Roztříštěná a zlomený
Autor: A plus
Překlad: denice Beta: Sevik99 Banner: Jimmi
Kapitola 15. Dva zlaté prsteny
Hermiona prohrábla zásuvku a vyňala malý předmět. Přešla místnost a podala Ginny prsten.
„To je tvoje. Vždycky to bylo tvoje.“
Ginny si prohlédla zlatý snubní prsten a navlékla si ho na prst vedle zásnubního, který tam osamoceně spočíval už dvanáct let.
„Jak jsi k němu přišla?“ zeptala se udiveně, a stále na něj hleděla. „Měl ho Harry u sebe, když zemřel?“
„Ne, Ginny,“ řekla Hermiona pomalu a sbírala odvahu pokračovat. „Já jsem si ho nevzala… on mi ho dal.“
Ginny k ní vzhlédla s bezvýraznou tváří.
„Ty…“ bylo to sotva víc než šepot, jako by se jí zhroutil celý svět.
„Nic to neznamenalo,“ řekla Hermiona rychle, „zajistili jsme, aby to bylo zapečetěné i na ministerstvu. Byl to způsob, jak všechno, co měl, po jeho smrti převést na mě tak, aby se to nedalo zpochybnit a nikdo na to nepřišel. Voldemort by ty záznamy dokázal vyhrabat, kdyby se po nich někdy díval. Ale ty jsi měla jeho zásnubní prsten, proč by se vůbec někdo pídil po tom, jestli se Harry Potter oženil? Skřeti u Gringottů, kteří zlato převedli, byli jediní, kdo to kdy věděli. Nikdy jsme…“
Odmlčela se. Nikdy to nedovršili. Bylo to narychlo, na poslední chvíli; do týdne zemřel. V osmnácti letech se stala panenskou vdovou, která zůstala sama a truchlila nad smrtí manžela, o němž nikdo ani netušil, že ho měla.
O dvanáct let dříve…
„Hermiono,“ zeptal se jí jedné noci, když spolu seděli hladoví a unavení v temném stanu, „máš nějaký plán?“
„Plán?“ zašeptala do tmy, „ jaký plán?“
„Pro případ, že umřu, že mě zabije. Máš nějaký plán?“
Mlčela. Jak říct svému nejlepšímu příteli, že jste vymysleli, co budete dělat v případě, že zemře. Byla vděčná za tmu, když tam tak beze slov seděli. Věděla, že by nesnesla pohled na něj.
„Hermiono,“ začal znovu tiše, „jestli mě dostane, bude to zlé, horší než teď. Ti, kteří ještě mají naději, budou schopní bojovat jen do mé smrti. Jako mudlorozená, jako moje nejlepší přítelkyně…“
„Jeden mám,“ přerušila ho. „Mám plán.“ Tohle bylo zjevně něco, co ho už nějakou dobu trápilo. Doufala, že toto přiznání bude stačit.
„Jaký?“
„Harry, nechci o tom mluvit. Nedojde k tomu. Uspěješ.“
„Hermiono, o co jde?“
„Harry, tohle je hloupé. Dokud bude v Řádu dost lidí, budu bojovat dál.”
„A co když nebude?“
Znal ji příliš dobře. Nedovolil, aby se vyhnula otázce. Věděl, že bude mít řešení pro každou eventualitu.
„Jestli k tomu opravdu dojde, zmizím do mudlovského světa, najdu další mudlorozené a vycvičím je,“ zašeptala do tmy.
„Založíš školu?“
„Něco takového.“
„Jak?“
„Můžu je najít v rodokmenech, ve školních záznamech. Předpokládám, že koupím budovu a učebnice.“
„Budeš si to moct dovolit?“
„Když rodiče zemřeli, odkázali mi nějaké peníze. Není to moc, ale pro začátek to bude stačit. Něco vymyslím.“
Několik minut seděli ve tmě a poslouchali svůj dech.
„Lumos,“ zašeptal a ona spatřila jeho tvář v namodralém světle hůlky. V očích měl nečitelný výraz. Ne že by skrýval své emoce, to mu nikdy moc nešlo. V jeho očích vířila tak složitá spleť pocitů, že ji nedokázala rozluštit. Několik chvil se přehraboval v kapsách, než vytáhl malý zlatý prsten.
„Patřil mé matce,“ vysvětlil jí, „chtěl jsem ho dát Ginny.“ Ve stanu byla zima a ona viděla jeho dech, jak při řeči vydechoval v měkkém modrém světle hůlky přízračné obláčky.
Natáhl se po její ruce, ale ona ji rychle odsunula z jeho dosahu.
„Harry, myslím, že zásnubní a snubní prsten má dostat stejná osoba. Nemůžeš… nemůžeš mít zároveň snoubenku i manželku.“
Sáhl do hábitu a vytáhl kus pergamenu.
„Loni v létě jsem šel ke Gringottovým pro prsteny z trezoru mých rodičů. Když jsem tam byl, měl jsem se skřety dlouhý rozhovor. Většinou záznamy o dědictví na ministerstvo neposílají. Pokud se vyskytne nějaký dotaz nebo drobný spor, ministerstvo se do toho vloží, ale pokud jde o pokrevní příbuzné nebo o sňatek, Gringottovi zlato přímo převedou a záznamy před ministerstvem zapečetí. Manželství ani nemusí být posvěceno ministerstvem,“ pokynul k pergamenu, který držel v ruce, „všechno, co potřebují, je podpis na tomhle.“
„Harry, to je směšné. Tohle Ginny nemůžu udělat. Ty jí to nemůžeš udělat.“ O Ronovi se nezmínila. Opustil je.
„Hermiono, já Ginny miluju, a jestli to přežiju, tak se s tebou rozvedu a vezmu si ji, budeme mít děti a zestárneme spolu, a nikdo se nikdy nedozví, že jsme byli svoji. Chci, aby Ginny byla mou ženou, ale jestli to nepřežiju, chci, abys ty byla mou vdovou.“
„Harry,“ prosila ho ve tmě úpěnlivě.
„Vím, že toho chci moc, a je mi líto, že o to musím žádat tebe, ale chtěl bych, aby ty peníze po mé smrti šly na dobré účely.“
„Harry, já je nechci. Nechci tvoje peníze.“
„Nejde jen o peníze,“ řekl tiše.
„Cože?“
„Moji rodiče měli ještě nějaký další majetek. Taky je tu samozřejmě Grimmauldovo náměstí, ale Blackovi měli i několik dalších domů. A knihovna z náměstí byla přemístěna do jednoho z trezorů. Jsou tam vzácné knihy kouzel, mohly by ti pomoct."
„Ginny bude…“
„Ona to pochopí. Má mé srdce a mou duši, chci, abys všechno ostatní měla ty.“
Odložil stále svítící hůlku mezi ně, vytáhl nůž, rozřízl si jím paži a vlastní krví smlouvu podepsal.
Natáhl se k Hermioně, vzal její třesoucí se ruku do své a navlékl jí na prst zlatý prsten.
Byl jí velký.
„Hermiono, od nikoho jiného bych tohle nežádal.“ S její rukou stále v pevném sevření znovu zvedl nůž a rozřízl jí paži. Slzy jí stékaly po tvářích a na pergamen a rozmazávaly krev, když se roztřeseně podepisovala. Zvedl hůlku a dotkl se jejího prstenu. Zlato se na okamžik zalesklo, než se stalo neviditelným.
Hermiona nikdy nebyla dívkou, která by měla promyšlené fantazie o své svatbě, ale vždycky si ji představovala s mužem, s nímž plánovala strávit celý život, ne s mužem, který už vyhlížel svůj konec. Představovala si, že u toho budou její rodiče, nebo alespoň někdo, kdo jí půjde za svědka. A představovala si svatební noc, skutečnou svatební noc, s mužem, který není zamilovaný do jiné ženy. Dokonce se ani nepolíbili. Poté, co vyléčil ránu, kterou jí udělal na ruce, ji držel, když se proplakala ke spánku. Byla to jediná noc, kdy spolu sdíleli postel. Než skončil týden, byl mrtvý.
Když se ohlédla zpět, napadlo ji, jestli tušil, že se blíží jeho konec. Před tou nocí o své smrti nikdy nemluvil. Přemýšlela, jestli věděl víc, než jí řekl.
Tu noc, kdy zemřel, šla ke Gringottovým a zařídila, aby vše bylo v tichosti převedeno do mudlovské banky ve Švýcarsku. Prsten si sundala hned, jak se vrátila domů, stejně jí nikdy neseděl.
Dokončila svůj příběh a hleděla na Ginny. Byl to Harryho nápad a stejně jako vždycky to byla ona, na koho zbylo uklidit nepořádek.
„Chtěla jsem ti to říct, ale Řád byl rozprášený a já nevěděla, jak se s tebou spojit. Našli tě dřív než já a neodvážila jsem se vydat se do Azkabanu, abych ti to pověděla.“
Ginny pohladila prsten, který si před několika minutami sama nasadila na prst. Tak dlouho po něm toužila, ale chtěla ho dostat od něj a chtěla být první a jedinou ženou, které ho dá. Ale na druhou stranu… také chtěla, aby byl naživu. Žádná zrada, žádná lež se nikdy nevyrovná bolesti z jeho smrti.
„Je tvůj, kdyby sis ho chtěla nechat…“
„Ne,“ řekla Hermiona rychle, „nikdy jsem ho nechtěla.“
Ginny se podívala na prsten a pak zpátky na Hermionu.
„Ví o tom Snape?"
„Ví, ale ne podrobnosti,“ povzdechla si. „Nemohla říct jsem mu to říct, dokud ses to nedozvěděla ty, ne?“
Ginny přikývla.
„Chce, abych si ho vzala. Odmítla jsem. Jak bych mohla, když mi v zásuvce stále leží snubní prsten jiného muže? Když jsem mu ani neřekla, jaké je moje příjmení?“
Zadívala se na jizvu na předloktí.
„Jak jsem si ho mohla vzít, když poslední muž, za kterého jsem se provdala, do týdne zemřel? Jak jsem se měla podepsat krví na další smlouvu, aniž bych přitom viděla, jak Harryho stékající krev vytváří na zemi kaluž?“
Ginny vstala a zamířila ke dveřím. „Já jen… jen musím jít pryč. Potřebuju být chvíli sama.“
Dívala se, jak odchází, a měla pocit, jako by s sebou ze dveří vynesla obrovskou tíhu. Prsten na ni doléhal od chvíle, kdy ho přijala. Nejdřív ji tížily pocity viny jak z vědomí, že má prsten a manžela, který měl patřit někomu jinému, tak z toho, že dala svému nejlepšímu příteli najevo, že připravila plány závisející na jeho selhání, podmíněné jeho smrtí. Poté, co zemřel, na ni tíha prstenu stále padala a připomínal jí její tajemství, jeho smrt a její odpovědnost. Jako Harryho dědička cítila, že kromě odkazu jí byla předána i jeho povinnost vůči kouzelnickému světu. Nedostala dědictví zadarmo.
Ale nemohla mu to mít za zlé. Byl to tajný sňatek, který umožnil vznik školy, umožnil všechno. Bez bohatství Potterů a Blacků by to bylo mnohem těžší, ne-li nemožné.
Hermiona se zhluboka nadechla a sebrala odvahu. Čelila tváří v tvář Pánovi zla, hodila po Luciusi Malfoyovi kousky své zlomené hůlky, ale pomyšlení na konfrontaci s milencem ji naplňovalo hrůzou. Dnes stál na veřejnosti po jejím boku a plnil svou povinnost, ale bylo zřejmé, že v soukromí jí neodpustil.
Sešla ze schodů a otevřela dveře jeho kanceláře. Nebyl u svého stolu, ale seděl v křesle a zíral do ohně s poloprázdnou sklenkou whisky v ruce. Když vstoupila, ani nevzhlédl. Tiše za sebou zavřela dveře a opřela se o ně.
„Nemiluji ho.“
Škubnutí jeho ruky na sklenici bylo jedinou známkou toho, že ji slyšel nebo si dokonce uvědomoval její přítomnost v místnosti. Dál hleděl do ohně.
„Nikdy jsem ho nemilovala, ne takhle.“
„Vzala sis ho,“ obvinil ji chladně.
„Kvůli penězům, majetku, knihám… ne z lásky. Neměla jsem… neměli jsme… ani jsme to manželství nikdy nedovršili.“
Ještě chvíli hleděl do ohně, než odpověděl.
„Já vím.“
Zvědavě si ho měřila.
„Jak to víš?“
„Bylo by ti to zahojilo ránu na ruce.“
„Ach.“ No jasně.
„Řekla jsi to slečně Weasleyové?“
„Ano.“
„Jak tu zprávu přijala?“
„Vzala to… líp, než jsem čekala.“
„Je v ní víc, než dává najevo.“
„Jak to myslíš?“
Chvíli hleděl na Hermionu, pak zpět do ohně a její otázku ignoroval.
„Pověz mi to,“ požádal. „Řekni mi všechno."
Slova se z ní řinula, nejprve přerývaně a pak plynuleji. Vyprávěla mu stejný příběh jako Ginny, příběh oné noci před mnoha lety, té noci, která ji stále pronásledovala. Nedokázala myslet na svatbu, aniž by znovu prožila jeho smrt, a nedokázala myslet na jeho smrt, aniž by si vzpomněla na svatbu. Vidina Harryho temně rudé krve a zářivě zelených očí se jí ve snech rozmazávala a měnila ve Voldemortovy hadí rudé zorničky, v prudkou zeleň vražedné kletby. Dokončila příběh a čekala, až odpoví, něco řekne. Než promluvil, uplynulo několik minut.
„Neřekla jsi mi to. Zatajila jsi to přede mnou, i když jsem tě žádal o ruku.“ Před Pánem zla dokázal skrýt svá nejhlubší tajemství, ale když s ní mluvil, nezvládl schovat bolest ve svém hlasu.
„Já vím. Měla jsem ti to říct, jen jsem se k tomu nedokázala přinutit.“ Byla to chabá výmluva a ona to věděla, ale byla to pravda.
Neodpověděl.
„Dala jsem Ginny ten prsten.“
Stále žádná odezva.
„Sakra, Severusi, podívej se na mě. Miluju tě,“ pronesla šeptem úpěnlivě a doufala, že těmi slovy situaci zlepší. Nepomohlo to.
Vstal a otočil se k ní čelem, oči mu hořely.
„Tak si mě vezmi,“ vyzval ji, „dokaž to.“
„Ne.“ Klidně, pevně.
„Ne?“ zavrčel nevěřícně a udělal agresivní krok směrem k ní.
„Ne,“ zopakovala, pohlédla mu do očí a stála si na svém. „Požádej mě o cokoli, ale ne o tohle. Ne, dokud… dokud tohle neskončí, dokud nebude Voldemort mrtvý. Nemůžu… nemůžu znovu ovdovět. To neudělám."
„Nenechám se znovu využívat, Hermiono.“ Teď už křičel. Mrštil sklenicí, kterou stále držel v ruce, a ta se roztříštila o zeď. „Využíval mě Voldemort, využíval mě Brumbál, a teď ty. Nepřipustím, abych byl zanechán v nevědomosti a použit jen tehdy, když mě budeš potřebovat.“ Tohle už nebylo jen o manželství, které tajila, dokonce to nebylo ani o ní a o něm… bylo to o všech lidech, kteří ho kdy využili a nic mu za to nedali.
Ani se nezachvěla.
„Ty jsi přišel za mnou. Prosil jsi mě o azyl, o práci, o život. Nikdy jsem ti nic neslíbila.“
„Nikdy jsem si nemyslel, že tě musím o něco žádat na oplátku. Za takovou jsem tě nepovažoval.“
„No, to ses asi pletl,“ řekla vzdorovitě.
„Ztratila jsi sebe samu, Hermiono. Byla jsi dívka, která bojovala za domácí skřítky. Dívka, která tu byla pro své přátele vždy, když ji potřebovali, pomáhala jim s domácími úkoly a nic za to nechtěla. Nemyslel jsem si, že tě musím žádat.“
„Už nejsem ta dívka, Severusi. Změnila jsem se… musela jsem se změnit.“
„Stala ses jím.“ Brumbál, i při pouhém pocitu toho nevysloveného jména na špičce jazyka se mu zvedl žaludek.
„Byl dobrý v tom, co dělal, to nemůžeš popřít. Téměř dvanáct let jsem školu skrývala. Jsem ochotná udělat cokoli, abych je udržela v bezpečí. I kdyby někteří museli být obětováni, tolik jiných bude zachráněno.“
„Zahráváš si s lidskými životy.“
„Je to…“ začala a pak se zarazila, ale už toho řekla příliš mnoho.
„Je to pro co?“ řekl ostře, „pro vyšší dobro? Prosím tě, řekni mi, že těm kecům nevěříš?“
„Věřím.“ Oči jí plály přesvědčením.
„Nikdy jsi tomu nevěřila.“
„Neznal jsi mě. Stojíš tady a snažíš se mi říkat, kdo jsem, ale neznal jsi mě. Viděl jsi to, co jsi čekal, že uvidíš, co stále čekáš, že uvidíš.“
„Co to pro tebe znamenalo, Hermiono? Co jsem pro tebe byl? Pohodlný souložník a ochotný sluha?“
„Jak to můžeš říct, Severusi? Vždyť jsme spolu sdíleli lože skoro dva roky.“
„A přesto jsi mi nikdy neřekla, že jsi byla vdaná.“
A už v tom byli zase, zacyklili se.
„Nevím, co na to říct.“
„Ty mi nevěříš?“
„Samozřejmě, že ti věřím."
„Tak proč přede mnou pořád něco tajíš?“
Sklopila oči. Neměla odpověď, a tak odpověděl za ni.
„Protože to dělal on. Protože Albus Brumbál si držel karty blízko u těla, protože Albus Brumbál si svá tajemství vždycky majetnicky střežil. Strávila jsi tolik let tím, že ses snažila být jako on, že už ani nevíš, kdo jsi. Strávila jsi příliš mnoho let tím, že jsi svá tajemství uchovávala sama pro sebe, takže už ani nevíš, jak někomu věřit.“
„To není pravda.“
„Nic jsem od tebe nežádal, Hermiono. Nekladl jsem žádné požadavky, protože jsem si nemyslel, že musím, ale teď je kladu. Nenechám se využívat. Jsem tvůj partner, rovnocenný partner, nebo vůbec nic.“ Bylo mu z toho zle. Většinu života prožil jako špión, žil v odstínech šedé. Ale s tím už skoncoval. Vybral si stranu. V hloubi duše byl vždycky typem člověka, který bere všechno, nebo nic. Byl mužem, který věřil v absolutno, nucený žít život v morální relativitě.
Dveře se za ním zabouchly a nechaly ji v místnosti samotnou, aby vstřebala plný dopad jeho slov.
PA: Prosím, komentujte! V této kapitole jsem se snažila být pečlivější. Taky vím, že Seamus je polokrevný, ale pro účely tohoto příběhu opravdu potřebuji, aby byl čistokrevný, je to jen malá úprava. Ve skutečnosti obecně nejsem velkou fanynkou Ginny (jak můžete poznat z některých mých jiných povídek), ale mám pocit, že měla potenciál být mnohem víc super, než jak byla vykreslena v Relikviích smrti. Zdá se mi, že spousta příběhů o Hermioně je proti Ginny, takže jsem chtěla zkusit něco jiného.
PP: Tady je nejdelší nerozdělená kapitola. Něco mi říkalo, že tuto bych dělit neměla.