem, jak mu můžu říct tajemství, jehož prozrazení by pravděpodobně znamenalo moji smrt?" Podle toho, jak se na něj dívala, pochopil, že je první člověk, s nímž o tom kdy mluvila, první člověk, kterému věřila jak v tom, že ovládá svou mysl natolik, aby zachoval její tajemství, tak v tom, že ji za ně neodsoudí.

Dívala se na něj, jako by ho žádala o odpuštění, jako by po všech těch hrozných věcech, které udělal, měla ona žádat o prominutí právě jeho. Třeba to tedy nebylo odpuštění, ale šlo o pochopení. Možná to byla potřeba vědět, že někdo jiný v její situaci by udělal totéž; on ano.