Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 13. Hádanky a hry

V luxusní restauraci melodicky cinkaly příbory a sklenky. Světlo svíček se zrcadlilo v leštěných plochách a zdálo se, že se místností tiše ozývá smích. Jídlo bylo velkolepé a vybrané víno teklo proudem. Lee Jordan udělal úspěšnou kariéru ve sportovním zpravodajství. V současné době byl nejžádanějším komentátorem famfrpálu a byl zvyklý na večeře, jako byla tato, na místech podobných tomuto. Dnešní večeři platila společnost vyrábějící košťata, která toužila po tom, aby propagoval jejich výrobky. Byl tam prezident společnosti i ligový manažer. Oba přivedli několik atraktivních čarodějek.

Lee Jordan se omluvil a prošel úzkou chodbou k toaletám. Nebyly o nic méně honosné než zbytek podniku. Černé mramorové desky a lesklé zlaté armatury byly vydrhnuté a vyleštěné k dokonalosti. Lee si ulevil a myl si ruce, když uslyšel, jak se za ním otevřely dveře. Podíval se do zrcadla a v odrazu spatřil postavu, která vstoupila dovnitř. Neřekla nic, ale stáhla si kapuci.

„Ahoj Hermiono,“ řekl a pozoroval její odraz v zrcadle. Od doby, kdy ji viděl naposledy, vyrostla, ale podoba byla nezaměnitelná.

„Ahoj, Lee.“

„Co bys ráda?“

„Potřebuji novináře.“

Chvíli o tom uvažoval.

„Novinář bez novin nemá velkou cenu.“

„Máme Věštce. Otiskne všechno, co napíšeš. Doporučovala bych používat pseudonym… třeba River.“

Chvíli si ji prohlížel v zrcadle, stále zády k ní.

„Dobře, co mám udělat?“

„Myslíš, že bys dokázal vyvolat nějaké nepokoje?“

„Jo, řekl bych, že to zvládnu.“

Dveře se za ní tiše zavřely. Lee se na sebe usmál do zrcadla. Na tuhle chvíli čekal celé roky. Po Fredově smrti se George snažil, opravdu se pokoušel žít dál, pokračovat bez svého dvojčete. Snažil se, ale nestačilo to; do roka se zabil. Lee zabednil výlohy jejich obchodu a vrátil se ke svému životu, ale neuplynul jediný den, v němž by nevzpomínal na své dva nejlepší přátele. Teď na něj budou pyšní. Uvrhne kouzelnický svět do takového chaosu, o jakém se jim ani nezdálo. Lee si osušil ruce a vrátil se ke stolu. Proseděl zbytek večeře, ve vhodných chvílích přikyvoval a smál se, ale téměř neposlouchal. V hlavě už skládal svůj první článek.

xxx

Severus seděl ve své laboratoři a známkoval eseje. Trápilo ho proroctví. Několikrát se o něm pokoušel s Hermionou mluvit, ale ona to odmítala. Pokud by Potter stále žil, všechno by se tím změnilo. Na štítku bylo jasně uvedeno H. J. Potter, 2008. Proroctví bylo nepochybně vytvořeno po Potterově údajné smrti. Viděl tělo, byl si jistý, že Potter je mrtvý, ale možná to byl jen chytrý podvod. Temný pán nikdy doopravdy nezemřel… mohl Potter udělat totéž?

Ale pokud byl Potter naživu, Hermiona by o tom jistě věděla. Nedokázal si představit, že by to bylo jinak. Měl podezření, že jsou tu věci, které mu neřekla. Ohledně jizvy na jejím předloktí stále nedostal přímou odpověď. Předpokládal, že má malá tajemství. Utajila by před ním něco tak velkého? Chtěl říct ne. Chtěl věřit, že mu naprosto důvěřuje, že není Brumbál, že mu řekla všechno důležité… ale hlodala v něm malá pochybnost, tichý hlásek v jeho hlavě šeptal „co když?“.

Pro Brumbála byl pěšákem, nástrojem. Proč ho skutečnost, že s ním spala, přiměla myslet si, že teď je to jinak? Byl kouzelník, muž, zmijozel, smrtijed. Měl to vědět lépe.

Byla to vlastně jeho chyba. Nabídl jí vše, co zbylo z jeho zlomené duše. Nenapadlo ho žádat něco na oplátku. Voldemort to po něm požadoval, Albus to vyzískal pomocí jeho vlastního pocitu viny, ale ona ani nehnula prstem. Dal jí to dobrovolně. Jestli za to někdo mohl, tak on sám.

Vytrhl se ze zamyšlení, když vstoupila do místnosti.

„Sešla ses s domácími skřítky?“ zeptal se a odsunul myšlenky i práci stranou.

„Ano,“ povzdechla si a usadila se do jedné ze židlí, „jsou stále rozděleni. Dobbymu se jich podařilo poměrně hodně převést na naši stranu, ale většina je stále věrná starým pořádkům. Dělá pokroky, ale ne dostatečné.“

„A co ostatní spojenectví?“

„Dnes večer mám schůzku s kentaury. Jsou připraveni jednat.“

„Dobře.“

„Jdu se najíst a osprchovat, než půjdu na setkání s nimi. Byla bych ráda, kdybys tam šel se mnou, jestli ti to nevadí.“

„Jistěže ne.“

Zamířila ke dveřím, ale zastavila se těsně před nimi, otočila se k němu tváří s mírně pootevřenými rty.

Chvíli to vypadalo, že se chystá něco říct, ale místo toho se znovu obrátila a vyšla ze dveří. Měl pocit, že se málem stalo něco důležitého.

xxx

Když dorazili na mýtinu, kentauři se dohadovali.

„Neměli bychom se plést do lidských záležitostí.“

„Předtím jsme se jim vyhýbali a podívej se, kam nás to dovedlo. Ať se nám to líbí nebo ne, jsme do toho zapleteni, tak bychom mohli mít nějaký vliv na výsledek.“

Shromáždili se kolem pařezu vysokého jako stůl, na němž ležel pergamen a brk. Oba kentauři vzhlédli k blížícím se kouzelníkům. Hermiona uctivě pokývla vůdci na pozdrav.

„Bane.“

„Ticho,“ řekl v reakci na šeptaný protest kentaura po svém boku.

„Vytvořili jsme tuto smlouvu,“ pokynul rukou k pergamenu, „abychom vám přislíbili svou podporu v této válce.“ Zvedla ho a četla, očima těkala po stránce sem a tam. Bane trpělivě vyčkával, až dojde na konec. Tohle byla dívka, která byla v šestnácti dost bezohledná na to, aby zavedla ženu do Zakázaného lesa, do cesty kentaurům, kteří toužili po její krvi. On ji nebude podceňovat.

Konečně pergamen odložila.

„Tyto podmínky jsou přijatelné. Vše je v pořádku. Jsme vděční za vaši podporu. Zbývá jen smlouvu podepsat.“

Kentaur namočil kopyto do inkoustu a otiskl své znamení na pergamen. Černý inkoust na okamžik zajiskřil a zlatě zazářil, jak magie zpečetila dohodu. S očekáváním se podíval na Hermionu.

Ta vzala brk, plynulým písmem se na pergamen podepsala Hermiona Jane Grangerová a položila brk na stůl. Písmo zůstalo inkoustově černé. Magie jej nepřijala.

Kentaur si ji pozorně prohlížel. Hvězdy mu to říkaly, ale on přesto nevěřil.

„Aby to bylo magicky závazné, musí to být tvé pravé jméno.“

Na okamžik zaváhala a pak znovu vzala do ruky brk. Ruka se jí mírně zachvěla.

A pak se podepsala. Podepsala se jménem, které musela uvést, jménem, které nikdy nepoužívala, pokud to nebylo nezbytně nutné, pokud nebylo potřeba její pravé jméno, aby smlouva byla právně a magicky závazná.

Hermiona Jean Potterová.

Severus sklopil oči, pak jimi utkvěl na pergamenu. Cítila na sobě jeho pohled, ale neotočila se, aby se na něj podívala. Chtěla mu to říct. Věřila, že se jednoho dne probudí a bude mu moci říct, co se stalo, ale ten den nikdy nenastal. Ztratila přehled o tom, kolikrát otevřela ústa, aby mu všechno řekla. Ta slova ze sebe prostě nikdy nevynutila.

Říkala si, že to v celku není tak důležité, že o tom nemusí vědět. Ale věděla, že je to lež, prostá výmluva, aby sama sebe přesvědčila, že to, co dělá, je správné. Nebylo to důležité, ne doopravdy, ale věděla, že pro něj ten fakt důležitý bude, že její mlčení nebude brát jinak než jako zradu.

Opustila mýtinu, aniž by se ohlédla. Stál, zíral na podpis a nebyl schopen se pohnout.

S prásknutím dorazila do přemísťovací komnaty. Otevřela dveře, že odejde, a nechala do malé tmavé místnosti proudit stříbrné měsíční světlo. Zaváhala však. K rozhovoru dříve či později dojde. Několik minut stála ve dveřích do místnosti, dokud za sebou neuslyšela tiché lupnutí. Neotočila se. Venku se ozývalo několik cvrčků, ale kromě toho byla noc tichá a klidná. V místnosti za sebou slyšela jeho dech. Pravou rukou se držela rámu dveří, nehty se zarývala do měkkého dřeva. Nic neříkal. Neviděla na něj, aby poznala, jestli se snaží dostat svůj hněv pod kontrolu, nebo jestli se jen snaží najít slova. Konečně promluvil a pomalými, opatrnými slovy prolomil noční ticho.

„Hermiono,“ řekl tiše, „neřekla jsi mi všechno, že ne?“

„Ne, neřekla.“

„Proč jsi odmítla, když jsem tě požádal o ruku?“

Protože Pán zla podřízl Harrymu hrdlo, protože se dívala, jak krev pomalu vytéká a stéká mu po hrudi, ta samá krev, kterou se necelý týden předtím podepsal na manželskou smlouvu.

Protože se Severusem by bylo všechno přesně naopak než s Harrym. Protože při pomyšlení na to, že uvidí jeho krev, se jí dělalo špatně, neboť si nedokázala představit jeho krev na smlouvě, aniž by si představila, jak mu vytéká z těla.

„Není to… není to tak. Není to tak, jak si myslíš,“ řekla tiše a odmítla se na něj podívat.

„Jsi vdaná za něj?“ zavrčel znechuceně. Další žena, o které si myslel, že je jeho, ale byla Potterova. Byla do něj stále zamilovaná? Ta otázka byla příliš bolestná, než aby ji vůbec položil.

„Byla,“ šeptem ho opravila. „Byla jsem za něj vdaná.“

Jak by mohl soupeřit s mrtvým hrdinou, oplakávaným a idealizovaným? Pokud nebyl konkurencí živému Jamesovi, jak by mohl soupeřit s mrtvým Harrym… pokud byl Harry opravdu mrtvý. Pokud ne, miloval ženu jiného muže… znovu. Pokud ano, čím pro ni byl poslední rok a půl?

„Kde máte prsten, paní Potterová?“ ušklíbl se.

„V zásuvce ve své kanceláři.“

„Bezpochyby pečlivě uložený. Podle abecedy? Všechny své manžele máte srovnané? Mají milenci samostatnou složku?“

„To není fér, Severusi.“ Nebylo a on to věděl, ale jakým právem by zrovna ona mluvila o férovosti?

„Říkala jsi… říkala jsi, že jsi nikdy nebyla s kouzelníkem…“ povedlo se mu zachraptět. Z nějakého důvodu ho ta lež bodla víc než všechny ostatní. Lhala mu snad od začátku?

„Nebyla. To manželství… nebylo takové.“

„Tak jaké bylo?“ Dokázala se vyrovnat s hněvem v jeho hlase, ale ne s bolestí.

„Já ti to řeknu. Řeknu ti všechno… až zítra. Je tu někdo, kdo na tom má ještě větší podíl než ty. Je tu ještě někdo, kdo si zaslouží slyšet to jako první.“

Věděl, co mají na zítřek v plánu, a pomalu přikývl. Nebyl jediný, kdo byl zrazen. Mohl počkat další den.

„Zítra.“

Uvolnila se, vyšla ze dveří komnaty a posadila se na betonové schůdky, které se zvedaly od země. Posadil se vedle ní a při řeči se rozhlížel po zahradě osvětlené měsícem.

„Přemýšlel jsem o sirotčinci, o tom, jak tě tak snadno nechali odvézt si Dahlii. Bylo to přece už zařízené, že? Měla jsi na ni zákonná práva, ne?“

„Ano.“ Přivdaná sestřenice jejího otce. Nebyla moc blízká příbuzná, ale jediná, kterou dívka měla. Harry Potter jí odkázal víc než jen zlato.

A pak do sebe zapadly střípky, obraz, který měl vidět už dřív, ale nějak mu unikl. Všechno se pomalu zaostřovalo.

„Proroctví… H. J. Potter… Harry Potter nežije. To proroctví se týkalo tebe.“

„Ano.“

V jiné situaci by se té ironii zasmál. Proroctví o ženě, která na proroctví nevěřila. Teď už chápal, s jakým zápalem ho zničila, jak moc ji vylekalo. Děsilo by ji pomyšlení, že její činy nejsou jejími vlastními rozhodnutími, že existují věci, které nemá pod kontrolou.