Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 14. Vězeň z Azkabanu

Mlha byla hustá a hutná, jako jedovatý chemický opar. Přestože se vznášela ve vzduchu, zdála se těžká. Na tomto místě nebyla ničím neobvyklým. Moře, nebe i kameny byly šedé. V tom oparu se od sebe daly sotva rozeznat. Tohle nebyla normální mlha. Byla hustší, pokud něco takového bylo vůbec možné.

Skrz ni se po skalách potácely temné siluety.

Někdo by se mohl ptát, co to bylo za kouzla. Ale tady nešlo o magii, tohle byla věda. Vytvořili ji díky měsícům příprav. Hermiona to vysvětlila jako pesticid proti mozkomorům. Byl to chemický endorfin ve spreji podle jejich vlastního návrhu. Žádný kouzelník se nemohl k mozkomorům přiblížit natolik, aby jim ho mohl podat, aniž by přišel o duši. Severusova hůlka sebou škubala v jeho ruce, když ovládal armádu neživých, nesoucích nádrže s plynem a vypouštějících ho do vzduchu. Hermiona stála vedle něj, před skupinou osmi kouzelníků, které přivedli s sebou, a oči měla přilepené na digitální obrazovce měřící množství plynu ve vzduchu. Opravdu nebylo nad dobrou kombinaci temné magie a mudlovské vědy. Mozkomoři byli postupně vyháněni stále výš a výš do atmosféry.

Člověk by si myslel, že po jejich odchodu bude ostrov vypadat jinak, ale nebylo tomu tak. Byl pustým místem už dlouho před jejich příchodem a zůstane jím ještě dlouho poté, co odešli. Místo stvořilo ty kreatury, ne naopak.

Bouřkové mraky se divoce převalovaly přes rozeklané útesy. Severus stál vedle Hermiony, čekali na vězně, kteří z místa, které zaujali, nebyli nic než malé tečky v rozlehlé krajině. I z té dálky zahlédl hlavu se zrzavými vlasy, vlajícími ve větru. Na pozadí ponuré krajiny se zdály být neskutečně, až obscénně rudé. Nepochyboval o tom, kdo je jejich majitelem.

Když skončila druhá válka, mudlorození, kteří nezmizeli, byli zabiti, a s polokrevnými se zacházelo jako s nižší třídou, s odpadem na podrážkách drahých bot čistokrevných. Se zrádci krve to však bylo složitější. Nový režim byl vytvořen na základě předpokladu nadřazenosti čistokrevných. Začít ho zabíjením těch, za jejichž ochranu bojoval, by si přímo říkalo o vzpouru.

Ale to nebyl celý příběh; bylo v tom něco víc, mnohem víc. Ani tehdy by nikdo nehnul brvou, kdyby tu jednu, nejhorší krvezrádkyni ze všech, v tichosti zlikvidovali. Všichni mohli pohodlně zapomenout, že je čistokrevná, mohli se dívat jinam. Ovšem místo toho byla schovaná, pohřbená hluboko v Azkabanu, ale nechali ji naživu… na jeho příkaz.

Tom prostě nebyl ochoten nechat Ginevru zemřít.

Na konci první války, když Pán zla zmizel, se našli tací, jako byl Lucius Malfoy, kteří tvrdili, že se stali smrtijedy pod vlivem Imperia. Pak tu byla Belatrix Lestrangeová, která se ho nikdy nezřekla, nikdy nezradila své přesvědčení, ani jedinkrát. Konec druhé války nebyl jiný.

Seamus Finnigan se po Potterově smrti zřekl své dřívější příslušnosti k Brumbálově armádě. Tvrdil, že ho Potter držel pod Imperiem. Severus mu to však neměl za zlé. Neudělal snad on sám totéž? Koneckonců, jak by mohl být zrádcem, když už nebylo co zradit? Seamusovi se to osvědčilo. Vypracoval se na vysokou pozici na ministerstvu. A nebyl jediný. Padma Patilová, Levandule Brownová, Ernie Macmillan, seznam by mohl pokračovat. Stačilo dokázat, že vaši rodiče byli čistokrevní, a tvrdit, že vás Harry Potter oklamal, a mohli jste svobodně odejít. Ne všichni byli tak ochotní ke spolupráci.

Ginevra Weasleyová, poslední žijící členka rodiny, se odmítla vzdát svého přesvědčení. Pán zla se na ni pamatoval, chtěl, aby se k němu připojila. Koneckonců byla čistokrevná. Jaká facka by to byla pro všechny, kdo se mu stavěli na odpor, kdyby měl po svém boku bývalou snoubenku Harryho Pottera. Udělal by z ní svou královnu. Stačilo by jí prohlásit, že ji Potter podvedl, že ji k tomu donutil, že se k Řádu přidala jen kvůli své mudlomilné rodině. Pán zla by ji ve vteřině nechal jít, i když by věděl, že to není pravda. Stačilo, aby to takhle řekla. Ale místo toho mu plivla do tváře a nazvala ho vrahem.

Když se přiblížila, Hermiona vykročila dopředu, aby ji objala. Obě ženy chvíli stály a pevně se držely. Nebylo, co by si řekly. Jejich společná ztráta přesahovala vše, co by se dalo vyslovit. Každá z nich si mohla jen představovat, čím si ta druhá prošla. Když se viděly naposledy, byly sotva víc než děti.

Severus pozoroval Ginevru Weasleyovou. Její zrzavé vlasy vypadaly na pozadí bledé pleti ještě zářivěji. Jako dívka byla přitažlivá, všichni chlapci v Bradavicích si to mysleli. Pořád byla krásná, ale jinak. Roztrhané šaty jí volně visely na hubeném, kostře podobném těle. Byla to jakási poničená krása, jako zlatá mince, která zrezivěla a promáčkla se. S Belatrix to bylo stejné. Ginevra k němu vzhlédla a on poznal šílený lesk v jejích očích; viděl ho i u Bely.

„Pane profesore,“ pozdravila ho a odstoupila od Hermiony, „Azkabanem kolují zvěsti, že jste mrtvý,“ řekla s bláznivým úšklebkem.

„Zdá se, že se to povídá na mnoha místech, slečno Weasleyová.“

Pokynul jí, aby s ním ustoupila stranou, a ona ho následovala. Ztišil hlas, když kývl hlavou k vězňům, kteří šli za ní.

„Můžeme jim věřit? Všem?“

Zkoumavě si prohlížela hlouček otrhaných vězňů. „Všichni jsou to naši lidé. Některým z nich zbyl jen kousek zdravého rozumu, ale vědí, na čí straně stojí, jestli se ptáte na tohle. Poslouchají mě a každému z nich bych svěřila svůj život.“ Přikývl.

Skupina se přemístila zpět do školy a každý s sebou vzal jednoho z uprchlíků. Většinu vězňů poslali na ošetřovnu, aby se o ně postarali, jen Ginny odvedli do ředitelčiných komnat. Dopřála si pěkně dlouhou koupel, o jaké už léta snila. Teplá uklidňující voda z ní spláchla špínu a možná i trochu zoufalství.

Když se umyla, převlékla se do náhradního hábitu, který jí půjčila Hermiona. Na posteli ležel výtisk Denního věštce a ona se podívala na titulek: ‚Pán zla nedokázal naplnit slíbenou vizi.‘ Ušklíbla se.

Otevřela dveře, které vedly z Hermioniny ložnice do obývacího pokoje. Pak zahlédla svého bývalého profesora lektvarů, jak stojí před krbem blízko… příliš blízko…­ její přítelkyně a vyměňuje si s ní tichá slova. Dokázala rozpoznat příjemnou blízkost mezi milenci, když ji viděla. Jakmile se ozval zvuk otevíraných dveří, odstoupili od sebe.

„Slečno Weasleyová,“ řekl Snape a rychle opustil místnost.

„Hermiono Grangerová!“ zasyčela Ginny, jakmile se za ním zavřely dveře.

Hermiona odvrátila pohled. Ginnyino pronikavé syknutí přešlo v tiché uchechtnutí.

„A o mně se vždycky říkalo, že mám nebezpečný vkus na muže.“

„Ginny, já­…“ začala vysvětlovat, ale byla přerušena, když se dveře znovu otevřely a dovnitř se vrátil Severus následovaný mladou dívkou. Ta nesla tác s jídlem, který položila na stůl.

„Děkuji ti, Dahlie,“ řekla Hermiona a položila dívce ruku na rameno.

„Ty máš dceru?“ zeptala se Ginny překvapeně, vykulila oči na Hermionu a pak rychle vrhla pohled na Severuse. Tohle nečekala.

„Po všech těch Cruciatech by mě nenapadlo, že by někdo z vás mohl…“

„Tohle je Dahlie Dursleyová,“ řekla Hermiona rychle. Nechtěla, aby se situace stala ještě trapnější, než už byla.

Podle Ginnyina ohromeného výrazu poznala, že si jméno ‚Dursleyová‘ pamatuje a dokáže si dát věci dohromady.

„Dahlie, tohle je tvoje teta Ginny.“

Dívka se na Hermionu zvědavě podívala.

„Ty máš sestru?“

„Ne, ve skutečnosti ne,“ odpověděla Hermiona, „jen opravdu dobrou přítelkyni.“

Ginny se usmála na Hermionu a pak na dívku.

„Ráda tě poznávám, Dahlie.“

Ginny měla šest bratrů, ale sestru žádnou. Hermiona jí byla nejbližší ze všech dívek, které by jí sestrami mohly být. I když v mládí přicházela do Doupěte, protože byla Ronovou kamarádkou, vždycky bydlela v pokoji u Ginny. Hermiona tam pravidelně používala umlčovací kouzlo, aby si mohly povídat dlouho do noci. Nikdy, za žádné z těch hvězdných letních nocí, kdy ležely ve svých postelích a do oken jim svítilo měkké měsíční světlo, by Ginny nenapadlo, že dívka na posteli vedle ní ji jednoho dne dostane z Azkabanu.

Tajně si přála, aby si Hermiona jednoho dne vzala jejího bratra a mohly být doopravdy sestry. Teď viděla, jak sobecký klam to byl. Ginny si myslela, že by si mohla vzít Harryho a Hermiona Rona, že by mohli bydlet vedle sebe, vychovávat spolu děti a všichni by mohli žít šťastně až do smrti. Věci se tak samozřejmě nevyvíjely. Bezmyšlenkovitě otáčela diamantovým prstenem, který jí už téměř dvanáct let osaměle spočíval na prstu.

Sedla si a pustila se do jídla, které přinesla Dahlie. Sledovala, jak Snape z druhé strany místnosti střílí po Hermioně chladným pohledem. Napětí v místnosti bylo hmatatelné. Jakkoli si byla jistá svým prvním odhadem, že ti dva jsou milenci, cítila, že mezi nimi něco nehraje, že k něčemu došlo.

Dveře se otevřely a objevila se v nich Duncanova hlava.

„Paní ředitelko, je tady.“

„Pošli ji dál.“

Ginny vzhlédla, když do místnosti vstoupila Lenka Láskorádová, a usmála se na ni.

„Ráda tě vidím, Ginny.“

„Já tebe taky, Lenko.“

„Jak bylo v Azkabanu?“

Ginny pokrčila rameny.

„A co škrkny?“

Hermiona se chtěla zasmát, když si všimla, jak vystrašeně se Ginny tváří.

„Azkaban je jimi zamořený,“ řekla tiše a pak si mnula ruku, jako by se z ní snažila něco setřít, a škrábala se na ní. Přivedlo snad šílenství Azkabanu Ginny do Lenčiny reality? Hermiona uvažovala, jak moc labilní Ginny skutečně je. Představa, že by jí měla vysvětlit to, co musela, a ona by byla nevyrovnaná, ji děsila ještě víc.

Lenka sáhla do tašky, kterou si přinesla s sebou, a vylovila z ní úzkou dřevěnou krabičku. Otevřela ji, vytáhla hůlku a podala ji Ginny.

„Jeden můj obchodní společník kupuje a prodává použité hůlky. Před několika lety přišel do mého obchodu s touto. Poznala jsem ji a koupila ji, abych ji pro tebe schovala.“

Ginny pohladila kus dřeva, který tak dobře znala a od kterého byla tolik let odloučena. Zamávala s ním, ale ležel jí v ruce bez života. Zkusila to znovu a stále nic. Vzhlédla k Lence s jakousi panikou v očích.

„Moje hůlka, proč moje hůlka nefunguje?“

„Hůlka si vybírá kouzelníka. Jak se kouzelník mění, mění se s ním i hůlka. V tvém případě si myslím, že tě Azkaban změnil tak, že tě tvá vlastní hůlka nepoznala. Měnila ses bez ní.“

Lenka pomalu vzala hůlku z Ginnyiny nehybné ruky.

„Mám ještě jiné, které můžeš vyzkoušet. Najdeme nějakou, která ti bude vyhovovat.“ Vyskládala na stůl obsah své tašky. Po několika pokusech našly jednu, která fungovala.

Lenka sbalila ostatní.

„Dej dohromady to, co zbylo z Brumbálovy armády,“ řekla jí Hermiona. Lenka přikývla.

„Severus tě vyprovodí ven.“

Lenka je obě pevně objala a vyšla ze dveří. Severus se otočil a dlouze se na Hermionu podíval, než odešel za ní. Bylo mu jasné, co musí Hermiona udělat.

Dveře se tiše zavřely a Hermiona s Ginny zůstaly v místnosti samy. Ginny se na Hermionu zadívala, jako by žádala vysvětlení.

„Vím, že není tvůj oblíbenec, ale…“

„Hermiono, já nejsem ani Harry, ani Ron. Nebyla jsi tam ten poslední rok… v Bradavicích. Vím, že to pro tebe a Harryho bylo špatné, ale ve škole to bylo taky mizerné. Stál mezi námi a Carrowovými. Myslím, že jsem to tehdy úplně nechápala, možná mi pochopit trvalo roky, když jsem si v Azkabanu ty události znovu a znovu promítala v hlavě. Díky němu jsem ještě naživu.“

Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho. Ginny si povzdechla, opřela se v křesle a věnovala druhé ženě unavený úsměv.

„Vážně tě moc ráda vidím, Hermiono.“ Byla tou rodině nejbližší osobou, která jí zbyla.

Hermiona úsměv neopětovala. Místo toho se nervózně kousla do rtu.

„Musím ti něco říct, Ginny. Je tu něco, co bys měla vědět.“ Tohoto rozhovoru se tolik let obávala. Přešla na druhou stranu své kanceláře a otevřela zásuvku.

P/A: Děkuji za všechny komentáře. Nechtěla jsem vás s Weasleyovými tak dlouho napínat, ale přesouvala jsem kapitoly a tahle nakonec přišla mnohem později, než jsem původně zamýšlela. Díky, že jste se mnou vydrželi. Opožděné bonusové body pro ty, kdo uhodli, že to byla Ginny. Někteří z vás, kteří hádali Percyho, mě přiměli k tomu, že jsem si ho taky přála nechat naživu. Nějak to po Voldemortově vítězství dopadlo jako dost silně ženský svět.