Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola devátá, v níž bohyně přemítá

Jemný vánek stále pohupoval závěsy, vůně myrty a růží stále prosycovala vzduch, dole se stále třpytilo moře a poslední sluneční paprsky vrhaly na dláždění hřejivou záři, ale jinak na vrcholu hory panovalo neutěšené ticho. Afrodita se opřela o sloup a nezaujatě hleděla na zátoku hluboko pod sebou. Holubice se kdesi krčily, labutě ulétly k jezeru na druhé straně ostrova a nymfy prchly před božím hněvem, přičemž dvě z nich se cestou neuváženě proměnily v kvetoucí keře. Což znamenalo nepříjemnosti, protože v dnešní době nebyly nymfy zdaleka tak postradatelné jako dřív.

Slova Grangerové pálila na jazyku ještě po dvou týdnech.

Ani vy o lásce nic nevíte.

Celých čtrnáct dnů, kdykoliv nebyl Severus k dosažení, aby ho mohla bláznivě milovat, bohyně zuřila, křičela a plakala, dokud ji neomrzel vlastní hlas.

Ona že neví nic o lásce? Vždyť Severuse zasypávala láskou, i když byl zaneprázdněný a tichý. Uhlazovala mu vrásky na čele a přemlouvala ho, aby si zahrál dámu nebo si povídal o uklidňujících věcech.

A on se pak zase zahrabal do práce a výparů a hádek s TOU holkou.

Byl to Severus, kdo nevěděl nic o lásce.

Povzdechla si.

Smrtelníci byli tak nedokonalí. Téměř rok její péče, a Severus nevěděl nic o lásce. Dokonce se rozhodl strávit některé noci bez ní - jako dnes. Nebyl k ní nelaskavý, ale už ze sebe nic nedával. Vlastně už dlouho ne. Ne od té doby, co ho ta stará čarodějnice ze školy nalákala na všechny ty hloupé opravy, které sama nezvládla.

Byla to jeho práce, co miloval? Copak už ji nepotřeboval?

Zamračila se. Mohl někdo cítit lásku k něčemu tak všednímu a nepříjemnému, jako je práce?

Nebo, ozval se tichý hlásek, něčemu tak všednímu a nepříjemnému, jako je TA holka... ?

I Hefaistos byl vždycky tak svázaný se svou prací. Poté, co se se svou trofejní ženou trochu pochlubil, neměl na ni čas. A tak šla a pořídila si nějaké vlastní trofeje, jen aby ukázala, že může.

To bylo všechno, co láska znamenala? To bylo všechno, co byla? Není divu, že jí tolik chyběla reálná existence. Neměla pro co žít, jen pro vztek z vášně. Nic, na co by mohla myslet, jen znovu a znovu ochutnávat tu bouři.

Ale co bylo, když bouře přešla?

Sáhla po zrcadle a zkoumala vlastní bezchybnou tvář. Přes odraz vlastních modrých očí jako by viděla, jak se v nich skrývá Erisin karmínový záblesk. Odložila zrcadlo na stůl, odrazovou plochou dolů.

Co přišlo po bouři?

Zadívala se na klidné a nekonečné moře.

Nohou zavadila o růži, která ležela zlomená a zvadlá tam, kam ji ve vzteku odhodila. Sehnula se, aby ji zvedla, přiložila si ji ke rtům a vdechla do jejích pomačkaných okvětních lístků znovu život.